Poslanec Vilém Holáň: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, usnesení zahraničního výboru ze 7. schůze 24. ledna zní takto:
Po odůvodnění ministra zahraničních věcí České republiky Josefa Zieleniece a po rozpravě zahraniční výbor
1. doporučuje Poslanecké sněmovně Parlamentu vyslovit souhlas s česko-německou deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji (sněmovní tisk 129)
2. doporučuje organizačnímu výboru zařadit sněmovní tisk 129 na pořad právě probíhající schůze
3. doporučuje předsedovi Poslanecké sněmovny a předsedovi zahraničního výboru při jednání s představiteli spolkového Sněmu Spolkové republiky Německo o způsobu projednávání česko-německé deklarace a vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji v obou parlamentech vycházet z důvodové zprávy ke sněmovnímu tisku 129 s cílem dosáhnout stejného znění uvozujícího usnesení a důstojného asymetrického projednání česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji.
Zahraniční výbor se projednávanou deklarací zabýval velmi podrobně a věnoval jí a souvisejícím otázkám čtyři zasedání. Podám stručnou informaci o vývoji tohoto jednání a cestě, jíž se dopracoval ke svému usnesení.
Zahraniční výbor se zabýval deklarací v souvislosti s jejím významem evropským i bilaterálním.
1. Evropský význam deklarace nespatřujeme jen v triviálním smyslu německé podpory našeho vstupu do Evropské unie, ale v širokém kontextu integračního procesu. Kořeny procesu evropské integrace úzce souvisí s překonáním nacionálního napětí, se smířením a s odhodláním přetrhnout koloběh násilí a msty. Tato vůle musela být ovšem dovršena nalezením systému, který by tyto cíle bezpečně realizoval. Jeho realizace je založena na sdílení hodnot, cílů, politických programů i zdrojů k jejich uskutečnění.. Je založena na denně uskutečňovaném dialogu a pečlivé identifikaci a odstraňování překážek.
Tento proces nemohl být po válce odstartován jinak než zásadní změnou smýšlení tak, aby vznikla šance efektivního uplatnění etických, kooperativních a solidárních mezinárodních vztahů. Československo bylo z tohoto děje, jehož výsledky jsou dnes všeobecně uznávanou a žádanou hodnotou, nadlouho vyloučeno, a Česká republika musí vyvinout mimořádné úsilí, aby se k němu plnohodnotně připojila.
Mezinárodní vztahy lze ve většině případů rozložit na Jakési bilaterální prvočinitele, bez jejichž bezchybného fungování nefunguje ani systém mnohonárodní. Náš vztah k Německu a německý vztah k nám je nepochybně jedním takovým prvočinitelem v Evropě. Tento vztah je součástí evropské konstrukce a jeho kvalita souhrnnou kvalitu evropské konstrukce určitě ovlivňuje. Kvalita vzájemných vztahů nakonec bude spolurozhodovat o tom, bude-li spojená Evropa dlouhodobě stabilním celkem a základem širší integrace, nebo jen epizodou v řetězci vzniku a zániku velkých nadnárodních celků. To je důvod, proč každá cihla této stavby musí být kvalitní. To je také důvod širokého evropského zájmu o naše dnešní jednání.
2. Ve vzájemném vztahu našich dvou zemí je deklarace sebevědomým vyjasněním pozic, tedy něčím, co spíše doplňuje již probíhající proces obnovy zdravého sousedského vztahu, realizovaný intenzívní spoluprací v pohraničí, rozsáhlými obchodními kontakty, kulturní výměnou, spoluprací mládeže atd. Ale i v tomto případě, tedy v případě čistě dvoustranného vztahu, běží o veřejné prohlášení, o vůli k rovné partnerské spolupráci před Evropou a rozhodnutí nepohlížet již na tento vztah starýma očima..
Zahraniční výbor považoval za efektivní diskutovat deklaraci podle určité metodiky či struktury. Jejím základem bylo nevršit obecné argumenty, ale rozhodnout, zda je deklarace naplňováním koncepce zahraniční politiky České republiky a zda přináší něco nového do vzájemných vztahů, zda je tedy pozitivním přírůstkem pro vzájemné vztahy a pro naplňování naší zahraničně politické koncepce.
