Poslanec Zdeněk Krampera: Děkuji, pokusím se ukončit. Sudetoněmecké požadavky se neomezily jen na otázku návratu. Žádá se, aby bylo uznáno, že odsuny jsou podle mezinárodního práva neplatné, že odsunutí mají právní nároky na znovuosídlení odňaté půdy a odškodnění a náhradu škod, které utrpěli na životě, zdraví a na majetku hmotném a kulturním.
Mezi požadavky nechybí přání, aby osoby za odsun odsouzené byly souzeny před mezinárodními soudy. Materiální účty za škody způsobené Německu v době války a okupace byly vyřízeny reparační komisí v Paříži v roce 1946. Žádný spojenecký stát neobdržel uznání ani přibližné hodnoty ztrát, které mu válka způsobila, a vydání, která vyvolala. Ztráty Československa odhadl v roce 1948 generální ředitel Národní banky dr. Leopold Chmela po konečném zjištění skutečné hodnoty koruny československé úhrnnou výší 1 bilión 351 miliard 300 miliónů Kčs.
Podle provedených šetření 360 000 osob za okupace buď přišlo o život nebo bylo jejich zdraví tak poškozeno, že jsou odkázány na veřejnou péči. Roční náklad na zaopatřovací požitky pro tyto osoby v roce 1948 dosáhl výše 2840 mil. Kčs. Konfiskace a znárodnění majetku Němců v Československu jsou neoddělitelnou součástí souhrnu opatření, mezi něž odsun i se všemi důsledky patřil. Mnohá opatření provedená na německém majetku byla všeobecné povahy a týkala se i majetku Čechů a Slováků zatížených vinami na spolupráci s Němci v době války. Znárodňovací dekrety pak se bez rozdílu vztahovaly na majetky Čechů a Slováků, jako na majetky německé.
Boj za požadavky sudetských Němců vedou politikové, kteří na nich založili a vybudovali své politické pozice. Jsou mezi nimi fanatici doživotně nezpůsobilí se vymanit z ovzduší nacionálních zápasů v Rakousku-Uhersku. Vidí v odsunu i svou osobní porážku. S osobní zatrpklostí nesou konec sudetoněmeckých plánů z roku 1938 i politikové, kteří tehdy nacismus ideově odmítali. Dnes uplatňují své politické aspirace v římskoněmeckém veřejném životě a v představách je přenášejí na naše území, kde by byli bez politické konkurence svých říšskoněmeckých krajanů a kde by mohli zase hrát úlohu německého předvoje. Boj za návrat je proto jejich politickou existencí. Jaký příspěvek národnostnímu míru v republice by však mohli přinést politikové, které dnes vidíme v čele sudetských Němců, lidé, kteří byli vždy nepřáteli republiky, pracovali proti ní za války a štvou proti ní po celou dobu od konce války? Jakou by mohli dělat pozitivní politiku ve státě a jakou důvěru by k nim Češi a Slováci mohli mít?
Politické požadavky sudetských Němců směřují ke zvrácení tohoto stavu. Jsou asi takovým příspěvkem k řešení česko-německých vztahů a příspěvkem k míru a k vytvoření nové Evropy, jako bylo před 20 lety volání Heim ins Reich. Hádky a práva, trvání na domnělých právech, hlásání práv v propagandě, v politice i ve vládních programech, zneuznávání státu a práva Čechů a Slováků nejsou správnou cestou. Když mluvit o domovině, tak tedy nikoli o právu na domovinu, nýbrž o touze po domovu, nikoli o právu na návrat, nýbrž o ochotě a přání se do Československa vrátit. Takováto hesla by vytvářela lepší psychologické předpoklady pro dobu, našla by mezi českým lidem spíše porozumění. Kdyby měly být požadavky sudetských Němců splněny, znamenalo by to výhru nacismu a vítězství henleinovců, neboť by nejen všichni měli právo na návrat do republiky, ale pohraniční území by se měla stát výhradně doménou sudetských Němců, čili zálohou danou pro další vývoj v příštím Německu, které nemusí být vždy demokratické.
Vešel jsem se do limitu. Děkuji za pozornost. Protože mám ještě chviličku času, jen malou připomínku bych si dovolil snad poprvé pro sněmovnu. Před chvílí zde byl předřečník, který vyzýval k ukončení diskuse. Chtěl bych jen těmto lidem vyřídit, že tak důležitá, opravdu veledůležitá záležitost, která ovlivní na dalších možná 50, 100, 200 let osudy našeho národa, zasluhuje důkladné, dlouhé a podrobné projednání.
