Poslanec Dalibor Matulka: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, včera mi připadlo neslušné předbíhat ministry, ale chtěl bych učinit drobnou repliku na závěrečná slova pana předsedy Poslanecké sněmovny Miloše Zemana, který v reakci na vystoupení předsedy vlády řekl mimo jiné - cituji ze stenoprotokolu: A proto přeji panu ministerskému předsedovi hodně sebedůvěry v jeho další práci, protože tu sebedůvěru bude potřebovat a je to to jediné, co mu zbylo.
Chci říci, že nepovažuji tato slova předsedy Poslanecké sněmovny za pravdivá. Panu ministerskému předsedovi - sebedůvěra není to jediné, co mu zbylo. Václavu Klausovi zbyla přece jen důvěra určité části obyvatelstva, i když podle výsledků veřejného mínění stále se zmenšující, ale zejména mu zbývá důvěra nejsilnější opoziční strany Sociálně demokratické. Je to právě tato strana, která před několika málo měsíci důvěru Václavu Klausovi a jeho vládě nevyslovila, ale umožnila vyslovení této důvěry, a je to právě tato nejsilnější opoziční strana, která tuto důvěru vládě Václava Klause neustále poskytuje a odmítá odebrat. Není tedy pravdou, co pan Miloš Zeman tvrdil, že sebedůvěra je prakticky jediné, co panu ministerskému předsedovi zbylo. To nejvýznamnější, co mu zbývá, je důvěra České strany sociálně demokratické.
Já osobně si myslím, že sebedůvěra není vlastnost špatná. Není zlé mít sebedůvěru, je zlé mít máslo na hlavě, a zbavovat se másla na hlavě tím, že sice na jedné straně pokračuji ve své důvěře, a na druhé straně dělám v Poslanecké sněmovně "bla bla bla", abych vypadal kriticky a abych vypadal opozičně, to je to, co já vidím špatně. Domnívám se, že k tomu sejmutí másla na hlavě je zapotřebí některým členům sociální demokracie trošku napomoci.
Proto bych rád předložil takový menší pozměňovací návrh k návrhu usnesení které zde za Českou stranu sociálně demokratickou předložil pan poslanec Gross. Můj pozměňovací návrh se týká jeho bodu 3 písmeno a), kde pan poslanec navrhuje usnesení směřované na předsedu vlády České republiky, aby vzhledem k dosavadním výsledkům činnosti 1. navrhl předseda vlády prezidentu republiky odvolat z funkce ministra Dlouhého a 2. ministra Kočárníka. Dovoluji si formou pozměňovacího návrhu navrhnout jiné znění písmena b).
Navrhuji, aby v usnesení navrženém poslancem Grossem písmeno b) znělo takto: Předsedu vládu České republiky, aby vzhledem k dosavadním výsledkům činnosti vlády
1. navrhl prezidentu republiky odvolat z funkce člena vlády tyto ministry:
Ivana Kočárníka, Josefa Luxe, Josefa Zieleniece, Vladimíra Dlouhého, Miloslava Výborného, Jana Rumla, Jindřicha Vodičku, Ivana Pilipa, Vlastu Parkanovou, Tomáše Kvapila, Jaromíra Talíře, Jiřího Skalického, Pavla Bratinku, Jana Stráského a Martina Římana,
2. podal demisi do rukou prezidenta republiky.
Toto navrhované znění mého pozměňovacího návrhu je v souladu s Ústavou České republiky. Domnívám se, že významně napomůže alespoň některým členům sociální demokracie zachovat si solidní opoziční tvář. Děkuji za pozornost. (Potlesk v části sálu.)
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Slovo má pan poslanec Josef Wagner. Připraví se pan poslanec Rudolf Šmucr.
Poslanec Jozef Wagner Vážená paní místopředsedkyně, vážení členové vlády, vážené kolegyně a kolegové, rád bych se ve svém vystoupení spíše zabýval náhledy na řešení problémů než na kritiku. Na rozdíl totiž od mnoha jiných jsem kritickou část svého vystoupení proslovil při prvním čtení návrhu zákona o státním rozpočtu pro letošní rok. Nepovažuji za potřebné to opakovat a nepovažuji za potřebné nic víc, než každé jednotlivé slovo tehdy vyslovené při této příležitosti potvrdit. Začal bych tím, co se dá nazvat vzpomínkou.
