Poslanec Michal Frankl: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, vážení členové vlády, vážená sněmovno, dnešní projednávaný bod česko-německá deklarace není samozřejmě nějakým zcela zásadním mezníkem na vývoji česko-německých vztahů, ale je bezpochyby bodem, který zasluhuje naši plnou pozornost. Každý z nás vnímá jinak tuto problematiku. Je tam ta rovina citová a je tam rovina rozumová. Zejména vy - z poslanců a poslankyň - kteří jste starší generace než moje, cítíte často více rovinu citovou. Na to je třeba pamatovat. Je třeba znát vědomí historických souvislostí. Ale na druhé straně - říkám to zejména za mladší generaci - je potřeba vidět, že česko-německá deklarace je výzva k přítomnosti a zejména výzva do budoucna.
Česko-německá deklarace je určitým odrazovým můstkem pro naše další - a dobré - vztahy s Německem. Naše vztahy s Německem budou bezpochyby podmiňovat naše vztahy k Evropě jako celku. K Evropě, do které se vracíme, v které jsme sice vždycky byli, ale do které se vracíme jako plnoprávnější a v budoucnu zcela plnoprávní členové. A já prosím, abyste se před tím, než budete hlasovat, rozhodli a potlačili city. Abyste dali průchod rozumovým, racionálním argumentům. A já na vás apeluji, abyste více než na generaci našich otců mysleli na generaci našich dětí. Stejně tak prosím, abychom nedávali šanci těm - a jsou bohužel na obou stranách, jak na straně německé, tak na straně české - kteří zpochybňují dojednání obsažená v deklaraci, abychom nepřipouštěli různé výklady, abychom k deklaraci nepřipojovali žádná usnesení, která by těm, kteří zpochybňují to vzájemné porozumění, dávala argumenty, a kterými by mohli říkat, že již od samého počátku obě strany měly k deklaraci různý přístup.
Ta symetričnost v přijetí tohoto dokumentu je podle mého názoru prioritní, protože potvrzuje skutečně společnou vůli a společný výklad deklarace jak z naší, tak z německé strany. Děkuji vám za pozornost a ještě jednou vás prosím, abyste bedlivě vážili své rozhodnutí při hlasování o deklaraci. Děkuji. (Potlesk v části sálu.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Franklovi, prosím, aby se slova ujal pan poslanec Jiří Karas. Připraví se poslanec Petr Vrzáň.
Poslanec Jiří Karas: Vážený pane předsedo, pane předsedající, vážené dámy a pánové, jestliže se mám dnes jako občan této země vyjádřit k česko-německé deklaraci, musím nejprve uvést hned několik důležitých kritérií, která zásadním způsobem odkrývají rozměr a polohu celého problému. Nehodlám na tomto místě analyzovat tisíciletou zkušenost vzájemných vztahů mezi Čechy a Němci. Nechci hodnotit ani míru zodpovědnosti německého, italského, nebo španělského národa na fašistickém běsnění, jehož infekce se přehnala Evropou a poznamenala vývoj obyvatel kontinentu a celého světa.
Padesát let se učíme hledat cestu k vzájemnému usmíření. Česko-německá deklarace je jedním z vrcholných aktů této pro nás tak životně důležité cesty. Na této cestě samozřejmě nelze přehlédnout osudy obětí a postižených. Každá diktatura, každé násilí páchané ve jménu diktatury se nesmazatelně vrylo do osudů milionů lidí.
Pokud budu vycházet ze zkušeností vlastní rodiny, pak nemohu zapomenout na své příbuzné, kteří byli za války pronásledováni a často i citelně postiženi za své vlastenecké postoje a odpor k okupantům. Někteří z nich byli po válce z důvodu národnosti a tzv. kolektivní zodpovědnosti odsunuti z Československa. Mí rodiče zůstali v osvobozené vlasti, ale po nástupu tehdejšího komunistického režimu byli označeni za nepřátele diktatury proletariátu a nakonec vězněni v komunistických lágrech.
