Poslanec Josef Mandík: Vážený pane předsedající, pane ministře, dámy a pánové, dovolte mi, abych se vyjádřil k deklaraci ve vztahu k českému národnímu zájmu.
Ve své zajímavé reportáži nazvané "Kdo jsi se v Sudetách narodil", kterou před časem zveřejnili Lidové noviny, otiskli její autoři i titulní stránku publikace z okruhu sudetoněmeckého krajanstva - Československo, konec jedné chybné konstrukce. Tento titul je vlastně jádrem staré teze, kterou zastávala část sudetoněmecké, austroněmecké a říšskoněmecké politiky už od samého počátku existence Československé republiky.
Tato teze se ve vztazích Čechů a Němců projevovala v historických obdobích v nestejné intenzitě, ale existovala stále. Někdy tato teze nabývala i vrchu. Za Hitlera se stala dokonce oficiální tezí německé státní politiky, která se Mnichovem prosadila i mezinárodně a prakticky: "chybná konstrukce" byla nejprve rozrušena a 15. března 1939 odstraněna, aby pak v letech druhé světové války a okupace vyústila linie "konstrukčních náprav" až do úsilí o likvidaci Čechů jako národa. Viz germanizační plány německých nacistů, se kterými vystoupil Heidrich 2. října 1941 v Praze na poradě nejvyšších nacistických úředníků, funkcionářů a důstojníků v Protektorátu.
I když to byl extrém, který zdaleka ne všichni kritici Československa měli a mají na mysli nelze toto extremistické vyústění z dějin vymazat. Zvláště, když se v jistých náznacích projevuje i dnes.
K "Brandtově" Československo-německé smlouvě z roku 1973 zaujaly orgány vysídlených sudetských Němců stanovisko, že mnichovská smlouva nebyla vynucena pouze nacionálně socialistickým režimem, ale byla také důsledkem názorů jejích anglických a francouzských signatářů, že se sudetským Němcům stalo vznikem Československa bezpráví. Proto tehdy prohlásila Sudetoněmecká rada doslova: "Až do mírové konference - rozuměj s Německem - za níž musí být jedním z faktorů i sebeurčovací právo Sudetoněmců, zůstává územní otázka otevřenou". l když nyní Landsmanšaft revizi hranic nenastoluje, vyplývá z prohlášeni jeho mluvčího Franze Neubauera, z různých právních expertiz, ba i z ducha některých projevů z okruhu bavorské vlády, že poměr těchto kruhů k československé státnosti je tak říkajíc "revizní".
Výhrady sudetoněmecké reprezentace, přesně řečeno vedení Landsmanšaftu k Československo-německé smlouvě z roku 1992, nebo její přímé odmítnutí tam, kde ignoruje práva sudetských Němců na vlast, na návrat a na majetkovou restituci, mohou takovouto tendenci obsahovat. A text deklarace obsahuje její formulaci v nové podobě.
Jedním z faktorů tohoto pohledu, možná ne už rozhodujícím, ale stále závažným by mělo být i zjišťování, jak je aktuální podoba česko-německého vztahu ovlivňována "historickou pamětí". Mám tu na mysli celou historickou paměť, ne snad Jen tu negativní, válečnou a okupační, ale i tu pozitivní, danou přenosem západního civilizačního a kulturního vývoje, který Němci Čechům zprostředkovali. V tomto vztahovém komplexu k Němcům a němectví jako celku hrál vztah s Němci z Čech, Moravy a Slezska, či - jak se vžilo zhruba od 20. století - s Němci sudetskými, úlohu pouze dílčí.
Byla to však úloha zvlášť vyhraněná a dramatická, významná zejména v tragickém období německého fašismu, který do česko-německého vztahu vnesl zcela novou, dříve nevídanou kvalitu - iniciativu vedoucí ke zničení Československa, zbytkového českého státu i českého národa. V této souvislosti sehrála sudetoněmecká politika, režírovaná Henleinovou Sudetoněmeckou stranou i společnost, která ji postavila do svého čela, velmi konkrétní a důležitou roli. Správně ji charakterizovat patří nejen do dějin, ale i do soudobé analytické práce na německé kapitole české politiky, včetně její podkapitoly sudetoněmecké.
Připomínám to proto, že nelze na lehkou váhu brát "Stanovisko k sudetské otázce", které dne 7. 5. 1961 přijalo Spolkové shromáždění sudetoněmeckého krajanstva a které následně potvrdil v rozhovoru Neubauer pro Lidovou demokracii 4. června 1993. O tom, že tato otázka bude znovu nastolena po přijetí deklarace, svědčí i juristické dobrozdání sudetoněmecké otázky, které vypracoval Prof. Felix Ermacora v roce 1991. Ten dochází k závěrům, že se jedná nejen o nepromlčitelné podstaty bezpráví, ale že musí následovat obapolní vyjasnění těchto otázek, přičemž závažné klíčové funkce připadajíČSFR a České republice.
