Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Pane kolego, promiňte. Dámy a pánové, já jsem rád, že nás je ve sněmovně přece jenom o něco víc, než tomu je v posledních hodinách zvykem. Nicméně, pokud by vyšší počet poslanců měl vést ke zvýšení hladiny hluku ve sněmovní síni, byl bych vám vděčný, kdybyste raději odešli do kuloárů. Děkuji vám za vstřícnost k právě promlouvavšímu řečníkovi. Pane poslanče, pokračujte!
Poslanec Jaromír Kalus: Domnívám se, že dnes už nemá smysl se těmito účty vážně zabývat, zvláště když zde zaznělo, že také česká strana má řadu opodstatněných důvodů uplatňovat vůči Německu vlastní nároky za utrpěné ztráty a křivdy. Důležité je také ovšem zjištění, že značné bohatství zanechané zde německým obyvatelstvem nebylo efektivně využito a rozmnoženo. Právě naopak, jeho podstatná část se v následujících letech komunistické diktatury doslova prohospodařila, řečeno opět s mým kolegou doktorem Staňkem: "Masové vysídlování německého obyvatelstva, soudní a mimosoudní perzekuce vytvářely za těchto okolností bezpočet příležitostí k projevům lidských vlastností a charakterových vad. Do pohybu se dostaly sociálně, morálně a kulturně vykořeněné síly, z jejichž řad se pak v hojném počtu rekrutovali zakomplexovaní násilníci, dobrodruzi, mocichtiví kariéristé i psychicky vyšinutí jedinci. Leckterá cesta vzhůru, která byla tehdy započata, pokračovala v komunistických časech".
Právě takto charakterizovatelní jedinci i skupiny dostávali ovšem jakési impulsy a svým způsobem i určité morální krytí od nejčelnějších politiků své doby. Např. prezident Beneš 12. května 1945 na brněnské radnici: "Náš zběsilý soused ... si vytvořil situaci, jejíž výsledky stihnou celé jeho dnešní i budoucí generace, ponesou je jako zasloužený a plně mu náležející trest. ...Tento národ přestal být v této válce už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným a jeví se nám už jen jako jediná velká lidská nestvůra. Řekli jsme si, že německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat". A za okamžik znovu: "Můj program je - já se netajím že otázku německou musíme v republice vylikvidovat".
Dne 16. května: "Bude třeba ... vylikvidovat zejména nekompromisně Němce z českých zemí a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků vůbec provést".
Prokop Drtina: "Soudím, že v naší nové republice by nemělo být z němčiny dovoleno mluvit více než jen právě tři slovíčka:
Heim ins Reich! Ale abychom tohoto cíle dosáhli, musíme začít s vyháněním Němců z našich zemí ihned, okamžitě všemi způsoby, před ničím se nesmíme zastavit a zaváhat. A každému jednotlivému členu národa zde připadá dějinná odpovědnost. Každý z nás musí pomoci v čištění vlasti. Také armáda musí pomoci".
Ministr informací Václav Kopecký v Liberci dne 25. července:
"Vláda republiky je odhodlána postupovat důsledně a neoblomně ve věci Němců a nedá se ničím odvrátit od svého historického úkolu: vypudit Němce z pohraničí a učinit naši zemi až do pohraničních hor skutečně naší, českou a slovenskou. Všichni hraničáři kupředu v nástupu proti Němcům, kupředu k pohraničním horám a pak ještě dál po odvěké půdě!" Nevím jen, co tím myslel, kam ministr Kopecký chtěl vlastně dojít...
