Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

Poslankyně Eva Fischerová: Vážené kolegyně, vážení kolegové, doufám, že mě usnadníte mé nelehké vystoupení po odborníkovi, který nemá v naší zemi konkurenci.

Hovořit ke zprávě ministra zdravotnictví o stavu českého zdravotnictví by si bohužel vyžádalo nejméně celé jedno plenární zasedání. Dotknu se proto pouze problému nejpalčivějšího, kterým je ohrožení občana - pacienta, totálním systémovým a bohužel i etickým rozvratem resortu zdravotnictví. V současné době občan ztratil jistotu jednoho ze základních ústavních práv daného článkem 31 Listiny základních práv a svobod. Selhalo Ministerstvo zdravotnictví, tedy státní správa a svůj kredit bohužel ztratila veřejnoprávní korporace - Česká lékařská komora, která by z titulu svých tradic měla být garantem především etické a poté odborné úrovně léčebné péče. Budu se tedy věnovat jen některým příčinám současného destabilizovaného stavu našeho zdravotnictví, které souvisí především se seznamem zdravotních výkonů s bodovými hodnotami.

Situace ve zdravotnictví se stala komplikovanou hrou skrytých zájmů. Na tyto zájmy začíná doplácet především pacient - pojištěnec, jehož práva nejsou dostatečně zajišťována. Ostudnou a negativní roli sehrávají v současných dnech především představitelé České lékařské komory a její prezident. Ministerstvo zdravotnictví bohužel pokračuje ve svém obvyklém pasivním přístupu. Musím si nutně položit otázku, nakolik jsou postoje ČLK slučitelné s možným rozvrácením našeho ústavního zřízení a nakolik jsou tito veřejní činitelé v případném možném rozporu se zneužitím svých pravomocí. Smluvní vztahy mezi poskytovateli zdravotních služeb a zdravotními pojišťovnami nejsou totiž předmětem soukromého práva, ale jsou definovány právem veřejným. Ve zdravotnictví jde o veřejné finance a poskytování veřejných statků, i když zčásti prostřednictvím poskytovatelů soukromých.

Proto je zapotřebí, aby se také až extremisticky vystupující lékaři v zájmu obhajoby svých domnělých práv seznámili vedle práva ústavního také s právem zdravotním platným pro Českou republiku a neriskovali svoji image v naší veřejnosti. V zájmu všech těch pacientů, kteří jsou nyní protizákonně v České republice vystaveni požadavkům přímé úhrady poskytnutých služeb, je, aby celá záležitost byla nestranně posouzena příslušnými soudy. Nebojím se toho. Jde mně především o občana - pacienta.

Je s určitým podivem, že lékaři nevnímají hrozbu vypovězení smluv s VZP a dalšími pojišťovnami z důvodu vymáhání přímých úhrad od pacientů. Radikální chování, které předvádějí, bych snad dokázala pochopit u pracovníků ve školství. Příjmy lékařů v České republice, jak je známo, násobně převyšují příjmy pracovníků ve školství. Jiným problémem je, že někteří lékaři se zhlížejí v existujících vzorech mzdového vzlínání ve finančnictví nebo u některých monopolů našeho hospodářství.

Pro řešení celé situace ve zdravotnictví by nepochybně prospělo, kdybychom měli k dispozici přehledně zpracované ekonomické a další statistické údaje z resortu zdravotnictví v jedné obsáhlejší publikaci. Rovněž tak postrádáme věrohodné údaje o nákladových analýzách. Probíhající diskuse mezi aktéry zdravotní politiky se tak stávají pouhými zpolitizovanými tvrzeními jedněch proti tvrzení těch druhých. Výsledkem jsou pak naprosto náhodné kompromisní procesy, které jenom přispívají k dalšímu prohlubování nízké efektivity a produktivity našeho zdravotnictví.

Ráda bych zdůraznila, že státní správa je příliš benevolentní ke stávající situaci a projevuje značný nezájem o ochranu práv pacienta, neboť podle odst. 3 § 13 zákona 6.160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, může zrušit registraci, jestliže příslušný poskytovatel zdravotnických služeb požaduje v rozporu s obecně závaznými právními předpisy finanční úhradu za zdravotní péči nebo za přijetí pacienta do péče.