Rozpad Československa dodal ovšem kritikům "chybné konstrukce" a snahám o jejich nezbytnou korekturu ve smyslu shora uvedeném takové argumenty, že si snad ani lepší nemohli přát:
nejen k Německu posunuté geopolitické postavení "Česka", nejen posun ekonomický, nejen pokles mezinárodní prestiže, ale i podemletí celé, Masarykem založené Československé státní ideje a z toho plynoucí rozkolísání českého sebevědomí. Znovuobjevení se teze o Československu, jako o chybné konstrukci, je v těchto souvislostech jen logické.
Vezmeme-li v úvahu text deklarace, jak je dnes předložen Parlamentu, lze ho charakterizovat jako novodobé mnichovanství. O to více bychom měli mít na paměti slova prezidenta Beneše, které zní: Bylo by osudnou chybou, kdyby se zase začalo říkat, že to - rozuměj usmíření - záleží jen na Češích a na tom, co udělá republika v německé věci. Němců je 80 miliónů a malý československý národ nemůže žít se stálým německým revolverem na prsou. Konec citace.
Jen podotýkám, že československý národ už neexistuje, existuje ještě menší Česká republika.
Tato Benešova výzva nachází plně své uplatnění po listopadovém převratu v roce 1989 u nás. Tragédií našich národních dějin je, že ji našla za situace, kdy jiný prezident Václav Havel jakoby svou omluvou za vysídlení Němců z Československa podával ruku henleinovským pohrobkům, kteří už jednou pochovávali naši vlast. Nachází ji zvlášť výrazně v parafované deklaraci, která by měla posunout předáky landsmanschaftu blíže k revizi Benešových dekretů, umožnit jim návrat do naší vlasti a nastolit otázky jejich odškodnění. Jsme tak svědky frontálního útoku na vše, co pro bezpečnost naší země vykonal v průběhu své londýnské emigrace a bezprostředně po návratu do Československé republiky prezident E. Beneš. ironií osudu je, že ti, kteří se s ním ještě docela nedávno oháněli, dneska se k němu neznají a div ho nezatracují.
Chceme opravdu žít v dobrém sousedském vztahu s Německem. Ale ve vztahu rovného s rovným ctím ty Němce, kteří měli odvahu se postavit na odpor nacismu, jejichž cesta vedla do koncentračních táborů a na popraviště. Bylo mezi nimi mnoho komunistů a sociálních demokratů, ale ti dnes nemají rozhodující slovo v Česko-německé deklaraci. Ani bojovníci zahraničních armád, ani čeští bojovníci proti fašismu však nebyli slyšeni, zato sudetoněmeckých revanšistů bylo slyšet až moc. Usmiřovat se má národ s národem, ale v tomto případě Je vládnoucí garnitura v Německu i pro českou vládu jen na obtíž. Přímá demokracie se nekonala.
Z vládních míst slyšíme jen chlácholení, ale to již tady jednou bylo, potom následoval již mnichovský diktát. Pro sudetoněmecké revanšisty není nic uzavřeno. Jsem přesvědčen, že budou otravovat středoevropské ovzduší i po přijetí deklarace. Ta se jeví jako nový diktát a naše vláda, ta není schopna ani definovat náš národní zájem, který přece není v posilování německé hegemonie. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Mandíkovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Klanica. Připraví se pan poslanec Krampera.
Poslanec Zdeněk Klanica: Vážený pane předsedo, pane předsedající, dámy a pánové, právní rozbory nejsou mým oborem, ale nechci ani historizovat, protože to brilantně přede mnou učinil kolega Ransdorf. Nechci ovšem ani rekriminovat.
Rád bych se v úvodu ohradil proti těm názorům, podle nichž odpor k deklaraci pramení z jakýchsi iracionálních obav a komplexů. Myslím si, že moji předřečníci dostatečně argumentovali a nebyla to jen prázdná slova. Opravdu, máme tisícileté zkušenosti soužití s germánským, německým elementem.
Tisícileté zkušenosti, ty zkušenosti jsou dobré i špatné, jak to tady už zaznělo. Chtěl bych ale jednu věc zdůraznit. My tedy na naší straně jsme nikdy neusilovali o nebytí německého národa. Bohužel na druhé straně se to říci nedá, neboť německý národ mnohokrát usiloval o nebytí národa našeho nebo ostatních slovanských národů v této oblasti.