Máme zde všechny děsivé pojmy, které jako pavor nocturnus procházejí naším krvavým stoletím: likvidovat, vyhánět, čistit, vypudit. A někteří z vás tady včera pořádali doslova pokrytecké, farizejské verbální manévry kvůli slovu "vyhnání". Bohužel se právě tato slova stala jakýmsi erbovními znameními doby, oním jícnem pekla, do kterého byli někteří Češi ochotni vstoupit. Zůstali za nimi mrtví, znásilnění, okradení, vyhnaní, a prosím, nikoliv jen Němci, ale i značné množství nás, Čechů. Právě to byl onen gestapismus, pojem, ke kterému tehdy komunisté byli tak nedůtkliví. V cestě k jejich puči už mnoho morálních ani jiných zábran nezbývalo. Dveře k více než 40 letům komunistické diktatury se tak otevřely naplno.
Dámy a pánové, ještě pár slov k onomu otevřenému dopisu paním a pánům poslancům českého Parlamentu, který jsme dostali od jistého Johanna Slezaka z Unie vyhnanců. Je to svým způsobem zajímavý dokument, kterému bychom měli věnovat pozornost. Je to v podstatě doklad určitých způsobů argumentace, které již řadu let jsou charakteristické pro tzv. sudetské Němce - míšení jistých lživých předpokladů, míšení určitých pravdivých faktů. Svým způsobem mě mrzí, že i v naší deklaraci se opět octl pojem "sudetský Němec". Myslím že právě okolnost vzniku této deklarace byla možností k tomu, abychom tento pojem konečně překonali. Sudetští Němci, tento pojem vlastně vznikl jako účelový prostředek po první světové válce. Byl používán v určité typické praxi určitými politickými skupinami, které nakonec přistoupily k násilnému řešení problémů tehdejší československé republiky. Myslím si, že právě nyní nastal čas, aby si vlastní sudetští Němci uvědomili, že tento pojem by měl být překonán a měli by se opět stát zcela normálními Němci z Čech, Moravy a Slezska. Tomu by měla odpovídat i určitá jejich veřejná prezentace. Když si vezmeme symboliku, pod kterou vystupují, tato vlastně postrádá jakékoliv prvky související s tím, co nazývají svojí vlastí. Tedy jakékoliv symboly související s Čechami, Moravou a Slezskem. Jsou tam určité prvky, které směřují spíše k Říši, k řádu německých rytířů a pod. I symbolika barev, červené a černé barvy, o které oni dnes hovoří, že směřuje k době frankfurtského parlamentu, je v podstatě zavádějícím výkladem, protože dle dobové Sudetoněmecké interpretace jde o doklad toho, že zda byla prolita krev jejich kamarádů českými nepřáteli.
Na závěr, přátelé: Dovolil bych si podotknout, že zde zasedáme pod starou symbolikou, která vždy reprezentovala českou státnost. Kolem českého znaku, který je nad vchody, kterými dennodenně několikrát vcházíme,...
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Pane kolego, třicet vteřin!
Poslanec Jaromír Kalus: Děkuji, ale já jsem byl přerušen zhruba na stejnou dobu.
... je symbolika lipové a dubové ratolesti vyjadřující existenci dvou historických zemských národů, národa českého a národa německého. Myslím si, že jistým posláním deklarace je, aby tato symbolika začala být naplňována i v příštím tisíciletí, aby zde bylo normální soužití českého a německého národa. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji panu kolegovi Kalusovi za jeho již druhé vystoupení v rozpravě a zvu k řečništi pana poslance Zajíce; připraví se paní poslankyně Nývltová. Omlouvám se, pan poslanec Ransdorf mně hlásil, že chce vystoupit s faktickou poznámkou, má na to dvě minuty.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, nezbývá mi než na tato slova reagovat, i když už jsem nechtěl vystoupit. Skutečně je třeba si uvědomit, že rok 1945 nebyl nějakým koncem tenisového zápasu, kde by si ty dvě strany podaly ruce. To byla úplně jiná situace. Jestliže se tady odvolává poslanec Kalus na práci pana Staňka - tento bývalý historik KSČ, nyní historik sudetoněmeckého odsunu, uvádí řadu faktů, která pamětníci vyvracejí.