Ministr zdravotnictví by tedy měl vedle svých nesmělých upozornění adresovaných pacientům, aby nehradili za poskytovanou péči, trvat na dodržování ústavních práv pacientů, na úrovni státní správy v jednotlivých okresech či obvodech hlavního města Prahy. Pacienti mají podle zákona o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních k dispozici velice účinný prostředek, jak si stěžovat na postupy některých lékařů právě na okresních úřadech.

Z více obecného a dlouhodobějšího hlediska je tvorba naší zdravotní politiky do značné míry pod dominujícím vlivem skrytých zájmů, neboť řada lékařů přímo ve státní správě pracuje, což mnohým z vás není známo. Je otázkou, nakolik přispívá tato skutečnost k účinné realizaci a tvorby zdravotní politiky. Na samotném Ministerstvu zdravotnictví, jak je známo, pracuje několik představitelů samotné lékařské komory a představitelé lékařské komory dominují při tvorbě zdravotní politiky. Tento konflikt zájmů je realizován již od samého počátku tvorby prováděcích předpisů zdravotního pojištění.

Nyní tolik diskutovaný seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami byl rovněž tvořen několik let pod dominantním vlivem České lékařské komory. Byla to především myšlenka různého hodnocení jednotlivých výkonů v závislosti na stupni vzdělání příslušného lékaře, čili zdali jde o absolventa, či lékaře s první nebo druhou atestací, i když přitom vykonávají naprosto stejný výkon a stejný druh práce.

Komorou stanovená výše minutového mzdového ohodnocení lékařů byla použita jako východisko a nutně musela vést ke kolizní situaci nereálného finančního nárůstu na úhradu výkonů a pochopitelně také k problémovým stavům mezi lékaři v nemocnicích a v ambulantním sektoru. Táži se, proč se nyní radikalizují především lékaři v ambulantním sektoru, a nikoliv v nemocnicích. Čí zájmy tedy Česká lékařská komora vlastně zastupuje na místě prvním? Následné návrhy na hodnotu bodu ve výši jedné koruny přispěly k dalšímu chaosu a bylo zapotřebí hledat doplňující regulační nástroje, jak tuto nepřehlednou situaci rychle a pragmaticky vyřešit. Jednou z cest je jistě sníženi hodnoty bodu. Jinou možností je časové omezení prováděných výkonů nebo finanční omezení poskytnutého objemu služeb v porovnání s předchozím srovnatelným obdobím minulého roku. Jestliže si tedy Ministerstvo zdravotnictví nechalo nadiktovat od komory, jaký má vydat seznam zdravotních výkonů, a necítilo potřebnou míru odpovědnosti za takové chování ani jako vydavatel vyhlášky a neprovedlo samo potřebné modelové bilance k osvětlení dopadů provedených změn, pak se nutně stalo, že celý problém odpovědnosti za hospodaření s prostředky pojistného byl v plné váze přenesen na zdravotní pojišťovny. Před jejich naprostým krachem je může ochránit pouze důrazný postoj správních rad a vedení pojišťoven. V předváděné hře se tak téměř jediným odpovědně chovajícím aktérem stalo vedení Všeobecné zdravotní pojišťovny, které se neocitlo mimo ekonomickou realitu, které po dlouhou dobu sbírá patřičné údaje, má je k dispozici a pracuje analyticky.

