6. den schůze (12. února 1997)
Přítomni:
Předseda PSP M. Zeman, místopředseda PSP J. Vlach, místopředseda PSP J. Kasal, místopředseda PSP J. Honajzer, místopředsedkyně PSP P. Buzková, místopředseda PSP K. Ledvinka a 193 poslanců.
Za vládu České republiky: předseda vlády V. Klaus, místopředseda vlády a ministr zemědělství J. Lux, místopředseda vlády a ministr financí I. Kočárník, místopředseda vlády a ministr zahraničí J. Zieleniec, ministr P. Bratinka, ministr průmyslu a obchodu V. Dlouhý, ministr školství, mládeže a tělovýchovy I. Pilip, ministr vnitra J. Ruml, ministr dopravy a spojů M. Říman, ministr pro místní rozvoj J. Schneider, ministr životního prostředí J. Skalický, ministr zdravotnictví J. Stráský, ministr kultury J. Talíř, ministr sociálních věcí J. Vodička, ministr obrany M. Výborný.
(Schůze zahájena v 9.04 hodin.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, milí hosté. Zahajuji šestý den 8. schůze Poslanecké sněmovny. Všechny vás srdečně vítám a vítám rovněž místopředsedu vlády a ministra zahraničí pana Josefa Zieleniece.
Prosím, abyste se přihlásili hlasovacími kartami a popřípadě ten, kdo má náhradní kartu, nechť mi to oznámí, aby vše bylo řádným způsobem zaznamenáno do stenozáznamu.
Budeme pokračovat v projednávání bodu č. 56, který jsme včera v nočních hodinách přerušili.
Ještě, než budeme pokračovat v rozpravě, rád bych požádal předsedu zahraničního výboru Viléma Holáně, aby se ujal funkce zpravodaje a sledoval jednání.
Pak mám ještě další prosbu. Chtěl bych všechny řečníky, kteří včera přednesli případně nějaké návrhy, aby je v písemné podobě dali panu poslanci Holáňovi, a rovněž tak všichni ti, kteří dnes předloží nějaké návrhy, aby je v písemné podobě dali témuž pánovi.
Budeme tedy pokračovat v přerušené všeobecné rozpravě. Nyní je řada na panu poslanci Gongolovi a připraví se pan poslanec Recman.
Poslanec Jaroslav Gongol: Vážený pane předsedající, dámy a pánové!
Když se před dvěma roky na naši vládu z německého nebe snesl úkol vypracovat po smlouvě o vzájemných vztazích mezi ČSFR a SRN z roku 1973 a po smlouvě o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z roku 1992 další dokument na totéž téma, tzv. česko-německou deklaraci, vysvětlovali nám otcové i žáci tohoto nápadu, že deklarace má konečně a s konečnou platností zjednat mezi námi a našimi sousedy čistý stůl. Že má být Tekou, tlustou čárou za minulostí, obrácením listu, abychom měli před očima jen nové stránky budoucnosti.
Pravda je však na naší straně, nás, kteří tuto deklaraci vidíme jako přinejmenším nevyváženou, pro český národ potupnou, měnící příčiny a následky.
Ale co je to pravda? Mně se líbí definice, která je zřejmě pro některé z vás ideologicky nepřijatelná, ale která je veskrze logická. Tato říká, že objektivním kritériem pravdy je praxe. čili praxe potvrdí, zda naše obavy byly pravdivé.
Pane předsedající, mohl byste zjednat klid v této sněmovně?
Místopředseda PSP Jan Kasal: Pokusím se vyzvat poslance, aby vás sledovali pozorněji.
Paní poslankyně, páni poslanci, pan poslanec Gongol přednáší svou řeč, věnujte jí velkou pozornost.
Poslanec Jaroslav Gongol: Děkuji vám, pane předsedající. Signatáři deklarace za Českou republiku již nejsou nejmladší, a tak by měli mít jisté historické zkušenosti. Stačí například se podívat na podmínky stanovené ve Versailleské dohodě po ukončení 1. světové války a na Postupimskou smlouvu. Není zde analogie, pokud se jedná o jejich osud? Poučili jsme se z historie?
