Místopředseda PSP Jan Kasal: Pane poslanče, promiňte, jste si naprosto jist, že to, co čtete, má vztah k tomu, co právě projednáváme?
Poslanec Zdeněk Krampera: Jsem si naprosto jist, protože jsem uvedl... Vy jste se vystřídali. Musel bych přečíst preambuli. Teď mluvím k článku, kterým se česko-německá deklarace vyjadřuje k - já to tady hned přesně najdu - historii česko-německých vztahů, které byly podle tohoto článku vždy výborné, vynikající, perfektní, plné porozumění atd.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Asi jsme četli každý jinou literaturu, ale to nevadí, stejně náš případný spor nemá v tuto chvíli kdo rozhodnout. Já už se zdržím případné kritiky vašeho proslovu nebo pochybností nad tím, jestli se vyjadřujete k věci a nechám vás předčítat tento zajisté pracně vypracovaný elaborát.
Poslanec Zdeněk Krampera: ... v Čechách.. V dalších bodech nóty jsou vypočítány zásady, jimiž se státní organizace republiky měla přiblížit švýcarskému vzoru, zvláště poměr v Čechách měl na mysli článek 8 nóty. Oficiální jazyk byl čeština a stát bude znám za hranicemi jako Československý, ale v praxi němči bude druhým jazykem země, bude užívána běžně v administrativě, před soudy a v ústředním parlamentě na rovině s češtinou. Úmyslem Československé vlády je uspokojit obyvatelstvo v praktické a denní potřebě, ale vyhradit jisté zvláštní postavení Československému jazyku, Československému živlu.
Konečné resumé pak podal poslední článek nóty, jiným slovy můžeme říci, v státě, v němž Němci měli nadměrnou převahu, zůstanou jenom privilegia, jichž Němci užívali, budou redukována do správných rozměrů, např. počet německých škol bude redukován, poněvadž byl nadměrný. Bude to režim krajně liberální, jež se bude velmi dobře podobat režimu švýcarskému. Dr. Edvard Beneš byl autorem většiny dokumentů předkládaných mírové konferenci a byl v každém případě, i nebyl-li autorem, za ně jako zahraniční ministr a delegát Československa na mírové konferenci, zodpovědný. Proto byl terčem výtek z německé strany, že nedodržel domnělý slib vytvořit z Československa druhé Švýcarsko. Z České strany se mu zase dostalo výtek, jimž se bránil již svým prvním, výše citovaným projevem k Národnímu shromáždění, jako by nehájil dostatečně charakter republiky jako národního státu.
Uváděl Švýcarsko jako vzor spravedlivé národnostní úpravy, dr. Beneš použil výrazu režim podobný režimu švýcarskému, v memorandu učinil z republiky jakýsi druh Švýcarska, bral v úvahu zvláštní poměry v Čechách, krajně liberální režim, který se bude velmi podobat režimu švýcarskému. Je jasné, oč dr. Benešovi šlo. Poukázat na švýcarskou demokracii, na demokratickou státní uvědomělost a národní snášenlivost všech občanů. Národnostní rovnoprávnost ve Švýcarsku je občanská rovnoprávnost bez ohledu na jazyk, jímž občan mluví. Švýcarsko nezná národnostní autonomie, nezná národnostních kolektivů. V poukaze na Švýcarsko zamýšlel dr. Beneš dát výraz snaze vytvořit dobrý poměr k Němcům, nikoli klást za vzor, jak uspořádat věci v republice, ony formy, které se jen dlouhým vývojem ve Švýcarsku vytvořily.