Při pečlivém pročtení § 17 zákona č. 48 z roku 1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, lze dospět i k odchylnější interpretaci, než jaká je nyní tradována v našich médiích, jaká je zastávána státní správou či premiérem české vlády. Z odst. 5 § 17 vyplývá, že Česká lékařská komora nemá nic společného s dohodovacím řízením ve věci hodnoty bodu i dalších cenových ujednání. To především. Jak je tedy možné, že zástupci České lékařské komory coby různí poradci figurují v těchto jednáních a vystupují na veřejnosti jako rozhodující představitelé. Ekonomicky nereálné požadavky ČLK a chybějící analytické zajištění ze strany státní správy výrazně brzdí možnost řešení nastalých problémů, které prožíváme. Konečné rozhodnutí o hodnotě bodu spočívá na Ministerstvu zdravotnictví a Ministerstvu financí formou cenového výměru. Tato ministerstva příliš do hry nezasahují, neboť se nemají o co opřít. Chybějí jim potřebné informace. Dokladem pasivního ministerského přístupu je také novela provedená v roce 1995, kdy se Ministerstvo financí nenápadně zbavilo povinnosti stanovovat hodnotu bodu cenovým výměrem. Do té doby byl odst. 3 § 13 zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, nedodržován a hodnotu bodu si více méně svévolně stanovovaly zdravotní pojišťovny samy.

Podle odst. 4 § 17 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, je vydavatelem vyhlášky se seznamem zdravotních výkonů Ministerstvo zdravotnictví. Celému pracovnímu postupu předchází dohodovací řízení, avšak za konečný výsledek této práce odpovídá Ministerstvo zdravotnictví ČR jako vydavatel předmětné vyhlášky. V České republice byla bohužel od r. 1992 na Ministerstvu zdravotnictví zavedena mylná tradice, že seznam výkonů by si měly různá sdružení lékařů a komory připravovat samy. Především pasivní přístup ministerstva je tedy příčinou chyb a různých skrytých zájmů, jež se vrší v seznamu výkonů. Problémy, se kterými se nyní ve financování zdravotnictví setkáváme, nejsou tedy jen pouhým výsledkem změn, ke kterým došlo ve formulaci § 17 zákona o veřejném zdravotním pojištění. K nápravě stávajícího stavu musí vést nejen přesnější formulace v zákonech, ale zejména odpovědné chování všech zúčastněných aktérů, kteří se nebudou vymlouvat jeden na druhého a kteří i při event. nejasnostech v zákonech budou hledat aktivní a tvořivé možnosti řešení problémů ve prospěch našeho občana, a nikoliv s ohledem na přednostní podporu ústních zájmových skupin, jak se v České republice stává ze strany vlády nyní téměř obecným zvykem.

Dámy a pánové, celá situace je dokladem podceňování veřejného sektoru a naivní priority absolutního uplatnění sektoru soukromého, a to v oblasti, kde tradičně není schopen naplnit cíle spravedlivé a odpovědné dostupnosti léčebné péče.

Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Dalším, kdo se ujme slova, je pan poslanec Janeček, připraví se pan poslanec Špidla.

Poslanec Josef Janeček: Vážené dámy a pánové, vážení koaliční přátelé, jak jistě víte, každý z nás si musí položit otázku, jak je možné, že jsme prohospodařili kapitál, kterým naše zdravotnictví mohlo být. Jenom bych upozornil, že do zdravotnictví jde letos třikrát tolik prostředků než v roce 1990. Místo 30 miliard v roce 1990 100 miliard v letošním roce. Výsledky jsou takové, jaké vidíme. Jak je možné, že koalice dovedla tento citlivý resort do těchto končin? Když se před mnoha lety připravoval tzv. výkonový systém, všichni jsme věděli, od začátku, že tento systém potřebuje regulace, neboť vlastností systému je samozřejmě vykonávat, produkovat.

Je to v podstatě velmi intenzivní, velmi kvalitní vlastnost, protože stimuluje péči o pacienta, stimuluje lékaře k tomu, aby se starali, stimuluje nemocnice k tomu, aby poskytovaly péči. Avšak místo toho, abychom přistoupili k regulacím, které by zabránily poskytování nadbytečné neefektivní péče, zvítězila teorie, že rovnováha bude dosažena prostřednictvím trhu. Bohužel vznikla naprosto deformovaná síť zdravotnických zařízení, drahá přístrojová technika byla rozmisťována nikoli podle toho, kde to bylo z hlediska medicínského potřeba, ale podle toho, kde byl největší politický či jiný vliv. Tato deformace nás, vážení přátelé, stojí přibližně 6 mld ročně a je to už pěknou řádku let.

