Poslanec Martin Přibáň: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, takzvané koncesionářské poplatky nejsou ničím jiným, než svého druhu daní, kterou platí zákonem stanovená skupina občanů za příjem veřejnoprávního rozhlasu, resp. veřejnoprávní televize. Poslanecká sněmovna tímto zákonem občanům sděluje, že existence veřejných elektronických médií je veřejným zájmem. Speciální zákony, jako např. zákon o České televizi či Českém rozhlasu, potom tento veřejný zájem definují, říkají, co občané za své peníze dostat musí, co dostat mohou.
Chápeme-li takto vztah státu, veřejnosti a veřejnoprávních médií, je logické, že konstrukce, vzniklá hluboko před druhou světovou válkou, konstrukce, která vychází z předpokladu, že rozhlasový, později televizní přístroj je svého druhu luxus, který musí být zdaněn, je zastaralá, nevyhovující a podle mého názoru špatná.
Přenos informací a další služby, kterými uspokojují veřejný zájem Český rozhlas a Česká televize, jsou přijímány stále složitější a rozmanitější technikou. Neustále se potýkáme s argumenty mnoha televizních diváků, kteří nechápou logiku koncesionářských poplatků. Rozdělme je do několika skupin.
Mohou to být lidé, kteří nejsou technicky schopni přijímat televizní signál obou veřejnoprávních programů, nebo si za tím účelem musí někdy za značných nákladů pořizovat složité anténní systémy. Argumentují, že nemohou platit stejný peníz za jednu službu, jako jiní za služby dvě. Argumentují, že někdo si televizní přístroj postaví do pokoje, anténní šňůru strčí do zásuvky ve zdi a přijímá veřejnoprávní televizi.
Jiný si musí na vlastní náklady zajistit přístup k této službě, platí za ni však stejně, jako ten první.
Poslední skupina, která stojí za zmínku, jsou lidé, a to platí spíše u Českého rozhlasu, i když ani televizní diváci nejsou výjimkou, kteří tvrdí, že veřejnoprávní média nikdy nesledují, jejich anténa není nasměrována k vysílači České televize atd. Službu neužívají, přesto jsou nuceni platit, poplatky se zvyšují, nepřihlásit přístroj je nezákonné.
Jak máme na tyto argumenty reagovat? Jedině tak, jak jsem řekl v úvodu - že se jedná o veřejnou službu, za kterou se platí. Že Poslanecká sněmovna zákonem stanovila, že existence veřejnoprávních médií je veřejným zájmem. Vyústění takové polemiky je potom jasné. Je-li existence veřejnoprávních médií veřejným zájmem - a já jsem přesvědčen, že je, pak jediným logickým způsobem jeho úhrady není vazba na přístroj, ale na občana. Jestliže jako občan ze svých daní přispívám na veřejnou dopravu, i když jezdím autem, na bezplatné středoškolské vzdělání, i když jsem stěží absolvoval prvních pět tříd obecné školy, nebo na svou případnou nezaměstnanost, nemoc, policii, armádu a kdo ví, co ještě, není nejmenšího důvodu, abych nepřispíval na veřejnoprávní média bez ohledu na to, jestli vlastním nebo nevlastním televizní a rozhlasový přístroj, bez ohledu na to, jestli jsem konzumentem veřejnoprávního rádia nebo veřejnoprávní televize. Chci přitom zdůraznit přesvědčení, že výdaje domácností by touto změnou nebyly zatíženy více, než jsou dnes.
Dále bych chtěl říci, že změnu přístupu k tomuto problému není možno očekávat od poslaneckého návrhu. Nově, s ohledem na obrovsky rychlý vývoj v oblasti komunikace a informací, musí vztah státu a veřejných médií definovat nový zákon. Zákon, který řekne nejen kolik a za co budu platit, ale taky co mohu za své peníze čekat. Zákon, který vyřeší problém, v této sněmovně často několik let diskutovaný - jestli totiž naše peníze jsou investovány účelné, jestli veřejná média příliš nerozhazují, jestli je skutečně nutné naší daň za přístup k médiu zvyšovat. O automatickém zvyšování podle inflace ani nemluvě.