Když zasedaly ve společné schůzi rozpočtový a hospodářský výbor Federálního shromáždění v září 1990 na počátku ekonomické reformy a byla jim předložena jednak vládní verze a jednak čtyři další verze transformace, při tomto jednání zhruba v půlnoci jeden dnešní člen vlády a člen tehdejší vlády prohlásil "tato vláda musí dělat takové kroky, aby žádná jiná po ní je nemohla změnit". To byla poslední slova vystoupení příslušného pana ministra a také to byla poslední slova předmětného jednání tehdy. Mikrofony už nevzaly poznámku, ke které jsem se tehdy hlásil: "Bůh dá, že to tak nebude". A Bůh nedal, ono to tak bylo. A nejen, že se děly kroky, které jsou nezvratné, ale bohužel ty kroky se v mnoha případech staly kroky špatnými, a to velmi. Jedním z takových velmi špatných kroků byl postup privatizace našeho velkého průmyslu. To považuji za rozhodující příčinu všech problémů, v nichž se nacházíme. Protože jinak se nám nestalo v tuto chvíli nic jiného, než že jsme v recesi, v jaké je celá Evropa, ale my na ní ve své transformační fázi reagujeme daleko citlivěji a nejsme schopni se bránit, řekl bych ve srovnání s lidským organismem, nemáme dost bílých krvinek. A proč je nemáme? Protože onen velký průmysl nefunguje. Ted budu srovnávat možná nepřesně a možná nesrovnatelné, ale jistou vypovídací schopnost tato čísla budou mít. Společenský produkt nebo hrubý domácí produkt dnešní jsou jistě metodicky velmi odlišné veličiny, ale to, co vnitřně obsahu, je do jisté míry možno srovnat. Tehdejší společenský produkt za minulého režimu posledního desetiletí jeho existence, nebo národní důchod obsahovaly zhruba něco mezi 55 - 70 % podílu tvorby přidané hodnoty z průmyslu. Dnešní hrubý domácí produkt obsahuje pouze 35 %. Připomínám, že jsem uvedl dopředu, že ta čísla nejsou metodicky zcela srovnatelná, ale tvrdím, že mají jistou vypovídací schopnost. To je první příčina problému. Druhá příčina, proč k tomuto vývoji došlo, je v tom, že někteří odpovědní činitelé státu v rozhodující chvíli považovali za velký úkol likvidovat všechny tzv. pozůstatky minulého režimu a povedlo se jim, jak bývá v takových případech zvykem, vylít s vaničkou i dítě.
To se týká likvidace Rady vzájemné hospodářské pomoci. Já pamatuji na schůzi sněmovny, když příslušný ministr se chlubil - tímto perem jsem to podepsal. To by nevadilo - chlubit o tomto se mohl, ale neměl s neschopnou organizací, kterou jsme my vždy považovali za nástroj vykořisťování Československa cizí mocností. Uvítali jsme její zrušení, ale s jejím zrušením se neměla rušit naše přítomnost na tamějších trzích, neměly se zlikvidovat základy odborníků, firem, organizací působících z tehdejšího Československa na tamějších trzích. Ty dnes pracují pro jiné firmy, prodávají jiné zboží a my jsme nejen ztratili schopnost tam vyvážet, ale i schopnost mít kontakty, schopnost se tam znovu vrátit.