Použili jsme tedy jakousi diferenční metodu a položili jsme si tyto otázky. Za prvé - je v deklaraci uzavření minulosti obsaženo důkladněji než v předchozích dokumentech? Jsou v přijatelné proporci vyjádřeny příčiny a následky utrpení spojeného s druhou světovou válkou? Tato otázka si vyžádala dlouhou rozpravu. Naši mrtví nás ještě nepřestali bolet.
Proto, a nejen proto přijímáme tvrzení, jímž německá strana přiznává v článku 2 odpovědnost Německa za vývoj, který vedl k Mnichovu, rozbití Československé republiky a jejímu obsazení a lituje toho. česká strana v této souvislosti vyjadřuje také lítost. Vyjadřuje ji nad utrpením a nad křivdami, které jednotliví lidé zakoušeli v souvislosti s nuceným vysídlením. Rozumíme tomu tak, že každé politické rozhodnutí týkající se ne jednotlivců, ale hromadně množiny lidí, dopadá nakonec na jednotlivce zvlášť. Na jednoho spravedlivě, na jiného nespravedlivě a v tom případě se stává křivdou. To, když se jaksi rozpočítává národní zisk či národní ztráta, národní oběť nebo národní vina při závěrečném účtování na jednotlivé lidi.
Podstatné pro naši odpověď Je ale to, že česká strana mluví o lítosti za tyto křivdy, německá mluví o lítosti a odpovědnosti. Vyjádření k minulosti je tedy v deklaraci hlubší a přesnější než v předcházejících česko-německých dokumentech a naše převažující odpověď na tuto otázku je tedy proto - ano.
Za druhé. Jsou v deklaraci lépe než v dřívějších dokumentech ošetřeny majetkoprávní otázky? Je ctěn náš právní řád více? V článku 4 je uveden text: Každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.
Tento bod se přirozeně týká majetkoprávních otázek. Německá strana tedy uznává, že Česká republika je vázána celým svým právním řádem včetně dekretu prezidenta republiky i rozhodnutím Ústavního soudu v této věci z r. 1995. Deklarace není smlouvou, ale politickým prohlášením. Nicméně toto politické prohlášení má mimořádně velkou váhu. Proto můžeme uzavřít, že toto ošetření majetkoprávních otázek je důkladnější než kterékoliv předchozí. Proto i na tuto otázku je převažující odpověď - ano.
Za třetí. Je otázka odškodnění ošetřena lépe než v předcházející době? I k této otázce byla velmi bohatá rozprava. Nicméně se objektivně ukazuje, že zatímco totalitní vlády byty po více než 40 let v této otázce naprosto neúspěšné a neschopné, je zde docílen alespoň dílčí úspěch ve formě zřízení fondu, jímž financované projekty mají být především ku prospěchu obětem násilí. Zde je třeba připomenout, že žádné odškodnění není nikdy odpovídající postoupenému utrpení a oběti utrpení si zaslouží stále naši svrchovanou úctu. Jen připomínám, že považuji za správné, že byl přijat náš zákon, jímž bylo obětem přiznání podaná ruka ve finanční humanitární výpomoci, byť ne asi dostatečné, ale našim lidem z našich prostředků. Na druhé straně zřízení fondu je i něčím, co má v sobě hloubku. Je dojednán jako fond nedělený jednotlivcům a tudíž zahrnuje vlastně symbolicky všechny oběti minulosti bez jakéhokoliv ohraničení. Proto i na tuto otázku si nakonec odpovídáme převažujícím - ano.
Za čtvrté. Vyhovuje deklarace záměrům koncepce rozvoje zahraniční politiky České republiky? I na tuto otázku je převažující odpověď ano, neboť deklarace celým svým obsahem nabízí přesnější pohled na otázky minulosti, uzavírá je a obrací koncentraci na budoucí spolupráci. Tak jsme došli k závěru, že deklarace je v těch nejpodstatnějších otázkách dokumentem, který jde dále a hlouběji než všechny dokumenty v minulosti, že diference mezi deklarací a dřívějšími dokumenty je pozitivní a shledali jsme v tom důvod doporučení sněmovně, aby ji schválila. Zabývali jsme se sice otázkou, zda deklarace mohla jít ještě dále a mohla být dokonalejší, ale jednoznačnou odpověď jsme zde nenalezli. Deklarace je totiž dílem kompromisu. Při vytváření společného textu nesmí mít žádná strana pocit převahy ani pocit podrobení se. Jen tehdy je dohoda spravedlivá a také do budoucna stabilní. Výhrady vznášené v deklaraci z obou stran, jsou do určité míry důkazem toho, že předložený text je blízký reálným možnostem přijatelným pro obě strany.
