Poslanec Libor Novák: Pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi dvě poznámky.
První poznámka se týká toho, že jsem vznesl konkrétní připomínku, proč se tento návrh zákona neřídí naším jednacím řádem a neobsahuje ty části, které má. Pan předkladatel na tuto konkrétní námitku neodpověděl.
Druhá věc - zaznívají tady už výhrady dopředu proti balíčku opatření. Pevně věřím, že balíček zákonů, které předloží vláda, bude po právní stránce alespoň o dvě třídy lepší než nám tady předkládal poslanec Jičínský.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Novákovi. Konstatuji, že rozhodneme o návrhu na zamítnutí tohoto jeho návrhu zákona. Opět jsem vás všechny odhlásil a prosím o novou přihlášku.
V hlasování rozhodneme o návrhu usnesení, kterým by Poslanecká sněmovna předložený návrh zamítla. Zahájil jsem hlasování, které má číslo 74. Ptám se, kdo je pro toto usnesení? Děkuji. Kdo je proti? Děkuji. Hlasování skončilo výsledkem pro 99, proti 95. Tento návrh byl přijat. Děkuji panu předkladateli i panu zpravodajovi. Přistoupíme k projednávání dalšího bodu, kterým je
28.
Návrh poslanců Zdeňka Škromacha a dalších na vydání zákona, kterým
se mění zákon č. 120/1990 Sb., kterým se upravují některé vztahy
mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli,
ve znění zákona č. 3/1991 Sb.
Opět se jedná o prvé čtení. Návrh jsme dostali jako sněmovní tisk 156 a stanovisko vlády k němu jako tisk 156/1.
Prosím, aby předložený návrh za navrhovatele uvedl poslanec Zdeněk Škromach.
Ostatní prosím o klid.
Poslanec Zdeněk Škromach: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené dámy a pánové, dovolte, abych uvedl návrh, kterým se mění zákon č. 120/1990 Sb., kterým se upravují některé vztahy mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli ve znění zákona č. 3/1991 Sb.
Tato změna by měla řešit určité problémy, které vyplývají ze současného stavu, kdy v podstatě úprava tohoto zákona hovoří o tom, že je možné sjednávat kolektivní smlouvy pouze v případě, kdy - pokud u zaměstnavatele působí více odborových organizací, tyto jednají ve shodě.
Problém je v tom, že to také umožňuje účelové zřizování odborových organizací, kde jsou podmínkou tři členové, kteří mohou založit odborovou organizaci a tím pádem vlastně zablokovat kolektivní vyjednávání. Toto je problém, který samozřejmě vede k tomu, že práva zaměstnanců, které zastupují odborové organizace, jsou ohrožena. Příkladem je možné uvést zákon o mzdě, který v podstatě hovoří o tom, že určuje minimální hodnoty mzdových tarifů, minimální hodnoty příplatků a v podstatě vše ostatní je možno sjednat právě v kolektivních smlouvách. A tomuto v mnoha případech je bráněno.
Samozřejmě jsou určité i další souvislosti, kdy vznikají například různé odborové svazy, které jsou zakládány účelově, např. politickými stranami nebo profesní odborové svazy, které samozřejmě svým způsobem hájí zájmy i určité profesní skupiny na úkor ostatních zaměstnanců. Je pravda, že samozřejmě a jednoznačně je třeba zajistit problematiku plurality odborů, ale na druhé straně je nutné zase zabránit tomu, aby určitá skupina mohla vydírat druhou. Toto je třeba zvažovat v těchto souvislostech.