Rád bych řekl, že chování těch, kteří takto postupovali, že se chystali nás pojistit před špatnostmi minulosti tím, že budou dělat takové kroky, aby je nikdo nemohl změnit, že činili něco, co bylo nadbytečné, co nebylo potřeba, protože zde především nebylo mezinárodně politické a geopolitické zázemí pro existenci diktatury v Čechách nebo v tehdejších Československu. Takovéto pokusy z této logiky byly naprosto zbytečné. Možná, že nebyly zbytečné proto, aby se mohly dít věci, které se ukázaly být v neprospěch občanů této země. A nazval bych chování těch, kteří měli v rukou moc v oněch rozhodujících chvílích, jako chování loupežného vojska v dobytém hradu. Ale tak se nechová vláda vlastní země. Bohužel musím na adresu dnešní koalice říci, opakuji koalice, všech jejích součástí, všech jejich stran, že v roce 1992 po volbách, kdy v této místnosti měli většinu 104 ku 96 se rovněž chovali jako v dobytém hradu i vůči opozici. Tím nastala atmosféra, která přežívá dodnes a která je velmi obtížně překonatelná a která dnes brání obnovení důvěry. A bez obnovení důvěry politické nelze očekávat nic jiného než, že se každé ráno jako dnes dovíme, že koruna má potíže, že klesá na hranici devalvačního pásma. Příčinou, proč klesá, může být i naše neschopnost v této sněmovně vystavit světu tvář, že se umíme dohodnout. A skutečnou příčinou toho je atmosféra, která v politické scéně této země panuje od té doby, co bylo použito chování loupeživého vojska v dobytém hradu.
Zbyněv Březincký V práci bez kontroly, Chaos v podvečer 21. století, hovoří o své knize, že se v ní prolíná diagnóza, prognóza a argumentace.
To je všechno to, čeho jsme zde zažili velmi málo, Ani diagnózy, ani prognózy, ani argumentace. Ze strany těch, kteří vnesli odpovědnost jsme mnohdy slyšeli odpovědi ryze účelové a k jedné dám příklad. Interpeloval jsem v minulé sněmovně pana ministra zahraničí ve věci Proexportní politiky a fungování obchodních oddělení. Dostalo se mi a se mnou sněmovně a případným posluchačům a divákům televize též přednášky, a to desetiminutové na téma - jak ti komunisté to dělali špatně. Když jsem na to reagoval, že jsem nechtěl slyšet, jak ti komunisté to dělali špatně, ale jak my to budeme dělat dobře, tak v další odpovědi jsem se dozvěděl totéž. A rok se sešel s rokem a titéž lidé už uznávají, že se někde stala chyba a že je potřeba něco dělat i v proexportní politice.
To jsem uvedl pouze jako jeden z příkladů onoho špatného nekomunikativního jednání na české politické scéně, které nutně muselo přinést opozici do situace, že se stala radikální a že se musela chovat tak, jak říká Tomáš Masaryk k naší nynější krizí. Radikální opozice vyžaduje dnes politické a odborné vzdělání a vyžaduje znalost osob a poměrů. Opozice musí kontrolovat každý krok vlády a nepřátelských stran. A má se vyvarovat největší chyby planého vyhrožování, ale to všechno bylo a je, protože takové poměry zde vznikly. Tedy od roku 1885, co to Tomáš Masaryk napsal - nic nového v Čechách.
Nyní dovolte, abych prokázal, že to, co hovoříme o velkém průmyslu není rozum, který přišel pozdě, že to není být generálem po bitvě, že je to konstatováni toho, co všichni mohli vědět a věděli. Ústřední ústav národohospodářského výzkumu dal v té době v roce 1990 k dispozici Federálnímu shromáždění podklady nazvané formy a rizika privatizace v České a Slovenské federativní republice. Samozřejmě mimo jiné takových materiálů jsme měli velmi mnoho a tam se mimo jiné praví, že privatizace má být rozdělena do tří malých skupin, jen do tří. První malá privatizace, nemusím vysvětlovat, druhá privatizace středně velkých podniků, kde se doporučují formy převodu na soukromé podniky s kapitálovou účastí zaměstnanců a dalších akcionářů včetně zahraniční majetkové účasti. A třetí, a to přečtu doslovně, privatizace velkých státních podniků bude prováděna na základě projektů, které budou schvalovány vládou.
Ale to určitě neměli autoři na mysli, že to bude privatizace pivovarů a čokoládoven, kterým se hledaly zahraniční strategičtí partneři, to vůbec nebylo zapotřebí. Jednak z logiky, že v tržní ekonomice není vůbec důležité, jaké procento vlastnictví má která skupina vlastníků, ale ani z logiky, že ty podniky by sami o sobě ten kapitál potřebovaly.
