Tato smlouva nám byla zapotřebí jako psovi pátá noha, protože komunisté už v roce 1973 uzavřeli se Spolkovou republikou Německo jednoznačně poctivější a pro nás mnohem a mnohem výhodnější mezinárodní smlouvu, i v roce 1992 pořád platnou bez časového omezení. Bezdůvodné přijetí nové, zcela nepatřičné a nevýhodné smlouvy, a to dokonce dobrovolně, se ovšem rovná národní zradě. Tady zřejmě německá strana nakonec odtrhla i servilní české vyjednávače a pachatele smlouvy v tom, že při ratifikaci ve Spolkovém sněmu ji spojila s jednostrannou deklarací údajně zcela proti předchozí vzájemné dohodě obou rovnoprávných stran, z nichž právě ony a pro nás nepřijatelné stránky smlouvy vyzvedává a jednostranně podtrhuje.
Německé straně přitom vůbec nevadilo, že tak od samého začátku shodila naši novou stranu a vládu včetně prezidenta, kteří vlastnímu národu snaživě předkládali zcela jiný výklad v zájmu kamufláže skutečné podstaty této smlouvy. Prostě Německo zde nepovažovalo za nutné se s nimi o tom vůbec bavit. Konečně se sluhy se nikdy jinak nejednalo. Připomeňme si, že se pak po této vlně snaživě chtělo a asi pořád chce svézt i Rakousko, se kterým byla rovněž uzavřena příslušná mezinárodní smlouva, a to dokonce už v roce 1965. Jde o smlouvu ještě mnohem důslednější, neboť v ní je už obsaženo jednoznačné odmítnutí případných dostatečných nároků odsunutých Rakušanů. Přesto třeba jejich současný ministr zahraničí se v červnu 1995 přihlásil také k tezi, podle níž byl odsun bezprávný. Prostě s jídlem roste chuť a zřejmě i tady se nemluví jen tak do větru. Znají své parnfejtské české politiky a vědí, kým jsou ovládáni, že tito mají své povinnosti ani ne tak vůči vlastnímu národu, ale hlavně vůči novým velkým zahraničním bratrům. Takže i když se to dnes zdá nesmyslné, Bůh ví, s čím se tu ještě v budoucnu můžeme potkat. Ani ty nejhorší varianty nesmíme předem vylučovat. Jako suverénní stát si jsme vědomi toho, že ve vztahu k Německu, samozřejmě i k Rakousku, je spravedlnost a právo zcela na naší straně. Ničeho jsme se vůči nim nedopustili a nemáme vůči nim žádné, naprosto žádné závazky. Žádná apologetika nemůže nic změnit na tom, že to, co se Němcům po válce stalo, a nejen u nás, bylo správné a spravedlivé nejen tehdy, ale i dnes. Naopak bychom měli soustavně a hrdě předkládat a požadovat splnění našich vlastních oprávněných požadavků s vědomím, že pokud druhá strana nebude mít postranní úmysly, tak je má bezezbytku a bez průtahů splnit.
To je také jediným předpokladem k definitivní obnově všestranných, rovnoprávných, a vzájemně výhodných mezistátních a na základě tohoto i mezi občanských vztahů. Pokud splnění těchto požadavků Německo odmítá nebo brzdí, musíme mu pořád nedůvěřovat, ať chceme nebo nechceme.
Uvedu znovu stručně, co nám pořád Německo dluží. Tak především právně závazné uznání nulity Mnichova od samého začátku, což mezitím uznala nejen Velká Británie a Francie, ale třeba i Itálie, jakož i plné a výslovné přihlášení se k zásadám platné Postupimské dohody velmocí z r. 1945 včetně jejího článku VIII, vztahujícího se k odsunu Němců z československé republiky.
Důslednou omluvu za to, co nám Mnichovem, okupací a druhou světovou válkou způsobilo, ne nějakou letmou poznámku, byť vysokého státníka, která se dá jakkoli vykládat nebo i odvolat, ale skutečné jednoznačné oficiální přiznání vlastních vin a jejich odsouzení příslušným státním orgánem. Aby bylo jasné jednou provždy. S tím souvisí plná náhrada všech uplatněných a uznaných nám způsobených válečných škod, vč. náhrad přímým obětem těchto německých zločinů.
