Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Frankovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Štrajt.. Připraví se paní poslankyně Čelišová. Promiňte, pane kolego, možná bude dobře, když přečtu jmen více, aby s tím kolegové a kolegyně mohli počítat. Dovolte mi číst jenom příjmení bez titulů: Čelišová, Filip, Payne, Matulka, Ransdorf, Mandík, Klanica a další. Máte slovo, pane kolego.
Poslanec Jaroslav Štrait: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi několik poznámek jednak k té části vystoupení pana ministra zahraničí a k té části deklarace, která hovoří, resp. nehovoří o odškodnění a o mlhavém fondu česko-německé budoucnosti, který bude zřízen "ku prospěchu především obětem nacionálně socialistického násilí". Bude přirozeně také sloužit k celé řadě aktivit, které s odškodněním obětí nacismu z let války nemají mnoho společného, navíc Šalamounská formulace nevylučuje, že by z této částky mohli být odškodněni i sami odsunutí Němci.
Poslanecký klub KSČM na otázku odškodnění českých obětí poukazuje nepřetržitě od roku 1990. Na toto téma v této sněmovně a z tohoto místa byly vzneseny desítky projevů, interpelací a dotazů. Výsledkem bylo vždy ujišťování, že československá, resp. po roce 1992 česká vláda jedná.
V žádném případě neobstojí argument, který občas slyším, že Německo někomu něco na české straně nabízelo. Válečné reparace, tedy německé dluhy, jsou odhadovány na 400 mld. Kč. Není žádným tajemstvím, že na podobnou částku si odhadli odsunutí Němci svůj majetek, tedy nula od nuly pojde.
Za celou dobu po válce byli odškodněni naši občané částkou osm milionů korun a byli to ti, na kterých se v koncentrácích dělaly pokusy, třeba jednovaječná dvojčata, experimenty na ženských vaječnících v Dachau, prvotní testování léků, což se dnes v první linii provádí na zvířatech. Nic víc, nic míň. Nikdo jiný v poválečném Československu žádné odškodnění nenabízel, nikdo nic nikomu nedal. Jsme poslední zemí světa.
Pokud nedojde k urychlenému individuálnímu odškodnění jak obětí nacistického násilí, tak lidí na otrockých pracích, tedy totálně nasazených, tak za krátký čas nebude koho odškodňovat. Přímým obětem nacistické perzekuce je dnes nejméně přes sedmdesát let. Bohužel česká vláda nekvantifikovala a neuplatnila nároky vůči Německu. Mám doklad ze spolkového ministerstva financí, že se tak dosud nestalo. Nedošlo ani k rozdělení nároků na české a slovenské po rozdělení republiky.
Z hlediska mezinárodního práva se přesně opakuje situace po první světové válce. Německo své reparace nikdy nesplatilo a co víc, Československo do poslední koruny platilo reparace za zaniknuvší Rakousko-Uhersko. Stejně tak po druhé světové válce jsme poctivě totiž platili válečné dluhy československé londýnské vlády Britům a Američanům, ale i dalším patnácti státům za znárodněný majetek. Lze oprávněně předpokládat, že někteří dnešní restituenti dostali svůj majetek zaplacený dvakrát. I toto lze dokumentovat. I to byla jedna z interpelací, která už tady také zazněla.
Poslanci ksčm svého času plně podporovali nároky obětí nacismu a zákon č. 217/1994 Sb. Navrhovali jsme, jak si někteří vzpomínáte, dokonce širší verzi humanitárního gesta obětem nacismu tzv. druhé republiky a nuceně nasazeným. Parlament schválil jen minimální formu odškodnění. Již tehdy se dalo předpokládat, že co vyplatíme žijícím obětem války, to budou mít. Ostatně nedávno to zopakoval při své pražské návštěvě i německý ministr zahraničí Kinkel.
Panu poslanci Koháčkovi - samozřejmě dnes nepřítomnému - nevadí, že píše tazatelům, - on byl tedy zpravodajem té "dvěstěsedmnáctky, - že předpokládá, že odškodnění bude hradit německá strana. Také tehdejší vládní optimisté sdělovali, že další krok musí přijít z Německa.
Nemohu souhlasit s mlhavými přísliby dnešních generací letitých seniorů. Odškodnění musí dostat ti, kteří tehdy trpěli. Znám řadu případů, kdy děti získaly odškodnění, a svého dědu, hrdinu, nechaly dožít v lepším případě v domově důchodců.
