Poslanec Oldřich Kužílek: Dovolte, abych jen připomněl, že při tvorbě jednacího řádu ti, kteří ho tvořili, velmi dobře věděli a znali tato různá místa, která umožňují při zneužití, při snaze zneužít to, že žádný jednací řád nemůže být dokonale sevřeným mechanismem, prostě to nejde, to je nesestrojitelné, můžete si to zkusit po dlouhých večerech sami, a vždycky v každém jednacím řádu existuje i ks možností jakési cyklace při využití těch míst a je zcela přirozené, že dojde-li k tomuto zneužití, je na tom tělese, které se chová podle jednacího řádu, aby samo posoudilo jako celek, jestli dochází k tomuto zneužití a zabránilo tomu.
Já řeknu třeba příklad jen tak zpaměti, hned ho vymyslím, doufám, že ho kolegové zprava (i když by asi měli být vlevo, natočte si to jak chcete) nezneužijí. Třeba námitka proti výsledku hlasování. Je možné podat námitku proti výsledku hlasování. Hlasováním se rozhodne o uznání té námitky a o tomto hlasování mohu podat znovu námitku proti hlasování, a tak můžu pokračovat donekonečna. Je samozřejmé, že v takovou chvíli sněmovna musí takovému konání učinit přítrž. Takovýchto bodů lze najít v jednacím řádu - a podotýkám, že v každém jednacím řádu na celém světě - desítky. Nemá tedy smysl se k těmto bodům usnášet formou nějakého zvláštního usnesení. Je potřeba, aby předsedající přesně tak, jak to probíhá, o té věci řekl svůj názor a sněmovna mu ho v tu chvíli potvrdila. (Hlas z pléna: Nebo nepotvrdila.) Nebo nepotvrdila, samozřejmě, to je nutno říci.
Doufám, že jsem naznačil jasně, jak si myslím, že v této věci je třeba postupovat. Myslím si, že je třeba odmítnout i v této věci tuto nesmyslnou cyklizaci.
Ještě chci připomenout, že existují jednací řády, které přímo ve svém těle mají ustanovení, že žádné ustanovení ... (Výkřiky z pléna: Čas!)
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Pane kolego ...
Poslanec Oldřich Kužílek:... jednacího řádu nesmí být zneužito proti smyslu jednacího řádu a že o tom může Sněmovna rozhodnout. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Já bych si dovolil konstatovat, že vše potřebné k tomu již bylo řečeno.. Mám právo v tomto okamžiku ... (Protesty z pléna.) Je to procedurální návrh, o kterém se hlasuje bez rozpravy. Faktické poznámky byly řečeny. (Protesty z pléna.) Faktickou poznámku pan poslanec Matulka a pan poslanec Krejsa.
Poslanec Josef Krejsa: Já bych jenom reagoval na vystoupení pana poslance Kužílka. Já myslím, že může být rád, že se sem dostal a doporučoval bych mu, aby do konce volebního období držel pusu. (Potlesk části sálu. Projevy nevole.)
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Po faktické poznámce pana poslance Matulky nechám hlasovat tak, jak jsem avizoval před přestávkou. Pane poslanče, prosím.
Poslanec Dalibor Matulka: Já chci zareagovat na slova pana předsedajícího ohledně toho jednotného a množného čísla. I Ústava České republiky mluví o poslanci v jednotném čísle a myslí tím každého poslance. I zákon o jednacím řádu mluví o poslanci v jednotném čísle, např. v odstavci 3 téhož paragrafu, kde poslanec se v rozpravě neobrací přímo na jiného poslance atd., a víme, že se to týká každého poslance. Každého. To znamená, že i ta věta o omezení řečnické lhůty se vztahuje na každého. (Nepřehledná debata v sále.)
Jinak pokud jde o stanovisko k věci. Jestliže věc zaměníme za bod programu, dopouštíme se porušení zákona. Jestliže vystupuje poslanec k věci, není to totéž jako k bodu programu. Může si to pan předsedající vykládat jak chce, můžeme tady odhlasovat co chce, ale podle mne odhlasujeme-li rozpor se zákonem, postupujeme protiprávně. (Potlesk v části sálu. Projevy podpory i nesouhlasu.)
