Poslanec Josef Krejsa: Vážená paní předsedající, vážený pane premiére, dámy a pánové, vědom si vážnosti okamžiku, budu státotvorný, až vás to bude mrzet. Moje rozprava nebude postavena na kritice vlády, to už tu konečně prezentovali jiní. Nechci, aby tu zaznělo, že republikáni jen kritizují a nepřinášejí řešení problémů. Budu proto po kratičkém prologu mluvit o tom, co by dle mého názoru mohlo přispět k ozdravění ekonomiky a celé společnosti.
K včerejšímu bouřlivému průběhu proto jen heslovitě. Vystoupení pana předsedy Zemana lze při troše dobré vůle hodnotit jako záchranný padák, ovšem domnívám se, že v případě, kdy se transformační proces řítí do propasti, pak podávat mu padák, byť částečně otevřený, těsně před dopadem na hlavu, se, pokud je mi známo, ve většině případů míjí účinkem a zavání spíše škodolibostí. V duchu taxy dvou odvolaných ministrů na rozpravu a hlavu, kterou tu nastolil pan předseda Zeman a ke které se upřímně a rád připojuji, navrhuji odvolání pana ministra zahraničí Zieleniece do července za česko-německou deklaraci a ministra obrany Výborného, ohledně nedostatečného ba katastrofálního současného stavu armády, ihned.
Dovolte mi, dámy a pánové, ještě hrubě nesouhlasit s tím, co zde zaznělo dnes z úst předsedy KSČM Jaroslava Grebeníčka.
Pan kolega zde pronesl, že byla rozkradena čtvrtina národního majetku. Důrazně protestuji a nesouhlasím. Pan kolega Grebeníček se seknul o téměř 75 %. (Potlesk.) A neomlouvá ho vůbec, že citoval jistého Lobkowicze. Kolega Grebeníček totiž pozapomněl na článek 1 morálního minima vládnoucí garnitury, který zní: Vládní koalice - tedy i jistý Lobkowicz - má vždy pravdu. A na článek 2, který praví: Pokud vládni koalice lže, platí článek 1. Takže logicky vzato - nemluvil pravdu kolega Grebeníček.
Dosti však kritiky. Dovolte mi vrátit se k projednávanému bodu a státotvořit na bázi ryze odborné. Ozdravení ekonomiky a celé společnosti by dle mého názoru nepochybně vedlo k odbourání ekonomického apartheidu - nechceme-li to ovšem nazvat drsněji - praktikovaného strukturami finančního systému, tj. bankami vůči ostatní společnosti.
V klasickém finančním systému byl emitorem a distributorem nových peněz zlaté či stříbrné ražby vždy král či vláda, tj. státní kasa. Pokud ještě byly státovky či bankovky podloženy zlatem, vše bylo průhledné, nezpochybnitelné. Papírový peněz adresně a zcela jednoznačně nepodložený byl jen falešným, bezcenným papírem. Od jasného vlastnického vztahu mezi podkládajícím a platnou bankovkou bylo pak možno odvozovat i nárok na úrok s jistotou, komu náleží. Po odpoutání od zlatého krytí je situace rázem jaksi liberálnější. Pro finančníky ovšem. Vyjádřeno v tomto kontextu, jde při emisi peněz těmi, co je ničím nepodkládají, o ryzí moc, ovšem bez adekvátní odpovědnosti za stav společnosti.