Přirozená potřeba lidská, výrobky pivovarů i čokoládoven konzumovat, zajišťovala trhy a v mnoha případech to byly zahraniční, Takže prodej do zahraničních rukou byl velmi jednoduchý, protože ještě navíc to byly výnosné obory a v prodeji za cenu účetní v privatizaci to samozřejmě muselo být velmi výhodné pro ty, kdož to koupily. Méně výhodné to bylo, a také to nikdo nekoupil, privatizovat velké podniky strojírenské, hutnické, chemické atd. A to se nestalo. A to obtížné se nestalo, nebyla provedena restrukturalizace. Na mnohá volání opozice nebylo slyšet, a to je příčina všech potíží České republiky.
Nic jiného než toto. Toto je potřeba neprodleně začít odstraňovat a jen postupem, jakým to bude odstraněno, porostou naše šance do budoucna.
Rád bych připomněl, že zde je hlavní příčina, proč nemohu hlasovat pro návrh, který říká, že je třeba vyloučit vstup zahraničních investorů. To je prostě nemožné. Z logiky 21. století, z logiky dané např. tím, co popisuje Robert Reich v práci Dílo národů, z logiky příštího předpokládaného vývoje, budou národní bohatství zemí velmi odlišná podle toho, jak země bude schopna vyrábět sofistikované výrobky, tedy výrobky s vysokou mírou technického rozvoje, výzkumu a vývoje.
Já se vás ptám: když jsme neměli za nejtvrdší komunistické centralizace, kdy nešlo hovořit o přílišné koncentraci, pouze o centralizaci, v tisícovce světových podniků nic, co tam můžeme mít nyní poté, co se podniky, jak se dobové říká, zeštíhlely? A jen ty, možná ani ne těch 1000, ale mnohem méně, několik set, nejvíce kapitálově silných bude mít na to, aby mohly v příštím století udávat tón technického rozvoje a pokroku. Nebudeme-li na tomto účastni, nepřijde do Čech žádná výroba, která nám umožní, abychom se podíleli na výrobě na její špici. A když toto nebude, nebude ani patřičná úroveň domácího produktu.
A proto kategoricky odmítám návrh, který chce vyloučit vstup zahraničních investorů. Naší potíží naopak je přesvědčit tyto investory, aby do Čech chtěli. Přesvědčit je, že je bezpečné investovat v Čechách a Že jde mají perspektivu, ale prosím, mluvím o investicích velkého průmyslu. i v této sněmovně sedí lidé, kteří to zkusili bez těchto investic a nepovedlo se to. Bylo by užitečné, abychom si uvědomili, že je lépe se učit spíše z chyb jiných než vlastních a když už jsme je jednou učinili, podruhé je neopakovat.
V našich debatách vždy aspoň jedno chybí. Chybí vůle vzájemně si naslouchat, chybí vůle, kterou byť měli strašlivě rozdílné....
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Promiňte, pane poslanče. Paní poslankyně, páni poslanci, velice ráda bych poprosila o klid v jednacím sále. Myslím, že diskuse, které jsou zde vedeny, ruší hovořícího poslance a je možné, abyste jejich průběh přesunuli do předsálí.
Poslanec Jozef Wagner: Já vám, paní místopředsedkyně, děkuji, ale já spíš mluvím pro protokol, takže mě to ani příliš nevzrušuje, jako nikoho v tomto sále.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Chápejte to, pane poslanče, potom tak, že je dobré, aby zde byl klid alespoň z důvodu zdvořilosti vůči stenografům.
Poslanec Jozef Wagner: Samozřejmě vám velmi děkuji za to upozornění, ale nicméně jsem 7 let zvyklý mluvit pro protokol. Nikdy nemělo příliš velký význam, co opozice ve sněmovně řekla.
