Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Matulkovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Ransdorf, připraví se pan poslanec Mandík.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, chtěl bych začít svoje vystoupení myšlenkou muže, který stál u počátku našeho státu, muže, který byl symbolem vzdoru proti nacistickému teroru a připomínkou naděje - Tomáše Masaryka, který razil zásadu, že lež je v politice nejenom nemravná, ale je také nepraktická. A jestliže se do deklarace dostávají lživá tvrzení, tak mimo jiné mají ten nepraktický důsledek pro nás, že zužují manévrovací prostor našeho státu, naší diplomacie.
Myslím si, že při posuzování tohoto tématu je nesmírně důležité uvědomit si i koncepci dějin, která za deklarací stojí. Nejedná se totiž jenom o právní otázky, ale také právě o koncepci dějin, která byla předmětem zájmu společné komise, kde jakýmsi garantem na české straně byl profesor Křen a na straně německé profesor Seibt (?), člověk v minulosti vyznamenaný na Pražském Hradě u příležitosti výročí naší republiky, muž, který se nepochybně zasloužil o výzkum velice důležitého období našich dějin. Řekl bych, že při debatě o společné deklaraci právě úvaha o dějinách je nesmírně důležitá, protože tyto vztahy mezi naší zemí a Německem byly vztahy nejenom onoho potýkání a stýkání, které tady bylo zmíněno, ale také kontakty a vztahy, které směřovaly k usmíření. Po celá staletí Palacký sám o tom výrazně mluví a také, když hovořil o této látce, zdůrazňoval vždycky, že pro něj obecné lidské je důležitější než obecné národní. Tento fakt je třeba mít při díle našich obrozenců na mysli. A tak s vděčností kvitujeme, že do dějin česko-německých vztahů spadá také doba karolinské Prahy, příprava husitské revoluce, kde byly nejenom čeští, ale také němečtí husité, i velké dílo reformace. Připomenu, že Luther požadoval, aby se Německo stalo novými Čechami a německá reformace přispěla k tomu, že naše země se zbavila izolace, ve které se nacházela celých sto let. Ale rozdíl proti současné deklaraci je v tom, že Luther nezaměňoval nikdy příčinu a následek. On důsledně odsoudil křižácké výpravy a zastal se Husa ve známé lipské disputaci s doktorem Eckem.
Také s vděčností si připomínáme, že po tomto průlomu se poprvé vydávaly Husovy spisy ne na české, ale na německé půdě, že novokřtěnci nacházeli na českém a moravském území místa k usídlení, že naše země se pro lidi, kteří odcházeli z náboženských důvodů i politických důvodů z Německa, staly oázou tolerance, asylu a chcete-li pracovních příležitostí. Kepler např. by bez tolerantní atmosféry předbělohorské Prahy nikdy své vědecké dílo nemohl uskutečnit.
Chtěl bych také připomenout i další kapitolu česko-německých vztahů. Je to Komenský, největší duch, kterého patrně tato země zrodila. Češi na dlouhou dobu zapomněli jeho odkaz, ale žil v Německu, jeho díla tam byla vydávána a Němci ho světu objevili v 19. století dříve než Češi. Připomínám, že díky hallskému prostředí došlo k tomu, že Herger mohl tvořivě navázat na myšlenky Komenského a v jeho 57. listu zvané Sbírky Briefe zum Befederung der Humanitet se tyto myšlenky dostaly i potom k českým obrozencům, kteří velice vděčně z Hergera čerpali.