Vy víte, že o regulaci sítě zdravotnických zařízení zde diskutujeme roky, diskutujeme o tom, že je potřeba vytvořit kritéria pro síť zdravotnických zařízení, že je potřeba zahájit práce na doporučených léčebných postupech, abychom vlastně vůbec mohli říci občanům tohoto státu, jakou úroveň této péče mají vlastně garantovanou, jaká je vlastně garantovaná úroveň péče při infarktu myokardu. Dnes takový standard není. Jsou různé názory lékařů, ale standard, který by odpovídal našim možnostem, to je oněch 100 mld. Kč, zde není.

Bohužel díky tomu, že tato teorie zvítězila, jsme nyní v situaci, v jaké se nacházíme. Stát odmítl zpracovat kritéria. Všichni jsme věřili, že trh zvítězí, a on bohužel zvítězil. Jsme tedy tam, kde jsme.

V tomto sporu se jednalo i o pozici našeho státu. Pan ministr ví, že jsme ho x-krát varovali, že není možné, aby ministerstvo bylo v roli diváka, v roli někoho, kdo je schopen pouze komentovat události, které ve zdravotnictví probíhají. Jsou prostě dvě možné polohy. Buď ministerstvo přijme kompetence dané mu ze zákona a bude skutečně efektivním orgánem státní správy, který bude mít schopnosti i pravomoci regulovat naše zdravotnictví, anebo nebude tímto orgánem. I tato varianta je možná, ale ta znamená v podstatě nejefektivněji zrušit Ministerstvo zdravotnictví a vztahy mezi plátci a poskytovateli velmi detailně upravit zákonem. Je to možná varianta. není to útok na Ministerstvo zdravotnictví, ale je potřeba si některou z variant konečně vybrat.

Cesta, kterou máme před sebou, se zdá jako že se našlo řešení, že se našlo to, o čem tady hovořil pan ředitel Němec, tj. svým způsobem jakési rozpočty hospodaření. Velmi důrazně upozorňuji na to, že i tento systém má své vlastnosti, stejně jako onen výkonový systém stimuluje k tomu, aby se maximálně léčilo, aby se třeba i zbytečně léčilo, aby se přeléčovalo, tak tento systém naopak obrací onu motivaci o 180 stupňů. Tento systém motivuje poskytovatele k tomu, aby poskytovali péci minimálně, aby poskytovali onu minimální část péče, za kterou dostanou maximální příspěvek.

Proto, vážení přátelé, i zde musí nezbytně nastoupit kontrolní a regulační mechanismy, jinak bude docházet k poškozování pacienta. Zatímco výkonový systém tzv. zkracuje fronty v čekárnách, tak tento systém je prodlužuje. Jeho důsledkem je vznik pořadníků na operace, jeho důsledkem je, že pacienti budou hledat protekce, aby předběhli své nemocné přátele. Nevím o tom, že by dnes byly tyto regulační mechanismy zpracovány, ale varuji před optimismem, který by nás mohl zachránit, protože samozřejmě ekonomická bilance zdravotnických zařízení se bezpochyby zlepší. Ale je otázka, zdali to skrytě nebude proto, že tato zdravotnická zařízení nebudou poskytovat péči, kterou poskytovat měla.

Uvědomme si, že smlouva zní tak, že jestliže zdravotnické zařízení vykoná 170 % výkonů z minulého období, dostane 100 % platby. Pan tajemník Macek řekl, že je to proto, protože při jednání s řediteli mu řekli, že se provádí 30 % zbytečné péče. Je to tzv. nástřel. Ale jak je možné, že revizní lékaři pojišťovny nedokázali těchto 30 % zbytečných výkonů zredukovat tím, že pojišťovna byla vmanévrována do této situace, vím, že v podstatě chtěla mít další mnohem delší časový prostor k tomu, aby připravila mnohem kvalitnější podmínky pro nastartování tohoto jinak samozřejmě pro nemocnice vhodného systému. Jen chci upozornit, že zde existuje nebezpečí, že pacient by na to mohl doplatit. Doufejme, že se tak nestane, a pokud ano, v minimálním případě. Děkuji vám. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji panu poslanci Janečkovi. Slova se ujme pan poslanec Špidla, připraví se paní poslankyně Jirousová.

