Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

Poslanec Vladimír Špidla: Vážený pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, dovolte mi, abych předložil procedurální návrh na zařazení nového bodu do jednání sněmovny, a to je bodu ve znění Informace ministra zdravotnictví o zásobování nemocnic léčivy a zdravotnickým materiálem a o krocích podniknutých a chystaných k vyřešení situace. Dovolte mi, abych svůj návrh krátce zdůvodnil.

Je zjevné, jak z veřejných informací, tak z informací, které musím považovat za věrohodné, že situace v zásobování léčivy a zdravotnickým materiálem se po 1. dubnu prudce zhoršuje. Podle mých informací zastavili distributoři dodávky léčiv některým významným nemocnicím, a to je např. nemocnice v Motole, Thomayerově nemocnici v Krči, nemocnici v Opavě, nemocnici v Bílovci a II. fakultní nemocnici na Karlově náměstí. To znamená, že začíná být ohrožena dostupnost zdravotní péče, a co považuji za velmi závažné, že ve struktuře těchto léčiv jsou dodávána léčiva pouze vitálního rázu a velmi významně je ohrožena dodávka anestetik.

Vzhledem k tomu, že takovýto návrh je po mém soudu významný a není vhodné hlasovat okamžitě, protože by mohlo dojít k nějakému nahodilému výsledku, navrhuji, aby se o mém návrhu hlasovalo po polední přestávce, tak aby byl čas na prodiskutování v klubech. Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu kolegovi Špidlovi. Prosím, aby mi v průběhu následujících minut dal písemné přesný požadavek na to, jak má znít navrhovaný bod. Děkuji.

Dámy a pánové, dalším bodem, kterým se budeme zabývat, je

Dovolte mi, abych vám připomněl, že na 8. schůzi přednesl pan ministr Ruml zmíněnou zprávu, ke zprávě byla otevřena rozprava, ve které vystoupila cela řada poslanců, kolegové Exner a Krampera přednesli návrh na usnesení Poslanecké sněmovny. Poté na návrh poslance Dostála bylo projednávání tohoto bodu přerušeno a odročeno. Do rozpravy byl v tom okamžiku přihlášen pan poslanec Jan Vik. Budeme tedy pokračovat v rozpravě. Chci se zeptat pana kolegy Vika, zda hodlá vystoupit. Pan kolega Vik není přítomen. Přeje si dále někdo vystoupit v rozpravě? Pan poslanec Sládek.

Poslanec Miroslav Sládek: Pane předsedající, dámy a pánové, velmi nerad zdržuji, i když to není ten správný výraz, protože Parlament je od toho, aby se zde hovořilo, přednášelo, řečnilo, velmi nerad tedy dokončuji svůj projev z úvodní části, ale problém je v tom, že jsem byl přerušen, takže mi dovolte, abych své vystoupení dokončil. Myslím si, že to je poučné pro všechny poslance. Mezitím, kdy došlo k diskusi o předložení čísla policisty v civilu, který napadl poslance ing. Petra Zajíce, se pokusilo několik přítomných policistů otevřít magnetickou kartou dveře do místnosti klubu SPR-RSČ, ale tato karta jim nefungovala, a proto se rozhodli, dojít si pro jinou. Protože další přítomné osoby v klubu telefonovaly jak na číslo 158, kde však po dobu asi deseti minut nikdo telefon nepřijal, tak i na mobilní telefon předsedy strany a tajemníka, počali se někteří poslanci, kteří byli přítomni na demonstraci v té době probíhající, urychleně vracet.

Jakmile přijel výtahem do předsálí klubu pan poslanec Jan Vik, zde přítomný, ihned se celá skupina policistů dala na ústup po schodech do nižších pater, aniž reagovala na výzvy pana poslance, aby podala vysvětlení svého vpádu do klubu, aby se prokázala nějakým povolením, pověřením nebo příkazem k prohlídce. Připomínám - poslaneckého klubu umístěného v budově Parlamentu České republiky, který je dodnes obsazen policisty, kteří podléhají pouze ministru vnitra.