Je uváděno ve vyjádření ve stanovisku vlády České republiky, že tady dochází k určitým rozporům. Chtěl bych upozornit, že zřizování organizací pracovníků a zaměstnavatelů v čl. II Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 87/1948, v odstavci 234 a 245 se říká, že ve stanoveném rozboru dochází výbor mj. k tomu, že lze připustit možnost, aby zákonodárství dané země rozlišovalo mezi nejreprezentativnější odborovou organizací a ostatními odborovými organizacemi s tím, že toto rozlišení nesmí zbavovat odborové organizace, které nebyly uznány jako organizace patřící k nejreprezentativnějším, zásadní možnosti chránit profesní zájmy jejich členů. Právo organizovat svou činnost a formulovat program podle Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 87 z roku 1948. K určení nejreprezentativnější organizace by mělo dojít vždy na základě objektivních a předem daných kriterií.
Možná, že v mnohém .by tuto situaci pomohla řešit i ratifikace Mezinárodní úmluva práce o kolektivním vyjednávání č. 145. Bohužel, tato moderní úmluva o kolektivním vyjednávání do dnešního dne nebyla ratifikována. Chtěl bych reagovat na stanovisko vlády k tomuto návrhu zákona. Vláda svůj nesouhlas zdůvodňuje tím, že v současnosti je odborová organizovanost stále nižší, a že odborové organizace nejsou reprezentativními zástupci všech zaměstnanců. K tomu je však třeba uvést, že současná platná právní úprava zejména v oblasti pracovně právních vztahů, tj. Zákoník práce a předpisy související, vychází z právního vztahu, že v České republice jsou zástupci zaměstnanců odbory, které zastupují všechny zaměstnance.
Navrhovaná právní úprava si neklade za cíl tento stav měnit, zejména z toho důvodu, že změna současného stavu by byla nad její rámec. Je fakt, že počet odborově organizovaných zaměstnanců klesá a že klesá i počet odborových organizací, zejména v privatizovaných podnicích s menším počtem zaměstnanců.
V souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie bude nezbytné harmonizovat národní legislativu právem Evropské unie, které se problematikou zastupování zaměstnanců rovněž zabývá. Pokud by v České republice došlo v této souvislosti ke změnám, je nutné je řešit komplexní právní úpravou kolektivních pracovně právních vztahů. To však je záležitost dlouhodobá, protože vláda České republiky dosud nepřijala jednoznačné stanovisko a časový harmonogram k nové úpravě pracovně právních vztahů , a to jak individuálních, tak kolektivních.
Podle posledních oficiálních informací byla vládě předložena koncepce úpravy soukromoprávních vztahů, která uvažuje se zařazením úpravy pracovně právních vztahů do jejího rámce přes zásadní nesouhlas zaměstnavatelů a odborů, kteří požadují urychlené přijmutí nové komplexní úpravy pracovně právních vztahů. časový horizont zpracování právní úpravy soukromoprávních vztahů se však předpokládá až kolem roku 2005.
Předložený návrh si klade za cíl odstranit problémy kolektivního vyjednávání, které jsou aktuální a působí v praxi značné potíže, alespoň do doby, než bude přijatá nová úprava pracovně právních vztahů, včetně pracovně právních vztahů kolektivních.
Současná právní úprava obsažená v § 2 odst. 2 zákona 120/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů nevyhovuje nejen odborovým organizacím, které mají zájem uzavřít kolektivní smlouvu, ale ani zaměstnavatelům, kteří chtějí svým zaměstnancům vytvořit výhodnější pracovní podmínky na základě kolektivní smlouvy, než stanoví zákon. Pokud totiž u zaměstnavatele působí odborové organizace a nedojde mezi nimi k dohodě o uzavření kolektivní smlouvy, nemůže být kolektivní smlouva uzavřena a zaměstnavatel podle stávající právní úpravy nemá jiný nástroj, na základě kterého by mohl svým zaměstnancům poskytnout výhodnější pracovně právní nároky, než stanoví zákon. A zde je třeba také upozornit na to, že samozřejmě je možné účelové zřizování odborových organizací, jak jsem uváděl již na začátku, např. i s politickými stranami, někdy i extrémního typu, které mohou tímto prostřednictvím vyvolávat neklid a samozřejmě i sociální bouře, protože neuzavření kolektivních smluv bude způsobovat, že pracovní podmínky zaměstnanců se budou zhoršovat.
