Na České straně bylo počítáno skoro s jistotou, že se demokratičtí Němci zúčastní našeho zápasu o osvobození republiky z podněmecké nacistické okupace. Doktor Beneš předem počítal s německou spoluprací v boji o svobodu do té míry, že ve svém prvém veřejném projevu po obsazení republiky v Chicagu dne 8. 6. 1939 prohlásil: Sjednocujeme se k boji o osvobození národa a státu, sjednocujeme se všichni svobodní Češi, Slováci, Karpatorusové a také všichni svobodní sudetští Němci, kteří z celého světa i od nás doma se nám hlásí. Jaké se mu na tento projev důvěry dostalo odpovědi?
Právě v červnu 1939 Jasch pro politickou orientaci své skupiny ve Velké Británii vydal brožuru Was komm nach Hitler. Vyslovil v ní uznání plánovitosti nacistické a fašistické velkoněmecké politiky, uznal oddělení Čechů od Slováků a vyslovil se proti návratu předmnichovského stavu. Navrhl zřízení vnitroevpropské federace a na straně 16 napsal pro sudetské Němce, stejně jako pro Rakušany: žádáme právo svobodně se rozhodnout, zda chtějí zůstat v historických provinciích Čechy Morava jako samostatný sektor, zda chtějí zůstat v úzkém státním svazku s Čechy nebo patřit jako německá říšská provincie federaci. Československá republika už i pro něj přestala existovat, a to i pro budoucnost.
Cítil, jak je nevhodné, jít politicky v Henlainových šlépějích, ale domníval se, že to stačí omluvit dodatkem, ale současně žádat právě tak, jako to žádal dne 14. 9. 1938 Konrád Henlain, když prohlásil, že autonomie už Němcům nestačí, právo sebeurčení všech částí německého národa. Strana, kterou Jaksch vedl, vydala pak 10. 3. 1940 prohlášení o tom, jak si představuje budoucí poválečné Československo ve středním a východním sektoru Evropy, jak jsou snahy po zřízení národních států, neslučitelném odporu s potřebami dopravy, hospodářství a sociálního blahobytu u nás. Prohlášení žádalo, aby Československo bylo přetvořeno ve federativní stát, v němž by Němci měli plnou územní osobní autonomii s německou zemskou vládou a německým zemským prezidentem. Jaksch patřil k mladé generaci strany, na kterou však působil chaotický vývoj v říšsko-německé i rakouské sociální demokracii, nástup Hitlerův a vzrůst všeněmeckého nacismu. Proto nebylo divné, že Jakchsova koncepce lidového socialismu neměla daleko k socialismu Otty Strassera, bývalého nacisty, k jehož jedné knize Jasch napsal úvod.
Naděje spojované s jeho politickou minulostí Jaksch oslabil a nakonec zničil svým postupem v době války. Jaksch neodolal vlivu německých válečných úspěchů. Jako Němec v nich viděl zisk pro německý národ, i když zůstal v ideovém odporu proti nacismu. Jak šla taktika v jednání s prezidentem Benešem a Československou zahraniční vládou, váhavě kladná a současně vymáhající nebrala zřetel na minulé ani přítomné dění a jeho neodvratné důsledky. Doma Jaksch proti Henlainově straně důsledně bojoval. Vůči republice a vůči Čechům však zůstal za války typickým sudetským Němcem. Jaksch si uvědomil, že mu jako představiteli nejpočetnější demokratické německé strany v exilu připadl úkol hlavního obránce zájmů čs. Němců. V této nové roli převzal v podstatě Henlainovu nesmiřitelnou taktiku. Jeho nacionální požadavky se stupňovaly bez ohledu na události v českých zemích, kde německá okupace vytvářela situaci, vyžadující naopak ze strany německých mluvčí v exilu maximum pochopení pro možné i nemožné. Spojenecké velmoci uznaly v r. 1941 exilovou vládu a prezidenta republiky jako zákonné představitele Československé republiky za hranicemi. Tyto vládní instituce byly z čs. hlediska ustaveny na zásadě nepřerušeného trvání republiky a na neplatnosti Mnichovské dohody, na principu kontinuity. Jaksch napsal úvod k brožuře, kterou vydala Strana německých sociálních demokratů a v níž byla zásada kontinuity odmítnuta. Cílem brožury bylo oslabit Československou právní tezi v oficiálních kruzích. Když byla platnost Mnichovské dohody pro Velkou Británii prohlášením ministra zahraničních věcí Idna ve sněmovně dne 5. srpna 1942 oficiálně zrušena, Jaksch proti tomu na kompetentních místech v Londýně protestoval.