Poslanec Vladimír Špidla: Vážené poslankyně, vážení poslanci, vážená vládo, vážený pane předsedající, problém, který se zde vyhrotil a který vznikl, není naprosto problémem novým, je jen novým projevem krize v českém zdravotnictví, tentokrát projevem v oblasti ambulantní péče. Krátce připomínám konkursy na nemocnice, vyrovnávání stále znovu a znovu vznikajících dluhů, problémy s neplacením léčebné péče a další a další problémy.

Mí předřečníci se již zmínili o celé řadě věcí a bylo by zbytečné se zabývat těmito podrobnostmi. Co je důležité? Je nutné si uvědomit, že bezprostřední roznětkou tohoto problému a této manifestace krize byla vyhláška č. 45, tj. seznam výkonů s jejich bodovými hodnotami. Tato vyhláška byla usnesena ještě mimo režim zákona 48 a tato vyhláška byla vydána, aniž bylo provedeno rozhodující a základní rozhodnutí, tj. rozhodnutí o ceně bodu. Nikde žádné rozhodnutí o ceně bodu nepadlo, stále se pouze vytvářel dojem, že bod bude za korunu, protože na tom byla založena logika této vyhlášky. I za předpokladu bodu za korunu jsem se setkal s obrovským množstvím námitek od některých oborů, mimochodem zmíním gynekologii, ortopedii, ORL apod., které konstatovaly, že nový seznam výkonů je dostává do situace, kdy utrpí ztráty proti předchozím poměrům o několik procent, případně ztráty ještě významnější.

V případě zavedení časových regulací tyto obory konstatovaly, že jejich ztráty poklesnou o 20, možná o 40 %, že tento seznam výkonů nebyl vydán, ani ve své základní logice nebyl v pořádku. Chtěl bych upozornit na to, že v okamžiku, kdy byl vydán, nemohla pojišťovna a nemohou pojišťovny přistoupit na jeho aplikaci. Pojišťovny z čistě ekonomických důvodů a veřejná pojišťovna, VZP, i z důvodů zákonných, protože zákon pojišťovně ukládá v § 6, že její bilance je vyrovnaná.

To znamená, že ona nemůže přijmout řešení, které rozvrací bilanci tak masivním způsobem, jako je - jak se zmiňoval pan ing. Němec - nárůst nákladů ve zdravotním pojištění v rozsahu 30 miliard. Uvědomíme-li si, že celkové náklady na zdravotnictví jsou kolem 110 miliard a na zdravotní pojištění je to pochopitelně méně, znamenalo by to nárůst nákladů ze zdravotního pojištění minimálně o 30 %. Takovýto skok nemůže žádný systém absorbovat, aniž dojde k jeho destrukci.

Ačkoliv tato situace byla známa už delší dobu, přesto Ministerstvo zdravotnictví nezrušilo tento sazebník a neumožnilo, aby přišly přetrvávající právní vztahy. Stále ještě po mém soudu jako zcela krizová možnost a radikální varianta je možnost zrušit vyhlášku 45 a obnovit platnost předchozího seznamu výkonů s bodovými hodnotami. Tato cesta je racionální a může být racionální, pouze chci upozornit na to, že zákon se všemi svými paragrafy - a sporné jsou pochopitelně i některé další - platí od 1. dubna t. r. Krize se vyhrocuje v okamžiku, kdy vstupuje v účinnost vyhláška č. 45. To je ten moment. Přechod do nového systému byl možný, byl plynulý a šlo o to, pouze racionálně jednat.

