Poslanec Jiří Payne: Pane předsedo, dámy a pánové, v první řadě se pojďme pokusit debatovat věcně a odborně. Myslím, že po tom, co se odehrávalo v Parlamentu minulý týden, by si to naše veřejnost zasloužila.
Dovolte několik připomínek k předloženému návrhu zákona. Ti, kdo pečlivě sledovali legislativní kroky od roku 1990 si možná vzpomenou, že v návrhu zákona o obcích byla možnost místního referenda předjímána již v tehdejším návrhu vlády premiéra Pitharta. Kvůli návrhu nového obecního zákona bylo nutné novelizovat Ústavu. Stalo se tak, návrh byl projednáván v létě 1990. ČNR tehdy navrhla změnu federální ústavy právě proto, aby bylo umožněno konat toto místní referendum. To je důvod, proč v naší Ústavě musí existovat toto ustanovení. Protože místní referendum je nadále součástí našeho právního řádu, troufám si tvrdit, že Ústava je při nejmenším v této věci naplněna, protože existují věci, kde na základě tohoto ústavního zmocnění se o věcech rozhoduje v referendu.
Tvrdím, že je nesprávný výrok, který zde zazněl, že nemáme-li zákon o referendu, není naplněna Ústava.
Za druhé v rozpravě zaznělo odvolávání na zahraniční vzory. Chtěl bych říci, že odvolávky byly takovou směsicí, která si ze všech zemí vzala jen něco, co se zrovna hodilo. Pojďme tedy hovořit o švýcarském vzoru.
Ve Švýcarsku existuje 14 variant lidového hlasování. Nemáme teď asi dostatek času na to, abychom si všechny tyto vzory probírali, ale odkazy na švýcarskou demokracii zde byly v několika příspěvcích vedeny zcela nesprávným směrem. Zároveň zaznělo, že stát, který nemá přímou demokracii, nemůže byt považován za demokratický a nepatří do Evropské unie. Rád bych uvedl, že jsou státy unie, které nemají žádnou formu přímé demokracie na celostátní úrovni a jsou považovány za bezesporu demokratické a Evropské unii to samozřejmě nevadí. Není tedy pravda, že referendum by bylo povinnou podmínkou pro demokracii.
Zároveň si troufám tvrdit, že přímá demokracie není ani primární, jak zde zaznělo v rozpravě a není ani lepší, než demokracie nepřímá. Je základním axiomem demokratického řízení, že i parlamentní demokracie a parlamentní rozhodnutí je dostatečně demokratické rozhodnutí, tak je to akceptováno a my nemůžeme přistoupit na to, že by lidové hlasování mělo větší váhu než parlamentní rozhodnutí. Myslím si, že tak je to přesně v souladu s demokratickými tradicemi, že obě dvě možnosti jsou považovány za rovnocenně demokratické a já protestuji proti tomu, aby bylo předstíráno, že referendum je nějaká kvalitnější demokracie, že přímá demokracie je lepší než demokracie parlamentní.
Když jsme u různých typů referenda, pak je první věcí, kterou musíme vzít v úvahu, že ve Švýcarsku se rozlišuje lidová iniciativa při hlasování od referenda. To jsou dvě různé věci a v tomto návrhu jsou smíšeny dohromady. Po mém soudu to už nelze od sebe odseparovat a návrh jako takový je neschopen dopracování.
Myslím si, že profesor Jičínský se zmínil již částečně o tom, zda potřebujeme, či nepotřebujeme ústavní zákon. Referendum, které je prováděno zákonem ad hoc známe z některých zemí, zejména skandinávských. Jedná se o referendum konzultativní, které v žádném případě nemůže mít ve svém rozhodnutí platnost ústavního zákona. A v takovémto případě je skutečně referendum vyhlašováno zákonem a zákonodárným sborem. Naopak tvrdím, že s principy švýcarské demokracie je neslučitelné, aby referendum bylo vyhlašováno Parlamentem. Je to omyl, ke kterému došlo už ve Federálním shromáždění a vede právě k neblahým důsledkům, které jste viděli v některých zemích bývalého Sovětského svazu. Myslím si, že to je principiální atak na demokracii jako takovou.