V systému a la klasika, finančník totiž už žádnou krycí hodnotu dodat nemusí. Emisní, či chcete-li centrální národní či cedulová banka hodnotu dodat nemusí. Nechá moderní tiskařskou technikou vyrobit symbol směnné hodnoty, jež znakově nese nominální hodnotu vysoce převyšující vložené náklady pořizovací. Tento symbol se prakticky nositelem oné nominální hodnoty vskutku stává teprve až uvedením do oběhu, jakoby mu tím byl vložen oživující šém, jak říkáme my arabisté. Samozřejmě za předpokladu, že splňuje potřebné technické parametry. A to přesto, že substanciálně ani potom žádnou reálnou hodnotu nemá - mimo hodnotu výtvarně precizně potištěného kvalitního papíru. Pravda, emitor a distributor ve finančním systému a la klasika neužívá této vytištěné nominální hodnoty ve svůj prospěch bezprostředně. Pak by byl zajisté prachsprostým penězokazem. Nýbrž velice decentně skromně se spokojuje s profitem úroků. Vtip je pouze v tom, že mu žádný úrok nepatří. Nepatří ani emitorovi ani distributorovi, nýbrž zcela legitimně tomu, kdo dodává onu reálnou substanci, jíž jsou tyto samy o sobě jinak bezcenné symboly ve skutečnosti kryty. Jsou nebo měly by být kryty reálnými hodnotami dodávanými na trh v čase obrátky oběživa. Měly by tedy při první platbě, při uvedení do oběhu náležet všem tvůrcům reálných hodnot soustavně, ve stabilní míře saturujících trh event. jedinému legálnímu zástupci, tedy státu. Jistě, tito praví legitimní vlastníci nakonec ony tištěné obrázky, do nichž tak či onak zdekují svou duši, za své zboží vskutku dostanou. Nikoliv však už úroky z oné hodnoty, jíž ony obrázky reálně podkládají
Komerční bankéř může ovšem namítnout. On sám přece není v situaci o nic lepší. neboť i on musí platit krvavý úrok z diskont z peněz půjčených mu někým, komu vlastně nepatří, tedy emisní bance, nebo tuto půjčku i s oním úrokem bance zase vrátit. Tady je na místě se ptát. Komu platí úrok, a to nejen z těch nově natištěných přírůstků, ale vůbec z celého objemu oběživa jeho pořizovatel - emisní banka? Ta se však může elegantně vykroutit tím, že prohlásí: Neplatím sice zástupci těch, kdo oběživo podkládají reálnou hodnotu, úrokem úměrným objemem oběživa, zato tomuto zástupci, tedy státu, nebo chcete-li státní kase, platím pěknou daň. Touto odpovědí splaví emisní šéf - bankéř - problém náramně lacino ze stolu.
Uvedenou odpovědí bankéře komerčního je zase demonstrován perfektní liščí alibismus. Zde totiž začíná působit druhá náramně povedená pointa systému a la klasika. Ponecháme-li už stranou onen nikoli nepodstatný fakt, že oni zase v úvěrech emitují zcela fiktivní bankovní peníze depozitně. Bankéři v podstatě mají v rukách skrze obhospodařovaný objem oběživa - toho reálného i fiktivního, bezhotovostního - inflaci.
Náš nejvyšší kormidelník kočíroval inflaci dokonce s přehledem. Udrží-li ji na výši sice dostatečné, avšak stále ještě bezpečně pod kritickou mezí, nad níž by se vymkla její kontrole, zredukují během několika málo let onu emisní bankou původně zapůjčenou nominální hodnotu až k prakticky nulové hodnotě reálné, neboť netržní nešvar, valorizace toho, co jim nějakým hloupým heslem bylo svěřeno, vůbec nepěstují
A tak zatímco reálná hodnota klesá k nule, suma vyinkasovaných úroků množených úroky z úroků utěšeně a strmě vzrůstá. Takže nakonec několikanásobně převýší onu původně zapůjčenou hodnotu nominální. A že reálnou hodnotu úrokové diference si komerční bankéři už pohlídat umí, to nemusím zdůrazňovat.
V úspěšném závěru - konec dobrý, vše dobré - mají pytel dobrých nyní už jaksi poctivě svých vlastních peněz, zatímco z těch zapůjčených starých erárních inflací důkladně zerudovaných nezbývá nic, co by stálo za řeč. Na to může komerční bankéř odvětit, že erozivní a oxidační procesy provází vše od vzniku až po zánik a nerozlučně patří k reálné existenci, k životu. A růst entropie je přírodní zákon.
A vskutku, přátelé, vše - jak říká mudrc - souvisí se vším. On se totiž na stejném principu uskutečnil i celý sametový ekonomický zázrak, tj. metamorfóza formálně státního, či chceme-li národního, v soukromé, bez vložení adekvátní hotovosti, aneb ekonomické perpetum mobile. Stačilo, aby osvědčení nomenklaturní kádři ruku v ruce a nerozborně s čerstvými zahraničními poradci řídili svěřenou erární firmu až ke stavu předbankrotnímu - tzv. eroze kapitálové podstaty. Redukovali výrobu a umrtvení výrobní kapacity, tj. techniku, vydatně odpisovali a odepsané souběžně přelévali do už poctivě své soukromé firmy, v níž pak tytéž entity nabyly zázrakem hodnoty několikanásobné.