Základní problém je skutečně v tom, že se objevila norma, pro jejíž realizaci nebyly vytvořeny podmínky, a všem zúčastněným a zainteresovaným bylo zřejmé, že tyto podmínky splněny nejsou. Jestliže to bylo zřejmé - a bylo to zřejmé minimálně řadu týdnů, řadu měsíců - očekával bych aktivní reakci ministerstva. Konstatuji, že Ministerstvo zdravotnictví se neobrátilo aktivně na výbor pro sociální politiku a zdravotnictví, a konstatuji, že na jednom z posledních jednání o seznamu výkonů s bodovými hodnotami na mou otázku se vyjádřil pan ministr Stráský poměrně zkratkovitě v tom smyslu, že to již není záležitost ministerstva, což lze v jisté situaci přijmout jako jeden z možných výkladů, ale není možné přijmout, že to je otázka, která by neměla být zodpovězena. Bylo to v bodu, který se jmenoval Zpráva o situaci ve zdravotnictví. Musím konstatovat, že v tomto bodu jsme nebyli požádáni o nějaké mimořádné postupy.

Myslím si ale, jakkoliv připouštím, že v případě nutnosti, prokázané nutnosti, je možné akceptovat i stav legislativní nouze, protože právní jistota pacientů je zásadní hodnotou, přesto konstatuji, že rovnováha do tohoto systému nemůže být vnesena žádným jediným rozhodnutím a žádným úředním stanovením hodnoty bodu právě z toho jednoduchého důvodu, že systém podle zákona musí být vyrovnaný a pojišťovna nemůže přijmout hodnotu, která neodpovídá vyrovnané bilanci. Hodnota, která odpovídá vyrovnané bilanci, je kolem oněch 50 haléřů, což je věc, kterou nepřijímají lékaři.

Jakkoliv tyto spory mohou ještě pokračovat a jakkoliv hledání řešení může trvat ještě hodiny, dny, pan ministr zdravotnictví se zmiňuje o některých termínech, které jsou krátké z hlediska projednávání, ale neskutečně dlouhé z hlediska právní jistoty pacienta; jakkoliv tato jednání mohou probíhat a mohou mít ještě celou řadu komplikací, přesto chci konstatovat, že vybírání přímých plateb od pacientů je mimo rámec zákona, že výzvou k těmto akcím Česká lékařská komora vystoupila z rámce zákona, a to dokonce i z rámce zákona o České lékařské komoře, protože jednou z jejích povinností je právě dbát na to, aby se lékařský stav choval podle zákona.

Jsem toho názoru, že Ministerstvo zdravotnictví je povinno přímo a okamžitě zasáhnout naprosto zřetelným způsobem. Protože povinnost udržet ústavní práva občanů je jeho povinnost, která je zcela nepominutelná, a nedá se z této povinnosti jakýmkoli způsobem odstoupit.

V rámci současného právního systému je dostatek prostředků k tomu, aby platnost ústavy a platnost právního řádu byla případně vynucena s použitím i velmi tvrdých opatření. Musím konstatovat, že základním problémem a řídící veličinou systému českého zdravotnictví musí být zdravotní péče a situace pacienta a nikoliv - jak už jsme toho léta, byť nevysloveně, svědky - pouze ekonomické toky a množství prostředků, které jsou údajně k dispozici. Děkuji. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Slova se ujme paní poslankyně Jirousová, připraví se paní poslankyně Buzková.

Poslankyně Taťána Jirousová: Pane předsedající, dámy a pánové, klub Komunistické strany Čech a Moravy opakovaně upozorňuje na neustále se přiostřující krizi ve zdravotnictví. Zdravotnictví nyní stojí skutečně před propastí. Stát, tedy Ministerstvo zdravotnictví a zdravotní pojišťovny, staví proti sobě v rozporu s ústavou pacienta a lékaře. Tento způsob odměny, tedy 40 haléřů za bod, lékaře ožebračuje, nedává mu základní životní jistoty a zapříčiňuje tím vlastně protiústavní dvojí platbu pacienta ve formě zdravotního pojištění a přímou platbu lékaři, ke které vyzývá Česká lékařská komora své členy. Je traumatizován jak pacient, tak lékař.

