Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Novákovi. Slovo má pan poslanec Miroslav Grebeníček. Připraví se pan poslanec Václav Frank. Ještě pan kolega Novák.
Poslanec Jaroslav Novák: Chtěl jsem doplnit, aby o mém návrhu bylo hlasováno ihned, o tom procedurálním návrhu na hlasování po jménech.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Pane kolego, vy jste řekl, jak požadujete hlasovat, já jsem to respektoval, napsal jsem si to. Řekl jste - po rozpravě.
Poslanec Jaroslav Novák: Řekl jsem dvě možnosti. Buď poté, jak skončím svůj projev, anebo po skončení rozpravy. Upřesnil jsem nyní, že po skončení mého projevu.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Já tomu rozumím. Dámy a pánové, prosím, abyste si na monitorech v celém komplexu budov všimli, že za několik minut budeme hlasovat o dalším procedurálním návrhu. Prosím, abyste se dostavili do jednací síně.
Dámy a pánové, dovolil jsem si vás odhlásit. Prosím vás, abyste se znovu zaregistrovali. Pan poslanec Krejsa navrhl, abychom rozhodli o tom..... Omlouvám se, pan kolega Jaroslav Novák, Pan kolega Krejsa navrhoval minulý procedurální návrh na přerušení práce na 120 dnů. Pan poslanec Jaroslav Novák navrhl, abychom o tomto bodě rozhodli hlasováním po jménech.
Kdo je pro přijetí tohoto návrhu, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko v hlasování č. 123. Kdo je proti?
Tento návrh nebyl přijat poměrem hlasů 82 pro, 63 proti. Slovo má se stanoviskem klubu pan poslanec Miroslav Grebeníček, připraví se pan poslanec Václav Frank.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Pane předsedající, dámy a pánové, pokládám za poctivé připomenout, že jsem nedávno na demonstraci KSČM proti česko-německé deklaraci na Hradčanském náměstí v Praze obvinil vládu Václava Klause z obelhávání národa, ze zrady národních zájmů a zaprodávání státní suverenity České republiky. Obvinil jsem vládní koalici i z toho, že více naplňuje zájmy německé vlády, než aby hájila oprávněné zájmy vlastních občanů.. Každá akce pochopitelně vyvolává reakci. U nás v Čechách a na Moravě už abychom se pomalu báli otevřeně říkat, že někdo sleduje národní zájmy, aby následně nebyl označen za extrémistu.
Dnes projednáváme česko-německou deklaraci. Poslanecký klub KSČM ji odmítá, důrazně odmítá. Je pro nás nepřijatelná proto, že staví na stejnou úroveň nacistické zločiny a poválečný odsun občanů velkoněmecké říše. Ani slovem se nezmiňuje o nulitě Mnichovské dohody a odsouvá individuální odškodnění českých obětí nacismu. Je neuvěřitelné, že otázky česko-německého vyrovnání přenáší pouze do roviny dvoustranných vztahů a pomíjí Postupimskou i Pařížskou dohodu. To je v rozporu s mezinárodním právem, to je cesta k revizi poválečného uspořádání Evropy.
Mnohokrát bylo řečeno, že deklarace je institucionalizovanou lží. Potvrzuji to. československého občanství se tzv. sudetští Němci zřekli dobrovolně a jejich vůli potvrdily zákony velkoněmecké říše.
Jiný výklad umožňuje vznášet neoprávněné nároky na český stát. Odmítám, aby byla vyslovována lítost nad poválečným odsunem Němců, aby bylo užito termínů "vnímání občanství, vyhánění, nucené vysídlení, vyvlastňování, kolektivní charakter přisuzování viny." Mezinárodně platné normy hovoří jinak. Václav Klaus bagatelizuje v rozporu se zájmy České republiky upozornění Ruské Federace o neměnné platnosti protokolu Postupimské konference. Je hluchý k názoru, že formulace Česko-německé deklarace jsou odlišné od formulací Postupimské dohody. Nechce prý komentovat komentáře učiněné 3000 kilometrů daleko. Chci mu připomenout, že kdysi český národ čekal na to, až vojska Rudé armády překlenou tuto vzdálenost. Byla to otázka života a smrti. Nic z jiné později trpké zkušenosti tento fakt nemůže zpochybnit.