Ale já bych chtěl hovořit o něčem jiném. Mluvilo se tady často o podmínkách naší cesty do Evropy a proto pokládám za velmi důležité podívat se na text deklarace v současných mezinárodních souvislostech, ve vztahu k mezinárodnímu vývoji posledních let. Ne náhodou se zdůrazňuje úloha deklarace při sjednocování Evropy a rozšiřování Severoatlantického paktu. Česká společnost může zajisté na procesu globalizace hospodářství a sjednocování Evropy dočasně vydělat, například přesunem výrob z vyspělejších zemí nebo rozvojem určité kooperace, ale na druhé straně si jistě všichni uvědomujeme i zápory tohoto stavu a nebezpečí nadměrného podřízení naší ekonomiky.
Nelze pominout, že společenský pohyb v dnešní České republice je součástí globálního pohybu, zvláště pokud se týká Evropy. Události v listopadu 1989 měly nepopíratelně svůj mezinárodní kontext. Bez tehdejšího vývoje v Německé demokratické republice, Polsku, Maďarsku a zejména Sovětském svazu by se asi žádné změny v Československé, tehdy socialistické, republice neuskutečnily.
A proč dodnes není jasné, co bylo skutečnou příčinou změn. Svět a Evropa po mém soudu jsou dnes přímo těhotné společenským pohybem. Konflikty ve světě a tematika sociálního rozkolu, který narůstá mezi bohatými a chudými ve světovém měřítku, přispívají k tomu, že se v evropských společnostech šíří jakýsi - já bych to nazval duch revolty. Prakticky ve všech zemích starého kontinentu roste sociální neklid, což zaznamenáváme i v dnešní české společnosti. Pouze Česká vláda se všemu diví. Myslím si, že arogance dnešních mocných je velmi podobná některým postupům garnitury před listopadem 1989. Také ona tehdy odmítala jednání a odporovala nevyhnutelnému vývoji.
Nezaměstnanost v Evropě, prohlubující se sociální rozdíly, ekologické znečištění, princip konkurence povedou přirozeně k narůstání nejrůznějších mezinárodních a společenských konfliktů. A je třeba říci, že kapitalistické společenské vztahy nikterak nezaručují, že se tyto konflikty budou řešit.
Tím se dostávám k jádru věci a to je otázka Německa, protože Německo, dámy a pánové, prožívá nejtěžší krizi zaměstnanosti poválečných dějin, jaká vůbec v této zemi byla. Ostrá diskuse se dnes rozvinula mezi vládou a opozicí kolem otázky míry chudoby v této zemi. Zatímco opozice tvrdí, že se chudoba v Německu rychle šíří a zasahuje značnou část obyvatelstva, představitelé vládní koalice německé tento názor rozhodně odmítají.
Podle některých údajů dnes zadluženost Němců činí včetně kojenců a včetně obyvatel domovů důchodců 30 tisíc marek na každou hlavu, což je obrovské zadlužení vnitřní. Proto tolik kritiků vystupuje dnes v Německu a s velkou naléhavostí varují, že sociální a politické napětí, zejména v tzv. východních zemích Německa, dosahuje úrovně výbušnosti.
Ještě nikdy nebyla situace tak vážná jako dnes. Je třeba přímo formulovat to tak, že sjednocené Německo dnes stojí před hospodářským úpadkem. Mimochodem to dokumentují i čísla o nezaměstnanosti, která podle některých údajů činí 12 miliónů nezaměstnaných. Tam se samozřejmě velice žongluje s čísly. Odborníci dodávají, že tento počet nezaměstnaných v Německu je rekord od roku 1933. Jak tehdy řešilo svou krizi Německo, to víme. Dokonce si dovolím tvrdit, že obdobný postup bude uplatněn - a může být uplatněn, to nebezpečí zde hrozí - i pro současnost.
Potvrzuje to mimo jiné výrok místopředsedkyně Spolkového sněmu Antje Volmmerové. Cituji: "Striktně vzato, je deklarace poslední dosud chybějící součástí staré východní politiky." Nevěřícím kolegům poslancům - protože členové vlády zde už nejsou -doporučuji, aby si přečetli stenografický záznam z jednání Spolkového sněmu. Mimo jiné se doví, že v případě destabilizace ve střední a východní Evropě je Německo povinno zjednat pořádek postaru, což znamená, že se plně obnovují imperiální tendence Německa.
česko-německá deklarace tedy konečně umožňuje SRN obnovit svůj politický a kulturní vliv v oblasti, kde toto etnikum hrálo po staletí více méně rozhodující úlohu. Tento vliv je už v naší republice silně znatelný. Německo je daleko největším trhem pro východoevropský průmysl. Je nevyhnutelné, že se s vlnou konzumního zboží ve střední Evropě zvyklosti německého průmyslu, němčina i německé pojetí budoucí sjednocené Evropy dále realizují.
