Poslanec Zdeněk Jičínský: Pane předsedající, vážené shromáždění, diskuse k česko-německé deklaraci je bod velmi vážný a je z povahy věci, že tu v této souvislosti padají někdy až velmi silná slova, že se mluví o zradě národních zájmů apod. Já si přesto myslím, že je třeba zachovat jistou míru střízlivosti a věcnosti při posuzování této velmi závažné a svým způsobem velmi kontroverzní záležitosti.
Sám jsem k této věci napsal v červenci 1995, když se o deklaraci začalo uvažovat, článek, který měl signifikantní název "Německá strana je lépe připravena", a to proto, že na německé straně tyto problémy byly dlouhou dobu diskutovány, byla tam spousta velmi podrobných historických, právních a jiných analýz. My jsme k této problematice přistupovali mnohdy ne dost odborně připraveni a přistupovali jsme i po listopadu 1989 s jistou dávkou naivity a euforie, která se nám nevyplatila, protože některá prohlášení našich představitelů včetně jednání československé strany předcházející uzavření česko-německé smlouvy zbytečně oslabila naše pozice a náš vyjednávací prostor.
Když se začalo jednat o deklaraci, byla chyba, že v tehdejším parlamentu, v tehdejší Poslanecké sněmovně se o tom nevedla vůbec žádná diskuse. Nemyslím, že by bylo možné, aby parlamenty samy vypracovaly takovouto deklaraci. Deklarace v podstatě musela být připravena kabinetním způsobem, jinak by žádný její návrh nespatřit světlo světa. Ale neznamená to, že se při jednání o tom, zda deklarace ano nebo ne, nemělo v parlamentu o tom diskutovat, že by neměla být rozprava, v níž by se ukázaly jisté meze toho, co je nebo co není možné. V takové rozpravě by se ukázalo i to, je-li z hlediska české strany, českých národních zájmů vhodné se snažit o takovýto dokument, když z povahy věci je zřejmé, že o hodnocení historie se v podstatě dohodnout nemůžeme, že hodnocení historie zůstane různé, protože tu není jediný soud, který by byl objektivní. V této věci jsou a zůstávají fakta, ale fakta jsou dále různé interpretována již v době, kdy se stala, kdy k nim došlo a fakta jsou dále různě interpretována v průběhu času. Kolega Ransdorf tady včera velmi podrobně hovořil o mnohých otázkách česko-německého vztahu a mnohé jeho závěry jsou jistě pravdivé. Zároveň však, když hovoříme o určitých expertizách, tak i u nás jsou expertizy, které se liší. I na německé straně se liší třeba expertiza prof. Ermakozy a prof. Tomushata, byť v určitých otázkách zůstávají shodné, protože německá strana neakceptuje Postupim jako právní akt, akceptuje to jako politické rozhodnutí vítězů druhé světové války. Ale to, co se na základě Postupimi stalo, co rozhodovala a realizovala spojenecká kontrolní komise, je základem německého poválečného vývoje. To se stalo součástí německého právního řádu, protože z toho německá poválečná historie vychází.
V těchto vztazích jsou jisté skutečnosti, které mají své emocionální zabarvení a asi nikdo z těch, kdo byli z Československa po roce 1945 odsunuti, si nemyslí, že se stala z jejich hlediska historická spravedlnost. Říkám to jako ten, kdo si myslí a je přesvědčen o tom, že odsun byl historickou nevyhnutelností. Já osobně nepřijímám stanoviska těch, kteří na české straně odsuzují odsun, protože dnes současné právo takovéto akce nedovoluje. Myslím, že to je nehistorické vnášení kritérií, která se vytvořila až v průběhu poválečné doby do období, kdy tato kritéria neplatila a platit nemohla.
Mám smutný primát, že jsem v této sněmovně nejstarší, ale nemyslím, že bych tu byl jediný, kdo si ty události pamatuje. Pamatuji si jako dítě rok 1938 i vstup německé armády na území Čech, pamatuji si celou válku, pamatuji si rok 1945 a dobu osvobození, kdy jsem nějakou dobu také nosil na svém rameni pásku Revolučních gard, které jsou dnes běžně zatracovány. Takže myslím, že vím, o čem mluvím, ale uznávám, že moje zkušenost v tomto směru je jen moje osobní zkušenost. Jde tu o věci, kde dospět k jednotnému soudu asi není možné.