Samozřejmostí by pak mělo být uznání našich státních hranic se Spolkovou republikou Německo na základě bilaterální ratifikace příslušné hraniční smlouvy. A měly by se také v zájmu dobrého sousedství uznat současné problémy sudetských Němců, jako problém výhradně vnitroněmecký. Třeba se některé z těchto našich spravedlivých požadavků zdají být pouze formálně-právní, jsou však přitom zcela zásadní. Pro Německo totiž znamená jejich odmítání budování výchozích pozic nové revanšistické politiky vůči nám, tak jako v šachu. Život a praktický přístup naší vlády ve mně potvrzuje, že nejde o nějaká opomenutí, ale o pevné koncepční záměry. Spolková republika Německo proto o nich pořád mlčí, nic o nich nechce slyšet. Místo toho od nich soustavně odvrací pozornost tím, že prosazuje a snad už i prosadila, že naše požadavky se mohou nejvýše týkat nějakých náhrad přímým obětem německé okupace s tím, že současně budou stejně spravedlivě vypořádány i požadavky sudeťáků, jde jim konkrétně o vrácení českého občanství a zejména pak o náhradu konfiskovaného majetku. Na tomto místě už nemá smysl se k takové logice vracet. Její uplatňování je totiž možné jen jako součást deformace německé i naší historie, mimochodem vládní osnovy výuky německo české historie v Německu se v podstatě přizpůsobují politice obránce Neubauera. Hlavně jen potud, pokud se skutečně s českým státem znovu beze všeho studu jedná z pozice síly při opomenutí všech zásad mezinárodního práva, spravedlnosti i pouhé slušnosti. Pokud se s ním mává jako s hadrem.
Je hanebné, že naši dnešní politici takový vývoj připustili, že připustili takový vývoj, kdy naše vlastní práva byla odhozena a náš suverénní stát se dostal na jednu rovinu s hitlerovským Německem, já viník, ty viník. Proboha proč? Jak je to vůbec možné? Proč se máme spokojovat s nějakou almužnou pro české oběti, dokonce snad prostřednictvím nadace nebo fondu souběžně uspokojujících jakési německé nároky. Proč máme připustit, že obě strany si byly ve svých zločinech rovny, že jsme zkrátka nebyli o nic lepší než Němci, a to bez jediného věcného důvodu proti všemu zdravému rozumu a nepopiratelné pravdě a proti mezinárodnímu právu.
Proč jim máme dodatečně poskytovat alibi? Copak jsme se zbláznili? Kam se to naše nová strana a vláda nechala vmanévrovat, jak jenom mohla vlastní národ zneuctít a ponížit? Vždyť částky, které se nám nabízí, jsou takové, jako kdyby při dnešním průměrném platu kdokoli z nás nabídl komukoli z nás 10 Kč. A to je jen a jen k smíchu. O tom se přece nedá vážně mluvit, neřkuli jednat.
Nejen z našeho hlediska, ale z hlediska Spolkové republiky Německo a jeho ekonomiky to nestojí ani za zmínku. To, že se kolem toho dělají drahoty a obstrukce, má pro ně výhradně jen a jen politický význam dostat nás znovu na kolena.
Ve skutečnosti jsme měli mít tolik hrdosti, abychom tuto neochotu a obstrukce Německa veřejně před světem deklarovali a odmítli, měli jsme zaplatit odpovídající náhrady zálohově plně z našeho, jde o částky, které ani pro náš chudý stát a rozpočet nic neznamenají a mají jen symbolický význam, a hrdě je připsat na futro Spolkové republice Německo k úhradě až v budoucnosti přijde znovu ke slovu poctivost a rozum. Když už nám nebyla schopna uhradit válečné škody jako celek, tak proč se máme zvlášť handrkovat o haléře. Místo toho se však situace vyvinula tak, že náš, doma tak sebevědomý premiér Klaus, už ztratil svůj glanc a je na jakýsi povel shora přinucen jednat o těchto nárocích, dokonce s pouhým bavorským premiérem.