Mohl bych připomenout i další méně známé kapitoly, kdy např. lipský časopis Der Komet ovlivňoval společenské, politické názory Máchovy. Mohl bych připomenout i období, kdy německá filozofie pomáhala českému národnímu uvědomění, ale stejně tak bohužel existovaly a existují ony temné stíny, o kterých hovořil tak jasnozřivě Jan Masaryk v rozhovoru s Viktorem Fišlem na konci 2. světové války, kdy konstatoval, že Němci jako by se neustále potáceli mezi Bismarckem a Kantem. Vedle všelidských ideálů samozřejmě existovaly skluzy do barbarství, mocenských nároků a vyslovených nechutností. Když si vzpomenu např. na osud kdysi součásti českého státu Lužice, kde třeba němečtí měšťané v Budyšíne podepisovali reversy, že pět generací nazpátek nemá slovanského předka mezi svou rodinou.
Myslím si, že dnes v diskusi o česko-německé deklaraci se tato světla i tyto stíny srážejí znovu. Na jedné straně současné Německo reprezentují takové osobnosti, které projevují o osud demokracie velice silné obavy, jako Je Rolf Hochud, který napsal Zprávu z okupované země, jako je Günter Grass, který byl pronásledován německými šosáky pro svůj román Ein weiters Feld a nakonec rád se uchýlil do soukromí v Dánsku. Patří sem i demokraté jako je Wolfgang Michal, který upozorňoval na přesun akcentů v německé politice. Mohl bych pokračovat např. poctivým liberálem Heribertem Brantlem, komentátorem Suddeutsche Zeitung, který nemá nic společného s levicovými názory, které reprezentuji já nebo moji kolegové, ale který na tento přesun akcentů směrem ke strukturám myšlení vilémovské doby upozorňuje.
Na druhé straně existují lidé, kteří podle jména jsou také demokraté, mají to v názvech svých stran, ale bohužel zastávají názory, které člověka upomínají spíš na ty horší stránky minulosti. Co si mám myslet třeba o tom, když ministr pověřený zahraničními styky v bavorské vládě pan Gopel tvrdí, že pokud Česká republika nezastaví privatizaci v pohraničních oblastech, přičiní se Bavorsko ze všech sil o to, aby byla zastavena pomoc České republice ze strany Evropského společenství. Co si mám myslet o výrocích ministra obrany pana Volkera Ruhe, který ve svých výrocích nezapře ony mocensko-politické aspirace, o výrocích pana Scheubleho, který nedávno při projednávání společné deklarace ve spolkovém sněmu velkoryse přešel celou dobu kolem mnichovské dohody a výčet křivd vůči českému národu začíná pak až 15. březnem 1939 obsazením česko-německého prostoru říšskými vojsky, jakoby Mnichov byl v jeho očích něčím zcela právoplatným. Co si máme myslet o výrocích pana Steubera, který ve svém vystoupení ve spolkovém sněmu hovoří o tom, že bylo dosaženo praktických kroků, které umožňují přednostní usídlování sudetských Němců na českém území s odvoláním, zdá se, na ony zde citované dopisy a který hovoří, že se nejedná o konečnou tečku ve věci majetkových nároků. Co si mám myslet o výrocích pana Kinkela, který označil odškodnění obětí nacistické zvůle za českou záležitost, protože Češi přijali příslušný zákon v této věci. Výroky pana Kinkela o tom, že Postupimská dohoda není Německem uznávána, jsou záležitostí, která vedla k tomu, že i český premiér se musel rázně proti této věci ohradit. Mohl bych zmínit i výrok pana Mohla zde v Praze, který byl pokládán i německými demokratickými silami za záležitost, která je silně netaktní a komplikující ve vzájemných vztazích. Nešlo o pouhé uřeknutí.
Je to stále ona ambivalence, ono, jak říkal Jan Masaryk, potácení se, kolísání mezi Bismarckem a Kantem. Z naší strany ale je třeba říci, že ve všech obdobích nechyběla velkorysost. Vzpomenu si na to, jak německým poslancům v Českém sněmu předložil František Ladislav Rieger onen pověstný Bílý list požadavků, bílý list, na kterém ony požadavky, aby mohlo dojít k domluvě, by měly být napsány. Tato podaná ruka usmíření byla odmítnuta. A tak tyto věci se objevovaly znovu a znovu. Připomínám, že první republika, která je mnohými označována za základní křivdu vůči sudetským Němcům ze sudetoněmecké strany, v roce 1930, když bylo sčítání obyvatel, měla vyšší procentuální zastoupení Němců ve státním aparátu, než Čechů. Bráno počtem obyvatel měli Němci v Československu před rokem 1938 větší procentuální zastoupení ve státním aparátu než Češi.