Nemyslím, že ty dvě historické pasáže, které jsou v deklaraci, jsou vyvážené. Podle mého soudu vyvážené nejsou, jsou vyvážené jen, řekl bych, rozsahem, to znamená zhruba počet řádků nebo počet slov se rovná, ale obsahově toto vyváženo není a i formulace, že příčina je něco jiného než následek, resp. že je třeba rozlišovat příčinu a následek, je tam spíš v povaze určitého literárního obratu, než aby body 2 a 3 vystihovaly skutečný stav věci.
Ale přes všechny tyto výhrady, které by bylo možno zmnožovat - a těch výhrad v české diskusi na toto téma bylo vzneseno velmi mnoho - si myslím, že není těžiště deklarace v těchto historických pasážích. Asi by bylo výhodnější, kdyby se deklarace bez těchto historických pasáží obešla. Ale zřejmě to nebylo možné, čili beru na vědomí ten fakt, že ty dvě historické pasáže v deklaraci jsou. Ale přesto si myslím, že těžiště deklarace je v bodu 4, který hovoří o tom, že obě strany chtějí spolupracovat v duchu vzájemného porozumění a míru a své vztahy nechtějí zatěžovat politickými a právními problémy minulosti.
Mně se zdá, toto je velmi důležitá pasáž, resp. že toto je jádro deklarace. Kdyby tam toto nebylo, pak skutečně deklarace nemá smysl. Chápu i pocity české veřejnosti v souvislosti s výrokem kancléře Kohla v Praze, když odpovídal na dotaz redaktora Sudeten-deutsche Zeitung, který řekl, že majetkové nároky uzavřeny nejsou. Obdobné výroky zazněly potom z jeho úst i v německém spolkovém sněmu. A z tohoto hlediska obdobné výroky, které ještě více zneklidnily českou veřejnost, zazněly z úst německého ministra financí Weigela a z úst předsedy bavorské vlády Stoibera. Jeden z nich mluvil dokonce o tom, že určité formulace otevírají cestu k tomu, aby bylo uznáno právo na domov.
Já si myslím, že na tyto věci je třeba reagovat a jsem rád, že představitelé české vlády dali v PS jasně najevo, že náš výklad deklarace je takový, že nechceme česko-německé vztahy zatěžovat těmito problémy minulosti a že z české strany nepřipustíme, aby takovéto požadavky nebo nároky byly vznášeny a že nepřipadá v úvahu ani to, aby představitelé české vlády jednali se zástupci landsmanschaftu... Půjde samozřejmě o to, jak deklarace bude vykládána a jak bude uplatňována.
Tady se říkalo, a zaznívalo to i v obecných diskusích, že než špatná deklarace, raději žádná. Ale to jsou podle mého soudu příliš abstraktní a kategorické závěry, které v praktické politice podle mého soudu málo váží a nebývají politicky užitečné. Já si myslím, že bychom se bez deklarace obešli a že současný stav i vývoj česko-německých vztahů je v podstatě pozitivní a že nespočívá na tom, zda tu je nebo není deklarace o česko-německých vztazích. Ale tady se vytvořila jistá politická skutečnost. Deklarace byla vypracována, deklarace se stala předmětem jednání na nejvyšší úrovni v obou zemích. Obě vlády ji podepsaly a byla schválena i v německém spolkovém sněmu. To jsou určité skutečnosti, které nemůžeme přehlížet, když hovoříme o tom, že je lepší žádná deklarace než špatná. My musíme posuzovat tuto deklaraci takovou, jaká je a posuzovat i důsledky toho, jestliže deklaraci přijmeme či nepřijmeme. Takové rozhodnutí má význam politicko-symbolický i prakticko-politický.
Myslím, že k této věci je třeba přistupovat jak z vnitropolitických, tak i z mezinárodně politických důvodů. Ty pasáže historické a ty formulace, které vzbuzují pochybnosti lze samozřejmě vykládat různě, protože jsou výsledkem složitých dohadování, složitých kompromisů v rámci nacházení jistých formulací přijatelných pro obě strany, a půjde o to, zda bude na obou stranách dobrá vůle vykládat tyto věci v duchu onoho závěru z bodu 4. To znamená, že obě strany nebudou své vztahy zatěžovat politickými a právními problémy minulosti.