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Pane poslanče, známe se již dlouho na to, abychom se mohli přít. Já bych prosil, abychom tuto při vedli v kuloárech. Je zcela zřejmé, že u mikrofonů při řečništi může vystupovat najednou jenom jeden poslanec a ne tři poslanci. Takto bychom mohli pokračovat do nekonečna. O slovo se hlásí předseda klubu ODA poslanec Mašek.
Poslanec Ivan Mašek: Vážený pane předsedající, vážená sněmovno, je pravda, že v zákonech ten singulár je používán i tam, kde se míní buď singulár nebo plurál, ale nikdo tu nevyvrátil ten argument, že nelze vykládat jednací řád tak, aby nesloužil k jednání sněmovny, ale pouze k blokování tohoto jednání. To je základ věci. Jinak bych chtěl požádat pana předsedajícího, aby vyřídil panu poslanci Krejsovi, že nesmí oslovovat poslance a že se má chovat ve sněmovně slušně. Děkuji za pozornost. (Potlesk části sálu.)
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Já předpokládám, že pan poslanec Krejsa slyšel vzkaz pana poslance Maška. Požádám vás, abyste se znovu přihlásili. V následujícím hlasování požádám sněmovnu, aby svým hlasováním rozhodla o tom, zda je možno jménem klubu přednášet více než jedno stanovisko. Znamená to, že kladné hlasování vylučuje můj výklad. (Projevy protestu.) Já jsem pronesl výklad jednacího řádu tak, že jsem neumožnil pokračovat poslanci Krejsovi po 10 minutách v jeho vystoupení, které on označil za stanovisko klubu, protože to bylo podle mého soudu a podle záznamu vystoupení jednotlivých poslanců druhé stanovisko klubu. Zde padla námitka, že je možné vystupovat s druhým stanoviskem klubu. Já v následujícím hlasování se ptám sněmovny, zdali souhlasí s touto interpretací, že je možné se stanoviskem klubu vystupovat - s touto námitkou. Pokud sněmovna s touto námitkou souhlasit nebude, platí můj výklad a pokračujeme v rozpravě panem poslancem Štraitem.
Zahajuji hlasování... (Námitky. Hlas: Ne.) Pan poslanec Borák chce vznést dotaz. Prosím.
Poslanec Josef Borák: Pane předsedající, já se domnívám, že je možné podruhé i potřetí vystoupit se stanoviskem klubu, ale vždy už to musí být - podruhé, potřetí a dál - do 10 minut. Tak tomu rozumíme. (Projevy protestu. Hlasy: Ne. Nepřehledná debata v sále.)
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Pane poslanče, o tom zde vůbec nebyla řeč, dovolíte-li. Hlásí se předseda klubu Gross; má přednost.
Poslanec Stanislav Gross: Dámy a pánové, vůbec se nechci plést do věcného obsahu, ale myslím si, že jediné, o čem zde můžeme hlasovat, je to, jestli sněmovna schvaluje námitku, která byla vznesena z klubu SPR-RSČ, či nikoli. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Pan poslanec Gross jinými slovy řekl v podstatě totéž, co já jsem mínil.
V tomto okamžiku zahajuji hlasování o námitce, tak jak byla přednesena:
Kdo je pro, ať stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti?
Oznamuji, že v hlasování pořadové číslo 133 bylo pro 73 poslanců, proti 106 poslanců. Této námitce nebylo vyhověno. Rozprava pokračuje vystoupením poslance Štraita.
Pan poslanec Exner se hlásí do rozpravy? S faktickou poznámkou.
Poslanec Václav Exner: Přece jenom bych si, pane místopředsedo, rád vyjasnil jednu věc. Vystoupí-li nyní poslanec, který řekne, že čte stanovisko klubu, když předtím už stanovisko klubu zaznělo, vy mu odejmete slovo. (Hluk)
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: V souladu s tím, co bylo před chvílí sněmovnou odhlasováno. Pokud hovoří sám za sebe, může hovořit deset minut. Takováto dvě ustanovení sněmovna svým hlasováním přijala.