Ještě bych těmto pánům, kteří tak spěchají možná do Spojených států, možná na Taiwan, možná do Číny, kde budou brát své prebendy za to, co zde dělají, chtěl vyřídit, že neustále tady bubnují na bubny jakési demokracie. Chtěl bych je upozornit, že v Kongresu Spojených států nelze podle Ústavy Spojených států slovo vůbec odejmout. Přál bych vám vidět, co se tam v Kongresu USA také někdy v politické sféře děje. l několik dní tam poslanec dokáže držet slovo, protože za svým slovem stojí. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji panu poslanci Kramperovi. Do rozpravy je přihlášen pan poslanec Oldřich Vrcha, připraví se pan poslanec Zdeněk Jičínský.
Poslanec Oldřich Vrcha: Vážené dámy, vážení pánové, projednáváme deklaraci, možná po německy, kde je to přeloženo do češtiny jako prohlášení. Naše národy Čechů, Moravanů a Slezanů byly po staletí pod jařmem nadvlády německého národa. Kolik úsilí, lidských životů našich občanů stála první světová válka jen proto, abychom se zbavili německé nadvlády. Německý národ byl vždy na svůj původ hrdý. Proto je u nich vytvořen silný nacionalismus překračující až ve fašizující jevy. Osvobozením od německé nadvlády dne 28. října 1918 byla vytvořena československá republika, která tehdy znamenala svobodu českého, moravskoslezského, slovenského a rusínského národa. Němci se nemohli s touto porážkou smířit. Proto připravovali formou svého vůdce Adolfa Hitlera útok na východ. Po smrti našeho prvního prezidenta pana T. G. Masaryka zaútočili Němci na naše národy znovu. Došlo k rozdělení jednotného Československa, tehdy na protektorát Čechy a Morava, dále pak na samostatný Slovenský stát. Ve druhé světové válce utrpěli Němci další porážku. Prakticky 42 roků měli času dost na to, aby nás likvidovali, nyní ekonomicky. Tento manévr se jim velmi dobře podařil s pomocí našich čelných vládních představitelů. Tak jako jsme bylí po druhé světové válce vazaly moskevské politiky, tak nyní po tzv. sametové revoluci v listopadu 1989 se stáváme vazaly bonnské politiky. Aby se jim to dobře zvládalo, bylo nutné opět rozdělit jednotné československo. Důkazem toho, že tato situace se již připravovala před lety, je i skutečnost, že naše vládnoucí garnitura i koaliční poslanci v uplynulém období při schvalování české Ústavy nechtěli mít např. zakotvenu úřední řeč češtinu nebo slovenštinu.
Proč asi? Protože už dnes reklamní a obchodní nápisy jsou i v dalekém zázemí naší republiky v němčině. Na nádražích příjezdy a odjezdy vlaků jsou v němčině. Nemusím ani připomínat šíření letáků Spolkové republiky Německo a sudetoněmeckého landsmanšaftu, které údajně měl na našem území rozšiřovat náš poslanec za SPR-RSČ Jan Vik. To byl další podvrh Němců, aby se zbavili jediné parlamentní opoziční strany, tj. republikánské strany.
Všichni dobře víme, že do Německa jezdí politici vládní koalice, ale také opozice. Mimo republikánů dr. Sládka. Nemusím ani rozvádět naši zkorumpovanou ekonomiku jen proto, aby se Němcům u nás lépe nakupovalo a posléze i žilo. Je to manévr naší vlády za to, aby se Němcům zavděčila za vyhnání z naší republiky. Proto naši občané nemají takovou životní úroveň jako Němci. Jen si vzpomeňte na výrok našeho pana předsedy dr. Miroslava Sládka po listopadu 1989, kdy řekl: Staneme se pro Němce levným bufetem. Prosím vás, občané, toto nesmíme dopustit. Bohužel, občané tomu tehdy nevěřili a tento výrok se stal dnes skutkem.
Všichni, ať již jsou to z ODS, KDU-ČSL, ODA, sociální demokracie, kteří jezdí do Německa, jezdí tam jen pro pár německých babek, které jsou dnes již ve světě bezcenné.