K bodu 2 vlády: S tímto právním názorem nemohu souhlasit, neboť se navrhuje, aby se v případě nedohody odborových organizací na společném postupu při sjednávání kolektivních smluv postupovalo přiměřeně podle odstavců 1, § 2 citovaného zákona. V této souvislosti je na místě uvést, že ustanovení odst. 1 § 2 citovaného zákona klade na první místo dohodu všech zúčastněných odborových organizací a teprve pokud této dohody není dosaženo, je rozhodující stanovisko odborové organizace s největším počtem členů v zaměstnavatelské organizaci.
Navrhovaná úprava nepopírá princip priority odborových orgánů, který byl právě tímto zákonem v České republice zakotven a rovněž není jeho smyslem účelově zvýhodňovat jednu odborovou organizaci před jinou. Konečně vláda sama konstatuje, že druhá věta § 2, odst. 1 současného znění citovaného zákona není v rozporu s článkem 27, odst. 2, Listiny lidských práv a svobod. Problém priority odborů zastupujících zaměstnance totiž bude vždy existovat a jestliže vláda, zaměstnavatelé i odbory nepopírají nutnost další liberalizace pracovně právních vztahů s možností sjednávat výhodnější úpravu v kolektivních a v pracovních smlouvách, bude nezbytné tento problém řešit i v nové úpravě pracovně právních vztahů. Návrh tak především sleduje zajištění zaměstnancům prostřednictvím kolektivní smlouvy výhodnějších pracovních podmínek a zaměstnavateli sociální klid, a nikoli jak ze stanoviska vlády nepřímo vyplývá, snahu zvýhodnit jednu z odborových organizací proti ostatním.
Možnost dohody je vždy možná, ale jestliže se někdo dohodnout nechce, není možné ho k tomu donutit. Problém ale je, že potom na to doplácejí všichni zaměstnanci. Samozřejmě tento problém by bylo možno například řešit tím, že by odborové organizace sjednávaly kolektivní smlouvy pouze za své členy. Ale to je dost krkolomná kombinace.
K bodu 3 argumentace vlády, že navrhovaná úprava neodpovídá zásadě smluvního principu, protože uzavření kolektivní smlouvy je na smluvním principu. Navrhovaná úprava neodporuje zásadě smluvního principu při uzavírání kolektivních smluv a klade důraz na vzájemnou dohodu odborových orgánů působících u jednoho zaměstnavatele mezi sebou. Snaží se pouze vyřešit stav, kdy k této dohodě nedojde. Odborové organizace zastupující všechny zaměstnance jednoho zaměstnavatele a v případě jejich nedohody o společném postupu při sjednávání kolektivních smluv je tento stav k újmě všech zaměstnanců, které tyto odborové orgány při kolektivním vyjednávání zastupují. Návrh se snaží řešit stav, aby nedošlo k zablokování kolektivního vyjednávání, aby existovala možnost sjednat kolektivní smlouvu a zajistit tak pro zaměstnance výhodnější pracovně právní nároky a pro zaměstnavatele sociální smír v podniku. Vzhledem k tomu, že v současné době neexistuje možnost sjednávat výhodnější pracovně právní nároky v individuálních pracovních smlouvách, je navrhované řešení jediné možné a přijatelné.
K bodu 4 a 5 argumentace vlády, že je předloženému návrhu vytýkáno, že nevhodně používá slova přiměřeně, který v daných souvislostech umožňuje poměrně volný výklad a nejednotnou aplikaci.