Bylo to v červenci r. 1995, což je stejná politická úroveň jednání, jako kdyby kancléř Kohl byl donucen jednat na úrovni s předsedou některého našeho bývalého krajského národního výboru. To už připomíná postavení a jednání loutkového prezidenta Háchy v roce 1938 a 1939. Takže Pán Bůh ví, jaké ponižování nás ještě čeká. Všimněme si, že Německo svůj postoj k různým viníkům v jejich neštěstí diferencuje. S respektem se chová k silnějším a sebevědomým, ty zatím nedráždí a arogantně k slabým, nebo třeba jen servilním, jak se jim jevíme přirozeně my. Vůbec se tu nediskutovalo o spravedlivých náhradách a bez řečí se klopilo nejen Židům, ale i Polákům, kde přitom Němci dopadli daleko hůře než v československé republice, v bývalém Sovětském svazu a dokonce i svým válečným spojencům Maďarům a údajně i obětem koncentračních táborů ze Španělska. Také jakás takás omluva se už dočkala nebo takés jakés omluvy se už dočkali. Stejně se chová i německý tisk. Také si troufá trefovat jen do nás. Tak kdysi seriózní deník se v tom zvlášť opakovaně vyznamenal. Upadl do bulvárně agresivního německého nacionalismu a stal se mezitím jakousi sudeťáckou tribunou. Tak třeba 23. 2. 1995 zformuloval požadavek, který jak známo v těchto dnech (srpen 1995) nabývá pevnějších obrysů podle něhož je třeba, aby česká strana uznala vyhnání sudetských Němců za bezpráví, přiznala jim právo na vlast, právo na návrat a rovnoprávnost ve staré vlasti, jakož i navrácení práva na majetek zestátněný tehdy bez náhrady v roce 1945. Tady máme celý scénář ne sudetské, ale dnešní celoněmecké politiky vůči České republice jako na dlani. Politiky, revize nejen druhé světové války, ale i první světové války, a v našem případě snad i onoho národního obrození a postupně jsou v něm odškrtávány jednotlivé splněné body. Nemylme se, vůbec nejde jen o politiku bavorské vlády nebo jen o CSU či CDU nebo jen o kancléře Kohla. Tady táhnou proti nám za jeden provaz všechny vlivné politické síly Německa včetně sociálních demokratů. Rozdíl je jen v míře arogance a popřípadě pokrytectví při jejím zastávání a prosazování. Vzpomeňme si třeba na projev ministra zahraničí Spolkové republiky Německo, představitele FDP ve spolkovém sněmu v březnu t. r. Tady si dovolil postěžovat si na poranění právního cítění sudetských Němců. Mělo by se jim už jednou rázně a deklarativně říci, že o tom se můžeme bavit až nám Němci vzkřísí oněch 360 000 mrtvých obětí a nahradí další nezměrné ztráty 6 let vojenské agrese a okupace. Německo si zkrátka na nás, podle nich nejslabšího článku řetězce, léčí mindráky a hořkost z bezpodmínečné kapitulace ve druhé světové válce. Na nás si chce osvědčit svoji sílu a moc, možná později tak jako za Hitlera znovu přijde i na další východní státy, které jim podobně jako my tak ukřivdily, jen co nás budou mít z krku. Vadíme jim po staletí. Stačí se podívat na mapu, pořád jim náš stát vězí v krku jako zapíchnutá kost, ještě pořád se nás nezbavili a nespolkli jako ostatní dříve slovanské země na sever a na jih od nás. A možná, že mají odvahu ještě na Balkáně v bývalé Jugoslávii. Svět má ještě totiž v čerstvé paměti jejich podezřelé podněcování a iniciativy ve věci urychleného osamostatnění a vyhlášení suverenity Chorvatska a Bosny