Jsem přesvědčen, že takový komplexní mediální zákon je nutné přijmout ještě v tomto volebním období, a že jej musí předložit vláda. Jediné tak se vyhneme diskusím o nutnosti zvyšovat koncesionářské poplatky, poukazujíc na neprůhledné hospodaření České televize. Skutečný, zákonem definovaný dozorčí orgán, který bude schopen a nucen posoudit každou obchodní transakci veřejnoprávních médií, účelnost využití každé koruny veřejných prostředků, které sem přicházejí, musí být takovým novým zákonem definován.
Dámy a pánové, jak jsem několikrát z tohoto místa zdůraznil, elektronická média procházejí bouřlivým vývojem. Tento vývoj je tak rychlý, že na něj bohužel nedokážeme adekvátně reagovat a v některých případech by naše legislativní či exekutivní aktivita nebo i malátnost mohla vést k následkům, které se budou jen těžko napravovat.
Všichni jsme si jistě vědomi toho, že současný systém vysílání televizního a rozhlasového signálu bude pomalu, ale jistě nahrazován systémem digitálním. Digitalizace médií je v celé, i v postkomunistické Evropě silným diskusním tématem. Celá Evropa se intenzívně připravuje na obdobnou událost, jakou byla v roce 1961 tzv. Stockholmská konference, která rozhodla o přídělu tzv. evropsky koordinovaných kmitočtů pro každou účastnickou zemi. Laicky řečeno, umožnila i České republice provozovat několik celoplošných kmitočtových sad, jak v rozhlasovém, tak v televizním vysílání. Zjednodušeně řečeno - díky Stockholmu 1961 můžeme dnes sledovat, resp. poslouchat Televizi NOVA, Prima, ČT 1, ČT 2, Radiožurnál, Radio Praha, Vltava, Regina, Frekvence 1 a Radio Alfa.
Podobná konference se má uskutečnit letos v létě v Chesteru a i když vzhledem k technické odlišnosti digitálního vysílání od analogového bude i proces přidělování celoplošných kmitočtových sad odlišný, dopad bude stejný jako u výše zmíněného procesu stockholmského. Další nečinnost kompetentních orgánů České republiky v této věci by mohla způsobit, že po přechodu na digitální sítě by v České republice nebylo možno přijímat celoplošné rozhlasové nebo televizní vysílání ani v takové míře, jako dnes při využití zastaralých technik. A jelikož dnešní rozhlasem a televizí využívané kmitočty budou postupně v celé Evropě přecházet k dispozici jiným uživatelům spojů, nepříliš přeháním, když řeknu, že postavení celoplošných médií v příštím tisíciletí nemusí být u nás - možná pro někoho paradoxně - jednoduché.
Veškerá finanční tíže dnes připravovaných prací v tomto směru leží na našich veřejnoprávních médiích, což považuji za další podpůrný argument, zdůrazňující nutnost zvýšení koncesionářských poplatků, který je hlavním tématem předkládaného zákona.
Novelou kompetenčního zákona ze závěru loňského roku, kterou jsme díky poslanecké iniciativě celou mediální oblast svěřili vládnímu resortu - Ministerstvu kultury, byl učiněn v této věci první krok. Celá pestrá a složitá mediální oblast tak dostala svého správce. Dovolte mi vyzvat jej z tohoto místa, aby urychlil práce na řešení problémů, o kterých jsem se zmínil, a tam, kde je to nutné - především v oblasti rozvoje digitálního vysílání, inicioval zásadní jednání s Radou České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání a Ministerstvem dopravy a spojů. Je na to nejvyšší čas a poslanecká iniciativa sama o sobě to zvládnout neumí.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Přibáňovi. Prosím pana kolegu Ivana Langera, připraví se pan poslanec Pavel Dostál.