V rozpravě vystoupí pan poslanec Štrait, připraví se pan poslanec Grégr. (hluk, část poslanců odchází)
Prosil bych ty, kteří nechtějí poslouchat pana poslance Štraita, ať raději opustí jednací síň, včetně pánů ministrů. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Jaroslav Štrait: Děkuji, pane předsedající a začnu:
Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi jenom tři poznámky k diskusi, která probíhá na téma česko-německé deklarace. Nemohu je svým způsobem pominout. Český Parlament opět píše historii republiky, od roku 1990 již třetí verzi, a já chci být také v čítance.
Je pravdou, že předválečná KSČ v letech hospodářské krize, a z této doby je výrok citovaný kolegou Holáňem, zastávala názor - přesně se to jmenovalo - práva národů na sebeurčení až do úplného odtržení. Situace v Československu byla skutečně stejná v roce 1931 mezi dělníky třeba v Mostě, v Jeseníku, v Duchcově, Kladně, Liberci, Užhorodu. Stejná rétorika se ale neobjevovala v roce 1933. Nemusím říkat proč. Nespokojenost v pohraničí zneužit učitel tělocviku.
V zájmu pohledu pravdě do očí a pohledu na temné stránky historie, jak říkal kolega Lobkowicz a jinými slovy i kolega Payne, je potřeba se zmínit o recidivě českého fenoménu, který se nazývá kolaborace. Nedělám si nárok na řešení tohoto problému vcelku, ale východní Čechy z tohoto hlediska znám dobře. Sotva německý a protektorátní tisk se dozvěděl zprávu o smrti Heydricha, začal již Bedřich Opletal ze Sezemic u Pardubic sbírat podpisy pod kondolenční listinu, ve které se v úvodní části lituje, smrti "velikého syna německé Říše". Byl to činovník Arijské fronty z Hradce Králové. Ta doporučovala potrestat českou inteligenci neboť není dost angažovaná pro spolupráci s Německem. Doporučovalo se také založení dobrovolnického oddílu, který by bojoval na frontě po boku "německých kamarádů". Kriticky se dokonce útočilo na protektorátní vládu, že málo pomáhá německému vítězství.
Nyní v roce 1997 slyšíme z úst některých pravicových politiků, že ti, kteří hájí suverenitu českého státu a nechtějí se bez kritického rozboru ujmout česko-německé deklarace, jsou "extrémisté, lůza a spodina". A těch by se měl každý bát. Dokonce i prezident Václav Havel se postavil za nedobrou deklaraci.
A nejen to. Milan Ležák, člen redakčního kolektivu časopisu Story, 29. ledna 1997 v čísle 5 napsal - cituji: "Ani atentát na Heydricha nebyl právě kulturním činem a byla by namístě alespoň omluva. Nebude to lehké, ale snad se nám to nakonec jednou povede". Konec citátu. Jaký je rozdíl mezi udavačem gestapa Opletalem a Milanem Ležákem? Jeden byl fašista a druhý si říká demokrat. Mezi tehdejší extrémní pravicí a dnešní pravicí není příliš velký rozdíl, rozhodně ne v oblasti myšlenkové a ideologické.
Pravdu má dr. Ladislav Šula, CSc., historik z Hradce Králové, který nikdy nebyl komunistou, naopak mohu posoudit, že k nám měl hodně daleko, když v Národním Osvobození, což je orgán Svazu bojovníků za svobodu, 4. února 1997 napsal:
"V rozhovorech s polskými přáteli jsem zjistil, že kdyby se polský prezident dopoledne omluvil Němcům, odpoledne už by nebyl prezidentem".
Česká radikální pravice navazuje na tradice protektorátní Vlajky, ale již tehdy Češi psali na zdi továren a státních budov:
"Každý národ má svou špínu, Češi mají vlajkařinu!"
Poznámka další se týká pana poslance Payna a jeho křesťanského sbližování. Evangeličtí duchovní v České republice a Německu tak učinili ještě dřív, než prezident Havel. Pokud křesťanské kluby navazují na silné protifašistické tradice nižšího českého kléru, - více než 200 katolických kněží bylo v Dachau za protinacistickou rezistenci, a zdaleka ne všichni přežili, - tak je všechno v pořádku. Pokud ovšem navazují na ty, kteří žehnali Hitlerovi a nebylo jich také málo, rozhodně takovou kontinuitu odmítáme. Vím, o čem hovořím, už jsem to tady jednou kdysi citoval. Mezi přátele naší rodiny patřil dlouhodobě probošt vyšehradské kapituly dr. Josef Beneš, redaktor - předtím - časopisu český ráj, který měl to štěstí a z Dachau se vrátil.