včetně jejich dodatečné všestranné podpory. I když si každý mohl spočítat, co bude následovat a co také skutečně následovalo. Vůbec jim nevadili a nevadí násilné přesuny a vyvražďování celých po staletí usedlých místních etnik, konečně vždyť nejde o jejich rodné sudeťáky, ale pouhou slovanskou verbež. Takže i zde se projevila jejich arogantní dvojí míra jako vyšitá. Vyvolala se tak válečná rizika nejen pro Balkán a nejen pro slovanské země, ale pro celou Evropu a možná i svět, ale možná že toto oslabení a ponížení všech ostatních má také svůj význam v úsilí o další posilování jeho vlastního velmocenského postavení. Na ceně, kterou platí druzí nezáleží, stačí když se nad ní ve sboru farizejsky brečí. To je ovšem neodpovědná hra s ohněm, zejména v dnešní tak labilní evropské a celosvětové situaci, který pak může spálit i své strůjce. Co je však již dnes zřejmé, že uvedenými koordinovanými přístupy a stále se zesilujícím nátlakem vůči nám, úsilím o naše opakované znásilnění v moderním hávu, snahou o návrat politického a mocenského uspořádání Evropy podle stavu v minulosti se Německo dostává opět na scénu jako stát, který se stále více hlásí k těm nejošklivějším stránkám své strašlivé a hanebné minulosti, svým nacistickým a hitlerovským 30. a 40. létům. Jako stát, který chce revanš a čeká jenom na svoji novou příležitost. To se nedá zamaskovat, tady žádná licoměrnost a dělání ramen nepomůže. Ze všech uváděných důvodů mu proto zatím pořád nelze důvěřovat. Mimochodem domnívám se, že tento až nestydatý německý tlak má u nás dvojí dopad. Nejen že dokázal zastrašit a zkorumpovat část našeho obyvatelstva, zejména z řad jeho současné elity, ve svém souhrnu ale naopak také působil a čím dál více působí z hlediska sudeťáků a Spolkové republiky Německo i kontraproduktivně.
Totiž český národ, který už mezitím většinou chtěl na okupaci a druhou světovou válku nejraděj zapomenout, byl tak donucen se znovu probudit a uvědomit si, že nebezpečí z této strany zdaleka nebylo historicky zažehnáno, že musí být i nadále ve střehu. Začal zkrátka být na Německo a jeho chování znovu výrazně citlivý. Nemůžeme věřit nejen Německu, ale i našim polistopadovým politikům, kteří s ním stávající protičeskou politiku pekli a pečou, Bůh ví, za kolik stříbrných, kteří nás dostali do stávající situace, kdy se máme stát historicky stejnými lotry jako hitlerovské Německo. Kdy se máme sudeťákům omlouvat za to, co na nás spáchali. Kdy se máme doprošovat jakési almužny pro oběti jejich zločinů s tím, že současně - ovšem s omluvou - máme platit za to, že nás mohli zradit, přepadnout, okupovat a vraždit. A to máme považovat za jakousi historickou tečku, za tlustou čáru za naší společnou minulostí.
My ovšem nemůžeme chtít žádnou takovou tečku ani tlustou čáru, kterou bychom se pro nic za Čnic vzdali své historické pravdy a svých oprávněných nároků k Německu. Pokud se nám napřed řádně neomluví, neuzná nulitu Mnichova od samého začátku, neuhradí veškeré uplatněné a schválené válečné škody a neuzná bezpodmínečně stávající vzájemné státní hranice České republiky, nemáme se s ním o čem bavit. Tak to odložme a nejednejme, zachovejme si naši národní pravdu a hrdost. Čas možná nepracuje pro nás, ale rozhodně nepracuje proti nám.