Poslanec Ivan Langer: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, byl jsem požádán některými členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání o možnost tlumočit v rámci projednávání tohoto bodu stanoviska tohoto orgánu, který bezesporu, a věřím, že se na tom shodneme všichni, má nezastupitelnou roli v oblasti problematiky médií, a to jak rozhlasu tak také televize. Názor Rady pro rozhlasové a televizní vysílání k problematice reklamy, (protože projednávaný bod souvisí s problematikou objemu reklamy ve veřejnoprávních médiích a soukromě právních médiích) byl prezentován ve Výroční zprávě Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za rok 1996. A vzhledem k tomu, že jsem slíbil všem členům, kteří mě požádali, že toto jejich stanovisko zde budu tlumočit, svůj slib tedy plním.
Kdybychom duální systém vysílání v České republice zakládali teď a na zelené louce, bylo by jistě systémově nejčistší, aby veřejnoprávní sektor byl financován z televizních a rozhlasových koncesionářských poplatků a soukromý sektor z reklamy. Odpadla by tak nyní aktualizovaná diskuse o tom, zda např. Česká televize má a smí diváka i bavit, co je výsostnou doménou komerčních stanic atd. Nejsme však v roce 0, nekonala se zelená louka. Oba dva sektory vysílání se rodily za pochodu bez stoptimu a náš mírně pokřivený duální systém existuje již několik let. Jedním z jeho základů je smíšené financování veřejnoprávního rozhlasu a televize z koncesí i reklamy. V Evropě není obvyklé, ba naopak, jakkoli se může v různých zemích lišit v dílčích jednotlivostech, neboť každý stát upravuje své mediální normy dle svých zvyklostí, aktuální situace a potřeb. Důvodů míšení různorodých zdrojů pro financování veřejnoprávních médií bývá několik. Větší nároky a tudíž i náklady na programovou skladbu, nutnost nezávislosti na státu a tudíž nevhodnost státních dotací, společensky únosná výše koncesionářských poplatků. Lze tedy říci, že smíšené financování je dáno veřejným zájmem. Je ale logické, že komerční stanice proti němu bojují a snaží se situaci změnit ve svůj prospěch argumentujíce často rovněž zájmem diváka a posluchače. S ohledem na vývoj a dosažený stupeň rozvoje vysílání je v České republice třeba přísně rozlišovat mezi situací v oblasti rozhlasu a situací na poli televizním. Jsou totiž rozdílné.
Zatímco v oblasti privátního rozhlasového vysílání díky raketovému expanzivnímu startu existuje široká konkurence, máme zde dvě celoplošná rádia, několik sítí rádií v různém stádiu vývoje a různé míry vzájemné spolupráce, desítky dalších lokálních a regionálních rádií. V oblasti soukromého televizního vysílání dominuje jen jeden jediný soukromý subjekt a podíl všech ostatních, ať již z hlediska sledovanosti nebo podílu na reklamním trhu činí řádově několik procent. Nelze přitom očekávat, že by v dohledném časovém horizontu tato situace se měla radikálně změnit. Postupné snižování procenta reklamy ve vysílání Českého rozhlasu proto má svoji logiku a je třeba průběžně vyhodnocovat, zda záměr zákonodárce je skutečně naplňován a nepřesouvají-li se finanční prostředky namísto do soukromého sektoru pouze z jednoho typu komerčních aktivit z Českého rozhlasu do druhého, na místo klasické reklamy, např. sponzoring. Dle výroční zprávy Českého rozhlasu skončil Český rozhlas loni po třech letech poprvé s hrubým ziskem 78 miliónů korun, s výnosy 1,1 mld korun. Koncesionářské poplatky přinesly 898 miliónů korun, reklama 60 miliónů korun oproti očekávaným 110 miliónům. Naopak sponzorování a vydavatelská produkce na místo plánovaných 5,5 miliónu korun ve skutečnosti přesáhla částku 20 miliónů korun. Všechna tato data vychází ze zprávy České tiskové kanceláře z 21.10. loňského roku.