Mnozí Němci říkají. Cituji: "Sjednocení Německa musí být pevně zasazeno do procesu evropské integrace." Co vlastně plánují? Navrhuje se utvořit z Německa, Francie, Nizozemí, Belgie a Lucemburska jádro Evropy se společnou měnou a politikou. Ostatní státy jako satelite by měly obíhat kolem jádra. Tak by chtělo Německo znovu vnutit rozšířené Evropě svoji vůli.
Nechci tady strašit Německem. Ještě se k tomu vrátím, protože se domnívám, - podobně jako někteří moji kolegové nebo novináři, kteří tvrdí, že Německo je mnohem demokratičtější než my a že to je právě záruka toho, že deklarace bude skutečně tlustou čarou za problémy historie - že tato argumentace není zcela správná. Tak argumentují myslím naivní snílkové oslnění pro ně zřejmě bezproblémovou západní společností. Takoví lidé ale nedohlédnou daleko, protože jinak by museli asi zpozorovat, že pro nás deklarace jakožto tlustá čára za konfliktní historií je v Bonnu - jak už zde bylo řečeno - pokládána pouze za jakousi mezistanici a šanci pokročit v cestě na odstraňování problémů,
Německá představa o jednotě Evropy má řadu dalších celoevropských technických a politických důsledků. Nezdá se však, že by se k těmto důsledkům přihlíželo, když se přijímala základní rozhodnutí. Není divu, že evropští partneři Německa jsou dnes zmateni a nesví, což lze doložit především obavami Velké Britanie. Za všechny bych chtěl ocitovat výrok bývalé britské premiérky Thatcherové, která v roce 1993 v německém Spiegelu napsala:
"Vy, Němci, nechcete zakotvit Německo v Evropě. Vy chcete zbytek Evropy zakotvit v Německu."
Domnívám se, ať to bereme z kterékoli strany, že Německo je v každém případě jaksi tajemné. Když se tato tajemnost zkombinuje se šokem z jednoty, se zjevnou arogancí vedoucích politických představitelů a s veřejně prohlašovanými pochybnostmi německých intelektuálů, dostaneme směsici, která je v nejlepším případě velmi nepříjemná a v nejhorším případě prudce výbušná.
Naši diplomaté si po vzniku České republiky určili za důležitý cíl najít spřízněnou duši. Nejprve mamě u Američanů, poté u blízkého Německa. Konec konců disidentské kruhy zde byly před listopadem 1989 přátelsky přijímány a také financovány. Na oplátku naši disidenti podpořili urychlené znovusjednocení Německa, aniž by předem - jako třeba Varšava - vyloučili pozdější jeho event. nároky. Také německé firmy u nás dostaly zelenou a vláda jim přednostně otevřela dveře při prodeji velkých státních podniků.
Trnem v patě ovšem zůstávaly zatrpklé historické nejasnosti poválečného vývoje. Proto musela přijít deklarace jako další rána naší národní hrdosti. Domnívám se ovšem, že dějiny nelze změnit žádnou deklarací. My jsme samozřejmě pro přátelství s Německem. Ostatně mezi občany naší země a Němci ze Saska, z Durynska a nebo Mecklenburska nebylo nutné smíření. Až do roku 1989 jsme spolupracovali a necítíme nenávist k Bavorům ani k dalším etnikům západní části Německa.
Myslím si, že jako dříve i dnes je naší nadějí levicové pokrokové Německo. Znovu tedy opakuji, proč nemohu hlasovat, proč náš klub ksčm nemůže hlasovat pro deklaraci. To, že historii nelze měnit ani revidovat, je zcela jasné. Je to velmi naivní představa. To, že neměnnou historickou realitou a východiskem poválečného vývoje je porážka hitlerovského Německa zeměmi antifašistické koalice se všemi z toho vyplývajícími politickými a právními důsledky, zejména pokud se týká Postupimské dohody, to je také věc, která není dostatečně v deklaraci zdůrazněna. To, že dekrety prezidenta Beneše schválené československým zákonodárným sborem jsou nedílnou součástí našeho poválečného právního řádu a nemohou být ani v budoucnu zpochybňovány, i toto zde chybí. Chybí zde samozřejmě nulita mnichovského diktátu a nezměnitelnost historického řešení problémů německého obyvatelstva bývalé ČSR odsunem na základě rozhodnutí vítězných velmocí. Co v deklaraci dále chybí, je odškodnění všech obětí německého fašismu žijících v České republice, což je trvající závazek Spolkové republiky Německo.
Toto všechno deklarace neobsahuje, proto ji nemůžeme podpořit. Ale chtěl bych připomenout těm, kteří jsou nešťastni z deklarace, která zřejmě má být na věčné časy, že mnichovská dohoda byla také zamýšlena na věčné časy a netrvalo to tak dlouho.