Ať je deklarace formulována jakkoliv, klub poslanců KSČM všemi možnými formami bude podporovat spravedlivé odškodnění obětem nacismu a svá stanoviska nebude konjunkturálně měnit. Stejně tak by ale měla činit vláda a parlament a čitelně hájit české národní zájmy. Pořádek dělá přátele. Nedovedu si totiž představit, že v budoucí Evropské unii budou státy, kde účty zůstávají otevřeny. Bohužel tomu tak je. K Irsku, Anglii, Řecku, Turecku, Španělsku, Baskicku, Katalánsku atd. přibude i Česká republika a to bych skutečně nerad. Pokud nedojde k odškodnění ze strany Německa, budeme iniciovat odškodnění válečných obětí z druhé republiky a totálně nasazených cestou novely zákona 217/1994 Sb.
Dovolte mi ještě jednu poznámku. Nikde jsem neslyšel ani slovo o tom, že deklarace při svém údajném pohledu do budoucna zastaví majetkové požadavky vysídlených Němců. Kancléř řekl pravý opak. Jednotlivé spolky, dříve v západním, dnes i ve východním Německu dostávají hmotnou podporu od vlády. Znám dobře situaci v Sasku - Anhaltsku, to je tedy ve středním Německu, v Lutherově kraji a s tamními odsunutými Němci jsem často diskutoval. Situace je taková, že dnes za jednoho odsunutého předka jsou v krajanském spolku dvě děti, čest vnoučat a deset pravnuků. Všichni ale shodně vzpomínají, někteří víc a někteří méně nostalgicky na "chalupu v Krkonoších". Někteří vědí, proč z republiky museli odejít. Můj přítel Josef Witkovski byl sice malý, ale jeho starší bratr byl v Ostravě vedoucí Hitlerjugend. Otec padl ve válce, ale s matkou tato rodina byla odsunuta. Nikdo jim vzpomínky a možnost uplatnění majetkových požadavků ze spolkových vládních činitelů nevyvrací. Bude se opakovat do nekonečna dnešní situace, že o Velikonocích a na Dušičky své prarodiště navštíví, vše si natočí na video a v lepším případě, jak nás ujišťoval v roce 1992 pan Dienstbier, ocení péči o majetek, který jim neříká "pane".
Sledoval jsem přípravu supertajné deklarace dle svých možností jak na české tak na německé straně. Jsou o tom ostatně doklady v Mitteldeutsche Zeitung. Jsem zklamán. Není tam odsouzení Mnichova, není tam otázka odškodnění a distancování se německé vlády od politických i hmotných požadavků vysídlených Němců. Proto deklarace v této podobě je pro mě nepřijatelná. Děkuji vám. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Vlach: S faktickou poznámkou se hlásí pan poslanec Krejsa. Prosím, aby všichni v celém komplexu budov sledovali dění ve sněmovně.
Poslanec Josef Krejsa: Vážený pane předsedající, vážení političtí "maratónci", dovoluji si vzhledem ke stále rostoucí závažnosti projednávaného bodu přiznat svoji chybu, když jsem v souladu s jednacím řádem § 21 odstavec 2 žádal o přerušení zasedání sněmovny na 120 dní. Nebylo to státotvorné, bylo to neúměrně dlouhé.
Po operativní poradě našeho poslaneckého klubu během rozpravy, - nic jiného nám ani nezbývalo, protože poslanecký klub SPR-RSČ nárok na přestávku nemá, jak bylo názorně demonstrováno madam Buzkovou, když si minulý týden od plotny odskočila za předsednický pult, - tedy po poradě našeho poslaneckého klubu podávám procedurální návrh usnesení, aby dle § 21 odstavec 2 bylo zasedání sněmovny přerušeno na 115 dní, to jest do 7. 6. 1997.
Žádám, aby o mém návrhu bylo hlasováno ihned, tím myslím ihned, ne teprve až se neukáznění koaliční kolegové opět vřítí do sněmovny jak cikánský vekslák na sociální úřad. Děkují. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Vlach: O slovo se hlásí pan kolega Benda.
Poslanec Marek Benda: V zastoupení poslaneckého klubu ODS pana dr. Uhdeho žádám deset minut na to, aby se poslanci, kteří nechtějí poslouchat tyto výlevy, mohli shromáždit ve sněmovně.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Pokračovat v jednání budeme v 18. 27 hodin.