Je zřejmé, že Německo je tím, kdo nás chce mít rychle z krku. Nechce, abychom se včas vzpamatovali. Není na co spěchat, protože nás zřejmě na druhém konci jako výsledek nečeká nic lepšího, než další formy vítězství v podobě rovnající se už uzavřené citované smlouvě z roku 1992. Přece se nevzdáme historické spravedlnosti a nepodřízneme si větev do budoucna a nic za to. Z té jejich nedobrovolné almužny nám nebude ani horko, ani zima. A že nás nepodpoří při vstupu do Evropské unie a NATO, nebo čím se nám ještě vyhrožuje? No tak ať! Jednak Evropská unie není jen Německo, jednak není pořád stejně jasné, zda to pro nás bude výhodné či nikoliv. Nám přece o nic nejde. Stydět se za takový postup musí Německo a ne my, pachatel zločinu a ne jeho oběť. Na nic nemusíme spěchat. Nemáme k tomu důvod, pokud to pro nás nemá být skutečně spravedlivé a prospěšné. To znamená žádný kvalt, jen věci odložme a necháme dále zrát. My sami už v těchto záležitostech nemáme co ztratit. Nic se nám totiž nenabízí, než naše vlastní úplné poddání se silnému a bohatému sousedovi.
V prvé řadě je nutné přestat koketovat s nějakým společným deklarativním prohlášením obou států, ať už se to má stát na úrovni parlamentů nebo vlád. V tomto smyslu je nutno se z naší strany jednoznačně na odpovídající úrovni od podobných záměrů nahlas distancovat a uvést také plné důvody, proč pro nás není možné na koncepci tlusté čáry bez předchozího vyřešení našich zásadních práv a nároků přistoupit. Přijetí předpokládané společné deklarace by nebylo ničím jiným, než že jejich ohromné závazky vůči České republice budou škrtem pera vynulovány, že se jich jen tak, z blbosti nebo z leknutí zřekneme.
Proto o nás platí, abychom si dali pozor na to, co naši politici v této věci napáchali a zřejmě ještě chtějí napáchat. Nejen do voleb v roce 1996, ale hlavně po nich. Protože tlak z německé strany nepoleví, ať už slyšíme jakkoli krásná slova. A ti naši jsou poddajní a servilní jak guma. V tomto směru už dnes se chovají jako háchovská loutková vláda. Protože i když si nemůžeme vynucovat spravedlivý přístup Německa v oblasti zahraniční politiky, tak aspoň nám nikdo nemůže zabránit, abychom okamžitě uplatnili nutné preventivní kroky ve vnitřní politice, nemáme-li ztratit jakoukoli úctu sami k sobě, samozřejmě zákonnými prostředky.
Především je nezbytné vyloučit z výuky historie na školách nepravdivé a neúplné informace o vývoji českého státu a česko-německých vztahů. Týká se to především nejnovější historie let 1938 - 1945, kde se už dostaly do používání schválené učebnice deformující historickou pravdu v neprospěch našeho národa, viz např. známé Dějiny zemí Koruny české z roku 1992. Musíme všestranně a soustavně organizovat připomínání památky československého odboje za druhé světové války a jeho vůdců, a to je především prezidenta dr. Eduarda Beneše, v této souvislosti odkázat drzé a provokativní německé námitky tam, kam patří, budováním důstojných památníků, udělováním příslušných čestných státních řádů a vyznamenání, pojmenováním ulic, prostranství apod. Právě dr. Beneš byl a zůstal naším rozhodujícím národním hrdinou, o jehož politických a morálních kvalitách svědčí už to, že právě jemu nemohl Hitler přijít na jméno. Právě to ho nejvíce ctí. Současně nepřipouštět znevažování památky československého odboje třeba pořádáním provokativních sudeťáckých či jim příbuzných shromáždění na pietních místech věnovaných jeho památce, jak se tomu stalo už v Terezíně.
Na území České republiky nesmíme připouštět ani budování a udržování památníků Němců a Rakušanů padlých ve druhé světové válce s výhradou soustředěných hrobů těch, kteří padli na našem území. K těmto účelům však nelze poskytovat žádné prostředky ze zdrojů státních nebo místních orgánů.
Navíc na takových místech musí být učiněny výrazné a zdaleka viditelné pamětní desky v českém jazyce připomínající, že jsou tu pohřbeni vojáci nám nepřátelské armády, kteří padli v agresivní válce proti českému národu a státu, kteří bojovali za nespravedlivou věc a proti historickým právům českého národa a státu.
