Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Pavlu Dostálovi a prosím, aby se slova ujal pan poslanec Lubomír Zaorálek, připraví se předseda sněmovny Miloš Zeman.
Poslanec Lubomír Zaorálek: Vážený pane předsedající, vážení poslanci, vím, že lidská paměť je často jedinou odvetou za zločiny. Vím, že lidská paměť je možná jedinou odvetou za pokusy zmrzačit lidský život. Vím, že paměť je často Jedinou podobou spravedlnosti a úcty k člověku, ale také vím, že stejná paměť může být kletbou.
Válce v Jugoslávii prý pomohlo na svět také to, že srbská a stejně chorvatská televize přinesly svým divákům dokumentární záběry vzájemného vraždění z doby 2. světové války. Tak nás paměť zrazuje tím, že vrací obrazy minulosti a skrze ni včerejší hrůzy znovu ožívají. Historie se pak po starých stopách vrací. Nelze zadržovat vzpomínky. Nelze zapovědět historikům, filozofům, spisovatelům, aby se vraceli zpátky. Ale já jsem přesvědčen, že existuje někdo, komu nepřísluší zkoumat prameny zla a nenávisti, kdo by se neměl dotýkat včerejší bolesti.
To jsou státníci a politici. Ti jednoho dne musí přijít, aby řekli: od zítřka se můžeme nebo musíme na našich jednáních tvářit, jako by minulost nebyla.
Zdá se mi, že v tom je možná jediná naděje pro Izrael, pro Araby, jediná naděje pro Chorvaty a Srby a v tom je také pro mě naděje pro Němce a Čechy.
Máme tady přece co dělat se zlem, které nelze ani pochopit, ani odpustit. Je přece směšně troufalé, aby kdokoli z nás se pokoušel říci na to, co se dělo v této poslední válce: Chápu a odpouštím. My se můžeme opravdu jen na té pouze politické rovině dohodnout, že si tu nebudeme připomínat, že si ty události nebudeme připomínat a že se k nim nebudeme vracet. Je to možná tím spíše, že kdybychom chtěli už mluvit o vině, pak každá vina je nakonec vždy vinou individuální. A pravda o zlu je vždy historií selhání jednotlivců. Nelze ji obracet proti národům.
Přiznám se, že když se začalo mluvit o česko-německé deklaraci, tušil jsem někde zde její hlavní smysl. Chápal jsem proto, když se mluvilo o uzavření minulosti, o oficiální tečce za minulostí, o vyjádření shodné vůle, že se minulostí nebudeme zabývat. Zdálo se mi to tím přirozenější, že v posledních desetiletích se poprvé v historii Čechů a Němců náš úděl ztotožnil. Ztratili jsme oba svou nezávislost a suverenitu, stali jsme se pouhým předpolím a terénem možné atomové války. Právě proto jsem věřil, že jsme právě nyní schopni se sejít nad textem, který bude něčím víc než průsečíkem partikulárních zájmů. Něčím víc než jen možným dosaženým jmenovatelem shody. Věřil jsem, že jsme schopni dát dohromady text, skrz který budeme moci podat ruku opravdu demokratickému Německu.