(Schůze přerušena v 18. 18 do 18. 27 hodin.)
(Schůze opět zahájena v 18. 30 hodin.)
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Vážené kolegyně, vážení kolegové, čas vyžádaný pro přestávku uplynul, prosím, abyste zaujali svá místa, prosím, abyste se zaregistrovali svými hlasovacími kartami tak, abychom mohli rozhodnout o návrhu pana poslance Krejsy na to, aby sněmovna přerušila své jednání na 115 dnů. Nemohu se ubránit dojmu, že je nás tady více než 135.
Nicméně, dámy a pánové, zahajuji hlasování č. 124.
Kdo je pro přijetí návrhu pana poslance Krejsy, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko. Kdo je proti?
Tento návrh nebyl přijat poměrem hlasů 26 pro, 137 proti.
Slovo má paní poslankyně Čelišová, připraví se pan poslanec
Vojtěch Filip.
Dámy a pánové, prosím o klid. Prosím ty z vás, kteří se rozhodli opustit jednací síň, aby tak učinili a svá jednání přenesli případně jinam. Prosím o klid. Paní poslankyně Čelišová má slovo.
Poslankyně Květoslava Čelišová: Pane předsedající, paní a pánové poslanci, o toto vystoupení jsem byla požádána dosud žijícími vězeňkyněmi koncentračních táborů Dachau, Ravensbruck, Terezín, Buchenwald a dalších, stejně jako dosud žijícími lidickými ženami. Nemyslím si tedy, že to jsou výlevy, které by, podle slov pana Bendy, neměli páni poslanci z vládní koalice slyšet.
30. ledna schválil německý Bundestag česko-německou deklaraci bez jakýchkoliv dalších doprovodných usnesení. Není bez zajímavosti, že ve stejný den 30. ledna o 64 let dříve v roce 1933 se Adolf Hitler chopil moci. Co přinesl světu hitlerovský fašismus všichni víme, i když někteří z vás by rádi zapomněli. Nebudu zde rozvíjet známá fakta o majetkových a morálních škodách a o ztrátách na životech. Chci jen připomenout, že každá válka si vybírá daň. Svými osudy ji platí i civilní obyvatelstvo, starci, ženy a děti. Proti nenáviděnému fašismu bojovali v naší zemi statisíce žen po boku svých mužů, otců a bratrů. Statisíce žen bylo internováno v koncentračních táborech, byly uvrženy do těžkých žalářů mnohdy i se svými dětmi. Snad mohu připomenout alespoň jeden z příkladů režiséra Juraje Herze, který byl jako malý chlapec se svou matkou internován v koncentračním táboře a měl to štěstí, že přežil. Nepřežila však většina dětí, které se narodily v Dykově ulici č. 20 v Praze 10, kde gestapo zřídilo porodnici pro uvězněné těhotné ženy. Po porodu byly děti matkám odebrány. O jejich dalším osudu není dodnes nic známo. Matky byly po porodu poslány stejně jako lidické ženy do koncentračních táborů nebo přímo na popraviště.
Jestliže v souvislosti s deklarací, a nejen s ní, se hovoří také o odškodnění obětí nacistické zvůle, je třeba připomenout, že to byla česká strana, která odškodnila vězně částkou 2300 korun za měsíc věznění. Kde je však odškodnění za ztráty na zdraví, za psychické útrapy, za majetkové ztráty. Kde je odškodnění těch, kteří byli nuceně nasazeni na práce do Německa? Kolik žen se stalo neplodnými v důsledku zákroků zvrhlých německých lékařů v koncentračních táborech. Kdo vrátil či nahradil lidickým ženám jejich ztráty? Všichni muži z Lidic byli zastřeleni. Z 203 lidických žen se po válce vrátilo 143, ze 103 lidických dětí přežilo 17. Ostatní zahynuly. A odškodnění? Lidickým ženám Česká republika vyplatila 2300 korun za každý měsíc věznění. Za zastřelené muže, za umučené nebo popravené děti, za další rodinné příslušníky nic. Československá republika každé lidické ženě přidělila po válce domek v nových Lidicích a vyplácela vdovské důchody. Ale byla to Československá republika, nikoliv Německo. Odbojáři a oběti nacismu byli odškodněni prakticky z vlastních peněz. Německo jim nedalo ani fenik. Opakuji: Odškodnění dostali výhradně za dobu věznění 2300 korun za každý měsíc. To ovšem za předpokladu, že byli vězněni déle než tři měsíce. Takže žádné odškodnění ani z českých peněz nedostaly vdovy a sirotci po těch, kteří padli v boji proti nacismu, aniž byli předtím 3 měsíce vězněni. Pro tyto lidi nemělo Německo ani fenik. Zato 60 tisíci markami Německo dokázalo odškodnit Ulu Jirsovou, jakožto oběť stalinismu, která od roku 1943 řádila v koncentračním táboře Ravensbrucku jako dozorkyně. Za zločiny proti lidskosti byla v NDR odsouzena na doživotí. Po nedávném sjednocení Německa byla ale omilostněna a dostalo se jí rehabilitace i s odškodněním.