Slovo přiměřeně je pojem běžné v legislativě používaný. Jako příklad lze uvést zákon č. 176/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky ve znění pozdějších předpisů, kde v § 140, odst. 2 je tohoto legislativního pojmu použito právě v souvislosti s kolektivním vyjednáváním. Podle této úpravy se na postup při uzavírání kolektivních dohod, na jejich platnost a účinnost a na řešení kolektivních sporů přiměřeně vztahují ustanovení zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání v platném znění s výjimkou § 16 až 31. V této souvislosti je třeba uvést, že nedávno byla přijata novela celního zákona, kdy toto ustanovení bude aplikováno i při kolektivním vyjednávání a sjednávání kolektivních dohod v celní správě. Použití slova přiměřené rozhodně nesměřuje ke stanovení povinnosti uzavírat u jedné zaměstnavatelské organizace pouze jedinou kolektivní smlouvu. I nadále bude možné, aby u jednoho zaměstnavatele bylo uzavřeno více kolektivních smluv nebo jedna kolektivní smlouva, pokud se na tom odborové orgány odborových organizací mezi sebou a se zaměstnavatelem dohodnou. Tento postup nyní aplikaci ustanovení § 2, odst. 1, citovaného zákona znemožňuje. Legislativní výraz přiměřeně je v návrhu ustanovení § 2, odst. 2 použit zcela záměrně, protože ustanovení § 2, odst. 1 upravuje vztahy mezi zaměstnavatelem a orgány odborových organizací v pracovně právních vztazích, resp. stanoví postup, jak má zaměstnavatel postupovat ve vztahu k těmto orgánům v případech, kdy mu právní předpisy stanoví povinnost záležitosti týkající se většího počtu zaměstnanců s těmito orgány projednat nebo si k nim vyžádat jejich souhlas.
Toto ustanovení však není možné v plném rozsahu aplikovat na postup při sjednávání kolektivních smluv. Je totiž nutné vzít v úvahu, že proces při uzavírání kolektivních smluv upravuje zvláštní zákon, kterým je zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání v platném znění, přičemž odborové orgány i zaměstnavatel musí respektovat při sjednávání kolektivních smluv lhůty v něm stanovené. Jde zejména o případ, kdy zákon o kolektivním vyjednávání stanoví povinnost reagovat na návrh na zahájení kolektivního vyjednávání doručených druhé straně bez zbytečného odkladu.
Z toho vyplývá, že patnáctidenní lhůta stanovená pro dohody odborových orgánů v § 2, odst. 1 zákona č. 120/1990 Sb., bude platit v případě, kdy návrh na uzavření kolektivní smlouvy podá zaměstnavatel. Je třeba, aby byla stanovena lhůta, do kdy mají odborové organizace možnost se dohodnout na postupu při sjednávání kolektivní smlouvy. Buď jednat společně a ve vzájemné shodě a uzavřít jednu kolektivní smlouvu, nebo se dohodnout, že bude uzavřeno více kolektivních smluv, případně se nedohodnout. Pokud se ve lhůtě stanovené v § 2, odst. 1 citovaného zákona odborové orgány odborových organizací nedohodnout, bude legitimní ke sjednávání kolektivní smlouvy odborová organizace s největším počtem členů v zaměstnavatelské organizaci.
K bodu 6 stanoviska vlády. Zhodnocení souladu navrhovaného zákona s ústavním pořádkem České republiky a s příslušnou úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 87 o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat stejně tak jako se závěry a stanoviska výboru správní rady Mezinárodní organizace práce, pro svobodu a sdružování, je součástí důvodové zprávy návrhu, i když mu není věnována samostatná pasáž.
Z důvodové zprávy vyplývá, že navrhovaná úprava není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky ani s výše citovanou úmluvou Mezinárodní organizace práce, která je součástí ústavního pořádku České republiky.
K bodu 7 stanoviska vlády. Je tady argumentováno vyhláškou Ústřední radou odborů a Federálního ministerstva financí č. 172/73 Sb., o uvolňování pracovníků ze zaměstnání k výkonu práce v Revolučním odborovém hnutí ve znění zákona č. 3/1991 Sb., která se neopírá o žádné zákonné zmocnění.