Stav televizního vysílání vyžaduje v dnešní situaci, kdy TV Nova dominuje reklamnímu trhu i tabulkám sledovanosti poněkud jiné řešení než je tomu v případě rozhlasového vysílání. Jakkoli je z jedné strany namítáno, že příčinou nízkého rozvoje dalších komerčních stanic a absence jejich vzájemné konkurence je právě přítomnost reklamy v České televizi, je tento důvod dle názoru Rady až sekundární. Reklamní klientela lokálních a regionálních televizí se rekrutuje většinou z jiných zdrojů než je reklama národní. Souvislost s problematikou reklamy v celoplošných televizích je tedy jen okrajová. Česká televize je jen na polovině mediálního hřiště v rozporuplné situaci.
Na jedné straně ji zákon předepisuje povinnosti, jež musí na rozdíl od soukromých stanic plnit z hlediska skladby programu a tím by tedy neměla být přímým konkurentem soukromého sektoru. Na druhé straně díky našemu specifickému rozložení divácké sledovanosti, kdy více než 2/3 diváků sleduji jednu privátní televizi, jediným dalším subjektem schopným nabídnout zadavatelům reklamy srovnatelnou variantu pro prezentaci jejich produktů. Je tu i další ekonomické hledisko. V okamžiku, kdy televizní poplatek zůstává navzdory okolní inflaci již pátý rok na stejné výši a ani jeho zamýšlené zvýšení nepřinese zásadní změnu, tvoří příjem z reklamy pro Českou televizi důležitý doplňkový zdroj financí. Případné snižování procenta reklamy vytvoří logicky ještě vyšší tlak na nepopulární zvyšování televizního poplatku. Otázka tedy ve skutečnosti nestojí, zda reklamu v ČT snižovat, ale jestli snižovat právě v této chvíli, protože v tomto okamžiku bude jediným efektem nikoli finanční posílení celého soukromého sektoru, ale zcela bezprecedentní a nesmyslné posílení již dnes nezdravě dominantní televize Nova. Chybná není sama myšlenka posílení soukromého sektoru přerozdělením reklamního koláče, nýbrž představy o časovém řazení a obsahu kroků nutných ke vzniku relevantní privátní konkurence, k níž má mj. vést i odejmutí reklamy České televizi. Aby nebylo samoúčelné, ale naopak efektivní, je nutné nejdříve vytvořit pro budoucí soutěž komerčních televizí technické podmínky tak, aby se soutěžící programy dostaly k divákům. Teprve pak lze uvažovat o krácení reklamy v České televizi. Nikoli začít snížením procenta reklamy v České televizi a pak konstatovat, že veškerý efekt tohoto kroku a možná i poté i onu konkurenci vstřebala televize Nova. Obava Asociace reklamních agentur, že takovýto postup by vedl k vyšroubování ceny reklamních časů dominantním subjektem má rovněž své opodstatnění. Jinak řečeno, úroveň programu jistě souvisí s možným objemem peněz, které jsou na něj k dispozici. Ovšem program musí být nejdříve vidět. Televize Nova měla to štěstí, že zároveň s licencí dostala prakticky celoplošnou pozemní vysílací sít, zatímco potenciální konkurence musí do postupného rozšiřování pokrytí území svým programem sama značné investovat, jsouc navíc limitována u terestrického vysílání nedostatkem vhodných kmitočtů. Zahraniční zkušenosti s danou problematikou jsou jenom obtížně přenosné, neboť nikde v Evropě není situace analogická naší. Česká republika musí proto svůj uvážený model financování elektronických médií v duálním systému nalézt sama. Tolik výroční zpráva Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.
A teď mi dovolte vzhledem k tomu, že jsem až dosud tlumočil názor Rady jenom krátké připomenutí.
My jsme skutečně přivítali coby mediální komise dohodu, ke které došlo mezi privátními rozhlasovými stanicemi a Českým rozhlasem o snížení objemu reklamy při vysílání Českého rozhlasu a o mírném zvýšení poplatků koncesionářských pokud jde o Český rozhlas. Myslím si, že v tuto chvíli nebudu říkat jen své stanovisko, ale i stanovisko svých kolegů, že bychom přivítali kdyby stejně tak jako provozovatelé rozhlasu se byli schopni dohodnout také všichni tři ředitelé našich televizí, protože v tom případě by celá polemika ohledně zvyšování koncesionářských poplatků, snižování objemu reklamy ve veřejnoprávní televizi byla zbytečná a my bychom si všichni ušetřili ke spokojenosti nás všech i diváků i všech televizí hodně času. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Langerovi, slovo má pan kolega Dostál, připraví se pan poslanec Škromach.