Švýcarské pojetí referenda vychází z toho, že zákonodárný sbor, nebo obecní zastupitelstvo na jiné úrovni, nebo kantonální Parlament je zvolen k tomu, aby uměl rozhodnout a na svoji kompetenci, aby uměl vydat zákon, uměl přijmout usnesení, nemůže rezignovat. V případě, že Parlament neumí rozhodnout, měl by podat demisi, v případě, že nedokáže vzít odpovědnost za rozhodnutí, jsou v Ústavě zakotveny mechanismy, jak takový Parlament rozpustit.
Je ovšem rezignací na "parlamentní řemeslo" - dovolte mi možná tento vulgarismus - jestliže poslanci řeknou: "my neumíme rozhodnout, my se stydíme rozhodnout, my bychom neobhájili své rozhodování, své hlasování a proto vyhlásíme referendum". To je základní chybná úvaha, která je v rozporu s demokracií. Doporučuji v této věci právě publikace vydávané ve Švýcarsku, protože o této záležitosti, proč zákonodárný sbor nesmí vyhlašovat referendum, jsou obsáhlé části v odborných publikacích. Tento omyl, který se u nás odehrál kdysi dávno ve Federálním shromáždění, je neustále znovu a znovu tradován, v několika návrzích jsme o něm diskutovali i v minulém volebním období a já musím znovu říci, že to je principiální chybný názor. Odkazuji právě na Švýcarsko, kde toto považují za variantu, která je nad rámec těch čtrnácti povolených typů a je to varianta zakázaná.
Vedle toho ale myslím, že princip, kdy je schválen zákon ad hoc, je princip, který je obhajitelný, který známe z některých zemí a který je přijatelný. (Zeman M. - Prosím o klid, kolegyně a kolegové).
Zároveň musím říci, že návrh, který máme před sebou je svým způsobem nesourodý. Kombinuje fakultativní referendum - a to je správně řečeno v důvodové zprávě, že takový zákon může a nemusí existovat - kombinuje jej se závazností ústavního zákona. To je princip, pro který já nenacházím obdobu v ústavním právu a myslím, že o tom je třeba vážně debatovat.
Dále bych chtěl připomenout, že tento ústavní zákon neřeší problém, jak bychom referendum mohli udělat, ale naopak zužuje možnost, která je v Ústavě otevřená tím, že se připouští existence referenda tím, že v čl. 1, odst. 1 výrazně omezuje záležitosti, ve kterých se takovéto rozhodování mohlo konat. Myslím, že to je nepřípustné zúžení možnosti, které v současné době v Ústavě máme a že toto zúžení nás nevede nikam dopředu, naopak omezuje dosavadní ústavní systém a ve své podstatě je protismyslný a protiřečí to i důvodové zprávě.
Na jedné straně se tedy zúží oblast toho o čem se referendum smí konat, ale vůbec zde není řečeno o čem se konat nesmí. V rozpravě zaznělo, že neznáme případ, kdy by přímá demokracie nefungovala. Troufám si tvrdit, že známe. Začátkem století v Kalifornii umožnili lidovou iniciativu, lidová iniciativa nasbírala dostatek podpisů na zákon, kterým se mají zrušit veškeré daně a samozřejmě, že v přímém hlasování byl takový zákon schválen. Způsobilo to značné ústavní problémy. Proto se ve Švýcarsku dozvíme, že bývá dobrým zvykem, aby bylo přesně vymezeno o čem se smí konat, musí konat a o čem se nesmí konat lidové hlasování. To v tomto návrhu zásadně postrádám. (Zeman M. - Pane poslanče máte poslední minutu.).
Budu již končit. Ještě poslední poznámka zásadního charakteru. Zde se říká, že rozhodnutí referenda bude mít platnost ústavního zákona. V takovém případě je ale také třeba říci b). V takovém případě předloha o které se bude hlasovat musí být legislativní předlohou, musí mít podobu návrhu ústavního zákona.