Nemohu jinak, než s lítostí konstatovat, že německý filozof Hegel měl hlubokou pravdu, když řekl, že jediným historickým poučením lidstva je, že je nepoučitelné. To jistě platí obecně, ale pro české představitele zvlášť. Skoro se až člověk nediví, když někteří představitelé sudetoněmeckého landsmannschaftu oponují proti nulitě Mnichovské smlouvy když říkají, že po podepsání v září 1938 již v listopadu jsme deklarovali svůj kladný postoj k této smlouvě; uvědomuji si, že to bylo pod podmínkou hrubého nátlaku a síly Německa a i politického tlaku mocností.
Ale co je příčinou dnes toho, že při tak závažné otázce je zde prázdná, nebo poloprázdná sněmovna? Co způsobuje to, že opět souhlasíme s potupnou deklarací? Dnes to je síla marky a někdy poklepání po rameni představiteli některé mocnosti. Konec konců je známo počáteční záporné stanovisko pana premiéra Klause; že by to byla hrozba, že naši západní sousedé odhalí naše hospodářské úspěchy, nebo přiškrtí pomoc Mezinárodního měnového fondu, co změnilo jeho postoj?
K důkazu o skutečné eskalaci požadavků na jedné straně a ústupků na druhé straně použiji obsahu česko-německé smlouvy z roku 1973, přes smlouvu z roku 1992 až k dnešní deklaraci.
Smlouva z roku 1973, byť byla na pozdější poměry velmi stručná, obsahovala v podstatě až na odškodnění českých obětí nacismu všechny důležité body. Jednalo se především o uznání Postupimské dohody jako smlouvy mezinárodně uznávané. Tato smlouva považovala Mnichovskou dohodu ze září roku 1938 vzhledem ke vzájemných vztahům podle této smlouvy za nulitní. Dále ponechávala nedotčenu státní příslušnost, potvrzuje neporušitelnost vzájemných společných hranic, nyní i v budoucnu a respektovala územní celistvost obou států. Zároveň prohlašovala, že oba státy nemají vůči sobě žádné územní nároky a nebudou takové nároky vznášet ani v budoucnu. Tři a půl roku se diskutovalo o nulitě Mnichovské dohody, ale tehdejší naše vláda neustoupila.
Majetkové požadavky odsunutých sudetských Němců, jimi po celá léta halasně požadované, nebyly vůbec v oficiálních jednáních nastoleny. Respektovalo se, že vysídlení bylo provedeno na základě Postupimské dohody a konfiskace majetku byla provedena v souladu s mezinárodním právem.
Ve smlouvě z roku 1992 se již objevuje termín vyhnání a naopak je zcela účelově vypuštěno, co bylo v předcházející smlouvě, a sice znění o Postupimské dohodě jako o smlouvě mezinárodně uznávané.
Dnešní deklarace však představuje další ústupky z české strany, které jsou zcela účelové a předznamenávají další akce. Tak např. slovo vyhnání je v češtině prý zjemněno proti německému textu. Náš překlad to nahrazuje slovem vyhánění. Nejsem jazykozpytec ani právník, ale někteří renomovaní právníci na mezinárodní právo se již nechali slyšet, samozřejmě za nemalý peníz, že je to ještě horší, neboť je to opakovaný jev. Dále říkají, že toto vyhánění nebo vyhnání Je nepromlčitelný zločin proti lidskosti spojený s určitými právními důsledky. Tak především vyhnaní mají právo vrátit se do vlasti, čili do země, v níž žili. Kdyby to byla vlast, tak to bude sporné, protože sami požádali o změnu občanství. Proto tam je do země, ve které žili. K jejich právům patří náhrada škod, které jim vznikly, a to nikoli jen materiálních, tyto škody je povinno uhradit společenství, které za vyhnání nese zodpovědnost. A nejen to. Před soud, případně mezinárodní tribunál musí být postaveni a jím odsouzeni ti, kteří o vyhnání rozhodli a rovněž ti, kteří se na jeho uskutečnění podíleli.
Několik českých ustrašených, či řekl bych kolaborantských dušiček zapříčinilo, že byla přijata deklarace, která z útočníka dělá oběť. Z textu Postupimské dohody, kde je zakotven transfer, se zakotvuje jen vyhánění, v německém textu pak vyhnání.
