Poslanec Josef Krejsa: Pane předsedající, dámy a pánové, podávám procedurální návrh na revokaci usnesení kolegy Tollnera o omezení řečnické doby a žádám, aby se o tom hlasovalo ihned. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Hlásí se pan poslanec Koháček s faktickou poznámkou.
Poslanec Petr Koháček: Chtěl bych upozornit na usnesení, které říká, že revokaci může navrhnout jen ten, kdo hlasoval opačně.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Pan poslanec Krejsa se hlásí.
Poslanec Josef Krejsa: Já bych jen upřesnil, že jsem hlasoval tak, jak to velí jednací řád, a pokud je ve sjetině nějaký jiný výsledek, tak to považuji za technický omyl.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Já myslím, že rozhodneme hlasováním, které začne zhruba za pět minut, tj. ve 14. 18 hodin.
(Krátká přestávka.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Dámy a pánové, po poradě se svými kolegy musím konstatovat, že pro pana poslance Krejsu mám špatnou zprávu. Jeho návrh není hlasovatelný z důvodu, že je jasné, že on není ten, kdo by hlasoval pro návrh, takže nemůže podávat návrh na revokaci. Žádnou rozpornou informaci v tomto směru jsem nedostal. Jedná se o § 63 v řadě odstavců.
Prosím, pane poslanče.
Poslanec Josef Krejsa: Ano, náš klub s touto eventualitou počítal a já jsem úmyslně hlasoval proti svému klubu, protože jsme chtěli využít jiné konstelace v parlamentu k tomu, abychom toto usnesení revokovali. Hlasoval jsem pro a trvám na tom.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Nechávám si donést sjetinu výsledků hlasování. Žádnou jinou informaci, pane poslanče, nemohu brát jako relevantní. Proti výsledku hlasovaní jste neprotestoval.
Mám tady hlasování č. 130: "SPR-RSČ poslanec Krejsa N". Čili nebyl pro návrh, nemáte tedy právo podávat návrh na revokaci.
Poslanec Josef Krejsa: Pane předsedající, v tom případě protestuji proti výsledku hlasování. (Nesouhlasné hlasy v sále.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Paní a pánové, myslím si, že bude nejlepší, když budeme pokračovat v rozpravě, protože podobné záležitosti by mohly způsobit naprosté zablokování sněmovny.
Věřím, že i pan poslanec Sládek v tomto smyslu chce vystoupit.
Poslanec Miroslav Sládek: Jistě. Pane předsedající, dámy a pánové, je zajímavé, že když někdo jiný zpochybní hlasování, je to v pořádku, když prohlásí, že hlasoval jinak než nakonec ukázalo technické zařízení.
A je zajímavé také to, jakým způsobem jsou zde dělány přestávky na to, aby se svolali poslanci zvláště vládní koalice. Dovede si někdo představit, jak by předsedající schůze se zachoval, kdyby ta situace byla opačná? Zda by také dal pěti - desetiminutovou přestávku na to, aby se seběhli republikánští poslanci?
Mělo by se hlasovat o procedurálních návrzích ihned. Jestliže tady poslanci nejsou, je to jejich chyba. Když tady můžeme sedět my, mohli by tady laskavě sedět ostatní poslanci.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Sládkovi. Hlasování bylo ve 13. 32 hodin, nyní je 14. 26 hodin. Chce někdo tvrdit, že protest, který přednesl pan poslanec Krejsa, následoval bezprostředně po hlasování? (Republikáni: Ano - smích)
Nicméně vám, přátelé, v tuto chvíli nemohu dát za pravdu a konstatuji, že to nebylo bezprostředně po hlasování.
Pokračovat bude pan poslanec Houzák a připraví se paní poslankyně Jirousová.
Prosím o klid.