Po odchodu policistů ze třetího patra této části Parlamentu České republiky bylo nutné nejprve telefonicky přivolat lékaře k ošetření pana poslance ing. Petra Zajíce, který byl zraněn a po šoku se u něho dostavila nevolnost a závratě. Protože nebyl schopen jít sám, byl doveden na první ošetření panem poslancem Loukotou. Lékař parlamentu po úvodní prohlídce nařídil převézt zraněného do Ústřední vojenské nemocnice v Praze, kde byla provedena prohlídka na odborných pracovištích a následně vystavena pracovní neschopnost, která samozřejmě - dodávám - trvala sedm dní.

Protože byla důvodná obava, že policisté provedou svůj útok opětovně, byly opakovaně telefonicky požádány jednotlivé útvary Policie České republiky v Praze o zásah a o příjezd za účelem vyšetření celého incidentu. Protože na čísle 158, což je nouzové volání pro občany, nikdo nereagoval, bylo telefonováno na Správu Policie ČR hl.m. Prahy do Kongresové ulice č. 2, Praha 4, kde příslušný pracovník oznámil, že vysílají výjezdovou skupinu. Ta však nikdy, a obávám se, že do dnešního dne, ještě nedorazila. Následně bylo telefonováno na Obvodní ředitelství Policie ČR pro Prahu 1, Konviktská ulice 14. Na ústředně však prohlásili, že je už po pracovní době - to se odehrávalo kolem třetí hodiny odpoledne - a že je nutné přepojit hovor do služebny ve Vlašské ulici. Tamní služba si případ začala zapisovat a po dotazu, zdali není jasné, kdo to udělal, jí bylo oznámeno, že uniformovaní i tajní policisté. Načež byl zápis i poslech přerušen s tím, že případ je vážný a je nutné telefonovat znovu a tentokrát požádat o přepojení na službu Inspekce ministra vnitra ČR. To se stalo, ale službukonající policejní úředník požádal o určitý čas, neboť je prý nucen informovat Presidium Policie ČR. Teprve odtud byl následný telefonát a příslib, že přijede výjezdová skupina k sepsání případu. Tato skupina, která se skládala ze dvou policistů v civilu, přijela zhruba za hodinu s omluvou, že mají mnoho práce a byli na jiném případu. Sepsání protokolu začalo v 17,25 a výslechy se konaly podle § 12 odstavce ...atd. zákona č 283/91 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy podání vysvětlení podle zákona o policii. Výslechy prováděli - aspoň podle jmen zapsaných na protokolu - kpt. Buček a kpt. Tesařík. Vzhledem k tomu, že úředníci Inspekce ministra vnitra České republiky, kteří sepisovali protokol, prohlásili, že nejsou oprávněni přijímat trestní oznámení na postup Policie ČR a mohou pouze informovat své nadřízené o celé situaci, bylo sepsáno trestní oznámení na postup policie, nebol došlo k porušení několika paragrafů trestního zákona, a toto trestní oznámení bylo vzhledem k závažnosti celé situace doručeno na Nejvyšší státní zastupitelství ČR. Je charakteristické pro celou záležitost, že do dnešního dne nebylo ani potvrzeno přijetí trestního oznámení, ani se neozvala Inspekce ministra vnitra ani žádný vyšetřovatel.

Tolik konkrétní poslední události v klubu poslanců Parlamentu České republiky za SPR-RSČ ze dne 21. ledna 1997.

Nyní bude nutné rozebrat a popsat porušení zákona, které nastalo tímto postupem policie a jak bylo uvedeno v úvodu rozboru, orgány činné v trestním řízení mohou na základě rozhodnutí soudu o vydání zatykače na určitou osobu, bez ohledu na vlastní otázky spojené s vydáním zatykače, které byly rozebrány a popsány výše, zadržet a tím zatknout uvedenou osobu. Jsou tedy vykonavateli vůle soudu bez ohledu na cokoli jiného. Toto zatčení ovšem musí proběhnout v souladu se zákonem.