K finálnímu konkursu pak ani dojít nemuselo, neboť státní tímto procesem kontinuálně zmetamorfovalo soukromé, a to bez skládání adekvátní investice standardně, demokraticky, humánně v ažuru. To je ten samet. I s holýma rukama v něm lze dělat zázraky, jeli člověk na té jediné správné straně. Legitimně je oběživo ekonomický nástroj celé společnosti, konkrétně je podloženo jednotlivými ekonomickými subjekty v míře přidané nové hodnoty, již stabilně saturují trh. Není či nemělo by být v žádném případě exkluzivním vlastnictvím bankovní sféry ve funkci prvotního rozsévače. Vzhledem k obtížnosti kvantifikace onoho nového přírůstku trvale přidávané hodnoty od jednotlivých ekonomických subjektů je nutno přírůstky oběživa pumpované do oběhu považovat za vlastnictví státní jako subjektu legálně zastupujícího všechny společenské a tudíž i ekonomické subjekty. Takovéto pojetí umožňuje provádět distribuci nových přírůstků oběživa skrze vybrané kapitoly státního rozpočtu, i když zajisté prostřednictvím zvláštních účtů těchto kapitol otevřených u jednotlivých komerčních bank podle klíče eliminujícího protekcionismus nejlépe na základě výhod poskytovaných tou kterou komerční bankou při vedení běžného účtu. Takto by se komerční banky stávaly prostředníky emise nikoliv výsadními participátory na ni. Správně by i všechny částky svěřené komerčním bankám Národní bankou měly být jejím prostřednictvím vráceny rovněž do všech vybraných kapitol státního rozpočtu. Takto obohacený státní rozpočet by měl více aktiv pro financování projektů celospolečenského zájmu včetně moderní infrastruktury, komunikací atd. Výběr vhodných dodavatelů a jejich případné úvěrování by měly provádět komerční banky přebírající za tuto volbu odpovědnost. Rozumí se ty komerční banky, jež by vedly účet pro tyto kapitoly státního rozpočtu. Pokud by chtěl demagog stavící se do role na poplach bijícího pravicového dona Quijota ono pojetí napadnout jako kolektivistické, dokázal by tím pouze svoji naprostou ekonomickou negramotnost. Není totiž pravdou, že tímto způsobem by se přínos nově emitovaného přírůstku rozkládal komunisticky rovnostářským způsobem na všechny společenské subjekty shodně. Uváží-li se skutečnost, že do státního rozpočtu přispívají velké kapitálově a ziskově silné subjekty víc než ty menší nebo by aspoň měly a uváží-li se dále skutečnost, že emisí přírůstku oběživa skrze státní rozpočet by se snížila daňová zátěž u větších subjektů více než zátěž subjektů menších, pak je zcela evidentní, že ty subjekty, jež by na krytí, myslím reálné krytí nového přírůstku oběživa, přispěly svým vyšším společenským, či chcete-li ekonomickým, produktem více, by rovněž, a to zcela tržně odměněny, byť nepřímo, tj. skrze daňovou úsporu více. Jako vhodné se jeví saturovat prostřednictvím přírůstku oběživa, zejména ty kapitoly rozpočtu, jež zajišťují investice do nejprimárnějšího kapitálu společnosti, totiž kapitálu lidského, a to sice investice dlouhodobého charakteru, to především v případě základního školství, i charakteru krátkodobějšího s kratší návazností jako jsou aktivity rekvalifikační Velkou předností této distribuce nově emitovaných přírůstků oběživa i včetně přírůstků minulých, tj. splátek úvěrů Národní banky, jež poskytla bankám komerčním, by byla poněkud větší opatrnost bank jak při čarovné produkci fiktivních depozitivních či žirových peněz, tak při jejich rozsévání z rohu hojnosti sporným věřitelům. Důvod je nasnadě. Tato kouzelnická produkce je ohraničena nezbytným pemzem skutečných peněz, jimiž komerční banka vládne, a to v míře povinného krytí. Jestliže by komerční banky onen pohodlný zdroj pravých, fyzicky existujících peněz ztratily, čerstvé emitované přírůstky těchto peněz mohly pouze už opatrovat, musely by si jejich potřebné množství