Moji voliči si dobře uvědomují, že česká vláda otevírá odsunutým Němcům a jejím potomkům možnost vznášet majetkové a jiné nároky. Považujeme za zbabělé a nepřípustné hanění celého odboje zpochybňováním amnestijního zákona číslo 115 ze dne 8. května 1946, který legitimitu odbojové činnosti uznal. Vláda Václava Klause je první vládou, která přebírá místo Velkoněmecké říše díl odpovědnosti za důsledky druhé světové války a omlouvá se rozbíječům československého státu. Kritika, kterou vůči deklaraci dnes uplatňuje Sudetoněmecký Landsmanšaft, je zastíracím manévrem. Česká vláda jim dnes dává mnohem více, než by mohli kdy od čestné vlády suverénního státu žádat.
Je vůbec hanebnou taktikou současné pravicové ideologie kultivované vlastenectví, tedy lásku k rodné zemi, její historii ke svému národu, jeho řeči, kultuře a tradicím, ke kraji, ve kterém člověk žije, označovat za nacionalismus, případně extremismus. Právo národa na existenci, na přežití, je totiž nezadatelným lidským právem.
Velká odpovědnost Německa za porušení tohoto práva, za zločiny proti lidstvu, je v deklaraci zaznamenána, i když poněkud krotkým termínem. Avšak pojmenování "nacionálně socialistická politika Německa" je průhledně lstivou vizitkou pro šovinistickou, rasistickou, fašistickou, militaristickou, agresivní politiku zaměřenou k dobytí světovlády.
Není divu, že vědomé zamlčení legitimity odsunu provinivších se Němců a jeho neodvolatelnosti vzbudit odpor naší veřejnosti a rozhořčení v řadách Čechů, Moravanů a Slezanů, kteří se poučili z dějin a jímž není lhostejný osud národa. Nazývat je extremisty považuji za urážlivou provokaci a cílené zastrašování. Ano, hranice mezi ideologickým jednáním v dobré víře a zneužíváním ideologie se určuje těžko. Sudetoněmecký Landsmanšaft nadává do nacionalistů prezidentu Masarykovi a Benešovi už několik desetiletí. A ta část české politické scény, která vyčítá Masarykovi a Benešovi, že se nedokázali dohodnout s tzv. sudetskými Němci, se nedokázala dohodnout ani se Slováky.
Přitom je možné s určitostí říci, že rozbití ČSFR ohrozilo české národní zájmy v mnoha oblastech. Komu vyhovuje takovéto drobení státních útvarů ve středu Evropy? Eventuální důkazy o tom, že k rozbití ČSFR došlo za účasti některých zahraničních národních i nadnárodních institucí a organizací rozhodně nebudou svědčit ve prospěch ústavních a politických činitelů, kteří odpovídají za likvidaci suverénního státu. Analýzou volebních programů všech českých politických stran, jejichž kandidáti byli zvoleni v červnu 1992 za poslance, lze totiž zjistit, že voliči jim dali mandát zachovat společný stát. Jediný poslanec nedostal mandát k tomu, aby v rozporu s poslaneckým slibem hlasoval pro zánik Československého státu.
Přesto koaliční vláda České republiky, do jejíhož čela byl postaven předseda ODS Václav Klaus, ve svém programovém prohlášení schváleném Českou národní radou 14. července 1992 uvedla, že "má mandát k tomu, aby spolu s ČNR položila základy České republiky jako svébytného celku schopného samostatné státní existence."
Co k tomu dodat? Možná jen to, že se tak vytvořila nová, příznivější situace pro dlouhodobě neuspokojené ambice sousedů, zvláště některých německých a maďarských politických kruhů. Ne, nechci nikoho známkovat. Rozbití ČSFR lze však skutečně považovat za krajně radikální, extremní řešení.