Matka, otec i bratr, celá rodina měla možnost na vlastní kůži pocítit, že mezi diktaturami není rozdílu. Fašistická ideologie nás ohrožovala ve 40. letech stejně jako nebezpečí komunistů v letech padesátých. Jestliže dnes slyším cynická prohlášení na adresu padlých německých vojáků pochovaných v Milíně, jejichž hroby by měly být podle některých občanů vymazány z paměti, historie i povrchu země, musím protestovat ve jménu stejné lidskosti, jako bych protestoval proti rušení národního památníku v Terezíně nebo v Osvětimi.
Fašismus a komunismus rozesel nejprve nenávist mezi lidmi, rasami, národy, skupinami a vrstvami obyvatel. Sklizeň pak byla velice smutná a hořká, rozseté hroby, strach, hněv, touha po pomstě. Nenávist však nelze živit donekonečna. Touha po pomstě se nesmí stát jedinou ozvěnou minulých let. Dějiny nás mají vést k zamyšlení, poučení a především k hledání nové perspektivy vzájemného soužití. Smíření - to není zapomenutí napáchaných zločinů. Smíření - to je uznání skutečnosti, že některé zločiny se nedají oplatit dalšími zločiny.. Smíření - to je předání těchto nesplatitelných zločinů vyšší spravedlnosti. K takovému usmíření nás vede duch česko-německé deklarace.
Není lehké najít k tak těžkým dějinným situacím odpovídající termíny a formulace. Ani ta nejvýmluvnější terminologie však nesplní svou funkci, jestliže nebude podřízena nejvyšší autoritě dějin, která nás staví vedle sebe jako rovné s rovnými a žádá po nás v každém okamžiku usmíření a návrat k opravdovým hodnotám a mezilidským vztahům, které ústí do bratrství všech se všemi. Jednotná Evropa stojí jako jeden z budoucích pilířů k uskutečnění nových mezilidských vztahů oproštěných od nacionalismu a sobectví početnějších a bohatších před menšími a chudšími národy.
Při tom všem nelze pustit ze zřetele práva národnostních menšin a skupin obyvatel, které je zapotřebí chránit tak, aby bylo možné v budoucnosti uchovat mír ve státě i v celé Evropě. Vynucené přesídlení a vyhnání je z tohoto hlediska nutno vidět jako stejné bezpráví, ať už k němu došlo za Stalinovy éry v Sovětském svazu u Tatarů, ruských Židů či Kalmyků, nebo jestli postihlo Čechy během německé okupace, nebo později sudetské Němce po druhé světové válce v českém pohraničí.
Dnes ani zítra nesmí nikdo vyhlásit násilí za právo. České země jsou místem, kde se tisíc let prolínaly tři kultury - česká, německá a židovská. Jestliže toto soužití skončilo právě násilím, stalo se tak bez ohledu na vinu té či oné strany ke škodě všech tří národů. Franz Kafka se narodil v Praze, Prahu miloval, čerpal ve svém díle z její mystiky, obohatil českou kulturu - ač rodem Žid a jazykem Němec, patřil k Praze stejně Jako Karel Poláček nebo Franz Werfel.
Vina a utrpení, jež poznamenaly osudy našich národů před půl stoletím, by se neměly stát posledním slovem 20. století. Češi a Němci stejně jako další národy jsou a zůstanou sousedy v Evropě. Pro skutečný mír na starém kontinentě bude rozhodující křesťanské urovnání hádek a sporů, jež oscilují mezi Němci a slovanskými národy. Dluhem dnešní generace zůstává dohoda a usmíření, které se musí projevit vůlí k právu a k pravdě, touhou po spolupráci v pokoji.
Dovolte mi, dámy a pánové, abych v závěru své řeči podtrhl význam, směr a cíl zahraniční politiky. Politické postavení České republiky vůči jejím větším sousedům nemůže být postaveno na osobních sympatiích či antipatiích k Němcům a Rusům jako nositelům více či méně přitažlivých kulturních vlastností a lákavých materiálních výhod či jako představitelům vzdálených nezapomenutelných či odpuštěných křivd. Naše mezinárodní vztahy nesmí být diskutovány v pojmech trestu a pomsty. Trest totiž nemá v mezinárodních vztazích větší místo než odměna a pomsta do nich nepatří více než vděčnost. Návaly emocí musí být podřazeny nutnosti ochrany a prosperity státních zájmů. To je prosím jeden ze základních principů mezinárodní politiky.