Za memento k uvedené otázce připomenu lidického faráře Šternberka, který 10. června 1942 v Lidicích zahynul, ponížen jako nikdo. Dávno měl být blahoslaven.
Bohužel církevní obroda tam zatím nedospěla. Zatím se zabývají Sarkandrem.
Příklad Ležáků 1996 je výmluvný: v ekumenické mši, která vzpomínce dominovala, řečník zamíchal válečné oběti na obou stranách, Lidice, Ležáky, Babice, a z této směsi vyšlo slovo "odpuštění". A nezasvěcený měl dojem, že Ležáky jsme vypálili sami.
Historická pravda se rodí těžko a budoucnost prokáže, zdali měli pravdu ti, kteří upozorňovali na mnoho úskalí deklarace či naopak. Skutečně, budoucnost si poradí sama. Podle mě naznačuje budoucnost vztahů s Německem právě korespondence ministrů zahraničí víc, než deklarace. Děkuji vám. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Po panu poslanci Štraitovi vystoupí v rozpravě pan poslanec Miroslav Grégr. Dalším přihlášeným je pan poslanec Petr Vrzáň.
Poslanec Miroslav Grégr: Pane předsedající, dámy a pánové, před vlastním vystoupením bych chtěl, pane předsedající, vaším prostřednictvím oslovit pana poslance Kaluse, který velice rád cituje z dokumentů a chtěl bych mu doporučit, aby si prostudoval i Pamětní terezínskou knihu, dvousvazkový elaborát, velice rozsáhlý, který uvádí desetitisíce jmen na základě přesné německé evidence, s termínem a číslem transportu i označením konečné stanice koncentračního tábora a datem umučení těchto desetitisíců obětí. Tím moje připomínka k panu poslanci Kalusovi končí.
A nyní k česko-německé deklaraci bych velice rád zaujal racionální a střízlivé stanovisko. Neztotožňuji se s iracionálními postoji, které na jedné straně v samotném a podtrhuji - v samotném - aktu deklarace spatřují národní hanbu a nebo v opačném extrému diktují její bezvýhradné a nadšené schválení, jako jediný možný projev státotvornosti. Obě tato stanoviska postrádají přiměřené národní sebevědomí, na kterém však musí být vybudovány moderní evropské vztahy našeho státu.
Můj postoj se opírá také o osobní prožitky z doby druhé světové války, kdy můj otec a další dva členové rodiny, stejně jako tisíce jejich vrstevníků, bojovaly v československých zahraničních jednotkách na rozhodujících bojištích za výsostné evropské hodnoty proti hitlerovskému Německu. Další dva členové rodiny zahynuli v koncentračním táboře. Hrdinové domácího odboje bojovali na straně civilizace proti barbarství. Za to jsme se po válce octli plným právem na čestné straně vítězných mocností. V tomto smyslu nejsme těmi, kdo by měl nějak vysvětlovat svoji válečnou minulost.
To, co se stalo v prvních měsících po válce a co souvisí s divokým odsunem Němců, není součástí této hrdinné tradice a je v rozporu s ní. Naopak odsun, transfer, vyplývající z Postupimských dohod byl záležitostí zcela legální a nebyl v rozporu s rozhodnutím těch sudetských Němců, kteří se vzdali československého občanství a přihlásili se k říši v době, kdy rozbíjela československo a připravovala se rozpoutat světovou válku proti civilizaci. Tato historie dnes jistě dodává legitimitu našemu zájmu o vstup do Evropské unie, a to zajisté i bez vysvětlujících přímluv Německa. Tato historie vytváří oprávněnost takového českého stanoviska, které požaduje větší objektivnost a historickou věrohodnost textu deklarace.