Podívejme se na znění česko-německé deklarace, v jehož úvodu se mimo jiné praví: Nesmí docházet k novým křivdám, vědomi si, že Spolková republika Německo plně podporuje přijetí české republiky do Evropské unie a do Severoatlantické aliance atd. Viděli jsme, že ke křivdám dochází i v této sněmovně. Ke křivdám na českém, moravskoslezském i slovenském národu dochází již nyní, neboť Německo se sjednotilo a naše československá republika se rozbila. To je ta největší křivda, která se páchá na našich občanech. Přihlédneme-li na ekonomiku, kdy náš občan odměnu za vykonanou práci, ať již dělníka, rolníka, horníka, obchodníka, podnikatele, lékaře či právníka a dalších profesí, má nesrovnatelnou s německým občanem, v porovnání s cenovými relacemi spotřebního zboží, pak je to další křivda páchaná na našich lidech.
V bodě č. 1 znění deklarace se mimo jiné uvádí, že Česká republika a Spolková republika Německo respektují lidská práva, základní svobody, normy mezinárodního práva a jsou oddány zásadám právního státu. Jaký je to u nás právní stát, když musí naše vládní koalice jednat tak, co Bonn diktuje? Nyní nám Němci dovolí vstoupit do Evropské unie či Severoatlantického paktu? Je v tom nějaký rozdíl, když jsme byli ve východním bloku a paktu Varšavské smlouvy? Takovýto Stát není právním státem, neboť musí vždy občané takovéhoto státu dotovat tyto spolky. Jak se říká lidově: čert spolky nikdy nemiloval a nikdy s nimi taky nepaktoval.
V bodě č. 2 znění deklarace se praví: Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálně socialistická politika, násilí vůči českému lidu atd. Tady se zamysleme nad tím, že je to jen český lid, Moraváci, Slezané a Slováci žijící v České republice již tedy podle nich vymřeli.
V bodě č. 3 se praví: česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením Němců z tehdejšího Československa atd. Je zde opět diskriminace Moravanů, Slezanů, Slováků. A to chceme říci, že jsme právním státem? Slovo vyhánění je forma slova, jako bychom Němce vyháněli dosud. Vždyť u nás přece žijí dosud Němci, kteří se nezpronevěřili vůči našemu československému lidu. Museli odejít ti, kteří vraždili, loupili a páchali ty nejhroznější činy na našich občanech.
Helmuth Kohl, který pracuje ve stejných intencích jako Adolf Hitler, je rozdílný v tom, že nevraždí, ale ekonomicky deptá naši zemi. To je daleko horší ve srovnání s tím, když někdo zemře ihned, tak se netrápí. Jestliže někdo umírá několik let, je to katastrofa. A tak je to s naším státem i s našimi občany.
V bodě č. 4 se praví: Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy jsou minulostí.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Pane poslanče, zbývá vám zhruba jedna minuta.
Poslanec Oldřich Vrcha: Křivdy, které se páchají dnes a které budou narůstat, se nemohou nijak opomíjet.
Připomeňme si záhadné úmrtí generálního ředitele České zbrojovky Uherský Brod pana Dudy v Norimberku a další záhadná úmrtí. Znovuzavedení trestu smrti pro víceronásobné vrahy by bylo pro Němce jistě nepřijatelné, neboť není zcela jisté, že jejich mafie disponují Ministerstvem vnitra České republiky.
Závěrem chci říci: Konstatuji, že mi nebylo v Poslanecké sněmovně - údajně demokratické České republiky - umožněno dokončit projev k tak významnému bodu, jako je česko-německá deklarace. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Uděluji slovo panu poslanci Zdeňku Jičínskému. Připraví se pan poslanec Pavel Maixner. Prosím poslance Jičínského, aby se ujal slova. Pokud zde není, ztrácí podle jednacího řádu nárok na pořadí. Uděluji slovo panu Pavlu Maixnerovi, ke svému vystoupení se připraví pan poslanec Josef Krejsa.
Poslanec Pavel Maixner: Pane předsedající, dámy a pánové, vážení hosté, v těchto dnech jsme svědky historického zlomu pro český národ, který přichází opět po více než 50 letech a bude do budoucna zaplňovat stránky našich učebnic. Jedná se o novodobý diktát, který naše dějiny již zažily, a je dnes na nás všech, kteří mají o tom rozhodnout, abychom zvážili všechna pro i proti a nedovolili opakovat události, které všichni dobře známe.