Takže abych uzavřel: domnívám se, že ve skutečných zájmech národů České republiky a Německa nenacházíme dnes nic, co by bránilo rozvíjení sousedských vztahů, dobré spolupráce, až na návrh deklarace. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Klanicovi, Slova se ujme pan poslanec Zdeněk Krampera, připraví se pan poslanec Gongol.
Poslanec Zdeněk Krampera: Pane předsedající, dámy a pánové, tento den stojí před námi a naším vědomím a svědomím projednání nesmírně závažného dokumentu, který může na dlouhá desetiletí, možná i déle, ovlivnit samotnou existenci ekonomického fungování národní identity České republiky.
Připravená konečná verze znění česko-německé deklarace v té podobě, jakou podepsali ministři zahraničních věcí a předsedové vlád České republiky a Spolkové republiky Německo, byla velmi dlouhou dobu připravována v tajnosti. Tato skutečnost již sama o sobě nesvědčila o korektním přístupu a informovanosti občanů České republiky.
Vzhledem k tomu, že se nejedná přímo o podepsání mezinárodní smlouvy, by vlastně tato deklarace neměla být ani projednávána. Nicméně vládnoucí garnitury ve Spolkové republice Německo a v České republice si návrh této deklarace neustále prosazovaly a zdůvodnily případné přijetí Česko-německé deklarace jako naprostou nutnost a nezbytnost pro další vztahy mezi SRN a ČR.
Pro mne jako poslance SPR-RSČ, který je svým mandátem povinován zastupovat své voliče, je tato verze česko-německé deklarace naprosto nepřijatelná.
Je proto nutno se v prvé řadě zamyslet nad odstavci v jednotlivých bodech navrhované verze česko-německé deklarace a hned na začátku se zamyslet nad pokusem v úvodu deklarace zcela chybně provádět výklad historie česko-německých vztahů. Cituji: "Vlády České republiky a Spolkové republiky Německo, majíce na paměti smlouvu mezi Československou federativní republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 17. 2. 1992, kterou si Češi a Němci podali ruku, oceňujíce dlouhé dějiny plodného a pokojného soužití Čechů a Němců, během kterého bylo vytvořeno bohaté kulturní dědictví, působící až dodnes, přesvědčeny, že spáchané křivdy nelze odčinit, ale nanejvýš zmírnit a že přitom nesmí docházet k novým křivdám, vědomy si, že Spolková republika Německo plně podporuje přijetí České republiky do Evropské unie a do NATO v přesvědčení, že to je ve společném zájmu, prohlašujíce si v důvěře a otevřenosti ve vzájemných vztazích jako předpokladu trvalé a do budoucnosti zaměřené usmíření, společně prohlašují."
Na základě nepřijatelnosti tohoto úvodního odstavce je mou povinností vás seznámit s historií skutečných Česko-německých vztahů, tak jak probíhaly skutečně. Nebudu vás zatěžovat dobami již tak dávno minulými, o kterých dochované záznamy nepodávají zcela jednoznačná vysvětlení. Proto se budu zabývat dobou, o které je záznamů již daleko více a které se vztahují na období zhruba posledních 150 let.
Mělo by se zdát nošením dříví do lesa znovu vykládat o tom, co byl česko-německý problém v minulosti. Bylo toho o něm již mnoho řečeno a napsáno a přece se zdá, že to zbytečné není, pozorujeme-li, jak různě může být historie vykládána, z jakých různých hledisek mohou být minulé události posuzovány a jak protichůdné závěry z toho mohou být vyvozovány.
S historií je to trochu jako s citáty. Je možno vybrat si z nich co k čemu kdo potřebuje, jestliže účel převažuje nad objektivní snahou a kritickým usuzováním. České a německé názory se nikdy nemohly shodnout na tom, jaký charakter příslušel Němcům, usedlým v českých zemích, i když odpověď na tuto otázku nemohla mít praktický význam. My Češi jsme historicky zcela oprávněně posuzovali jejich příchod do Českého státu jako přistěhovalectví cizinců ze sousedního Německa. To měl na mysli prezident T. G. Masaryk, když ve svém prvním poselství k Národnímu shromáždění 22. 12. 1918 řekl, že naši Němci původně přišli do země jako emigranti a kolonisté.
Řada moderních států vznikla z kolonistů a emigrantů, neboť se vytvářela za jejich nejaktivnější účasti. Kolonisté nových států, emigranti, se stávali přesvědčenými občany, i když zachovávali citová pouta k národům, ze kterých vyšli. Proto v Masarykových slovech nebylo příhany, cítili ji Němci, ale bylo to z jiného důvodu. Masaryk jen konstatoval, jak se v průběhu dějin na rozdíl od domácího Českého obyvatelstva utvářela na hranicích Českého státu německá menšina. Němci přicházeli ze Saska či Bavorska hledat obživu jako zemědělci, jako řemeslníci a obchodníci ve městech, jako horníci tam, kde se dolovaly rudy. Podle toho německé osady vznikaly v blízkosti zemských hranic nebo jako roztroušené izolované kolonie ve městech a horských místech.