Tragika české zahraniční politiky spočívá již dlouhá desetiletí v hledání jakési družby s tím či oním národem. Jako bychom nechtěli vidět, že city do mezinárodních vztahů nikdy nepatřily. Jejich výsledkem a tragickým omylem byl Mnichov, únor 1948 a pražské jaro 1968. Nikdy tu nerozhodovalo přátelství, ale výhodnost a prospěšnost. Oprosťme se tedy konečně od emocí a jednejme ku prospěchu občanů této země i celé Evropy. Budoucí poměr mezi sudetskými Němci, Čechy, ale i Slováky a dalšími národy a národnostmi může být uspokojivě uspořádán jen v rámci celoevropské integrace. To předpokládá perspektivně založené usmíření mezi německým národem a jeho východními sousedy.
Česko-německá deklarace je projevem pochopení této situace a prvním krokem na cestě k jejímu řešení. Jsem osobně přesvědčen, že naše ano pro deklaraci bude zároveň projevem souhlasu k budoucnosti celé Evropy. Děkuji za pozornost..
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Jiřímu Karasovi a prosím, aby se slova ujal pan poslanec Petr Vrzáň.
Pro ty, kteří zaregistrovali, že se stopky rozběhly v polovině vystoupení pana poslance Karase, chci říci, že jsem čas sledoval na svých hodinkách a že nepřestoupil hranici 10 minut.
Poslanec Petr Vrzáň: Vážený pane předsedající, pane předsedo, vážení členové vlády, dámy a pánové, zastavme se v rámci projednávaného bodu jednání u některých mezníků soužití obou, tedy českého a německého národa, a to společné komise historiků, která vznikla na základě dohody ministrů zahraničních věcí České a Slovenské Federativní Republiky a Spolkové republiky Německo v roce 1990.
Jejím úkolem bylo zkoumat a hodnotit společnou historii obou zemí, především v tomto století, a to v širokém historickém kontextu. Prvním takovýmto mezníkem je ztroskotání politiky vzájemného vyrovnání.
Když se František Palacký v roce 1848 odmítl účastnit dubnových voleb do německého Národního shromáždění ve Frankfurtu nad Mohanem, obyvatelstvo státu německého spolku si uvědomilo, že český národ pro sebe v rámci habsburské monarchie požaduje svébytnou politickou existenci, ačkoli jeho konstituování jako moderního národa je teprve v počátcích. Zatímco kroměřížská říšská ústava z roku 1849 byla založena na spolupráci německých a českých liberálů, v 60. letech se na široké základně zformovalo národní hnutí, které se stavělo proti byrokracii orientované na Vídeň a determinované ponejvíce německým prostředím. Národně politická strategie Čechů vycházela z přesvědčení, že habsburská monarchie je pro malé národy mezi Ruskem a Německem vhodnou formou jeho existence, ovšem za předpokladu, že ve vnitřních záležitostech habsburské monarchie musí dojít k důkladné federalistické přestavbě. Poté, co ztroskotala revoluce 1848 - 1849, byla první příležitost k reformě habsburského mnohonárodnostního státu promeškána. Radikální české síly, které usilovaly o samostatný český stát, však zůstaly v menšině.
S rakousko-uherským vyrovnáním z roku 1867, které Uhrám zajistilo dalekosáhlou autonomii, a se založením německého císařství v roce 1870 - 1871 vstoupilo soužití Čechů a Němců v českých zemích do nové fáze. Zatímco německé měšťanské strany se zasazovaly o stabilizaci a prioritu německého elementu, české národní hnutí usilovalo o principiální zrovnoprávnění Čechů s Němci při obsazování veřejných úřadů, o urychlené zdokonalení českého vzdělávacího systému a vzhledem k jasné německé převaze v průmyslu a hospodářství i o rovnost Čechů a Němců ve finanční a daňové politice.
Vídeňská vláda se k vzájemným nárokům národnostním stavěla jako k určité záruce politické loajality, uspokojovala je jen částečně, a tím mezi národnostmi rozdmychávala vzájemné spory, neprojevovala ani ochotu k zásadním reformám a prokazovala rovněž čím dále tím menší schopnost dospět k pokojnému vyrovnání mezi národy a upravit v konstitučně demokratickém duchu ústavy Předlitavska, to je západní poloviny Rakousko-Uherska.