Pan ministr Lux, který zde uváděl nutnost našeho vstřícného přístupu, když chceme do Evropy, řekl, že musíme takovýto přístup mít. Chtěl bych mu připomenout, že existuje jiný národ, který chce rovněž do Evropy, ale k takové potupné deklaraci jej Němci nepřinutili. Jsou to naši slovanští sousedé - Poláci.
německých nároků vůči nám. Proto tutu deklaraci nepovažuji jen za deklaraci národní zrady, nýbrž za její vychytralý počátek, za nímž lze očekávat eskalaci dalších činů a požadavků, které mohou ohrozit naši suverenitu a samotnou podstatu češství. To již tu přece bylo.
Já osobně znám ve svém regionu jeden žulový monument, který tam dosud zůstal, který nebyl zlikvidován, a na němž je již mnoho let vytesáno varující zvolání: Kéž, člověče, z dějin mých poučíš se! Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Gongolovi a prosím, aby se slova ujal pan poslanec Recman, připraví se pan poslanec Lobkowicz. Promiňte, pane předsedo, máte možnost vystoupit.
Poslanec Vojtěch Filip: Pane předsedající, dámy a pánové, chtěl bych jen oznámit, že v tuto chvíli bych rád předal první část podpisů pod peticí jednoho ze sedmi petičních výborů, který pro nepřijetí česko-německé deklarace sebral do tohoto okamžiku 117 617 podpisů. Zároveň bych předal stanoviska k česko-německé deklaraci, které jsem získal od Moravsko-slezské akademie pro vzdělání, vědu a umění, PHARE, Klub přátel filosofie v Ostravě, od Odborového klubu v Ostroji, od Českého svazu bojovníků za svobodu, Klubu českého pohraničí, Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska, od vlasteneckého sdružení Antifa, kruhu občanů vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Sdružení osvobozených politických vězňů, Asociace důchodců, České komory odborových svazů, Důchodců za životní jistoty, místní organizace ČSSD z Prahy, historické skupiny první české partyzánské brigády Jana Žižky a Svazu nucené nasazených okresu Chrudim.
Jen bych se chtěl takto domluvit před sněmovnou s panem předsedou petičního výboru, jakým způsobem mu to mám předat pro kontrolu podpisů. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Filipovi. Pan poslanec Recman bude hovořit. Pan poslanec Krejsa se hlásí s čím? Procedurálně.
Poslanec Josef Krejsa: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovoluji si dle § 21 odst. 2 jednacího řádu požádat o přerušení zasedání sněmovny nikoli na 117 dní, pro kterýžto návrh mi vyjádřil podporu i předseda poslaneckého klubu občasné demokratické aliance, opravuji Občanské demokratické aliance pan kolega Mašek - to by nebylo příliš státotvorné - ale na jeden jediný den, do zítra 10.00 hodin. Žádám, aby o mém návrhu bylo hlasováno ihned. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Paní a pánové, slyšeli jste procedurální návrh pana poslance Krejsy, který si přeje, aby schůze byla přerušena na jeden den. Rozuměl jsem vám dobře, pane poslanče? Hlásí se předseda klubu ODS pan poslanec Milan Uhde.
Poslanec Milan Uhde: Pane místopředsedo, žádám 15 minut na poradu klubu.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji. Prosím, pan poslanec Gross.
Poslanec Stanislav Gross: Omlouvám se, ale když už je žádost o pauzu, prosím, aby byla aspoň 20 minut.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Takže v 9. 40 budeme pokračovat.
(Schůze přerušena v 9. 19 hodin.)
(Schůze opět zahájena v 9. 47 hodin.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Paní a pánové, pan poslanec Krejsa navrhl, abychom přerušili schůzi na 24 hodin, resp. do zítřka, na jeden den. čili bychom začínali zítra v ranních hodinách. Rozhodneme o tom v hlasování, které má pořadové číslo 129. Hlasování jsem právě zahájil.
Ptám se, kdo souhlasí s návrhem poslance Krejsy. Děkuji. Kdo je proti? Děkuji. Hlasování skončilo s výsledkem pro 23, proti 130. Návrh nebyl přijat.
Prosím, aby se slova ujal již ohlášený poslanec Svatomír Recman. Připraví se poslanec Michal Lobkowicz,
Poslanec Svatomír Recman: Pane předsedající, vážená sněmovno ... (Hluk v sále.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Prosím o klid, paní a pánové.
Poslanec Svatomír Recman: ... využívám této možnosti vyjádřit
se k deklaraci z pohledu, který velmi silně vnímá zejména skupina československých obětí německého fašismu, a to odškodnění těchto obětí dosud ještě žijících.