Představovat si, když bychom tuto deklaraci neakceptovali, že můžeme dohodnout nějakou jinou deklaraci, která plně vyjádří to, jak bychom my chtěli tyto věci formulovat, je podle mého soudu iluze. Pokud tato deklarace by byla z naší strany odmítnuta, nemyslím si, že tu je před námi nějaké jednání o jiné - z českého hlediska - lepší deklaraci.
Chci se zamyslet ještě nad tím, jak probíhala diskuse o této deklaraci i v německém spolkovém sněmu a jaká tam zazněla stanoviska ve vztahu k teto deklaraci. Proti této deklaraci hlasovalo několik poslanců - přesná číslađ byla v tisku, nechci Je tady citovat - několik poslanců z CSU, několik poslanců z CDU, ale ani CSU se nepostavila proti této deklaraci. Čili v tomto směru se mi jeví - i když, jako všechno, co o těchto věcech nebo o těchto vztazích lze říci, je tu svým způsobem relativní, jen málo co má absolutní platnost - pozice landsmanschaftu oslabená, a také záporné stanovisko k deklaraci, které pan Neubauer Jako předseda landsmanschaftu deklaroval, to podle mého soudu potvrzuje.
Kolega Ransdorf se tu včera dovolával Gregora Gysiho, představitele PDS. Je pravda, že představitelé PDS tam formulovali stanoviska nám nejbližší. O tom bychom mohli dlouho hovořit, proč tomu tak bylo. Já zůstávám teď u tohoto faktu. Ale i většina poslanců PDS hlasovala pro deklaraci - 15, 14 se jich zdrželo. Nehlasovali proti deklaraci, zdrželi se protože deklarace z jejich hlediska není také vyvážená. V tomto směru oni spíše podporovali naše stanovisko. Ale nebyli proti deklaraci.
Nejvíce se na německé straně pro deklaraci zasazovaly opoziční strany - SPD a Zelení. Zelení v něčem možná ještě více než SPD, protože jsou stranou novou, která vznikla až po roce 1968, a není spojená s historií poválečného vývoje Německa, kdy všechny německé strany i ve vztahu k této problematice se vztahovaly k určitým řešením a k určitým postojům, které byly spojeny s obdobím studené války, s rozdělením Evropy, se železnou oponou. I tyto momenty je třeba při posuzování této věci brát v úvahu.
Na straně opozice se také projevilo - mám na mysli opozici v německém spolkovém sněmu - pochopení pro obavy nebo zneklidnění české strany výroky kancléře Kohla i výroky některých dalších představitelů. Mám na mysli opět koalici německou. Připomínám tu velmi intenzivní úsilí Antje Vollmerové, představitelky Strany zelených, místopředsedkyně spolkového sněmu, o česko-německé porozumění a o deklaraci. Ale ani Antje Vollmerová nebude plně akceptovat česká stanoviska, pokud jde o charakter poválečného vývoje, včetně odsunu.
Tyto diference jsou součástí historické reality, a musíme je mít na zřeteli. Jde teď o to - a to jsou právě důvody, proč si myslím, že je v českém zájmu i při všech výhradách, které k deklaraci máme nebo můžeme mít - vyslovit s deklarací souhlas. A já to spojuji zejména s tím, že podle mého soudu Česká republika, má-li se pozitivně vyvíjet, nemůže být bez dobrých vztahů nejen se sousedy, ale s evropským společenstvím, které spojuje své představy o vývoji Evropy s evropskou integrací.