Poslanec Josef Houzák: Pane předsedo, pane předsedající, vážená sněmovno, je třeba objektivně přiznat, že požadavky odsunutých Němců na náhrady za zkonfiskovaný majetek, případně i vysídlení, ačkoliv je tito po léta hlasitě požadovali, nebyly v minulosti při oficiálních jednáních s bonnskými vyjednavači nikdy na stole. Bylo respektováno, že vysídlení bylo provedeno na základě Postupimské dohody a konfiskace v souladu s mezinárodním právem. Naše právo konfiskovat majetek sudetských Němců potvrdili spojenci. O to horší je situace, že někteří dnešní reprezentanti k aktérům této smlouvy zaujímají dnes stejně alibistická stanoviska jako jejich předchůdci před 60 lety. Nová situace v Evropě po roce 1989, zejména sjednocení Německa, znovu oživilo naděje o revizi výsledků druhé světové války a poválečného uspořádání Evropy. To přesto, že sjednocené Německé v roce 1990 vyhlásilo, že veškeré počínání, které by mohlo narušit mírové soužití národů, je v rozporu s ústavou a je trestné. Kromě toho velmoci, tytéž velmoci jako v roce 1945, akceptovaly závazek sjednoceného Německa, že nemá žádné územní nároky vůči jiným státům a že je nebude vznášet ani v budoucnosti.
Uplynulo jen několik málo let a znovu sjednocené Německo se chystá narušit evropskou rovnováhu. Dějiny se opakují. Kultura věcné zdrženlivosti, která byla typickým znakem německé zahraniční politiky, ustoupila novému myšlení plnému nároků. Rokem obratu je rok 1992, kdy skončila vnitronárodní, okolní svět přehlížející debata, daná sjednocením.
V tomto roce 1992 se obrací národní diskuse ven a Německo přejímá ideje velmocenského myšlení. Nepřehlédnutelným znamením je výměna základních pohledů; od národní identity se myšlení obrací k národním zájmům, od provincionálního soustředění na sebe sama k reálně politickým pohledům na svět, od převahy vnitřní k převaze vnější politiky. Od roku 1992 má Německo opět své životní zájmy všude na světě.
Tento stav a poznání mě ovlivňuje v rozhodování podpory či odmítnutí deklarace. Sílící požadavky, které jsou nazývány soukromé nebo skupinové zájmy, podpořené sílící dokumentační aktivitou sdělovacích prostředků z Německa jen potvrzují, že postup prosazování jednostranných zájmů je podobný či obdobný jako před 2. světovou válkou.
Opět jsou na řadě Češi, tentokrát v o hodně menším státě, než to bylo v roce 1938. Stejná je i metoda, tzn. využívání německých menšin, zejména v současné době odsunutých Němců.
Chci z tohoto místa varovat před opětnou letargií ovládající českou politickou scénu a část společnosti. Německo si znovu rovná cestu k novému ovládnutí Evropy. V tomto kontextu je zapotřebí chápat i text česko-německé deklarace, který dnes projednáváme.
O dlouho utajovaný text a jeho projednávání pod podrobným dohledem široké veřejnosti prostřednictvím televizního přímého přenosu nemají zájem především koaliční poslanci, kteří jsou přesvědčeni o kvalitě a prospěšnosti deklarace. Jsme ve stejné situaci jako v roce 1938, kdy jsme byli ujišťováni, že se nic neděje, že se nic nemůže stát.
Ale prohlášení a sílící arogance německé zahraniční politiky tato ujištění vyvracejí, právě při rozdílném chápání smyslu deklarace. Skutečnost, že i po podpisu deklarace se obě strany i nadále přidržují vlastního právního pojetí znamená, že přes veškeré ujišťování se nepodařilo ze světa problém tzv. majetkových požadavků sudetských Němců zprovodit. Tento fakt potvrzuje deklarace, kde se říká, že obě strany se nebudou zatěžovat vzájemnými politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti. Po podpisu však Helmut Kohl prohlásil, že otázka majetkového vyrovnání mezi oběma stranami zůstává otevřená. Kancléř Kohl rovněž vybídl občany České republiky, aby se neuzavírati debatě se sudetskými Němci.