Souhlasím s panem ministrem, že je nutné tento neudržitelný stav okamžitě řešit. V ústavě je přece zakotveno, že stát garantuje bezplatnou zdravotní léčbu svým občanům. Domnívám se, že opravdu - a to říkal i pan ministr - není možné přenést břemeno na pacienta, ale je nutné změnit způsob financování.

Podle mého názoru je zcela nepotřebným mezičlánkem jakákoliv zdravotní pojišťovna, vezmeme-li v úvahu - slušně řečeno - jejich velkorysé hospodaření. Jako nejpřijatelnější se v momentální situaci jeví paušální platba vypočítaná z celoročního loňského průměru plus 8 % navýšení, a to do října tohoto roku. Do té doby je nutné vypracovat nový systém financování a odměňování zdravotnického personálu. V každém případě je nutné tento stav nejistoty, anarchie a protiústavního jednání urychleně ukončit. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Uděluji slovo paní místopředsedkyni Buzkové, připraví se pan poslanec Maštálka, jehož přihláška je zatím poslední přihláškou do rozpravy.

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Vážený pane předsedající, vážený pane premiére, dámy a pánové, od začátku roku musela tato sněmovna již podruhé zařadit jako mimořádný bod svého programu zprávu ministra zdravotnictví, protože ji k tomu donutila kritická situace ve financováni zdravotnictví.

Nemívám ve zvyku být nevstřícná k argumentům druhých, ale přesto se spíše než na jeho zprávu soustředím na některé obecné motivy této krize. Kritický stav dozrával velmi pozvolna. O jeho hlavních problémech diskutujeme několikátý rok. Ještě více než v případě (zprávy?) o stavu státního rozpočtu zde nepřichází v úvahu omluva odkazem na nějaký neočekávaný či neočekávatelný vývoj. Tím spíše, že samo ministerstvo opakovanými a nikdy nerealizovanými pokusy o reformu způsobu financování přiznává dlouhodobé povědomí o nezadržitelném stavu věci.

Existuje velmi široká shoda o tom, že příčiny tohoto stavu vyplývají v první řadě z faktů, které nemohou ovlivnit ani poskytovatelé zdravotních služeb, ani pojišťovny, ani pacienti sami, nýbrž tyto příčiny jsou založeny v oblastech, které si stát vyhradil článkem 31 Listiny základních práv a svobod a za níž tudíž nese plnou zodpovědnost. Každý má právo na ochranu zdraví, občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči za podmínek, které stanoví zákon.

Tedy v nastavení systému pojištění, v nerovnovážném nastavení sazebníku výkonů, který podceněním práce zdravotníků a jejich provozních nákladů objektivně vyvolává tlak na honbu za bodem, v absenci účinných legislativních a institucionálních bariér proti tlaku na zvyšování výdajů za léky, absenci zákonných nástrojů a institucí, jež by umožnily formou slučitelnou s platnou ústavou, resp. Listinou základních práv a svobod optimalizovat rozsah a strukturu zdravotnických zařízení a jež by umožnily obcím naplňovat odpovědnost uloženou jim zákonem.

Neuvádím zde další faktory, jejichž působení na neutěšený stav financí v našem zdravotnictví je předmětem věcného či politického sporu, např. počet pojišťoven či výše jejich podílu na spotřebě pojistného. Myslím, že uvedené příčiny plně dostačují, aby doložily tvrzení, že odpovědnost za současný ekonomický stav zdravotnictví leží plně na vládě a Parlamentu České republiky.

Nebyl vůbec legislativně reflektován stav, kdy systém mnoha konkurujících pojišťoven fakticky transformoval v monopol Všeobecné zdravotní pojišťovny, která dnes ovládá tuším více než tři čtvrtiny trhu. Tato monopolizace měla a má svůj pozitivní rozměr. Všeobecná zdravotní pojišťovna se v mnohém začala chovat vůči zdravotnictví s péčí řádného hospodáře a pokusila se dílem úspěšné suplovat nečinnost ministerstva prosazováním vlastních regulativních principů.