Jinak Ústavní soud neumí posuzovat, zda rozhodnutí v referendu přijaté je, či není v souladu s nějakými dalšími právními předpisy. A to si také neuvědomujeme. To je další slabina této věci, že se předloží jakási nespecifikovaná otázka a Ústavní soud má potom tuto otázku chápat jako ústavní zákon. To je vnitřní protimluv v tomto návrhu obsažený a je zásadně nepřijatelný.
Nedovedeme si představit, jaké důsledky na právní řád může mít takovéto rozhodnutí. A Ústavní soud může posuzovat pouze po formální stránce, zda bylo referendum správně provedeno, ale rozhodnutí v referendu se stává součástí ústavního pořádku a protože pozdější zákon má vyšší platnost než dřívější, tak vždy Ústavní soud bude muset dát za pravdu referendu. V tomto smyslu se náš ústavní systém dostává do velmi riskantní polohy - destabilizace nekvalifikovaným rozhodnutím, proti kterému neexistuje opravný prostředek.
My jsme Ústavní soud koncipovali jako opravný prostředek na ochranu lidských práv a na ochranu svobody občana, ale tento návrh nás posouvá zpět do doby před zahájením demokratických reforem v roce 1989. (Potlesk.)
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Paynovi. Uděluji slovo panu poslanci Petrovi Vrzáňovi, který se přihlásil s dvěma navazujícími přihláškami, takže má k dispozici 20 minut. Za ním jako poslední písemně přihlášený se připraví pan poslanec Petr Zajíc. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Petr Vrzáň: Vážený pane předsedo, vážení páni ministři, dámy a pánové, k předloženému návrhu pánů poslanců pana Vojtěcha Filipa a dalších na vydání novely ústavního zákona ČNR č. 1/93 Sb., neboli Ústava České republiky uvádím následující: Dle předloženého materiálu, který doplňuje Ústavu České republiky, ve které přes řadu nedostatků, které vznikly známým chaotickým připravováním Ústavy se konečně navrhuje určité naplnění jednoho z důležitých článků, které Ústava obsahuje.
Podívejme se nejprve, co ústava ve věci referenda obsahuje. V Hlavě I., která je nazvána "Základní ustanovení", je v článku 2 odst. 2 uvedeno: Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.
Naše ústava je tvořena jako základní zákon, spočívající na tzv. nepřímé demokracii, tedy výkonu vůle lidu, nepřímým zastoupením volených zástupců, kteří jsou voleni ve všeobecném, tajném, rovném a přímém hlasování, které se pravidelně uskutečňuje jednou za čtyři roky.
Tato tzv. nepřímá demokracie byla vmanévrována do Ústavy České republiky, protože vyhovuje dlouhodobým trendům politické vlády dnešní koalice. Právní a ústavní znalci se opírají při hodnocení předností jednotlivých způsobů demokracie, která je v zásadě buď přímá nebo nepřímá, o naši tzv. českou tradici.
Avšak lid je často opravdu revoluční, je otevřený a hluboce demokratický a mohl by chtít více než mu je milostivě dáváno. Prostě, mohl by chtít někdy uplatnit své touhy, přání, své sny a vůli. Tomu právě mělo zabránit zavedení této tzv. nepřímé demokracie.
Nemusím se zde dlouho zabývat pletichami a zlořády demokracie prvorepublikové, a to i přes skutečnost, že přes tyto chyby byla jednoznačně prvorepubliková demokracie nejhlubší v celé střední Evropě, a tytéž pletichy se dějí i dnes.