Zahraniční výbor považoval za nutné usilovat o konsensuální stanovisko. Proto také přijal bod usnesení navržený Čs. sociální demokracií, jímž doporučuje předsedovi sněmovny, aby při jednání se zástupci německého parlamentu jednal s cílem dosáhnout stejného uvozujícího usnesení v deklaraci a symetrického a důstojného projednání deklarace v obou parlamentech. Německý spolkový sněm přijal nakonec jen stručnou uvozovací větu:
S výjimkou hlasu komunistů bylo v zahraničním výboru konsensuálního stanoviska dosaženo. Poslanci SPR-RSČ se jednání, na němž se o deklaraci hlasovalo, nezúčastnili.
Své věcné sdělení doplním v závěru informací, že členové zahraničního výboru při projednávání deklarace, vnímali velmi silně i to, co k deklaraci říkají a píší spoluobčané. Tato vyjádření můžeme rozdělit do dvou skupin. První jsou ti, kteří její přijetí podporují, druzí ti, kteří jsou proti. Nebudu se zabývat první skupinou.
Skupina těch, kteří jsou proti, může být rozdělena na čtyři dílčí skupiny s různou motivací k nesouhlasu. První skupina je skupina těch, kteří snad ani nejsou proti deklaraci, ale připomínají své osobní vzpomínky na utrpení, jejichž otcové, matky, bratři, sestry zahynuli. Těm je zapotřebí říci, že se hluboce před jejich obětí skláníme a nikdy na ně nezapomeneme, ale žádáme je, aby se pokusili spolu s námi hledět kupředu.
Druhá skupina se obává o spravedlivé řešení majetkoprávních otázek. Těm je zapotřebí říci, že jsou článkem 4 řešeny lépe než se to dařilo dříve.
Třetí skupina je bohužel ta, jíž Je obtížné porozumět, kteří stojí zároveň proti hlavním cílům naší zahraniční politiky, proti integračnímu procesu. Jsou to hlasy, které se dají charakterizovat jen dvěma slovy. Být proti. Těm ale musím připomenout, že naše dějiny jsou stále provázeny skupinou, která je pouze proti. Proti byli poslanci KSČ, když přispívali k destabilizaci první republiky. Já vám nyní přečtu stručnou část stena ze 115. schůze Poslanecké sněmovny Národního shromáždění Československé republiky ze dne 27. března 1931, kde poslanec Václav Kopecký říká:
Prohlašujeme především my, čeští komunisté, že budeme hájiti a prosazovati právo na sebeurčení českým imperialismem potlačovaných částí německého národa až do odtržení v zájmu proletářské revoluce. Prohlašujeme, že stejně rozhodně budeme brániti a prosazovati právo na spojení všech částí německého národa v jeden celek.
Dnes nás titíž lidé straší něčím, co sami vlastně obhajovali. Kolik nás ví, kolik lidí ví o tomto dokumentu, o dokumentech tohoto druhu. Byly léta zakrývány. Jak s touto třetí skupinou. Třetí skupině je třeba otevřít archivy a tyto informace dát, aby své názory podle toho mohla sama upravit.
čtvrtou a poslední skupinou je skupina, která se upřímně táže, je souhlas s deklarací v našem národním zájmu? Doufám, že jsem ukázal, že je. A nejen v národním, ale v evropském. Proto vám navrhuji, abyste podpořili deklaraci.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Vilému Holáňovi. Hlásíte se, pánové, dva s faktickými. Jistě víte, že není možno faktickou udělit, když není otevřena rozprava. Možná, když byste mi vteřinku poskytli, tak by se to potom povedlo. V tomto okamžiku formálně, přesto, že už zaznělo mnoho slov k tomuto tématu, otevírám rozpravu a nejprve její všeobecnou část. Jako první se s faktickou poznámkou hlásí pan poslanec Krejsa. Poté pan poslanec Ransdorf.