S odkazem na § 82 odst. 2 trestního řádu lze vykonat prohlídku, je-li důvodné podezření, že v prostorách nesloužících k bydlení (dále jiný prostor) a pozemků, pokud nejsou veřejné přístupné, trestní řád výslovně neuvádí, co jsou jiné prostory nesloužící k bydlení. Uvádí se, že takovými prostorami budou např. dílny, kanceláře, skladiště nebo samostatně stojící garáže.

Nyní se naskýtá otázka, zdali prostor poslaneckého klubu SPR-RSČ, ale v zásadě i klub kterékoli jiné parlamentní politické strany, je běžným jiným prostorem nesloužícím k bydlení nebo není. Na první pohled se zdá, že má všechny charakteristické rysy kanceláře, tedy že spadá pod toto označení. Leč při bližším zkoumání se nutně dojde k závěru, že jde o místo odlišné. Odlišné nikoli ve vnějších znacích, ale odlišné ve formě užívání. Po zkušenostech s desetiletími diktatur v naší zemi došlo po politických změnách v roce 1989, ať už byly způsobeny jakoukoli silou nebo mocí a samozřejmé ať už máme jakékoli názory na výsledek těchto změn, tedy došlo se k závěru, že politické svobody jsou základní svobody, které můžeme označit za svobody kolektivní.

Jejich reálné vyjádření spočívá v možnosti svobodně zakládat politické strany a politická hnutí. Pokud kterákoli strana obdrží od voličů, tedy občanů naší země, mandát překonat pětiprocentní hranici pro vstup do parlamentu, nese nejen označení parlamentní politická strana, ale disponuje i určitým počtem poslanců, kteří zastupují politické zájmy svobodných občanů. Protože moc v demokracii - a v naší zemi doufám - vychází z lidu, a lid, to jsou voliči, je nutné vytvořit podmínky pro uplatňování, a to reálné uplatňování této vůle lidu. Jednak zastoupením poslanců, kteří mohou svobodně vyjadřovat vůli svých voličů, kteří je zvolili, jednak tím, že mohou kontrolovat moc výkonnou a prostřednictvím přijímání zákonů řídit zemi.

K tomu ovšem nutně potřebují určité atributy, které jim zajišťují toto postavení. Jednak jde o určitý stupeň nedotknutelnosti, který je vyjádřen imunitou, která samozřejmě v naší zemi je uplatňována pouze pro opilce za volantem a jiné kriminální případy, kdežto na rozdíl od civilizovaného světa se v naší zemi nevztahuje na politické projevy. Jednak určitým stupněm nekontrolovatelnosti při jednání a přípravě své parlamentní práce.

Tento stupeň nezávislosti na jiné moci, tedy moci výkonné a soudní, má řadu aspektů. Jedním z nich je i vytváření klubů poslanců určité politické strany. Tento klub je jednak seskupením osob, jednak - a to je nutné zdůraznit - i místo, kde mohou jednat, připravovat si jednání a svoje vystoupení. Jde tedy jednoznačně o určitý stupeň imunity jako celku všech poslanců stejné politické strany, nebo případně politického hnutí. Tento prostor, dalo by se říci nedotknutelný prostor, tvoří prostory poslaneckého klubu. Nic nelze vyjádřit jasněji. V současné době však existuje Jednací řád Parlamentu ČR, který bohužel nezachycuje všechny aspekty této skutečnosti. Vedle uvedeného prostoru je nutné mít na zřeteli, že místo výkonu vůle lidu prostřednictvím poslanců, které zvolil, je budova Parlamentu ČR. Tato budova musí mít nutně odlišný statut nežli běžné budovy vládních úředníků, ministerstev atd. Přitom všechny vládní budovy mají svůj způsob ochrany, více či méně vhodný a dobrý. Ale budova Parlamentu ČR tento statut nemá. Ač je to naprosto paradoxní, budovu střeží složky Policie ČR, které ovšem podléhají pouze ministru vnitra, který je členem vlády, což je vrchol pyramidy moci výkonné.