Kam směřují německé kroky dokumentuje prohlášení místopředsedkyně německého sněmu Vollmerové, která otevřeně vyjádřila naději, že česká vláda po schválení deklarace v českém parlamentu nalezne konečně velkorysost a bude také přímo hovořit se sudetskými Němci. Ještě konkrétnější byl šéf německé diplomacie pan Kinkel, který slovy "Prosím naše české sousedy, aby nyní byli vstřícní vůči sudetským Němcům...". Tím naznačil, co čeká českou vládu; ano, nátlak. Aby byly uspokojovány veškeré nároky sudetských Němců, včetně jejich opětného usídlení na české půdě je evidentní.
Neuvážený přístup české vlády k deklaraci, zejména k její nevyváženosti v neprospěch českého státu otevírá nový prostor pro novou roli odsunutých sudetských Němců. Text deklarace totiž obsahuje uznání těžkého osudu sudetských Němců, obsáhlá slova omluvy a politování nad tímto osudem, zřetelné distancování se od kolektivní viny, což je jasný náznak, že zákon o amnestii již není právně udržitelný. Nová jasná podpora přijetí České republiky do Evropské unie a z toho vyplývající volnost usídlovací v rámci Unie tuto perspektivu pro budoucnost otevírá a zajišťuje. Dokonce tolik opěvovaný česko-německý fond budoucnosti doznává po vystoupení ministra Kinkela ve Spolkovém sněmu zřetelnějšího poznání. Podle něj se musejí do něj zapojit také sudetští Němci, a to platí i pro dialogové fórum, které deklarace předpokládá.
Co ještě více potřebuje česká vláda, aby se přesvědčila o licoměrném postupu současného demokratického Německa? Což nestačí, že deklarace ještě není českým parlamentem projednána a již slyšíme z německé strany mrazivá prohlášení o tom, co si český stát může dovolit a co ne.
Z těchto podmínek a důvodů nemohu předloženou deklaraci podpořit.
Místopředseda PSP Jan Kasal: To byl pan poslanec Josef Houzák, nyní bude hovořit poslankyně Taťána Jirousová, připraví se poslanec Jiří Maštálka. S faktickou poznámkou se hlásí pan poslanec Krejsa.
Poslanec Josef Krejsa: Vážený pane předsedající, vzhledem k situaci, která nastala, podávám procedurální návrh na přerušení právě projednávaného bodu na dobu dvou hodin do 16. 30. Opět žádám - zřejmě opět marně - , aby se o mém návrhu hlasovalo ihned. Slovo "ihned", pane předsedající, znamená bezprostředně po té, co opustím toto řečniště.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Já vám dobře rozumím, pane poslanče, vím, co znamená slovo ihned, ale oporu v jednacím řádu váš návrh nemá. Nepraví se o tom, že bych měl nechat hlasovat ihned, vůbec nic, takže o tom dám hlasovat předpokládám tak někdy v době, kdy předseda sněmovny svolal organizační výbor, kolem 18.00, 19.00 hodin.
Co vám zaručuji, je, že se k tomu nepovede rozprava. To mi ukládá jednací řád.
Takže hovořit bude paní poslankyně Jirousová.
Poslankyně Taťána Jirousová: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi, abych se ve svém příspěvku vrátila poněkud do minulosti. Navržená deklarace totiž opomíjí řadu historických skutečností, anebo je silně zkresluje. Začněme oním "oceněním dlouhého plodného a pokojného soužití Čechů a Němců". Dejme si otázku: Bylo tak plodným a pokojným, jak se nám to snaží vylíčit deklarace?
Podíváme-li se zpět do historie, můžeme vyjádřit jen pochybnosti. Stačí uvést některé příklady. Abych nebyla nařčena z používání literatury období čtyřiceti tak odsuzovaných let, dovolím si citovat z Hrnčířových Dějin národa českého, vydaných v roce 1923. Začněme polovinou 18. století.