Možnost správně vyřešit problém poválečného soužití Němců a Čechů v republice po zkušenostech prožitých za Mnichova a za okupace vyžadovala, aby se i na německé straně vyskytl muž se stranickým rozhledem, rozvahou a odvahou. Takový muž se nenašel. Prezident Beneš měl co dělat jen se stranickými politiky, kteří se nedovedli vymanit ze zajetí pangermanismu.
Úvahy a plány, jak zmenšit národnostní třecí plochy, vznikající z přítomnosti německých menšin v zemích východní a střední Evropy, vedly po Mnichovu zcela přirozeným myšlenkovým pochodem k úvahám o radikálních přesunech obyvatelstva. Historie soužití s Němci v českých zemích dosvědčovala, že tento problém je normálním postupem a vývojem skoro neřešitelný. Teprve Mnichov ukázal plnou váhu nebezpečí, které v republice z přítomnosti neloajální německé menšiny vznikalo. Zkušenosti s Mnichovem byly dostatečným důkazem, že mnichovské řešení nebylo žádným řešením tohoto problému, nýbrž jen neuváženým východiskem z dočasné mezinárodní politické krize, která později vedla k obrovské tragédii. Dr. E. Beneš a čs. politikové si v době války uvědomili, že Mnichov byl dokladem marnosti úsilí, které čs. vlády vynaložily, aby se Němci stali loajálními občany státu. Události, které musely v době okupace prožít, byly konečně důkazem, že všichni Němci v republice zůstat nemohou.
Úvahy, jak tento problém vyřešit, byly v čs. politických kruzích předmětem mnoha diskusí. Jasné bylo, že německé menšiny musí jako velké celky zaniknout a zbytky obyvatelstva musí postupně vplynout do života národů, v jejichž státě budou nadále žít a dobrovolně přijmou jeho státní občanství.
Mnichov otázku menšin a našich Němců zvlášť položil s kategoričností, jež nenechávala nikoho na pochybách, a s oslňující jasností řekl, že jde o otázku osudu našeho národa a státu a naší existence vůbec - napsal dr. Beneš ve svých pamětech. Bylo mi jasné hned po Mnichovu, že až jednou půjde o odstranění Mnichovské dohody a jejích následků, bude muset být řešena zásadně a definitivně pro náš stát i otázka menšinová a speciální otázka našich Němců.
E. Wiskemannová zaznamenala informaci dr. Rybky, že s dr. Benešem o odsunu Němců jako neodvratném důsledku Mnichova mluvil již v prosinci 1938. V klidném ovzduší v prvních měsících svého londýnského exilu měl dr. Beneš příležitost problém Němců v českých zemích znovu promyslet v celém jeho historickém a politickém rozsahu. Jeho studiem se důkladně zabýval od svých studentských let. Benešova disertační práce na Dijonské univerzitě se obírala tématem problém Rakouska a Česká otázka. Těžištěm této studie bylo vylíčení zápasu mezi Čechy a pangermanismem.
Od svého vstupu do politiky v roce 1915 se dr. Beneš problémem Němců v Československu nepřestal již nikdy zabývat. Pochybuji, že byla druhá osoba v Československu po smrti prezidenta Masaryka, která měla tak hluboké znalosti této otázky a získala s jejím řešení ve vnitrostátní i mezinárodní politické praxi tolik zkušeností jako dr. Edvard Beneš.. Bylo to snad dobré řízení osudu, že právě jemu připadl úkol vyřešit konečnou etapu vývoje poměrů mezi Čechy a německou menšinou v českých zemích.
Kampaně odsunutých Němců v říši se soustředí na osobu a politiku dr. Beneše, v němž zcela právem vidí ústřední osobnost Československa, představitele Československé politiky v době, kdy se o odsunu rozhodovalo a kdy byl prováděn. Dr. Beneš zemřel a k vysvětlení své politiky řekl ve svých projevech a napsal ve svých pamětech vše, co je třeba znát. Nemoc a předčasná smrt mu zabránily, aby vylíčil událost a svá jednání obšírněji a podrobněji v knize, kterou zamýšlel věnovat jen Mnichovu a jeho důsledkům, mezi nimiž byl odsun německého obyvatelstva jednou z nejdůležitějších kapitol.