Zde je v podstatě koncepce dějin, jakou zná ta horší část sudetoněmecké historiografie. Objevují se tam i některé věci, které jsou i vlastní německou historiografií dnes vyvráceny. Troufám si tvrdit, že jestliže mluvíme o konkrétních případech, tak je třeba znát i novější literaturu. Dlouhá léta se uváděl případ Pohořelic, jako záležitost desetitisícových obětí. Dnes, po studii Žampacha víme, že tomu tak není, že s výjimkou úmrtí na úplavici, která byla dána tím, že rakouská strana odmítala tyto lidi pustit na druhou stranu hranice, k žádným úmrtím nedošlo. Žádné bití, žádné násilí.
Uveďme další příklad. Ústí nad Labem - opět široce diskutovaný problém - objevil se k mé lítosti také v jinak docela seriózní práci Ferdinanda Seita, která byla u nás vydána a přeložena. Jestliže se uvádělo o osmi stovkách obětí, kde jeden historik mimo jiné tak vystupoval v televizní relaci, pak pod palbou tíhy kritiky od svých kolegů musel přiznat, že obětí bylo stokrát méně a část se dostala do řeky díky jaksi opojení alkoholem. A jsou svědectví, že ve stejné době byly pod palbou "vervolfů" prostory ústeckého nádraží. Tolik diskutovaný případ na náměstí Republiky, kdy se skutečně stal jaksi zápalnou pochodní jeden z esesáků. Ano, ale těsně předtím zastřelil pětileté děvčátko. (Následující debata je vedena současně oběma řečníky.)
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Pane kolego, uplynuly dvě minuty, dvě minuty určené pro faktickou poznámku. Jinak vaše vystoupení musím vnímat jako vystoupení v rozpravě.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Ještě bych uvedl jednu věc.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Pak je to vystoupení v rozpravě - je delší než dvě minuty. Nedá se nic dělat, jednací řád říká - dvě minuty pro faktickou poznámku. A ty uplynuly. Děkuji vám.
Pan poslanec Petr Zajíc, potom paní poslankyně Nývltová, faktická poznámka pan poslanec Sládek.
Poslanec Miroslav Sládek: Pane předsedající, dámy a pánové, to co tady předvádí vládní koalice a poslanci vládní koalice, to není nová věc v naší historii. I před druhou světovou válkou mnozí nabádali k tomu, abychom s Německem zacházeli opatrně, abychom k němu byli vstřícní, abychom ho příliš nedráždili, dokonce naši vojáci dostali rozkaz nestřílet. Četníci nesměli provokovat. A k čemu vedla ta politika usmiřování, nedráždění velkého souseda? Málem ke genocidě našeho národa. Měli jsme šanci jednu historickou - zůstali jsme zachováni. Ted jsme znovu ve stejné situaci a stačí velmi málo, abychom už definitivně zmizeli v německém moři jako např. Lužičtí Srbové. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Faktická poznámka pan poslanec Ransdorf. Já bych nerad ještě dříve než vám dám slovo, pane kolego, postupoval znovu tímto způsobem. Nezlobte se, to není můj styl, ale prosím vás, abyste i vy byl tolerantní.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Omlouvám se, pokud nadužívám vaší trpělivosti pane předsedající. Ještě bych se rád vyjádřil k otázce tzv. "tolerance". Uvádělo se 200 až 250 tisíc obětí a je třeba říci, že cynicky sudetoněmeckou historiografií do této věci byli také započítáváni padlí na východní frontě a dokonce - což je vůbec neodpornější - také židovské oběti z pohraničí-německy mluvící. Skončil bych myšlenkou velkého německého filosofa Hegla, který říká: "Nejsnadnější je něco odmítnout. Těžší je to pochopit. A vůbec nejtěžší je o tom podat tvůrčí výklad."