Poslanec Josef Krejsa: Pane předsedající, dámy a pánové, podávám vzhledem k závažnosti projednávaného bodu v souladu se zákonem č. 90/1995 Sb. o jednacím řádu § 21 odst. 2 návrh usnesení tohoto znění:
Zasedání sněmovny se přerušuje na 120 dní, tj. do 11. 6. 1997. Žádám, aby o mém návrhu bylo hlasováno ihned.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji. Dámy a pánové, na žádost předsedů několika poslaneckých klubů - KDU-ČSL, ODS, ČSSD, ODA - před hlasováním o takovémto procedurálním návrhu vyhlašuji krátkou přestávku, tak aby bylo možno důstojným způsobem se dostavit do jednacího sálu.
Respektuji to, že se většina z vás rozhodla neopustit sněmovní síň, chtěl jsem dát šanci k tomu, aby přišli další kolegové. Pak budeme hlasovat o procedurálním návrhu.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, prosím, abyste zaujali svá místa, chystám se dát hlasovat o procedurálním návrhu pana poslance Krejsy, který navrhl, aby bylo jednání sněmovny přerušeno na 120 dnů. Datum jsem zapomněl, jak jste ho specifikoval, ale číslo 120 si pamatuji.
Kdo je pro to, aby sněmovna přerušila svou práci na 120 dní, ať zdvihne ruku a stiskne tlačítko v hlasování č. 122. Kdo je proti?
Tento návrh nebyl přijat poměrem hlasů 23 pro, 139 proti.
Dámy a pánové, byla zahájena rozprava. S faktickou poznámkou se přihlásil pan poslanec Ransdorf.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Já se domnívám, že zcela legitimně historická témata patří na půdu sněmovny, (Předsedající:
Promiňte, pane kolego, dámy a pánové, prosím o klid), ale jestliže pan kolega Vilém Holáň citoval jeden výrok, tak samozřejmě by bylo možné těch výroků uvést mnohem více. Při posouzení doby je třeba připomenout také to, že komunisté byli jako jediní, kteří nehlasovali pro Háchu. Ano, byli, jsou a budou pro spolupráci národů. Jestliže chce někoho pan Holáň vylučovat ze společenství tohoto národa, měl by se zamyslet také nad historií vlastní strany, protože to byla strana lidová, která se ostře stavěla proti samotné existenci Československé republiky, stejně jako katolická církev, a podle logiky, kterou tady přednesl, by samozřejmě na této půdě neměla co dělat.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Dámy a pánové, někteří kolegové a kolegyně, kteří se přihlásili do rozpravy, své přihlášky stáhli, prosím, abych dostával aktuální informace. Mám zde přihlášku pana předsedy zahraničního výboru. Chci se zeptat, zda hodlá ještě vystoupit? Není tomu tak. Pak je na řadě pan poslanec Jaroslav Novák, poté pan poslanec Grebeníček, Frank, Čelišová, Filip a další. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Jaroslav Novák.
Poslanec Jaroslav Novák: Pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi, ještě než začnu se svým příspěvkem, podat návrh, aby se o této deklaraci, o jejím schválení, hlasovalo po jménech. Myslím, že toto hlasování by bylo možno uskutečnit. Myslel bych si to vzhledem k důležitosti. Stačilo by, kdyby se hlasování o tomto návrhu uskutečnilo po mém skončení, nebo až po skončení obecné rozpravy.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Ano, děkuji, znamenám si ten návrh a budeme o něm rozhodovat poté, co skončí rozprava.
Poslanec Jaroslav Novák: Já bych ve svém příspěvku chtěl připomenout ony tradičně dobré vztahy mezi německým a českým národem, jak je deklarováno v deklaraci, a začal bych citací T. G. Masaryka: " Pro to, aby německá menšina zůstala s námi, se dovoláváme historického práva a faktu, že naši Němci nikdy o sloučení s Německem nestáli nejen za Rakouska, ale ani v době Českého království. Teprve pangermánská propaganda získala mezi nimi nejnověji vyznavače. Kdysi se i z české strany navrhovalo, aby se část německého území postoupila Německu. O plánu se uvažovalo také na mírových konferencích, rozumí se ve Versailles u Paříže po první světové válce. V Anglii a v Americe bylo dost přívrženců programu, aby se nové státy ohraničovaly pokud možno národnostně. Po zralé úvaze mi četní politikové, s nimiž jsem jednal, dali za pravdu, že zájmy hospodářské a nesouvislost značné části německých minorit svědčí pro naše historické právo. A toto stanovisko zvítězilo i na mírové konferenci.