Poslanec Pavel Dostál: Vážený pane předsedající, milé kolegyně, vážení kolegové!
K návrhu novely zákona o rozhlasových a televizních poplatcích už byly veřejně i neveřejně vysloveny asi veškeré možné existující argumenty. Konečné rozhodnutí je nakonec na nás poslancích, senátorech a také vlastně prezidentu republiky. Rozhodnutí zákonodárných sborů bude přinejmenším pro letošní rok rozhodnutím konečným, protože významně ovlivní způsob bytí Českého rozhlasu a České televize. Dovoluji si vyslovit jen ještě několik malých poznámek k dosavadním rozpravám.
Za prvé je to poznámka k nutnosti definovat, co je to rozhlasový a televizní přijímač. Bez této definice budou moci hoteliéři i nadále pořád úspěšně tvrdit, že rádia a televize na pokojích jsou zásobována hotelovými rozvody a platit tak pouze za jedinou přijímací stanici.
V prvním čtení tohoto zákona zazněly námitky poslance za KSČM a navrhovatele zákona pana Dalibora Matulky proti údajnému financování zahraničních vysílaček z rozhlasových poplatků. Pan kolega Matulka měl na mysli Svobodnou Evropu. Nechci komentovat výraz "zahraniční vysílačky", to už jsme mnohokrát slyšeli, ale chci říci, že argumenty tohoto typu jsou zcela nepravdivé.
Český rozhlas 6 totiž může existovat jenom proto, že všechny zúčastněné rozhlasové stanice dávají Českému rozhlasu své programy zdarma - Český rozhlas financuje pouze vysílací síť a kdyby nebylo šestky, vysílal by stejné na ní Radiožurnál - a financují výrobu těch programů, které vznikají přímo v Českém rozhlase.
Na tomto místě si rovněž dovoluji podotknout, že České rádio Svobodná Evropa sídlí na Vinohradech a nemá nic společného se stanicí RFE, která sídlí za symbolickou korunu ročně v budově bývalého Federálního shromáždění, což si někteří kolegové poslanci pletou.
Čas od času zazní i argumenty, že si Český rozhlas finančně pomůže např. prodejem rozestavěného střediska, nového střediska na Pankráci. Není to pravda, a to hned dvojnásobně.
Jednak není tak jednoduché tento pozůstatek předlistopadové megalomanie vůbec prodat, protože tržní cena bude totiž zjevnější, než 1,61 mld. proinvestovaných od roku 1977. Kromě toho je celý výtěžek určen výhradně na rekonstrukci zchátralých budov Českého rozhlasu. Kdo z politiků byl v poslední době ve studiu na Vinohradech, ví dobře, o čem mluvím.
A teď několik faktů.
Výše rozhlasového poplatku se od zřízení Českého rozhlasu změnila pouze jednou, a to k 1. 4. 1995 z 20 na 25 Kč. Inflace za stejné období o desítky procent.
Ceny akciové společnosti České radiokomunikace, SPT Telecom a české pošty se ve stejném období se souhlasem ministra financí zvýšily o desítky procent bez jakékoliv kompenzace.
Od 1. 7. 1996 byl Českému rozhlasu krácen tímto Parlamentem reklamní čas z 1 % vysílacího času denně na 0,2 % bez jakékoliv finanční kompenzace.
Vzhledem k ekonomické situaci Českého rozhlasu nedosáhly investice do budov, rozhlasové technologie a výpočetní techniky ani reprodukčního minima, natož pak rozšířené reprodukce.
Počet platících koncesionářů každý rok klesá přibližně o 1 %, každá akce proti neplatičům tento trend sice pozastaví, avšak nelikviduje.