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: S další faktickou poznámkou se hlásí pan poslanec Kalus. Já bych byl velmi nerad, kdyby se tato část rozpravy zvrhla v řetěz faktických poznámek. Prosím abyste opravdu hovořili jak uvádí § 60 v odstavci 1 a 2. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Jaromír Kalus: Pane předsedající, myslím, že by bylo dobré, kdyby jste laskavě upozornil pana kolegu Ransdorfa, aby opět nemíchal a nemanipuloval s fakty a nezatahoval konkrétně kolegu Staňka do určitých souvislostí, které jsou dávno právě jím překonány. Je to právě dr. Staněk, který ve svých pracích zcela jednoznačně dokazuje a dokládá určitá bestiální fakta v souvislosti s nakládáním s Němci. A pokud uvádí tyto skutečnosti, jsou to vlastně nejnižší údaje o obětech, nejnižší čísla, která dokládají, že právě sudetoněmecká historiografie zcela uvádí falešná fakta v souvislosti s obětmi.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Doufám, že přestřelka historiků skončila. Vidím dva - předseda klubu má přednost k faktické poznámce, pak vy pane poslanče.
Poslanec Miroslav Sládek: Pane předsedající, dámy a pánové, i kdybychom se něčeho dopustili na sudetských Němcích, i kdyby to bylo možné charakterizovat jako odvetu nebo mstu, každopádně si za to mohou Němci přeci sami, byla to jenom reakce na ta zvěrstva, která tady napáchali a je tragické, když poslanci Parlamentu České republiky tady obhajují nacistické Německo. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: S další faktickou poznámkou pan poslanec Grebeníček.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Pan poslanec Kalus možná někdy navštívil tzv. "Mikulovská sympózia" i se svým tady citovaným kolegou. Já mu doporučuji, aby pokračoval v účasti na těchto sympoziích a aby studoval i badatelské výsledky jiných autorů.
Možná by se dozvěděl, že v roce 1918 to byli Němci, kteří nechtěli vznik naší Československé republiky. A když v Břeclavi na nádraží byl vyvěšen náš prapor, tak ho přednosta stanice Kholišov (?) strhl, poplival a podupal. A další doprovodné výroky na adresu českého lidu zněly "čechyše pakáž". Ano, možná si také vzpomene a přečte, že v roce 1938 tam už fungovala tzv. "republikánská obrana", jestli chcete také "republikánišewer", někdy také "rotewer". Možná vám bude vadit, že tam byli sociální demokrati a komunisté, ale to byli němečtí antifašisté, kteří v nejhorší době se zbraní v ruce se postavili nacismu, postavili se Hitlerovi. Za to také trpěli v koncentračních táborech a když se náhodou podařilo přes novou hranici přejít mladému německému komunistovi, Wilimu Uchovi domů, k rodičům, tak ho právě ti, co je obhajujete, ubili k smrti. Víte, o těchto věcech vím hodně a jsem ochoten s vámi vést diskusi. Nezatěžujme parlament, ale nepodvádějme také naši veřejnost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Pan poslanec Kalus se hlásí k další technické poznámce. Upozorňuji všechny, aby si prostudovali § 60, protože pokud by tato rozprava měla vést do nekonečna, i ten mi umožňuje ji ukončit. Nechci to dělat žádným hrubým zákrokem, ale pánové historici zvažte, jestli nepřenesete tuto svoji polemiku na jinou půdu. Děkuji vám.
Poslanec Jaromír Kalus: Pane předsedající, můžeme se tady trumfovat různými fakty; já už v tom nechci pokračovat, ale uvedl jsem jednoznačně, že ten otevřený dopis, který jsme dostali z Unie vyhnanců, je lživý v řadě svých aspektů. Jestli jsem to říkal, tak se to vztahuje především na větu: "Tato tragédie, která počala v roce 1918 vyloučením sudetských Němců při založení československého státu". Byl bych rád, kdybyste ubezpečil pana Grebeníčka, že přeci jen jsem už za ta léta něco viděl, slyšel, přečetl, takže jeho argumenty mě nijak neoslňují. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Zvu k řečništi pana poslance Zajíce, připraví se paní Nývltová.