Nicméně a bohužel, v posledních měsících jsem mnohokrát vyslechl, že tato teze o uzavření minulosti už neplatí. Poslanec CSU pan Schmidt mi na veřejné diskusi v německém Heidelbergu to vysvětlil takto: "V průběhu práce na deklaraci se ukázalo, že tuto dělicí čáru nelze udělat. Někteří naši občané ji prostě odmítají akceptovat." A tak se nám historie vrací. Onou zkamenělou historií mezi námi a Německem se stali paradoxně naši bývalí spoluobčané, o nichž se deklarace zmiňuje jako o sudetských Němcích. V čem je tíha tohoto kamene? Samozřejmě, že znovu v paměti. A bojím se, že ve špatné paměti. Sudetští Němci se celých 50 let utvrzují v přesvědčení, že byli vždy pouhými oběťmi historických událostí. Jejich historiografie je prokazatelně jednostranná a neobjektivní. Historik prof. Křen mi sdělil, že čeští historici několikrát opakovaně žádali právě ony militantní sudetské historiky, aby se zúčastnili společné otevřené diskuse o minulosti. Bezvýsledně. Přesto to byli právě oni, jejichž pohled významně ovlivnil výslednou podobu deklarace. Výsledek dohadování s takto málo objektivním partnerem musí být nutně sporný. Sudetští Němci jsou v deklaraci zmíněni opravdu výlučně jako oběti. O jejich roli a odpovědnosti za rozbití Československa se nepraví nic. Takto se spíš otevírá spor než uzavírá minulost.
Onen už zmíněný německý poslanec mi také řekl: "Naše představa do budoucna je jasná. Benešovy dekrety musí být zrušeny. Samozřejmě tento náš požadavek by neměl udusit naši vzájemnou politickou diskusi," dodal jedním dechem. Proto mi někdy připadá, jako by předkládaná deklarace v německém pojetí byla pouze součástí oné předběžné nebo průběžné diskuse, na jejímž konci se znovu objeví právo na vlast a majetkové nároky sudetských Němců.
Soudím, že co text deklarace opravdu znamená, to je také otázkou politické vůle, která jej doprovází. A tato vůle na německé straně se mi zdá být nezřetelná a zní mi disharmonicky. Tato nezřetelnost a disharmonie Jsou určitým signálem, který nám dneska Německo o sobě dává. Já cítím, že Je zbytečné si povzdychávat nad tím, že jsme mohli čekat od dnešního sjednoceného demokratického Německa víc velkorysosti. Mám samozřejmě na mysli velkorysost toho, že kdo je dnes silnější partner, nemusí se rozhodně bát toho druhého, a přesto by souhlasil, že minulost necháme být a že přestaneme počítat své dluhy.
Souhlasím s poslancem Paynem, že neštěstím této diskuse je její kampaňovitost. Stejně tak se bojím, jestli tvář kolegy poslance Dostála je vzkazem, který je příkladem oné charakteristické neschopnosti vytvořit v této zemi klima, v němž bychom byli schopni realisticky a věcně popsat a vyjádřit, co se při práci na deklaraci ukázalo, vyjevilo a kde vlastně dnes stojíme.
Dovolte mi, abych se pokusil jen třemi větami vyjádřit, jak to vnímám, jak vnímám, co se odehrálo. Na začátku česká strana chtěla a navrhla čáru za minulostí. Česká vláda dokonce nečekala sama, částečně odškodnila oběti nacismu. To bylo gesto a ústupek naznačující, že ústupek nemusí být podmínkou. Velké gesto. Obávám se, že německá strana ovšem přesto tuto čáru za minulostí nepotvrdila. Jestliže ale platí, že na německé straně chybí ochota říci naprosto nedvojznačně, že pro politiku bude platit, že necháme minulost spát, pak praktické neuplatňování těchto nároků z německé strany je věcí stále pouze dočasnou. A předpokladem k udržení tohoto dočasného kompromisu je pevnost našeho stanoviska. Tady nejde o žádný strach a o žádný populistický nacionalismus. Ta pevnost je základem. My si nemůžeme dovolit takové zaváhání a vstřícnost, které by rozmazávaly jasnost našeho postoje. Všichni víme a uznáváme, že existuje hranice, za kterou nemůžeme jít, protože na ní stojí budova tohoto státu. Sociální demokracie by chtěla podat ruku Německu a nepřipustit přitom, aby se zachvěl jediný pilíř, na němž tato budova stojí.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Zaorálkovi a prosím, aby se slova ujal předseda sněmovny Miloš Zeman, připraví se poslanec Pavel Tollner.