Domnívám se, že poukaz na výše citovanou vyhlášku s navrhovanou právní úpravou bezprostředně nesouvisí. Připouštím, že jde o zastaralou právní úpravu, která používá terminologii adekvátní době, ve které byla přijata, avšak není možné přistoupit k jejímu zrušení bez jakékoli náhrady s poukazem, že se neopírá o žádné zákonné zmocnění.
V zemích Evropské unie, ke kterým hodlá Česká republika v nejbližší době přistoupit, se problematice zastupování zaměstnanců a sociálnímu dialogu vůbec věnuje velká pozornost a národní legislativa, popř. dohody sociálních partnerů, upravují nejen uvolňování zaměstnanců zastupujících zaměstnance, ale i materiální zabezpečení jejich činnosti, aby mohli svou činnost řádné vykonávat. V této věci má česká legislativa ještě hodně a hodně co dohánět.
A nakonec již zmíněná vyhláška, která je uváděna - a řekl bych dosti hanlivě - ve stanovisku vlády, svědčí o tom, že tato vláda zatím nebyla tento problém schopna vyřešit, přestože je to jeden z prioritních problémů, který bude nutno řešit s otázkou vstupu České republiky do Evropské unie.
K bodu 8. Vláda uvádí, že předmětná problematika vyžaduje nové ústavně vyvážené řešení a že je předpokládá v souvislosti s novou úpravou pracovněprávních vztahů. Je zcela nepochybné, že navrhovanou úpravu by bylo vhodnější řešit komplexně v rámci úpravy kolektivních pracovněprávních vztahů, a to současně s novou úpravou pracovněprávních vztahů. V roce 1994, kdy byla Ministerstvem práce a sociálních věcí v součinnosti se sociálními partnery připravena nová koncepce úpravy pracovněprávních vztahů, vláda rozhodla, že tato úprava se má věcně a časově koordinovat s přípravou rekodifikace soukromoprávních vztahů. Tím odsunula jejich realizaci až po roce 2000. Daný problém je však třeba řešit navrhovanou úpravou neprodleně, i kdyby měla platit po přechodnou dobu. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Zdeňku Škromachovi. Nyní prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení pan poslanec Karel Nejezchleb. (Posl. Zachardová se hlásí k faktické poznámce.) Prosím, paní poslankyně, ale není snad důvod nyní k faktické poznámce. Nevím, jak vám vyhovět. Jestli je to k hlasování, tak to řekněte.
Poslankyně Jindřiška Zachardová: Pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi říci, že při hlasování pořadové číslo 74 jsem hlasovala ne a ve sjetině je ano. Prosím, aby to bylo ve stenozáznamu zaznamenáno.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Ano. Takže teď prosím pana poslance Nejezchleba.
Poslanec Karel Nejezchleb: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi, abych jako zpravodaj určený organizačním výborem v souladu s § 90 odst. 1 zákona č. 90/95 Sb., vystoupil před sněmovnou a přednesl vám krátkou zpravodajskou zprávu k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 120/90 Sb., kterým se upravují některé vztahy mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli, ve znění zákona č. 3/91 Sb., sněmovní tisk 156.
Je objektivní skutečností, že po stoprocentní organizovanosti v ROH před listopadem 1989 se odborově organizuje velmi diferencovaně v různých odborových svazech asi jen 1/3 všech zaměstnanců. Jsou zaměstnavatelé, kde se tradičně počet odborářů pohybuje přes polovinu, jsou také takoví zaměstnavatelé, kteří se chovají ke svým zaměstnancům tak, že ty ani nenapadlo si odborový orgán založit. Politika tradičních odborových svazů obvykle nevyhovuje všem. Někteří na tu či onu problematiku mají zcela jiný názor, a proto se organizují do jiné, obvykle menší odborové organizace. Výsledkem je, že u jednoho zaměstnavatele jsou dva nebo 1 více odborové orgány.
Stávající dikce zákona č. 120/90 Sb., § 2 odst. 1 a 2 ukládá zaměstnavateli jednat se všemi zástupci odborových orgánů, neboť se předpokládají jejich shodná stanoviska. Pokud se neshodnou, je rozhodující stanovisko orgánu odborové organizace s největším počtem členů v zaměstnavatelské organizaci, jen pokud jde o souhlas odborového orgánu. To je stávající odst. 1.