Dr. Beneš zcela otevřeně upozorňoval představitele sudetských Němců za války v Londýně na vývoj nacionálního radikalismu v českých zemích vyvolaný postupem okupační mocnosti a netajil jim, jaká opatření jsou cílem jeho politiky. "Žádal jsem je, aby chápali ten ohromný a neodčinitelný obrat, ke kterému došlo u nás pro postup Němců a jejich režimu, vylupování a rozkrádání materiální i kulturní celé země, všeobecný teror atd." Dr. Beneš dále uvedl: "Řekl jsem jim: Něco takového v historii naší země dosud vůbec nebylo a nikdy se na to u nás nezapomene. To všechno nezůstane a nemůže zůstat bez velkých důsledků."
Dr. Beneš je upozornil, že nacionální radikalismus u nás denně stále stoupá také pro hrůzný a nepředstavitelný teror v koncentračních táborech, kde trpí patrně už statisíce našich lidí a kde mřou naši lidé v celých desítkách tisíc. Vůbec protektorát je jedna veliká mučírna, jejíž hrůzy se prostě nedají vylíčit. U nás z toho vzniká hrozivá touha po pomstě. Nejméně co všichni žádají, je nejen veliká revoluční odveta na konci války, v níž se kde kdo chystá zbavit násilím všech našich Němců z Čech a Moravy bez rozdílu a bez výjimky, nýbrž definitivní rozchod s Němci, jejich transfer do říše, prostě konec.
Je jediný chladný, byť i drsný závěr - spravedlivá odplata všem přímým i nepřímým aktivním i pasivním viníkům války pro poučení všem budoucím a definitivně se rozejít. Jen tak budeme moci jednou, až na dnešní bolest zapomeneme, se zase jako sousedé sejít a každý ve svém novém domově bez hořkosti a v míru dále žíti odděleně.
Jaksch a ostatní Němci, němečtí vyjednavatelé, odmítli vzít na vědomí, že plány na přestěhování velké části Němců z Československa nebyly myšleny jako trest, ale jako odveta. Potrestání válečných provinilců bez ohledu na to, půjde-li o Čechy, Němce nebo Slováky, mělo být po válce věcí Československých soudů. Odsun byl míněn jako politická akce mezinárodního rozsahu, potrestání viníků bylo věcí vnitrostátní. Odsun bylo opatření preventivní a jeho účelem bylo zamezit, aby mohlo dojít znovu k situacím, v nichž budou změny režimu v Německu pomocí německých menšin ohrožovat bezpečnost sousedů Německa a evropský mír.
Němečtí politikové v Londýně se domnívali, že jejich úkolem je jen odsunu bránit. Nedovedli zhodnotit sílu odporu, které minulé události v českém národě vyvolaly, a podceňovali rozhodnost spojeneckých velmocí zmenšit napříště nebezpečí pangermanismu všemi přijatelnými a účinnými prostředky. Rozsah a různé modely odsunu byly všestranně zvažovány v poradách prezidenta republiky s členy vlády i členy Státní rady. Názory dr. Beneše vystihuje zápis obsahující zásadní linie poválečné menšinové politiky, jenž sloužil za podklad jeho úvah a diskusí.
Za prvé - bude přijata zásada stanovená zákony německé říše, že všichni Němci v Československé republice jsou říšskými občany. Vláda Československa si zachová právo stanovit, kteří Němci mohou obdržet nebo si zachovat československé občanství.
Za druhé - bude stanovena zásada, že nejdéle do pěti let ti, kteří dostanou rozhodnutí Československé republiky, že mají opustit teritorium Československa, tak učiní. Bude stanoveno, jaké množství a jakého druhu a majetek si mohou vzít sebou. Na vše ostatní obdrží od československého státu potvrzení a Československo užije tohoto majetku na zaplacení reparací ze strany Německa za škody způsobené Československé republice. Německo bude povinno tudíž náhradou těmto bývalým československým občanům a provede to svým vlastním rozhodnutím a zákonodárstvím.
Za třetí - bude stanovena zásada, že nesmí být obce v Československé republice, která by neměla nejméně 67 % obyvatelstva národnosti české, slovenské nebo karpatoruské. Vláda dle tohoto učiní opatření, aby do určeného počtu let se tak stalo.
Za čtvrté - stát bude národním státem československým. Menšinoví občané budou mít všechna individuální práva občanská, demokratická, nebudou však pokládáni za kolektivum národností. Školy vydržované státem budou jen československé a ukrajinské. Vyňaty z této zásady mohou být jen školy obecné německé. Jazyk úřadů státních, zemských a župních bude jen československý a ukrajinský. Jinak bude všude plná demokratická tolerance a shoda. Stát bude decentralizovaný a lokální samosprávná úplná.