Ale je nutné se zabývat důsledky těchto pletich. Politické strany, které jsou budovány na základě určitých idejí a za cílem dosažení jejich prostřednictvím určitých politických zájmů jsou voleny, resp. jejich kandidáti jsou voleni, v přímých a demokratických volbách. Tito zvolení zástupci, ať už jde o poslance nebo o zcela zbytečné senátory, mají zastupovat zájmy voličů. Co se však ve skutečnosti děje? Ve většině stran se uvažuje zcela pragmaticky a vytváří se koalice, ať již vládní, opoziční nebo jen tzv. příležitostné, za účelem prosazení některého zákona nebo vítězství v určitém hlasování. Každá koalice je již svojí podstatou kompromisem. Tento kompromis je vlastně ústup od řady návrhů, idejí a cílů, se kterými určitá strana šla do voleb.
Nyní si celou situaci ještě více zkomplikujeme. Nemůžeme v této souvislosti pominout i možné kupování poslanců, což je jedna z posledních možností, jak zachovat vládní většinu, i když prohraje volby a když selhaly všechny běžné metody získávání voličů. Nestačí-li prostě peníze na zaplacení předvolební kampaně, na zmanipulování médií, mnohdy i tím, že se jim pohrozí odejmutím licence na mimořádně atraktivní obchod, kterým licence na televizní vysílání bezesporu je, pak nastoupí poslední prostředek, který se zatím neminul cílem - tajná služba opatří kompromitující materiál, od finančních prohřešků, přes zjištění dluhů dotyčného poslance, informace o manželkách, dcerách apod. Vytipuje se z takto získaných informací nejslabší článek mezi skupinou opozičních poslanců a začne se provádět zákulisní politika.
Pokud je neúspěšná, nastoupí druhá varianta nátlaku, a to jemné upozornění na jeho delikty a špatnou minulost. Tady již většinou se odezva nachází a poslanec pod dojmem těchto informací začne zvažovat. Mnohdy se spokojí s velmi podivným slibem mlčení. Toto mlčení je známo z neustále se opakujících příběhů.
Máme-li poslance, kteří si nechají zaplatit svoji předvolební kampaň, vyšplhají se přes nekonečné sliby voličům, není nikdy jistota, že zastupují to, co slíbili, neplní co mají plnit, neboť voliči je pouze pověřili, aby ve sněmovně hájili a hlásali jejich názory a myšlenky. Dokud se v tomto případě nepodaří zavést možnost odvolání z postu poslance, budeme svědky nekonečného řetězu opakování.
Místo velmi složité, velmi nejisté a velmi nepřesvědčivé nepřímé parlamentní demokracie by mohla nastoupit přímá demokracie, tedy přímá vláda lidu. Ta se nemůže projevit nijak jinak než referendem.
Z návrhů kolegů poslanců, kteří tento návrh ústavního zákona o referendu připravili, vyplývá, že vycházejí z názoru, že referendum jako prvek přímé demokracie by mělo být obvyklým způsobem rozhodování o věcech veřejných a nemělo by konkurovat či dokonce nahrazovat formu demokracie zastupitelské. Proto navrhují, aby se možnost provedení referenda týkala pouze zásadních otázek svrchovanosti, územní celistvosti a územního uspořádání České republiky. Šlo by dle jejich názoru pouze o nejzásadnější rozhodnutí týkající se Českého státu a jeho občanů.
Domnívám se, že navrhovatelé se mýlí, když navrhují tak úzký rozsah referenda. Jsme totiž přesvědčeni, že forma referenda jakožto nástroje přímé demokracie je mnohem bližší a přímo demokratičtější než tzv. nepřímá demokracie, kde úzká elita rozhoduje za lid. Pokud bychom připustili, že lidé jsou svojí podstatou andělé nebo lépe řečeno že andělé jsou ti zástupci lidu, kteří se pak následně řadí mezi elitu, pak snad by nepřímá demokracie byla vhodnější.
Ovšem opak je pravdou. Lidé jsou nadáni všemi nectnostmi stejně nebo lépe řečeno ještě více než prostý občan - volič. To jen namátkou dokazuje snaha poslanců rozhodnout v prvé řadě o neustálém zvyšování počtu ústavních činitelů, za které přirozeně v prvé řadě považují sami sebe. Dokazuje to notoricky známá skutečnost, že všechny návrhy republikánů na snížení platů ústavních činitelů, především pak poslanců, jsou úspěšně torpédovány právě z řad vládní koalice. Místo služby lidu se zde prokazuje především služba sobě, své kapse.
