7. den schůze (13. února 1997)
Přítomni
Předseda PSP M. Zeman, místopředseda PSP J. Vlach, místopředseda PSP J. Kasal, místopředseda PSP J. Honajzer, místopředsedkyně PSP P. Buzková, místopředseda PSP K. Ledvinka a 193 poslanců.
Za vládu České republiky: předseda vlády V. Klaus, místopředseda vlády a ministr zemědělství J. Lux, místopředseda vlády a ministr financí I. Kočárník, místopředseda vlády a ministr zahraničí J. Zieleniec, ministr P. Bratinka, ministr průmyslu a obchodu V. Dlouhý, ministryně spravedlnosti V. Parkanová, ministr školství, mládeže a tělovýchovy I. Pilip, ministr vnitra J. Ruml, ministr dopravy a spojů M. Říman, ministr pro místní rozvoj J. Schneider, ministr životního prostředí J. Skalický, ministr zdravotnictví J. Stráský, ministr kultury J. Talíř, ministr sociálních věcí J. Vodička, ministr obrany M. Výborný.
(Schůze zahájena v 9.00 hodin.)
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážení členové vlády, milí hosté, zahajuji sedmý jednací den 8. schůze Poslanecké sněmovny a všechny vás srdečně vítám. Prosím, abyste se přihlásili hlasovacími kartami, případně mi sdělili, má-li někdo kartu náhradní. Budeme pokračovat v projednávání bodu č. 56, který jsme v nočních hodinách přerušili v průběhu obecné rozpravy. Do obecné rozpravy je dále připravena Květoslava Kořínková, kterou tímto zvu k řečništi, připraví se pan poslanec Zdeněk Krampera. Dámy a pánové, ještě jednou vás prosím, abyste si všimli toho, že schůze byla zahájena tak, jak mně to ukládá jednací řád a abyste umožnili paní poslankyni Kořínkové hovořit v civilizovaném prostředí.
Poslankyně Květoslava Kořínková: Děkuji pane předsedající. Vážený pane předsedající, dámy a pánové. Dovolte mi, abych na úvod řekla jednu krátkou poznámku. Celý svůj život jsem prožila nejdříve v německé okupaci, později v totalitním systému komunistickém, který se ke mě choval obdobným způsobem. Žiji tedy ve svobodném státě pouhých sedm a půl roku a byla jsem velice podivena nad tím, co se odehrává v tomto Parlamentu. Musím říci, že v době kdy jsme začínali budovat tento svobodný stát jsme si vůbec nedovedli představit, že by k něčemu podobnému za tak krátkou dobu mohlo dojít. A teď k té věci, kterou dnes projednáváme. Od vzniku samostatného Československého státu bylo podepsáno mezi Německem a Československem později Českou republikou několik desítek bilaterálních smluv, upravujících vzájemné vztahy mezi oběma smluvními stranami v oblasti politické, hospodářské a kulturní. Více než desítka smluv byla již uzavřena s novou českou republikou po roce 1993. Jestliže smlouva z roku 1992 mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelství nedořešila řadu otázek, včetně problémů majetkových a německá strana přijala ve svém parlamentu proto jednostranné usnesení z 20. května 1992, ve kterém se uvádí, cituji: "Že německý spolkový sněm vyjadřuje naději, že v předstihu k členství ČSFR v Evropském společenství a s ním spojenou oboustrannou svobodou usídlování budou již vytvořeny možnosti, aby i němečtí občané včetně těch, kteří museli opustit svou vlast, mohli žít v ČSFR a mohli přispívat k jejímu hospodářskému rozvoji". Konec citátu. Je nutno konstatovat, že naše platné zákony do dnešního dne v této šíři toto neumožňují, a proto považuji za oprávněné očekávání, že tyto otázky budou řešeny v deklaraci s tím, že přijetí tohoto dokumentu parlamenty obou zemí bude představovat pouze politické prohlášení, ze kterého mají vycházet další bilaterální vztahy mezi oběma státy. Myslím si, v tom směru, aby to uspokojilo oba dva parlamenty. V tomto směru je však nutno konstatovat, že očekávání, které měla na české straně deklarace naplnit, byla splněna jen částečně. To je v obou zemích platí právní řád daného státu, i když druhá strana může mít odlišný právní názor. To znamená, že v deklaraci se podařilo zabránit průlomu v tom smyslu již zmíněného usnesení Spolkového