Za extremní lze označit i to, že pod praporem živelnosti česká mocenská elita nechává prostor, o nějž má jako o nový stát pečovat, dynamické síle sjednoceného Německa. A nelze náhodou označit za extremisty i ty, kdo zpochybňují výsledky druhé světové války tzv. nutným průlomem do Postupimské dohody? Kvalifikovaných podnětů pro zpracovatele materiálu s názvem informace o projevech extremistických postojů v ČR z května 1995 jsem nepochybně uvedl víc než dost, i když pojem extremismus české právo nezná a státní orgány by s ním neměly tedy vůbec pracovat. Vnitro a BIS si to ale nedají vymluvit. Jejich pozornosti určitě neujde minstr zahraničí SRN Klaus Kinkel, který při rozpravě ve Spolkovém sněmu o česko-německé deklaraci použil na adresu České republiky urážlivé slovo "Tschechei".
Termín Tschechei - na rozdíl od neutrálního Tschechien - je v němčině skutečně obecně vnímán jako hanlivý a má navíc temnou historickou vazbu, protože ho hojně užívali nacisté. Mimo jiné i Adolf Hitler, který se dlouho nespokojil s existencí zmrzačeného pomnichovského Československého státu a připravil i likvidaci toho, co označoval jako "Rest - Tschechei". Ale Kinkel nebyl sám, kdo uvedený termín použil. Zhruba před dvěma lety na tiskové konferenci v Praze toto označení použil i bavorský ministr financí Erwin Huber.
člověk je nepochybně mnohorozměrná bytost. Povyšovat jeden z rozměrů člověka na jediný, vede nutně k politickému extremismu. Extremismem je ale také násilná likvidace některého z mnoha rozměrů člověka.. To platí i o popírání existence zájmů národa a o národnostním nihilismu, který tak výrazně deformuje současnou pravicovou českou politiku.
Týká se to i přístupů předsedy vlády, který bez skrupulí ohlašuje světu, že jemu česká otázka nic neříká. Právě proto připomínám, že občanský princip a lidská práva nelze chápat jako popření národní příslušnosti. Národy jsou přece rozměrem lidství - křivda na národech je křivdou na lidství.
Proč se této pravdy dějin hlavní aktéři Česko-německé deklarace bojí? Vždyť po válce tehdejší představitelé postfašistického Německa zvěrstva nacismu přiznávali a za dohledu vítězných mocností nastoupili cestu denacifikace, demilitarizace a demokratizace. Pokus o zamlžování těchto skutečností je nedůstojný dnešního vyspělého a mocného německého státu, jehož současná vládnoucí garnitura je stále ještě víc demokratická než česká mocenská elita. Jenže, kde vzít jistotu, že tato garnitura Je trvalá?
Při páchání křivd na národním cítění se obrana zájmů národa stává prvořadým cílem i humanistické politiky. Nejde tedy pouze o to povýšit zákonem občanství nad národní cítění - je nutné rovněž dosáhnout, aby tak učinili všichni, a zároveň aby tak nebylo pácháno násilí na trvajícím národním cítění.
Nejde přece jen o naše národní a státní zájmy, ale i o zájmy celé Evropy. Člověk je všude člověkem, cituji v této souvislosti spisovatelku Boženu Němcovou. A já ctím člověka, bratra v každém člověku jakékoliv národnosti. Ale můj národ musí být nejmilejší a kdo nemiluje svého, nemiluje ani cizího, kdo nectí svou národnost, nezná a nectí ani jinou. Jinak řečeno, KSČM má zájem, aby ve středu Evropy panoval klid a rodily se nové hodnoty života v humanismu. Se slušnými Němci nás nikdo smiřovat nemusí (potlesk v části sněmovny), s politickými terorismem v naší zemí se však smířit nemůžeme a nesmíme. V tom jsme za jedno i s prezidentem Václavem Havlem. Jenom nechápeme jeho následující slova: a pakliže se za tím skrývají jacísi čeští vlastenci, kteří údajně hájí české národní zájmy, tak bych rád všechny naše občany varoval před tímto typem vlastenců. Protože to jsou přesné takoví, o kterých například víme, co způsobili v prostoru bývalé Jugoslávie - nekonečné lidské utrpení, vyvražďování, etnické čistky.