U Senátu je to naprosto markantní, neboť pokud by senátoři chtěli sloužit lidu, pak se v prvé řadě sami rozpustí nebo alespoň budou pracovat zcela zdarma, když stejně každý z nich má ještě jedno nebo více velmi dobře placených zaměstnání.
Je tedy zřejmé, že referendum je krok k přiblížení se opravdové přímé demokracii, a proto bych rozhodně nesouhlasil s tím, aby se omezovalo pouze na tzv. zásadní otázky, ale aby byla dána možnost referendem řešit mnohem více věcí, a to tak, že vedle uvedených zásadních otázek by bylo možno sbíráním podpisů pod petice za vyhlášení referenda ve věcech obecné důležitosti, jako je např. obnovení trestu smrti, které podporuje zdrcující většina obyvatel, zavedení domovského práva nebo zrušení Senátu jako zcela nesmyslné instituce, aby tedy bylo možno dosáhnout povinnosti referendum vyhlásit.
Měli jsme možnost seznámit se s otázkou vyhlašování referenda na Slovensku. Je nutné přiznat, že Slovensko je o mnoho dále než Česká republika. Není to ovšem pouze v zavádění demokracie, ale i v jiných otázkách, jako je ekonomika, právo, možnost odejmutí poslaneckého mandátu přeběhlíkům atd. To však zde nebudu nijak rozvíjet, o tom bude řeč v jiných vystoupeních.
Zde totiž může lid nebo politická strana, hnutí nebo jiná instituce začít se sbíráním podpisů pod petici za vyhlášení referenda k určité otázce, a pokud posbírá dostatečné množství podpisů, které se přirozeně ověří, parlamentu nezbývá než se podřídit, a prezident je povinen referendum vyhlásit.
To je přesně to, co potřebujeme. Naše petice a petiční právo, hrdě hlásané v článku 18 Listiny základních práv a svobod, je pouze formální právo. K čemu jsou vlastně petice? Lide usilovně sbírají podpisy, připojují své osobní údaje k těmto listinám a následně je předají do rukou zástupců Parlamentu. Ti je prolistují a pak je předají jiným orgánům, jak se dá předpokládat, policejního charakteru, aby si zjistili, zda tito opovážlivci opravdu existují. Pokud ano, již se zavádí kolonka, kterou již notoricky známe, nějaký nepohodlný živel, nějaký buřič a nespokojenec. Nic více, nic méně.
Pokud by ovšem organizátoři petice věděli, měli jistotu, že pokud posbírají tolik a tolik podpisů, což bylo přesně stanoveno tímto ústavním zákonem, je nutné referendum v určitém termínu, např. 3 měsíců k této otázce vyhlásit, pak by to bylo v pořádku. Již vidím, jak vládní koalice lká nad tím, že chceme zavádět východní, tedy slovenské právní metody do našeho právního pořádku, který je, jak všichni dobře víme, zcela dokonalý a nejlépe fungující v celé střední Evropě, ne-li v celém civilizovaném světě. Ale tak tomu není.
Chtěl jsem pouze poukázat na skutečnost, že náš východní soused, který se za jistých okolností, o kterých nejlépe vědí naši němečtí sousedé, oddělil, má poměrně dobře zavedený institut referenda. Ale podívejme se na státy západní. Jistě vás, vážené dámy a pánové, nepřekvapím tím, že podobný institut referenda je zaveden ve Francii, kde jej zavedl generál de Gaulle, který odumírající, chaotickou demokracii čtvrté republiky pozvedl nenásilnou revolucí na demokracii prezidentskou, kde referendum je stejnou součástí běžného politického života jako vzduch pro žijícího. Sám pak ukázal, že takový prezident se rodí jen ve velké zemi, když po neúspěšném referendu abdikoval, ač jej k tomu nikdo a nic nenutilo, ani nemoc, ani duševní zdraví. Taktéž mohu prohlásit, že Itálie, což je jistě stát dle gusta většiny našich liberálních politiků, kteří nemají rádi prezidentský systém, neboť se bojí toho, že jednoho dne by mohl nastoupit prezident, který by jej uměl zúročit pro dobro a blaho občanů, má velmi perfektně propracovaný systém referenda. A opět se zde objevuje systém, který známe i ze Slovenska, totiž, že občané mohou svými podpisy prosadit změnu zákona, včetně ústavního zákona. Jen si vzpomeňme na referendum o rozvodech.