Prameny švýcarské demokracie sahají do dávné minulosti. Dr. Beneš si byl vědom, že Československu může jít jen o jakýsi druh Švýcarska s krajně liberálním režimem, švýcarskému velmi podobným. Němci si však vybrali z jeho srovnání se Švýcarskem toliko otázku kantonální samosprávy a v té viděli vzor pro národnostní úpravu věcí v republice. Nebrali zřetel na to, že kantonální systém neznamená národnostní autonomii, nýbrž, že kantony jsou historicko-politické individuality. Analogie se švýcarským státním systémem je nerealistická, ať se o ní mluvilo roku 1919, nebo užívá-li ji dnes německá propaganda. Švýcarské kantony nebyly utvořeny jako uzavřené správní celky z hlediska národnostního. l ve Švýcarsku jsou kantony smíšené a nevyvarují se nikdy národnostních třenic. Švýcarská konfederace však vytvořila státní soudržnost a státní uvědomění, aniž tím poškodila národní svébytnost jednotlivých národností. Kantonální systém nemohl být aplikován v Československu, kde nebylo jazykově Jednotných německých okresů a kde okresy byly pouhé správní jednotky, nikoli historicko-politické útvary.
Ani Němci v Československu nesnesli srovnání se švýcarskými Němci po jiné stránce. Švýcarští Němci neměli a nemají národnostní soudržnost s ostatním německým státem, kdežto Němci v Čechách byli vždy přední baštou výbojného všeněmectví.
A na jiný podstatný rozdíl mezi Švýcarskem a Československem upozornila ve své knize paní Wiskemannová. Rovnováha Švýcarska závisí mj. na tom, že každý z jeho tří národů má za sebou v pozadí jednu velmoc. V Československu mají za sebou cizí státy jen minoritní skupiny, obzvláště německá, ale Československá většina nemá za sebou nic, jen snad to, že někteří lidé si ve svých iluzích představují, že poleninské Rusko je stále ještě panslavinstické.
Válečná porážka Německa v roce 1918 způsobila velký otřes v myslích všech Němců. Trpkost a pocity ponížení, které měli jako poražení, vtiskly celé jejich poválečné politice. Není snadno vmyslet se do tehdejšího duševního stavu politických vůdců Němců i v Rakousku-Uhersku a v českých zemích zvlášť. Političtí představitelé českých Němců patřili národnostně k všeněmecky nejradikálnějším. Válka měla podle jejich představ vytvořit kompaktní německé těleso zasahující hluboko do střední a východní Evropy a podrobit slovanské národy, které tam žily, německé vládní vůli. Konec války také udělal konec snům o německé Mittel Europe. Němci nejen válku prohráli, ale viděli, že ji vyhráli Slované. Němci, kteří žili v českých zemích, je považovali za svůj domov, pokud trvalo Rakousko-Uhersko. Když viděli, že se dosavadní vlast vymanila z rakouského a německého područí, rázem je za svůj domov přestali uznávat a usilovali, aby odtrhli část Českého území a zachránili je pro německé panství připojením k Německu nebo alespoň k německému Rakousku. Vytvoření místní vlády pro hraniční území Deutschböhmen, pro severní Čechy, jiné pro severní Moravu a Slezsko, pro jižní Moravu, pro jižní Čechy. I z toho bylo vidět, jak nesouvisle byli Němci rozmístěni v Českém pohraničí. V té době pro sebe počali používat hromadné pojmenování sudetští Němci. Němečtí poslanci z Čech a Moravy zasedli ve vídeňském parlamentu Rakouské republiky. Vláda německého Rakouska je podporovala. Poslanci dr. Freisler, dr. Lodgmann a Solinger ve funkcích zemského hejtmana a jeho náměstků vydávali dekrety do Deutschböhmen udržujíce tak v německém obyvatelstvu iluzi, že existuje vláda pro Deutchbőhmen. Tento stav trval v pohraničním území asi 6 týdnů, dokud nebyly zorganizovány Československé vojenské oddíly. Ty území obsadily a ukončily konec německým plánům. Německé obyvatelstvo, až na bezvýznamné výjimky, nekladlo odpor. Teprve postupně docházelo k zradikalizování lidu. Němečtí úředníci i soudci odpírali složit přísahu republice.