Po období pasivní rezistence se vedoucí čeští politici náhle přiklonili k tzv. pozitivní politice. V naději na národní vyrovnání s Němci začali participovat na vídeňské vládě, resp. na orgánech ústřední moci. Tato pozitivní politika, kterou brzdil rostoucí vliv Německa, Uher a odpor předlitavských, zvláště českých Němců, ztrácela v české veřejnosti postupně podporu, a sice tou měrou, jakou v monarchii stagnoval demokratizační proces a monarchie se stále více ocitala ve sféře vlivu německého císařství.
Opětovné nezdary vyrovnávacích jednání a zvláště Banechiho (?) krize v r. 1897, pramenící z protestů německých stran, vyvolávaly rostoucí parlamentní obstrukce, prostředek, kterého střídavě užívali čeští i němečtí poslanci, a který výtržnostmi nebo bojkotem ochromoval říšskou radu i český zemský sněm.
Rakouská říšská a státní krize způsobila, že monarchie do první světové války vstupovala bez fungujících parlamentních institucí. Během neustálých snah o národní vyrovnání se sice stanoviska obou stran, zvláště na Moravě, sblížila, k vyrovnání však před vypuknutím války už nedošlo, a to proto, že požadavek obnovy historického státního práva českých zemí odporoval německému programu rozdělení Čech na národnostní kraje.
Soužití Čechů a Němců v českých zemích, trvající několik staletí, bylo v tomto období velmi těžce narušeno výbuchy bojovného nacionalismu.
Druhým takovýmto mezníkem je první světová válka a založení Československa.. V podmínkách první světové války se vyostřil nacionalismus německých stran, které se stavěly za užší spojení mezi Rakouskem a německým císařstvím.
Když pominuly české naděje na demokratickou přestavbu monarchie, jíž by se vyřešila i národnostní otázka, rozhodlo se radikální křídlo českého a slovenského národního hnutí pod vedením T. G. Masaryka, Milana Rastislava Štefánika a E. Beneše zasazovat se o státní nezávislost obou národů a dosáhnout proto podpory mocností Dohody.
Vzdor všeobecně rozšířené skepsi mezi Čechy stálo v okamžiku vypuknutí první světové války veškeré obyvatelstvo českých zemí ještě loajálně na straně monarchie. Po těžkých ztrátách v karpatských bitvách a v důsledku rostoucí zásobovací krize však ochota Čechů bojovat rychle ochabovala. Suspendování parlamentu, zostřená cenzura, odsouzení českých politiků a bezkoncepční působení ústřední vlády přispěly k polarizaci poměrů v zemi, ještě přiostřované tvrdým postupem státní moci proti stávkám a demonstracím.
Smrtí císaře Františka Josefa I. v listopadu 1916 odešla navíc z veřejného života osobnost, která byla důležitým pojítkem mezi národy a posilovala jejich loajalitu vůči monarchii.
Ochota Čechů setrvat v monarchii bez zásadní přestavby monarchistického habsburského státu v posledním roce války už prakticky neexistovala. Tento pronikavý obrat nálady byl zároveň důsledkem aktivit československé zahraniční akce, která dokázala v dohodovém táboře vzbudit přesvědčení o nutnosti zásadní přestavby a demokratizace ve střední Evropě.
České historické státní právo, přetvořené do podoby programu samostatné republiky, jejíž součástí měly na základě etnické příbuznosti být i Slováci, pozvolna nabývalo v české veřejnosti vrchu. Ochota vytvořit československou legii, propuknutí ruské revoluce, vstup USA do světové války, návrhy amerického prezidenta Wilsona na nové politické uspořádání s ohledem na právo na sebeurčení národů, jakož i dohody, které dojednal Masaryk s reprezentanty Slováků a Rusínů v USA, vytvořily předpoklady pro přijetí československého národního výboru do tábora spojenců a pro akceptování požadavku národního státu.