Nechceme právě v kontinuitě s oběťmi, které náš národ v obraně hodnot moderní Evropy přinesl, připustit jakoukoli revizi výsledků druhé světové války. Body dva a tři deklarace jsou z tohoto hlediska nepřijatelné, protože nevyjadřují dostatečně naprostou nesouměřitelnost příčin, následků a míry obětí a utrpení obou stran. Je zde naopak snaha účelovým zkreslením historických faktů dojít k jakési podbízivé vyváženosti nejpalčivějších faktů z české strany.
Mají-li obě strany opravdový zájem zaměřit se na budoucnost, pak jsou snad možná pouze dvě řešení. Jako maximální vstřícnost z české strany vypustit nepodařené body dvě a tři deklarace a deklaraci chápat jako programový dokument a projev dobré vůle obou stran. V opačném případě by bylo nutno trvat na jejich objektivizaci, což však bude pro německou stranu zřejmě těžko přijatelné.
Chápu deklaraci jako politický dokument, avšak nemohu vyloučit, že nemůže otevřít cestu ke vznášení různých nároků do budoucna. Výroky některých oficiálních německých osobností tuto pochybnost jenom umocňují. Z důvodů potřeby maximální serióznosti a odborné erudice z odboru mezinárodního práva se necítím povolán tyto úvahy rozvíjet. Ze své praxe však vím, jak je v Německu neobyčejně rozvinuta preciznost právní formy - záleží doslova na každém slovíčku.
Proto vřele doporučuji, abychom i my naslouchali názoru našich i zahraničních právních expertů, abychom blahovolně nemávali rukou nad jejich jakoby malichernými varováními, nebo si dokonce vypomáhali lacinými metaforami typu dvojtečky.
Je pravda, že tato deklarace je jedním z důležitých základních kamenů mezinárodních vztahů českého státu, moderních mezinárodních vztahů. Právě proto je zde namístě úzkostlivá přesnost. V každém případě bychom však měli jasně a nedvojsmyslné říci, že návrat padesát let nazpět za žádných okolností nebude. Česká republika je vlastí českého národa po celé věky porobeného a teprve ve dvacátém století osvobozeného.
Upřímně si přejeme mít v Německu dobrého souseda a chceme oplácet stejným. Za několik let se spolu sejdeme v Evropské unii, neboť naše snaha stát se jejím platným členem je opravdová a nezávislá na rušivých akcích odkudkoliv. Nechceme však nikoho o uznání svého evropanství poníženě prosit. Celá naše historie, náš přínos lidskému pokroku, dává příslušnosti Čechů k evropské pospolitosti plnou legitimitu.
Na závěr chci prohlásit, že v současné podobě je pro mne deklarace nepřijatelná. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Slova se ujme pan poslanec Petr Vrzáň, připraví se pan poslanec František Chobot.
Poslanec Petr Vrzáň: Vážený pane předsedající, vážení páni kolegové poslanci a kolegyně poslankyně. Ve svém druhém desetiminutovém příspěvku bych chtěl v rámci kontinuity navázat na úvodní slova, během nichž jsem se zastavil u dvou historických mezníků soužití země české a země německé. Pokračuji tedy bodem tři, národnostní politika v politickém systému první československé republiky. Ačkoliv nový československý stát tvořil pouze dvě třetiny obyvatelstva, byla v ústavě i Němcům, kteří představovali téměř jednu čtvrtinu státu, s odvoláním na Masarykův výrok, že jsou německy mluvícími Čechoslováky, přiznána sice práva individuální, ale jen málo menšinových práv kolektivních.
Rovněž Maďaři, Rusíni, Poláci a Židé neobdrželi žádná zvláštní skupinová práva, ale stejně jako Němci měli v parlamentním systému možnost své zájmy nerušeně hájit prostřednictvím svých stran.
Československá republika podepsala smlouvu o ochraně menšin, garantovanou Společností národů a zakotvila ji v ústavě. Přesto byla její poměrně široká ustanovení politikou malicherných šikan ze strany českých úřadů nezřídka znehodnocována. Dokonce i jazykové zákonodárství, v zásadě korektní, se v praxi často obcházelo. To vyvolávalo u Němců roztrpčenost, zvláště vzhledem k tomu, že případy znevýhodňování ne Čechů ve veřejném životě byly vnímány a zevšeobecňovány jako politická tendence. Obavy ze ztráty vlivu a vážnosti se skrývaly za protesty proti pozemkové reformě, prováděné údajně na účet Němců a katolické církve. Stejně tak jako mezi Slováky narážela i u německé menšiny na rozsáhlý odpor náboženská politika, zaměřená na omezování vlivu církve.