Ptám se tedy, jestli lidé tak odlišných názorů, ekonomických pozic, jako byli Alois Rašín a Karel Engliš, když dokázali spolu vzájemně komunikovat, vzájemně se ctít, ač tak rozdílných ekonomických názorů, jestli nám něco brání, abychom spolu také komunikovali a hledali společné řešení. Mám totiž pocit, že se vytratilo to podstatné, proč tady jsme a proč to řešení hledáme. Na začátku bylo zvonění klíči a to zvonění mělo dát naději nové prosperitě. Nyní to vypadá tak, jakoby různé mocenské skupiny chtěly pouze předvést, která z nich bude mít větší kus pravdy. Touto cestou to prostě nepůjde.
Rád bych připomněl Rašínova slova, která řekl při zrodu republiky: Nastává zkouška, dovedeme-li si sami sobě vládnouti a svobodně se spravovati. A ta zkouška je zde dnes a právě v této chvíli. Ta zkouška není o tom, abychom mohli používat slova i z tohoto místa, která sice můžeme svobodně říci, protože žijeme ve svobodné zemi a která my zde v této místnosti můžeme říci o to svobodněji, že je naše svoboda chráněna Ústavou a že nejsme postižitelní za to, co zde řekneme, ale přesto všichni, kteří zde mluví, by si měli uvědomit, že toto jednání je dnes jedním z barometrů, podle kterého se posuzuje, jak má být hodnocena koruna na finančních trzích. I naše jednání je o tom. Naše jednání může vytvořit obraz země, která se umí a bude umět sama spravovat nebo může vytvořit obraz země, která nenachází jiná řešení než soupeření nekompetentních politických sil. A to by bylo to nejhorší, co by nás mohlo potkat.
Proto se domnívám, že řešení nejsou v dané chvíli v tom, abychom hledali odlišné cesty, ale v tom, abychom hledali společná věcná řešení, ale to musí být ochota, o které mluví Brzezinski, ochota naslouchat argumentům. Jestliže zde někdo tvrdí, že řešení bude v tom, že jen jednostranně změní podle svých vlastních plánů, podle svých vlastních názorů jen něco, na to druhé nebude reagovat, pak je to špatně. Je to velmi špatně. Domnívám se, že včera bylo dost zřetelně řečeno, že makroekonomická stabilita je jednou z hodnot, které prozatím prospívaly dobrému vývoji země a že tuto stabilitu je třeba udržet. Udržení této stability nebude fungovat, když porušíme poptávkovou stranu, nakloníme ji ještě dál tam, kde by neměla být.
Můj spor o ekonomické poměry nastal ve chvíli, kdy v létě minulého roku bylo naprosto jasné, že přebytkový rozpočet může zabránit situaci, do které jsme se nyní dostali. K takovému rozpočtu nebyla vůle ani na jedné straně, protože bylo i po parlamentních volbách, ještě před senátními. Měsíc poté, co jsem řekl na tiskové konferenci v Lidovém domě, že se domnívám, že by mělo jít o přebytkový a nejhůře vyrovnaný rozpočet, s tímtéž stanoviskem přišla mise Mezinárodního měnového fondu. Od té doby to od nás trvale požaduje. Co jsme učinili? Týž muž, který z tohoto místa navrhoval zvýšení poptávkové strany o desítky miliard, pravil před tím necelým rokem, že se držel za hlavu, když slyšel mluvit o tom, že chci přebytkový rozpočet.
Ano, byla to jediná možnost snížit domácí agregátní poptávku, protože vláda jako největší spotřebitel to mohla. A teď připomínám opět to, co bylo řečeno při prvním čtení návrhu zákona o letošním státním rozpočtu.
Tehdy jsem na adresu vlády řekl jednoznačně, že ta vláda, která chtěla mít vždy vyrovnané rozpočty a dokonce je chtěla uzákonit, se dostává do situace, že ten letošní, tedy loňský, bude mít schodkový a že bude ironií osudu, ač ne rozpočty, ale skutečnosti budou schodkové. To bylo řečeno, myslím, v zář
Nemám, opakuji, nic co měnit na svém tehdejším vystoupení Ani vůči premiérovi ani vůči vůdci opozice. Oba tehdy mé vystoupení odmítli. Oba dnes se dostávají do situace, že musí řešit problémy, které tehdy nechtěli vidět, protože oba jako vůdcové stran vedli své strany do voleb. To je obvyklý jev v parlamentní demokracii. Ale pojmenujme vinu tam, kde je.