sněmu. I v dalších důležitých bodech posunula vyjednávání ve vztahu mezi oběma státy jen částečně dopředu. To je, že nejde o tečku za majetkovými vztahy a že nejsou k spokojenosti české strany řešeny odpovídajícím způsobem otázky minulosti, zejména důsledky druhé světové války a následný odsun Němců. Přes všechny výhrady, které mám k deklaraci musím konstatovat, že jde o malý krok vpřed, který však obě smluvní strany plně neuspokojuje, jak je patrné z diskusí německo-německých a česko-českých v lednu a únoru tohoto roku. V diskusích, které jsou velmi podrobným způsobem vedeny již třetí den v této Poslanecké sněmovně však chybí dostatek informací o vzniku integračního procesu v Evropě, jeho současných cílech a odpovědnosti, kterou smluvní strany přejímají a svým členstvím za společnou budoucnost Evropy bez dalších válečných konfliktů, to je bez podnětu, které tyto válečné konflikty způsobily a tím i bez důsledků, které je pak nutno při použití mezinárodního práva řešit. Považuji proto za chybu vlády, že nedokázala veřejnosti právě v souvislosti s česko-německou deklarací lépe seznámit s důsledky integračního procesu v Evropě pro každý členský stát i pro každého občana a že nedostatečně vysvětlovala závazky České republiky vyplývající z asociační úmluvy, která představuje další multilaterální právní systém, na kterém je zúčastněna jak Spolková republika Německo tak i Česká republika. Považuji za chybu vlády, že velmi málo zdůrazňuje cíle této integrace v oblasti zahraniční politiky, v obranné a bezpečnostní politice a v neposlední řadě i v soudnictví. Potom se mohlo stát, že někteří kolegové zde vystupovali tak, jak vystupovali. V tomto kontextu česko-německá deklarace je dokumentem, který sice zcela neuzavřel minulost, ale otevírá prostor pro další upřesňování česko-německých vztahů. V diplomacii vždy platí, že výsledky jednání představují dosažení maxima možného, málokdy se podaří dosáhnout plné realizace cílů pouze jedné smluvní strany, a to platí se znalostí všech historických zkušeností i o česko-německých vztazích zejména. Nepovažuji proto za správné, že německá politická reprezentace ve svých zejména ústních projevech informuje občany pouze o svém německém pohledu na tyto vztahy a česká reprezentace ve vystoupení pana premiéra zdůrazňuje konečné řešení, zejména majetkových problémů, i když deklarace takto jednoznačně to nepotvrzuje. Jsem přesvědčena o tom, že právě toto necitlivé zacházení s česko-německými vztahy má potom odezvu ve vystoupení některých reprezentantů politických stran v této Sněmovně, se kterými nemohu v žádném případě souhlasit. Jsem přesvědčena o tom, že pro budoucí vztahy mezi oběma státy a pro budoucí členství České republiky v Evropské unii je nejen důležité projednat deklaraci, ale je rovněž nutné jasně veřejnosti sdělit s jakým výkladem této deklarace tato Poslanecká sněmovna ji projednávala. V tomto směru jsem velmi znepokojena dosavadním průběhem diskuse, která více než o budoucnosti hovoří o minulosti zcela odlišně od cílů, které prosazovaly významné osobnosti dějin našeho státu v uplynulých letech.
Přestože mám řadu výhrad k předložené deklaraci, které jsem uplatnila při jejím projednávání v zahraničním výboru PS, jsem přesvědčena, že na složité cestě česko-německých vztahů je určitým krokem do budoucnosti, která velmi pomalu má zahlazovat staré rány, vytvářet dobré sousedské vztahy a podporovat společné úsilí o novou integrovanou Evropu, zejména pro budoucí generaci, která by měla mít příležitost k poznávání se navzájem bez předsudků a hledání společné cesty do budoucnosti.
Proto budu pro deklaraci hlasovat a věřím, že po vystoupení některých politiků v této sněmovně to nebude hlasování jen těsnou nadpoloviční většinou. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji paní poslankyni Kořínkové. K řečništi zvu pana poslance Kramperu, připraví se pan poslanec Daniel Kroupa.