Při projednávání kolektivní smlouvy je to ale jinak. Smluvní vztah je třeba uzavřít pokud možno s celým pracovním kolektivem, tj. se všemi odborovými organizacemi působícími u zaměstnavatele. Jsou-li tyto ve vzájemné shodě a vystupují společně, je to v pořádku. Může tedy dojít k podpisu kolektivní smlouvy, ve které, jak známo, se sjednávají pravidla a podmínky jejich zaměstnání.
Smluvní strany na sebe berou příslušné závazky a tyto závazky budou považovány za splněné, jestliže tato ustanovení jsou uvedenými smlouvami vztažena na převážnou většinu pracovníků, kterých se týkají - říká čl. 33 Evropské sociální charty. V tomto návrhu je postup při existenci více než jedné odborové organizace opačný. Neshodnou-li se, je navrhováno, že bude zaměstnance zastupovat ta odborová organizace s větším počtem členů.. To ve svém důsledku vede k tomu, že s ní souhlasí vždy menší část zaměstnanců. To je tedy v rozporu s dikcí Evropské sociální charty.
Proto si dovoluji navrhnout Poslanecké sněmovně v souladu se zásadním nesouhlasem vlády, aby tento návrh zamítla již v prvním čtení. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Nejezchlebovi a otvírám rozpravu, do které se prozatím přihlásil pan poslanec Ivan Langer, kterého prosím, aby se ujal slova, a dále aby se připravil pan poslanec Štrait.
Poslanec Ivan Langer: Vážený pane předsedající, pane premiére, členové vlády, kolegyně a kolegové, myslím, že bychom si měli nejprve při projednávání předložené materie položit otázku a vyjasnit si záměr, co je záměrem předloženého poslaneckého návrhu novely.
Stávající znění zákona 120/90 totiž vychází pro případ kolektivního vyjednávání z tzv. principu absolutní rovnosti všech odborových organizací u zaměstnavatele, a to právě bez ohledu na počet jejich členů.. V praxi to znamená, že při uzavírání kolektivních smluv mohou jménem kolektivu zaměstnanců příslušné odborové orgány působící u zaměstnavatele vstupovat a jednat s právními důsledky pro všechny zaměstnance jen společně a ve vzájemné shodě. Jako smluvní strana kolektivní smlouvy tedy musejí vystupovat vůči zaměstnavateli jednotně.
Zákon však připouští, aby se o této otázce odborové organizace dohodly mezi sebou a se zaměstnavatelem jinak. To znamená, že mohou stanovit působnost jednotlivých odborových organizací při uzavírání kolektivní smlouvy od výše uvedeného pravidla odchylně. Kupř. se tak mohou dohodnout, že bude stranu zaměstnanců zastupovat odborová organizace s největším počtem členů anebo lze dohodnout i to, že bude uzavřeno více kolektivních smluv. Obecné však je uzavírána pouze jedna kolektivní smlouva. Jestliže je tato smlouva uzavřena jen s některými odborovými organizacemi, které u zaměstnavatele působí, pak tato situace způsobí nicotnost kolektivní smlouvy, neboť na straně odborů není zastoupena celá smluvní strana, která v sobě zahrnuje všechny odborové organizace.
Uvedené pravidlo je nutno vykládat podle mého názoru extenzívně. Vztahuje se nejen na uzavírání kolektivních smluv, ale i na řešení kolektivních sporů, resp. následně na případné plnění či neplnění kolektivní smlouvy. To platí samozřejmě pro jednání před zprostředkovatelem, rozhodcem, i pro uskutečnění případné stávky. Stávka, o níž nerozhodly všechny odborové organizace, které musejí tvořit smluvní stranu příslušné kolektivní smlouvy, je potom následně nezákonná a můžeme společně spekulovat, zda i toto není jedním z motivů předkládání příslušné novely zákona.