Předseda PSP Miloš Zeman: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně poslankyně, vážení kolegové poslanci, když jsem poslouchal dnešní i včerejší diskusní příspěvky k tomuto tématu, uvědomil jsem si, že diskuse je nesmírně polarizovaná. Až na několik málo výjimek zde zaznívaly buď hlasy vášnivých stoupenců deklarace, nejčastěji jejích autorů nebo spoluautorů, nebo vášnivých odpůrců této deklarace, přičemž, podle mého názoru, v mezních případech, zdůrazňuji v mezních případech, na obou stranách vznikal dojem, jako by tito lidé vůbec deklaraci jako konkrétní dokument nemuseli číst a aby k ní a priori zaujali buď pozitivní nebo negativní postoj.
Dovolte mi absolvovat poněkud náročnější proceduru. Zamyslet se nad smyslem tohoto dokumentu na základě naprosto konkrétního textu, zamyslet se nad cíli, které tento dokument sledoval, zamyslet se nad tím, do jaké míry byly tyto cíle naplněny a konečně, last but not liest, zamyslet se nad tím, co by v této věci měla udělat Poslanecká sněmovna jako nemlčící parlament suverénního státu.
Dovolte mi tedy začít oněmi cíli, které se rýsovaly již řadu měsíců a let. Tyto cíle byly dva.
Za prvé uzavřít minulost a za druhé otevřít prostor pro přátelskou a rovnoprávnou budoucí spolupráci s naším největším sousedem. Ptejme se na základě konkrétní obsahové analýzy této deklarace a nikoli na základě našich apriorních představ, do jaké míry byly tyto cíle naplněny. Dříve než o tom budu mluvit, chtěl bych jasně říci, že s oběma těmito cíli naprosto souhlasím.
Vím, že ve volební kampani, jak o tom mluvil už ministr zahraničí, bylo pro každou politickou stranu možné vytáhnout česko-německou kartu. Neudělal jsem to proto, protože jsem přesvědčen, že politika nemá být - pokud je racionální - založena na mýtu obležené pevnosti, na vyhledávání vnitřních nebo vnějších nepřátel a na žití z nenávisti. Je ubohý takový politik, který zdůvodňuje svoji existenci existencí svého nepřítele. Ale na druhé straně to vůbec neznamená, že budu spokojen s tím, jaký konkrétní obsah a jaký stupeň naplnění těchto cílů se naší politice podařilo dosáhnout.
Dovolte mi, abych začal prvním, méně sporným cílem, tedy otevřením prostoru pro budoucí spolupráci. Domnívám se, že v této oblasti můžeme být z větší části spokojeni, a to minimálně se dvěma základními výhradami.
Výhrada první. Fond pro budoucnost předpokládá nepřímé odškodnění obětí nacismu, odškodnění, které nemá individuální charakter, například výstavbou penzionů, domovů důchodců, dalších sociálních zařízení apod.
Kolegyně a kolegové, setkal jsem se s mnoha delegacemi protifašistických bojovníků či obětí holocaustu a musím vám sdělit, že mnoho z těchto lidí, kterých je přitom málo a kteří vzhledem ke svému věku rychle vymírají, si nepřeje toto řešení, protože nechce být překořeněno do těchto domovů a dává přednost individuálnímu odškodnění. Pokládám za chybu české zahraniční politiky, pokládám za zjevnou chybu autorů této deklarace, že se tento požadavek nepodařilo prosadit.
Moje druhá výhrada k naplnění onoho cíle budoucí spolupráce se týká Euroregionů. Plně souhlasím s tím, že máme pěstovat výměnu mládeže, kulturní výměnu, společné ekologické projekty, jako je např. projekt čistého Labe, a že máme pěstovat příhraniční spolupráci. Chtěl bych pouze na základě zkušeností z celé Evropy upozornit na to, že Euroregiony jsou vyšší formou příhraniční spolupráce, že mají prokazatelné pozitivní efekty a že to, že naše diplomacie tuto tématiku nezařadila, nebylo tentokrát způsobeno odporem německé strany, ale skutečností, že v naší vlastní zemi dosud neexistuje regionální samospráva, a tedy i neexistuje přirozený partner pro tvorbu těchto Euroregionů na české straně.