"Císařovna povolala faráře a pozdějšího litoměřického biskupa Ferdinanda Kindermanna, který vydával školní knihy, rozmnožoval počet učitelstva, zlepšoval školní docházku. Vše to však díti se mělo jen jazykem německým. Kindermann sám byl nelítostný germanizátor, jenž na sta národnostně smíšených a ryze českých obcí na Litoměřicku bezohledně poněmčil. Ve všech těchto školách nařízeno vyučovat výhradně jazykem německým. Též náboženství mělo se vykládati po Německy dětem, z nichž málo které znalo jiný jazyk kromě rodného. Poněmčovatelka Marie Terezie dokonce 23. února 1765 nařídila, aby již v mateřských školách se vyučovalo německy a všecko se činilo, co by rozšíření a zobecnění němčiny pomáhalo."
V odpověď na germanizaci jež za pomoci tzv. českých Němců uskutečňovala Vídeň, se zrodilo národní obrození. Buditelé, po nichž dnes máme pojmenované ulice a náměstí, to ale neměli lehké, protože německý živel byl příliš silný a mnozí z probuzenců díky svému češství umírali totiž bídy a hladem. Stačí si připomenout Jiráskova F. L. Věka a osud spisovatele a herce Václava Tháma, později pak Karla Havlíčka Borovského a celou jeho generaci.
Ale posuňme se do druhé poloviny minulého století. Znovu citujme úryvek z Hrnčířových dějin.
"Roku 1860 stal se rakouským ministrem Antonín rytíř Schmerling. Zavilý Němec, kterým dána Rakousku nová, únorová ústava. Mnohá její ustanovení platila až do roku 1918. Myšlenkou Schmerlingovou byl jednotný stát rakouský. Aby měli Čechové co možná nejméně hlasů na Říšské radě, upravil Schmerling volební okresy tak, že v Čechách jeden český poslanec zastupoval 52 tisíc českých občanů, jeden německý poslanec 42 tisíc německých občanů.."
A první světová válka? Skupina historiků kolem pana profesora Křena - mimochodem až do roku 1969 jednoho z bývalých vůdčích dějepisců KSČ - ve svém elaborátu NáČRt výkladu česko-německých dějin od 19. století píše zásadní nepravdu, když tvrdí, že ...... vzdor všeobecně rozšířené skepsi mezi Čechy stálo v okamžiku vypuknutí 1. světové války veškeré obyvatelstvo českých zemí ještě loajálně na straně monarchie."
Od prvopočátku vítali válku a pod rakouskými prapory odjížděli na frontu němečtí odvedenci. Z centrálních českých území tomu tak nebylo.
Vznik republiky byl přijat s nadšením. Konečně se český národ zbavil německého poručnictví. Němci odpověděli na vznik republiky pokusem o odtržení pohraničních území. Naše země měly být zbaveny svých pohraničních oblastí. Co na tom, že šlo o historická území, osídlovaná Němci na základě pozvání českých králů, jejichž historickou sounáležitost s ostatními českými oblastmi se neodvážila zpochybňovat po celých 300 let ani Vídeň? Logicky poválečná mírová jednání mohla jen potvrdit tato naše práva.
Jak vypadalo soužití mezi dvěma válkami, je známo. I o úloze sudetských Němců při rozbití republiky byla již tady řeč. Desetitisíce Čechů a zvláště těch, kteří se angažovali pro Československou republiku, se muselo doslova přes noc odstěhovat, jinak je čekaly represe. A o jaké represe šlo, nemusím vykládat. Tento přesun je možné s klidným svědomím nazvat vyhnáním nebo vyháněním. Málo je známo, co se stalo, jak bylo jednáno s českým obyvatelstvem, které zůstalo na zabraném území. Při sčítání lidu, jež se uskutečnilo 17. května 1939 na odtrženém území, bylo jasné, že v tzv. sudetské župě žije ještě velmi silná česká menšina. Oficiálně se k ní přihlásilo 291 000 lidí, ve skutečnosti toto číslo bylo mnohem vyšší. Už v té době byly však likvidovány české divadelní soubory, sokolské jednoty, organizace české matice školské a jejich majetek byl zabaven.