Předseda PSP Miloš Zeman: Upozorňuji levou stranu sněmovny, že je podezřele hlučnější než strana pravá. Prosím pana poslance, aby pokračoval.
Poslanec Petr Vrzáň: Tady dokonce platí to, co zarytí odpůrci referenda neustále zdůvodňují, že totiž referendum může být silně ovlivněno momentální politickou, ekonomickou, právní a nevím ještě jakou situací. Jako kdyby volby do Parlamentu probíhaly ve vzduchoprázdnu a všechny tyto vlivy tam nebyly. Proto v Itálii mají možnost i po jednou přijatém rozhodnutí právě v referendu nebo v přijatém zákoně po vyjádření obyvatelstva v referendu po určité předem přesně stanovené době začít sbírat podpisy opět a po dosažení opět stanoveného počtu podpisů nechat vyhlásit referendum o téže otázce znovu, tedy v jiné politické, ekonomické a další situaci. To pouze dokazuje, že i tyto západní demokracie chápou referendum jako nutný, zcela nezbytný projev přímé vůle lidu. Mohl bych takto pokračovat dále.
Je známo, že referendum existuje, a to ve většině otázek, ve Švýcarsku, v Polsku a dalších zemích. Nedokazuje to snad, že jen u nás, v této zvláštní zemi, kde chceme být papežštější než papež, což ostatně bylo i za socialismu, se tomuto přirozenému vývoji bráníme? Pak ovšem existuje ještě jeden, sice ojedinělý, ale přece jen charakteristický způsob referenda. Ten ovšem - a to říkám předem - bude pro naši vládu rovněž velice nepřijatelný. Je to způsob tzv. přímé volby prezidenta, který pak sestavuje, resp. přímo řídí vládu a stát vede alespoň po dobu jeho funkčního období. Tento systém je všem dobře znám. Vždyť jej má nejdemokratičtější země světa, Spojené státy americké, ale má jej - ovšem i s prvky dalších druhů referenda - Francie, země Latinské Ameriky atd.
Takže shrnuto a podtrženo, referendum nemá a ani referendum o prezidentovi nemá jen několik zemí vyspělého světa, např. Německo, náš vzor. Pak také Velká Británie, která ovšem jakožto stát, kde stále přetrvává konstituční monarchie a který se celá desetiletí vymaňoval z feudálních přežitků a forem, je zcela odlišný od ostatních zemí, které se jasné rozhodly pro republikánské zřízení. Musíme si však otevřeně říci, že i ve všech těchto státech, kde referendum z jakéhokoliv důvodu nemají, jej i mimořádně zavedly v okamžiku, kdy se např. rozhodovalo o vstupu do Evropské unie nebo i do NATO. Tady jde o nejzákladnější otázky naší budoucnosti. Proč tedy nezavést referendum k otázce vstupu do těchto dvou institucí, když víme, že se předem vzdáme části, a to dosti značné části, naší svrchovanosti a při vstupu do NATO dokonce na sebe přivoláme hrozbu umístění jaderných zbraní na našem území a s tím spojené nebezpečí přednostního odvetného úderu opět pro změnu jadernými zbraněmi.
Rovněž schvalování česko-německé deklarace by si bylo zasloužilo posouzení v referendu. Tam by se, dámy a pánové, ukázalo, jaké je opravdové smýšlení obyvatel, které není ničím manipulováno. A výsledek referenda bychom všichni demokraticky akceptovali. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci a dávám slovo předposlednímu přihlášenému panu poslanci Petru Zajícovi, připraví se poslední písemně přihlášený, a to je pan poslanec Jindřich Nehera.