Z reality uplynulého období - a tak to hodnotí i důvodová zpráva vlády k projednávanému tisku - vyplývá, že obě smluvní
strany nedokázaly vyřešit některé, zejména majetkoprávní otázky pocházející z minulosti. Na jedné straně proti sobě stály nároky Československé republiky, resp. České republiky vůči Spolkové republice Německo, spočívající v neuhrazených škodách způsobených mnichovskou dohodou z roku 1938, válkou a okupací, a v individuálních nárocích českých občanů na odškodnění za nacistickou perzekuci, přičemž tyto individuální nároky českých občanů tvoří nepatrnou část z celkových nároků České republiky vůči Spolkové republice Německo, a na straně druhé domnělé individuální majetkové nároky Němců vysídlených po válce z tehdejšího Československa.
Přes veškeré úsilí československé a poté české strany a přes příslib spolkového kancléře z roku 1993 učinit humanitární gesto, se nepodařilo dosáhnout odškodnění českých obětí nacismu. Deklarace zřetelně naznačuje, že německá strana definitivně odmítá individuální odškodnění dosud žijících českých obětí persekuce německého fašistického režimu. Podíváme-li se podrobněji na text deklarace, pak zde vyplývá odmítnutí stanovení míry odpovědnosti Německa. Je nepřípustné, že deklarace staví na stejnou rovinu zločiny spáchané Německem v letech 1938 - 1945, a excesy při odsunu Němců z Československa. Řeči o lítosti nutně musí připadat pokrytecky těm, kdo pamatují, co se dělo na československém území.
Za hanebný lze v této souvislosti označit výrok německého ministra zahraničí Klause Kinkela před odletem z Prahy po parafování deklarace. Cituji: Tito lidé byli podle mého názoru odškodněni, a to na základě českého zákona. Na to existuje přece český zákon a odškodnění je tedy věcí české vlády. - Konec citace.
To je pro poslanecký klub Komunistické strany Čech a Moravy naprosto nepřijatelné. Pro srovnání chci uvést, že informace z Německa z 27. prosince 1996 sdělovala, že německá vláda vyplatí ještě dalších 130 milionů marek těm obětem holocaustu, které v minulém desetiletí neměly zcela jasný a prokazatelný nárok na odškodnění. Kompenzace se bude vztahovat na 10 tisíc lidí, z nichž někteří již nějakou formu odškodnění dostali v padesátých letech podle menších sazeb. Také z Polska přišla informace o dodatečném vyrovnání podobného druhu.
Spolková republika Německo dosud poskytla poškozeným občanům cizích států následující částky:
Izrael 3,6 mld. západoněmeckých marek, Polsko 500 mil. marek, Francie 400 mil. marek, Nizozemí 125 mil. marek, Řecko 115 mil. marek, Rakousko 101 mil. marek, Belgie 80 mil. marek, Norsko 60 mil. marek, Itálie 40 mil. marek, Lucembursko 18 mil. marek, Dánsko 16 mil. marek, Velká Británie 11 mil. marek a Švýcarsko 10 mil. západoněmeckých marek.
To však nejsou všechny částky. Na konferenci v Moskvě 16. února 1993 se německá vláda zavázala vyplatit 1 miliardu marek ve prospěch občanů Ruské federace. V současné době jsou Česká republika a také Slovenská republika posledními státy, jejichž občanům se odškodnění nedostalo. Od konce druhé světové války si vždy německá strana naděla nejrůznější výmluvy a překážky. Jednou tvrdila, že mezi státy nejsou řádné a normalizované styky, podruhé tvrdila, že dosud nebyla podepsána mírová smlouva. Na závadu byla skutečnost, že Československo uznávalo Německou demokratickou republiku a v posledních letech se uvádějí nevyrovnané nároky sudetských Němců.
Pouze v letech 1968 - 1969 dosáhla československá vláda dílčího úspěchu, když získala 7,5 mil. marek odškodnění za pseudolékařské pokusy prováděné na 1260 československých občanech.
Vedle vládních činitelů zasáhla do jednání s Bonnem také organizace československých bojovníků proti fašismu. Jednání bylo vedeno s představiteli parlamentního výboru německého Spolkového sněmu. K dohodě se nedospělo, prý musí být odškodněni také sudetští Němci.