Nejde sice o žádné veledůležité prohlášení, ale to neznamená, že na tom či onom slovíčku nezáleží, zejména když v pozadí je opět a zase Německo. Pravicová propaganda často zdůrazňuje, že dnešní Německo již nemá imperiální ambice a své zahraničně-politické kroky podniká prostřednictvím kolektivních orgánů. Jenže oním místem, kde v první řadě měla být prověřena tato teze, byla právě Jugoslávie a bylo to Německo, které nejen jako první, ale i proti vůli svých spojenců, uznalo odštěpené Chorvatsko a Slovinsko v hranicích, které se nekryly s etnickým a náboženským rozhraním.
Mnozí z nás vědí, že diplomatické uznání ze strany velmocí je jen část ledovce nad hladinou a navíc ta část ledovce, která se vynořuje z mlhy až tehdy, když jiné formy zahraničněpolitického působení jsou již dávno v akci. Jde o dlouhodobou a promyšlenou politiku vlády Spolkové republiky Německo. Metoda ekonomického pronikání a podřizování si politických reprezentací jednotlivých zemí s pomocí zájmových skupin, nenápadné ovlivňování duchovního a kulturního života i celé koncepce národních dějin, vydírání podporou Německa pro přijetí do Evropské unie a Severoatlantického paktu, postupné prosazování dílčích ústupků pod heslem nápravy křivd a usmíření, vydělování dvoustranných jednání z mezinárodního kontextu a z rámce mezinárodně právních aktů poválečného uspořádání, vytváření podmínek pro posilování německé menšiny v sousedních státech a možnost vměšovat se pod heslem ochrany této menšiny do vnitřních věcí a suverenity tohoto státu, postupné podřízení jednotlivých zemí přímé mocenské kontrole vládnoucích kruhů Spolkové republiky Německo a nadnárodního kapitálu, opírající se o politiku Spolkové republiky Německo a koncepci německé Evropy, tj. Drang nacht Osten v nové podobě.
Tato politika je pro německé vládnoucí kruhy tím potřebnější, čím více narůstají ekonomické a sociální problémy v samotném Německu. Jde o starou metodu převalování důsledků politiky vládnoucích kruhů Německa na okolní národy. Nezaměstnanost v Německu, jak asi dobře víte, dosáhla 4 650 300 lidí. V nových spolkových zemích činí nezaměstnanost 18,7 % a ve starých spolkových zemích představuje 10,6 %. Toto oznámení zostřilo politický spor o příčinách rekordních počtu lidí bez práce od r. 1933, kdy se země vzpamatovávala z nejtěžší hospodářské krize a kdy se ujal moci Hitler. Opozice mluví o černém čtvrtku a tvrdí, že politika kancléře Helmuta Khola ztroskotala. A Česko-německá deklarace? Snad jí nebylo vůbec třeba.
Občané České republiky navazují a rozvíjejí skutečná přátelství přes hranici s občany Spolkové republiky Německo a konfliktní minulost česko-německých vztahů jim v tom dnes nijak nepřekáží. Ani ve vzájemném obchodním a hospodářském styku českých a německých subjektů nejde o minulost, ale o praktická hlediska ekonomického užití.
Rozpory v diskutovaném textu se nepodařilo odstranit. Potřebná je však důsledná orientace na skutečné demokraty v Německu. Právě oni by měli mít zájem na zachování malého národního státu v sousedství, neboť vědí, že možná pangermánská expanze ohrožuje i demokracii uvnitř Německa, protože lidská práva jsou nedělitelná.