Za páté - vypracuje se podrobný plán transferu po stránce politické, hospodářské, technické a finanční. Hlavní výnos z transferu bude však proveden do dvou let. Hospodářskou zásadou transferu bude, že veškeré přináležitosti zemědělské zůstanou na místě a že až do jejich převzetí majitelé a správci dosavadní ručí za jejich stav. Jak uvedeno, budou převzaté majetky vystěhovaných Němců a Maďarů pokládány za reparace a připíšou se k dobru Německu a Maďarsku.
Za šesté - hned v prvních měsících po pádu Německa budou vykázány z republiky, pokud nebudou potrestány v republice, určité kategorie občanů německé národnosti, které svým chováním a postupem to zasluhují. Budou to především:
a) Všichni bývalí občané Československé republiky, kteří byli členy gestapa, formací SS, členy německé policie a všichni úředníci německé národnosti, jmenovaní po Mnichovu nebo po 15. 3. 1939, a ti z úředníků, kteří se zjevně přidali k novému režimu. Školy vydržované státem budou jen československé a ukrajinské.
b) Funkcionáři Henleinovy strany po celé republice, ordneři (?), Hitlerjugend, vedoucí činitelé všech státních organizací strany.
c) Ti kdo sloužili v uniformovaných sborech na frontách i v zázemí za války pro Německo, nedokáží-li svou protiněmeckou činnost nebo že byli národnosti české, slovenské nebo karpatoruské.
d) Učitelé, profesoři, členové nacistických organizací studentských, právníci, inženýři, účastníci spolkového a politického života, odborných organizací nacistických.
e) Všichni Němci, kteří těžili nebo se pokoušeli těžit pro sebe z obsazení Československa hospodářsky a finančně.
Za sedmé - v hospodářském a finančním plánu transferu je třeba pomýšlet na financování transferu oné části obyvatelstva, která aktivně se protistátní činnosti neúčastnila. Náhrady z tohoto titulu vystěhovalcům z Československé republiky přiznané budou vykompenzovány československými pohledávkami za škody způsobené Němci Československé republice.
Za osmé - v plánu transferu bude pomýšleno na návrat našich lidí z Vídně, Rakouska, event. z Jugoslávie.
Za deváté - bude připojen plán soustavné organizace hraničářů v rámci státní služby, služby vojenské, služby policejní, služby celní a finanční.
Za desáté - obdobně bude postupováno ve věci transferu maďarského obyvatelstva ze Slovenska a Podkarpatské Rusi, se změnami danými rozdílností poměrů.
Vzhledem ke značnému počtu Slováků a Podkarpatorusů vysazených na státním území maďarském půjde tu z největší části o výměnu obyvatelstva.
Z hlediska německého obyvatelstva by nebylo malou věcí, kdyby bylo možno udržet v praxi uplatnění všech těchto zásad. 800 tisíc, snad i 1 milión Němců byl počet, který by byl zajistil všem Němcům, u nichž bylo možno předpokládat, že nepatří mezi nepřátele republiky, možnost nerušeného pobytu v Československu. K tomu však bylo zapotřebí nejen Benešovy autority, ale také spolupráce představitelů demokratických Němců. Jen jejich součinnost mohla být známkou dobré vůle a dobrých úmyslů a mohla v očích českého obyvatelstva ospravedlnit, proč měl v republice tak velký počet Němců zůstat.
Jaksch (?) a jeho přátelé však odmítali být jen představiteli demokratických Němců. Brali u nás Němce jako celek a pokládali se nikoliv za zástupce dělníků, ale za představitele Němců jako celku. Snad tehdy ani dost dobře nevěděli, že tím automaticky berou na sebe plnou odpovědnost za to, co Němci nám jako národu ve válce zavinili.
Snad i v tomto bylo dobré řízení osudu. Německá menšina, ponechaná vedení šovinistických představitelů typu Jaksche, jakým se projevil za války a jakým se ukázal po válce, byla by bývala znovu stržena do politických vod, v nichž se utápěly všechny pokusy o její rozumné soužití s českým národem. Zůstává to výstrahou i dnes.
Dr. Beneš si byl od první chvíle, kdy se začalo uvažovat o řešení německé otázky, vystěhování Němců do říše vědom, že je to otázka obecného evropského významu, otázka, která se nedotýká jen Československa, nýbrž mnoha jiných států a může být proto právem položena jako mezinárodní problém, který je nutno řešit při konečném uspořádání poválečných evropských poměrů. Definitivní stanovisko k ní může československá vláda zaujmout teprve pak - a to je na základě konečných událostí světové války - a dle toho, jak se k ní postaví ostatní vítězné mocnosti ve svých přípravách pro příměří a mír. Proto věnoval dr. Beneš maximum své energie k tomu, aby získal pro otázku transferu porozumění již v době války, a dohodli se o něm se spojeneckými státníky.