Poslanec Zdeněk Krampera: Pane předsedající, dámy a pánové, abych jen vysvětlil svůj úvod, je to pokračování mého vystoupení, které jsem přerušil je to dva dny v této sněmovně. Pokusil jsem se vás, dámy a pánové, seznámit s velmi závažnou historickou pravdou, která v česko-německých vztazích hrála, hraje a bude hrát vždy, ať se vám to líbí nebo nelíbí, historicky zásadní roli.
Navrhovaná verze česko-německé deklarace z hlediska výše uvedených historických faktů zcela jednoznačně se vůbec nezabývá např. souhlasem německé strany s nulitou mnichovského diktátu, čili mnichovské zrady, na základě které byla odstoupena pohraniční území Československé republiky Německu. Bez takové záruky do budoucnosti nelze vůbec o jakékoliv deklaraci uvažovat.
Dalším zcela nepřijatelným prvkem je absence uznání platnosti, kterou se SRN zavazuje do budoucnosti plně respektovat výsledky Postupimské dohody vítězných mocností, podepsané 2. 8. 1945 v Postupimi, kde se vítězné mocnosti druhé světové války, SSSR, Velká Británie a USA zavazují ke garanci odsunu sudetských Němců zpět na území Německa. Pod závěry Postupimské konference jsou podepsáni vrcholní státníci vítězných mocností, generalisimus J.V.Stalin, prezident Roosevelt a předseda britské vlády Atlete (?). Verze česko-německé deklarace ani v jednom bodě ze strany SRN výsledky této konference neuznává.
Za další nesmírně nebezpečné a nepřijatelné pro naši zemi považuji zpochybnění jak Benešových dekretů, tak i zákona č. 115 z 8. 5. 1946, který kvalifikoval počínání osob bojujících proti nacistickému Německu za zcela zákonné, a tudíž nepostižitelné. Proto nelze připustit takové znění bodu č. 3 česko-německé deklarace, kde česká strana zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými normami a na to lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. 5. 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány.
Mohlo by se v budoucnosti proto pod tlakem německé strany stát, že by ještě nakonec byly stíhány osoby, které za druhé světové války a v jejím závěru bojovaly do poslední chvíle existence nacistického Německa na jeho porážce.
Dále upozorňuji, že navržená verze česko-německé deklarace též může v budoucnu případným vstupem České republiky do Evropské unie a postupným rozšířením a zpružněním výkladu bodu č. 6 umožnit, že bude postupně docházet k návratu sudetských Němců zpět na území České republiky. Články, které kvalifikují občanství v Evropském společenství, zcela jednoznačně připouštějí možnost, že občan státu EU, který se natrvalo usídlí v jiné zemi EU, může být v této členské zemi EU zvolen v komunálních volbách. Proto SRN zásadně podporuje vstup ČR do EU. Je více než jasné, že při obrovské síle, kterou německá strana má, je schopna postupně ekonomicky a politicky celé území bývalých Sudet a postupně i ČR převzít. Takovéto jednání považuji za velmi nebezpečné a ohrožující samotnou existenci českého státu. Na posledním místě považuji za nutné, že verze česko-německé deklarace zcela přechází tak důležitý oboustranný zájem, jakým je pevné a neměnné stanovení hranic mezi SRN a ČR.
Ze všech důvodů, které jsem zde uvedl a které cítím, musím zcela jednoznačně prohlásit, že konečná verze česko-německé deklarace je naprosto nepřijatelná a upozorňuji dámy a pány poslance, že případným schválením této verze česko-německé deklarace se z historického hlediska dopouštějí vlastizrady. Budete se za své činy jednou muset vlastnímu národu zodpovídat.
V další části svého projevu se budu zabývat fakty, proč vláda SRN podporuje sudetoněmecký landsmanšaft. Právo na domov a právo návrat do vlasti, ač specificky neformulována, jsou samozřejmě právy státních občanů. Němci v Československu ztratili občanská práva v r. 1938, většina z nadšení, menšina shodou okolností přijala říšsko-německé státní občanství. Po roce 1945 byla ztráta jejich československých občanských práv dekretována československým zákonodárstvím, opírajícím se vnitrostátně o výsostná práva státu a mezinárodně právně o ustanovení Postupimské konference.
Německá vláda a všechny německé politické strany mají sice zájem, aby se ti, kdož se nechtějí vracet do bývalých sídel, co nejvíce asimilovali, ale současně by rádi viděli z řady důvodů politických i sociálních, aby se přesídlenci vrátili na území, na nichž dříve žili.