Na konci 20. století by bylo docela možné s ohledem na dosud platné dohody mezi oběma státy, zejména smlouvu z r. 1973, vystačit na adresu minulosti s jedinou větou. Konfliktní a mnohdy tragická minulost vzájemných vztahů Čechů a Němců není a nesmí být na překážku oboustranné vůli obou států rozvíjet vzájemné vztahy na principech rovnosti, vzájemné výhodnosti, nevměšování do vnitřních záležitostí druhé strany a v duchu přátelství.
Je také nutné dosáhnout toho, aby začlenění do Evropské integrace neproběhlo prostřednictvím připojení k Německu. l tak ale platí, že Evropská integrace je v prvé řadě integrací se sousedy a tak pro Čechy, Moravany a Slezany není úniku z toho, co František Palacký charakterizoval jako stýkání a potýkání s Němci. Snad ale bude mít toto stýkání a potýkání demokratický charakter v udělování vzájemných výhod. Pak může být Česká republika něco více než euroregion mezi Bavorskem a Saskem. Nesmí však přitom zapomenout, že Evropu tvoří i Slovensko, Ukrajina a Rusko. A ne jen proto, že řada ruských politiků již několikrát vyzvala Kreml, aby v případě vstupu ČR, Polska a Maďarska do Severoatlantického paktu nařídil zaměření balistických raket na vojenské základny a města na jejich území.
Bez schopnosti zajistit ekonomickou prosperitu nelze vytvořit vnitropolitickou stabilitu a zabezpečit efektivní obranu. K tomu je třeba mít co nejvíce přátel a žádného nepřítele. Škoda, že byla zapomenuta významná aktivní role Československa při jednáních vedoucích k odzbrojení a nahrazena známkováním, že kdo podporuje Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě jako univerzální bezpečnostní systém v Evropě, je stoupencem zájmů Ruska.
Nelze také zastírat, že spěch s rozšířením Severoatlantického paktu odráží snahu Západu vykolíkovat nové rozdělení světa po vítězství ve studené válce a kolonizovat Východní Evropu. Nelze rovněž do nekonečna zastírat, že stratégové Severoatlantického paktu usilují o přemístění okupačních vojsk z Německa do Střední Evropy. Od velké popřevratové šance, zahájené změnami v Moskvě a vedoucími k rozpadu bipolárního světa, vyjádřené Václavem Havlem v americkém senátu slovy: "chcete-li pomoci nám, pomozte i Rusku", se posunula česká zahraničněpolitická tendence k celoevropskému bezpečnostnímu posílení do úplně jiné roviny - hledání nepřítele. Asi největšího hříchu bych se dopustil tvrzením, že minulý režim nás vtahoval do východní zóny, zatímco dnes jsme v zájmu nové ideologie vtahováni do zóny západní, která je prý ochráncem euroatlantické civilizace.
"Je důležité, aby se Evropa semkla na bázi svého společného způsobu života." Cituji v této souvislosti ministra Zieleniece. Tato báze má tedy být blokem a ideologií. S jistými výhradami to lze možná i pochopit. Nechápu však, proč exponenti této orientace spílají jiným, že jsou zablokováni starým blokovým myšlením a ideologickým chápáním světa.
Ano, ve vládním prohlášení spolkového kancléře Helmutha Kohla byla zpočátku řeč hlavně o čestných vztazích, o historické odpovědnosti, společné budoucnosti, budování společného evropského domu. V Kohlových projevech se v posledních letech vynořuje znovu a znovu věta: "Víme, že jednota Evropy je nejbezpečnější zárukou míru a svobody v 21. století." Lze to chápat jako ujištění o vůli k míru. To bychom však museli ignorovat stanovisko vedení CDU, které je součástí Dokumentu o jádru Evropy z 1. září 1994: "Po ukončení konfliktu mezi Východem a Západem musí být nalezen stabilní řád také pro východní část kontinentu. Jediným řešením tohoto problému je začlenění středovýchodních sousedů do západoevropského poválečného systému." Cituji z uvedeného dokumentu. "Bez takového dalšího vývoje západoevropské integrace by Německo mohlo být vybídnuto nebo snahou o vlastní bezpečnost donuceno uskutečnit stabilizaci východní Evropy samo a tradičním způsobem."