Transfer souvisel nerozlučně s jednáním o uznání neplatnosti mnichovské smlouvy a s otázkou hranic republiky. Zásadní britské stanovisko ve věci transferu znal dr. Beneš již v r. 1942, v době, kdy jednal s britskou vládou o uznání neplatnosti mnichovské dohody.
S moskevskou vládou jednal dr. Beneš o odsunu na jaře 1943, a to až poté, když dosáhl zásadního souhlasu britské vlády. Odpověď sovětské vlády, že souhlasí s myšlenkou transferu Němců, mu byla doručena v době jeho pobytu ve Washingtonu dne 6. 7. 1943, a měl tudíž možnost o kladném stanovisku sovětské vlády informovat prezidenta Roosevelta.
Prezident USA vyslovil souhlas s transferem v průběhu jednání ve Washingtonu v r. 1943.
Mezinárodní právní základ k provedení přesunu německého obyvatelstva z Polska a Československa do říše byl dán teprve usnesením Postupimské konference v červenci a srpnu 1945. Konference jednala po vítězném skončení války o příměří a opatřeních, která s tím souvisela, a nemohla čekat až do doby, kdy bude možné svolat mírovou konferenci.
Rozhodnutí o transferu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska je obsaženo v článku 13 Postupimské deklarace z 2. 8. 1945. Tři vlády v osobách prezidenta USA Trumana, Marshalla, Stalina a předsedy britské vlády uvažovaly všestranně o tomto problému a uznaly, že bude nutné transferovat do Německa německé obyvatelstvo, které zůstává v Polsku, Československu a Maďarsku. Shodly se, že transfery mají být provedeny řádným způsobem.
Němečtí poslanci Walter Jaksch (?), DeWitt (?) a Katz (?) uveřejnili dne 9. 6. 1945 apel na britskou a francouzskou vládu, které měly podíl na mezinárodní dohodě, jíž bylo v r. 1938 Německu odstoupeno území Sudet s jeho obyvatelstvem, aby se ujaly německého obyvatelstva, neboť spravedlivé vyřešení problému je proto mravní odpovědností těchto mocností.
Nelze se zbavit dojmu, že jedině nekonstruktivní negativní politika prováděná právě těmito poslanci v době války ponechala v rukou výhradně německých komunistů účast při výběru německých občanů, kteří nemuseli být transferováni, pokud byli uznáni za občany protinacistického smýšlení.
Dobrovolný i nucený pobyt obyvatelstva v pohraničních krajích začal ve chvíli kapitulace německých armád dlouho před Postupimskou konferencí. Mnoho Němců, kteří byli z Německa do republiky přestěhováni v době okupace, se do Německa vracelo ještě dříve než německá vojska složila zbraně. Z domácích Němců byli mezi prvními ti, kteří se cítili obzvláště zatíženi hříchy a zločiny na domácím obyvatelstvu.
Transfer německého obyvatelstva byl prováděn zcela veřejně, jeho stálými svědky v Československu i v Německu byli diplomatičtí i vojenští zástupci všech států, novináři, americké vojenské úřady, četné mise. Československo nemělo ani zájmu, ani možnosti tajit před světovým veřejným míněním, jak odsun probíhal. Objektivní pozorovatelé vydali dostatečná svědectví o tom, jak přehnané byly zprávy, které byly v cizině v době organizovaně prováděného odsunu proti Československu šířeny.
Usnesení Postupimské konference o odsunu obyvatelstva je svou povahou konečné. Provedený transfer soustředil všechno německy mluvící obyvatelstvo s výjimkou Rakouska v mateřském státě německém a vytvořil tak nový stav v národnostním složení zemí střední Evropy. Definitivní řešení některých problémů, např. otázky západních polských hranic, konference výslovně vyhradila konferenci mírové. Naproti tomu rozhodnutí o transferu a řadě jiných otázek byla definitivní. Konference vydala instrukce spojenecké kontrolní komisi v Německu ohledně postupu v provádění odsunu a rozmístění odsunutého obyvatelstva v okupačních pásmech. Vlády zemí, z nichž transfer měl být proveden, byly oficiálně uvědomeny a požádány, aby zastavily odsun Němců po dobu, než budou stanoveny konečné směrnice odsunu na základě šetření spojenecké komise.