To jsou moje dvě základní a naprosto konkrétní výhrady k onomu cíli, který je zaměřen do budoucnosti. Daleko podstatnější výhrady pak mám k cíli, kterým bylo uzavření minulosti. Jaké výhrady to jsou? Chtěl bych především vznést obecnou pochybnost nad tím, zda politici mají právo či zda je rozumné, aby se zabývali minulostí, a zda by tuto práci neměli přenechat spíše historikům a sami se soustředit na budoucnost. Pokud tak ovšem politici činí. S jistou předsudečností, protože zde intervenuji jejich zájmy, ale bohužel i s Jistým amatérismem či diletantstvím, pak by to neměli činit tak špatně, jak je to činěno v této deklaraci. Dovolte mi alespoň několik konkrétních příkladů, vycházejících rovněž z analýzy textu této deklarace.
Velice bych si přál, aby staletí soužití mezi německým a českým národem mohla být definována jako dlouhá období pokojné a klidné spolupráce, jak se v preambuli deklarace praví. Ale vše, co vím o českých dějinách, a to neznamená, že bych si to přál, dosvědčuje spíše tomu, že se jedná o řetězec hlubokých konfliktů. Domnívám se, že toto konstatování vůbec není důvodem k nacionální nenávisti. Naopak je důvodem k pokusu přetnout tento řetězec a nastoupit skutečné období plodné a pokojné spolupráce. Ale dějiny, kolegyně a kolegové, nemůžeme orwellovsky přepisovat. Nemůžeme reinterpretovat historii. Dějiny nejsou palimpsest, do kterého účelově vkládáme stále nový a nový text. Dovolte mi, abych vám to prokázal naprosto konkrétní ilustrací.
V textu deklarace, v oněch - podle mého názoru více méně zbytečných bodech dvě a tři - se mimo jiné praví, že k odsunu sudetských Němců přispělo rozbití Československa a následná okupace. V českém jazyce má sloveso přispět naprosto jednoznačný význam. Byl to jeden z faktorů, přičemž nesoudím o jeho dominanci.
Chtěl bych se vás tedy zeptat, co bylo jiným, alespoň zhruba stejně významným faktorem odsunu, než právě fakt okupace. Toto byl faktor dominantní. A jestliže to zakládáme a potíráme a zakrýváme slovesem přispět, dopouštíme se bohužel historické nepravdy.
Mohl bych mluvit o tom, že amnestivní dekret 115, který se objevuje v tomto textu, existoval v obdobné formě včetně prodloužení termínu po skončení druhé světové války i v řadě dalších zemí. A důvod jeho vyčlenění je mi nepochopitelný, protože jinak zcela přirozeně na straně německých vin vůbec nemluvíme o amnestijním dekretu z 9. června 1939, který amnestoval vyhánění Čechoslováků ze sudetského pohraničí.
Mohl bych mluvit o tom, že pokud jde o majetkové nároky sudetských Němců, je tento problém řešen neuspokojivou a polovičatou formou, která zavdává šanci k mnoha různým interpretacím. Mohl bych mluvit o tom, že kolektivní vina nebyla v praxi aplikována, protože antifašistům bylo umožněno zůstat, byť plně uznávám, že v nedokonalé a malé míře.
Mohl bych mluvit o tom, což možná nevíte, že za excesy při odsunu se omlouval již prezident Beneš ve své mělnické řeči, že se dokonce v této souvislosti v našem tisku mluvilo o pojmu gestapismu a že v červenci 1947 byla zřízena vyšetřovací komise československého národního shromáždění, jejímž úkolem bylo tyto excesy stíhat. Není tedy pravda, že byly nestíhatelné, i když jsem stejně jako autoři deklarace toho názoru, že nad nimi musíme vyjádřit upřímnou lítost, protože každá krutost vůči civilnímu obyvatelstvu je naše ostuda.