V nových popřevratových podmínkách se Praha znovu odvážila v roce 1990 poslat do Bonnu nótu o majetkoprávních otázkách, ale stanovisko bylo opět odmítavé, neboť probíhalo sjednocování obou německých států. V tisku byly tehdy i zveřejněny spekulace, že by podobný požadavek z české strany ovlivnil výsledek voleb do spolkového parlamentu.
Československý svaz bojovníků za svobodu se obrátil dvěma dopisy z 13. března a 12. června i na naše Federální ministerstvo zahraničních věcí se žádostí, aby v právě připravované smlouvě mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo bylo pamatováno také na odškodnění. Když se jevil postup příliš zdlouhavý, odeslala protifašistická organizace ještě třetí dopis 9. října 1991. Ze strany tehdejšího ministra zahraničních věcí Jiřího Dienstbiera přišlo ujištění, že oprávněný požadavek bude akceptován. Znovu se tak nestalo. Situace se tehdy poněkud uklidnila, když přišla informace, že otázku odškodnění si vzal na starost přímo prezident Václav Havel a že Helmuth Kohl si tuto otázku rovněž vezme jako osobní úkol. Ale slib vyzněl opět naprázdno.
Dne 26. května 1992 zaslali předsedové Československého svazu bojovníků za svobodu a Sdružení politických vězňů ministru Jiřímu Dienstbierovi dopis s upozorněním, že do uzavření smlouvy mezi ČSFR a Spolkovou republikou Německo se nepodařilo sporné otázky vyřešit. Odpověď byla zajímavá, přišla z Bonnu od velvyslance Jiřího Gruši. Sděloval, že je nutno vhodnost a účelnost jednání znovu posoudit, a to vzhledem na tehdejší vnitropolitický vývoj a s ním spojené možné rozdělení republiky. Čili již tehdy se v zasvěcených kruzích vědělo, že se připravuje rozpad jednotného Československa.
Proto se ptám: Kdo měl tehdy zájem, aby se vládní pravicová reprezentace nedokázala dohodnout na soužití se slovenským národem? Proč se česká vláda nedovedla zastat razantně českých zájmů, ale o to uspěchaněji hledala cestu k usmíření s Německem? Ne však na základě rovného s rovným, ale za cenu našich ústupků a dalšího ponížení, což dnes potvrzuje text předložené deklarace.
Otevřenou otázkou zůstává také odškodnění totálně nasazených dělníků na práci v Německu, kde se vystřídalo na 600 tisíc Čechů, a zcela je opomenuto odškodnění dorůstající mládeže na kopání zákopů v závěrečných dnech druhé světové války na Moravě a v Rakousku. Nevzpomínají se ani škody způsobené českému národu zavřením vysokých škol a likvidací 27 reálných gymnázií a tří učitelských ústavů.
V roce 1941 bylo zavřeno dalších 35 středních škol. Počet studentů středních škol byl snížen o 60 %. Více než 6 tisíc Čechů zahynulo v důsledku bombardování, kterému by nebylo vystaveno nebýt okupace českých zemí, případně zavlečení na nucené práce do Německa.
Místo toho, aby Německo čestně vyrovnalo své závazky, projevuje se v jeho jednání stále více licoměrnost. Deklarací se obě strany dohodly na zřízení česko-německého fondu budoucnosti, z něhož mají být financovány projekty společného zájmu. Jde o divnou náplast místo odškodnění. Nejen morálka, ale i samo právo si žádalo individuálně odškodnit každou oběť, jak to požaduje Český svaz bojovníků za svobodu. Jde o základní úctu k životu.
Fond je zaměřen na budoucnost a má financovat řadu projektů, nadací a účelových činností. To znamená, že je zaměřen spíše na mladou generaci a méně již na vymírající generaci protifašistických bojovníků. Stačí citovat sudetoněmecké návštěvníky: "Co se divíte? Starší generace bude pořád protiněmecká, ale mládež můžeme získat, ta je Německem nadšená."
V současné době se operuje znovu s požadavky sudetských Němců. Otevřeně o tom hovoří nejen kancléř Helmuth Kohl, ale i další. Vůbec se v deklaraci necitují mezinárodní dohody o reparacích a transferu. Ministr zahraničních věcí Spolkové republiky Německo se omlouvá, že přece odškodnění poskytla sama česká vláda. Oběť odškodňuje sama sebe a agresorům se ještě omlouvá.