Přítomnost Němců, kteří úporně zachovávali své zvyky ve zcela cizím prostředí, byla od počátku zdrojem konfliktů hospodářských a sociálních, politicko-dynastických, náboženských i nacionálních a síla těchto konfliktů neustále vzrůstala.
Připomenul-li Masaryk vznik německé menšiny u nás, emigrantů a kolonistů, chtěl tím dát také výraz faktu, že německé panství v českých zemích nikdy nebylo tvůrčí silou státotvornou a že Němci ve svém vztahu k Českému státu a k Českému národu zůstali trvale mentalitou německými emigranty a kolonisty. Obzvláště oprávněně to mohl vyslovit po zkušenostech první světové války.
Pokud bylo české království součástí rakousko-uherské říše, v níž byli Němci vládnoucí vrstvou, cítili se v českých zemích doma, neboť rakouský stát považovali za součást své německé vlasti, ale jakmile se český stát vymanil z rakousko-uherského područí, ukázalo se rázem, že si Němci většinou podrželi mentalitu těch kolonistů a emigrantů, kteří se nepřestali považovat za příslušníky národa, z něhož vyšli a pro nějž pracovali, a kteří nesrostli s národem země, v níž žili. Proto se jich Masarykova slova dotkla.
V Rakousku-Uhersku patřili čeští Němci k nejradikálnějším podporovatelům všeněmeckých snah. Liberální a nacionální revoluce poloviny 19. století a především revoluční rok 1848 byly mezníkem národních aspirací Němců a stejně tak národních aspirací všech národů, na jejichž území se Němci v průběhu historie usazovali. Revoluční parlament, svolaný r. 1848 do Frankfurtu, měl sjednotit země obývané Němci, od moře Baltického k moři Jaderskému, v jedno velké Německo, sjednocené a svobodné. Čechy, Morava a Slezsko tvořily jeden z hlavních cílů těchto všeněmeckých snů.
Němci v českých i rakouských zemích byli pro účast ve frankfurtském parlamentu a byli by se ochotně zapojili už tehdy do velkého Německa. Jménem Českého národa František Palacký pozvání k účasti i na přípravných pracích frankfurtského parlamentu odmítl. Odmítl tvrzení Němců, že České země vždycky k Německu patřily.
Vztahy mezi německým a českým státem byly vytvořeny osobami panovníků, nebyly to vztahy mezi národy. Proto se Palacký postavil za ideu rakouského mocnářství, v němž v té době viděl jedinou hráz proti všeněmeckým snahám.
Vstup do Německé unie prohlásil za sebevraždu pro Čechy. Rakouská vláda nepochopila význam a dosah Palackého stanoviska. Nechtěla se vzdát role, kterou dosud v Německu hrála. Za pomoci jihoněmeckých katolických států chtěla získat vedení v nově se rodícím Německu a tvořit protiváhu rostoucí moci Pruska. K tomuto cíli rakouská vláda pomoci slovanských národů nemohla potřebovat. Zájmy dynastie vedly Rakousko po bok Němců proti Slovanům.
Snahy po zachování rakousko-uherské monarchie za podmínky její vnitřní přestavby ve federaci autonomních historických celků byly více méně společné všem českým politikům v druhé polovině devatenáctého století. Havlíček Borovský, právě tak jako Palacký nepovažoval státní samostatnost za žádoucí v době, kdy v Evropě vládly velké státní celky, jež existenci malých národů ohrožovaly. Soudili tedy právem, že Rakousko, v němž slovanské národy měly většinu, může být jejich silou ve společné obraně proti všeněmectví. Rakouská říše byla pro ně menším zlem, nežli pangermanismus, státní samostatnost se jím zdála jen dalekým snem. Palacký ovšem v dalším vývoji svůj názor změnil. Rozpínavé tendence rakouského všeněmectví musely vést k nacionálním konfliktům, které se stávaly tím ostřejší, jak vzrůstalo národní uvědomění a hospodářská síla národů, dosud držených Němci v područí. A tak urputné boje sváděné o každou národní koncesi na Říšské radě ve Vídni i na Zemských sněmech v Praze a Brně, vytvářely stále větší propast mezi českým národem a monarchií a z Čechů a Němců žijících na území Českého státu dělaly nesmiřitelné soupeře.