Abychom správně pochopili celkový text česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, musíme si připomenout alespoň částečně celkový chod dějin, ze kterých vyplynula dnešní podoba, a na základě této skutečnosti se my dnes rozhodujeme.
Je osudem českého národa, že po dobu více než 1400 let hraničí na celém západě, na celém jihu a na severu se zeměmi obydlenými německým národem. Z této osudové skutečnosti plynul vždy zájem obou národů - Čechů i Němců - po vzájemně dobrých nebo přátelských vztazích a v této době je tento zájem větší než kdykoli jindy.
Přirozeně i od Čechů, kteří jsou malým národem v srdci Evropy, plyne zájem, aby měli ekonomicky s jedním z nejvýznamnějších států Evropy dobré sousedské vztahy. V současné době je známo, že již delší dobu jsou vedena mezi příslušnými orgány české republiky a Německé spolkové republiky jednání mající vyústit v jakousi dohodu nebo deklaraci o vzájemných vztazích mezi oběma státy. Výsledkem těchto tajných jednání je dohoda, deklarace či smlouva, která bude mít pro český národ na celá desetiletí obrovský význam a bude určovat postavení našeho státu vůči německému a vůči celé Evropě.
Dotýká se proto každého z nás a není to jen součástí politického spektra nebo politického boje, ale je to stavební kámen, který negativně poškodí či poškozuje naši zem v takto koncipované česko-německé deklaraci. Mělo být nanejvýš potřebné, aby dané jednání neprobíhalo tajně s úzkým politickým zaměřením, s úzkým cílem a pohrdáním celým národem, o který v dané deklaraci jde. Proto je dnes nutné podrobně se věnovat bod po bodu dané deklaraci, zapojit do ní celou veřejnost, aby se každý mohl vyjádřit k tomuto vážnému aktu dneška a nedovolil jen hrstce vyvolených rozhodnout tak, jak jsou koncipovány jejich úzké politické cíle. Proto se následovně zmíním v průřezu o celé historii našeho sousedství, našich vztahů a vzájemného soužití. Pohled do historie česko-německých vztahů, vývoj pojmů a celkového soužití mezi naším a německým národem. Faktem je, že Češi resp. slovanský kmen, z něhož český národ vznikl, žije v sousedství Němců nebo germánských kmenů, z nichž vznikl německý národ, více než 1400 let a budou v tomto sousedství žít do konce jejich národní existence. Nesporným faktem také je, že to byli vždy dlouhou dobu Němci, bohužel vždy, kteří úspěšně část našeho českého území nám odebrali a definitivně si je přivlastnili. V tomto případě je nutné upozornit na jedno velké nebezpečí, které pro českou republiku plyne z neznalosti historických skutečností a z nekritického přijímání tvrzení bývalých našich, dnes říkáme sudetských Němců. Tito tvrdí a v českém tisku se opakuje, že po konci 2. světové války v roce 1945 bylo od nás vysídleno, oni tvrdí vyhnáno, dnes zapracováno i do smlouvy, 3,5 miliónu Němců nebo sudetských Němců. V uvedeném uvádím, že v Bertl.... lexikonu v roce 1991 se dále na str. 876 uvádí. Cituji: V roce 1945 bylo území znovu začleněno do Československa a cca 2,5 miliónu sudetských Němců bylo vyhnáno. Tedy nikoliv 3,5 miliónu, jak soustavně tvrdí centrála českých, podle nich sudetských Němců v Mnichově, ale jen 2,5 miliónu, což je podstatný rozdíl. Němci sami musí vědět, kolik Jich skutečně bylo. K dispozici je i jiný německý lexikon o čtvrt století starší a i tam se uvádí jen 2,5 miliónu vysídlených Němců a v tom byli ještě Spišští Němci a ze Slovenska cca 400 tisíc. Je jistě nesporné, že dnešní Německá spolková republika je dominantním státem Evropy, územím i počtem obyvatel a z nich plynoucí dominanta politickým a ekonomickým nejen významem, ale i vlivem, který Němci v Evropě získali a soustavné uplatňují. Obyvatelé tohoto dnes opravdu v Evropě nejmocnějšího státu a mezi nimi i ti, kteří si říkají sudetští Němci, si však musí uvědomit, ať chtějí nebo nechtějí, že Německé spolkové republice současně s politickou a ekonomickou největší mocí v Evropě narostla morální a etická největší odpovědnost za mír, pořádek a přátelské soužití národů v tomto světadíle. Tato jejich morální odpovědnost se s jejich postupným vzdáváním se USA pro Německou spolkovou republiku stále zvětšuje současně s růstem jejich politického a ekonomického významu. Plyne z toho, že za všechny činy a gigantické zločiny, které německý nacistický teror na českém národě spáchal a napáchal, nese plnou právní, morální a ekonomickou odpovědnost celý německý národ, neboť nacisté Adolfa Hitlera byli Němci a převážná část německého národa.