V době, kdy se ve Vídni poprvé sešlo rakouské Národní shromáždění, demonstrovali Němci v českých zemích a zhruba 20 Němců ve srážkách s policií a vojskem padlo. Němečtí poslanci odmítli zastoupení v Československém Národním shromáždění a nevstoupili do něho, pokud měli naději, že situace českých Němců bude řešena mezinárodním jednáním v Paříži. Když prezident Masaryk podával dne 22. 12. 1918 zprávu Národnímu shromáždění, vyslovil se zásadně o otázce Němců, kteří zůstali v Československu: Přeji si upřímně, abychom se co nejdříve dohodli. Přiznávám se, nám je těžko zapomenout, že naši Němci a Němci v Rakousku vůbec přijímali nelidské ukrutnosti rakouské a maďarské soldatesky bez protestů, nám je těžko zapomenout, že naši Němci dávali nejzuřivější kontingent pangermanismu. Ale přesto je přijmeme rádi, jestliže se rozhodnou ke spolupráci. Nikdo nám nemůže zazlívat, budeme-li po tolika trpkých zkušenostech opatrní, ale ujišťuji, že minority v našem státě budou používati úplných národních práv a občanské rovnoprávnosti. V budování opravdu demokratické samosprávy máme prostředek pro rozřešení národnostní otázky. Přímočaré rozdělení pro velikou a zvláštní smíšenost není možné, ale problém není pouze národní, nýbrž také do značné míry sociální. Mírové smlouvy učinily z Němců v Československu občany republiky. Německá propaganda pracovala a dosud pracuje argumentem, že němečtí obyvatelé byli do Československé republiky zařazeni násilím a proti jejich vůli. Je to na první pohled působivý argument. Německá propaganda však nedbá faktu, že v mírových smlouvách nešlo o Němce z českých zemí, ale o území, které tvořilo historickou státní Českou oblast. Mírové smlouvy nově určily mezinárodně právní základ státu na jeho existujícím historicko-právním a etnickém základě. Státoprávní postavení Němců bylo po válce dáno skutečností, že žili v českých zemích, které byly obnoveny jako samostatná Československá republika. Museli sdílet s touto zemí společný osud, jako tolikrát v historii, chtěli-li v ní zůstat. Zůstali dobrovolně, Němci měli všechny možnosti opustit republiku a přestěhovat se do německé říše nebo do zemí rakouských.
Nikoho tehdy nenapadlo přesídlit je do Německa nebo do Rakouska, třebaže se ihned projevila výrazná snaha přenášet se tímto směrem mezi jejich odborníky nebo obchodníky, kteroužto tendenci Češi i Poláci všeobecně podporovali. Když němečtí zástupci rozpoznali marnost svého odboje proti republice na mírové konferenci, podřídili se nutnosti. Ve volbách do Národního shromáždění v roce 1920 bylo zvoleno 72 německých poslanců. Jejich jménem přednesl při vstupu do Národního shromáždění bývalý zemský hejtman Sudettenlandu dr. Rodžman zásadní prohlášení o jejich poměru k republice, v němž řekl mimo jiné: Marný byly naše snahy, abychom sami určovali osud území námi obývaného, mamě jsme poukazovali na to, že zde nikdy nebude klidu. My zástupcové německého národa v Českém státě konstatujeme, že tento stát vznikl na úkor historické pravdy a že rozhodující velmoci byly klamány o pravém stavu věci. Němci v Čechách, na Moravě a ve Slezsku i na Slovensku nikdy neměli vůle spojit se s Čechy a s nimi uzavřít svazek k vytvoření Československé republiky. Československá republika jest tedy výsledkem jednostranné české vůle všemu právu násilím zbraní. Výsledkem mírových smluv není s ohledem na Němce ničím jiným než sankcí nestátnického a nikoliv právního stavu. Prohlašujeme slavnostně, že žádný z těchto zákonů jako pro nás závazný neuznáváme. Pro nás Němce, kteří jsme měli vůbec účasti na jakémkoliv jednání o zřízení tohoto státu, jsou jeho státní i vládní formy, jeho poměr k nám, jeho stanovisko k ostatním státům Evropy problémy dosud nerozřešené. Odmítáme vlajku očistit v Českém státě, o Československém národě, o Československém jazyku, protože ve skutečnosti stojí v přímém rozporu. Nikdy se neustaneme domáhat sebeurčení našeho národa.