Do důsledného vyřešení našich vzájemných vztahů s Německem nelze na našem území připustit provokativní společná vojenská cvičení, kterých by se účastnili vojáci Bundeswehru. Bylo by vlastizrádné nechat strkat do naší armády bez omezení nos potenciálního nepřítele, země s níž nemáme žádnou spojeneckou smlouvu s přesně vymezenými podmínkami. Proč bychom se potom měli zabývat ještě kontrašpionáží a mít na to dokonce úřad? Naši vojáci se pak obdobných cvičení v zahraničí mohou zúčastnit jen v případech, kdy budou zapojeni i vojáci armád dalších spřátelených či spojeneckých zemí.
V rámci nezbytného jazykového zákona je pak třeba zamezit, aby mohly být používány úřední či veřejné faremní nápisy a označení v cizím jazyce, resp. jen v cizím jazyce, přičemž v případě dvojjazyčnosti musí být čeština použita jako první. Stejně tak musí být využívána i ve vnitropodnikovém řízení podniků a organizací, pokud jsou českými rezidenty, vedení účetnictví, vnitřní směrnice, korespondence apod.
Stalo se už nezbytným zabránit tomu, aby v českých hromadných sdělovacích prostředcích převládl majetkový nebo jakýkoli jiný - popř. i skrytý - vliv zahraničních majitelů nebo jejich českých nastrčených zástupců. Takové zjištěné případy postihovat zákazem činnosti a dalšími odpovídajícími sankcemi včetně majetkových. Obdobně je nutno zabránit i ovládnutí českých tiskáren a reklamy.
Konečně je čas i na to, aby byla pozornost státních orgánů České republiky zaměřena na prevenci a přísný postih případné kolaborace nebo dokonce velezrady ve prospěch cizí moci, či budování pátých kolon v jakékoliv formě, ať už třeba v oblasti politiky, ekonomiky, sdělovacích prostředků nebo církví.
Máme právo požadovat, aby uváděná zahraniční i vnitřní politika byla zajišťována a prosazována s veškerou důstojností po vzoru řady jiných zemí, např. Holandska nebo Izraele. Musíme se přitom důsledně opírat především o objektivní historickou pravdu, mezinárodní právo a morální principy. Vyhledávat a využívat v tomto směru nejširší možnosti koordinované spolupráce s dalšími zeměmi mající obdobné zkušenosti a problémy, zejména s Polskou republikou či Ruskou federativní republikou, jakož i s příslušnými zainteresovanými státy západní Evropy. Nemusíme se vůbec bát, že při těchto přístupech zůstaneme sami.
Pořád nám hrozí historický revanš, tj. přeměna českého státu na kvazi německou kolonii. Se vším, co by s tím bylo nerozlučně spojeno, nejen návrat sudeťáků a náhrada jejich konfiskovaných majetků spolu s odpovídajícím trvalým ponížením českého národa a jeho postupnou germanizací. Hrozí nám trvalé vykořisťování, přeměna českého národa včetně jeho inteligence na podřadnou nebo méně placenou pracovní sílu. To, že výsledky naší práce poplynou nejrůznějšími formami do zahraničí.
Hrozí nám, že jedna jediná velezrádná česká generace promarní výsledky práce předchozích nejméně deseti poctivých českých generací, všeho dosavadního odboje. Jejich oběti by byly pro nic za nic zmařeny zradou pár stovek či tisícovek národních kolaborantů. Proti proudu dějin v době, kdy se každý jiný - byť i malý národ, třeba černošský nebo pobaltský - staví na vlastní nohy. Tomu musíme čelit všichni společně, a to nejen ve volbách. To by určit nestačilo. V prvé řadě si tuto hrozbu a její důsledky musíme plně uvědomit.
Jsou slyšet a dají se číst i takové moudré teorie, podle nichž by pro nás nebylo tak špatné, kdybychom se stali dalším spolkovým státem bohaté Spolkové republiky Německo nebo státy - to je Čechy a Morava. Dokonce že by to bylo pro náš malý národ v centru Evropy jediným definitivním východiskem. Jde konečně o opakování podobných názorů už z dob RakouskoUherska. Prostě - necháme už všeho a hoďme konečně flintu do žita, vzdejme se a budeme mít pokoj a dobré bydlo.