Fanatická víra v historické státní právo vedla český národ nezadržitelně k boji o státní osamostatnění. Proto když nadešel rok 1914 a vypukla válka, události našly český národ již připravený. Němci viděli v první světové válce příležitost udělat konec růstu síly slovanských národů. Pro slovanské národy se však válka změnila v boj potlačených národů v rakousko-uherské říši proti německé nadvládě. Proto nejen Němci, ale i Slované v Rakousku válku přivítali, ovšem z opačného hlediska než Němci. Tomáš G. Masaryk charakterizoval německé válečné cíle slovy: "Centrální mocnosti vedené pruským Německem domáhaly se panství nad starým světem, nad Evropou, Asií, Afrikou a to byl přední cíl pangermánských politiků, označovaný heslovitě Berlín - Bagdád. Starý, staletý německý nápor na Východ měl být dovršen konečným podmaněním východních národů, v první řadě slovanských."
Válka skončila porážkou Německa a jeho snů, zánikem rakousko-uherské monarchie a vítězstvím slovanských národů ve střední Evropě.
Vznik samostatných států na místě rozpadlé říše rakousko-uherské, bývá vykládán v německé a jí ovlivněné propagandě jako cena idealistickým nebo romantickým nacionalistům a úprava hranic nových států bývá propagačně líčena jako oběť, kterou Němci museli přinést. Nacionalismus ovlivňující politickou filosofii všech evropských národů po celé devatenácté století vyvrcholil světovou válkou. Osamostatnění národů střední a východní Evropy bylo jen nezadržitelným důsledkem vývoje.
Československo ve své moderní obnovené státní formě vzniklo po rozpadu rakousko-uherské monarchie a jeho mezinárodněprávní, organizační a územní forma byla určena mezinárodními smlouvami z roku 1919 a 1920. českým zemím byly ponechány hranice, v nichž se ustálil obrys několikerého historického přetváření územních hranic Českého království, které nikdy nepřestalo existovat ani být uznáváno, byť skutečným nositelem České koruny královské byl cizí panovník.
V mírovém jednání stála Československá delegace na stanovisku historických státních hranic a uplatnila hlediska hospodářská a strategická, která rozhodla, že za definitivní hranici mezi republikou a Německem byla přijata historická, to je stávající hranice oddělující České území od Německa v rámci rakousko-uherské říše. Tehdejší malé opravy hranic nic nezměnily na základní linii této čáry.
Při jednání o hranice se probíraly přirozeně všechny možnosti řešení a nebylo jisto, jaké řešení přijmou představitelé velmocí, kteří o hranicích nového státu jako o všem ostatním rozhodovali. Tak bylo uvažováno i o možnosti menších územních ústupků Německu jediné v zájmu zmenšení počtu německé menšiny na Českém území v pohraničních krajích s obyvatelstvem skoro výhradně německým, jejichž odstoupení by nepřineslo vážné újmy hospodářskému životu státu, ani nezmenšilo strategické možnosti jeho obrany. Byla to jedna eventualita myšlena jako jedno z možných krajních přijatelných řešení, jako Československý krajní příspěvek k řešení problému německé menšiny. Československá delegace připustila, že některé naše výběžky by mohly být vyměněny jako kompenzace za území, jemuž bychom dali přednost. Pomýšlelo se speciálně na Kladsko, Horní Slezsko na jedné straně, na druhé straně na výběžek ašský, šluknovský a frýdlantský. Žádná z eventualit nepřišla nakonec vůbec v úvahu.
Německá propaganda ráda operovala výtkou, že Československá mírová delegace prý záměrně oklamala konferenci tím, že udávala počet Němců žijících v českých zemích jen číslem asi 2,5 milionu. K tomuto tvrzení bylo již mnohokrát dáno vysvětlení, ale nemůže být na škodu, jestliže bude v této souvislosti opakováno.
Citovaný údaj byl uveden v Memorandu č. 3, jednajícím o problému sudetských Němců, které Československá delegace konferenci předložila. Poslední sčítání lidu provedené v Rakousko-Uhersku v roce 1910 udávalo počet Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku číslem 3 512 682. V Čechách bylo podle této statistiky Němců 2 467 724.
Byl fakt, že sčítání obyvatelstva bylo v Rakousko-Uhersku z národnostního hlediska záměrně upravováno tím způsobem, že občané ve sčítacích arších nesměli uvádět svou národnost podle jazyka mateřského, nýbrž podle umělé konstrukce tzv. jazyka obcovacího. V obcích, kde vládnoucí většina byla německá a národní menšina Česká, byla málo početná, byl na Čechy, obzvláště na ty, kteří byli odvislí od německého zaměstnavatele, vykonáván nátlak, aby jako obcovací řeč zapisovali jazyk německý. často i z úřední moci byly zápisy ve sčítacích arších měněny ve prospěch Němců. Účelem tohoto triku bylo omezit národní nároky na České školy ve smíšeném území, ale ve Vídni a v jiných větších městech mocnářství nároky německých národů na školy v jejich vlastní řeči.