A nyní k tomu, co bude dál. Když už se tyto pasáže v deklaraci objevily, ptejme se, jaký jejich případný výklad může vést nikoli k historickým, ale k politickým následkům. Zde bych chtěl vyjádřit svoji výraznou pochybnost.
Kolegyně a kolegové, snad si vzpomenete na starý film, americký film Dvanáct rozhněvaných mužů s Henry Fondou, kde jeden tvrdohlavý poradce říkal "mám své pochybnosti". Říkám vám tedy - mám své pochybnosti.
Neobviňuji v žádném případě tuto vládu z národní zrady. Obviňuji ji z konkrétních chyb. Neobviňuji německou vládu z toho, že by navazovala na hitlerovské dědictví, protože by to byl nesmysl. A myslím si, že zcela racionálně prosazuje německé národní zájmy. Ptám se pouze, zda my stejně racionálně prosazujeme i české národní zájmy a zda někdy nestrkáme hlavu do písku před tím, co označujeme jako úlety, ale co je podle mého názoru projev systematické snahy tyto zájmy prosadit. Vy si jistě vzpomenete na výrok německého ministra zahraničí Klause Kinkela zpochybňující Postupimskou dohodu. A vy přece víte, že na tento výrok reagovali nedávno oficiálním prohlášením všechny signatářské velmoci Postupimské dohody. Považujete to za pouhý úlet nebo za něco, co by nás mělo znepokojovat?
Základním smyslem deklarace bylo otevřít prostor pro budoucnost a učinit tečku za minulostí. Ale z tečky - jak říkají i čeští politici, kteří před rokem prohlašovali opak - se náhle stává dvojtečka. Ptám se vás, jaký to byl proces a pod jakým tlakem probíhá, když se z tečky stává dvojtečka.
Slyšeli jsme výroky o tom, že majetkové problémy jsou otevřeny a slyšeli jsme je v Praze. Doporučuji vám, abyste si přečetli řeč kancléře Kohla, který říká v rozporu se skutečností v Německém spolkovém sněmu, že tato deklarace znamená, že se Češi omlouvají za odsun - zdůrazňuji za odsun - jako celek, že litují vyhnání a že mimo jiné odmítají onen - zatím jeden - amnestijní dekret č. 115.
Můžete si přečíst i řeč Theo Weigla - a to není bezvýznamná sudeťácká figura, to je ministr financí a v každé zemi s tržní ekonomikou má ministr financí nezanedbatelný i politický vliv -, který mluví o tom, že tato deklarace povede k uznání práva na vlast pro sudetské Němce.
Prosím vás, berme vážně tyto znepokojivé signály, nezakrývejme si před nimi oči a nestrkejme před nimi hlavu do písku. Právě tato následná prohlášení desinterpretující samu podstatu deklarace jsou základním důvodem mého znepokojení a mých pochybností.
Poslední poznámka, kterou bych chtěl v této souvislosti říci, se týká situace ve Spolkovém sněmu. Jsem vděčný opozičním stranám, že předložily návrh uvozujícího ustanovení, který vycházel vstříc českým požadavkům. Když jsme jednali s vládními stranami, pak Svobodní demokraté nám řekli, že tento návrh by se u nich samotných nesetkal s námitkami, ale že jsou vázáni koaliční dohodou. Když jsme jednali s Křesťanskými demokraty, řekli nám, že jsou pod tlakem CSU. A když jsme jednali s CSU, tak nám řekli, že žádnou deklaraci nechtějí a že ji považují za zbytečnou.
Prosím i ty, kdo jsou odpůrci této deklarace, aby objektivně vzali na vědomí fakt, že jsou to sudetští Němci a jejich landsmanschaft, který je odpůrcem a nikoli příznivcem této deklarace. A i tento fakt musíme samozřejmě při našem rozhodování zvažovat.