Nyní bych se chtěla vrátit k zdůraznění pojmu "vyhnání". Nepochybně by měl být uplatňován především ve prospěch Čechů, kteří byli v roce 1938 po německém záboru českého pohraničí skutečně vyhnáni ze svých domovů. Mnohý prchali před terorem henleinovců jen v tom, co měli na sobě. Majetek i domovy jim Němci zabavili. Dodnes nebyli Německem odškodněni. Mlčí o tom i deklarace.
Také občané Lidic byli vyhnáni během jedné hodiny ze svých domovů jen v tom, co měli na sobě. Ženy byly odvlečeny do koncentračních táborů, muži od 15 let zastřeleni, děti do 15 let zplynovány. Před likvidací vesnice byla všechna obydlí vydrancovaná Němci.
Ani lidické ženy, které přežily, nebyly dodnes odškodněny. Za lidickou tragédii nebyl dodnes nikdo potrestán. A Lidice nebyly v naší zemi jediné. Takových obcí jenom u nás bylo 90. Kolik československých žen, a nejen jich, prošlo peklem nacistického utrpení. My se však již 7 let omlouváme a německá strana vyjádří politování.
Nepotřebujeme deklaraci. My chceme a potřebujeme přátelství mezi národy, ale na základě rovnoprávných sousedských vztahů. Dnešní Evropa přece už nežije v poválečném uspořádání. V uplynulých desetiletích si vytvořila adekvátní rozvinuté struktury pro uchování míru, rozvoj spolupráce, byla vytvořena Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, dnes Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, která vychází z Postupimské dohody. Proto dnes zneužívat výraz "stesk po vlasti" a výraz "ponechávat nároky otevřené" znamená v mezinárodních vzájemných vztazích velice nebezpečnou hru.
Česko-německá deklarace nebude znamenat usmíření, nýbrž další rozdělení. Sjednocené Německo v roce 1990 vyhlásilo - cituji - že veškeré počínání, které by mohlo rušit mírové soužití národů, je v rozporu s ústavou a trestné. Konec citátu. Tytéž velmoci jako roku 1945 akceptovaly závazek Německa, že sjednocené Německo nemá žádné územní nároky vůči jiným státům a nebude je vznášet ani v budoucnosti.
Vzhledem k nechutné aroganci vládní koalice se zařazením bodu česko-německé deklarace na začátek dnešní schůze si dovolím citovat, protože nepředpokládám, že všichni páni poslanci si přečetli dopis, který jsme dnes dostali, tedy z tohoto dopisu:
"Považujeme za svou občanskou povinnost před hlasováním v parlamentě o česko-německé deklaraci osobně vám připomenout, že je tento dokument po obsahové i formální stránce mnohem závaznější, než za jaký je vydáván. Jeho důsledky přesahují dobu vašeho mandátu a mohou být posuzovány obdobně jako akty z let 1938 a 1939. Nedopusťte, aby lhostejnost a neinformovanost či dezinformovanost jedněch a ztráta historické paměti, zkorumpovanost jiných a vzrůstající strach dalších přispěly k těžko napravitelným důsledkům pro náš národ a stát.
Český národ již po desetiletí považoval a považuje výsledky války za uzavřené. K německému národu v obou státech si vytvořil dobrý vztah. Oceňoval politiku představovanou zejména Willi Brandtem, který svou osobou symbolizoval protirasistický odpor ve Spolkové republice Německo a vyjadřoval společné demokratické ideály. Nepotřebovali jsme potřebu žádného smiřování. Současná politika vyjádřená v deklaraci vede nikoli ke zlepšování, ale ke zhoršování vzájemných vztahů a k destrukci české národní a státní identity. Nejde o akt smíření, ale cestu podřízení Německu.