Rodžmanův vstupní projev v Národním shromáždění naznačoval ve zkratce politický program německých poslanců a jejich postoj ke státu. Jeho slova byla přijata s poměrným klidem a chladem. Na České straně bylo porozumění pro to, že Němci byli rozčarováni a zklamáni. Vstupem německých poslanců do Národního shromáždění končí jedna etapa v historii vývoje jejich vztahů k Československé republice. Nová etapa neukazovala se ve světle příštím nadějném.
Tomáš Garique Masaryk a všichni rozvážní českoslovenští politici byli zklamáni, že se po válce nenašel mezi německými představiteli nebo neměl odvahu se projevit jediný smířlivý německý politik a že jejich jménem mluvili jen všeněmečtí šovinisté typu Rodžmana, s nímž bylo těžké jednat o dohodu v situaci, která dohodu činila nutnou v zájmu státu, v zájmu jeho obyvatelstva všech jeho národností. Na České straně bylo třeba přezkoumat důsledky dlouholetých národnostních bojů v Rakousko-Uhersku a ne všude a nestejně, rychle se zapomínalo na odpor Němců proti zřízení samostatného nedělitelného Československého státu. Trvalo dlouho než-li se uklidnily národnostní vášně, vybičované německými politiky v době agitace pro Deutschböhmen a Sudettenland. Myslím však, že je možno říci ke cti Čechů a Slováků, že si většina národa, politiků a lidu upřímně přála dospět k rozumnému soužití s německými spoluobčany. České a slovenské obyvatelstvo nechtělo žít s Němci v trvalé nevraživosti, většinou uměle v cizím zájmu vypěstované. Všichni Českoslovenští politikové byli přesvědčeni, že je nezbytně nutno čestně dostát závazku převzatému prezidentem Masarykem a Československou delegací na mírové konferenci a byli ochotni nejen zaručit, ale také skutečně poskytnout německému obyvatelstvu rovnoprávnost a všechny možnosti plného národního života.
Až jednou někdo napíše podrobnou a objektivní historii politického vývoje německé menšiny v Československu, ukáže se nad slunce jasněji, co bylo vykonáno z České strany k postupnému vyrovnání všech nesrovnalostí, které jako historický nános bránily pokojnému soužití mezi Čechy a Němci. Ukáže se, jaké překážky bylo překonávat všem vládám v letech 1918 až 1938 na České i německé straně, jaké byly úspěchy práce rozvážných politiků v obou táborech. Ale na druhé straně nad slunce jasněji vysvitne, že německá větev v Československu byla nakonec přes všechno úsilí osudově odsouzena k zániku jako předvoj němectví mezi Čechy a Slováky, protože si nedovedla vytvořit vlastní způsob života v zemi, v níž žila. Nepochopila správně své dějinné poslání, nedovedla své místo tak, jako ho dovedli najít například Němci ve Švýcarsku. Nevěděla nikdy, kam patří. Byla obětí rozeklané loajálnosti a nakonec žádnou opravdovou státní loajálnost neměla. Pohlížela svrchu na lid, s nímž musela žít v jedné zemi, ale neměla sil zvítězit nad ním v zápase, v němž brala podíl jako část vysunutého němectví kdysi v zemích bývalého mocnářství rakousko-uherského a v republice pak po prvé světové válce. Žila na pomezí, kde se historicky odehrávaly boje mezi němectvím a slovanstvím. Ve dvou světových válkách stála citově i fakticky v táboře nepřátel země, s níž byl spojen jejich osud. Byla možná cesta k vytvoření rozumného soužití, ale za podmínek, které se ukázaly neuskutečnitelnými.
Prvou z nich bylo, aby převládlo mezi Němci v Československu vědomí, že státní loajalita patří bezvýhradně republice. Druhou pak bylo, aby v německé říši převládlo vědomí, že tak jako je a zůstane mravní výsadou mateřské země starat se o kulturní zájmy Němců v pohraničí, právě tak je a zůstane zločinem na mezinárodním míru, jsou-li využíváni soukmenovci žijící v cizích státech pro velmocenské aspirace říše k podněcování odporu proti domovským státům.