Je obecně, a to nejen v celé Evropě, známo, že první Československá republika byla opravdu demokratickým státem, který demokracii a lidská práva nejen hlásal, ale také je prováděl. Nepopiratelné přitom je, že byla národním státem Čechů a Slováků stejně tak jako jsou dnes Německá spolková republika státem Němců bez ohledu na to, že v ní žije a jsou v ní občané - dnes snad již 3 milióny Turků a mnoho příslušníků jiných etnických menšin. Všechna tato etnika, němečtí občané Německé spolkové republiky jsou však státoprávní Němci. Jako takoví mají německé občanské průkazy a cestovní pasy a mají přitom naprosto stejná lidská i občanská práva jako všichni ostatní obyvatelé Německé spolkové republiky. Ovšem s jednou výjimkou, kterou musí bezpodmínečně akceptovat, že jedinou úřední řečí celé Německé spolkové republiky je němčina. Právě takový poměr byl i v první Československé republice. Němci v ní měli až na uvedené výjimky, jediné stejné řeči, naprosto a bezvýhradné stejná práva jako Češi a Slováci. Měli právo volit a být voleni do obou komor tehdejšího parlamentu československé republiky, tj. do Národního shromáždění a Senátu a také volili a byli voleni. Paměti říkají přesně, že zástupci českých Němců byli několikrát i členy čs. vlády. Stejně tak i do samosprávných orgánů a pokud v obci měli většinu, rozhodovali o vedení obcí stejně tak jako Češi v obcích s jejich většinou a nikdo jim v tom nebránil, ale naopak. Platný zákon z první republiky jim to zaručoval. Tvrdím, že v některém směru byli Němci před Čechy ještě preferováni...
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Pane kolego, upozorňuji, zbývá zhruba jedna minuta.
Poslanec Pavel Maixner: ...např. ve vysokých školách bylo, že 5 miliónů Čechů mělo v Čechách jednu univerzitu, jednu vysokou školu, 2 milióny Němců měli v Čechách také jednu univerzitu a jednu vysokou technickou, tedy totéž. Přitom je nutné vzít v úvahu, že čeští Němci měli možnost studovat na jazykově stejných vysokých školách v Německu a v Rakousku, což Češi neměli. Stejně platilo i o všech ostatních školách, včetně středních. Němci měli jen v Praze dvě stálá divadla, dnes Státní operu a malé jeviště, vydávali jen v Čechách nepřehledné množství vlastních novin a časopisů plně srovnatelných s českými. V Praze např. byl velmi znám a ctěn čtený Prager Tablatt. Vpředu je již uveden citát z onoho lexikonu z 1991, stránka 786, podle kterého sudetoněmecká strana Konráda Henleina se dostala po r. 1935 přebírající mírou pod německý vliv a konečně požadovala odtržení sudetoněmeckého území.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer. Děkuji, pane kolego za váš příspěvek. Více než před půl minutou uplynul váš 10minutový limit.
Poslanec Pavel Maixner: Jenom pro zápis musím konstatovat, že v údajně demokratickém parlamentu české republiky mně nebylo umožněno dokončit projev k bodu česko-německá deklarace.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Dříve než dám slovo panu poslanci Krejsovi, který bude před polední přestávkou posledním diskutujícím, poprosil faktickou poznámkou o vystoupení pan poslanec Ivan Mašek, předseda klubu Občanské demokratické aliance.
Poslanec Ivan Mašek: Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové, vzhledem k tomu, že argumenty v této diskusi byly už dávno vyčerpány, a to, co pokračuje, je pouze obstrukce, hodlám podat procedurální návrh, o kterém žádám, aby bylo hlasováno až po vystoupení pana poslance Krejsy, který má teď hovořit.