Poslanec Petr Zajíc: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, mám čest se vyjádřit ve všeobecné rozpravě v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky k navrženému znění česko-německé deklarace, která měla podle tvůrců uzavřít jednu smutnou kapitolu našich dějin a přejít do nového období plného rozkvětu a štěstí.
Je smutnou skutečností, kterou ovšem nemůžeme změnit, že naše malá, neústavně okleštěná republika se nachází v obklíčení německého moře, v poloze geograficky ještě méně přijatelné, nežli byla poloha předválečné Československé republiky. Volba souseda však není u národa v jejich silách. Co však v silách každého svobodného a hrdého národa je, to je otázka postavení k těmto sousedům, ať již jde o vlky nebo o normální civilizovaný národ,
Při pročtení deklarace však získávám dojem, že jsme opět v době Mnichova, že je před námi období protektorátu, nikoli však zatím tak jednoznačného a tak krutého, ale přesto protektorátu se všemi znaky provázejícími tento pojem. Nechci zde dopodrobna rozebírat jednotlivé části textu této hanebné smlouvy, neboť to udělají a udělali další řečníci v této rozpravě, kteří se dají ještě považovat za Čechy a ne za poskoky a lokaje cizích zájmů. Pro část našich občanů, kteří žili v představě, že Německo a Němci jsou jiní, buď pod dojmem komunistické propagandy nebo pod dojmem neméně nebezpečné a odzbrojující propagandy demagogie havlovsko-odésácké je šok z této deklarace zcela nepochopitelný. Nechápou, že v deklaraci se pouze promítá tradiční německá politika, která nutně přitvrdila po sjednocení a poté, kdy USA a Rusko po 50 letech daly od Německa ruce pryč a nechaly jej převzít otěže evropské politiky. Zatímco Němci se po 50 let na tzv. dialog s námi pečlivě připravovali, naše veřejnost se stále znovu cítí starou německou politikou překvapována a většinou nedokáže víc než chabě odpovídat na stupňující se činnost protičeských Němců a jejich českých stipendistů.
Po válce jsme s Němci uzavřeli již dvě smlouvy - smlouvu o vzájemných vztazích mezi ČSFR a SRN v roce 1973 a smlouvu o dobrém sousedství a přátelské spolupráci v roce 1992. Přesto před námi leží jako balvan další dokument. Dnes je nutné si položit otázku, zda tento dokument není především výrazem zesíleného tlaku ze strany Německa a zda Německo nezamýšlí touto deklarací pokračovat ve své důsledné východní politice, a to především ve směru, kde očekává nejmenší odpor. Jak píše ve svých vzpomínkách Paul Frank, bývalý velvyslanec SRN v Praze, byla už tehdy, tedy v letech 1972 - 73, kamenem úrazu otázka nulity Mnichovské dohody od samého počátku. Hlavní německý vyjednavač Helzinger se snažil najít společně se svým českým protějškem takovou formulaci, která by poskytovala záruku, že diskuse o Mnichovské dohodě nevzplane hned následující den po podpisu této smlouvy znovu. A česká strana velkoryse navrhla, aby se upustilo od formulace "neplatná od samého počátku" a mluvilo se jen o neplatnosti. Po dlouhých jednáních se tak také stalo. Mnichovská dohoda byla ve smlouvě prohlášena za neplatnou ve smyslu této dohody, to znamená neplatnou s omezením, tedy nikoli neplatnou. Němci si tímto uměleckým kouskem a hloupostí vyjednávajících Čechů otevřeli zadní vrátka.