O dva či tři roky později v těchto oblastech nejde jen o jazyk a národní cítění. Už jde o přímou likvidaci českého národního živlu. Protože do pohraničních oblastí začínají přijíždět transporty utečenců, je třeba pro ně uvolnit místo. Proto rozhodnutí úřadu Konrada Henleina znělo: "Ten z českých zemědělců, který neplní dodávky, bude zbaven své půdy." To ovšem nemohlo stačit. Sám župní vedoucí píše tedy Heinrichu Himmlerovi do Berlína, že "ještě před jejich příchodem je nutno Čechy odstranit, pokud nedají přednost odchodu k příbuzným nebo si sami neobstarají jiný byt, pošlu je do některého z volných táborů". Konec citátu.
Vraťme se však k odsunu. O poválečném uspořádání Československa a vztahu k německé menšině přemýšleli představitelé našich národů již brzy po Mnichovu. "Odcházeje v říjnu 1938 do ciziny, kladl jsem si tudíž znovu tento náš osudový otazník: jak řešit definitivně a pokud možno spravedlivě náš národnostní problém, až půjde o likvidaci Mnichova po nové strašné krizi a válce evropské?" Cituji podle Pamětí dr. Edvarda Beneše. Ale už na podzim 1942, tedy v době, kdy represe proti českému národu byly nejvyšší, v rozhovorech se sociálnědemokratickou německou emigrací v Londýně dospívá k jednoznačným závěrům. Toto stanovisko postupně konzultované s Brity, Američany, sovětskými diplomaty a Francouzi, postupně dostávalo jasnou podobu a po osvobození se ukázalo jako jediné možné řešení, které odpovídalo přání především českých obyvatel, jinak by nikdo nedokázal zabránit podobným akcím, jako byl brněnský divoký odsun a střetům podobným ústeckému mostu.
Odsun schválený Postupimskou konferencí, týkající se německy mluvících obyvatel Polska, Maďarska a Československa, se stal mezinárodně platným postupem. Pokud jde o nás, Němci, kteří odmítli československé státní občanství, svými požadavky před Mnichovem a samotným mnichovským aktem, se tak měli odstěhovat do země, kam je táhly jejich tužby. "Němci v této válce - a především naši Němci", zdůraznil 14. října 1945 v Mělníce prezident Beneš "se ukázali mravně a charakterově takovými, že jejich společné žití s Čechy v témž státě je dnes naprosto nemožné."
Postupimská dohoda ve svém článku III zcela jasně odchod německého obyvatelstva nazývá slovy "The transfer to Germany of German population", tedy přeloženo do češtiny - odsun. A každá jiná interpretace je podvod. l proto nemohu hlasovat pro navržený text česko-německé deklarace.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Jirousové. Prosím, aby se slova ujal poslanec Maštálka, připraví se paní poslankyně Svobodová.
Poslanec Jiří Maštálka: Pane předsedající, myslíte, že mohu požádat o 10 deka ticha? Je to zhruba tolik, abych slyšel aspoň sám sebe.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Prosím jménem pana poslance Maštálky, abyste věnovali jeho vystoupení náležitou pozornost..
Poslanec Jiří Maštálka: Děkuji vám, pane předsedající. Jakkoli je na místě analyzovat historické, politické a právní aspekty návrhu textu česko-německé deklarace, jako neméně vhodné se jeví, poté, co byl tento text schválen ve spolkovém sněmu, upozornit na to, jak se mají dále odvíjet česko-německé vztahy právě z pohledu druhé strany. Jinými slovy, jakou základnu poskytla deklarace německým vládním stranám CDU a CSU jako ochráncům a patronům sudetoněmeckého krajanstva a koneckonců krajanstvu či landsmanšaftu samotnému.