Aktuálnost těchto dvou zásadních podmínek se nezměnila ani v dnešních poměrech. Vývoj politického aktivismu v německých politických stranách ukazoval, že v německém lidu v Československu nebylo dostatek dobré půdy a dobré vůle, na které by možno bylo vybudovat postavení Němců v republice podle zásad Masarykových. Hospodářské důvody byly první, které vedly Němce v Československu ke střízlivějšímu hodnocení nového postavení. Po válce došlo v Německu i v Rakousku k úplnému finančnímu krachu, kdežto v republice se hospodářské poměry konsolidovaly. Výhody z toho měli všichni občané republiky a také pracovitost Čechů, Slováků i Němců k tomu přispěla.
Tento vývoj umožnil nakonec českým politikům a rozvážným mužům na německé straně politickou dohodu projevivší se účastí Němců ve vládě. Němečtí agrárníci, křesťanští sociálové a sociální demokraté se postavili na půdu republiky a přijali spoluzodpovědnost za vedení státní politiky. Velkou roli v tomto důležitém obratu hrála důvěra, kterou u Němců získala rozvážná a nedvojsmyslná politika prezidenta Masaryka uskutečňovaná realisticky a poctivě předsedou vlády panem Švehlou, zahraničním ministrem doktorem Edvardem Benešem a řadou jejich kolegů ve vládě i v Parlamentu.
Mezinárodní poměry neusnadňovaly politikům na obou stranách práci na dohodě. Německá říše prožívala poválečnou krizi hospodářsky i politicky velice těžce. Finanční zhroucení bylo provázeno pokusy o komunistický a nacistický převrat. Nebezpečí komunismu bylo odvráceno, ale nacismus nacházel v německé veřejnosti rostoucí ohlas. Boj proti mírovým smlouvám, proti placení reparací, tajné zbrojení a růst nové německé vojenské síly poskytovaly živnou půdu nadějím na změnu poměrů, které se usilovala propaganda snažit udržovat i v myslích německého obyvatelstva v nových státech střední Evropy. Neshody a nejednotnost spojeneckého tábora z doby války odňaly Němcům respekt ke spojencům a zmenšovaly obavy z možnosti mezinárodních represálií za jejich akce proti mírovým smlouvám. Ze spojeneckého tábora odpadlo Rusko úplně pohlcené starostmi o zajištění bolševické revoluce, Spojené státy se vrátily k politice izolacionalismu a jiných zájmů kromě obchodního vývoje v Evropě. Německo obratnou hrou v těchto často se křížících politických a hospodářských zájmech získávalo všemožné výhody. Nebylo proto divu, že za těchto okolností aktivistická politika narážela na rostoucí odpor radikální části německé menšiny. Nezadržitelné přirozenými životními okolnostmi vyvolané pronikání Českého i slovenského živlu do krajů, v nichž se německé obyvatelstvo dosud domnívalo mít převahu, vyvolávalo jeho nepřátelskou reakci. Byla to součást boje o chléb. Menšinové smlouvy myšlené jako ideální obrana proti odnárodňování menšin se v jejich rukách stávaly zbraní, které radikální elementy zneužívaly proti státu a proti Česko-německé dohodě.
Světová hospodářská deprese ve 30. letech postihla všechny kruhy v republice. V krajích, v nichž bydleli Němci, byl vyvinut vývozní průmysl, a proto tam nezaměstnanost byla viditelnější než v jiných státech České země. České i německé dělnictvo bylo stejně postiženo, ale právě tak jako v počátcích republiky byly výhodné hospodářské poměry v republice jedním z motivů, které vedly ke zrodu politického aktivismu, tak hospodářské potíže mající kořeny ve světové hospodářské krizi byly vykládány jako nacionální persekuce a využívány v kampaních proti vládě i proti německým aktivistům.
Volební výsledky, jichž dosáhly německé politické strany ve volbách do parlamentu v roce 1920, 1925, 1929 a 1935 ukazují vývoj politického myšlení německého lidu v Československu.. Strany, které byly později nositeli politického aktivismu, dosáhly v prvních volbách do Národního shromáždění v roce 1920 z celkového počtu 1 585 321 německých hlasů 1 143 923 hlasů, ve volbách v roce 1925 volilo z celkového počtu 1 148 800 odevzdaných německých hlasů zmíněné strany 966 721 voličů. V roce 1929 z celkového počtu německých voličů 1 651 250 hlasovalo pro aktivistické strany 1 251 281 voličů, ve volbách v roce 1935 bylo odevzdáno 2 146 483 německých hlasů, z toho pro aktivistické strany 605 122 hlasů.