Příležitost pro opětovné získání německé nevinnosti, především pro bývalé české Němce, tj. sudeťáky, zůstala zachována a s ní i možnost, aby trvali ve vhodné chvíli na svých požadavcích. Tento důsledný postoj Německa ve vztahu k Československu pokračoval i po 20 letech při jednání o smlouvě o dobrém sousedství a přátelské spolupráci v roce 1992. Když československá strana při nich vznesla požadavek, aby byly projednány majetkoprávní a reparační československé nároky, velvyslanec Hoimp (?), vedoucí německé delegace, suše odpověděl: Nemám mandát k jednání v těchto otázkách. Naše strana to ovšem vzala pokorně na vědomí a o těchto otázkách se nejednalo. Smlouva je také neobsahuje. Německá strana si opět nechala zadní vrátka otevřená pro vhodnější příležitost a důsledný německý postoj k Československu pokračoval i při ratifikaci této smlouvy v květnu 1992. Německý spolkový sněm tehdy přijal rezoluci, v níž se vedle vlídných slov třikrát objevuje slovo vyhnání bez uvozovek a dále odstavec, který nás již tehdy měl varovat a který v překladu zní: "Spolkový sněm vyjadřuje naději, že v předstihu k členství ČSFR v Evropském společenství a s ním spojenou vzájemnou svobodu na usídlení se již nyní vytvářejí možnosti, aby také němečtí občané včetně těch, kteří museli své domovy opustit, mohli žít v ČSFR a přispět tak k jejímu hospodářskému rozvoji."
V dějinách diplomacie je takováto jednostranná rezoluce jevem velmi neobvyklým. Československý parlament tehdy ze své strany žádnou rezoluci nepřijal a na rezoluci spolkového sněmu nikdo odpovědný nereagoval. Proč by také reagoval, když Již placení vlastizrádci, placení především z německých peněz, měli připraven scénář rozbití Československa proti vůli zdrcující většiny obyvatel? Od 1. ledna 1993, ode dne rozdělení Československa pak tato důsledná a soustavná německá politika zesílila. Nedlouho poté, co byla zmíněná smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci přijata, vyjádřil se Peter Block (?), poslanec spolkového sněmu za SPD, v Prager Zeitung č. 27 z r. 1993, že tato smlouva nedokázala zahojit rány, jako bylo podle něho kolektivní vyhnání Němců v roce 1945 a uvalení kolektivní viny na Němce, což je právně i morálně neudržitelné a zůstává neobhajitelné. Nedlouho poté, co se do zmíněné česko-německé smlouvy Němcům podařilo protlačit termín vyhnání, přichází na pořad nutnost zhojit nezhojitelné rány odsunutých, usmířit jejich zraněné právní cítění. Kupodivu se nikdo na německé straně nenamáhá vysvětlit, proč zůstávají nezhojené právě rámy, které odsunutým Němcům údajně způsobili Češi, zatímco rány od Poláků, Maďarů a Slováků jsou nejen vyhojené, ale i právně a morálně udržitelné a je možno za nimi i nadále stát. Různá hojivost stejných ran na tomtéž těle může u leckoho vzbudit podezření, že někdo nezhojitelnost jen předstírá, aby z toho něco vytěžil.
V této chvíli, kdy se jedná o deklaraci, je zřejmé, že jí mají být uspokojeny ty požadavky, které německá strana v roce 1973 a v roce 1992 ještě nemohla dobře uplatňovat. Česká strana naproti tomu v těchto jednáních nemá co získat. Je důležité si uvědomit, že deklarace měla být původně přijata v roce 1995, v roce, kdy podle německých představ mělo dojít k průlomu do stavu vzniklého Postupimskou dohodou v roce 1945. V rámci německého pokusu o průlom u příležitosti jejího padesátiletého trvání začaly i některé oficiální kruhy tuto dohodu zpochybňovat nebo kritizovat.