u krytí svých depozitních peněz, ale vlastně i ke svým ziskovým operacím úvěrovým opatřovat v míře větší, dále se zříci rozhodující, opět oním starým dobrým způsobem klasickým, totiž svojí opravdovou vstřícností vůči klientům, vkladatelům svěřujícím bance svá aktiva ochotně a s důvěrou v oboustrannou výhodnost. Vstřícností se tu rozumí nejen uchování hodnoty vkladu, nýbrž poskytnutí adekvátního úroku reálného překračujícího míru inflace v míře růstu národního produktu. Banky svá aktiva chrání před znehodnocením velmi dobře. Odhlédneme-li od špatných úvěrů, činí tak mírou úroku ze svých úroků fakticky už a priori obsahujících předpokládanou, tj. odhadovanou či naplánovanou míru inflace. Banky tedy svá vlastní aktiva v poskytnutých úvěrech valorizují aniž by ovšem totéž byly ochotny učinit u svých věřitelů. Odtud ono moje úvodní prohlášení o finančním apartheidu učiněné opět závislými na vkladatelích, distribuci nezvyklých nových přírůstků oběživa prováděnou skrze vybrané kapitoly státního rozpočtu, chránily by banky i jejich profit a jejich vztah vůči společnosti by se významné zlepšil. Říká se, jací vládci, takový i lid. V ekonomii vládnou finančníci. Jejich slušné chování předurčuje ekonomický vývoj v nižších patrech a tedy i v celé společnosti.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Nyní udílím slovo panu poslanci Gongolovi, připraví se pan poslanec Pavel Šafařík.
Poslanec Jaroslav Gongol: Paní předsedající, dámy a pánové, až nezvykle vysoký počet bodů týkající se ekonomiky, který je zařazen na tomto zasedání sněmovny, svědčí o tom, že i těm nejotrlejším začíná docházet, že ta naše ekonomika není tím "evropským tygrem", za kterého byla některými vládními politiky označována. Spolu s proexportními opatřeními, antidumpingovými, se situací v Poldi Kladno, zamýšlenými deregulačními opatřeními, příčinami poklesu naší ekonomiky a neplněním státního rozpočtu, je to pořádný balík a nikoliv jen pověstný balíček, který na 11. zasedání sněmovny projednáváme.
Je to zcela zákonité, neboť i když někdo říká, že se jedná jen o podvrtnutý kotníček (ten koneckonců někteří mají často), jiní zase jen stojí na křižovatce, ale jaksi tam postrádají označení správného směru, tak musím říci, že naše ekonomika je skutečně v krizi.
Pan premiér zde řekl, že to není krize. Patrně vycházel z toho, že ještě roste jakž takž hrubý domácí produkt. Já chci upozornit, že v Anglii padla konzervativní vláda a hrubý domácí produkt rostl daleko výrazněji. My vidíme krizi ve zdravotnictví, školství, dopravě, zemědělství, výstavbě bytů. Na náš vkus je těchto krizí moc, dokonce i v tak lukrativních oborech jako je peněžnictví a kapitálový trh, které nám způsobí ještě nejednu starost, stejně jako krize v právním vědomí, kterou přiznává i ten pověstný balíček.
Ještě před několika málo měsíci bylo v této sněmovně jakékoliv poctivé zamyšlení se nad nepříznivým vývojem ekonomiky našeho státu terčem úšklebků těch, kteří v životě - jak já říkám - neřídili ani dva úsekové důvěrníky. Rozuměli ale všemu, co se děje v tomto státě. Znáte to heslo: Víme, chceme, dokážeme. Zda věděli a chtěli, to se dnes těžko dá posoudit, ale co dokázali, je zcela evidentní.
Tato krize rozhodně není způsobena Českou národní bankou, jak se snaží vyvodit balíček, ale chybami této vlády.
Pokusme se však udělat seriózní rozbor příčin ekonomického neúspěchu. Je to především podle mého názoru špatná privatizace, počínaje kupónovou, zejména pak neblahou úlohou převážné většiny fondů, které vůbec nejsou řešením konkrétního vlastníka, ale spíše cestou, jak spustit nevyhlášenou třetí vlnu, která z mnohých akcií udělala bezcenné papíry. Řekněte mi, prosím, upřímně - může např. pan Kožený z Baham příznivě ovlivnit ekonomiku této země a činí tak ve skutečnosti?