Je zavádějící a svrchovaně naivní pohlížet na tuto organizaci jako na hlasitý folklórní spolek bez politického vlivu. Bylo by možné hovořit o dlouholeté podpoře, které sudetoněmecké krajanstvo mělo a má jak na úrovni spolkové vlády, tak na úrovni vlád jednotlivých spolkových zemí, zejména pak Bavorska. Bylo by možné uvést velké množství politiků předhánějících se v projevech přízně sudetoněmeckému krajanstvu.
Pokud jde o ty současné, lze jmenovat zejména spolkového ministra financí a předsedu CSU Weigela, bavorského premiéra Stoibera, poslance spolkového sněmu Dregera, Lintnera, Lamerse, Krause, Kalba, Roseho a mnoho jiných. Jak představitelé sudetoněmeckého krajanstva, tak jeho vysoce postavení příznivci dávají již v současné době najevo, jak chápou jednotlivá ustanovení deklarace a jakými principy se bude řídit jejich politika v dalším období.
Pod titulkem Jak dále po deklaraci zveřejnil oficiální tiskový orgán sudetoněmeckého krajanstva v č. 3 z tohoto roku následující stanovisko. Cituji: "Pokud nám bylo předloženo prohlášení, které spolková vláda a česká vláda pokládají za základ svých státních vztahů, není to pro nás důvod k rezignaci. Naše vztahy k českému státu nejsou vztahy spolkové republiky. Toto prohlášení by chtělo uchránit vztahy mezi Bonnem a Prahou od rušení minulostí. Naše vztahy s Prahou však ještě dlouho nebudou v pořádku. Vzhledem k tomu, že prohlášení není žádnou konečnou čarou, můžeme nadále pracovat na dosažení našeho cíle. Můžeme se zapojit do výměny mládeže, požadovat účast na projektech Fondu budoucnosti, které posilují vztahy našich krajanů jako základ pro jejich pobyt v Čechách. Nikdo nám v prohlášení nezakazuje působit ve směru zrušení Benešových dekretů a jiných našich cílů." Konec citátu.
Stejného dne, kdy v Praze podepisovali deklaraci premiéři obou zemí, proběhlo v Mnichově setkání bavorského ministerského předsedy Stoibera a členů frakce CSU s představiteli sudetoněmeckého krajanstva. Pan Stolber při tomto setkání mj. uvedl, že deklarace není čarou za minulostí, nýbrž jen jakýmsi mezikrokem. Pokud např. nyní nedojde k přímým rozhovorům mezi Čechy a sudetskými Němci, cituji "je deklarace bezcenná", uvedl Stoiber a ještě jednou zdůraznil: "Nejde o konečnou čáru a pokud to Češi vidí jinak, je to jejich věc."
Rovněž prohlášení 56 poslanců spolkového sněmu za CDU-CSU včetně spolkových ministrů, kteří hlasovali pro deklaraci, obsahuje mírně řečeno podivné teze o tom, že česko-německá deklarace neznamená konečnou čáru v česko-německých vztazích. Jde o politické prohlášení o úmyslech vlád, které se nedotýká platnosti smluv a individuálních právních nároků a neobsahuje žádnou konečnou úpravu otevřených otázek česko-německých vztahů.
Velmi zarážející je stanovisko politiků vládních německých stran k tzv. právu sudetských Němců na vlast. V citovaném prohlášení stojí: Práva sudetských Němců na vlast nebylo deklarací dosaženo. Uznáváme však, že deklarace a k ní náležející výměna dopisů otevřela cesty k právu trvalého pobytu v české republice, čímž bude umožněno také nabývání majetku. Očekáváme, že v dalším utváření německo-českých vztahů především v předpolí členství České republiky v Evropské unii budou následovat další konkrétní možnosti uskutečnění práva na vlast.