A snad by bylo dobré říci, že tady nejde o ideologie, ale přesto je na místě některá ideologická stanoviska říci a vysvětlit. Mezi významné ekonomy české v posledních desetiletích existence rakousko-uherska a v první republice patřili Albín Braf, Alois Rašín, Karel English a sociální demokrat Josef Macek. Chtěl bych připomenout jeho slova, aby bylo jasné, jaká byla sociálně demokratická pozice za první republiky, protože jí tón v 30. letech již bezvýhradně udával profesor Josef Macek, který přišel do strany ve 23. roce, poté, co z ní ve 20. odešel Modráček, přišel ve 23. s ním jako jeho ekonomický odborník. A Macek mluví takto: Tyto revizionistické výtky jsou sice správné, ale nejdou na kořen marxistické vědecké soustavy. Marx by je možná s díky přijal, opravil své omyly a přece by jeho vědecká soustava k ničemu nebyla. Opakuji, nebyla. Ale připomínám, že i pan profesor Macek si velice vážil např. marxistické metodologie a přes všechno považoval Marxe za jednu z nejvýznamnější kapacit v oblasti filozofie a ekonomie v lidských dějinách. Přesto, že vytvořil systém, se kterým pan profesor Macek nesouhlasil. O tom mluvím pro to, aby bylo jasné, že extremistické vyjádření a extremistické postoje na žádnou stranu k ničemu nevedou.
A snad ještě jeden citát by byl užitečný, protože prezentuje změny v hospodářských názorech socialisticky smýšlejících lidí. Přestalo se věřit v samospasitelnost postátňování, přemýšlí se o tom, kdy by se mělo chybám soukromého podnikání čelit raději veřejnou kontrolou, reglementací, regulací než nahrazováním soukromých podniků veřejnými.
Nyní dovolte ještě jeden mírný exkurs. Bylo by dobré se také podívat do bližší historie, do minulých 7 let, do působení toho, co vlastně provedla liberální ekonomická filozofie, jak se uplatnila. Domnívám se, že mottem liberalismu je, že volná hospodářská soutěž budí prostřednictvím efektivního přerozdělování původních omezených ekonomických zdrojů (alokace) tam, kde tyto zdroje tvoří nejvyšší nárůst hospodářského produktu, a to přirozenou cestou, chcete-li trhem.
V České republice nemohl liberalismus dostatečně fungovat v uplynulých 7 letech, protože ono přerozdělování zdrojů nebylo zajištěno, a dále rovněž proto, že bylo možno peníze vydělat i jinak, a pořád je, než poctivým podnikáním, a možná lehčeji.
To tedy znamená, že se dostávám k oblasti legislativní a zde musím říci, že jednoznačně budu podporovat každý návrh, který povede ke zpřísnění legislativy. A zbývá mi jen dodat ad informandum pro ty, kteří tehdy u toho nebyli, že jsem patřil k té skupině poslanců ve Federálním shromáždění, která ve chvíli, kdy byly předkládány právní normy otevírající proces restitucí a privatizací, že jsem upozorňoval s jinými kolegy tehdejšího ministra financí a dnešního premiéra na zřejmé vady. V některých případech se stalo, že na slova tehdejších kritiků došlo rychle. Jedna právní norma, jeden zákon byl dokonce novelizován do 14 dnů. To ukazovalo na to, že je něco nezdravého v tvorbě legislativy, že ne všechno funguje tak, jak by fungovat mělo. A co se stalo? Všechno, co vláda činí, dobře činí. A to se dnes vrací. Kdyby vláda se chovala korektně vůči opozici, korektně vůči sobě samé i vůči občanům tehdy, kdyby věděla, že i ona obsahuje jen lidi chybující, nestála by dnes před tlakem, před jakým stojí. Do toho tlaku ji nedostal nikdo jiný, než ona sebe sama. Prostě proto, že ignorovala objektivní realitu a vytvářela tzv. atmosféru důvěry ve velké úspěchy její politiky a budoucnosti této politiky. Vytváření dobrých volebních preferencí je samozřejmě smyslem politického bytí, ale vytváření je přes rozsah rozumného končí takovýmto špatným vývojem, do jakého jsme se dostali nyní. A proto výrazně, jasně a jednoznačně říkám, že nelze mluvit o ničem jiném, než o hluboké krizi důvěry zaviněné konfrontační politikou neschopnou naslouchat jakémukoli jinému názoru než vlastnímu.