V posledních letech nevedla žádná otevřená krize financování zdravotnictví k perspektivnímu řešení. Extrém představuje nedávné řešení krize financí nemocnic, kdy kromě nesystémových půjček a pokusy o rozprodej nemovitého majetku získalo ministerstvo prostředky na okamžité oddálení problémů pozastavením a tím zdražením staveb a rekonstrukcí.

Na závěr chci říci, že pan ministr Stráský opakovaně zdůvodňoval patovou situaci, do níž se dostalo vyjednávání Všeobecné zdravotní pojišťovny a České lékařské komory ve věci ambulantních lékařů tím, že Česká strana sociálně demokratická prosadila do zákona o zdravotním pojištění ustanovení, která nemyslela na možnost nedohody.

Myslím, že tento argument neobstojí fakticky, protože ze spíše mírného a rozpačitého jednání lékařů musí být podle mého názoru jasné - a ani se nemusím dívat na výši příjmů a míru zadluženosti lékařských praxí - že lékaře k jejich postoji tlačí ekonomická nezbytnost, a nikoliv snaha využít díry v zákoně. Nechci však brát panu ministrovi jeho přesvědčení. Ráda bych ho jen závěrem upozornila na skutečnost, že jako občan České republiky má nesporně právo kritizovat její zákon, ale jako ministr vlády České republiky má, pokud nesouhlasí se zákonem, který bezprostředně upravuje jeho odpovědnost, pouze dvě možnosti. Buď tento zákon dále loajálně respektovat, nebo nevykonávat funkci, ve které mu tento zákon údajně zabraňuje. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Slova se ujme pan poslanec Jiří Maštálka.

Poslanec Jiří Maštálka: Pane předsedající, dámy a pánové, budu reagovat nejdříve na slova, která zde přednesl pan kolega Janeček.

Přestože znám některé jeho názory na zdravotnictví a názory jeho kolegů z klubu KDU-ČSL - a s mnohými se mohu ztotožnit - jeho slova mi dnes zněla nedůvěryhodně. Myslím, že KDU-ČSL byla a je součástí koalice a i jejími hlasy byla zablokována možnost opravdu zásadní diskuse na půdě parlamentu o systému zdravotní péče. Z tohoto hlediska mám za to, že KDU-ČSL nese naprosto stejnou politickou zodpovědnost za stav ve zdravotnictví, který je, protože je součástí koalice.

Poslanecká většina v této sněmovně odmítla možnost v rámci širokého politického spektra dojít k vytvoření funkčního systému ve zdravotnictví. Bylo to v době, kdy opakovaně byla zamítnuta možnost diskutovat o usnesení sněmovny, které zavazovalo ministerstvo předložit sněmovně koncepci.

Pokud kolega Janeček říká, že všichni věřili, že trh vše vyřeší, musím ho upozornit, že nikoli všichni a že bylo dost kritických hlasů, které upozorňovaly na limity trhu ve zdravotnictví.

Teď několik dotazů směrem ke zprávě, kterou přednesl pan ministr Stráský. Z mého pohledu je to přehled o proběhnuvších nebo plánovaných jednáních. Nenalézám v ní však kroky, které by zamezily tomu, aby byla krácena práva pacientů a zohledněny reálné požadavky zdravotníků.

Ptám se pana ministra: Ve zprávě se mluví o 18 % z celkových finančních prostředků, jichž se projednávaná problematika týká. Ptám se, o jaký procentuální objem poskytované péče se jedná.

Za druhé - mluví se o nečetných případech přímých plateb, které byly vybírány. Chci se zeptat, jaké je konkrétní zjištění Ministerstva zdravotnictví v tomto směru.

Mluví se o tom, že ani jedna strana se neobrátila na stát. Mám za to, že tomu tak úplně není. Pacienti, občané se obraceli a obracejí - i když možná nepřímo - aby jejich ústavní právo na zdravotní péči bylo naplněno. Ptám se tedy pana ministra, jaký sled protikrizových kroků, kromě jednání, o kterých mluví zpráva, navrhuje, jakou radu dá pacientům. Aby odmítali přímé platby, nebo aby vydrželi se stonáním do 10. 7.? Děkuji. (Potlesk.)

***