Ale to, co je důležité - pokud chceme, aby to byla parlamentní deklarace a aby se za ni postavilo více politických stran, než jsou jenom strany momentálně tvořící vládní koalici, je jasné slovo parlamentu. Slovo, které by - ať už jakoukoliv formou, a já věřím, že tato forma bude navržena v podrobné části naší rozpravy k deklaraci - dosáhlo toho, že by český parlament nemlčel, ale vyjádřil jasně své uvozující stanovisko, své důvody pro tuto deklaraci. Neboť nejhorší ze všeho je mlčící parlament. A protože v tomto parlamentě na rozdíl od parlamentu německého není křesťansko-sociální unie, která je protektorem svých sudetoněmeckých chráněnců, chtěl bych věřit, že i tento parlament najde odvahu se k této deklaraci ve svém prohlášeni a stanovisku vyjádřit jako parlament suverénního státu. Děkuji vám za pozornost.. (Potlesk poslanců klubu KSČM a ČSSD.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Miloši Zemanovi a prosím, aby se slova ujal pan poslanec Pavel Tollner a připraví se pan poslanec Michal Frankl.
Poslanec Pavel Tollner: Pane předsedo, vážená vládo, milý pane předsedající, dámy a pánové!
Rád bych připojil několik postřehů k projednávanému tématu. Hned úvodem chci říci, že vnímám česko-německou deklaraci jako významný čin, který kladně předznamenává naše vztahy s Německem.
I když většina kontroverzních diskusí je zaměřena k minulosti, troufám si tvrdit, že česko-německá deklarace není o minulosti, je především o budoucnosti. - (Předsedající místopředseda Jan Kasal: paní a pánové, prosím o klid.) Je o tom, co nyní chceme a co chceme do budoucna, ale také o tom, co nechceme. Nechceme zbytečné tenze v česko-německých vztazích. A deklarace výrazným způsobem uvolňuje jistá historická napětí. Přijetím deklarace mizí tyto obtíže z mezinárodně politické scény, zůstávají jen problémy německo-německé a česko-české.
Česko-české problémy přímo souvisejí s vyrovnáním se s naší vlastní minulostí. Dnes jsme toho v této rozpravě stejně svědky. Prohlašuji, že svým způsobem je dobře, že deklarace tuto naši domácí problematiku bezděky otevírá.
Považuji to za důležité a odpovědné především k nastupující generaci mladých. Prosím vás, nezazdívejme pověstného kostlivce ve skříni.
Deklarace se stává historickým mezníkem nových vztahů s Německem. Neváhám říci, že nám ještě více otvírá dveře do společné Evropy, především však podstatně urychluje proces nového porozumění mezi Čechy a Němci. Sluší se u vědomí tohoto dějinného předělu připomenout iniciativy, které mnohdy za značné nepřízně a nepochopení prošlapávaly cestu. Především je třeba připomenout nelehké snažení směřující k budování mostů mezi Čechy a Němci, reprezentované snad nejpřesvědčivěji Nadací Bernarda Bolzana, nadací, která zcela programově se rozhodla nést jméno velkého pražského rodáka, velkorysého vlastence, tolerantního muže, který už více než před 150 lety všemožně vystupoval proti nacionalismu a vždy se ptal po kvalitách každého člověka a nezajímalo ho, zda je Němec, Čech či Žid. Letos již pošesté tato nadace pořádá, jako každým rokem o Velikonocích, jihlavské setkání téměř dvou stovek zainteresovaných Čechů, Němců, chcete-li i sudetských Němců a Rakušanů. Tato setkání si bezesporu vydobyla respekt neoficiálního, nicméně velmi reprezentativního česko-německého fóra.