Tato úprava může činit v praxi samozřejmě problémy a už to i zmínil předkladatel, protože početně slabší odborová organizace oproti těm obrovským může zablokovat všechna jednání, může způsobit to, že třeba není uzavřena příslušná kolektivní smlouva. Na druhé straně pro ostatní činnost odborových organizací působících u zaměstnavatele v případě týkajícím se většího počtu pracovníků požadavek projednání zákona nebo souhlasu příslušného odborového orgánu platí princip reprezentativnosti. To znamená, že nedohodnou-li se orgány všech účastněných odborových organizací v době nejpozději do 15 dnů od požádání, zda souhlas udělí či nikoli, je rozhodující stanovisko orgánů odborové organizace s největším počtem členů v zaměstnavatelské organizaci.
Předložený návrh novely zákona znamená přenést tento princip, to znamená princip reprezentativnosti i do oblasti kolektivního vyjednávání. Bylo by samozřejmě výhodné, jak argumentují předkladatelé a, také jednodušší, zajistit větší průchodnost kolektivního vyjednávání. Ovšem naskýtá se otázka, jestli by takovéto uplatnění tohoto principu nevedlo k diskriminaci menšin nebo těch menších odborových organizací u zaměstnavatele.
Předložený text novely je totiž velice nešťastný. A toto neštěstí představuje užití termínu "přiměřeně". On se sice uvádí v totožném významu v našem právním řádu a vyskytuje se např. v § 137 Zákoníku práce, § 19 b odst. 3 či § 20 písm. a) odst. 4 Občanského zákoníku a v dalších. V jazykovém i logickém výkladu takové normy vyplývá, že ustanovení, na které je slovem přiměřeně odkázáno, je podpůrné. Avšak tato podpůrnost je tím výše uvedeným termínem zmírněna. To znamená, že takovéto ustanovení nesmí být použito ve všech svých důsledcích.
Co by tedy znamenalo použití slůvka, přívlastku přiměřeně, při uzavírání kolektivních smluv nebo v průběhu řešení kolektivních sporů u zaměstnavatele? Myslím si, že v případě, kde u jednoho zaměstnavatele působí odborové organizace, které mají k sobě vztahy více než problematické, někdy mají zájmy naprosto protichůdné, si můžeme sami představit. Největší odborová organizace by si význam slůvka přiměřeně vykládala po svém a zcela logicky odlišně od té organizace menší, které by hrozila diskvalifikace při jednání o uzavření kolektivní smlouvy. Tím ale by samozřejmě vznikly pochybnosti o legitimnosti nebo závaznosti takto uzavřené kolektivní smlouvy, která by byla uzavřena pouze na základě jednání té největší odborové organizace. Vznikly by pochybnosti o její platnosti a já zde upozorňuji, že mechanismus ochrany a východiska z takovéto situace, ke které by vedlo přijetí té novely, v praxi a právních předpisech nejsou upraveny a musela by být zde nutná letitá soudní judikatura, aby vůbec byl obsah slova přiměřeně naplněn.
Domnívám se, že takto předložený návrh novely zákona č. 120 z roku 1990 by nejen že nezrychlil uzavírání kolektivních smluv, tak jak možná v dobrém úmyslu předpokládají navrhovatelé, ale naopak by znamenal v mnohých případech naopak vážné a obtížně řešitelné situace ve vztazích mezi jednotlivými odborovými organizacemi u téhož zaměstnavatele a ve svém důsledku by ohrozily vůbec ten proces uzavírání kolektivních smluv a legitimnost těch případně uzavřených smluv, které byly uzavřeny tím jedním největším odborovým svazem.