Chystané zvýšení DPH u energií a pohonných hmot dopadne plně na hospodaření Českého rozhlasu a České televize. Na rozdíl od podnikatelských subjektů se totiž zvýšení DPH promítne plně, opakuji plně, do zvýšení nákladů v saldu DPH.
Dámy a pánové, když si spočítáte, o kolik se zvýší koncesionářské poplatky, a tuto výši podělíte 30 dny měsíčně, zjistíte, že jde o zvýšení 1,40 Kč denně. Nejlevnější noviny v této zemi - nejlevnější seriózní noviny v této zemi - stojí denně 5,50 Kč. Rozhlas a televize nám poskytují za ono zvýšení Kč 1,40 v podstatě 24 hodiny denně informací a zábavy.
Já bych předem odmítl argumenty, které tady asi padnou, a to že zvýšení koncesionářských poplatků postihne, sociálně postihne některé skupiny lidí. Jednak naopak naše novela rozšiřuje okruh sociálně slabých, kteří nemohou koncesi uhradit, a jednak opravdu nevím, zda 1,40 Kč - a to jsem sociální demokrat! - tak podstatně zasáhne peněženky i sociálně slabších občanů.
Ale teď k tomu problému, který je velice nepopulární a kvůli kterému se snad možná stanu politickou mrtvolou, protože nevyplácí se v této zemi zatím politikovi, aby válčil s Vladimírem Železným. Ale já se domnívám, že je nutno, aby to v této sněmovně konečně zaznělo.
Dámy a pánové, je zcela legitimní, že Televize Nova prostřednictvím svého generálního ředitele lobuje za to, aby byly odebrány reklamy, nebo část reklam, reklamního vysílacího času, České televizi. Opakuji, že to je legitimní, protože Televize Nova je komerční televize a na rozdíl od veřejnoprávní televize má pouze jedno hlavní poslání - má vydělávat peníze. Je to podnikatelská činnost. Já tedy nevidím na lobování Televize Nova a na její snaze získat alespoň část dalšího vysílacího reklamního času z České televize nic nelegitimního.
Jen, prosím vás, kdo to neví - televizní koláč, koláč televizní reklamy, který je v této zemi, dělá 4 mld. Kč hrubého. Tři mld. Kč z toho sežere Bumbrlíček Televize Nova a miliardu - a o tu miliardu jde - papá, nebo také sežere česká veřejnoprávní televize. Nyní jde o tu miliardu.
Ale v této souvislosti bych chtěl upozornit, že nejde vůbec jenom o otázku obchodní. Já se totiž domnívám, že jde také o otázku velice a velice politickou. Protože pokud se rozhodneme - nebo většina z nás se rozhodne -, že česká veřejnoprávní televize má mít snížení reklamy a že tyto reklamy dostane TV Nova, tak jsme všichni nebo většina z nás vinna, že v této zemi bude dokončeno uplácáni a vytvoření multimediálního obra.
Z hlediska politické stability se můžeme na vznik monomultimediálního obra dívat samozřejmě ze dvou různých úhlů. Ta politická strana, a to jakákoliv politická strana, která by získala podporu takového většinového spolutvůrce veřejného mínění, by mohla samozřejmě být spokojena. Ovšem jen do té chvíle, ve které by z nejrůznějších důvodů tento multimediální obr přesedlal na jiného politického koně, ať už známého, nebo za tím účelem k dostihům nově přihlášeného.