Svou úlohu nesplnil Fond národního majetku jako orgán, ani jeho členové, jmenovaní do představenstev, aby v nich hájili zájmy státu. Dnes pan Češka tvrdil, že oni jsou jen úředníky. Podle zpackané privatizace tomu vše nasvědčuje. Ne ekonomové, ale různí podnikavci se ujali výzvy pana Tomáše Ježka, aby utekli právníkům. Oni se skutečně stali sprintéry na krátkých tratích, neboť ve velmi krátké době utekli nejen právníkům, ale i občanům a vládě, a to doma i do ciziny, notně ještě obtěžkáni miliardovým jměním. Tunelování bank a fondů je jen logickým důsledkem právního nihilismu v tomto státě.
Mezi mnohými lidmi dnes je stále častěji slyšet hlasy, že poctivá práce je poslední způsob obživy, a stále více lidí se podle toho chová. V krajním případě jdou na podporu v nezaměstnanosti. A že to jsou ve většině případů mladí lidé, bude mít ještě daleko horší dopad pro tuto zemi v budoucnosti.
Výroba proto stále ještě nedosahuje úrovně roku 1989, zatímco reálné mzdy ve volebním roce jí již dosáhly. Pane nepřítomný ministře financí, neskončilo období utahování opasků, jak jste tvrdil v rozpočtovém výboru při schvalování státního rozpočtu na rok 1997, ale podotýkám - žijeme na dluh.
K tomu všemu přistupuje vysoké záporné saldo zahraničního obchodu, který není schopen eliminovat příjem za služby v turistice. Jistě si ještě pamatujeme na nadutá slova pana premiéra před rokem, že to nic neznamená (myšlen tím dluh zahraničního obchodu), protože máme ještě Prahu, která to turistikou uhradí.
O tom, že musíme zejména vyrábět laciné a technicky dokonalé výrobky, abychom mohli opět do výroby investovat, v té době si nedovolil z vlády nikdo ani hlesnout. V tom vidím, pane nepřítomný ministře Dlouhý, vaši zásadní odpovědnost. Možná, že jste to ve vládě říkal, ale neprosadil jste to. A já říkám, že obecně platí, že kdo chce řídit, musí jít s kůží na trh.
Výsledkem podceňování a zlehčování nepříznivého stavu v naší ekonomice je pak celkový výsledek hospodaření za rok 1996, který lze označit za rok deficitní. Čísla jsou obecně známa a byla tu přednášena, proto je nebudu uvádět.
Východiskem ze současné složité ekonomické situace je nejen náprava zde vyjmenovaných chyb, ale především výrazná orientace naší hospodářské politiky na stimulaci dlouhodobého ekonomického růstu. Kolik se již napsalo papíru o tom, že naše ekonomika bude jedině tržní.
Domnívám se, že správným vyjádřením naší cesty je cesta maximálního trvale udržitelného rozvoje naší ekonomiky na základě dlouholeté rozvojové politiky našich nosných odvětví průmyslu, ale i s využitím funkce tmu, rovnoprávného uplatnění různých forem vlastnictví výrobních prostředků, zainteresování lidí, která zajistí sociální a ekonomickou únosnost ekonomického vývoje.
Za klíčový proto považuji důraz na podporu výroby, která zvýší náš ekonomický potenciál i konkurenční schopnost naší produkce současně s růstem produktivity práce. Poctivě říkám, že určitou restrikci musí provést každá vláda. V takové krizové situaci to ale musí být jen dočasné řešení a hlavní důraz musí být na uskutečnění prorůstových zdrojů a mobilizaci zdrojů.
Podle mého názoru je východiskem náprava chyb uspěchané privatizace, kterou lze řešit jen zastavením dalšího rozkrádání národního majetku. V praxi to znamená zastavení připravených neprůhledných privatizačních projektů a revizi sporných privatizací. Nezbytným krokem je urychlené přijetí zákona zamezujícího obrovské převádění zisků zahraničních společností, které rychle takzvaně zprivatizovaly naše "rodinné stříbro" a poslaly tyto zisky mimo území republiky. Z tohoto pohledu se mi zdá, že jsme pro některé zahraniční společnosti dokonce kolonií.
Náprava bilančních vztahů se zahraničím má dvě řešení. Je to omezení dovozu a podpora vývozu. Soustředit se jen na omezení dovozu je pro tuto ekonomiku cestou do pekel, neboť znamená omezení dalšího rozvoje.