Nevím jak vy, ale já osobně to vůbec nechápu jako mírové prohlášení. Za mírové prohlášení nepovažuji ani slova zakladatele Pan Evropské unie Richarda Coudenhove Kallergiho, který již v roce 1921 o smíření mezi Čechy a Němci napsal: "Pokud se toto usmíření nepodaří, bude - rozuměj Československá republika -procházet opakovanými krizemi, až se německé Čechy při lepší politické konstelaci ve světě odtrhnou a zbytek vytvoří dva malé státy - český a slovenský, které nebudou mít dostatek životaschopnosti a klesnou brzy na úroveň vazalů Německa a Maďarska."
Pozoruhodných souvislostí nabývá dnes i dokument, který v roce 1950 jako tajný oběžník došel 120 "pravým Evropanům" z Madridu, nazvaný Akční fronta pro novou Evropu. Uvádí se v něm: "Miliónů exulantů je třeba využít jako důležité karty v naší politice restaurování německé moci. Odsunutí 10 miliónů soukmenovců germánské rasy bylo požehnáním pro Říší. Vyhnanci posílili biologickou substanci naší rasy a stali se jedním z nejdůležitějších argumentů naší propagandy. Vyhnanci nespokojení se svým osudem dodali novou dynamiku našim požadavkům. Velmi brzy budeme moci zadusit hlučnou propagandu o německých "zločinech" tím, že obviníme druhou stranu ze zvěrstev, kterých se dopustila na 10 miliónech příslušníků německé rasy."
Jak prozíravý byl Edvard Beneš, když v době úplné porážky nacistického Německa varoval před revanšem. Tehdy se zdálo neuvěřitelné, že by Češi mohli někdy zapomenout na hrůzy okupace a války. Nikdo z těch, kdo přežili, by neuvěřil, že přijde doba, kdy česká vláda a prezident se budou Německu omlouvat. Ta doba je zde, je to strašlivé, ale je to tak.
Komunistická strana Čech a Moravy jasně říká. Nepodpoříme deklaraci, která zpochybňuje Postupimskou dohodu o odsunu říšských Němců. Odmítáme deklaraci, která nepotvrzuje nulitu Mnichovské dohody. Nebudeme hlasovat pro přehodnocování druhé světové války. Jsme pro přátelství mezi Čechy a Němci, ale podle zásady rovný s rovným. Ke skutečnému, upřímnému přátelství není třeba lhát o dějinách vzájemných vztahů, ani se Němcům omlouvat za výsledky německé okupace a druhé světové války. Jsou věci, které se nedají koupit. Patří k nim národní hrdost, poctivost úmyslů. Chceme společně tvořit naši budoucnost a společně hledat cestu k lepším zítřkům. Chceme, aby Česká republika byla státem prosperujícím, demokratickým, důstojně navazujícím na naše národní tradice. My nepotřebujeme vojenská cvičení s bundeswehrem, my nepotřebujeme vstupovat do Severoatlantického paktu.
Potřebám upřímného přátelství národů a států nikdy nemůže posloužit lež. Přijetí posuzovaného dokumentu by nejen neznamenalo "tlustou čáru" za minulostí, ale stalo by se trvalou zátěží v rozvoji potřebných a rovnoprávných dobrých sousedských vztahů mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo. Lepší by bylo nemít žádnou deklaraci než špatnou.
Posuzovaná česko-německá deklarace není textem, který by právně a politicky zcela uzavřel minulost, aby nikdo v budoucnu nemohl vznášet žádné majetkové či jiné nároky vůči naší zemi.
Pane předsedající, dámy a pánové, to vše jsou důvody, které vedly poslanecký klub Komunistické strany Čech a Moravy k jednoznačnému závěru. Text česko-německé deklarace je pro nás nepřijatelný. Takovou deklaraci nikdy nepodpoříme. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Grebeníčkovi. Slovo má pan poslanec Václav Frank, připraví se pan poslanec Jaroslav Štrajt.