Z těchto důvodů vás žádáme, abyste pro deklaraci nehlasovali. Souhlas parlamentu by zvýšil její negativní politické a právní důsledky."
Z podepsaných bych si dovolila jmenovat ing. Slavomíra Klabana, nositele Řádu T. G. Masaryka a předsedu Sdružení domácího odboje, dr. Lubomíra Boháče, místopředsedu Sdružení domácího odboje, Mgr. Janu Seifertovou-Plichtovou, předsedkyni Masarykovy společnosti a mohla bych pokračovat. Dopisy, předpokládám, máte všichni před sebou.
Co je vám svaté, vy páni poslanci z vládní koalice, páni ministři a možná i vy, páni poslanci, ze sociální demokracie, když nejste schopni slyšet hlas těchto lidí? Manipulujete nejen sněmovnou, ale bohužel celým národem. Nechcete slyšet tisíce protestujících hlasů, stejně jako vidět tisíce podepsaných petičních archů. Slyšíte jenom to, co slyšet chcete.
Usnesení zahraničního výboru přednesené panem Holáněm bych já osobně rozšířila ještě o pátou skupinu, a sice o skupinu vládní koalice těch, kteří v tomto momentě zvednutím ruky pro deklaraci kolaborují, zrazují zájem naší země zaslepeni vidinou čeho? Proč se bojíte přímého přenosu televize při projednávání česko německé deklarace? Proč nechcete hlasovat na jména? Vždyť jste to byli právě vy, kteří jste v minulém volebním období toto vše prosazovali jako projev parlamentní demokracie. Dnes zbaběle opouštíte sněmovnu, když zde zaznívá pravda. (Potlesk)
Jako žena a máma i babička i jako poslankyně Komunistické strany Čech a Moravy nemohu a nebudu souhlasit s předkládaným textem česko-německé deklarace. Kdybych pro ni zvedla ruku, musela bych znevážit všechny ty oběti druhé světové války i moudrost těch, kteří radí, abychom pro deklaraci nehlasovali. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Pan poslanec Mašek se hlásí asi jako předseda klubu. Já se omlouvám panu kolegovi Filipovi, který je v pořadí.
K tomu, co zaznělo, bych chtěl jenom větu osobně. Také jsem nehlasoval pro hlasování po jménech, ale svým způsobem je každé hlasování přece hlasováním po jménech, protože výsledky hlasování jsou veřejné a ta tzv. sjetina je veřejnou listinou. Pan kolega Mašek má slovo.
Poslanec Vojtěch Filip: Podle stejného klíče mi nebylo dáno slovo, když jsem měl pozměňovací návrh.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: To zcela určitě ne. Osobně jsem se vás dotazoval, zda se hlásíte do rozpravy jako předseda klubu a mám vás upřednostnit, nebo jestli chcete být normálně v pořadí. Nyní jste v pořadí se svým diskusním příspěvkem, chcete-li ho posílit o to, že jste předseda klubu, máte slovo.
Poslanec Vojtěch Filip: Já bych, pane předsedající, dámy a pánové, přece jen připomněl dvě věci kromě svého vlastního vystoupení, které jsem si k této věci připravil.
Jde o jednu reakci na pana předsedu Maška, který tu hovořil ve svém vystoupení za klub ODA o té jasné hranici mezi mezinárodním právem, veřejným a mezinárodním právem, soukromým. Musím se v tuto chvíli alespoň jednou větou zmínit o tom, že pravý opak je pravdou, pane předsedo, paní kolegyně, páni kolegové. Skutečně v deklaraci je několikrát zamíchána právě zcela nesmyslně a nelogicky otázka mezinárodního práva, veřejného, tzn. vztahů vlád mezi sebou nebo států mezi sebou a občanů těchto států mezi sebou. A myslím si, že to je jedna z vad této deklarace, kdy se diskutuje o tomto problému.