Je třeba připomínat i velkorysý postup Edvarda Beneše, který v roce 1938 do poslední chvíle hledal cestu dohody, nabízel jim všechno, co bylo myslitelné, a přesto Konrád Henlein odmítl všechny tyto věci podle instrukcí z Říše a v roce 1938 se odehrály věci, které nesmazatelně bohužel poznamenaly styky mezi oběma národy. Totiž nejde jenom o mnichovskou dohodu. Nejde jenom o rozpoutání teroru v pohraničí, řádění Frei Corps, ale jedná se také o to, že v létě 1938 byl v těchto kruzích diskutován, připraven, formulován plán genocidy českého národa. Nebyla to první věc tohoto typu. První se objevila už v 90. letech minulého století, ale myslím si, že tato věc by neměla ve sebezpytování sudetoněmecké komunity také být obcházena.
Je to bohužel i záležitost určité kontinuity elit, mocenského myšlení těchto elit. Fritz Fischer, velký německý historik a demokrat tělem i duší napsal knihu, která mu vynesla tvrdou kritiku na německé půdě - Griff nach der Weltmacht - o politice vilémovského Německa. Tentýž muž si vysloužil nové štvanice a novou kritiku poté, když v 90. letech zveřejnil knihu o kontinuitě německých elit 1871 až 1945.
A kdybychom šli metodou Fritze Fischera, zjistili bychom, že podobná kontinuita mocensko-politického myšlení, kontinuita elit, existuje, bohužel, dodnes. l to patří k diskusi na této půdě a diskusi nejenom česko-německé, ale také německo-německé a česko-české.
Myslím si, že nesmírně důležité je uvědomit si, jaká byla situace v roce 1945, kdy nefungovala řádně státní správa, kdy atmosféra byla zcela jiná a co si mysleli lidé tehdy, v roce 1945, nejlépe vystihuje možná kniha synovce prezidenta Beneše, Jiřího Beneše, renomovaného žurnalisty, který prošel čtyřmi koncentračními tábory a vyjádřil své pocity v knize "V německém zajetí". Jaká byla nálada a co sledoval odsun, je možné také zjistit z knihy německého komunisty, člena Komunistické strany Československa Karia Kreibicha, který v roce 1945 vydal v Liberci knihu "Konec sudetského němectví", která by mohla vyjít i dnes a byla by velice aktuální. Prostě to, co se tehdy stalo, bylo nutné, rozumné a stalo se nástrojem zajištění míru v tomto prostoru na dlouhou dobu dopředu. Tak byl odsun koncipován a popravdě je třeba říci, že jestliže v českých kruzích se opatrně o této věci diskutovalo, rozhodnutí v této věci na politické úrovni poprvé přijali Britové, postupně je přijala za své i exilová vláda a aby bylo pravdě učiněno úplně zadost, je třeba říci, že Komunistická strana Československa se k myšlence odsunu připojila jako poslední v prosinci 1943.
Je také třeba říci ale, že tehdy už krystalizovaly některé myšlenky, které se uplatňují v debatě v Německu i dnes. Rudolf Lotehmann von Aue, známý vůdce separatistického hnutí v Sudetách, a později také Wenzel Jasch, sociálně demokratický vůdce sudetských Němců, přicházeli s myšlenkou, že cesta domů, do Sudet, vede přes Evropu, že tedy by měli ve své strategii, aby byli úspěšní, využívat evropského integračního procesu, který přijde. A, bohužel, z německé strany tato užitečná, poctivá a prospěšná myšlenka evropské integrace je zneužívána, jak to vyjádřil profesor Bělohradský několikrát, jako výhrůžka.