O evropské integraci lze samozřejmě mít také různé představy a i mezi námi jsou lidé, kteří ji posuzují různě. Nechci zacházet do detailů, ale obecně si myslím, že má-li Evropa čelit hrozbě nacionalismu, která by se opět mohla vynořit s děsivou skutečností, kterou zažíváme na Balkáně, kdyby se zhroutily snahy až dosud úspěšné - při všech slabostech a vadách - o evropskou integraci, pak samozřejmě není zajištěn ani pozitivní mírový vývoj a mírová existence České republiky. My ji můžeme spojovat jenom s tím, jestli se Evropa v tomto směru takto bude rozvíjet a jestli bude - což si přejí demokratické síly v Německu - i Německo začleněno do tohoto celoevropského projektu a bude - jak oni říkají - do něj včleněno nebo svázáno s celoevropskými strukturami. Takto mluví kancléř Kohl a v tomto směru ho považuji za velkého Evropana, takto mluví bývalý kancléř Schmidt z SPD, který říká, že je v německém zájmu, aby se toto stalo a aby se Německo takto vyvíjelo. A toto je i v zájmu České republiky.
Pokud by tento vývoj takto nepokračoval, pak Německo bude opravdu příliš veliké, příliš těžké a své sousedy bude ohrožovat. Stalo se v tomto století již dvakrát a důsledky všichni známe. Konec konců teď, když o tom hovoříme, hovoříme o této problematice.
Kolega Ransdorf včera také hovořil o tom, že máme spojence, ale já jsem zde uváděl, kdo jsou podle mého soudu naši spojenci v Německé spolkové republice. Myslím, že tam nejsou síly, které budou chápat naše odmítnutí deklarace. Samozřejmě my jsme suverénní země a nemůžeme své rozhodnutí podřizovat tomu, co kdo o nás řekne. Takto to nemyslím.
Pokud by někdo snad chtěl takto má slova vykládat, pak by to bylo nedorozumění, protože tak jsem je nemyslel.
Jsem přesvědčen, že Česká republika se může pozitivně vyvíjet jenom v rámci sjednocující se Evropy. V tomto směru česko-německá deklarace při všech vadách a slabinách je prvkem, který do tohoto procesu patří, a proto i při všech výhradách, které k ní mám, jsem pro to, abychom ji podpořili. Děkuji. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Zdeňku Jičínskému. Prosím, aby se ujal slova pan poslanec Miloš Melčák a připravila se paní poslankyně Hana Orgoníková.
Poslanec Miloš Melčák: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, vážený pane premiére, vážená vládo, vážené kolegyně, vážení kolegové, v diskusi, která probíhá, jsou patrné především dva krajní přístupy k argumentaci. Na Jedné straně slyšíme hlasy, ze kterých ten, kdo tuto dobu nepamatuje, musí nabýt dojmu, že to, co Němci vytrpěli od Čechů po své prohrané válce, se nedá srovnat s tím, co Češi vytrpěli před tím v době války, kterou nevyvolali.
Na druhé straně se vedou rozsáhlé diskuse o majetkových nárocích a o nároku na odškodnění obětí. Dobrá vláda by nikdy neměla dát příležitost k takovým diskusím jenom proto, že nedokáže vyřešit nebo zajistit oprávněné nároky svých občanů.
Oba přístupy mají málo společného s požadovaným ukončením těchto sporů a jasným učiněním historické tečky, tj. prohlášením, že chceme nadále hledět do budoucnosti. K tomu by možná plně postačovalo schválení čtvrtého článku předložené deklarace, pokud by se ale jasně neukázalo, že uznání práva na odlišný právní názor se nevztahuje např. na Postupimskou dohodu, o čemž se zmíním ještě dále.
Podle toho, jak vycházejí na světlo stále nové výroky německé strany, mám stále větší dojem, že i zmínka o uznání práva na odlišný právní názor má zásadnější význam, než se na první pohled zdá, a že je významnou součástí oné dvojtečky.
Přes všechna hezká slova o roli a významu předloženého textu deklarace, které jsme ze strany koaliční vlády slyšeli a ještě určitě uslyšíme a která byla někdy i upřímně míněna, se však mnohdy jedná o velikou slovní ekvilibristiku, která pomůže zakrýt pravé záměry. Rozhodující mezinárodně politické a právní důsledky této deklarace nesporně budou jiné, než je výslovně deklarováno, nebo k tomu minimálně poskytují dostatečný prostor.