Veřejnost byla velmi dlouhou dobu matena v tom, co vlastně tzv. deklarace má obsahovat. Všechno kolem ní se pečlivě utajovalo a dlouho nebylo jasné, proč. Na jedné straně vládní činitelé české strany neustále prohlašovali, že tzv. deklarace nebude obsahovat nic, co by poškodilo české zájmy, že zde není nic o tzv. vyhnání, odčinění údajných křivd a není zde nic, co by narušovalo právní pořádek české strany a navíc se neustále slibovalo, že deklarace individuálně odškodní všechny oběti a pozůstalé po německé agresi.
Proč všechny tyto tajnosti a lži na jedné straně? Dokonce se obě strany dohodly, že text tzv. deklarace nebude za žádných okolností zveřejněn před parlamentními a navíc i senátními volbami. Opět se táži, proč? Odpověď je jasná. Dnes projednávaný text tzv. deklarace je totální porážkou české diplomacie a katastrofální vizí do budoucna. Je jasné, že pokud by tento text byl zveřejněn před jedněmi nebo druhými volbami, i laxní a umrtvené české národní a politické myšlení by nutně bylo zděšeno a hlasy váhajících a rozumných lidí by se přesunuly k těmto stranám, které vždy hájily českou svobodu, suverenitu a demokracii. To ovšem nejsou strany vládní koalice. Dokonce se uvažovalo i o tom, že nepůjde vůbec o schvalování tzv. deklarace v parlamentu obou zemí, ale pouze o prohlášení vlád. Dnes, kdy je zřejmé, že je nutné rokování v parlamentu, že není možné tak důležitý text pouze odhlasovat vládami a lidu jej vnutit stejně, jako bylo vnuceno rozbití Československa, se spustila demagogická lavina tvrzení, že jediná změna textu tzv. vyvážené deklarace, tedy smlouvy, která byla připravována léta společnými silami, bude znamenat totální krach těchto jednání a nepřijetí deklarace.
A tudíž byly hlásány přímo katastrofické vize naší budoucnosti (předsedající Honajzer: uplynulo 10 minut, pane poslanče) naší budoucnosti česko-německých vztahů jako takových. Opak je však pravdou. (Předsedající Honajzer: uplynulo 10 minut, pane poslanče, chcete-li pokračovat, máte příležitost...). Konstatuji, že mi nebylo v Poslanecké sněmovně údajně demokratické České republiky umožnit dokončit projev k tak významnému bodu, jaký je česko-německá deklarace.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Já jsem vás upozornil na čas, který ubíhá, pane poslanče, hovořil jste ještě 10 sekund poté, co čas uběhl, čekal jsem zdali dokončíte větu. Paní poslankyně Nývltová, připraví se pan poslanec Šmucr.
Poslankyně Radomíra Nývltová: Pane předsedající, dámy a pánové, až dnes se na půdě Parlamentu České republiky projednává ona ostudná česko-německá deklarace, která je již v této chvíli dávno s německou stranou podepsána. Již v úvodu konečné verze česko-německé deklarace se můžeme dočíst, že vlády České republiky a Spolkové republiky Německo majíce na paměti smlouvu mezi českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo, ano již první rozhodující kroky k vlastizradě naší republiky proběhly v roce 1992, kdy česko-německá smlouva byla uzavřena jako i tentokrát nová verze velmi tajemně, národ neměl k danému textu se vyjádřit a neměl možnost se se zněním utajované smlouvy seznámit. Je to smlouva pro naši republiku hanebná a ponižující. Přejímá pojetí společné viny Němců a Čechů za předchozí předválečný, válečný i poválečný vývoj. Připustila ve svém textu v bodě 2 a bodě 3 vyhnání. Pro mezinárodně právně podložený odsun sudetských Němců. Ani dnes nemůžeme Německu věřit po zkušenostech, které jsme s nimi v historii měli. Není divu, že Německo opět vyhrožuje. Jestliže česká strana nepřistoupí na tuto verzi česko-německé