Všechny tyto uváděné skutečnosti svědčí jednoznačně o tom, že vládní kruhy spolkové republiky chápou deklaraci výrazně odlišně od pojetí, které nám vnucují čeští spoluautoři a obhájci tohoto dokumentu a že takové chápání jim deklarace ve stávající podobě zcela bez problémů umožňuje. Tento fakt je varující a neměl by zůstat bez povšimnutí. Děkuji za pozornost. (Potlesk v části sálu.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Maštálkovi. Prosím, aby se slova ujala paní poslankyně Svobodová, připraví se pan poslanec Vymětal.
Poslankyně Alena Svobodová: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, chtěla bych v úvodu svého diskusního příspěvku říci, že si velmi přeji rozvoj dobrých vztahů mezi oběma našimi národy, mezi českým a německým národem, ale na základě úplné rovnoprávnosti. Podle mého názoru deklarace, kterou právě projednáváme, není založena na principu rovný s rovným. Proto bych si v úvodu položila otázku: Potřebujeme vůbec tuto deklaraci? A odpovím: Ne. Dovolím si nyní na několika momentech odůvodnit tento svůj záporný postoj.
Když si podrobně prostudujeme text česko-německé deklarace, zjistíme zcela zřetelnou obsahovou nevyváženost v neprospěch Čechů. česká vládní koalice učinila vůči velkému německému sousedovi nevídané ústupky, které nyní prezentuje jako jedinou možnou alternativu politického kompromisu. Jestliže je nyní jasné, že obě strany si ponechávají svůj vlastní právní pohled na obsah deklarace, tak jaký má potom smysl? Byl to právě prezident Havel, který před časem zdůraznil její význam pro právní jistotu především našich obyvatel. Avšak zdůrazňuji, že česko-německá deklarace oslabuje dosavadní legitimní české pozice a stane se brzy prostředkem pro další požadavky Německa.
Mám pocit, že za zády našich občanů vznikl dokument charakterizovaný historickou zamlžeností, pragmatickým opatrnictvím, což se nám v budoucnu nemusí vyplatit.
O to překvapivější je mediální kampaň, v jejímž průběhu je český národ hbitými provládními novináři a úředníky ujišťován, že nějaké to nepohodlné slůvko není z hlediska šťastné budoucnosti v náruči západoevropské civilizace zase tak důležité. A s těmi, kteří si dovolují se ohradit, že mezi vyspělé státy můžeme patřit jedině, jsme-li jimi akceptováni jako rovnoprávní partneři a nikoliv drobní úslužní prosebníci, s těmi je prostě třeba skoncovat. Třeba označením za extrémisty na pokraji společnosti.
Je třeba si v této souvislosti položit otázku, proč je vůbec třeba přijmout takovouto deklaraci, když přece existuje již smlouva mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo z 27. 2. 1992, která díky okolnostem a zejména nepochopitelně ústupnému postoji tehdejšího ministra zahraničí ČSFR Jiřího Dientsbiera šla zcela na ruku Kohlově vládě a proti zájmům naší republiky. Důvod Je zřejmě prostý. Mezi tím došlo k rozdělení Československa a většina vlivných politických sil v Německu i jeho vláda došly k závěru, že z mezinárodně právního i mezinárodně politického hlediska se pro Německo v případě ústupnosti české pravicové vládní koalice vytvořila jedinečná a v budoucnu možná už neopakovatelná situace. Je to možnost úplné revize jak německo-českých vztahů na základě mnichovské dohody, tak i faktické revize postupimských dohod a tím i do značné míry revize výsledků II. světové války v celém středoevropském prostoru.
Dokládá to i text deklarace, který se ani v nejmenším nezmiňuje o neplatnosti mnichovské dohody od samého počátku, tedy o její nulitě. Naopak zpochybňuje platnost Benešových dekretů, tak jak je to stanoveno v bodě 3 deklarace. Stále více se ukazuje, jak chybná byla naše absence při podpisu Smlouvy o sjednocení Německa. Nikoli náhodou proto německá vláda začala zpochybňovat právní účinnost postupimské dohody, týkající se odsunu Němců z našeho území. Poprvé když počátkem roku 1996 přišel šéf německé diplomacie Kinkel s požadavkem na podstatné změny textu. Podruhé zpochybněním závaznosti závěrů z Postupimi pro dnešní Německo. A potřetí nedávno, když šlo o politicko-právní výklad slova vyhnání (vertreibung), jež chce mít německá vláda stůj co stůj v dokumentu. Toto se Kinklovi zdařilo, česká vláda je však pochopitelně nepřiznala.