A když jsem pozorně poslouchal slova pana ministra zahraničí Zieleniece přednesená na společném klubu poslanců a senátorů ČSSD dne 4. února 1997, tak jsem pochopil, že naší zahraniční reprezentaci to musí být nepochybně jasné. Proto se už ani nedivím, když někteří starší spoluobčané mají své pocity stejné, jako měli naši dědové a otcové v roce 1938.
Ale dnes je přece úplně jiná doba a nemůžeme připustit jakýkoliv argument, který by přinášel byť jen stín pochybnosti. Podle mého názoru deklarace především odporuje zásadám a pravidlům současného uznávaného mezinárodního práva a znamená nesporně důležitý průlom do revize výsledků druhé světové války. Nejbližším krokem zřejmě bude postupná revize tzv. sudetoněmecké otázky s konkrétními politickými a právními důsledky. Proto alespoň stručnou exkurzi do minulosti.
Je nezpochybnitelné, že druhá světová válka začala akcemi Německa vůči Československé republice jako jeho geograficky nejcitlivějšímu, potenciálně nejslabšímu a mezinárodně izolovanému sousedovi. Kroky k revizi výsledků neúspěšné německé agresivní války začínají obdobně. Není náhoda, že deklarace s takovým obsahem je sjednávána s dnes již menší Českou republikou a ne třeba s už větším a hrdějším Polskem.
Je také pravda, že Spolková republika Německo významně pomáhala našemu předlistopadovému disentu, ale vděčnost nebo oplátka však nemůže vést ke krokům ohrožujícím naši budoucí bezpečnost a integritu.
Je historický fakt, že německý Drang nach Osten v různých formách a intenzitě propukával v celém teď končícím tisíciletí. Nejde o nacionalistické protiněmecké tvrzení diktované traumatem příslušníka malého národa, jak se nám snaží namluvit někteří koaliční kolegové. Taková už bohužel je objektivní logika chování snad všech mocných národů a států. A my jsme si to v minulosti dostatečně užili a vyzkoušeli.
Slabší a menší sousedé však s tím musí počítat a měla by tak činit i naše politická reprezentace, je-li kvalifikovaná. Navíc naše zahraniční politika, chce-li být zodpovědná, musí zákonitě počítat i s horšími alternativami politických vývojů, to je v tomto případě s tím nejhorším, to znamená s tím, že Německo nemusí být trvale demokratickou zemí, i když si to nikdo v Evropě nepřeje.
Základním úkolem každé diplomacie nesporně je chránit zájmy své země proti možným ohrožením v budoucnu, i když se v dané chvíli mohou jevit jako málo pravděpodobná. Jestliže k tomu nenachází žádný argument, ať si alespoň uvědomí, že žije z daní našich poplatníků.
Jak nás učí velcí historikové a mnohokrát poučila historie, národ, který se nepoučí z historie, si ji musí zopakovat.
Podrobně a úplně argumentovat uvedené politické a právní hodnocení deklarace a jejích možných důsledků v krátkém vystoupení nelze. Musím se zde omezit na hlavní myšlenky důležité pro celkovou analýzu.
Nebylo samozřejmě náhodné, že nejvyšší soudní orgány SRN i vláda ústy ministra zahraničí Kinkela výslovně neuznávají platnost základní dohody spojenců o poválečném uspořádání, to je Postupimské dohody. V neposlední řadě to potvrdil i náš ministr zahraničí doc. Ing. Zieleniec, CSc., na zmíněné společné schůzce 4. 2. t. r. Tento přístup k Postupimské dohodě je ve flagrantním rozporu s duchem, zásadami i normativními akty moderního mezinárodního práva, počínaje doktrínou, z níž vychází Briand-Kellogův pakt, konče Chartou OSN, která se k poválečnému - ve známých dohodách zakotvenému - mezinárodnímu právnímu pořádku přihlásila a které i SRN formálně nadále uznává.
Taková vyjádření nelze chápat jinak než jako projev základního politického záměru významných kruhů v SRN poválečné uspořádání revidovat.
S hrůzou se můžeme domnívat, že se jedná o jakousi rehabilitaci principu vyjádřeného tzv. Rosenbergovou větou "právem je to, co slouží německé cti". Podotýkám, že větu cituji podle známého nálezu Ústavního soudu České republiky č. 55/95 Sb. ze dne 8. 3. 1995.