Vláda na adresu českých protifašistických bojovníků zasílá výzvy k toleranci pochopení, ke smíření a na adresu celého národa zní jen prázdné chlácholení.
Až příliš to připomíná dobu předmnichovskou, a co nelze popřít, ještě jemný náznak vydírání, když se nám připomíná, že patronem vstupu České republiky do NATO a Evropské unie je Německo.
Současně se neopomene poznamenat, že o přijetí může žádat jen stát, který nemá spory se svým sousedem. Máme tedy mlčet a brát, co nám bylo vládou naděleno, a to vše máme ještě oslavit péčí o hroby utiskovatelů a vrahů. Nevím, který národ by se nechal takto ponižovat.
Z celé řady důvodů, které zde v rozpravě zazněly z řad koalice i opozice - a některé z nich jsem uvedl ve svém vystoupení - proto nemohu text česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji podpořit. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Recmanovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Michal Lobkowicz a připravil se pan poslanec Jiří Payne.
Poslanec Michal Lobkowicz: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážený pane předsedo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, je mi až trochu smutno z některých vystoupení kolegů, včetně např. předřečníka, ze kterých mám někdy dojem, že nejenom diskusi o deklaraci nesledovali, ale že si deklaraci ani nepřečetli.
V červnu 1995 byla ministerstvy zahraničních věcí České republiky a Spolkové republiky Německo zahájena jednání o společné deklaraci, s cílem udělat tečku za jednou kapitolou minulosti a otevřít dveře ke společné budoucnosti. 20. 12. 1996 byly ministry zahraničí obou států podepsány protokoly o ukončení jednání o deklaraci, 21. 1. 1997 byla česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji podepsána premiéry a ministry zahraničí obou zemí, 30. 1. 1997 byla deklarace schválena drtivou většinou v německém parlamentu.
K završení celého procesu tedy chybí jediný krok, nicméně krok velmi podstatný - schválení Parlamentem České republiky.
Během doby, orámované událostmi a daty, které jsem zmínil, se stalo mnoho podstatných věcí - troufám si říci, že tak podstatných, že již samy o sobě dostatečně ospravedlňují deklaraci a dávají jí samy o sobě velkou váhu. Jen stručně. Po tuto dobu jsme vedli trvalou debatu mezi politiky a s veřejností o česko-německých vztazích. Přitom jsme odolali pokušení a neudělali jsme z česko-německých vztahů kolbiště pro boj jednotlivých politických stran. Objevili jsme silné stránky naší nedávné minulosti a dokázali přitom pojmenovat a podívat se do očí i jejím slabinám. Našli jsme společnou řeč v otázkách úzce souvisejících s naším národním zájmem a dokázali jsme této společné řeči vtisknout i konkrétní vyjádření společně s Německem. Dokázali jsme naše stanovisko srozumitelně tlumočit i na mezinárodním poli a dostalo se nám podpory a ujištění o neotřesitelnosti naší pozice. Vytvořili jsme obraz České republiky jako země, která ctí mezinárodní řád a uspořádání vzešlé z dějin tohoto století a má přitom zájem na dobrých vztazích se svými sousedy, je odhodlána hájit svůj národní zájem a umí se pravdivě podívat do očí i vlastní minulosti. Jinými slovy jako země, která je rozhodnuta a odhodlána projít stejným procesem narovnání vztahů s Německem jako ostatní státy vítězné válečné koalice.
Stojí za to připomenout si atmosféru počátku tohoto nelehkého procesu. Železná opona mezi oběma státy, nemožnost otevřené diskuse, tabuizování dějin a vytváření obrazu nepřítele vytvořily psychologickou zátěž na vnitropolitické scéně a nepříznivé klima na zahraničně politické scéně. Druhou, stejně vážnou zátěží, byly různé výklady některých právních a politických otázek spojených s druhou světovou válkou.
Rok 1989 znamenal prolomení bariér, stříhání hraničních drátů, odstraňování zátaras a možnost utváření vztahů mezi ČR a SRN jako dvou rovnocenných partnerských států. Neznamenal však odstranění všech psychologických a politických bariér, nedorozumění a překážek.