Naproti tomu Henleinova sudetsko-německá strana získala 1 249 530 hlasů a do pražského parlamentu přišlo 44 henleinovských poslanců. Tato strana Jako taková v době předcházejících voleb neexistovala. V roce 1935 však na sebe strhla skoro 65 % všech německých hlasů. V obecných volbách v roce 1937 počet voličů Heinleinovy strany ještě vzrostl. Tyto poslední volby ukázaly, že loajalita německého lidu vůči německému státu jeví se v podpoře politiků a stran, které stály na půdě republiky, byla úplně odvislá od vývoje hospodářských poměrů v německé říši a zůstala trvale pod vlivem tendencí, které převládaly v říšské německé politice.
Své hlasy pro Henleinovu nacistickou stranu odevzdali voliči ve volbách naprosto svobodných, tajných, bez nátlaku a bez obav z represálií, které v té době již charakterizovaly provádění voleb v sousedním Německu. V Československu měli Němci občanská demokratická práva a svobodu projevu, o nichž se Němcům v říši po řadu let ani nesnilo. Volbou Henleinovy strany a voláním Herm ins Reich dali jasně najevo, že většině z nich nezáleželo ani na demokracii, ani na svobodě a že nacismus jako vládní systém jim byl zcela přijatelný.
Rakouský Němec Hitler, který se stal v roce 1933 říšským kancléřem, si od první chvíle své politické činnosti stanovil za úkol zvrátit výsledek první světové války a dosáhnout pro Německo cílů, které chtěla všeněmecká ideologie uskutečnit válkou v roce 1914. Německé menšiny v sousedních státech byly nejsilnějším prostředkem v kampaních, které měly Hitlera a Německo jím vedené k realizaci těchto tužeb přiblížit. S jejich vědomou nebo nevědomou pomocí podrýval autoritu vlád, které mu stály v cestě. V Československu, ve státě, který měl Hitler řadu důvodů zničit, bylo snadné podmínit a organizovat 3 milióny bývalých Rakušanů, kteří nyní přijali podivné společné jméno sudetští Němci.
Jako první část dvojité operace, která měla opožděně uskutečnit preliminární tužby pangermanismu z doby před 1. světovou válkou a z doby oné války, Hitler obsadil v březnu 1938 Rakousko a tím Čechy obklíčil. Sudetští Němci dostali poté příkazy přednášet nemožné požadavky. Češi byli obviňováni, že týrají. Hitlerův úmysl vpadnout do Československa byl odložen na březen 1939 konferencí čtyř velmocí v Mnichově v září 1938.
Z České strany bylo na zlepšení Česko-německých vztahů vynaloženo hodně dobré vůle. Není pochyb, že na tomto poli mohlo být vykonáno a bylo by vykonáno více, kdyby to okolnosti bývalé dovolily. V roce 1918 nikdo neočekával, že Němci v českých zemích budou novou státoprávní úpravou nadšeni. Pro český národ byl rok 1918 rokem opojného vítězství, naplněním staletých smluv obnovení státní samostatnosti a nezávislosti. Němci bojovali proti politickým snahám Českého lidu v době války a když válka skončila, usilovali o odtržení části státního území. Právě poválečná léta byla vyplněna úsilím a prací na hospodářské, finanční a sociální konsolidaci státu. Neodkladnost těchto problémů jim dávala přednostní právo před úpravou věcí nacionálních. Když se jednalo o záležitostech národnostních menšin, vliv mezinárodní politické situace oba národy od sebe spíše oddaloval k jejich sbližování.