Pokud je soulad mezi mocí výkonnou a mocí zákonodárnou, což je za předpokladu, že vláda má zajištěnu většinu v parlamentu, pak víceméně nemusí docházet k třenicím. Ovšem po parlamentních volbách v roce 1996 došlo k pozoruhodné situaci, kdy vládní koalice měla až do zrady některých poslanců v parlamentu menšinu a vládla vlastně jen díky toleranci nebo jakési dohodě, byť ústní, mezi nejúspěšnější opoziční stranou a vládní koalicí. Kdykoliv v budoucnu - tehdy jsme to vlastně už předjímali - může nastat samozřejmě roztržka, a tehdy by byla moc výkonná v pokušení použít svoje represivní složky k tomu, aby mohla obsadit případné rozehnat parlament.

Už jsme zde mnohokrát hovořili o tom, že na první pohled se to může zdát nepravděpodobné. Ale problém je v tom, že máme příklad, kdy prezident republiky nechal rozstřílet parlament jenom proto, že si mu dovolil oponovat. V této situaci, kdy se sice můžeme spoléhat na jakési zvyklosti v naší zemi, ale víme sami, že jakákoliv pravidla padají a zvyklosti se nedodržují a že už rozklad společnosti pokročil tak daleko, že se nejen nedodržují pravidla a zvyklosti, ale bohužel výkonná moc ráda nedodržuje i zákony, v této situaci musí mít parlament nutně svoji vlastní ochranu před kýmkoli, tedy i před policií, která vládně podléhá.

Proto je zcela nezbytné, aby parlament urychleně přijal zákon o své vlastní ochraně, jinak Parlamentní stráži, která bude podléhat jen a jen, výlučně představitelům parlamentu.

Podobně došlo k vytvoření Justiční stráže, která specificky zajišťuje ochranu soudů nejenom před zločinci, ale i před zásahem jakékoliv jiné moci.

Dále je možno poukázat na ustanovení zákona o vysokých školách, kde je definována tzv. akademická půda a to v § 2 odst. 3 tohoto zákona s tím, že vstup ozbrojených složek, konkrétně pak orgánů činných v trestním řízení na akademickou půdu, která je dosti přesně definována, se připouští pouze a výhradně se souhlasem a předchozím ohlášením voleným akademickým funkcionářům. Jde tedy o zpřísnění obecně platných podmínek, které platí pro ostatní prostory.

Mohu zde uvést určitou reminiscenci na to, jak těžko byly vybojovány, jak obtížně a za jakých obětí byly vybojovány akademické svobody. Vzpomeňme si třeba na básníka Villona, jak tehdy museli platit i svobodou za to, co se později stalo zvyklostí. Tím dokládám, že žádný počátek není jednoduchý, ale to by nás rozhodně nemělo odradit od úsilí dát parlamentu to, co mu náleží a chránit parlament před případnými výstřelky nebo před pokušením výkonné moci.

Dosud není stanovena přesná míra možnosti zasahovat na půdě fakticky vyjmuté z přímé jurisdikce státu, a to jsou církevní objekty. Dáli se v našem právu hovořit o zbytcích zvykového práva, tak pravě jde o určitý druh ne snad azylu, ale výjimečnosti u církevních objektů, které po staletí platily v celé civilizované Evropě jako místa výjimečná, chráněná a azylová.

To bude nutné právně doladit a přesně upravit, samozřejmě je to námět pro přijímání zákona o církvích.