V důsledku redukce předimenzované veřejné správy klesl německý podíl mezi státními zaměstnanci pod proporcionální podíl k počtu obyvatelstva. Převážná většina Němců měla nicméně i nadále možnost používat svou mateřštinu jako úřední jazyk. K záměrné sociální nebo hospodářské diskriminaci nedocházelo. Právě německá menšina mohla za první republiky s dost velkorysou státní podporou udržovat svůj dobře vyvinutý školský a vzdělávací systém, kulturní zařízení a široké spektrum tisku, i když stížnosti na různé překážky samozřejmě nikdy neutichly.
Přestože ve srovnání s ostatními následnickými státy habsburské monarchie byla národnostní politika prováděna do značné míry korektně, nepodařilo se pražským vládám v relativně krátkém čase vyřešit rozpor mezi pojetím národního a národnostního státu a dosáhnout, aby se všechny menšiny bezvýhradně přihlásily ke státu a nabyly důvěry v jeho politické instituce. Pokojné a na dohodě založené urovnání sporných národnostních otázek, mohlo mít reálnou naději na úspěch kdyby národní státy, zvláště německá říše, která měla zájem o oslabení Československé republiky, nezesilovaly ve třicátých letech intervenční tlak a neudělaly z národnostních menšin nástroj své politiky. Za čtvrté negativismus a aktivismus německých stran v Československé republice. Dvě z německých stran zformované již před válkou, Německá národní socialistická strana dělnická a Německá národní strana ve své antiparlamentární a autoritářské orientaci vsadily po založení Československa na přímý konfrontační kurs. Zřejmě v důsledku své neústupnosti se jim při prvních parlamentních volbách v roce 1920 podařilo získat hlasy více než jedné třetiny německých voličů. Německá sociálně demokratická strana dělnická, oslabená odštěpením svého levého křídla zprvu ještě v opozici vůči státu, Německá křesťansko sociální strana lidová a Svaz německých zemědělců však v zájmu zlepšení politické, sociální a hospodářské situace svého voličstva brzy projevily ochotu ke konstruktivní spolupráci v Poslanecké sněmovně a v Senátu a nenásledovaly negativistické nesmiřitelnosti a provokacemi doprovázené aktivity pravicových radikálů udržujících kontakty s nacionalistickými organizacemi v zahraničí. Výsledek voleb roku 1925, při nichž se podíl německých pravicových stran zredukoval na polovinu, korektní zahraničně politické vztahy mezi Českou republikou a Výmarskou republikou a připravenost převzít vládní spoluzodpovědnost, to všechno došlo v říjnu 1926 k uznání. Ministerský předseda Švehla pojal do kabinetu křesťanské vlády křesťanské sociály a BDL a poskytl Němcům dvě ministerská křesla. Pro nadměrný pragmatismus na obou stranách nebyly vyčerpány všechny možnosti zvládnout národnostní otázku. Ochota německých aktivistických stran podílet se bez výhrad jako rovný s rovným na moci sloužila vládě též jako vítaný prostředek, jak navenek zvyšovat prestiž státu a odvracet pozornost od nezvládnutelných otázek domácích. Bylo to tím zjevnější, čím méně se podařilo dosáhnout spektakulárních úspěchů ve zlepšování právního postavení menšin. Podíl německých stran na vládě v roce 1929 ještě zvýšil příchodem sociálních demokratů, jež volila třetina Němců. Vládní spoluúčast těchto stran včetně stran slovenských, a to i těch, jež preferovaly slovenskou svébytnost, byla přitom v tehdejší střední a východní Evropě jevem ojedinělým. Úsilí vstřícného českého politického křídla, soustředěného kolem Masaryka, bylo nakloněno zejména v dohodě s německou menšinou, brzdil odpor českých nacionalistických sil reprezentovaných především Národní demokratickou stranou. Úsilí Masarykovského křídla nalezlo svůj výraz v představě o Němcích jako druhém státním národě v republice. Přestože do kabinetu v prosinci 1924 vstoupila DSAP s početným členstvem, nedalo