Dohoda, která je známa pod názvem 2 + 4, která nahradila mírovou smlouvu, byla s oběma německými státy uzavřena 12. září 1990 v Moskvě pod názvem Smlouva o konečných pravidlech v souvislosti s Německem, určila podmínky, umožňující znovusjednocení Německa a vrátila mu po 45 letech plnou suverenitu.
Základním problémem pro nás je však skutečnost, že zatímco Polsko se tohoto jednání zúčastnilo, československo nikoliv, Varšava tak dosáhla smluvní zakotvení hranice Odra - Nisa, i když již tehdy kancléř Kohl se snažil tuto záležitost do smlouvy nezahrnovat.
V důsledku rozhodného postoje Polska za podpory velmocí nakonec hranici potvrdil.
Naše reprezentace byla tehdy německou vládou přesvědčována, že všechny problémy budou s námi lehce vyřešeny, ale již následná smlouva právě z roku 1992 ten nejpalčivější problém, jakým byl odsun sudetských Němců a odškodnění našich obětí za nacismu, neuzavřela. Od této doby jsme byli svědky složitých jednání o společné deklaraci, která by měla především tento problém s konečnou platností uzavřít. Avšak německá vláda vyhověla koaličnímu partneru - bavorským křesťanským sociálům CSU, a do jejího znění prosadila zakotvení pro českou stranu zcela nepřijatelné formulace týkající se odsunu sudetských Němců.
Ve svém celku je tedy deklarace viditelně asymetrická. Dokladuji to na 2. a 3. bodu textu deklarace, kde zatímco česká vláda na sebe bere zodpovědnost za všechny tři vlády, které existovaly za války - Háchovu protektorátní, Tisovu vládu na Slovensku i Benešovu exilovou vládu-německá vláda se od bývalé nacistické vlády distancuje. Deklarací Česká republika sama sebe nepravdivě označila za viníka důsledků války. Zbavila se v podstatě práva požadovat dříve slibované individuální odškodnění pro oběti nacistické zvůle jako symbolu uznání lítosti Německa.
Ještě bych připomněla, že český národ vlastně po desetiletí považoval výsledky války za uzavřené. Oceňoval politiku představovanou především Willi Brandtem. Oceňoval Smlouvu o vzájemných vztazích mezi ČSSR a NSR z roku 1974. Vždyť preambule smlouvy zdůrazňuje, že ČSSR a NSR uznávají, že mnichovská dohoda z 29. září 1938 byla Československé republice vnucena nacistickým režimem pod hrozbou síly. Článek 1 potvrzuje, že ČSSR a NSR považují mnichovskou dohodu za nulitní a článek 4 např. zakotvuje neporušitelnost společných hranic nyní i v budoucnu. Přičemž oba státy se vzájemně zavazují neomezeně respektovat svou územní celistvost.
Ptám se: Bylo tedy nutné tyto otázky znovu otevírat? A pokud ano, proč na základě dokumentů, které nevycházejí z principu rovného s rovným.
Na závěr si znovu položím otázku: Je tedy potřebná česko-německá deklarace? Taková deklarace, která vědomě opomíjí významné mnohostranné i dvoustranné dokumenty, která zamlžuje historická fakta a ve svém důsledku povede spíše ke zhoršování vzájemných vztahů a k destrukci české národní identity, nemůže sloužit českému národu. Není realizována právě na základě rovnoprávnosti obou smluvních stran.
Proto tedy budu hlasovat proti přijetí této deklarace. Děkuji za pozornost. (Potlesk v části sálu.)