Úsilí politických činitelů v Německu - nedovolit, aby otázka zpětného návratu uprchlíků ztratila na aktuálnosti, vyplývá z řady motivů rozdílné povahy i důležitosti. První z nich je eminentně celonárodní, všeněmecký. Týká se ztracených území, která byla do roku 1937 součástí německé říše. Jejich znovunabytí bude nadlouho úvodním bodem programu všech německých vlád a bude je podle situace modulovat.
Druhý motiv je prestižní. Je pochopitelný u národa, který se dvakrát pokusil z prestižních důvodů o rozšíření německé moci, dvakrát byl poražen a nemůže se bez pocitu roztrpčení smířit s tím, že němečtí občané byli ze sousedních zemí vyhoštěni.
Třetí motiv je lidský. Je to snaha pomoci těm německým občanům, kteří se nemohou smířit se svým osudem, cítí se vystěhováním poškozeni a nemohou se vžít do nových poměrů.
Čtvrtý je ohled stranickopolitický. Uprchlíci a přestěhovaní jsou svou početností a hlavně svým radikálně a soustavně uplatňovaným tlakem na všechny politické strany vlivným činitelem ve volbách. Kromě toho mají vlastní politickou stranu, která je sice bez výhradního politického odstínu, ale počtem poslanců tvoří cennou složku každé politické kombinace. Řada odsunutých se uplatnila ve stranickém životě, jsou členy vlády ústřední i vlád zemských, parlamentu i zemských sněmů. Všechny politické strany se ucházejí o hlasy uprchlíků a odsunutých, a proto nemohou nevčleňovat jejich požadavky do svých programů. (Honajzer: upozorňuji vás, pane kolego, že běží posledních 30 sekund vašeho vystoupeni).
Ano, děkuji.
Z tohoto důvodu je otázka návratu téměř šablonovitě opakována všude tam, kde jsou uprchlíci přítomni.
Vzhledem k limitu budu pokračovat ve druhé desetiminutovce. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji panu poslanci Kramperovi, zvu k řečništi pana poslance Daniela Kroupu, připraví se pan poslanec Ullmann.
Poslanec Daniel Kroupa: Pane předsedající, paní poslankyně, páni poslanci, myslím si, že je správné při příležitosti návrhu či projednání česko-německé deklarace podrobit tuto deklaraci velmi důkladnému zkoumání a využít této příležitosti k důkladné diskusi o česko-německých vztazích.
Bohužel, v této diskusi zaznívají tóny, od kterých myslím, že je třeba, aby se lidé, kteří usilují o to, být civilizovanými Evropany, se museli distancovat. Jsou to tóny, které vyplývají na jedné straně z nevěcnosti, tzn. z neschopnosti argumentovat k samotnému textu deklarace, a za druhé jsou to tóny, které se dotýkají otázek daleko hlubších souvisejících s naším zájmem integrovat českou republiku do sjednocené Evropy.
Nejprve k té první části. Potřeba deklarace vyplynula z faktu, že Česká republika a Německo mají rozdílné právní přístupy k některým klíčovým otázkám. Česká republika odmítá Mnichovskou dohodu od samého počátku a uznává právní závaznost Postupimských dohod. Německo k těmto dokumentům přistupuje odlišným způsobem a během 50 let se nepodařilo toto stanovisko Německa změnit.
Dnes tedy nezbývá než konstatovat tento fakt a řešení česko-německých vztahů založit jiným způsobem, než který bychom si přáli, jiným způsobem, než je mezinárodní smlouva. Tak se zrodila myšlenka deklarace, která v sobě musí obsahovat konstatování odlišného přístupu obou stran k řešení těchto otázek, která musí obsahovat konstatování faktu, že obě země respektují odlišný právní přístup, a která zároveň bude znamenat určitý politický závazek pro politické reprezentace obou zemí, ty reprezentace, které se hlásí ke sjednocené Evropě a které chtějí řešit vztahy mezi národy jiným než násilným způsobem.