se zabránit zničujícím následkům světové hospodářské krize a zvyšující se politické radikalizaci v oblasti Sudet. Sudetoněmecká vlastenecká fronta, Sudetoněmecká strana se při květnových volbách v roce 1935 dík nejvyššímu počtu odevzdaných hlasů a dvěma třetinám německých mandátů stala nejsilnější německou stranou. Ve vládě i nadále zastoupené aktivistické strany, zděšené těmito úspěchy, snažily se nalézt nové možnosti vyrovnání mezi Čechy a Němci. Iniciativa aktivistů z jara 1937 směřující k zlepšení životních a pracovních podmínek Němců a jejich postavení nemohla zabránit přílivu do SDP a kterou stále účinněji podporovala německá říše. S výjimkou německých sociálních demokratů, komunistů jednoho křídla dělnické strany a několika odhodlaných demokratů se všechny ostatní německé strany a organizace po anšlusu Rakouska v březnu 1938 podřídily Sudetoněmecké straně. Antifašističtí aktivisté po Mnichovské dohodě pak za svou loajalitu zaplatili pronásledováním a emigrací (předsedající: vidím, že jste si všiml, že zbývá jedna minuta do konce vašeho vystoupení). Časový limit sleduji velmi pozorně. Za páté Výmarská republika a československo. Když u Čechů postupně vyprchalo prvotní nadšení z vítězství a u Rakušanů zklamání z rozpadu podunajské monarchie, začali v poměru obou států převažovat v zásadě pozitivní rysy. Většího významu nabyly však vztahy s Německou říší. Ve své obtížné politické situaci se německá vláda snažila poměr k novému sousedu normalizovat. Oficiální německá zahraniční politika na rozdíl od později nacionalistických kruhů, doporučovala sudetoněmeckým stranám, aby se s existencí Československé republiky vyrovnaly. Dámy a pánové, protože v této chvíli se s ubíhajícím časem vidím svůj horizont zřetelně, závěrem bych chtěl konstatovat, že pro omezení této řečnické lhůty je mi znemožněno dokončit tento projev v tak významném bodu, jako je česko-německá deklarace a to v Parlamentu země, která si říká demokratická.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Zvu k řečništi Františka Chobota a následně se připraví ke svému vystoupení poslanec Krampera.
Poslanec František Chobot: Vážený pane předsedající, vážení pozůstalí poslanci. Přede mnou se vystřídalo již mnoho řečníků. Každý prezentoval svůj pohled na právě projednávanou deklaraci. Nepřipojím se k těm, kteří vypočítávali, co jsme si navzájem s Němci udělali špatného. Je zřejmé, že jedni poslanci obhajovali schválení předloženého textu deklarace a druzí obhajovali její neschválení. Z obou stran diskutujících však postrádám jeden důležitý moment. Ani jeden z těch, kteří obhajují deklaraci, se nesnažil získat své oponenty na svou stranu vstřícným vystoupením a ti, kteří jsou proti deklaraci nenaznačili pozitivní směr, jakým by chtěli, aby se naše vztahy s německým sousedem ubíraly. Jsme nejvyšším zákonodárným sborem České republiky a nesmíme zapomenout na to, že zahraničí nás vnímá jako českou republiku, tedy jako jeden celek a ať je složení Parlamentu jakékoli. Základní směr, kterým se ubíráme, je dán, a proto tady ve Sněmovně vlastně můžeme mluvit. Je dobře, že je takový, jaký je. O korekcích tohoto směru se můžeme přít a přitom uplatňujeme svůj politický um a prozíravost. Jsem v tomto sboru nováčkem, ale dovolím si říci, že kdybych byl jeho zaměstnavatelem, některé z nás bych propustil pro neschopnost racionálního využití pracovní doby a některé bych vyhodil, protože úmyslně nechtějí pracovat. Vybízím vás, a nás tedy všechny proto, abychom se zamysleli nad svým konáním, a protože bylo již dost času na různá stanoviska, přistoupili co nejrychleji k ukončení projednávání tohoto bodu. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji panu poslanci Chobotovi za jeho vstřícný přístup a slova se ujma pan poslanec Krampera.