Tato, před veřejností i parlamentem dlouho utajovaná deklarace, která samozřejmě o spojeneckých a jiných relevantních poválečných dohodách mlčí, bude sloužit jako významný mezinárodně politický, ale i mezinárodně právní dokument, který se de facto ke zpochybnění, ale zčásti k přímé revizi poválečného uspořádání přihlásil.
Tak se fakticky k německému mezinárodně právnímu postoji přímo přihlašuje další stát - Česká republika. Je to kýžený mezinárodně právní precedens a navíc argument pro německou moc soudní, která se - jak odhaduji - o něj opře nejpozději do roka např. při projednávání majetkových nároků sudetských Němců. Vzhledem k formální nezávislosti moci soudní na moci výkonné budeme moci jen pokrčit rameny.
Spory, které měla deklarace ukončit, se tak s reálnou silou rozběhnou a vytvoří tlak na další uvedené revize.
Podle mezinárodního práva SRN jako nástupnický stát agresora druhé světové války plné nese právní závazky plynoucí z dohod o poválečném uspořádání, k nimž závazně přistoupily kromě spojenců desítky dalších států. Jakákoliv změna, byt i zastřená a implicitní, které deklarace všechny obsahuje, nemůže být provedena SRN ani Českou republikou, ba ani společně. Jakékoliv změny by musely být výsledkem nových dohod všech těch států, které poválečné dohody podepsaly, resp. k nim přistoupily. Lze se poučit mj. ze situace, která vznikla kolem snah Japonska revidovat poválečné uspořádání v Tichomoří.
Deklarace přes užívanou účelovou argumentaci pro zlehčení jejího možného negativního významu je fakticky politickou dohodou, vyjadřující shodný projev vůle podepsaných stran, řídí se v ní obsaženými pravidly. Funguje tedy fakticky jako politická smlouva a v mezinárodně právní argumentaci také může být takto využita.
Dalším zdrojem její rozporuplnosti s mezinárodním právem je porušení principů priority mezinárodního práva před právem vnitrostátním. Její výklad i užití totiž v nejdůležitějších částech odkazuje na rozdílnou vnitrostátní jazykovou i legální interpretaci různící se v SRN a v ČR. Z hlediska elementárních obecně právních zásad je deklarace právní paskvil vedoucí ke zmatečnosti.
Předmět dohody nebo smlouvy není přesně určen. Každá strana pro jedno z klíčových slov "Vertreibung", vyhánění, má jiný výklad, což znamená zmatečnost dohody, která musí vést k tentokrát už jakoby legálním sporům. Je to stejné, jako kdybych uzavřel dohodu s panem Kinkelem, že mu podle mého textu dohody pokosím zahradu, a podle jeho textu že mu kosím zahradu. Už příští týden bude mezi námi zásadní spor.
Je nesporné, že odškodnění válečným obětem se touto deklarací uzavírá. Tím současná vláda na sebe přebírá závazek tyto oběti odškodnit sama. Má na to koneckonců právo. Musí to ale také sama vysvětlit občanům a nést za to při příštích volbách důsledky.
Účelem dohod je i předcházet sporům, a to především pro období, kdy strany se mohou znepřátelit. Tato deklarace bude znamenat pravý opak. Pro zodpovědné posouzení deklarace a jejích důsledků musí národu zodpovědný parlament podle mého nejhlubšího přesvědčení dát tuto deklaraci k objektivnímu reprezentativnímu právně politickému posouzení u nás a také k expertize alespoň vítězných mocností.
Deklarace odporuje mezinárodnímu právu, kodifikovanému ve prospěch obrany proti agresi a dlouhodobému zajištění míru v Evropě a je nesporným začátkem revize výsledků druhé světové války. Deklarace zbytečně znovu vyvolává dávno zapomenuté vzpomínky a emoce. Podle mého přesvědčení otevře nadlouho ránu, která bude bolet ještě naše vnuky.
Z uvedených důvodů budu hlasovat proti znění deklarace, které nám předložila naše koaliční vláda. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Melčákovi. Prosím, aby se slova ujala paní poslankyně Hana Orgoníková a připravil se pan poslanec Pavel Dostál.