Dámy a pánové, v deklaraci se podařilo přimět politickou reprezentaci Německa k určité distanci od citlivých otázek, které dlouhou dobu zatěžovaly naše vzájemné vztahy, podařilo se prosadit, že tyto otázky nebudou znovu nastolovány. Argumentace některých odpůrců deklarace, že deklarace neřeší všechno, je banální a hloupá. Ano, tato deklarace neřeší všechno, ale posouvá vzájemné vztahy mezi českou republikou a Německem. Jestliže tuto deklaraci nepřijmeme, budeme v horší situaci vůči Německu, než jsme dnes. Již toto je důvod, proč bychom měli pro deklaraci zvednout ruku.
V diskusi zazněl tón, který, jak jsem již řekl, se dotýká civilizovaného evropského lidství. Byl to tón nacionalismu, tón, který je nedůstojný, podle mého mínění, českého národa konce 20. století. Jsou zde lidé, kteří chtějí své češství osvědčit nenávistí k jinému národu. To je, prosím, nejlepší definice nacionalismu. Nacionalismus není vlastenectví, není láska k vlastnímu národu. Nacionalismus vzniká nenávistí a odporem k jiným, druhým na základě etnických, jazykových, rasových či jiných rysů. Jestliže někdo chtěl vlastenectví svou nenávistí zde osvědčit, pak říkám, neosvědčil své češství, ale pouze svůj úpadek pod úroveň 19. století.
Česko-německé vztahy v naší zemi probíhaly po tisíciletí bez velkých konfliktů. Češi a Němci tvořili po celé tisíciletí jedno společenství, které cítilo solidaritu spolu s Židy a s dalšími národy. Plodem tohoto společenství jsou nesčetná umělecká a vědecká díla, k nimž se hrdě hlásíme i my jako k našim národním kulturním památkám.
Dámy a pánové, teprve v 19. století se zrodila pozemská božstva v pojetí státu a v nacionalismu, která vystupovala jako kvazi náboženství a která ve 20. století zplodila dva nejhorší režimy, které dějiny poznaly, dva totalitní režimy. To pozemské božstvo státu zplodilo totalitarismus komunistický, pozemské božstvo národa zplodilo totalitarismus nacionalistky, nacistický.
Náš český národ má zkušenost s obojím. Prošel oběma totalitarismy a byl by to špatný a slabý národ, kdyby se nedokázal z těchto zel poučit. Myslím si, že je dnes na nás, zda dokážeme, že naše pojetí národa, ke kterému se hlásíme, není založeno na nenávisti k druhým, ale je založeno na vůli pracovat pro blaho svého národa, je založeno na vůli předvádět našim sousedům vynikající výkony v oblasti kulturní, v oblasti vědecké, v oblasti hospodářské, nakonec i ve sportu. Soustřeďme se na to, čím jsme a buďme tím z plné síly. Jedině tak dokážeme obstát v nadcházející sjednocené Evropě. Ano, sjednocená Evropa znamená, že naše národy vstoupí do nové soutěže, do soutěže založené právě na těch pozitivních výkonech národů, a nikoli na nenávisti. Proto má tato deklarace ještě další rozměr, který je třeba si uvědomit. Je to rozměr evropský. Nejenom Německo, ale i ostatní evropské národy pohlížejí na tuto deklaraci a na její případné přijetí naším Parlamentem jako na zkoušku, zda jsme schopni stát se národem, který bude v Evropě schopen soužití i s ostatními národy.
Není totiž důvod přijímat do Evropy někoho, kdo bude zasévat nepřátelství a nesváry. Takto byla tato deklarace hodnocena i v Evropském parlamentu při posledním jednání stálé delegace našeho českého parlamentu.
Dámy a pánové, není možné, aby někdo deklaroval své evropanství, svou vůli přivést zemi do Evropské unie a zároveň se stavěl proti snahám vytvořit mezi Českou republikou a Německem podobné vztahy, jaké mají Francouzi, jaké mají Belgičané a jaké se podařilo nastolit i Polákům, kteří s Němci, s německou říší dokázali na rozdíl od nás bojovat se zbraní v ruce.
Dámy a pánové, žádám vás, abyste zdvihli ruku pro tuto deklaraci. Žádám vás, abyste podpořili naši zemi a její obraz ve světě jako země moderní a civilizované, schopné rovnoprávného soužití s ostatními národy. (Potlesk v části sálu.)
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji panu poslanci Kroupovi. Promluví pan poslanec Josef Ullmann. Připraví se pan poslanec Jaromír Kalus, a to podruhé.