Porážka centrálních mocností, neuspokojivé nabídky císaře Karla I. na přestavbu státu, nezbytnost zachovat klid a pořádek, a také úsilí české společnosti o státní samostatnost, to všechno spolurozhodovalo při spontánním vyhlášení Československé republiky 28. října 1918. Němečtí obyvatelé okrajových oblastí Čech a Moravy, v nichž tvořili většinu, se v rozčarování ze zániku monarchie a z obav před následky pronikavých politických a sociálních proměn rozhodli s odvoláním na právo na sebeurčení národů, které navrhoval Wilson, a které zprvu proklamovala mladá sovětská moc, připojit se k nově založené republice německé, Rakousku, a s ní pak koneckonců i k německé říši. České nabídky k účasti ve vládě odmítli.
Potlačení německých demonstrací 4. 3. 1919, v některých městech krvavé, postavilo další politické bariéry. Prosazení československé koncepce národního státu v historických hranicích českých zemí na pařížské mírové konferenci vyvolalo mezi Němci v českých zemích silné zklamání. Zkušenosti z poválečného období a německé požadavky na připojení k německému Rakousku zároveň na české straně prohloubily silnou nedůvěru.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Pane poslanče, dokončete, prosím, myšlenku. čas uplynul.
Poslanec Petr Vrzáň: Šest řádků. Do revolučního Národního shromáždění Československa, které 29. února 1920 přijalo parlamentně demokratickou ústavu, i když přizpůsobenou potřebám československého státního národa, nebyli povoláni zástupci Němců, v neposlední řadě pro svůj odmítavý postoj vůči nově založenému státu.
Přes jednotlivé nepokoje se Československé republice ve srovnání s jejími sousedy rychle podařilo konsolidovat se jako právní a sociální stát a stabilizovat svoje národní hospodářství.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Vrzáňovi. Prosím, aby se slova ujala paní poslankyně Hrůzová a připravila se paní poslankyně Rujbrová.
Poslankyně Vlasta Hrůzová: Pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, nebudu zde diskutovat ten či onen názor, zda text deklarace ve svých konkrétních bodech je či není revizí druhé světové války, zda vylučuje nebo umožňuje právní nároky na navrácení majetku sudetským Němcům.
Odmítám deklaraci ze dvou zásadních důvodů. Bylo řečeno, že kdyby nebylo zmíněné deklarace, nemohly by býti nastoleny normální vztahy mezi našimi národy a nebylo by podpory Německa při vstupu České republiky do Evropské unie.
Při současném stavu naší demokracie a především ekonomiky nevidím integraci naší země do tohoto společenství jako nevyhnutelně nutnou. Jestliže dovolíte, řeknu i já své kdyby. Co by bylo s naším národem, kdyby Německo vyhrálo druhou světovou válku? Jak by se při rozpadu Československa v roce 1992, v době, kdy se naopak Německo sjednocovalo, vyvíjela situace v českém pohraničí, kdyby v něm sídlily tři milióny Němců?
Jako druhý důvod, proč pro deklaraci nezdvihnu ruku, je skutečnost, že byť je vytvořena hlavně pro odsunuté sudetské Němce, není v ní jasně uvedeno, že to byli právě sudetští Němci, kteří se na výzvu Konrada Henleina spojili, a to nejen jako jednotlivci, ale též jako německá politická strana, zastoupená v parlamentu, proti československé vládě, aby rozbili československý stát.
Učinili tak spontánně pod jednou politickou stranou a heslem: Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce. Bod 2 deklarace tuto skutečnost zamlčuje. Navíc považuji za nepřijatelné, aby v dokumentu, o jehož závažnosti a významu nepochybuji, byl poválečný odsun sudetských Němců nazýván jinak, než jak je uvedeno v postupimské dohodě. Přikláním se k názoru, že text deklarace na základě těchto skutečností neodpovídá historické pravdě. Jako celek odmítám deklaraci, protože ve své podstatě zhoršuje vztahy mezi Čechy a Němci, a to od samého počátku její tvorby.