Druhou věcí, kterou chci ještě před vlastním vystoupením říci, a myslím si, že je to potřebné, je otázka nového vyslovení důvěry vládě tímto parlamentem. Takto já posuzuji Česko-německou deklaraci, kterou dnes posuzujeme, protože deklarace má nejasný právní rámec. Shodli se na tom jak zástupci koalice tak opozice, myslím, že konkrétně kolega Borák řekl, že je skutečně zvláštním dokumentem tohoto parlamentu. Proč tedy říkám, že půjde o nové vyslovení důvěry vládě? Protože pro vládu podpisem pana premiéra Václava Klause a pana kancléře Kohla se stala deklarace závazným dokumentem, podle kterého obě vlády mezi sebou komunikují.
Ještě jednu věc na úvod mého vystoupení. Velmi rád jsem slyšel projev pana předsedy Uhdeho, protože se výrazně lišil od jeho projevu, který přednesl ještě jako předseda Poslanecké sněmovny v minulém volebním období v Pasově 27. dubna 1996. Týkalo se to onoho našeho jihočeského, já říkám budějovického, problému trojměstí Budějovice-Linec-Pasov, kdy jeho dnešní tón byl skutečně odlišný a já jsem tomu rád.
Dovolte mi tedy, abych nad tím nejasným právním textem se zamyslel ve vlastním vystoupení.
Pokud jde o ten termín, který mne vede k zamyšlení nad textem Česko-německé deklarace, je to termín vyhnání a je to termín vertreibunk, který je v textu německém, který je stejně autentický jako text český. Proto jsem sám žádal o to, aby ti, kteří mají zájem, a jsem rád, že pan předsedající pochopil moji procedurální poznámku, že nešlo o to, aby to v 10 minutách rozdával, ale abychom se dohodli na tom, kdo chce tento autentický text zkoumat, aby ho měl k dispozici a v tomto ohledu já říkám, že skutečně dochází k matení pojmů, protože ty dva texty jsou pro nás svým způsobem rozdílné, jsou svým způsobem zavádějící.
V souvislosti s touto deklarací se ve stále častějším řádu v našem politickém spektru a mezi některými intelektuály objevují tendence omlouvat se za odsun německého obyvatelstva nebo jeho většiny, někdo říká části, z poválečného Československa. Na rozdíl od těchto hlasů si myslím, že stále ještě existuje historická paměť, jež zkoumá mj. také postoje, které zaujímala německá menšina na našem území v průběhu celého období soužití a které vedly až k jejímu historickému selhání koncem 30. let.
Tato paměť pak nedovoluje zaměňovat příčinu za následek, hodnotit historii bez znalostí reálné dějinné situace a z pohledu dnešního obyvatele střední Evropy je to pro skutečného odborníka naprosto nepřípustné.
Je nepřípustná právě pro ono hodnocení, které se v deklaraci objevuje. Nedávno - a myslím, že řada kolegů v této sněmovně to, o čem budu mluvit, důvěrně zná - vydal Ústav mezinárodních vztahů v Praze Sborník statí českých právních expertů, který nesl název "Právní aspekty odsunu sudetských Němců". Celý ten název je v uvozovkách právě z pohledu pojmu sudetských, protože v samotném sborníku tento pojem je vykládán, a je samozřejmě odmítnut jako součást právní teorie.
Sborník je odborně kritickým pohledem i na současnou diskusi o Česko-německé deklaraci. Závěry obsažené v jednotlivých statích usvědčují autory deklarace z věcných omylů, politické účelovosti a z neoprávněné revize platných mezinárodních smluv. Česko-německá deklarace především zpochybňuje samotný odsun Němců z poválečného Československa. Abych podpořil tento svůj názor, budu citovat pana prof. Potočného, který ve stati Mezinárodní právo a transfer Němců z Československa shodně s ostatními autory uvádí - cituji: "Druhou světovou válku v Evropě vyvolalo Německo svými agresivními činy proti četným státům, nejprve vůči sousedním včetně Československa. Tím se dopustilo zločinu proti míru." Konec citátu.
Na základě mezinárodně právní odpovědnosti, kterou za to Německo po skončení druhé světové války bylo povinno nést, došlo rovněž k odsunu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska. Všechny tyto kroky byly provedeny v souladu s tehdy platným a dodnes platným mezinárodním právem a mezinárodními smlouvami. Nelze je proto redukovat na pouhý bilaterální vztah mezi Německem a některým tehdejším státem, členem aliance Spojených národů, jak se o to pokouší některé německé kruhy v teorii i praxi.