Poslanec Josef Ullmann: Vážený pane předsedající, vážená vládo, kolegyně a kolegové, dovolím si vám nabídnout k zamyšlení spíš pohled na charakter projednávaného bodu než na jeho obsahovou náplň. Myslím si, že o této věci tady zatím padlo velmi málo slov a byla jen okrajová.
Je bezesporu pravdou, že při přijímání smlouvy či zákona je víceméně lhostejné, zda byl přijat rozdílem jednoho hlasu nebo kvórem vyšším. On má totiž právní závaznost a ta je takto jasně definována. Nyní projednáváme bod, o kterém si zatím nevzpomínám - i když jsem v druhém období v Parlamentu - že bychom bod tohoto charakteru (a teď nemluvím o obsahu, ale o charakteru) projednávali. Vyznačuje se dvěma skutečnostmi.
Váha tohoto bodu je dána zaprvé tím, jak vysokým kvórem a samozřejmě zda je přijat, a zároveň druhou skutečností, zda když se jedná o dvě strany - je přijímán souměrně, je přijímán obdobným způsobem. A tady bych se rád vrátil k jedné drobné části z proslovu předsedy Poslanecké sněmovny, který pronesl včera, kdy při svém názoru sděloval sněmovně, že se domnívá, že by tento Parlament neměl být Parlamentem mlčícím, a proto by měl přijmout nějaké uvozující věty.
V prvé řadě - vzhledem k tomu, že tento bod projednáváme už třetí den - nemám pocit, že by tento Parlament byl mlčící. Ale nicméně bych očekával, že zvolíme skutečně symetrický pohled a ti poslanci, kteří cítí, že je potřeba podpořit tuto deklaraci a mají své osobní pochybnosti či výhrady (což je samozřejmě možné), by to udělali obdobným způsobem jako poslanci parlamentu německého. Kdyby jasně sdělili - ano, podpořím deklaraci, ale musím doplnit ještě tato slova, a poté sdělili své pochybnosti. Myslím, že toto by byla zcela souměrná věc k německému parlamentu a nikterak by to neoslabilo význam deklarace.
Nicméně pokud by někdo v této sněmovně měl řešit svůj osobní problém, zda je ochoten deklaraci dát hlas pouze za předpokladu, že tyto uvozující věty budou přijaty a v opačném případě tento hlas nedá, v podstatě neřeší problém žádný. Prostě se rozhodl snížit váhu této deklarace. Protože buď ji sníží těmi uvozujícími větami, které nabourají symetrii, nebo ji sníží tím, že jí nedá svůj hlas.
Prosil bych, aby to bylo vnímáno i z tohoto pohledu, protože deklarace přijatá rozdílem jednoho hlasu je sice přijata, ale její váha je velmi nízká. Já se domnívám, že bychom měli tuto deklaraci postavit do stejného světla jako druhá strana a přiznat jí váhu poměrně dosti vysokou. Samozřejmě chápu, že někteří nebudou pro ni hlasovat a musím říci, že tito opravdu sdělili důvody a zároveň sdělili, že pro ni hlasovat nebudou. Byl bych velmi rád, kdyby ti, kteří mají výhrady, ale nicméně se rozhodli, že z vážných důvodů pro tuto deklaraci hlasovat budou, to učinili na mikrofon také. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: K řečništi zvu pana poslance Kaluse. Připraví se pan poslanec Petr Zajíc. (Námitky ze sálu.) Omlouvám se, neviděl jsem předsedu klubu. Pane kolego, přednost má předseda klubu KSČM poslanec Filip.