Jde o procedurální návrh, aby v dnešním dni, pokud neskončí rozprava k tomuto bodu, k bodu deklarace, se po interpelacích v 18.30 hodin pokračovalo až do doby skončení této rozpravy, nejdéle však do 23.00 hodin.
Součástí tohoto návrhu je návrh, aby návrhy na hlasování, podané mezi 19. a 23. hodinou byly podrobeny hlasování až zítra ráno po započetí schůze sněmovny.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji, pane poslanče. Dovolte mi jen pro upřesnění otázku. Myslel jste samozřejmě obecnou i podrobnou rozpravu? Ano. Já jsem to tak vnímal, ale chci, aby bylo jasné.
Poslanec Ivan Mašek: Myslel jsem obě rozpravy, tedy celou rozpravu k tomuto bodu.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Já vám děkuji, pane poslanče.. Myslím, že bylo jasné, co pan poslanec Mašek míní.
Nyní udělím slovo panu poslanci Krejsovi k jeho desetiminutovému druhému vystoupení. Poté ještě před polední přestávkou budeme hlasovat o procedurálním návrhu pana poslance Maška. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Josef Krejsa: Děkuji. Pane předsedající, dámy a pánové, věřím, když se to nepodařilo kolegovi Maškovi, že se mi opět podaří zvýšit podstatnou měrou počet poslanců přítomných ve sněmovně, neboť v úvodu své rozpravy vznáším procedurální návrh na přerušení projednávaného bodu do 16.00 hodin. Žádám, aby o mém návrhu bylo hlasováno po skončení mé rozpravy.
Nyní si dovolím reagovat na vystoupení pana ministra Bratinky, který v závěru své obhajoby deklarace tvrdil: "Evropská integrace je totiž tím nejpevnějším příklopem na hrobě nacistické ideologie". Konec citátu.
Děkuji panu kolegovi ministrovi za nahrávku na smeč. Odpovím tomuto obdivovateli anglického konservativismu, členovi "The Winsdor Group", z pozic britského euroskepticismu, přesvědčenému, že současná Evropská unie je svým antiliberalismem nástupcem nacistického hospodářského plánování.
Mým zdrojem bude pravicový konzervativní "The Sunday Telegraph" z 10. července 1996. Christopher Booker v něm nazval svůj text: "Jak nacisté plánovali Evropskou unii".
Z textu cituji: "Před jedním rokem či dvěma panoval jistý rozruch nad zjištěním, že podle direktivy o lesnictví, vydané v Bruselu, se stalo fakticky nezákonné prodávat žaludy z britských dubů. Bylo tomu tak, že jejich dřevo je příliš sukovité pro standardy Evropských společenství, kladené na ideální dub.
To, co nebylo vysvětleno, byly kuriózní precedenty této legislativy. Direktiva 66/19 o obchodování s lesnickým reproduktivním materiálem byla založena na německém lesnickém zákonu z roku 1963, který byl opět založen na nacistickém lesnickém rasovém zákoně z roku 1934, zamýšleném pro zachování genetické čistoty v lesích třetí říše.
Evropské ekonomické společenství to bylo, které uváděl v život v roce 1941 Walter Funk, Hitlerův ministr hospodářství. Mělo mít jednotnou měnu, říšskou marku, operovanou centrální bankou umístěnou v Berlíně. Podle zprávy z časopisu Picture Post z 13. prosince 1941, nazvané "Jak nacisté slibují Evropě nové nebe na zemi", německý ekonomický šéf banky Werner Daintz řekl, že Evropa dosud zdaleka neuskutečnila svůj potenciál, neboť státy odmítly spolupracovat. Nacistický ministr výstavby Albert Speer tlačil na integraci evropských ekonomik do jednotného trhu.
Mapa z oné doby třetí říše dokládá, jak nacistický plán evropských dopravních cest byl velmi podobný tomu, jež nyní Brusel protlačuje jako transevropskou síť měst, takzvaný TERN. Skrytý řád za mnohými schématy TERNu vyvolal nedávno v Británii protest.
Ale asi to, co bije nejvíce do očí, je ozvěna toho, co nacisté vytvořili jako společnou zemědělskou politiku. Ta je založena, jak vypíchl dr. Paul Einzig, přesné na týchž principech jako později posvátné zásady článku 39 Římské smlouvy o Evropském hospodářském společenství z roku 1957. Totiž evropské zemědělství, chráněné podporami a vysokými ochrannými tarify, udržujícími ceny potravin uměle vysoké - k podpoře farmářů.