Myslím si, že i to patří k této společné debatě, že se některé myšlenky, které patří ke společnému myšlenkovému odkazu, touto cestou devalvují, opotřebovávají a znejisťují do budoucnosti.
Myslím si, že vývoj po roce 1945 patří také do této diskuse. Připomínám, že v roce 1945 proběhly některé divoké odsuny. Žádný poctivý Čech nebude tyto věci omlouvat a také prezident republiky dr. Edvard Beneš se 14. října 1945 ve svém projevu v Mělníce rázně ohradil proti těmto věcem, distancoval se od nich a učinil opatření, aby napříště byly znemožněny.
Je třeba říci, že také i proti tomuto běsnění vystupovali představitelé komunistické strany. Klement Gottwald opakovaně tvrdil, že budeme hájit německé antifašisty a také byli v těchto věcech komunisté Číny. Největší iniciativu, abychom připomněli historické skutečnosti těm, kteří jsou někdy ochotni je přehlížet, vyvíjeli v této věci národní socialisté a zejména národní socialistický tisk. V diskusi mezi Gottwaldem a Drtinou, Drtina tuto věc konec konců přiznává.
Ale na druhé straně je naprostou nepravdou tvrzení obsažené v deklaraci a je to i jeden z důvodů, proč jsme mluvili a mluvíme o institucionalizované lži, že by zákon 115 z roku 1946 Sb., umožnil pohlížet na excesi jako na bezpráví. Záměrně jsem si prostudoval dokumentaci k této věci, diskusi, která proběhla na půdě ústavně právního výboru, v plénu, prostudoval jsem si důvodovou zprávu, celý kontext i odborných diskusí. Mohu říci, že v důvodové zprávě je výslovně řečeno, že zcela vyloučeny z beztrestnosti jsou činy, které byly spáchány z pohnutek nízkých a nečestných. Toto výslovně opakoval také v diskusích zpravodaj v této věci dr. John i právní expert, který byl přizván Národním shromážděním, prof. Solnař. Tvrzení, které tedy existuje ve společné deklaraci, je nepřijatelné a musíme ho odmítnout.
Diskuse, které tehdy probíhaly, samozřejmě měly velice vypjatý emocionální ráz, ale nicméně odsun, jestliže byl jednou zahájen, byl realizován pod mezinárodním dohledem. A my musíme připomenout, že existují doklady, jak to nedávno uváděl také prof. Potočný, citovaný zde dr. Filipem, že dozorčí orgány spojenců shledaly odsun řádným, organizovaným, jinak řečeno, zpochybňovali bychom tezemi, které jsou obsaženy v deklaraci, i závěry oné spojenecké dozorčí komise. To je další věc, kterou musíme mít na paměti, a proto zastáváme kritický pohled na předložený dokument. Je třeba také uvést, že v tehdejší době provedený zábor majetku byl v kontextu mezinárodních smluv, Pařížské dohody z 21. prosince 1945 především. Zde je výslovné ustanovení, že signatářské státy musí učinit všechna možná opatření, aby se tento majetek nedostal nazpět do původních rukou. Tato opatření udělala řada zemí a pokud my přijímáme dokument, který je, bohužel musím konstatovat, v duchu historické revize, tak nepřímo napadáme kroky, které učinily tyto státy.
Konečně je to otázka zbavování občanství. V německém textu deklarace se hovoří o Ausburgeru. Problém je to nejednoduchý, ale je třeba připomenout, že jsou dvě věci, které hovoří pro interpretaci české strany:
za prvé, že v době onoho aktu tito lidé nebyli československými občany, ale občany říšskými
za druhé, že existuje také od doby Hugona Grocia zásada xenelasie, tzn., že válčící strana, bojující strana podle mezinárodního práva válečného má právo vypovědět ze svého území nepřátelské příslušníky. To je zásada, která je uznávaná po celá staletí.