Chtěl bych slyšet, co by na takové názory řekli třeba v Litvě nebo v Estonsku, kdyby jim někdo doma znova navrhoval návrat do státního svazku s Ruskem. Co by na to řekl náš první prezident Masaryk? Nejenže je to nejvyšší stupeň zbabělosti a otrocké poníženosti, ale navíc to jsou zcela naivní představy. Protože nemylme se - nejsme v podobné situaci, jako třeba občané bývalé NDR, to byli Němci, a proto se k nim SRN ve vlastním zájmu zachovala jako bohatý strýček. Přesto se až dosud i tu národ ještě v podstatě dělí na bohaté a šlechetné na straně jedné a obtížné na straně druhé.
Nám ale nikdo nic nedá. Tím méně Němci. Proč by to tedy proboha neměla Spolková republika Německo dělat pro nás, pro podřadný slovanský nárůdek, který jim už tolik století jen pije krev. A stejně bychom se jako dva rovnoprávné národy s odlišnými zkušenostmi a charakterem v jednom státě, pokud bychom tu nebyli jako podřízení panskému, dlouho nesnesli.
V dané situaci je pro ně určitě výhodnější, když nás převezmou jen jako předmět kolonizace a ne jako spoluobčany. Samozřejmě i to by nás brzy stálo národní identitu, naše češství. Možná, že to zní formálně, patrioticky, ale takovou ztrátu si ani dnes nemůže dovolit žádný národ, pokud si nechce zachovat sám sobě tu nejzákladnější úctu a samozřejmě i těch druhých. Stálo by to navěky i ztrátu našeho vlastního státního území, našeho rozhodujícího národního jmění. Připomeňme si, že toho se nevzdá jen tak bez boje ani pouhý pták či zvíře. Jak známo, i pro ně platí jako rozhodující etologický princip tzv. teritoriální imperativ, tedy zajištění a ochrana vlastního území.
Tím spíše to pak musí platit pro člověka, pro lidi, pro národ, bohužel si ale musíme přiznat a uvědomit, že tento kolonizační proces se už mezitím rozběhl, přičemž jeho hlavním nástrojem je hospodářské ovládání, tj. přejímání strategických částí naší ekonomiky a našich trhů v podstatě za babku. To vůbec nevylučuje, ale naopak předpokládá širší politické a ekonomické zapojení České republiky do společenství Evropy, popř. euroasijského společenství, počítáme-li odůvodněně i se zeměmi bývalého Sovětského svazu, posilování našeho euroobčanství a světoobčanství. Nemusíme tam ale přes kováříčka, to je přes Německo, ale přímo přes kováře, přes Evropskou unii, přes Evropu, přes případné zmíněné euroasijské společenství nebo Organizaci pro evropskou bezpečnost a spolupráci. Myslím, že není ve skutečnosti tak nereálná, jak se to dnes mnoha lidem jeví. Německo by bylo jen zbytečnou oklikou na cestě k evropanství. Můžeme tam totiž směřovat přímo. Nemusíme se učit mluvit a myslet německy. Konec konců je dnes jen lokální evropskou řečí, nemající širší uplatnění. Učme se přímo mluvit a myslet anglicky, neboť angličtina, jak se zdá, se rychle stává rozhodujícím světovým jazykem, a to platí i pro Němce. Uvědomme si, že v Evropě zdaleka nerozhodují jen německé zájmy nebo moc, i když nás tím třeba někdo straší, ale i desítky ostatních středních a malých států, samozřejmě i USA, Ruska, Velké Británie, Francie, Itálie, Ukrajiny, Španělska či Polska. Na to nesmíme zapomínat. A tyto státy mají s Německem také své zkušenosti a dosud na ně nezapomněly. Nepropadejme proto panice hned, jakmile se na nás Německo a jeho představitelé zamračí nebo nám něco doporučí.