Musím se zeptat: Jde skutečně jen o hru se slovy, která je na vysoké - řekl bych - teoretické úrovni? Odpověď zní: Ne. Klíčem ke zpochybnění - a deklarace otvírá prostor ke zpochybnění a revizi kontinuity našeho právního řádu - je právě ono slovo, o kterém jsem začal hovořit. Je to slovo vyhnání, resp. slovo Vertreibung a tedy tvrzení, že jsme si nesprávně vysvětlili smysl německého slova vyhánění. A tento náš omlouvačný tón je podle mne z našeho pohledu, naší právní teorie, lživý. Nahlédneme-li totiž do výkladového slovníku Brothaus Waren Deutsches Wörtebuch, dozvíme se skutečný význam slova Vertreibung: jednostranné státní donucovací opatření k trvalému vysídlení části národa neb národnostních skupin. To byl citát. Důraz je položen na slovo jednostranný, a to je právě to, oč v německé diplomacii v souvislosti s odsunem sudetských Němců vždy šlo. Vymanévrovat českou stranu z možnosti opřít se o rozhodnutí velmocí z Postupimi. Toto trestuhodně pominuli čeští vyjednavači, česká vláda a dnes v dalším období - pokud deklaraci schválíme - poneseme před budoucností i my jako poslanci tohoto zákonodárného sboru svou vlastní zodpovědnost.
Prof. Potočný dále uvádí - dovolte mi opět citát: "Je přinejmenším s podivem, že němečtí politikové překládají autentický termín transfer, který je v 13. části berlínské, pro nás Postupimské dohody, jako Vertreibung, což právě jenom česky lze přeložit jako vyhnání. Nejen právnímu a lingvistickému specialistovi, ale i prostému občanu cosi vnitřně říká, že vyhnání nemá nic společného s transferem." Konec citátu. Přes jasnost a zásadní odlišnost termínu přesídlení a vyhnání se žel přihodilo, že v preambuli Smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo z 27. února 1992 je tento termín vyhnání Vertreibung, zatímco o přesídlení transferu tam není ani zmínka. Tedy onen posun z roku 1992 do roku 1996, resp. 1997 je zřejmý.
V prohlášení Německého spolkového sněmu je totiž z 20. června 1992 k řečené Česko-německé smlouvě uvedeno: se také termín vyhnání používá - Jak už jsem uvedl, ono slovo se objevilo poprvé právě v této smlouvě o dobrém sousedství a spolupráci z roku 1992, a to v tomto znění - dovolte mi přesný citát:
"Smluvní strany, vědomy si četných obětí, které si vyžádaly vláda, násilí, válka a vyhnání, a těžkého utrpení, které bylo způsobeno mnoha nevinným lidem, se dohodly takto:". Konec citátu. V souladu s mezinárodním právem tvrdím, že slovo vyhnání a slovo odsun, to jsou dva rozdílné pojmy, které není možno ztotožňovat. Vyhnání je protiprávní výraz od samého počátku a odsun je právní akt, který může mít neprávní průběh a právní průběh. Když hovoříte o vyhnání, tak se to mělo charakterizovat vyhnání českého obyvatelstva v roce 1939.
Proč toto musím tvrdit? Protože v těchto zřejmě ne náhodných souvislostech chci poukázat na další věrolomnost z německé strany. A proč je nezbytné brát zcela vážně i současné výroky v souvislosti s deklarací? Vezmeme-li pořadí slov ve výše zmiňované smlouvě, která deklaraci předchází, je násilí, válka, vyhnání. Potom je jasné, že toto vyhnání se pro německou stranu týká pouze vyhnání Němců, protože to bylo po válce. Ale vyhnání Čechů z pohraničí bylo před válkou. Kde jsou potom příčiny násilí, příčiny války a příčiny odsunu? Nikde se už o nich nehovoří. V deklaraci je už další posun zřejmý. Zejména bod 3 posuzovaný v souvislosti s bodem 2 staví na stejnou rovinu zločiny spáchané na našem národě nacistickým Německem s tím, co se odehrávalo po skončení války v případě odsunu Němců. Masová nacistická zvěrstva jsou ztotožněná s dílčími excesy, které však nebyly součástí politiky československého státu ani jeho vlády, a to ani exilové, ani té, která tady byla po roce 1945. Naopak byly už posouzeny jak prezidentem Benešem, tehdejší vládou a v mnoha případech tyto excesy skončily pro jejich pachatele před soudy a byly tedy trestně postiženy. Je-li někde možno hledat český ústupek, pak podle mne hlavně v této pasáži.