deklarace, tak Německo nepodpoří českou republiku při vstupu do Evropské unie a do Severoatlantické aliance. Německo nás neustále vydírá a vyhrožuje. Bohužel naše vládnoucí garnitura dovolila a stále dovoluje, aby si s námi dělalo co chtělo. Místo, aby se jim Česká republika postavila a na svém trvala, hájila svou minulost, přítomnost, hlavně dnes se jedná o budoucnost, vláda neustále ustupuje. Ale položme si otázku je vůbec kam ustupovat? Německá historická hrozba pro nás pořád nesporně existuje a stále trvá. Německo začíná převracet dějiny, snaží se vlastní viny přenášet na nás. Nechtějí slyšet nic o zločinu a trestu, sudetští Němci velmi rychle ožili a začali předkládat nové a stále nové požadavky. Zapomněli na zločiny, které našemu národu způsobili a velmi rychle zapomněli na své dějiny, které tu jednou byly a jsou a nejde je jen tak smazat. Jaké ponižování nás ještě čeká. Český národ, který pomalu chtěl na okupaci a druhou světovou válku nejraděj zapomenout, byl tak donucen se znovu probudit a uvědomit si, že nebezpečí z této strany zdaleka nebylo historicky zažehnáno, a že musí být nadále ve střehu a že nemůže věřit současnému Německu, ale ani našim polistopadovým politikům, kteří nás dostali do stávající situace. Proč se máme omlouvat sudeťákům za to, co nám spáchali, proč se máme doprošovat jakési almužny pro oběti jejich zločinů s tím, že současně s omluvou máme platit za to, že nás mohli zradit, přepadnout, okupovat a vraždit. Český národ se nemůže jen tak vzdát své historické pravdy o svých oprávněných nároků vůči Německu. Žádáme řádnou omluvu za to, co Německo okupací a druhou světovou válkou způsobilo. S tím souvisí plná náhrada všech uplatněných a uznaných nám způsobených válečných škod včetně náhrad přímým obětem těchto německých zločinů. Samozřejmostí by pak mělo být jednou provždy uznání našich stávajících státních hranic České republiky. Německo by mělo také v zájmu dobrého sousedství, o které mu tak jde, uznat současný problém sudetských Němců jako problém výhradně vnitroněmecký. Požadavky sudeťáků směřují k vrácení českého občanství a navrácení majetku, žádáme jednoznačně a jednou provždy zamítnout. Přijetí této česko-německé deklarace není ničím jiným než jen to, že ohromné závazky Německa vůči České republice budou škrtem pera vynulovány a že se jich jen tak z leknutí zřekneme. Podíváme-li se na bod 7, který zní obě strany zřídí česko-německý fond budoucnosti, je hanebné, že naši dnešní politici takový vývoj připustili, že připustili, aby naše vlastní práva byla odvozena a náš suverénní stát se dostal na jednu rovinu s hitlerovským Německem. Já viník, ty viník. Proč se máme spokojit s nějakou almužnou pro české oběti, dokonce snad prostřednictvím nadace nebo fondu. Proč máme připustit, že obě strany si byly na svých zločinech rovny. Dnes a denně si kladu otázku, kam se ta naše vláda nechala vmanévrovat, jak jenom mohla vlastní národ tak zneuctít, ponížit. Je to německá strana, která musí učinit první kroky, nikoliv slovy nebo dokonce nátlakem či vyhrožováním, ale reálnými činy vedoucími ke splnění všech závazků vůči nám. My vůči nim žádné nemáme. Pokud tak Německo neučiní, tak jim nemáme právo ani odpustit. Zároveň pokládáme vrácení majetku vysídleným občanům německé národnosti za nepřijatelné. S omluvou sudetským Němcům za odsun z naší vlasti nesouhlasíme a nikdy souhlasit nebudeme. S textem česko-německé deklarace nesouhlasím a hlasovat pro ni nebudu. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Promluví pan poslanec Rudolf Šmucr, připraví se pan Josef Krejsa.