Chtěl bych v této souvislosti upozornit na další následující dobu. Proud přesídlených měl závažné následky v sousedním Bavorsku. Je třeba vědět, že změnili tito přesídlenci zásadním způsobem strukturu této země. Přispěli k industrializaci dosud agrárního Bavorska, kde chyběl průmyslový proletariát. Lidé, kteří byli zvyklí na industriální struktury. Mělo to tedy pro povznesení této země významný přínos.
Na druhé straně je třeba říci, že okamžitě začalo hnutí, které směřovalo k revizi takto nastoleného mírového uspořádání a toto nebylo zaraženo ani po roce 1949, kdy vznikly oba německé státy. Bohužel musím konstatovat, že ani tehdy nikdo ze sudetoněmecké strany se nezamyslel nad takovým prostým faktem, že nacionálně socialistické hnutí nevzniklo v Německu, v říši, ale vzniklo bohužel v prostoru Sudet. Je tedy produktem - chcete-li - tehdy německé části české země. Myslím si, že je velice důležité také připomenout, že z německé strany ze strany historiků, Jako je prof. Benz nebo prof. Brandes, kteří se zabývali tímto problémem, bylo mnohé učiněno pro to, aby mýty, které razí Sudetoněmecké krajanské sdružení, byly odkázány do říše polopravd, nepravd nebo i báchorek.
Bohužel někdy na straně české, nebo tehdy československé, v době disentu v diskusích Charty se objevovaly názory, které byly svou úrovní zpracování i poctivostí myšlení hluboko pod úrovní toho, čeho dosáhla německá věda. Připomenu téže, které vydal pan Mlynárik pod pseudonymem Danubius. Dostalo se jim rázné odpovědi i na půdě disentu. V Chartě to bylo jedno z velice důležitých témat a vděčně připomínám reakce brněnského profesora Milana Hubla, který dokázal skutečně, že tyto věci nemají ani morální, ani odbornou úroveň. Přesto na Danubiovy téže se do dneška mnozí na sudetoněmecké straně odvolávají. A pan Mlynárik na půdě Federálního shromáždění prozradil také proč. Protože přiznal, že osm let pracoval pro Spolkovou zpravodajskou službu. Řekl to na mikrofon, mnozí si to pamatujeme, ale v autorizovaném textu sněmovních zápisů tato věc zmizela.
Velice pochybné bylo také to, že v kontextu této diskuse mnozí velice exponovaní činitelé disentu zpochybnili základní principy moderní české identity - reformaci, národní obrození, kulturní levici mezi oběma válkami. Připomenu Petra Pitharta a jeho dva kolegy, kteří pod pseudonymem Podiven (?), pana Otáhala a pana Příhodu, publikovali dílo o Češích v dějinách moderní doby, dílo, které obsahuje opravdu tisíce nepřesností, věcných omylů. Přesto bylo vydáno v posledních letech a opět se na ně mnozí odvolávají. Mimo jiné pan Pithart byl vděčně připomenut také ve Spolkovém sněmu při této diskusi. A je třeba říci, že opět prof. Hubl dokázal, že Pithartovy práce jsou metodologicky defektní.
Myslím si, že tato diskuse opět je příznačná. Ukazuje ambivalenci tohoto tématu a ukazuje, že mnohé zůstává zatím nevyjasněno, nedodiskutováno i na české straně.
Jestliže mluvím o poválečném vývoji, mluvím i o tom, že Německo bylo k demokratickým přeměnám donuceno. O tom existuje obsáhlá monografie amerického historika Montgomeryho, který ji nazval Forst to be free, tedy donuceni k tomu, aby byli svobodnými. Myslím v této souvislosti také na to, že také toto donucení ke svobodě nebylo úplné. Myslím na 12 000 komunistů, když tu byl vzpomenut pan Adenauer, kteří strávili dlouhá léta v žalářích Spolkové republiky.