Přihlédneme-li k poměrům mezi námi a našimi Němci, jak vypadaly za Rakouska a jak by je pangermáni chtěli mít ještě dnes, vzniká hlavní otázka: Co je spravedlivější? Aby 3 milióny, tj. zlomek německého národa, byly v neněmeckém státě, nebo aby 10 milióny Čechů a Slováků, tj. celý národ, bylo v německém státě?" Je to citováno z knihy T. G. M. "Světová revoluce" vydané v roce 1925.
Zajímavá věta, kterou bych vám teď přečetl, zní: "Odsun nebo vyhnání, chcete-li, nezačal roku 1945, ale rokem 1933", prohlásil Richard von Weitzsäcker při příležitosti 40. výročí konce druhé světové války.
A nyní bych se zmínil o několika důležitých datech, o začátku nacismu v Německu a o tom, jak se nacismus dostal v Německu k moci.
V roce 1933 30. ledna prezident Hindenburg jmenoval Adolfa Hitlera, předáka nacistické strany Nacionální socialistické německé dělnické strany (NSDAP), říšským kancléřem, předsedou německé vlády.
Rozpuštěním parlamentu 1. února a zapálením Říšského sněmu v Berlíně z 26. na 27. února v noci nastolil Hitler v Německu fašistickou diktaturu. 1. února předseda Německé nacionálně socialistické strany dělnické v Československu, zkráceně DNSAP, poslanec Rudolf Junk přednesl v československém parlamentě prohlášení, v němž uvítal jmenování Hitlera německým kancléřem a dodal, že jeho stranu nikdo a nikdy nepřinutí k loajalitě česko-slovenskému státu.
2. října téhož roku Konrád Henlein vydal provolání k ustanovení Sudetoněmecké vlastenecké fronty, Sudettendeutsche Heimatsfront, jako nového politického seskupení sudetských Němců. Vyzval do jejich řad všechny Němce bez rozdílu stran a stavu, hlásící se k německému kulturnímu a osudovému společenství.
Pár slov na vysvětlení o Sudetách.. Sudety, původně keltsky, bylo pohoří na dnešním česko-polském pomezí, německy Sudettenland. Tak se od října do prosince 1918 nazývala jedna z provincií tzv. Deutschböhmen, zaujímající severovýchodní Čechy, severní Moravu a Slezsko. Od října 1938 do dubna 1939 veškeré pohraniční území okupované podle Mnichovské dohody. Dodnes na tomto označení setrvávají některé kruhy v Německu.
Rok 1934: 18. září ve Wundsiedernu (?) v Bavorsku se Henlein setkal s Rudolfem Hessem, pravou rukou Adolfa Hitlera, kde Hess sdělil: Třetí říše k vám nabyla první, teda plnou důvěru.
Vysvětlení, co to je třetí říše, první, druhá atd. Za první německou říši se považovala středověká říše, za druhou německé císařství z roku 1871 až 1918 a za třetí označili nacisté svůj režim nastolený v roce 1933.
Brzy poté byla v Berlíně zřízena sudetoněmecká zastupitelská kancelář v čele s Franzem Burgerem, tzv. Burgerova kancelář. Německo začalo poskytovat Henleinovu hnutí nejen politickou, ale i materiální podporu.
Rok 1935: 30. dubna Sudetoněmecká vlastenecká fronta přejmenovaná na Sudetoněmeckou stranu, Sudettendeutsche Partei, se zkratkou SDP, v čele s Konrádem Henleinem. Místopředsedou této strany se stal Kari Hermann Frank. Na Slovensku současné vznikla Karpatendeutsche Partei, Strana karpatských Němců v čele s Franzem Karmazinem.
19. května téhož roku v parlamentních volbách se SDP stala druhou nejsilnější politickou stranou v Československé republice. Získala 15 % hlasů a měla 44 poslanců. K. H. Frank se stal předsedou poslaneckého klubu SDP.
V roce 1936 v době od 12. do 17. srpna Henlein přijel do Berlína na poradu s Hitlerem a dalšími nacistickými činiteli.