Dnešní vláda vůbec neprojevuje pochopení a úctu k lidem, kteří tato zvěrstva německého nacismu přežili. Museli se denně strachovat o svůj život, o život svých blízkých jen proto, že nebyli Němci. Proto asi těžko, a jestli snad i ano, pak určitě ne bez bolesti pochopí, že jejich oprávněný hněv po válce je nyní označen téměř jako bezpráví. To je něco, nad čím je nynější česká vláda, a pokud dnes nebo zítra parlament deklaraci v tomto znění schválí, vyslovuje jenom politování úctě českého lidu, svým voličům, s čímž nemohu souhlasit.
Pokud jde o houževnatý tlak německé diplomacie, je proti ní postavena - neurazte se nyní - naivita české diplomacie a buď záměrná nebo opravdu nevědomá neschopnost, stejně jako v roce 1992. Totiž tato naivita umožnila nebo umožňuje - abych nebyl obviněn koaličními kolegy v této sněmovně - nikoli hned právní důsledky, ale další postup revize Postupimských dohod a tedy i poválečného uspořádání Evropy a umožňuje ji přímo v textu deklarace.
K těmto závěrům mě vede mimo jiné i stanovisko, které jsem z části tlumočil, našich renomovaných českých právních expertů.
Sám osobně bych takovou expertizu zpracovával mnohem déle než to trvalo jim.
Dovolte mí, abych se na závěr svého vystoupení vyjádřil k jediné věci. Máme před sebou text Česko-německé deklarace. Na začátku schůze minulý týden v úterý jsem požádal, abychom o deklaraci nejednali, protože není zřejmé, jakým způsobem, podle kterého článku Ústavy, podle kterého paragrafu jednacího řádu budeme deklaraci projednávat. Jediným převodovým můstkem - a asi nemusím napovídat vládní koalici, nezpronevěřím se svému poslaneckému mandátu a závěru, že nechci hlasovat ve prospěch deklarace - je, že sněmovna přijme usnesení, ve kterém schválí nebo neschválí česko-německou deklaraci.
Proto si dovolím pro případ, že tímto způsobem někdo navrhne, aby Poslanecká sněmovna usnesením schválila text Česko-německé deklarace, navrhnout jiný návrh usnesení k Česko-německé deklaraci, a to:
1. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky
a) neschvaluje česko-německou deklaraci,
b) trvá na tom, že Mnichovská dohoda ze dne 30. 9. 1938 je nulitní od samého počátku a žádá vládu Spolkové republiky Německo, aby tuto nulitu uznala také v zájmu zlepšení budoucích vzájemných vztahů,
2. trvá na tom, že dekrety prezidenta Beneše jsou nedílnou součástí českého právního řádu. Pro to máme oporu v deklaraci uznáním toho, že stojíme na jiném právním výkladu,
3. Spolková republika Německo je povinna vyplatit České republice válečné reparace podle Pařížských dohod,
4. trvá na tom, že bod 3 Česko-německé deklarace používáním termínu poválečné vyhánění odporuje Postupimské dohodě,
5. trvá na tom, že použitý termín vyhánění je zásadním politickým ústupkem Německu a jeho snahám odmítat Postupimskou dohodu a odsun jako protiprávní a tedy nepřípustný.
Bod 4 a 5 mi dovolte odůvodnit. Jde o hlasování o něčem jiném. První je stanovisko Parlamentu, druhé - bod pět - je můj nesouhlas s vládní politikou, tedy vyjádření nedůvěry k tomu, co vláda dojednala.
6. trvá na tom, že k revizi Postupimské dohody není oprávněno ani Německo, ani Česká republika, která je jedním ze sukcesorů Československa jako jednoho ze signatářů dohod o poválečném uspořádání v Evropě po porážce nacistického Německa,
7. Poslanecká sněmovna trvá na tom, že vztahy mezi lidmi obou zemí musí být vztahy mezi plnoprávnými občany dvou sousedních suverénních států.
Zároveň mi dovolte, aby - až bude hlasováno o tomto usnesení - bylo bráno v potaz, že žádám hlasování o každém bodu zvlášť.
Děkuji vám za klidný průběh a možnost vyjádřit se k této deklaraci.