Po čtyřiceti letech, během kterých byly naše státy odděleny železnou oponou, také znamenal rok 1989 možnost diskuse o naší společné minulosti, o jejích temných kapitolách a traumatech našich dějin. Proces narovnání vztahů s Německem, kterým prošly všechny země západní Evropy, který v těchto zemích trval desítky let, a který dal základy moderní integrující se Evropě, měl u nás namísto desítek let proběhnout v historicky mnohem kratší době. Málokdo dnes asi pochybuje o smysluplnosti narovnání vztahů mezi Německem a Francií, Německem a Nizozemím, Německem a Norskem. Stejně tak málokdo před dvěma lety věřil v úspěšnost našeho snažení. A vidíme, je zde dokument, který svým zrodem, vznikem i obsahem bude nepochybně patřit mezi úhelné kameny budoucích dobrých česko-německých vztahů.
Tento dokument se zrodil do nelehké doby. Do doby, která byla rámována Smlouvou o přátelských vztazích a vzájemné spolupráci z roku 1992. Tato smlouva se snažila překonat neblahé dědictví komunismu, kdy po léta nebyly mezi ČR a SRN diplomatické styky, nedošlo tudíž k odškodnění obětí nacismu a navíc díky trvale živené nenávisti mezi oběma národy bylo zjitřené vnitropolitické cítění.
Smlouva z roku 1992 nepochybně byla krokem vpřed, ale zanechala nevyřešené otázky, což se mělo ukázat velmi rychle po jejím schválení. Vzpomeňme alespoň dvě, a stojí za to zde připomenout, že obě se vztahují k textům, které nejsou přímou součástí smlouvy. Jedním problémem byly doprovodné dopisy ministrů zahraničních věcí, které uváděly, že smlouva se nezabývá majetkovými otázkami. Druhý problém, a ten má pro naše projednávání zvláštní aktuálnost, byl fakt, že německý parlament se v roce 1992 zachoval jako neseriózní partner a přijal ke smlouvě doprovodné usnesení, kterým smlouvu devalvoval.
Připomeňme i evropské klima, které doprovázelo první kroky deklarace. Evropskou realitou roku 1995 byl fakt, že demokratické státy Evropy měly své desítky let staré vztahy s Německem vypořádané a měly malé pochopení pro problémy, které kazily vztahy mezi Německem a Českou republikou. Obavy, že by problém omezený regionálně i časově mohl v budoucnu negativně ovlivňovat naše vztahy s významným sousedem, ale také postavení naší země v Evropě, byly tak více než reálné.
Tento problém byl navíc nepochybně traumatizující pro naši vnitropolitickou scénu. Sebemenší vyjádření na německé straně, týkající se odsunu, domnělých majetkových nároků, možnosti návratu, vyvolávaly bouřlivé reakce na naší vnitropolitické scéně. Vznikala tak pro naši zemi velmi nevýhodná asymetrie: v Evropě prakticky nevnímaný a nepochopený problém byl u nás určujícím vnitropolitickým tématem. Tato nesymetrie prospívala těm silám, které se politicky přiživují na protiněmectví a protievropanství, ale škodila našemu státu, a tím i jeho občanům.
Nezanedbatelný byl i časový faktor. Každým dalším dnem, kdy se prodlužoval tehdejší stav, se zvyšovala bolest z toho, že nebyly odškodněny české oběti nacismu.
Existovalo-li někdy dilema, zda věci nechat běžet přirozeným vývojem nebo zda do nich aktivně vstoupit, pak ho ve světle uvedeného vidím jako jednoduše řešitelné.
Jednání, která vzešla z tohoto dilematu, přinesla deklaraci, která má dva pilíře a společnou klenbu. Jeden pilíř je pohled na minulost, druhý pilíř je nasměrování vztahů k budoucnosti a klenbou je rozhodnutí o nezatěžování vzájemných vztahů minulostí.
Deklarace přináší řadu momentů, které zaslouží zvláštní zmínku, na prvním místě je však třeba vyzdvihnout to nejdůležitější: je společně vyřčeným slovem, slovem, které vyřkly dva suverénní státy v potřebě utvářet vzájemné vztahy ke společné evropské budoucnosti.