Je všeobecně známo, že konec krize nastává až tehdy, když je nastartován rozvoj výroby. Při vymezení proexportních opatření je asi nutné přesněji stanovit i to, co bude exportním jádrem ekonomiky. Nemohou to přece být suroviny, jak se to dnes děje. To dělají rozvojové země. Byli jsme vždy zemí s vyspělým průmyslem a myslím si, že tam je naše cesta.
Pan premiér - když se včera vyjadřoval k antibalíčku sociálních demokratů, použil podle mého názoru laciné rétoriky, když řekl, že by na to musela přispět každá babička i nemluvně částkou asi 4000 Kč. Já vám chci říci, že každá ta babička, ale i to nemluvně (možná se jich proto méně rodí, protože vědí, co je zde čeká) již na tu vaši politiku doplatili daleko více.
Jen se podívejte na úspory těchto babiček, které nejenže jsou devalvovány 300% inflací, ale mizí v kapsách tunelářů bank a fondů. My zcela jasně a otevřeně říkáme, že pro upřednostňování budoucího růstu před současnou spotřebou znamená krátit zdroje růstu životní úrovně ve prospěch investic. A zase poctivě říkám, že ani levicová vláda, a to jakákoliv, nebude schopná bez obětí nabízet blahobyt, neboť by riskovala rychlou krizi důvěry.
Součástí protikrizových opatření KSČM je proto i zastavení chybných koncepcí sociální, zdravotní a školské politiky. Určité zpomalení příjmů je možné uskutečnit prostřednictvím progresivnějších odvodů u těch, kteří mají vysoké příjmy. Jsme konečně toho názoru, že je třeba urychlit růst produktivity práce a ne jen obecně zpomalovat růst reálných mezd.
Následky současných transformačních problémů však budou ještě nějakou dobu bránit zlepšení tzv. státních příjmů. Nejsme proto v této situaci pro plošné snižování, jak to navrhují některé strany, ale jít cestou selektivních daňových úlev. Ty pak cíleně orientovat na modernizaci výroby a základny naší další výroby. Samotná protikrizová etapa by nemusela trvat déle. Máme přece ještě jeden z největších průmyslových potenciálů, i když dnes v mnoha případech již v cizích rukou. Máme i kvalifikované lidi, ale bohužel musím říci, dosud špatně vedené.
Další etapou by měla být dlouhodobá a střednědobá opatření pro vyřešení krizového stavu jako nový program národohospodářské koncepce. Je to ale dlouhá cesta, ale myslím si, že nejpozději za několik let by bylo možné se vrátit na pozitivní vývojovou úroveň, která by nám umožnila snižovat ztrátu, kterou máme v současnosti vůči vyspělým ekonomikám a která se proti tolik kritizovanému období do roku 1989 za těchto sedm "žírných" let zvýšila.
Prostor, směr a možnosti pro podporu ekonomického růstu rozhodně máme k dispozici. Je třeba však správně sestavit hospodářskou strategii a politiku tak, aby docházelo k vzájemnému posilování jednotlivých opatření. Jsme toho názoru, že kdyby byly vyslyšeny dříve některé dobře míněné rady, nebylo by dnes potřeba vyhlašované korekce hospodářské politiky v podobě tzv. balíčku opatření. Jsou samozřejmě nutná tato opatření, ale mně připomínají hru kočičky, která si chytá svůj ocásek, ale nikdy jej nedostihne.
Tím novým impulsem by měly být i zlepšené vztahy v komunikaci mezi námi jako občany i politiky. To zde konec konců nastínil i guvernér České národní banky pan Tošovský, jestli jste ho včera dobře poslouchali. Že to i zde někteří poslanci nepochopili, svědčí reakce na dobře míněné rady, které tady zazněly.
Zaujal mě v této souvislosti výrok jednoho muže, se kterým jsme probírali zlepšeni vztahů a možného napravení našeho ekonomického vývoje. Na otázku, kdy bude lépe v naší zemi a ekonomice vůbec, odpověděl: V Čechách bude dobře, až se všichni rozumní lidé spojí proti hlupákům a nebudou pomocí nich bojovat proti sobě. Musel jsem uznat, že má hlubokou pravdu.
Náš návrh, tedy na třetí balíček, o těch balíčcích už tady bylo hodně řečí, lépe asi třetí obálku, podle známého vtipu o třech obálkách, je jasný. Po té třetí obálce by měla následovat budoucí vláda odborníků s podporou všech politických stran a spojení všech rozumných lidí.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Slovo má pan poslanec Pavel Šafařík. Vzhledem k tomu, že pan poslanec Michal Frankl stáhl svoji přihlášku, připraví se pan poslanec Dalibor Matulka.