Samozřejmě že z československé strany stav vzájemných styků byl pokládán za neúnosný a myslím si, že právem. Na jedné straně byly smluvní dokumenty s Německou demokratickou republikou, které obsahovaly cenné formulace, bohužel dnes nepřipomenuté, o neplatnosti Mnichova od samého počátku. A protože Spolková republika Německo není pouhým pokračováním staré Spolkové republiky, ale je právním dědicem také NDR, je to pro nás nesmírně významné. Nová Spolková republika vznikla totiž na základě mezistátní smlouvy jako produkt sjednocení dvou států. Ale vztahy se Spolkovou republikou na západ od Šumavy byly velice problematické. Třikrát Čechoslováci nabízeli jednání, aby se zlepšily tyto vztahy. Bohužel byli odmítáni a také byla odmítnuta řada praktických kroků. lnu byla to doba od roku 1952 platné Halsteinovy (?) doktríny.
Jestliže někteří diskutující na koaliční straně přisuzovali vinu špatných styků československé straně, neodpovídá to skutečnosti. Doba byla zvláštní, byla to doba - chcete-li - kolektivního šílenství, byla to doba rozdělení Evropy a tak i tak rozumné projekty, jako byl například onen projekt z roku 1952, kdy bylo nabídnuto Američanům ze sovětské strany, aby Německo bylo bez jakýchkoli předběžných podmínek sjednoceno na základě svobodných voleb, byl odmítnut po 14 dnech s tím, že sovětský názor, že by mělo sjednocené Německo být neutrální, byl zamítnut s tím, že sjednocené Německo má být členem NATO.
Myslím si, že teprve doba nástupu Brandtovy koalice, všeobecné uvolnění na konci 60. let umožnilo, aby se pokročilo dál. A smlouva z roku 1973, z prosince 1973, je dílo diplomatické, ke kterému se s úctou pořád vracíme. Ale i zde se sváří stíny a světla. V čem jsou ony stíny? V tom, že existuje početná rozsáhlá rozpracovaná judikatura Spolkového ústavního soudu v Karisruhe, která nechává otevřená vrátka. A bohužel i lidé, kteří byli u jednání v roce 1992, mohli se seznámit vlastně s plody tohoto právního myšlení. Proto vlastně tehdy trvala německá strana na pojmu stávající hranice a odmítala pojem státní hranice.
Souvisí to i s názorem vlády, který byl tehdy vyjádřen, když frakce CDU a CSU se po uzavření prvních východních smluv obrátila tehdy na spolkovou vládu s tím, jak uzavřené východní smlouvy ovlivňují postavení Německa, jak jsou v souladu s ústavou - ústavu v pravém slova smyslu Německo nemělo a nemá, má základní zákon. Odpověď byla taková: tyto smlouvy mají provizorní ráz a budou provizorní do té doby, dokud definitivní uspořádání nenastane v souvislosti s mírovou smlouvou s Německem.
Dámy a pánové, mírová smlouva ale zde není, smlouva 4+2 nemůže být kvantifikována jako mírová smlouva, a proto musím položit otázku přítomným poslancům i zástupcům vlády: víte o tom, že příslušná ustanovení spolkového ústavního soudu nikdy nebyla zrušena? Tato ustanovení nadále platí a vytvářejí otazník nad jednáními, která v minulé době proběhla.