Zaslouží neméně zmínku, že jde o text, který nachází širokou podporu v politickém spektru, že je příkladem zahraničně politického dokumentu, který je vyjádřením českých národních zájmů, je předmětem věcné, odborné a politické debaty mezi jednotlivými politickými stranami. Takovým způsobem byl projednán v německém parlamentu, a já pevně věřím, že obdobným způsobem jej projednáme i my v českém parlamentu.
Rád bych na tomto místě poděkoval těm našim kolegům poslancům, kteří se nejvíce zasloužili o důstojné projednání česko-německé deklarace v německém parlamentu. Je příznačné, že budu jmenovat zástupce různých politických stran.
Rád bych tedy mimo jiné poděkoval alespoň Antje Vollmerové z německé strany zelených, Gunther Verheugenovi z SPD a Karl Lamersovi z CDU.
Projednávaný text nemá a nemůže mít ambici přesně a plně pojmenovat všechny historické události a souvislosti. Přesto - a to bych rád vyzdvihl - v deklaraci jsou jasně odlišeny příčiny a následky, jednoznačně je přiznána odpovědnost Německa a nacistického režimu za druhou světovou válku a události s ní spojené.
V neposlední řadě, a to vůbec poprvé, Německo v deklaraci vzdává čest českým obětem nacionálněsocialistického násilí a českému hnutí odporu proti nacistickému režimu. Po desítkách let bezúspěšného jednání se rovněž v souvislosti s deklarací podařilo s Německem sjednat odškodnění českých obětí nacismu, a to ve výši převyšující odškodnění obětí v jiných státech. V deklaraci se ovšem také podařila najít, a to považuji za důležité zejména pro naše vlastní klima, odpovídající slova pro události, které se nám samým těžce pojmenovávaly. Podařilo se najít slova odpovídající hrdosti národa jistého si sama sebou. Stejně jako jen hrdý člověk umí přiznat svou chybu, jen hrdý národ se umí podívat do očí stinným kapitolám vlastní historie.
Hlavním cílem deklarace však nebylo popisovat historii. Hlavním cílem deklarace bylo říci společnými ústy a jednoznačně, že rozdílné pohledy na minulost již nikdy nebudou zatěžovat naše vzájemné mezinárodní vztahy, vztahy mezi dvěma suverénními státy. Pro Českou republiku a pro naše občany je důležité, že získala jasnou politickou záruku, že nároky, které existují byť v teoretické rovině, nebudou vznášeny a podporovány na mezinárodně politickém poli.
Podstatná část deklarace je zaměřena na naše budoucí vztahy, na perspektivu začleňování České republiky do Evropské unie a do NATO. Považuji za důležité připomenout jednoznačnou podporu integračnímu úsilí České republiky ze strany Spolkové republiky Německo, která je v deklaraci vyjádřena způsobem daleko jdoucím za závazky vyplývající ze smlouvy z roku 1992.
Za důležité rovněž považuji fakt, že deklarace zdůrazňuje nové možnosti spolupráce právě v takových oblastech jako je setkávání mládeže, podpora menšin, přes hraniční spolupráce, společné vědecké a ekologické projekty, jazyková výuka, tedy právě v těch oblastech, které jsou tradičně zdrojem dobrých vztahů, poznání a porozumění mezi národy.
Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, česko-německá deklarace je významným dokumentem pro česko-německé vztahy, pro naši evropskou budoucnost a zejména pro nás samotné, pro náš stát, pro naše občany i pro naši budoucnost.
Dává nám politickou záruku, že sporné otázky pocházející z minulosti nebudou zatěžovat naše dvoustranné vztahy. Tvoří tak další základní kámen pro dobré partnerské a rovnocenné vztahy mezi Českou republikou a Německem.
Jsem proto přesvědčen, že její jednoznačné schválení naším parlamentem je v našem národním zájmu, v zájmu, který přesahuje zájmy stranické a rozdíly mezi stranami, zájmu, který nás nerozděluje, ale spojuje. Jsem přesvědčen, že vědomi si toho česko-německou deklaraci schválíme a stvrdíme tak proces, který trval dlouhé měsíce a jehož společným jmenovatelem bylo hledání politického konsensu. Nakonec jsem přesvědčen, že schválení deklarace je dobrým příspěvkem pro přátelské soužití i příštích generací v obou státech, že příští generace tento náš příspěvek náležitě ohodnotí.
Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, prosím a žádám vás o podporu česko-německé deklarace a děkuji vám za pozornost.