Jsem přesvědčen, že za okolností, kdy se vytvářel politický život v republice a poměry v Evropě nemohl dokázat na poli zlepšení česko-německého soužití nikdo více než dokázali Tomáš Garique Masaryk a Eduard Beneš. Oba k tomuto cíli vynaložili mnoho úsilí, viděli jasně do budoucnosti a dosáhli nesporných úspěchů jak v Českém politickém táboře tak i na německé straně. Život národní menšiny poskytuje vždy dost příležitostí ke stížnostem a zvýšená citlivost příslušníků menšinového národa má tendenci vidět úmyslné křivdy, kde jich není. Sotvaže v poválečných letech doznívaly dozvuky starých sporů, začínaly již působit vlivy vzrůstajícího revisionismu v sousedním Německu. Propaganda německé vlády začala velmi brzo využívat požadavků a stížností na poměry ve státní administrativě, školství, sociální politice a v jiných oborech, která přednášela německá menšina bez ohledu na to, šlo-li o křivdy oprávněné, zveličené nebo vymyšlené. To ovšem nemohlo na České straně zvyšovat ochotu k jednání.
Vedení politiky Němců v Československu se ocitlo v letech 1937-1938 v rukách politiků, kteří byli jen vykonavateli berlínských plánů. Prezident Beneš a většina Československých politiků o tom neměli nejmenší pochybností. Dokumenty z německých archivů, které byly po válce uveřejněny, dávaly množství důkazů o tom, že všechny akce Henleinovců v Československu byly součástí všech německých nacistických plánů. V úsilí o spojení s německou nacistickou říší našla velká část německého lidu v Československu výraz svého vlastního odporu proti tomu, co se stalo jejich osudem v roce 1918 a v čem viděli své národní pokoření. Naděje na vítězství nacistického Německa byly nadějí jejich vlastního vítězství nadějí na porážku Čechů a Slováků, nadějí na rozbití republiky. Léta 1937 a 1938 byla naplněna usilovným jednáním o řešení problémů německé menšiny. Nebezpečí války ovlivňovalo politiku Československa i politiku všech evropských států.
V únoru 1938 Hitler obsadil Rakousko, mezinárodní reakce na tento násilný čin byla tak chabá, že se Hitler nemusel obávat ve své agresivní politice vůči Československu pokračovat.
V květnu 1938 byl jeho první pokus opakovat Rakouský příklad v Československu odvrácen okamžitou mobilizací Československé armády. Ale právě tato Československá reakce ukazovala jak snadno by mohlo dojít k válečnému konfliktu a v poměru k Německu vyvolala taktiku velmocí, která umožnila Hitlerovi všechny jeho další výboje.
Domněnka, že Hitlerovu Německu leží osud německé menšiny tak na srdci, že jen s ním je spojena otázka míru či války, vedla britskou vládu k dohodě s vládou francouzskou, aby vyslala do Prahy jako prostředníka k jednání mezi Československem a německou menšinou lorda Runcimana. Lord Runciman přijel do Prahy i s konkrétní představou že problém této menšiny může být vyřešen tak, že Československo odstoupí území na němž bydlela většina německého obyvatelstva, Německu. Ještě dříve však než lord Runciman svůj plán formálně předložil, naléhaly 19. září 1938 a ve dnech následujících obě vlády, které ho do Prahy poslaly, resp. sjednaly, aby pražská vláda o jeho vyslání žádala - na Československou vládu, aby v zájmu míru zmíněná území Německu odstoupila.
Dramatická jednání zářijových dní roku 1938 zakončila konference čtyř mocností v Mnichově dohodou, která vnesla do historie pojem mnichovské zrady jenž znamenal ochotu usmiřovat vlastního nebezpečného protivníka placením z cizího.
Po válce bylo uveřejněno mnoho diplomatických dokumentů z německých, britských, francouzských, sovětských i polských archivů, které dokonale osvětlují historii z předmnichovského i mnichovského období. Jsou satisfakcí Československé předválečné zahraniční politice. Ukazují, jak účinně pracovala německá diplomacie, jak dovedně zakrývala své vlastní cíle jinak průhledné německé propagandy, jak ochotně přijímaly velmoci německá vysvětlování a jak neviděly problém německé menšiny v Československu v souvislosti s celkovou německou politikou v Evropě a hleděly naň jako na interní problém Československa nebo jako na problém jehož dosah byl omezen jen na Německo a Československo. Neznaly tehdy nebo nepřipouštěly si skutečný význam německých menšin v historicky se opakujících výbuších německé expazivnosti.