Nyní jenom krátce z dopisu Českého svazu bojovníků:
My, účastníci plenární schůze organizace Svazu bojovníků za svobodu z Děčína prohlašujeme, že nesouhlasíme s textem česko-německé deklarace z těchto důvodů. V Mnichově se nejednalo o dohodu, ale o sprostý diktát, k jehož projednávání československá strana vůbec nebyla ani přizvána. Německým nacistům nebylo československé občanství odnímáno, neboť oni sami se našeho občanství zřekli, když dobrovolně přijali občanství v nacistické říši a v době odsunu tudíž občany československými nebyli. Odsun neměl charakter kolektivní viny, neboť 10 procent německých antifašistů odsunuto nebylo. U nás v Děčíně byl prvním starostou města neodsunutý německý antifašista. Nelze klást do stejné roviny pětileté řádění nacistických okupantů s konečným cílem vyhladit český národ obdobně jako byli vyhlazováni Židé. Řádění státem organizované klást do roviny s ojedinělými případy špatného zacházení s nacisty, odsunovanými podle postupimské dohody 4 velmocí. Jestliže jsme za války bojovali proti nacismu, neznamená to, že bychom si dnes nepřáli žít v přátelství s německými sousedy. K tomu však nepotřebujeme deklaraci, která spíše jitří staré rány, než by přispívala k dobrému soužití.
český svaz bojovníků za svobodu, základní organizace Děčín, prof. Bednář. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Hrůzové. Prosím, aby se slova ujala poslankyně Rujbrová, připraví se poslanec Houzák.
Poslankyně Zuzka Rujbrová: Pane předsedající, dámy a pánové, dovolte, abych se vyjádřila k bodu 3 deklarace, kde česká strana - cituji - lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. 5. 1946 umožněno nepohlížet na excesy při poválečném vyhánění a nuceném vysídlení sudetských Němců jako na bezprávné a že následkem toho nebyli potrestáni. Konec citátu.
Tato formulace může vést v konečném důsledku až ke zpochybnění celého protifašistického odboje. Ke sporu o právnosti odporu proti nacistickému Německu, tj. k zákonu č. 115 z roku 1946, se vyjádřila řada našich právních expertů. Za všechny si dovolím připomenout prof. Václava Pavlíčka, vedoucího katedry ústavního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Ten uvádí:
Zákon č. 115 z r. 1946 byl vyvolán mimořádnými podmínkami určenými předchozím jednáním německých okupantů. Na výzvu zahraničního odboje se boje proti okupantům a jejich pomahačům účastnily i nevojenské osoby, jejichž akce nebyly zcela chráněny právem vnitrostátním. Tyto aktivní odpůrce okupantů bylo třeba chránit v zájmu spravedlnosti před důsledky trestními a občansko-právními. Konec citátu.
Zákon vycházel z právnosti odporu a boje každého občana proti této okupaci i režimu, který byl nastolen. Zákon uváděl v taxativním výčtu dvě pohnutky. Boj za osvobození republiky a spravedlivou odplatu. Nebyly tím míněny činy, k nimž došlo v boji mezi pravidelnými válčícími armádami. Zákon měl na mysli činy dobrovolníků, zejména partyzánů, účastníků odboje, sabotážníků apod. Poněvadž pohnutka těchto činů, boj za vlast, je šlechetná, činí čin beztrestný.
Druhá podmínka se týkala spravedlivé odplaty. Byl-li čin spáchán z pohnutky nemravné či zavrženíhodné, např. ze snahy po vyřizování osobních účtů, pomstychtivosti, zištnosti apod., nebylo možno mluvit o spravedlivé odplatě. Spravedlivou odplatou se zde rozuměl také trest vykonaný revolučními orgány.
Možnost zneužití tohoto ustanovení se zákonodárce snažil čelit výkladem pojmu "spravedlivá odplata", která vylučovala pohnutky nízké a nečestné. Publikovaná judikatura soudu ukazuje, že toto věcné odlišení stát skutečně uplatňoval, a to přes objektivní potíže vyvolané poválečnou dobou, jak dále prof. Pavlíček dovozuje.
Ze všech publikovaných materiálů je zřejmé, že soudy velmi odpovědně posuzovaly mravní pohnutky a okolnosti případů při aplikaci zákona a uveřejněnými judikáty usměrňovaly rozhodovací praxi soudů k striktnímu výkladu zákonných ustanovení. Stav boje trval i určitou dobu po válce, neboť pokračoval odpor proti legální čs. vládě, ať již ze strany ozbrojených sil, zejména složek SS, které se nepodřídily kapitulaci, tak i jiných ozbrojených skupin. Byly zde uváděny skupiny Werwolf, Guttenberg, Zeppelin, Vernichtstundbrigade Egerland a řádné orgány čs. státu se teprve postupně na dříve obsazených územích konstituovaly.