Tím více ovšem platí, že zvláštní postavení mají mít prostory parlamentu a také přirozeně místa pobytu a působení prezidenta České republiky, což rovněž bohužel není právně jasně zakotveno.

Ovšem i v současné době zákonných nedostatků je nutné všemi prostředky hájit práva a svobody parlamentu jako celku i jeho jednotlivých skupin, tedy poslaneckých klubů. Platí jednoznačně, že ochrana parlamentu musí za všech okolností podléhat pouze jeho představitelům a musí zajistit ochranu budovy a jednotlivých klubů před zásahy jakékoli cizí moci.

Praxe je dnes bohužel taková, že kancelář parlamentu ani představitelé parlamentu nemají možnost ochránit nikoho a nic, ani sebe před zvůli výkonné moci, což se ukázalo při vpádu do klubu republikánské strany a rabování v tomto klubu. Nic není platné tvrzení, že policie údajně hledala osobu, na kterou byl vydán zatykač soudem, že jejím cílem nebylo prohledávat klub a kontrolovat materiály strany a jednotlivých poslanců.

To, že klub byl zároveň prohledáván, je nezvratným faktem. Situaci pouze dokresluje to, že o akci nevěděl vůbec nikdo z vedení parlamentu. Přes kritiku a naléhání poslanců SPR-RSČ nedokázalo vedení parlamentu učinit vůbec nic proti této situaci, vyjma několika obecných frází. Jde o naprosto nepochopitelnou situaci, neboť je jasné, že moc výkonná, v tomto případě prostřednictvím policie, zkouší, co si může dovolil, kam až může jít.

Nic na této skutečnosti nemění fakt, že jde o klub opoziční strany. Dnes jde o opoziční stranu, zítra půjde o další opoziční stranu, která např. dnes je označována jako konstruktivní nebo státotvorná, pozítří může jít o zbylé politické strany. Konec konců nejsilnější politická strana může být vždy v pokušení, aby zůstala sama, protože samozřejmě poté by se jí vládlo podstatně snadněji. Navíc je nutné vidět, že strana nebo strany, které jsou v opozici, mohou být jednou strany vládní a současné vládní strany se mohou dostat do opozice. Jaké by bylo v tom případě jejich překvapení, kdyby současné opoziční strany poté začaly používat stejné metody, které dnes používá vládní koalice? Doufám, že by vzápětí se dovolávaly Komise pro lidská práva, obracely se na různé mezinárodní instituce, popř. sem zvaly velvyslance jiných zemí, že by sem zvaly poslance jiných parlamentů nebo představitele jiných zemí, aby zkontrolovali, jakým způsobem se zde zachází z lidskými právy.

Tento exkurs byl nutný k vysvětlení situace, která vznikla již tím samotným faktem, že Policie České republiky má obsazenu budovu parlamentu, kontroluje pohyb poslanců a nakonec tedy jejich kanceláře prohledává.

Další stránkou tohoto nezákonného kroku je způsob vniknutí do uzavřených místností poslaneckého klubu SPR-RSČ. Podle § 83 a 83a trestního řádu může nařídit prohlídku předseda Senátu, v přípravném řízení státní zástupce, vyšetřovatel nebo policejní orgán. V našem konkrétním případě bylo ovšem již ukončeno vyšetřování a věc nejen že byla předána soudu, ale soud už byl zahájen. Jde tedy o ukončení přípravného řízení a nařízení mohl učinit formálně pouze předseda Senátu. Protože dosud není jasné, zda byla prohlídka soudcem nařízena, není dále možné tento krok vůbec rozebírat.

Podle § 83a odst. 3 může bez příkazu nebo souhlasu soudu provést prohlídku těchto prostor policie pouze v případě, že věc nesnese odkladu a souhlasu nelze jinak dosáhnout. Věc samozřejmě odkladu snesla, na tom se myslím shodneme všichni, neboť podle vyjádření policie hlídky před klubem SPR-RSČ v budově parlamentu a před touto budovou byly minimálně od večera dne předchozího, tedy od 20. ledna 1997 a k útoku došlo až 21. ledna odpoledne. Lze mít za prokázané, že tedy policie konala na příkaz.