Poslanec Pavel Šafařík: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, dovoluji si za klub KDU-ČSL říci pár slov k projednávanému bodu.
KDU-ČSL považuje přijatou korekci hospodářské politiky za potřebný vládní zásah, který by měl stabilizovat neklidné ekonomické prostředí České republiky. Starostí vlády musí být v rámci svých kompetencí nejenom pasivně vnímat jakoby okolo běžící hospodářskou situaci, ale reagovat na ni nástroji, které má v ruce a může je použít. Už přijetí tohoto samotného faktu činnosti vlády vůči ekonomickému prostoru je posun v myšlení a činech koaličních kolegů a KDU-ČSL doufá, že i další diskuse o realizaci ekonomických nástrojů napomáhajících rychlejšímu růstu HDP, bude ze strany současných vládních kolegů možná.
Skutečnost, že bude zapotřebí reagovat na politickou a ekonomickou situaci ne pouze stabilizačními zásahy, ale dalšími impulsy, je zřejmá a KDU-ČSL je k této diskusi připravena. Nepřeceňujeme enormně význam a dopad potřebných a nutných navržených kroků. Termíny, které jsou určeny, by měly být dodrženy a doufám, že dodrženy budou. Určité zpoždění korekce hospodářské politiky jde bohužel na úkor neschopnosti komunikovat ve větším rozsahu v rámci stávající koalice o některých objevujících se neuralgických bodech ekonomického a sociálního života. Tento fakt potvrzuje i rozbor důvodů v úvodní části materiálu, které vedly k přijaté korekci hospodářské politiky a kdy neosobní rozbor výchozí pozice navrhované korekce se tváří, jakoby nikdo za nic nemohl, jakoby signály negací z hospodářského prostoru šly mimo odpovědné ministry,
Nepovažujeme současnou situaci za stav permanentní a prohlubující se krize. Tento slovník nemáme a nechceme ho aplikovat na věcnou podstatu současné hospodářské a sociální situace společnosti. Zároveň se však domníváme, že vláda nemá stát stranou při řešení problému ani v budoucnu a že impulsy vedoucí k růstu HDP, které může vláda v rámci své odpovědnosti použít, využije. Myslím tím nástroje fiskální, daňové, celní a regulační Schovávání se na pozicích, které se ukázaly nepřínosné či dokonce škodlivé pro české hospodářství, je sice ideologicky hrdá role, ale ke škodě nás všech.
Ekonomický fundamentalismus se pěkně vnímá za katedrou, ale v reálu škodí. Jistě spousta problémů jde mimo vládu, jako je úroveň managementu nebo obchodní zdatnost v zahraničí, či konzumní návyky, které nejsou příliš v makroekonomice vítané. Vláda však má dost nástrojů, aby negativní jevy, které se samozřejmě objevují i v jiných ekonomikách než v českých, skutečného vývoje se pokusila řešit.
Klub KDU-ČSL souhlasí s navrženým vládním materiálem a bude i na parlamentní půdě požadovat pravidelnou kontrolu termínů, které jsou součástí projednávaného bodu.
Dovolím si na závěr pár poznámek k návrhům pana předsedy Zemana. Nezastírám, že některé jednotlivosti a impulsy a nástroje, které pan předseda uvedl, si dovedu představit jako realizovatelné a schopné implementace v prostoru stávajícího ekonomického uvažování vládní koalice. Některé se i v určité modifikaci realizují. Na druhé straně se domnívám, že aplikace plného rozsahu navržených zásahů v jejich širokém kontextu, by implikovaly fiskální měnové problémy a sladění navrženého programu by mohlo velice kolidovat s procesem měnové stability jako hlavního úkolu České národní banky. Materiál jistě má svoji hodnotu, o tom nepochybuji, ale považuji to spíš jako seznam možného než program, který je plně prováděn a bere v úvahu všechny možné varianty svých dopadů.
To je stanovisko KDU-ČSL, děkuji kolegům za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Slovo má pan poslanec Dalibor Matulka. Vzhledem k tomu, že páni poslanci Pavel Dostál a Josef Ullmann stáhli své přihlášky, připraví se pan poslanec Wagner.