Rozhodnutí tří velmocí o transferu vytvořilo nejen faktický, ale též mezinárodně právní stav, jenž se stal pramenem četných právních norem ve všech státech transferem obyvatelstva dotčených. Všechna právní ustanovení týkající se odsunu, majetkových konfiskací a státního občanství v Československu vzešla z právního stavu vytvořeného Postupimskou smlouvou z 2. srpna 1945.
Odsun Němců ze střední a východní Evropy byl konkrétní problém politický, při jehož posuzování musí právě ustoupit jeho hledisko mravní před vyššími, neméně mravně obhajitelnými zájmy, jimž odsun sloužil. Německé menšiny byly v Evropě trvalým nebezpečím co účinná zbraň německé výbojnosti. Byly překážkou každé národní a státní konsolidace. Transfery obyvatelstva byly provedeny v zájmu konkrétně důležitější mravní sféry, než bylo abstraktní odmítání jejich principů v zájmu zmenšení nebezpečí nových válek, v zájmu vyrovnání národních celků v hranicích jejích států. Odsun nebyl mstou, byl prevencí zla. Transfer nebyl samostatnou, izolovanou mocenskou akcí vítězů proti poraženým, byl součástí politické linie států, které byly dvakrát za život jedné generace zataženy do světového konfliktu. Jejich politika sledovala jediný cíl - odstranit příčiny mezinárodního napětí a nových válek. Transfer byl neodvratným zakončením situace, jež se ukázala neřešitelnou jinými cestami a jinými metodami. Otázka transferu by nebyla vznikla, kdyby jí nebyly předcházely události tragické a historicky známé.
Údaje o počtu Němců, kteří byli odsunuti z Československa, o tom, kolik jich nyní žije v Německu, v zahraničí, kolik jich zůstalo v Československu a kolik jich zahynulo za války, jsou velmi zajímavým dokladem různých tvrzení protičeskoslovenské propagandy. Podle posledního sčítání lidu v roce 1930 bylo v Československu celkem 3 231 688 Němců československé státní příslušnosti. Vedle nich bylo napočteno v republice 40 174 Němců z Říše, 45 688 Němců z Rakouska. Zpráva ministerstva vnitra Československé republiky pro poslaneckou sněmovnu z 24. října 1946 udává, že usnesení Spojenecké kontrolní rady v Berlíně ze dne 2. listopadu 1945 bylo po slyšení československé vlády povoleno, aby z Československa bylo odsunuto 2 500 tisíc Němců, kteří byli tehdy ještě na československém území. Do amerického pásma 1 750 tisíc osob a do sovětského pásma 750 tisíc osob. Podle tohoto údaje se zmenšil tudíž počet československých Němců mezi rokem 1930 a 1945 na území republiky o více než 700 tisíc osob. Byly to osoby, které buď za války zahynuly, utekly nebo byly vypuzeny do Německa při provádění odsunu.
Soustavný odsun do amerického pásma byl zahájen dne 24. ledna 1946 a do sovětského dne 10. června 1946. Dne 11. února 1948 podal zahraničnímu výboru sněmovny zprávu o stavu odsunu ministr zahraničních věcí Jan Masaryk. Podle ní bylo ke dni 30. června 1947 úředně odsunuto do amerického pásma 1 223 tisíc osob, individuálně tam přešlo podle odhadu kolem 250 tisíc osob. Do sovětského pásma bylo odsunuto 636 tisíc osob a individuálně přibližně asi 150 tisíc osob. Celkem bylo do západoněmecké zóny odsunuto tudíž asi 1 446 tisíc osob a do východoněmecké zóny asi 786 tisíc osob, celkem 2 232 tisíc osob. V Československu zůstalo v roce 1947 asi 270 tisíc osob německé národnosti. V otázce, kolik sudetských Němců zahynulo v souvislosti s druhou světovou válkou je počet odhadován na 160 tisíc osob. Teprve rokem 1947, kdy byl dokončen odsun německého obyvatelstva, stalo se Československo národním státem.
Nárok sudetských Němců na vrácení domovské půdy nesmí být zaměňován s územními požadavky Německa na toto území. Otázka, zda Německo vysloví nároky na toto území, patří výlučně do příslušnosti celoněmecké vlády. Proto sudetští Němci také dosud nikdy nežádali, aby spolková vláda územní nárok vyslovila.