Poslanec Václav Frank: Pane předsedající, kolegyně a kolegové, projednáváme dokument, který je po obsahové i formální stránce mnohem závažnější, než za jaký je vydáván. Jeho důsledky budou přesahovat dobu našich mandátů a budou jednou posuzovány obdobně jako akty z let 1938 - 1939.
Spolkový kancléř Kohl ve svém projevu při projednávání deklarace ve Spolkovém sněmu ocenil text deklarace především za to, že jde v některých důležitých otázkách dále než smlouva o sousedských vztazích z roku 1992.
Jednou z takových otázek je i skutečnost, že deklarace zcela upouští od potvrzení nulity mnichovského diktátu. Ve smlouvě z roku 1973, kterou uzavřela se Spolkovou republikou Německo Československá socialistická republika, se hned v preambuli konstatovalo, že Mnichovská dohoda byla Československu vnucena fašistickým Německem pod hrozbou síly. V článku 1 se konstatuje, že obě země ji považují za nulitní. Smlouva z roku 1992 již pouze obecně potvrdila ustanovení smlouvy z roku 1973. A nyní nám předkládaná deklarace jde ještě dále a tuto otázku zcela ignoruje. Přitom jde o zcela zásadní a klíčový faktor nejen vzájemných česko-německých vztahů, ale i o postavení naší země a vývoje v Evropě vůbec, a to z několika důvodů.
Předně je nutno připomenout, že Mnichovská dohoda byla pro Hitlerovy agresivní záměry v pravém slova smyslu odrazovým můstkem. Je známo, že jeho pozice v Německu v té době ještě nebyla dostatečně pevná. Některé politické kruhy považovaly jeho kurs za příliš riskantní a pro německé zájmy za nebezpečný. V případě krachu jeho plánů hrozilo odstranění Hitlera a byl to tedy svým způsobem jistý vabank o to, jak z vojenského, tak i politického hlediska.
Bez úspěchu Mnichova by prostě Hitlerovy expanzivní plány byly stěží realizovatelné. Mnichovský diktát mu však umožnil nejen zkrotit sousední a rozhodně ne v té době slabé Československo, ale zároveň by dočasně i neutralizoval západní mocnosti. Není bez zajímavosti, že naprosto zásadní a nevyhnutelnou podmínkou úspěchu mnichovské operace byla již široká mobilizace německého obyvatelstva v pohraničí, v oblastech Československé republiky, ve prospěch nacismu. Hitlerovské Německé věnovalo obrovské prostředky na realizaci tohoto cíle.
Bez vybudování sudetoněmecké strany jako politické síly, bez této páté kolony plně oddané Hitlerovým agresivním záměrům, by nebylo možné Mnichov realizovat.
Přestože v deklaraci není o Mnichovu ani zmínka, byl to právě Mnichov, který vytvořil předpoklady pro hladkou okupaci Československa a získání nejen obrovské, ale i dobře vybudované ekonomické základny válečného i neválečného průmyslu, ale i dobrou a moderní výzbroj pro 40 divizí.
Dámy a pánové, pro Československo a nyní pro Českou republiku je otázka přístupu k Mnichovu nejen otázkou historie, ale opět zásadním a právním faktorem. Není žádným tajemstvím, že ve Spolkové republice Německo nikoliv nevýznamné politické kruhy zastávají stanovisko, že Mnichov byl právoplatnou dohodou, na jejímž základě pak ústy svých ústavních činitelů naše země požádala o ochranu německou říši a stala se tak jejím protektorátem. Na témž základě právě tyto kruhy zpochybňují podíl Československa na antihitlerovské koalici. A konečně na stejných argumentech je založena představa, že oběti nacistického násilí na území naší země jako bývalého protektorátu velkoněmecké říše nemají nárok na žádné odškodnění.