Tento příkaz ovšem podle § 83 odst. 1 trestního řádu musí být písemný, musí být odůvodněn a co je nejzávažnější - musí být doručen nebo předán osobě, u které se prohlídka koná, a to při této prohlídce. Teprve v případě, že toto doručení není možné, např. proto, že tato osoba není přítomna, musí být doručen příkaz se zdůvodněním do 24 hodin po provedení prohlídky. To, že policie vtrhla, jak bylo několikrát zdůrazněno výše, do prostor poslaneckého klubu SPR-RSČ bez předání tohoto příkazu, a to ne jen předsedovi poslaneckého klubu, ale kterémukoli poslanci, který se nacházel v té době v klubu - a byli zde přítomni dva - je jasné. Podivné a dokonce přímo zarážející je, že tento příkaz nebyl doručen ani do 24 hodin po vykonáni ostudné prohlídky a nebyl vlastně doničen dosud. Porušení zákona v přesném znění je více než jasné a zřetelné.

Policie se dozajista pokusí zdůvodňovat svůj postup zněním § 83c, kde se říká, že policejní orgán může vstoupit do obydlí, jiných prostor nebo na pozemek jen tehdy, jestliže věc nesnese odkladu a vstup tam je nezbytný pro ochranu zdraví, života osob nebo pro ochranu jiných práv a svobod, nebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti.

Hned na počátku rozboru tohoto paragrafu můžeme jednoznačně vyloučit možnost, že v daném případě se jednalo o ohrožení veřejné bezpečnosti, života, zdraví, nebo jiných svobod. To s největší pravděpodobností nemůže tvrdit ani Policie České republiky, i když jsme v předchozím vystoupení ministra vnitra byli svědky toho, že dokáže tvrdit úplně všechno.

Jen jediný zdánlivý argument spočívá v tom, že věc nesnesla odkladu. Tento zdánlivý argument se ovšem opět míjí svým účinkem především proto, že obléhání parlamentu a konkrétně klubu SPR-RSČ trvalo velmi dlouho, nic se vlastně nedělo a nic se ani nestalo. Bylo dost času si zajistit a opatřit všechny zákonem předepsané podmínky k povolení prohlídky.

Leč to se nestalo. Proč asi? Důvod je stále více a více jasný: Nebyl zájem. Ne proto, že by policie už byla úplně lhostejná k těmto věcem a právům, ale že byl záměr zkoušet, kam až to půjde, co všechno si výkonná moc může dovolit tak, aby si výkonná moc připravila půdu pro další potlačovaní práv a svobod občanů, aby si výkonná moc připravila půdu pro nástup diktatury.

Nyní se konečně dostávám k § 85 trestního řádu, který je pro celý případ rozhodující. Hned v prvém odstavci se jasně přikazuje, aby orgán, který prohlídku vykonává, umožnil osobě, u níž se tento výkon koná, přítomnost v těchto prostorách. To, že v prostorách byli přítomni dva poslanci a dva pracovnici klubu, není omluvou nebo splněním této podmínky, neboť ti nejen že nebyli o věci jasně informováni, vždyť vzpomeňme jen toho, že policie vtrhla do prostor klubu SPR-RSČ bez jakéhokoliv oznámení, vyzvání, bez předložení povolení k prohlídce, ale přes protesty přítomných osob, přes jejich opakované dotazy, co vniknutí má znamenat a přes všechny výzvy k opuštění místnosti.