V průběhu odsunu Němců docházelo výjimečně k páchání zločinů postižitelných podle čs. práva. Diferenciační kritérium vyjádřené v zákoně č. 115 a v dalších právních normách platilo i pro tyto případy a takový postup, který byl zločinný, nemohl být ani právní ani beztrestný. Zločiny však nelze směšovat s opatřeními, které byly v souladu s tímto zákonem a uskutečňovaly se po právu. Jenomže právě o takové směšování německá strana usiluje a také se jí to podařilo prosadit do deklarace. To, že německá strana přiznává svoji odpovědnost za vývoj, který vedl k Mnichovu a k rozbití Československa, je jen malá část toho, co se dělo a co se stalo. Tenkrát se přece cílevědomě připravovala genocida českého národa. Nelze vůbec srovnávat přípravu vyhlazení jednoho národa s tím, co nastalo potom, tedy s odsunem Němců, jakkoliv nebyl školením o demokracii a lidských právech. Češi nikdy nemohli ohrozit státní a národní existenci Němců, kdežto naopak se to stalo. Tohle musí být řečeno právě v zájmu dobrých vztahů mezi oběma národy. A nemůžeme nijak obejít, že nejen rozbití našeho státu, ale i další rasistické plány proti českému národu, sudetoněmecké obyvatelstvo masově schvalovalo.
Chci dále podotknout, že svým pojetím nebyl zákon č. 115 výjimečný v Evropě. Také jiné státy např. Francie, Itálie přijaly zákony a opatření, jež podobně přistupovaly k jednáním legitimovaným bojem proti fašistům, nacistům či Němcům jako okupantům. Zdá se, že se aktuálními stávají slova dr. Beneše, který varoval před budoucím ospravedlňováním politiky agresora. Nastolený spor o právnost a legitimitu tohoto zákona, jehož smysl je vytržen z historického kontextu, se stává sporem o právnosti odporu a boje proti nacistickému Německu, který tento zákon vyjadřoval.
Připomínám, že mezinárodní právo válečné připouští, aby válčící strany vypověděly nepřátelské příslušníky. Vítězné mocnosti 2. srpna 1945 podepsaly postupimskou dohodu, v jejíž 13. kapitole byl zakotven spořádaný odsun německého obyvatelstva. Prezident republiky Ed. Beneš odsoudil ve svém projevu 14. října 1945 excesy ze strany podřízených orgánů nehodných země Masarykovy, proti nimž se vždy rozhodně a veřejně postavil a několikrát je kategoricky odsoudil a pranýřoval. Stát ručí jen za ta jednání svých orgánů, která jsou v rozporu s jeho mezinárodními závazky s těmito výjimkami.
Jde-li o legální obranu proti útoku, jde-li o represálie podniknuté za účelem uplatnění právně odůvodněných nároků nebo jde-li o zachránění samé existence státu. Podle mezinárodního práva stát zásadně není odpovědný za činy jednotlivců.
Zákonem č. 115 o právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků bylo stanoveno, že jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispět k znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné, a to ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné. Bývalí sudetští Němci, kteří tento zákon označují za amnestii, se domáhají jeho zrušení. Zpochybňování a falšování právě tohoto zákona, jehož jsme svědky v deklaraci i v publicistice, je ve skutečnosti útokem na dekrety prezidenta republiky. Pokusy zpětně revidovat zákon č. 115 a poválečné zákonodárství s ním spjaté jsou očividnou snahou o revizi hodnocení druhé světové války. Z tohoto hlediska se tento problém netýká jen česko-německých vztahů, ale jde o nebezpečný precedens, který má význam i v celoevropském a světovém kontextu. Nahrává Německu vnucovat jiným národům nadřazenost svého velkoněmeckého postavení.
Na závěr dovolte, abych vám připomněla: Čím častěji historii exhumujeme, tím méně se podobá době, kdy nebyla ještě historií. Nebudu pro česko-německou deklaraci hlasovat.
Místopředseda PSP Jan Kasal: To byla poslankyně Rujbrová, prosím, aby se slova ujal pan poslanec Houzák, připraví se paní poslankyně Jirousová. S faktickou poznámkou se přihlásil pan poslanec Krejsa.