Volá-li se v osmém článku deklarace po potřebě česko-německého dialogu, pak je třeba říci ano, nezačínáme od nuly, dialog již odvážně začal v 90. roce. Pro stručnost nemohu vypočítávat další akce, na mnohé aktivity jsem jistě zapomněl. Dovolte však přece jen připomenout mnohá setkání ve Furthu, brněnskou konferenci o Moravském vyrovnání z roku 1993 a pravidelné mariánskolázeňské rozhovory.
Dámy a pánové, nové porozumění mezi Čechy a Němci, kterému, jak jsem již řekl, deklarace otevírá dveře dokořán, v sobě nutně zahrnuje a je i podmíněno očistným procesem vzájemného usmíření. Proto vítám, že deklarace obsahuje kompromisní text článků II a III. Vrátíme-li se k roku 1990, pak nelze nevzpomenout protagonistu usmíření česko-německého, totiž nezapomenutelného pražského arcibiskupa kardinála Františka Tomáška a jeho lednovou výzvu ke smíření. Bezesporu důležitou roli hrála též památná prohlášení českých a německých biskupů z 90. roku a následná výměna listů obou biskupských konferencí, české a německé, a nakonec jejich společné prohlášení k 50. výročí konce války. Nelze nevzpomenout též obdobná prohlášení českých a německých evangelíků, zvláště pak dokument o sudetoněmecké otázce vydaný Českobratrskou církví evangelickou. V tomto se svým kolegou Paynem vřele souhlasím.
Mluvíme-li o přínosu křesťanů k usmíření a k pozitivnímu česko-německému dialogu, pak je třeba vyzvednout i úlohu sdružení sudetoněmeckých katolíků Ackermann Gemeinde, kteří se od počátku snažili, často vystaveni nevoli "jestřábů" z landsmanšaftu, o vstřícný vztah k české církvi a českému národu. Jistě i za toto úsilí byl pražský delegát Ackermann Gemeinde, otec Anton Otte loni vyznamenán prezidentem republiky řádem T. G. Masaryka. Křesťané mezi vyhnanými českými Němci se ústy Ackermann Gemeinde znovu jasně distancovali od Jakéhokoli ducha revanše. Nezapomeňme ani na slova křesťanského demokrata kancléře Kohla z jeho pražské řeči. Cituji: "Jednejme společně v duchu našich křesťanských a humanistických tradic. Chceme (rozumí se Němci) poprosit o odpuštění a chceme odpustit." Konec citátu.
Dámy a pánové, česko-německá deklarace není jen symbolické prohlášení, vítězství rozumu a dobré vůle, není jen politicko-diplomatickým krokem správným směrem. Deklarace startuje duchovní a morální proces, který má významné kulturní konsekvence v nejširším smyslu slova - jde o to uzdravit naši národní paměť z traumat minulosti a brontosauřích ideologických schémat, která tato traumata absurdně přiživují. Deklarace umožňuje vykročit z ďábelského kruhu vzájemných výčitek. Nacionalisté z obou stran hranice, kteří často až tragikomicky opakují - jen s jinými znaménky - podobné argumenty, nesporně přijdou po přijetí deklarace o své plesnivé a smrduté střelivo.
Dámy a pánové, vždy jsem byl příznivcem smíření s Německem, stejně jako jsem byl vždy příznivcem stavby společného evropského domu. Odmítal jsem a odmítám nacionální interpretaci českých dějin jako fatálního a bezvýchodného konfliktu mezi češstvím a němectvím.
Chci věřit, že českou diplomacií sjednaná a premiéry signovaná deklarace je v perspektivě výhodná pro českou stranu, a proto žárlivě pohlížím na všechny parlamentní pokusy tuto deklaraci doprovázet dalšími prohlášeními, která ji mohou pouze zlehčit, zakopat, eventuálně pohřbít.