Ano, vážení kolegové a kolegyně, tak až daleko sahá přijetí deklarace a podbízivost k postoji německé strany.
Ze strany tzv. sudetoněmeckých landsmanšaftů dnes a denně slyšíme heslo práva na vlast. Rozhodující většina tehdejších německých obyvatel českého pohraničí však právě tuto svoji vlast hanebně zradila, zaprodala Hitlerovi a má rozhodující podíl viny na hrůzovládě a neslýchaných obětech hitlerovské tyranie.
Někteří představitelé politiky sdělovacích prostředků současné České republiky obviňují Komunistickou stranu Čech a Moravy, jakoby se prý snažila zasévat nenávist k bývalým německým spoluobčanům. Tvrdím, že to je směšná a zcela lživá pomluva. Kdo chce, může si pravdivě připomenout zkušenosti z minulého období, kdy sousedem Československé socialistické republiky byly dva německé státy. Se Spolkovou republikou Německo dosáhlo Československo v roce 1973 více než důstojné smlouvy i navázání diplomatických styků. S Německou demokratickou republikou mělo všestranné a široce rozvinuté styky. Přitom našimi partnery byli nezřídka právě němečtí občané, kteří dříve žili v československém pohraničí a v naprosté většině případů nebyly žádné problémy.
Nebylo tedy třeba vznášet požadavek usmíření, protože vztahy byly normální, lidské a tisíce rodin českých mělo přátelské styky s rodinami německými.
Problém tedy není pouze v otázce bývalých německých spoluobčanů, problém je zcela v něčem jiném.
Dovolte mi připomenout dokument - pravda již poněkud staršího data - z dubna roku 1950. Tehdy byl v Madridu rozeslán oběžník nazvaný "Akční fronta pro novou Evropu". l přesto některé jeho formulace stojí za zmínku právě dnes. Cituji: "Miliónů exulantů je třeba využít jako důležitou kartu v naší politice v restaurování německé moci. Vyhnanci, nespokojení se svým osudem, dodali novou dynamiku našim požadavkům. Velmi brzy budeme moci zadusit propagandu o německých zločinech tím, že obviníme druhou stranu ze zvěrstev, kterých se dopustila na miliónech příslušníků německé rasy".
Problém je tedy, kolegyně a kolegové, v tom, že jisté německé politické kruhy se postaraly o to, aby jakožto představitelé německého obyvatelstva, žijícího dříve v Československu, Polsku, ale i v jiných zemích, byly vybudovány právě ony landsmanšafty, z nichž mnohé zcela systematicky a programově šíří právo odvety, revizi mezinárodního ujednání, které právem založilo jejich odsun. Za ně se přimlouvá i pan kancléř Kohl, je prosazuje jako partnery pro představitele České republiky a jim také slibuje a říká, že bylo dosaženo jasného příslibu přednostního poskytování povolení k pobytu pro sudetské Němce.
Deklarací Česká republika sama sebe nepravdivě označuje za viníka důsledků války. Zbavuje se práva požadovat dříve slibované individuální odškodnění obětí nacistické zvůle jako symbolu uznání lítosti Německa. Takové závazky české strany, které podle samotných představitelů německé vlády vyplývají z deklarace nebo po ní mají následovat, jsou v rozporu s českou ústavou, celým jejím ústavním pořádkem i mezinárodními závazky.
Opakuji, kolegyně a kolegové, to, co denně píšeme v tisku: přátelství ano, deklaraci ne.
Připomínám i vám náš ústavní slib věrnosti České republice, její ústavě, zákonům i zájmům všeho lidu. Nepřipusťme, aby lhostejnost a ztráta historické paměti jedněch, zkorumpovanost druhých a vzrůstající strach dalších přispěly k nenapravitelným důsledkům pro náš národ a stát.
Komunistická strana Čech a Moravy se s takovou mírou pohrdání českými národními zájmy smiřovat nemůže a nebude. Právě z již zmíněných důvodů text česko-německé deklarace odmítám a nepodpořím.