Myslím, že velice zvláštní v této souvislosti bylo i celé manévrování kolem této věci. Pamětníci uvádějí, že se projednávalo tehdy 20 nejrůznějších formulací, které by vyhovovaly oběma stranám. Tehdy byla nalezena kompromisní varianta v podobě nulity, kterou bylo možno podle Wriangtelovova paktu a podle Vídeňské konvence o smluvním právu vykládat jako neplatnost od samého počátku. Na základě této smlouvy z roku 1973 se mohly rozběhnout normální občanské kontakty. Leccos tomu bránilo: předsudky, bránily tomu i určité bariéry dané blokovým uspořádáním v Evropě, nicméně první krok byl učiněn. Očekávali jsme, že se na této základně bude nadále rozvíjet celý komplex vzájemných vztahů. Bohužel od roku 1989 byla učiněna řada chyb, která vedla k tomu, že Československo a později Česká republika si zúžila svůj manévrovací prostor. Potvrdilo se plně to, co řekl v jiném kontextu Henry Kissinger, totiž že diplomacie není misionářské dílo. Myslím, že v tomto směru Je již pozdě plakat nad rozlitým mlékem, ale měli bychom učinit všechno pro to, aby se napravilo to, co napravit lze. Abychom nedali šanci těm, kteří jako historik Nolte masově publikují práce v duchu historického revisionismu a kteří se snaží ospravedlnit to, co ospravedlnitelné není - holocaust, nacistický režim i jeho mocensko-politické nároky.
Myslím, že nemáme důvod, my Češi, obyvatelé České republiky, pokládat se za malý národ, jak to tu opakovaně zaznělo. Dánům, Nizozemcům, Belgičanům, Švýcarům by nikdy nepřišlo na um, aby se sami prohlašovali za malý národ. Je to otázka cíle, ne počtu obyvatel. I náš klasik Jan Neruda říkal, že malý je jenom ten, kdo má jen malý cíl. Neomezujme tedy své cíle jen na určité integrační kroky třeba směrem k NATO. Současná Česká republika v novém evropském a světovém kontextu má mnohem na víc. Svědčí o tom i chování našich obyvatel. Já jako Čech jsem hrdý na to, že naši lidé jsou schopni v novém kontextu se orientovat, že 40 % Čechů působí v jiném povolání než na konci 80. tých let, prokázali velkou adaptabilitu a flexibilitu. Stejně tak i výsledky nedávno zveřejněného průzkumu vědomostí studentů, kde Česká republika figuruje na 5. místě a daleko za námi jsou Německo, Británie, Francie, nemluvě o Spojených státech, nás mohou naplňovat optimismem.
Když proběhla na půdě Federálního shromáždění diskuse o tom, proč se ustupuje, pan Mandler, tehdejší poslanec Federálního shromáždění, řekl: Co máme dělat? Německo je mocné a my slabí. Toto je myšlení a chování lokajů. A tato země nemá nejmenší důvod, aby v dnešním kontextu tento postup respektovala.
Bohužel se někteří tváří, jako by rok 1945 byl dobou, kdy skončil jakýsi tenisový zápas, kdy si protivníci podají ruce a tím je věc vyřízena. Tak tomu nebylo. Proto musíme trvat na tom, co řekl poslanec Gisi ve Spolkovém sněmu, když shodou okolností připadlo projednávání této deklarace na 30. leden 1997, tedy na výroční den převzetí moci Adolfem Hitlerem. Řekl, že kdyby nebylo 30. ledna 1933, nebylo by ani 8. a 9. května 1945 a nebylo by také nutno projednávat příslušnou deklaraci a nebylo by nutné směřovat ke smíření obou národů. Domnívám se ale, že smíření koneckonců žádné zapotřebí není. Proč? Protože mezi lidmi existovaly, mezi těmi, kteří o toto měli zájem, lidské, odborné, pracovní, ekonomické kontakty. Tyto kontakty existovaly dávno. Sám musím s vděčností připomenout člověka, který se narodil v Petrovicích u Děčína, vynikajícího německého mediavistu Ernsta Wernera, který byl dlouho mým rádcem a pomocníkem v oboru mediavistiky. Když jsem v nedávné době dostal zprávu, že zemřel, měl jsem pocit, že jsem ztratil mnohem a mnohem více než jednoho přítele na druhé straně hranic.