Poslankyně Hana Orgoníková: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, při projednávání programového prohlášení vlády v červenci loňského roku jsem se ve svém vystoupení zmínila, že postrádám pasáž věnovanou ochraně zájmů občanů České republiky a nepřipuštění posunu zákonem stanovené časové hranice 25. únor 1948 pro restituce. Vyjádřila jsem se v tom smyslu, že předpokládám, že to neznamená, že vláda nebude hájit zájmy občanů naší republiky, že to neznamená, že dojde k posunu zákonem stanovené časové hranice 25. únor 1948 pro restituce, a že to neznamená, že budou zpochybňovány, případně zrušeny, Benešovy dekrety.
Chtěla jsem - a nyní cituji ze stenozáznamu mého vystoupení ve sněmovně dne 24. 7. 1996 "aby toto ve sněmovně zaznělo, neboť snahy jsou různé, aby nikdo nikdy nemohl říkat - nebylo to ve vládním prohlášení, tedy je ring volný".
Nyní projednáváme česko-německou deklaraci. Vyjádřím se velmi stručně. Každá vláda má chránit zájmy občanů své země a kladu důraz na slova "své země". Nevyčítám německé vládě její přístup k deklaraci. Vyčítám české vládě a naší diplomacii, že nedokázala prosadit ochranu zájmů svých občanů.. A když to již nedokázala, měla raději od deklarace ustoupit.
Včera sice pan premiér o otázkách, které jsem uvedla, v úvodu svého vystoupení okrajově hovořil, ale kde je záruka, že naše vláda bude respektovat právní řad České republiky? Příkladem může být kauza Walderode, kdy úředníci státní správy, kteří jsou prodlouženou rukou výkonné moci, vydávali pozemky v rozporu s Benešovými dekrety a prolomili zákonem stanovenou časovou hranici 25. únor 1948.
I nad tímto se zamysleme, když se budeme rozhodovat, zda podpořit či nepodpořit česko-německou deklaraci.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Haně Orgoníkové a prosím, aby se slova ujal pan poslanec Pavel Dostál.
Poslanec Pavel Dostál: Vážený pane předsedající, vážený pane premiére, milé kolegyně, vážení kolegové, než vám přečtu svůj příspěvek, který jsem si tentokrát připravil písemně, tak k projednávanému tématu pouze faktickou poznámku.
Sedím tady druhý den a zjišťuji, že spousta mých kolegů se domnívá, že jednáme s válečnými zločinci, že jednáme se státem, kde vládne národní socialismus, že jednáme s těmi, kteří způsobili utrpení našeho národa. Ale nepíše se rok 1935, píše se rok 1997 a deklarace je přece začátkem nové cesty spolupráce s demokratickým Německem.
Projednáváme tedy politický dokument, který je vážnou zkouškou demokratického ducha české politiky, zkouškou naší schopnosti pochopit hlouběji svoje dějiny i současný svět. Dovolte proto, abych připomněl právě Tomáše Masaryka. Řekl: Buď bude česká otázka světová nebo nebude vůbec. Masaryk se tímto výrokem z poloviny 90. let minulého století vzepřel nejen přízemnímu a omezenému nacionalismu a šovinismu, ale jakémukoliv mělkému vlastenectví, které se nedokázalo vyrovnat s novodobou perspektivou národů, s procesem přeměny Evropy ve svobodný a spojený světadíl, s dějinným vývojem, který směřuje k nové Evropě a demokratickému světovému řádu.
Masaryk tak navazoval na nejsilnější stránku svých předchůdců, především na Palackého, na jeho přesvědčení, že v epoše, která má - cituji - novou míru, v epoše "páry a elektřiny", v epoše centralizace lidstva, nemůžeme přece sedět za pecí, musíme mít odvahu měřit se nároky světa, odvahu otvírat se mu stále znovu.
Palacký a Masaryk neuvažovali, jak uvažovali, proto, že by nebyli vlastenci, ale právě proto, že jimi byli. S odstupem generací víme lépe než mnozí jejich současníci, že jimi byli v nejhlubším slova smyslu. Podobně liché jsou výtky, že souhlas s deklarací představuje újmu našemu českému národnímu a státnímu zájmu. Řada prohlášení z potrefených mnichovských kruhů naznačuje, že deklarace je skutečným milníkem v česko-německém dorozumění a shodě zaměřené do budoucnosti, že nás odpoutává od osudového konfliktu s Němci ještě důrazněji, než se nám bezprostředně právě v této chvíli zdá.