Nakonec je ještě nutné se zastavit u útoku na poslance Ing. Petra Zajíce, který ve velmi krátkém časovém úseku mezi vniknutím policie a prohledáváním jednotlivých místností žádal předloženi povolení k prohlídce, žádal o vysvětlení vzniklé situace a nakonec rozhodl, když na vlastní oči viděl, že policie nikoho nehledá, že pouze prohlíží místnosti, že pouze prohlíží stoly, na kterých byly parlamentní stranické materiály, že je do místnosti, kde byly nejdůležitější stranické dokumenty, prostě nepustil. Pokud by policie chtěla použít znění § 83a, že věc nesnesla odkladu, a to proto, že byla ohrožena některá speciálně zákonem chráněná skutečnost, jako je např. zdraví nebo život, pak po zjištění, že klub je prázdný a nic se zde neděje, měla respektovat stanovisko poslance a alespoň dodatečně zdůvodnit svůj útok a prohlídku zrušit. Nic takového se však nestalo. Policie použila hrubého násilí a napadla pana poslance a způsobila mu zranění.

Podle téhož paragrafu, odst. 2, je policie povinna přibrat k domovní prohlídce osobu, která není ve věci zúčastněna. Velmi důležitá je pak druhá věta téhož odstavce, který jasně a přesně stanoví, že orgán, který vykonává prohlídku, se vykáže oprávněním. Tím je přirozeně myšleno oprávnění k provedení prohlídky. Je jasné, že policie, která prohlídku uskutečnila, neměla s sebou žádnou nezúčastněnou osobu, protože osoby v civilu, které se vniknutí zúčastnily, nebyly přirozené osoby nezúčastněné, jak je má na mysli trestní řád. Tedy policie ani neměla v úmyslu nikoho k tomuto útoku brát, jako případného svědka, neboť taková osoba, i kdyby byla v té době osobou nezúčastněnou, ale silně nakloněnou celé akci, jak je mnoho naivních nebo karieristicky naladěných osob, není vyloučeno, že tatáž osoba se za určitou dobu může změnit, rozejít se se svými chlebodárci, nebo se svou politickou stranou, nebo prostě začít logicky uvažovat, a jelikož žádná moc není neporazitelná, stala by se taková osoba potom vládě nepříjemnou, což můžeme opět uvést na reminiscenci na léta padesátá, kdy tehdy málokoho napadlo, že tyto případy budou někdy řešeny. A poté by samozřejmě mohla nastat již výše zmíněná okolnost.

Proto při takovýchto politických akcích, kdy je zneužívána současná represivní moc k potlačování opozice se víceméně nevyplatí mít vůbec žádné svědky nebo jednoho svědka, u kterého je určitá záruka, že samozřejmě potáhne s vládní koalicí za jeden provaz, čili řekl bych to starší terminologií - kádrového soudruha.

Věta druhá je pro celý případ prohlídky a vniknutí do prostor klubu poslanců SPR-RSČ vůbec nejdůležitější. Tato věta jednoznačně a naprosto nevyvratitelně nařizuje, aby bylo předloženo oprávnění k prohlídce, tedy povolení k prohlídce. Znovu upozorňuji na to, že to policie neměla.

Jak ovšem vyplývá z dalších částí § 85 je nutné o prohlídce sepsat protokol. Tento protokol musí být sepsán ihned po vykonání prohlídky a to na místě, nikoliv však někde jinde a jindy. To ovšem by policie svedla a dokonce bude možné se po nějaké době dočíst, že protokol byl sepsán, a že tedy zákonu v tomto smyslu učiněno zadost.

Zákon ovšem dále vyžaduje velmi důležitou okolnost, která musí být v takovém protokolu uvedena, a to je zápis o předchozím výslechu. Přirozeně, že žádný protokol o výslechu neexistuje, neboť žádný předchozí výslech nebyl proveden. Navíc ovšem se v odst. 4 téhož paragrafu vyžaduje, aby sepsaný protokol byl předán na místě osobě, u které byla prohlídka provedena a pokud to není možné, nejpozději do 24 hodin ji byl tento protokol doručen. Ani to se ovšem nestalo.