A snad ještě k návrhům na řešení Už jsem to z tohoto místa řekl. Budu se muset opakovat, ale je to opakování asi potřebné a bude matkou moudrosti i pro předsedu Poslanecké sněmovny. Robert Raich praví: V životě národů je jen málo myšlenek nebezpečnějších než jsou správná řešení nesprávně formulovaných problémů. To, co předložil této sněmovně, je nesprávně formulovaný problém. Tato země není spálenou zemí. Tato země se dostala do mnoha zbytečných potíží, ale byly to potíže, které nevznikly samy o sobě. Část z nich je proto, že jsme součástí otevřeného světa, část z nich nejsme schopni snášet proto, že vládní koalice a předchozí vlády ještě za Československé federace založily některé procesy prostě na špatných premisách. Tady bych si ovšem dovolil je vzít v částečnou ochranu, neb i z naší opoziční strany jsme předkládali mnohdy verze, které by stejně vedly do tunelu, do slepé ulice.
Např. tzv. nájemnická verze privatizace byla stejně obtížná, protože nevytvářela kapitálové zdroje, jako byla problematická verze kupónové privatizace v české podobě. Každé řešení bylo řešením v době, která je neopakovatelná, která je koncem diktatur, a ve kterých jsme hledali řešení. Protože jsme si málo uměli naslouchat, nenašli jsme ta nejlepší řešení.
Dnes stojíme v situaci, abychom se pokusili hledat řešení alespoň nyní s nasloucháním. Upozorňuji, pokud to takto nebude, dojdeme jen a jen ke špatným koncům. Smyslem politiky není jen zvítězit ve volbách. Smyslem politiky je dostát volebním slibům. A nikdo nemůže dostát slibům, které jsou nezodpovědné. A nezodpovědností je všechno, co vypadá na to, že je obtížně realizovatelné.
Proto považuji za nutné závěrem zdůraznit vůči koaliční vládě a koalici vůbec, že jejich pokus nebyl jen nenaslouchat, ale jejich pokus byl i něco horšího. A na to použiji citátu: Když se pokoušíte někoho umlčet, prokazujete mu tím největší poctu. Uznáváte tím totiž jeho nadřazenost. A celá doba vlády od roku 1992 byla pokusem přehlušit každý jiný názor obrovskou teorií úspěchů, teorií podporovanou tím, jak jsme skvělí ve srovnání s jinými.
Znova a opět musím z tohoto místa opakovat - nejsme lepší. A pokud ano, tak jen o to, o co se zasloužili naši předkové, o co jsme měli lepší výchozí základnu proti všem jiným národům transformujících se zemí, protože Čechy patřily k průmyslovým mocnostem Evropy dávno před komunismem. Po pravdě a spravedlivě je potřeba říci, že za komunistické éry - byť s narušením struktury - se tato základna zvýšila.
Samozřejmě to narušení struktury bylo velmi a velmi špatné a patří k tomu, co musíme napravovat. Ale nedokázali jsme to. Bylo by špatné, abychom jako oni ještě po 40 letech se vymlouvali na ně.
Rád bych končil jakýmsi pokusem o to, že se zde musí nabídnout řešení Ale ještě než tak učiním - myslím politické řešení - chci předložit jeden pozměňovací návrh, nebo doplňovací návrh nebo vlastní návrh. Raději bych to viděl jako vlastní návrh, aby to nebylo vázáno na žádné usnesení Je k tomuto bodu.