Poslanec Vojtěch Filip: Omlouvám se všem přihlášeným, že do toho vstupuji, ale výrazným způsobem souhlasím s tím, co tady řekl pan poslanec Ullmann. Protože jsme se tím skutečně málo zabývali. Já jsem to říkal na začátku schůze. Několikrát jsme na tento moment padli. Po dohodě s některými kolegy musím říci, že my si opravdu musíme vyjasnit, jaký charakter má deklarace. A pokud všichni uznáváme - několikrát to tady zaznělo z řad poslanců vládní koalice, nejde o mezinárodní smlouvu - a vzhledem k tomu, že tento charakter tak všichni chápeme - chápeme to jako politický dokument, nikoli jako právní - tak bychom to ovšem měli vyjádřit. Protože pro Českou republiku platnou Vídeňskou úmluvu o smluvním právu musíme citovat tak, že jde o jakýkoli písemný dokument mezi dvěma nebo více státy, který zakládá nebo mění práva a řídí se mezinárodním právem. Pokud tu deklaraci nenazveme smlouvou nebo nazveme deklaraci tak jak je nazvána a nevyloučíme, že se řídí mezinárodním právem, tak mezinárodní smlouvou je. A bylo zde několikrát poukázáno na to, že náš vztah k Postupimské dohodě, k Pařížským dohodám z prosince 1945 je pravděpodobně podle této deklarace jiný, než je vnímá mezinárodní společenství. Pokud chceme jít na to, co tady řekl pan kolega Ullmann, tak bychom měli určitým způsobem vyjádřit, že tato deklarace se neřídí mezinárodním právem. Pak bych byl ochoten o tom v této formě velmi vážně jednat. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji, pane poslanče. Zaznamenal jsem vaše vystoupení. Do rozpravy se hlásí další předseda poslaneckého klubu pan poslanec Sládek. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Miroslav Sládek: Pane předsedající, dámy a pánové, faktická poznámka. Jestliže republikáni varovali před důsledky takto připravené deklarace, nebyli vyslyšeni. Chápu to. Když ale sami představitelé Spolkové republiky Německo znehodnocují deklaraci a upozorňují na to, že majetkové otázky zůstávají otevřené, sudetští Němci mají právo na návrat, tak už nechápu, proč poslanci vládní koalice tak zarytě trvají na tom, že za každou cenu musí být urychleně schválena, když jak Helmuth Kohl, tak Klaus Kinkel a nejnověji Theo Weigel vyloženě otevřeně prohlásili, že otevírá možnosti pro řešení majetkových otázek sudetských Němců a návratu sudetských Němců do České republiky. (Potlesk v části sálu.)
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Pan poslanec Kalus se ujme slova, pokud se nehlásí další z předsedů klubů. Není tomu tak. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Jaromír Kalus: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, smyslem mého včerejšího krátkého vystoupení bylo zřetelně poukázat na skutečnost, že zde určitá strana, jmenovitě její nejčelnější představitelé v rámci probíhajících diskusí o česko-německé deklaraci zcela bezostyšně manipulují s dějinnými fakty, dezinterpretují historii, jednoduše lžou. Přitom - jak jsem doložil na skutečnostech z autentických pramenů z jejich stranické agendy - už před válkou patřili k oněm antidemokratickým proudům, které se zformovaly k rozbití a likvidaci demokratického Československa. A v této tendenci, ve snaze převzít moc, pokračovali během války a zvláště po ní. Místo toho se zde ovšem rozpoutala přestřelka nad určitými doprovodnými fakty, kterými jsem svůj výklad jaksi doplnil.
S podivem tedy musím dnes konstatovat, že je zde mezi vámi určitá skupina, která je zjevně pobouřena tím, že jsem uvedl, že existovaly určité vrstvy Čechů, nikoliv ovšem celý český národ, kteří také už po válce bestiálně dokázali vraždit a mučit své spoluobčany, kteří shodou okolností byli Němci. Tyto násilné skutky povětšinou postrádaly jakoukoliv oporu v platném právu. Hovoříme proto o mimosoudních perzekucích obyvatelstva. Právě toto téma je rozpracováváno v rozsáhlém výzkumném projektu, který se zabývá obdobím po 2. světové válce, konkrétně let 1945 1954, a na kterém pracujeme u nás v Opavě.
Skutky revolučního násilí byly také doprovázeny drancováním domů a bytů, plundrováním usedlostí, krádežemi a zpronevěrami, např. v dubnu 1946 předložilo ministerstvo vnitra, respektive ministr Nosek Parlamentu zprávu, že bezpečnost zjistila 7 136 případů plundrování a rozkrádání majetku v hodnotě zhruba 430 mil. korun. V pohraničí se začali prosazovat na úkor českých přistěhovalců tzv. zlatokopové, samozvanci pošramocených charakterů.
Skutečný rozsah majetkových škod německého obyvatelstva v ČSR je nemožno vyčíslit. Udával se v hodnotách od 48 miliard říšských marek v roce 1945 až po 265 miliard marek současných.