Kontroverzní výroky německého kancléře a ministra zahraničí vůbec nedokazují opak. Nechlácholí bývalé naše krajany proto, že by nepodepsali dokument, který stvrzuje jejich veskrze sporné nároky, ale proto, že deklarace takovýmto dokumentem není, být nemůže a také nikdy nebude. Samozřejmě, že není těžké si představit lepší zátaras proti tlakům na revizi výsledků druhé světové války než je deklarace, kterou projednáváme. Ale z toho přece neplyne, že je to dokument, který dává za pravdu těm, kdo se na nové revizionistické vlně vezou. Místo deklarace v dějinách dobře charakterizuje výrok, že je posledním, dosud chybějícím stavebním kamenem Brandtovy východní politiky. Jinými slovy zaujímá místo úhelného kamene v oné politické stavbě, jejíž základem byl právě rozchod s neorevizionistickou filozofií vyhnaneckých svazů ve Spolkové republice. To byl přece také právě důvod, proč od samého počátku tyto svazy vystupovaly proti celoevropskému procesu, proti politice evropské bezpečnosti a spolupráce, proti politice usmíření na základě respektu k výsledkům druhé světové války, především v otázce platnosti hranice na Odře a Nise a ještě víc v otázce transferu samého. Potíraly ji vytrvale a nesmiřitelně ve všech jejích fázích. I v té poslední, jejíž vyvrcholení právě prožíváme. Alpbašská výzva českého prezidenta, výzva uzavřít konečně u příležitosti 50. výročí porážky nacismu kapitolu spojenou s druhou světovou válkou právně i politicky, byla pro tyto kruhy myšlenkou nadobro mrtvou, sotva se jenom zrodila.
Nepoučitelní jsou zkrátka nepoučitelní. Ale na německé straně, bavorsko-sudetskou stranu nevyjímaje, nežijí přece zdaleka jen nepoučitelní. Naopak. Už před sametovou revolucí se začalo rodit spojenectví demokraticky smýšlejících Středoevropanů, Němců, Čechů, Slováků, Poláků, Maďarů, spojenectví, které neuvádělo v pochybnost výsledky 2. světové války, ale hledalo a našlo sílu podívat se nejen na studenou válku, na poválečné rozdělení Evropy, a tedy i Německa, ale na celou epochu světových válek kriticky a s cílem obnovit a prohloubit vnitřní sílu sjednocujících evropských idejí, idejí evropské demokracie. Nazřelo proto události spojené s vyústěním světových válek nikoliv jako vrchol evropských dějin, ale jako na epochu, jejíž lidská dimenze byla teprve v zárodku.
Text, který dnes projednáváme, můžeme proto chápat jako součást tohoto procesu. Můžeme a nemusíme, ale já si myslím, že musíme. Jeho dějinopolitický smysl zkrátka nepochopíme, pokud nepochopíme smysl a cíl snah prolomit ustrnulé obzory z epochy strašné konfrontace, do které strhl svět německý národní socialismus. Neprolomily je proto, aby se do nového prostoru začaly drát nacionalistické přízraky minulosti. S takovými přízraky minulosti budeme ovšem muset počítat v podobě falešných interpretací deklarace. Proti nim se nelze nikdy předem stoprocentně pojistit a nikdy je nelze předem vyloučit. Dokonce ani v tom případě, přijmeme-li k deklaraci to či ono prohlášení. Nechci tím říci, že by nebylo užitečné.
Má-li se deklarace stát skutečným milníkem na společné cestě do integrované Evropy, má-li dovršit proces, kterým jsme začali rozrážet začarovaný kruh světových válek a jejích důsledků, nesmíme se přízraků minulosti prostě lekat. Jsem přesvědčen, že zaplašit je můžeme jen v zápase o naplnění litery a ducha deklarace. Jelikož se chci tohoto procesu a tohoto zápasu zúčastnit, budu hlasovat pro deklaraci.