Pokud se skutečně a zcela oprávněně budeme orientovat na naše široké a efektivní zapojení do evropské politiky a ekonomiky, musíme počítat s nutným přechodným obdobím. V jeho rámci musíme postavení, bohatství a moc Německa jak se patří respektovat, aniž bychom se měli jednostranně poddávat jeho představám a požadavkům. Proto se snažme vycházet s ním co nejkorektněji a usilovat přitom o maximální posílení vzájemné důvěry a spolupráce, ale přitom si ho držme na distanc. Dobrá vzájemná spolupráce totiž není jen věcí a jednostranným zájmem nás v České republice. Zatím je to míč pořád na německé straně, na to nezapomínejme, že ona musí učinit první kroky. Nikoliv slovy nebo dokonce nátlakem či vyhrožováním, ale reálnými činy, vedoucími k definitivnímu překonání neblahé minulosti Německa a ke splnění všech závazků vůči nám. My vůči nim žádné nemáme. Pokud tak neučiní, tak jim nemáme právo ani odpustit. Učinit tak by potom znamenalo pouze zbabělé nastavení druhé tváře. Uvažujme perspektivně a buďme vůči Německu trvale ostražití v duchu známé lidové anekdoty, která se ptá, jaký je rozdíl mezi Němci a Rusy. Ten, že Rusové už odtáhli. A to je ponaučení pro nás trvale platné.
Tyto dny jsme svědky historického zlomu pro český národ, který přichází opět po více než 50 letech a bude do budoucna zaplňovat stránky našich učebnic. Jedná se o novodobý diktát, který naše dějiny už zažily, a je dnes na nás všech, kteří mají o tom rozhodnout, aby zvážili všechna pro i proti a nedovolili opakovat události, které všichni dobře známe.
Abychom správně pochopili celkový kontext Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, musíme si připomenout alespoň částečně celkový chod dějin, ze kterých vyplynula dnešní podoba a na základě této skutečnosti se my dnes rozhodujeme. Je osudem českého národa, že po dobu více než 1 400 let hraničí na celém západě, na celém jihu a na severu se zeměmi obydlenými německým národem. Z této osudové skutečnosti plynul vždy zájem obou národů, Čechů i Němců, po vzájemně dobrých nebo přátelských vztazích a v této době je tento zájem větší než kdykoliv jindy.
Přirozené i od Čechů, kteří jsou malým národem v srdci Evropy, plyne zájem, aby měli s ekonomicky jedním z nejvýznamnějších států Evropy dobré sousedské vztahy. V současné době je známo, že již delší dobu jsou vedeny mezi příslušnými orgány České republiky a Německé spolkové republiky jednání mající vyústit v jakousi dohodu nebo deklaraci o vzájemných vztazích mezi oběma státy. Výsledkem těchto tajných jednání je dohoda, deklarace či smlouva, která bude mít pro český národ na celá desetiletí obrovský význam a bude určovat postavení našeho státu vůči Německu i vůči Evropě. Dotýká se proto každého z nás. Není to jen součást politického spektra nebo politického boje. Je to stavební kámen, který negativně poškodil či poškozuje naši zemi v takto koncipované česko-německé deklaraci. Mělo by být nanejvýš potřebné, aby daná jednání neprobíhala tajně s úzkým politickým zaměřením, s úzkým cílem a nepohrdala celým národem, o který v dané deklaraci jde. Proto je dnes nutné podrobně se věnovat bod po bodu dané deklaraci, zapojit do ní celou veřejnost, aby se každý mohl vyjádřit k tomuto vážnému aktu dneška a nedovolit jen hrstce vyvolených rozhodnout tak, jak jsou koncipovány jejich úzké politické cíle.
Děkuji vám za trpělivost a za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Dámy a pánové, končím projednávání dnešního dne. Sejdeme se zítra v 9.00 hodin. Konstatuji, že budeme pokračovat v obecné rozpravě. Jako první vystoupí paní kolegyně Kořínková. Připraví se potom pan kolega Krampera. Přeji vám dobrou noc.
(Schůze přerušena ve 21.04 hodin.)