Poslanec Petr Zajíc: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, chtěl bych se zde nyní krátce vyjádřit k právě projednávanému návrhu zákona o referendu. Právo na výkon přímé moci lidu pomocí instituce referenda je poskytnuto platnou Ústavou ČR a jeho zakořenění můžeme vyčíst i z řady dalších mezinárodně významných dokumentů. Referendum je v celé řadě vyspělých demokracií, jako třeba ve Švýcarsku nebo Nizozemí, velmi často používaným prostředkem k vyjádření mínění národů a názoru lidu. Referenda se používá při rozhodování o otázkách státní bezpečnosti, mezinárodních smluv i třeba při rozhodování se vlády či má zakázat kouření na pracovišti. Velmi důležité je referendum při řešení otázek budoucnosti státu a jeho zřízení, nebo při přípravách změn Ústavy. V nedávné době takto probíhala referenda v celé řadě zemí, kde se obyvatelé vyjadřovali v tomto veřejném hlasování, zda si přejí vstup své země např. do Severoatlantické aliance nebo Evropské unie.
Česká republika je jednou z mála zemí, kde je možnost referenda zcela zanedbávána a nevyužívána. Např. rozpad společného státu byla velmi vhodná příležitost k využití aplikace přímé moci lidu pomocí referenda při rozhodování o takto nesmírně důležité otázce dalšího bytí a nebytí jednotného státu Čechů a Slováků. Tenkrát, bezmála před 4 lety, si lid ani jedné ze dvou v současné době samostatných zemí nepřál rozdělení silného a jednotného státu. Rozdělení federace bylo rozdělení politické hry, především představitelů obou republik, kteří chtěli odděleně realizovat své velké ambice. Kdyby tehdy před skoro 4 lety proběhlo referendum o rozdělení společného státu, mohli bychom stále žít v jednotné zemi, která by ve svých pozicích z mezinárodního hlediska byla daleko silnější než její rozštěpené zbytky.
Další příležitostí pro uplatnění referenda bude rozhodování o plánovaném vstupu ČR do Severoatlantické aliance nebo do Evropské unie. Zákon, který zde předkládá poslanec Filip, má velmi významné klady spočívající ve vymezení přesné působnosti referenda. Je totiž zcela správné, že o otázkách ústavního pořádku, svrchovanosti, územní celistvosti a územního uspořádání ČR mají právo rozhodovat občané v průběhu veřejného referenda. I vymezení odpovědi na otázku pokládanou při referendu formou ano - ne vidím jako mimořádně šťastnou a ve světě osvědčenou. Zároveň možnost vypsání referenda na základě petiční žádosti 250 tisíc občanů, doporučené Poslanecké sněmovně zaručuje do značné míry možnost lidu podílet se na výkonu moci touto přímou formou.
Velmi důležitou klauzulí zde předkládaného zákona je odstavec, ve kterém se praví, že rozhodnutí přijaté v referendu, má závaznost ústavního zákona a nelze jej změnit ani zrušit. Právě tento bod dostatečně zaručuje, že s výsledky referenda nebude moci být svévolně manipulováno, ani že nebudou moci být v budoucnosti nějak zpochybněny. I jistící mechanismy ve formě rozhodnutí Ústavního soudu v případě neplatnosti referenda jsou dopracovány v tomto návrhu zákona ke značně všeobecné přijatelnosti.
V nynější době je již třeba říci nahlas, že lid má právo přímo se podílet na rozhodování o důležitých otázkách státních i veřejných. Ještě nedávno zaznívaly z politické scény hlasy tvrdící, že lid je hloupý a nevzdělaný, takže např. nemůže kompetentně rozhodnout o znovuzavedení trestu smrti. Jsou to však právě občané České republiky, kteří dali mandát k výkonu svěřených funkcí parlamentu, tedy přesněji řečeno jeho Poslanecké sněmovně. Pokud tedy některý z politiků tvrdí, že lid žijící v našem státě nejsou dostatečně vzděláni, aby sami a přímo rozhodovali o důležitých otázkách v referendu, zpochybňuje tím vlastně svůj poslanecký mandát, popř. jinou jemu svěřenou funkci.