Dámy a pánové, když pročítám tyto jednotlivé řádky, tak tam policie nedodržela jediné zákonné ustanovení. To byl krok, za který by se nemusely stydět minulé režimy, za který by se nemuseli stydět ani v nacistickém Německu. Policie jistě bude poukazovat na znění posledního pátého odstavce tohoto paragrafu, který zmírňuje předchozí striktní nařízení v tom smyslu, že v případě nebezpečí ohrožení života nebo zdraví přibrané osoby, tato nemusí být při prohlídce přítomná a rovněž podle tohoto odstavce nemusí být při prohlídce přítomná osoba, která tyto jiné nebytové prostory vlastní, resp. užívá. Toto ohrožení života a zdraví přirozeně nenastalo a těžko by nastat mohlo, což ovšem vyplývá i z toho, že policie sice údajně hledala při prohlídce osobu, na kterou byl vydán zatykač a byla celostátně hledaná, ale tato osoba nebyla nikomu nebezpečná, neboť se nejednalo o vraha, jak by český občan čekal, ale pouze o osobu, která se dostala do rozporu s narušitelem demonstrace, a to fádně oznámené, tedy konané podle zákona.

Nejvýmluvnějším faktem ovšem zůstává skutečnost, že vůbec žádná osoba nebyla nalezena a že tedy zůstalo při tomto vniknutí pouze u prohlídky objektu a u napadení přítomného poslance SPR-RSČ.

K otázce vstupu do obydlí, ale i jiných prostor a pozemků, byla nová právní úprava velmi přesná a přísná na rozdíl od předchozího znění trestního řádu. Proč tomu tak je, jsme již objasnili v předchozích částech. Je všeobecně známou skutečností, že předchozí režim, který v mnoha způsobech běžně porušoval platné zákony, ale i ústavu, byl právě ve věcech prohlídek, zadržování osob, vazby atd. nejpružnější. Právě tato pružnost zákona vedla zákonodárce při úpravě a zpřísnění podmínek, za kterých je možno tyto úkony činit k tomu, že následné upravili i zákony další, které na trestní řád navazují, resp. z něj vycházejí. Jedna se především o zákon o policejních sborech, resp. zákon o obecní policii, konkrétně § 21 zákona č. 283/1991 Sb., § 16 zákona č.553/1991 Sb.

Dále platí nezvratné stanovisko, že bez příkazu soudce nelze tedy provádět domovní prohlídku ani prohlídku jiných prostor nesloužících k bydlení a pozemků. Navíc všechny důkazy tímto způsobem zajištěné by byly v dalším řízení nepoužitelné. Toto stanovisko soudu je však uplatňováno v našem právu jen velmi omezeně a hlavně nedostatečně.

Pokud opravdu chceme jako stát pokračovat v přibližování k demokratickým tradicím Evropy a také Spojených států amerických, což se projevuje v řadě úprav trestního práva, je nutné přistoupit a důsledně dodržovat vžité zásady západní - ať už evropské, tak americké - justice. Tam platí nezvratné stanovisko, že nejen důkazy získané při neoprávněné prohlídce, ale všechny důkazy, které porušují kterékoli ustanovení ústavy a zákonů, jsou neplatné a nepoužitelné od samého počátku.

Tento postoj charakterizuje výklad v knize Trestní spravedlnost - vyšla ve Spojených státech - kde na straně 280 - 281 se doslova píše: Policie má právo vyšetřovat i zatýkat. Vyšetřovací pravomoci zahrnují právo zastavovat, nařizovat vystoupit z vozidla, klást otázky a zadržovat. K zatýkacím povinnostem patří právo na použití síly, na prohlídku, zadržení a zajištění věci. Ústava tyto pravomoci omezuje, avšak určení konkrétního záměru ústavy bylo v tomto ohledu ponecháno na soudy. Prohlídka a zabavení označuje hledání a zadržení osob či věcí jako důkazu trestného činu.