Sudetoněmecká propaganda vynalezla i jiné druhy obhajoby Mnichova, stejné právní ceny, jako například, že odstoupení sudetské země bylo prý provedeno už dohodou mezi Francií a Anglií na jedné straně a Československem na straně druhé, kdežto v Mnichově byly jen zřízeny modality tohoto odstoupení. Spolková vláda uznala již 5. 9. 1950 za vůdčí zásadu právo na domovinu na základě práva na sebeurčení, které bylo požadováno ve Stuttgartské chartě německých vysídlenců, Spolková vláda se opětovně přihlásila k tomuto principu vládním prohlášením v parlamentu dne 28. června 1996. V něm bylo řečeno doslovně: "Právo na domovinu a právo na sebeurčení jsou nezadatelné předpoklady řešení osudů lidí a národů, kteří byli vyhnáni nebo žijí v nesvobodě".
Toto prohlášení odpovídá výzvě k celému německému národu obsažené v preambuli základního zákona, aby "... uskutečnil sebeurčení, jednotu a svobodu Německa". Spolková vláda se také snažila všemi možnými způsoby dosáhnout mezinárodního uznání zásady práva na domovinu. "Právo na domovinu, které je neodlučně spjato s právem na sebeurčení, založeném na různých mezinárodně-právních aktech, patří k neporušitelným a nezadatelným lidským právům, která jako podstatný výraz opravdové demokracie tvoří v celém svobodném světě základ každé lidské společnosti, míru a spravedlnosti."
Spolková vláda hájíc mezinárodní práva na domovinu na podkladě práva na sebeurčení se opírá zvláště o ustanovení atlantické charty z 12. srpna 1941, která jsou formulována v duchu tohoto principu o schůzi sporných národů ze dne 26. června 1945 o všeobecném prohlášení lidských práv z 10. září 1948 o evropskou konvenci na ochranu lidských práv a základních svobod ze dne 4. listopadu 1949 s jejich dodatkovým protokolem z 20. března 1952.
Co znamená právo na domovinu v německé interpretaci. Bavorský ministerský předseda dr. Hegner v projevu sudetským Němcům v roce 1955 prohlásil:
Naše pojmy znají právo na život a vlastnictví, svobodu mínění, rovnost před zákonem. Události před 10 lety vytvořily právo národní na domovinu. Je to právo na půdu, v níž leží těla předků, kterou předkové zdělali a zastavěli, na níž děti dělají prvé a dědové poslední kroky, kterou poléval pot z jejich práce, slzy štěstí a neštěstí. Jsou to zelené lesy, pahorky, řeky a rybníky, vesnice a města. Tato domácí půda patří jim, je jejich vlastnictvím, neboť se stala částí jejich bytí.
Na sjezdu sudetských Němců v Norimberku vyjádřil spolkový ministr zahraničí tuto citovanou definici práva na domovinu bavorského ministerského předsedy konkrétněji jako právo na pobyt, na byt, na práci, na vlastnictví a dědictví, na výchovu dětí ve vlastním jazyce a kultuře v zemském prostoru, kde je bůh usídlil, které z těchto práv Němci v Československé republice neměli.
Domovinou sudetských Němců, pokud byli československými příslušníky, bylo celé území Československé republiky. Dnes usilují o to, aby pojem domoviny zúžili na imaginární omezený prostor výhradně německého.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Dovolte mi, pane kolego, jednu vysvětlující větu všem ostatním ve sněmovně. Samozřejmě, že ostatní přihlášení do rozpravy už dnes slovo nedostanou. Panu kolegovi dám šanci jeho vystoupení dokončit.
Poslanec Zdeněk Krampera: Beze všeho. Můžeme pokračovat dál. Domovina a vlast jsou dva pojmy, které se obvykle kryjí, ale není tomu tak vždy. Sudetští Němci nikdy neztotožňují území, které nazývají a pro něž mají výraz heimat, s jejich vlastí. U většiny z nich byl vztah k českým zemím jen materiální povahy. Bylo to vágní, stálým pobytem v zemi vytvořené vědomí materiální souvislosti. Pokud byly české země součástí rakousko-uherské říše s německou nadvládou, uznávali Rakousko-Uhersko za svou vlast a byli jeho reálnými a řádnými občany české země byly jejich domovinou, vlastí v mocnářství. Když rakousko-uherská říše zanikla a z českých zemí a ze Slovenska se stala Československá republika a Němci jejími občany, nepřenesli na ni loajalitu, kterou zachovávali Rakousku. Pojem "domoviny" se začal v jejich představách zužovat na jejich místní sídla a vlast viděli od té doby jen za hranicemi republiky.