Z výše zde uvedených důvodů a veden záměrem realizovat program naší strany, za kterou jsem byl do Poslanecké sněmovny zvolen, budu samozřejmě hlasovat pro tento obecně velmi přínosný návrh zákona, který naši republiku snad přiblíží k poněkud demokratickým a společenským normám západní Evropy. Děkuji.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Zajícovi a uděluji slovo panu poslanci Neherovi.
Poslanec Jindřich Nehera: Pane předsedo, dámy a pánové, mluvíme zde o referendu a já bych rád využil a zmínil bych se o příkladu z Norska, kde proběhlo několik referend o vstupu do Evropské unie.
Jedinou vládnoucí stranou od skončení druhé světové války je téměř nepřetržitě Strana práce podporující vstup Norska do Evropské unie. Podporovala jej neúspěšně v roce 1972 i v roce 1994. V referendu v roce 1972 norský premiér podmínil setrvání v úřadu výsledkem ano, v roce 1994 norská premiérka, klíčová činovnice Socialistické internacionály, Gro Harlem Brundlandová neodstoupila. Odstoupila až před volbami generálního tajemníka OSA v prosinci 1996.
Nový generální tajemník Kofi Amin ji navrhuje za svého zástupce. Brundtandová demonstruje souvislost eurofederalismu Evropské unie a globalismu OSN. Pro ano v referendu v roce 1994 byly i Pokroková strana a Konzervativní strana. Strana středu zaujala rozpačitý postoj. Pro ně byly Křesťanská lidová strana, Červená volební aliance, Socialistická levicová strana a liberálové.
Norsko požádalo o členství v Evropské unii celkem čtyřikrát - v roce 1962, 1967, 1970 a 1992. První dvě žádosti byly vetovány Charlesem de Gaullem. Norský konflikt o členství v Evropské unii je konfliktem kořeny trávy - venkované - versus městská elita. Nejmocnější a nejvlivnější členové společnosti jsou pro ano, zatímco níže jde společenská hierarchie, tím více z ní ne.
Konflikt je též jako konfliktem mezi středem a okrajovými oblastmi Norska. Norská referenda byla jen konzultativní. I v případě většiny ano by bylo nutno dosáhnout ústavní 3/4 většiny Parlamentu - alespoň podle odpůrců integrace. Norský konflikt o členství v Evropské unii je posléze konfliktem mezi úctou a pohrdáním v norské historii.
Norsko bylo dlouho podřízeným národem. Nejdříve ve vztahu k Dánsku, poté ve vztahu ke Švédsku. Proto ve své minulosti dbalo na sebeurčení požadavku na správu vlastního domu. Slovo unie v norštině zní velmi špatně. Opozice členství Norska v EU je pokračováním norské nezávislosti a obrany demokracie, zatímco národovectví je ve Švédsku spojeno s konzervatizmem a šlechtou, v Norsku je spojeno s venkovskými oblastmi, stejně jako radikální a levicově populistickou tradicí a se záporným postojem vůči městské kultuře. Norský radikalismus směřuje k národovectví, pietismu, moralizování, izolacismu. Celá Evropská unie je produktem městské evropské kultury a rozhodující role měst v historii měst zemí Evropské unie.
Panický odpor vládní koalice k přímé demokracii mě nepřekvapuje a nepřekvapují mě ani jejich demagogické důvody proti referendu. Věřím však, že toto počínání vládní koalice ocení voliči v příštích volbách. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Neherovi. Končím obecnou rozpravu, vzhledem k tomu, že byl posledním přihlášeným. Nyní dám slovo nejdříve navrhovateli a potom zpravodaji. Proto prosím pana poslance Filipa, aby se ujal slova.