Cílem německé politiky v roce 1938 bylo sice Československo, ale jen jako etapa velkých všeněmeckých plánů. To správně viděla Československá politika, ale neuvědomovaly si to dostatečně všechny politické kruhy ve Francii, Velké Británii a jinde. V tomto chápání politické reality bylo jádro rozporu mezi zahraniční politikou Československa a zahraniční politikou zahraničních velmocí. My v Československu jsme si uvědomovaly až příliš jasně, oč v Německu skutečně šlo. Když se ukázalo, že velmoci nejen nepomohu Československu v jeho obraně republiky, ale spolu s Německem v zájmu Německa a v zájmu dočasného míru mu diktují podmínky dohody, mohl dr. Beneš jejich diktátu ustoupit. Věděl, že Hitlerovi jde o mnohem více než-li o pohraniční Česko-slovenské kraje a že válka, kterou se velmoci domnívaly zažehnat obětí na účet Československa, neodvratně vznikne proto, že ji Hitlerovo Německo chce a potřebuje k zajištění svých dalekosáhlých plánů. Věděl, že Československá obět bude dočasná, ale že je nutná, aby svět měl čas poznat pravý obsah německých plánů a pochopit nutnost společné obrany. Mohl proto s určitostí počítat že válka, kterou Československo nemohlo proti Německu vést osamoceno v roce 1938 bude válkou velkého rozsahu, jež Československu vrátí dočasně obětované kraje.
Politické události kritického roku 1938 se sice točily kolem Němců v Československu, ale bylo zásadním omylem z toho odvozovat, že šlo o ně, o jejich osud nebo jen o území, které obývali. Byli ochotným nástrojem všeněmeckých plánů a nakonec jejich obětí. Úspěch, kterého Němci v Československu dosáhli v září 1938 připojením pohraničního území republiky k Německu a posléze v březnu 1939 obsazením většiny českých zemí německou armádou, bylo vítězství dosažené vším jiným nežli jejich vlastní politickou mocí. Také oni žili v představě, že Hitlerovi šlo o jejich osvobození. Dali se plně do služeb nacismu a byli pomocníky nacistické krutovlády v době, kdy směli dočasné vítězství využívat.
Bylo zločinem Hitlera a všech, kdo mu pomáhali, kdy v šíleném předpokladu, že se jim podaří stát se pány Evropy, rozvířili hru o osudy německých menšin. Mnichovem nastalo v životě německé menšiny v Československu období omamného laciného vítězství a návratu k vládní moci nad českým lidem, období válečných obětí a konečné porážky.
Z tohoto období vyrostla dnešní situace bývalých čs. Němců, k němuž se musíme vracet, posuzujeme-li problém bývalých německých menšin ve střední a východní Evropě a uvažujeme-li o budoucích vztazích mezi Německem a Československem.
Po obsazeni krajů, které mnichovské rozhodnutí přiřklo Německu, vzápětí následoval první velký transfer obyvatelstva, transport Čechů usedlých v pohraničním pásmu. Německé demokratické politické strany jako celky po Mnichovu zmizely, jejich mluvčí byli umlčeni, zastrašeni, někteří zemřeli, někteří odešli z politického života nebo odešli do vyhnanství, někteří se přizpůsobili novým poměrům. Řada jich odešla z obsazeného území do zbývající části republiky. Byli to převážně sociální demokraté, komunisté a Židé. Po obsazení celé republiky 15. března 1939 se jim většinou podařilo utéci do Velké Británie. Německý lid v Československu byl rozdělen tak, jako jeho politické představitelstvo. Většina následovala nacistické vůdce, menšina zůstala věrna odpůrcům nacismu.
Hlavním nositelem a představitelem podílu čs. Němců na zlu, které nacistická okupace Československu způsobila, byl Henlainův nástupce Karl Hermann Frank. Nejvýraznějším členem politické skupiny odpůrců nacismu v zahraničním exilu byl předseda Německé strany sociálně demokratické v Československu poslanec Wenzl Jaksch.