Ryze účelové spojení politické strany černým koněm mediálního trhu v sobě nad to skrývá akutní nebezpečí vydírání typu: Když nám nevyhovíte, tak pozor na to, my si najdeme jinou stáj. Multimediální obr u nás prosperuje od okamžiku zavedení duálního systému. Multimediální obři fungují samozřejmě i v jiných zemích, v každém duálním systému. Je to ekonomicky logické, ale tam mezi sebou takoví obři válčí, protože je jich několik. My ale přece nemůžeme dopustit, aby mezi sebou válčila veřejnoprávní televize a televize privátní. Veřejnoprávní televize má přece úplně jiné úkoly. Situace České republiky je v mediální televizní oblasti 7 roků po listopadovém převratu opravdu atypická. Obr je tady jenom jeden. A z našeho rozhodnutí, z našeho dnešního a zítřejšího rozhodnutí vyplyne, zda toho obra ještě posílíme, nebo ho necháme takovým, jakým je. Je to opravdu politické rozhodnutí. Je to velice nepopulární rozhodnutí, protože toho obra na sebe poštveme, Všichni víme a nezastírejme si, že s tím mnohdy počítáme, že tento obr má sílu. Přesto se domnívám, že je naší povinností v zájmu veřejnoprávní televize, v zájmu tohoto státu a tohoto politického systému, se v této maličké válce tomuto obru postavit. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Dostálovi. Slovo má pan poslanec Škromach, připraví se paní poslankyně Jana Petrová.
Poslanec Zdeněk Škromach: Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové, já bych chtěl v této souvislosti upozornit na jednu velmi závažnou věc, která tady už několikrát zazněla a je potřeba ji možná více zdůraznit. V celé této záležitosti nejde o nic více a o nic méně než o peníze. Samozřejmě je otázkou, kdo tyto peníze zaplatí a komu. A kam tyto peníze půjdou. Je potřeba si uvědomit jedno, že reklama a různé věci s ní související je samozřejmě trh, který funguje. V dnešní situaci a v našich podmínkách, kdy se koncesionářský poplatek má zvýšit o určitou inflační část, která za tři roky, kdy nebyl upravován, je celkem odpovídající situaci - to by bylo v pořádku. Ale jestliže nastane situace, že odebereme reklamu České televizi, tak samozřejmě na trhu reklamy, v rámci televizního vysílání v podstatně monopolní postavení zaujímá jedna privátní televize. A je samozřejmě pochopitelné a trh se takto chová, že si tato televize bude diktovat i cenu reklamy. A samozřejmě často slyšíme o tom, že občané se dívají na privátní televizi a vlastně za to neplatí žádné poplatky a proč mají platit koncesionářské poplatky na Českou televizi, kterou třeba ani nesledují. Tady je potřeba si uvědomit jednu věc, Samozřejmé že každý z nás platí na privátní televizi tím, že kupuje výrobky, zboží a služby, které na kanálech této televize vysílají svoji reklamu. Je potřeba si uvědomit, že každá cena každé služby a každého výrobku obsahuje v nákladech i cenu na reklamu. A na příklad u takového drogistického zboží je to mnohdy více než 30 % celkových nákladů na takový výrobek. Tyto ceny, které jsou zaplaceny za reklamu, jsou naším poplatkem privátní televizi na její činnost. Nechci tady počítat, ale myslím, že bychom se dopočítali k tomu, že možná daleko víc touto formou zaplatíme na privátní televizi - než ten náš poplatek koncesionářský, který platíme na Českou televizi. A toto je potřeba si uvědomit. A také je potřeba si uvědomit, že pokud bychom vzali České televizi reklamu, je potřeba se zamyslet nad tím, kdo nahradí těch 20 % nákladů, které vlastně dneska výnosy z reklamy České televizi kryjí. Samozřejmé by to muselo být opět uhrazeno v koncesionářském poplatku a to by znamenalo dalších 20 % koncesionářských poplatků nahoru. Na závěr je potřeba si uvědomit, že tím, že bychom vzali České televizi reklamu, případně ji upravili nějakým nevýhodným způsobem, tak jednak zvyšujeme nárok na koncesionářský poplatek, který zaplatí občan tohoto státu. Na druhé straně dáváme prostor na zvýšení nebo úpravu cen reklamy a samozřejmé to zase zaplatí občan tohoto státu a my všichni společně. Toto je potřeba si rozmyslet, než budeme hlasovat o změnách v oblasti reklamy a v oblasti koncesionářských poplatků, protože veškeré náklady, veškeré tyto poplatky a veškeré peníze, které do tohoto jdou, zaplatí občan tohoto státu. A na to musíme myslet.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Škromachovi. Slovo má pant kolegyně Petrová. Připraví se pan poslanec Anton Zima.