Já se proto nemohu ztotožnit s tím záměrem nebo s tím argumentem navrhovatele, že takto předložená novela přispěje ke kolektivnímu vyjednávání, k zjednodušení kolektivního vyjednávání. Předkladatelé použili argument, že nevyhovuje odborům. Myslím si, že bychom si měli položit otázku, kterým odborovým organizacím takto předložená novela vyhovuje a kterým nevyhovuje ta stávající úprava. Nevím také, proč by počet členů měl znamenat také, nebo větší počet členů v jedné odborové organizaci, větší práva oproti těm odborovým organizacím, které mají menší počet členů..
Domnívám se, že takto předložená novela je výsledkem lobbyismu velkých odborových organizací, lobbyismu, který nepřinesl ve svém důsledku nic jiného a je proti záměrům, aspoň deklarovaným záměrům předkladatele. Z tohoto důvodu se připojuji ke stanovisku vlády i zpravodaje a dovoluji si vám navrhnout tuto předloženou novelu zamítnout. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Ivanu Langerovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Jaroslav Štrait a aby se připravil pan poslanec Miroslav Kapoun.
Poslanec Jaroslav Štrait: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, i jako předseda alternativní odborové organizace zásadně odmítám snahy vedoucího představitele sociální demokracie likvidovat pluralitní politický systém, potažmo tedy odborově v odborových otázkách v České republice.
Souhlasím s názorem, že současná právní úprava kolektivního vyjednávání při existenci většího počtu odborových organizací u jednoho zaměstnavatele není dokonalá. Navržené řešení však rozporuje nejen ústavu ČR, ale i Evropskou sociální chartu a právní pořádky vyspělých zemí z hlediska prokazování reprezentativnosti zastupování zaměstnanců.
Dále je třeba vzít v úvahu, že od 23. dubna 1990 výrazně poklesla odborová organizovanost ve veřejném a zejména soukromém sektoru a že reálná odborová konkurence prokázala svoji funkčnost a že také formálně pasivní členství není vždy rozhodujícím kriteriem pro měření podpory aktivit představitelů odborových organizací. Současná dikce zákona vyžadující jednotu všech odborových organizací při kolektivním vyjednávání prokázala svoji opodstatněnost. Jednostranné preferování některé z nich by výrazně a významně zpochybnilo smysl angažovanosti ostatních a tím i samu podstatu nejširší zainteresovanosti zaměstnanců na ovlivňování pracovního a sociálního prostředí v jednotlivých firmách.
Navíc by navrhovaná konstrukce podstatně oslabila profesní odborové organizace, které v některých odvětvích národního hospodářství při existenci odborové plurality působí. Mají většinou profesní postavení, ale nikoliv zaměstnanecké. Mám na mysli zejména organizace strojvedoucích a pilotů.
Nemalou pozornost zasluhuje i sama procedura kolektivního vyjednávání, kde navržené řešení může působit komplikace a nepřiměřené průtahy. O nich hovořili už dostatečně předřečníci. Já chci ještě k tomu dodat, že ze všech uvedených důvodů nemohu podpořit snahy vedení Českomoravské komory odborových svazů a lituji, že i někteří sociálně demokratičtí poslanci volají po opětovné obnovení monopolu jediné odborové organizace. Kolektivní vyjednávání je záležitostí všech zaměstnanců a odborové organizace jsou povolány pouze k jeho organizování.
A teď chci podtrhnout tuto myšlenku. Pokud chtějí mluvit za všechny zaměstnance, tak je musejí oslovit a získat jejich souhlas. V opačném případě je kolektivní smlouva pouze výsledkem domluvy odborových bosů s vedením organizace. Článek 6 odst. 1 Evropské sociální charty, se kterou je Česká republika se vstupem do EU povinna také jaksi počítat, hovoří jednoznačně. Cituji: Pro účinné uplatnění práva na kolektivní vyjednávání se smluvní strany zavazují podporovat společné konzultace mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Konec citátu.
Zužovat kolektivní vyjednávání pouze na odbory nebo dokonce jen na jednu z nich, je nepřípustné. Stejně jako předřečníci navrhuji ve smyslu § 63 návrh poslance Škromacha zamítnout v prvním čtení.