Výsledkem sčítání podle obcovací řeči byly argumenty v jednáních o různé národnosti, dohody v zemích i ve vídeňském parlamentu a měly řadu důsledků administrativní povahy v administrativních krajích v neprospěch Čechů.
Československá delegace na mírové konferenci vycházela z těchto skutečností známých celému světu. Odhadovala proto, že počet Němců v českých zemích podle čísel uváděných ve statistikách je přehnaný o 800 tisíc až jeden milion.
Tento odhad se později ukázal být příliš optimistický. Nemohlo však jít o záměrné klamání, neboť mírové delegace rozhodujících velmocí měly znalce pro všechny otázky, o nichž se na mírové konferenci jednalo. Údaje předpokládaných memorand byly hodnoceny znalci, kteří vždy také vyslechli druhou stranu, tj. německou stranu. Stejným právem by se mohlo mluvit o klamání konference, že rakouská vláda prohlašovala, že zastupuje zájmy 4 miliónů sudetských Němců a tak přidala asi milión, zatímco dr. Beneš asi stejný počet ubíral. To se stalo za účasti delegátů Němců z českých zemí, neboť mírová delegace německého Rakouska při sobě zřídila zvláštní komisi pro otázku sudetských Němců. Údaje o počtu Němců neovlivnily rozhodování konference o hranicích Československa, rozhodující byly důvody hospodářské, politické, strategické, historické i zeměpisné. Sčítání lidu provedená v republice v roce 1921 a 1930 uvedla na správnou míru jak zkreslená čísla rakousko-uherských statistik, tak ad hoc upravené odhady mírových delegací. Rakousko-uherské statistiky z roku 1910 uváděly počet Němců ve třech historických českých zemích číslem 3 512 682. Podle sčítání v roce 1921 byl počet 2 973 208 a v roce 1930 byl počet 3 070 938. Na celém území bylo Němců v roce 1921 3 123 568 a v roce 1930 3 231 688. Mylný odhad Československé mírové delegace byl tedy méně závažný než omyl rakouské delegace, která neměla důvodů nevěřit rakouským národnostním statistikám, jako měly delegace národů slovanských. Číslo, které uváděla čs. delegace, bylo nižší o půl miliónu proti skutečnému počtu, kdežto počet Němců uváděný rakouskou mírovou delegací za účasti delegátů sudetských Němců byl o jeden milión vyšší než byl ve skutečnosti. Němci měli námitky proti faktu, že Československo se stalo národním státem Čechů a Slováků. Byla to jedna z řady sporných otázek, které všechny byly jen důsledky a symptomy nikoliv příčinami jejich zásadního negativního vztahu k republice. Jejich sympatie k republice by nebyly vzrostly, ani kdyby nebylo slov v preambuli k ústavě My, národ Československý. Na České i slovenské straně nebylo za války pochybnosti o povaze příštího samostatného státu.
Také mírová konference ukázala, že Československá republika bude státem, který založili Češi a Slováci a v něm budou žít cizojazyčné menšiny. Proto zahraniční ministr dr. Edvard Beneš prohlásil ve svém expozé v Národním shromáždění dne 30. 9. 1919, že stát Československý je stát národní obsahující 10 miliónů Čechoslováků a přibližně něco přes 3 milióny jiných národností, národnostních minorit. Za debaty k výzvě dr. Jaroslava Stránského zdůraznil dr. Beneš na schůzi dne 1. 10. 1919, aby nebylo žádných pochybností v té věci, onu skutečnost, že podle smluv mírových veškeré státy, které vznikly na bývalém území Rakouska-Uherska, jsou pokládány ze stanoviska mezinárodního a právního za státy národní a tedy ovšem ani náš stát není státem národnostním.
V souvislosti s touto otázkou bývalo uváděno na přetřes srovnání se švýcarskou ústavou a švýcarským národnostním uspořádáním. V době mírové konference použila čs. delegace poukaz na švýcarsko, aby zdůraznila dobrou vůli Československa zajistit národní práva menšinových národností. V memorandu nazvaném Problém Němců z Čech bylo psáno:
Československá republika bude čistě demokratickým státem, volební zákon bude založen na obecném a rovném právu hlasovacím, všechny úřady budou přístupný každému občanu, jazyk, jímž mluví menšiny, bude všem připuštěn. Žádné minoritě nebude zamítnuto právo mít své vlastní školy a své soudce. Němci v Čechách měli by táž práva jako sami Čechoslováci. Německý jazyk by byl druhým jazykem země a německé obyvatelstvo nebylo by vystaveno žádným ústrkům. Režim by byl podobný režimu švýcarskému.
V nótě z 20. 5. 1919 týkající se režimu národnostních menšin....