Mluvil jsem zde o proexportní politice. Mám za to, že nic nelze dělat bez toho, aniž se najdou peníze z čeho. Myslím, že bychom je mohli najít. Navrhuji:
Poslanecká sněmovna uvolňuje na podporu proexportní politiky z disponobilních státních finančních aktiv 500 milionů korun. Tyto prostředky použije Ministerstvo zahraničí na posílení činnosti obchodních oddělení zastupitelských úřadů České republiky. Prostředky je možno postupně uvolňovat v průběhu rozpočtového roku 1997 a 1998. Tyto prostředky nemohou být použity v tuzemsku. Dosavadní financování činnosti obchodních oddělení z rozpočtových prostředků kapitoly Ministerstva zahraničí musí být zachováno. Nejvyšší kontrolní úřad zajistí příslušnou průběžnou kontrolu. Ministerstvo financí stanoví metodiku vykazování. Při projednávání pravidelných zpráv vlády o plnění státního rozpočtu bude Poslanecká sněmovna o využívání těchto prostředků informována a bude je zvláště posuzovat.
Opírám tento návrh o ustanovení rozpočtových pravidel republiky, zákona 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice, a v něm o ustanovení § 13 odst. 1 b, že bude rozpočtovým opatřením Ministerstvu zahraničí povoleno překročení rozpočtu o příslušné částky, které bude čerpat v souladu s programy vytvořenými pro tento účel v logice časového sledu, které praxe sama ukáže. Současně podle § 18 odst. 5 rozpočtových pravidel republiky, který upravuje pravomoc této sněmovny o těchto prostředcích rozhodovat.
Nyní mi dovolte, abych přikročil k závěru. Viděl jsem v dnešních novinách srovnání hlavních ekonomických opatření. Chci konstatovat, že jedna i druhá jsou uceleným konceptem. Že jedna i druhá mají svou názorovou základnu, z níž vycházejí. Že jedna i druhá řeší jen některé aspekty naší obtížné situace. Rád bych řekl, že nevidím trvalá řešení přes žádné balíčky, ale že vidím trvalé řešení než přes jediné: Přes odpovědnou restrukturalizaci velkého českého průmyslu, byť za cenu, že to, co jsme zničili, budeme znovu financovat. A bude-li to potřeba, tedy sami, nenajde-li se někdo, kdo bude ochoten to byť dnes už bohužel za symbolický peníz - koupit, a zavázat se, že v tom bude v České republice vyrábět a že to nezavře, že to nekoupí jen tak pro nic za nic. A to už nám nehrozí. My už nejsme konkurencí.
Když někdo koupil čokoládovnu někde a zavřel ji, tak likvidoval konkurenci, ale v těch oborech, o nichž teď mluvím, svou konkurenceschopnost jsme pomohli zlikvidovat sami. A proto jsme povinováni sami toto řešení učinit. Proč takto jednoduše?
Už při minulém rozpočtu jsem říkal jednoznačně, že rozpočet je chudý o zhruba sto až stopadesát miliard, aby stát mohl plně fungovat. To jsou ty miliardy, které by vznikly z daní, pokud by fungoval velký průmysl a nebyl by zde onen obrovský rozdíl v hodnotách jeho podílu na tehdejším společenském produktu a dnešním hrubém domácím produktu. Pak mimo přirozeného růstu, který není zásluhou žádné vlády - ať je pravicová, levicová, středová, jaká chce - který je zásluhou svobody, která umožnila i svobodu podnikání, dala lidem motivaci a umožnila jim žít.
Vlády obvykle nemají zásluhy, mají jen viny za to, co neumožnily. Svoboda sama je zdrojem pokroku a k tomu nepotřebuje žádnou vládu.
Rád bych dodal, že řešení pro to by mělo jít o tom, jak se zde dohodneme, abychom těmto řešením otevřeli cestu, abychom umožnili buď této vládě povolat do práce kompetentní nebo umožnili vytvoření vlády na širším základě s kompetentním.
A jen toto obnovení důvěryhodnosti a konec hádek, konec rozkladu politického zabrání i rozkladu hospodářskému. Nápravu věcí obecných přinese pouze umění které sjednocuje, slučuje, ale neredukuje. To řekl jeden náš velký současný významný český filozof. Vážil jsem si jej vždy i tehdy, když před zhruba 30 lety měl zcela jiné názory, než se tehdy nosilo. Měli jsme je i tehdy společné.
Děkuji za pozornost.