Eurofilové mohou podrážděně reagovat, že tyto nacistické totalitární sny z doby před 50 lety nemají nic společného s politicky korektní Evropou. Ale to je přesně stejná cesta, kterou stejný totalitární impuls v lidské přirozenosti převládnul a zvítězila korporativistická Evropa, jež se změnila v nebezpečné jařmo. Nakonec se rozpadne na kusy, stejně jako Hitlerův evropský sen před ní." Konec citátu z týdeníku The Sunday Telegraph.
Je dobře, že deklarace je příležitostí k diskusi i o Evropské unii. To, čemu se říká v Deklaraci nacionální socialismus, byl - byť jen velmi zhruba - socialismus, a to povýtce nedemokratický. V Evropské unii jde o korporativismus a syndikalismus (pan premiér Václav Klaus, kdyby byl přítomen, by byl mým svědkem) a velmi zhruba opět o socialismus, opět nedemokratický.
Mohli bychom jít i mimo válečné Německo. Klíčovou roli sehráli pro plánování Evropské unie, popřípadě realizaci Evropské unie, vyšší úředníci vichistického korporativistického režimu Jacques Delors a Francois Mitterand. Nechceme dělat nekritické zastánce britského liberalismu. Ten je založen na britském kolonialismu a těží z něj.
Vítám, že pan poslanec Bratinka otevřel svým nadšením pro Evropskou unii diskusi o této velmi sporné instituci na půdě českého parlamentu.
Možná si řada z vás položila otázku, zda vůbec potřebujeme jinou deklaraci než tu, co jsem zde nemohl dočíst. Například deklaraci, vnucenou nám pohrobky Adolfa Hitlera, Josefa Goebbelse, Adolfa Eichmanna a z naší strany potomky vlastizrádců Emila Háchy, Emanuela Moravce, faráře Čurdy či Miloše Havla. Dovolím si tuto otázku zodpovědět podrobněji.
Uzavřeli jsme po válce s Němci už dvě smlouvy - Smlouvu o vzájemných vztazích mezi ČSSR a Spolkovou republikou Německo (to bylo v r. 1973) a Smlouvu o dobrém sousedství a přátelské spolupráci (to bylo v r. 1992). Přesto jednáme o dalším dokumentu. Má podobu deklarace a měl by vyjádřit společné stanovisko k některým otázkám, o nichž mezi námi a Němci nepanuje shoda.
Snaha po čistém stole nebo po konečné tečce za minulostí je pochopitelná. Ale není možno nepoložit si otázku, zda tento další dokument nemá být především výrazem zesíleného tlaku ze strany Německa a jestli Německo nezamýšlí deklarací pokračovat ve své důsledné politice, jak se projevila již při jeho jednáních o smlouvě s komunistickou ČSSR v letech 1972 1973.
Jak píše ve svých vzpomínkách Paul Frank, bývalý velvyslanec NSR v Praze (Honajzer: Poprosil bych, aby sněmovna poslouchala ještě poslední minutu vystoupení pana poslance Krejsy), byla už tehdy kamenem úrazu otázka nulity Mnichovské dohody. A o od samého počátku. Hlavní německý vyjednavač Gaspar Hilzinger se snažil najít společně se svým českým protějškem takovou formulaci, která by poskytovala záruku, že diskuse o Mnichovské dohodě nevzplane hned následující den po podepsání smlouvy znovu. A když česká strana navrhla, aby se velkoryse upustilo od formulace "neplatná od samého začátku" a mluvilo se jen o "neplatnosti", sešlo se pět německých odborníků na mezinárodní právo, aby se radili, jak by bylo možné pojem neplatnosti, nebo chcete-li nulity, zúžit nebo do té míry zrelativizovat tak, aby ucho politikovo pociťovalo uspokojení a rozum právníků mohl být klidný.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji vám pane poslanče za vaše vystoupení. Nechal jsem vám dokončit větu ještě po čase.
Poslanec Josef Krejsa: Pane místopředsedo, dovolte, abych na závěr reagoval slovy klasika: Já se vrátím, Dagu Bedmene, a se mnou přijde zákon. Děkuji.