Ještě doušku na konec. Kolega Pavel Dostál mě kdysi na stránkách Práva, pro mne stále rudého, nazval katolickým léčitelem historické paměti národa. Přiznám se, že ho od té doby mám více rád. Nakonec proč ne. I dnes jsme svědky, že když jde o zdraví a běžná standardní medicína selhává a je v koncích, uchylujeme se k léčitelům... V posledku jde o to nejdůležitější - o život a o zdraví. Svým způsobem jde v dialogu mezi Čechy a Němci o totéž.
Vážené kolegyně a vážení kolegové, vedeme rozpravu již více než 12 hodin a řečeno již bylo mnohé. Konstatuji, že moje vystoupení trvalo téměř přesně 10 minut. Rád bych dal příklad, a proto navrhuji podle § 59 odst. 1 Zákona č. 90/95 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, aby se sněmovna usnesla na omezení řečnické doby na 10 minut. Dále navrhuji, aby se využilo i odst. 2 téhož paragrafu, že totiž v rozpravě k tomuto bodu může poslanec vystoupit jen dvakrát. Žádám, aby o tomto mém procedurálním návrhu bylo hlasováno a upozorňuji, že podle jednacího řádu se o tomto mém návrhu nevede rozprava. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Tollnerovi. S faktickou poznámkou se přihlásil pan poslanec Vik.
Poslanec Jan Vik: Dámy a pánové, pane předsedající, rozhodně nechci vést rozpravu. Pouze žádám pro poslanecký klub Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa 45 minut na poradu klubu ještě před tímto hlasováním. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Dobře, já vám vyhovím, pane poslanče. Myslím, že můžeme vzhledem k času spojit tuto pauzu s obědem, takže ve 13. 30 dám hlasovat o návrhu pana poslance Tollnera.
(Schůze přerušena ve 12. 19 hodin.)
(Schůze opět zahájena ve 13. 30 hodin.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Dámy a pánové, čas určený pro jednání poslaneckých klubů a na oběd vypršel. Prosím, abyste se posadili, přistoupíme k hlasování. Ještě před tím se přihlásil o slovo pan poslanec Vik.
Poslanec Jan Vik: Jak jsem panu předsedajícímu slíbil, nebudu hovořit o této věci. Chtěl bych požádat jménem klubu SPR-RSČ o svolání politického grémia právě teď hned.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Dobře. Takže proběhne hlasování...
Poslanec Jan Vik: Já jsem prosil před hlasováním o svolání politického grémia.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Obávám se - ale politické grémium svolává předseda. (Předseda sněmovny nepřítomen.)
Poslanec Jan Vik: V jeho zastoupení, prosím vás.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Já to slyším, ale bohužel vám nemohu vyhovět, protože tuto kompetenci nemám. Nepřísluší mi. Paní a pánové, odhlásím vás, požádám o novou registraci. Budeme hlasovat o návrhu - pana poslance Tollnera. (Hluk v sále, poslanci hovoří mezi sebou.) Návrh vychází z jednacího řádu § 59, odst. 1 a odst. 2. (Předseda sněmovny s dalšími poslanci vchází do sálu.)
Zahajuji hlasování poř. č. 130 a táži se:
Kdo souhlasí s návrhem poslance Tollnera? Děkuji. Kdo je proti?
Hlasování skončilo výsledkem pro 98, proti 51.
Konstatuji, že jsme vyhověli návrhu poslance Pavla Tollnera a od této chvíle se budeme v rozpravě nadále řídit § 59, odst. 1 a odst. 2. Dalším přihlášeným, jak jsem avizoval, je poslanec Michal Frankl, připraví se Jiří Karas. (Hluk v sále, poslanci hovoří mezi sebou.)
Poslanec Michal Frankl: (Poslanec Frankl vyčkává ticha v sále.) Vážený pane předsedo ... (Hluk v sále, poslanci hovoří mezi sebou.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Paní a pánové, slovo dostal pan poslanec Frankl, nikdo jiný. Buďte tak laskaví a vyslechněte jeho řeč, pokud možno v klidu.