Troufám si tvrdit, že jsme povinováni i německé demokratické veřejnosti, která se znepokojením sleduje onen přesun akcentů. Jsme povinováni, abychom kriticky posuzovali text, který nám byl předložen. Troufám si tvrdit, že výroky, které pronesl např. Theo Weigelt, který říkal, že se podařilo najít pragmatické řešení, které sudetským Němcům otevírá cestu k právu trvalého pobytu včetně možnosti získat majetek, nebo výrok pana Steubera pronesený při projednávání ve spolkovém sněmu, kdy říká - promiňte, že sáhnu pro papír, abych to ocitoval: Jsme-li zásadně za jedno, že vyhnání je bezpráví, bylo by logické se v deklaraci zásadné dohodnout i o právu sudetských Němců na vlast.
Mimochodem regionalismus je v dokumentech sudetských Němců stále pokládán, jestliže se v článku 8 hovoří o regionální spolupráci, za předstupeň realizace požadavku práva na vlast.
Myslím si, že je znepokojující i další výrok pana Steubera, kdy říká, že největším pokrokem je článek 3, deklarace, v němž Česká strana poprvé lituje utrpení a bezpráví způsobené vyhnáním, poprvé také lituje dekretů o vyvlastnění a odnětí občanství, jejich kolektivního charakteru, excesů během vyhnání a tzv. zákona o amnestii.
Důležité je, že deklarace neznamená upuštění od individuálních majetkových nároků. To Spolková republika nemůže a nečiní. Proto není deklarace poslední tečkou, říká pan Steuber. Česká strana se přizpůsobila. Pan Zieleniec, který v březnu minulého roku říkal: Na konci vidím oficiální tečku, dnes - pokud mohu citovat jeho výrok otištěný 16. ledna 1997, mluví o dvojtečce. Tím přebírá slovník sudetoněmecké strany.
Mimochodem - v textu deklarace existují významné textové shody s právním názorem sudetských Němců, jak ho vyjadřoval např. zesnulý právní expert sudetsko-německého krajanského sdružení pan Felix Ermakora v katalogu požadavků Sudetských Němců, který byl zveřejněn ve Vídni a Insbrucku v roce 1991.
Dámy a pánové, čas velmi významně pokročil a nechci v tuto pozdní dobu namáhat toto shromáždění výčtem dalších a dalších faktů. Vrátím se k některým aspektům ještě během zítřejší rozpravy, kdy sněmovna bude nepochybně v lepší kondici a bude schopna na tyto věci reagovat.
Závěrem mi dovolte, abych upozornil na jednu věc, která je podle mého soudu důležitá. Je mi trapné, že jsme to museli být my, opoziční poslanci, kdo upozornil na zneužívání výměny dopisů mezi oběma ministry zahraničních věcí. čekal bych, že představitel vlády a zejména pan ministr zahraničních věcí se proti tomu ohradí, protože věci, které jsou uvedeny v důvodové zprávě a věci, které uvádí poslanci spolkového sněmu, nároky, které z toho vyvozují, jsou pro nás alarmující skutečností. Proto, a ne kvůli tomu, že bychom chtěli stěžovat provoz Parlamentu, dělat obstrukce, nebo komplikovat život vládě, jsme žádali, aby tyto dokumenty byly dány poslancům k dispozici. Vím, Je tady formální komplikace v tom, že deklarace není smlouva, u mezinárodní smlouvy je tato výměna dopisů součástí dokumentace.
Deklarace není smlouva a je to určitý problém ve formálním smyslu, ale přesto si myslím, že jsme měli morální právo žádat po panu ministrovi krok, který se posléze uvolil učinit, aby poslanci dostali tento dokument k dispozici, aby podle něho mohli zvažovat své rozhodnutí.
Pro tuto chvíli, dámy a pánové, vám děkuji za pozornost, kterou jste mi věnovali a doufám, že pro čas, který jsem zabral této sněmovně, nebudete na mě vzhlížet nepříznivě. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Ransdorfovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Mandík a připraví se pan poslanec Klanica.