V roce 1938 vyslyšel Hitler jejich volání. Jejich druhý pokus o návrat do německé vlasti se jim podařil díky pomoci velmocí na mnichovské konferenci. Přešli tam i s kusem české země. V roce 1945 byl tento kus české země územím znovu spojen s Českou republikou, jen sudetoněmecký lid sám musel odejít domů, do německé vlasti. Nyní jsme svědky nového volání obráceným směrem. Vlast je něco, co dává příroda člověku jeho narozením. Zrozením získává vlast a právo, aby vlast byla jeho domovem. Získává právo, aby ho vlast a stát jejich organickým výrazem chránily jako občana. Toto právo mu ukládá současně povinnost a závazky k vlasti. Vlast je více než jen materiální pouto vážící člověka k zemi jeho zrozením. Je to citový svazek se zemí zrozením a s jejím lidem, soubor práv a povinností, ochota sdílet osud země v dobrém i zlém, požívat výhod i přinášet oběti. Domovina sama o sobě není výkonem samostatného práva. Není práva na domovinu, které bylo lze oddělit od státní loajality. Práva na domovinu lze pozbývat, nabývat, měnit projevem vůle, dohodou nebo vyšší silou. Právo na domov je občanské privilegium, úcta k zákonům země a věrnost ústavy jsou občanskou povinností. Obojí je spolu nerozlučně spjato. Občan, který opustil svou vlast, byl přijat do svazku Spojených států, nabývá práva na domov ve Spojených státech složením přísahy. Budu dodržovat ústavu Spojených států absolutně, úplně se zříkám a odříkám všech slibů věrnosti vůči všem cizím knížatům, hlavám států a států jako suverénních, jichž jsem byl dříve občanem nebo poddaným. Budu dodržovat a bránit ústavu a zákony Spojených států proti všem nepřátelům, cizím i domácím a čestným slibem skládám věrnost ústavě.
Československý stát se snažil, aby ho všichni občané, Němci, kteří na jeho území byli zrozeni, uznávali za společnou vlast všech. Jen ta okolnost, že Němci většinou viděli svou vlast za hranicemi státu, v zemi, v níž nebyli zrozeni a jejímiž občany nikdy nebyli, by nebyla bývala překážkou, aby byli loajálními občany republiky. Ale je třeba se tázat. Chápali sudetští Němci své povinnosti k státu, jenž byl jejich domovinou tak, jak je řečeno v občanském slibu Spojených států? Heslo "právo na domovinu" má v německých požadavcích tvořit podklad nároku na návrat do ní. Oba nároky jsou prohlašovány za nároky právní vyplývající z atlantické charty a z konvence na ochranu lidských práv. Mezinárodní právo však nezná pojmy "práva na domovinu" a práva návratu do cizího státu ani v případě, když jde o odsunuté obyvatele. Oba pojmy jsou pojmy obecné, jejichž výklad poskytuje široké pole úvahám a rozborům. V německém pojetí jsou to právě výrazy pro naprosto konkrétní politické cíle a tyto politické požadavky jsou odívány do právní formy, aby se Jim spíše dostalo mezinárodního uznání.
Právo na domov a právo návratu do vlasti, ač specificky neformulovaná, jsou samozřejmými právy státních občanů. Němci v Československu ztratili občanská práva v roce 1938, většina z nadšení, menšina shodou okolností....
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Promiňte, pane kolego, abychom si dobře rozuměli. Já vás to nechám dočíst bez ohledu na to, jestli to budete číst 4 minuty nebo 4 hodiny.
Poslanec Zdeněk Krampera: Když tak si to můžeme nechat na zítra. To je vlastně možné. Můžeme to dokončit zítra. Já vás nechci až tak dlouho zdržovat, protože ještě je toho - já nevím - 30 stran.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Abychom si dobře rozuměli. Klidně dokončete svůj diskusní příspěvek. Jestli se rozhodnete se zítra přihlásit znovu - ano, já jsem řekl kolegům, kteří jsou přihlášeni po vás, že už jim slovo nedám, to je v souladu s usnesením sněmovny - to je na vás. Já jsem považoval za vhodné vám oznámit, jak to dál bude.
Poslanec Zdeněk Krampera: Pane předsedající, uděláme nejlépe, jak jste teď říkal, protože skutečně nechci zase tolik nikoho zdržovat, zapisovatele atd., přes tu 23. hodinu. To jsem již stejně učinil, takže zítra se přihlásím znovu.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Pan kolega Krampera končí se svým příspěvkem.
Dámy a pánové, zítra budeme pokračovat v 9.00 hodin. Přeji vám krátkou dobrou noc.
(Schůze přerušena ve 23. 11 hodin.)