V roce 1937: 18. února československá vláda slíbila provést tzv. národnostní vyrovnání, které předpokládalo oživení hospodářského života v pohraničních oblastech po letech krize. Podle národnostního klíče měla být upravena struktura správního aparátu. Henlein nabízenou reformu neodmítl, ale na pokyn Berlína ji nepřijal.
1. června německý generální štáb začal na Hitlerův pokyn rozpracovávat plán přepadení Československa..
5. listopadu tajná porada u Hitlera o přípravě vpádu do Rakouska i Československa.
Rok 1938: 11. března německá vojska vpadla do Rakouska. Dva dny poté bylo Rakousko připojeno k Německu.
20. března v Říšském sněmu Hitler poprvé veřejně prohlašuje, že mezi zájmy Německa patří i ochrana Němců žijících v Československé republice.
28. března Hitler osobně sděluje Henleinovi a Frankovi, že má v úmyslu vyřešit v krátké době československý problém. Henleinovi řekl: Stojím za vámi a budete také zítra mým místodržícím, myslí se v Sudetách.. Smyslem je, aby Sudetoněmecká strana kladla takové požadavky, které jsou nepřijatelné pro československou vládu.
Nyní několik slov o dokumentech z Norimberka, které dokazují a usvědčují německé pohlaváry z této činnosti.
Po skončení procesu s nacistickými válečnými zločinci v Norimberku přivezl generál dr. Bohuslav Etcher(?), československý vyslanec a zplnomocněný ministr zastupující v procesu Československo, soubor nacistických dokumentů, týkajících se přípravy a provedení vpádu do Československa. Norimberskému tribunálu je předložil americký žalobce dr. Underone(?). Kniha dokumentů byla označena číslicí nula a pod tímto názvem ji po skončení tribunálu vydal v hektografované podobě odbor pro celostátní politické zpravodajství československého ministerstva vnitra. V úvodu knihy se zdůrazňuje, že nacistické dokumenty odhalují v celé šíři promyšlenost a připravenost zločinných úkladů o samostatnost československého státu, započatých ještě v době hlubokého míru, kdy se nikomu nesnilo o válce ve střední Evropě a kdy německá menšina, požívající všech demokratických práv, licoměrně předstírala loajalitu. Je mezi nimi i záznam o konferenci, konané v říšském kancléřství 5. listopadu 1937, který norimberský žalobce označil za jeden z nejpozoruhodnějších a nejúžasnějších dokumentů, který se nám dostal do rukou. Konference deset měsíců před Mnichovem předurčila pád československého státu. Když žalobce mluvil v Norimberku o uchvácení a zničení útlého a malého československého státu, řekl, že je to nejsmutnější kapitola historie lidstva.
Nyní bych vám přečetl záznam o poradě v říšském kancléřství 5. listopadu 1937: Porada se konala od 16. 15 do 20. 30 hodin a kromě Hitlera se jí zúčastnil von Bromberg, říšský ministr války, von Fritch(?), vrchní velitel branné moci, admirál Roder, vrchní velitel námořnictva, Göring, vrchní velitel letectva, von Neurath, říšský ministr zahraničních věcí.
Z několikastránkového Hosbachova záznamu - to byl plukovník, který ho pořídil - citujeme:
Na počátku prohlásil vůdce, že předmět dnešní konference je tak důležitý, že podrobná rozprava by se jistě v Jiných státech konala před kabinetem v plném obsazení. Nicméně on - vůdce - se rozhodl neprojednávat tuto záležitost v širším kruhu říšského kabinetu právě pro její důležitost. Jeho prohlášení jsou výsledkem podrobných úvah a jeho čtyřapůlletých zkušeností ve vládě. Rád by vysvětlil přítomným své základní myšlenky, pokud jde o možnost a nutnost rozšířit naši zahraniční politiku a žádá v zájmu prozíravé politiky, aby v případě jeho smrti byl tento jeho projev pokládán na jeho poslední vůli a testament. Vůdce potom prohlásil:
Cílem německé politiky je bezpečnost a zachování národa a jeho zvětšení. Následkem toho je to problém prostoru. Německý národ má 85 miliónů obyvatel, kteří vzhledem k početnosti a souvislosti sídlišť tvoří homogenní rasové těleso, jehož obdoba nemůže se nalézat v žádném jiném státě. Na druhé straně opodstatňuje požadavek širšího životního prostoru více než u kteréhokoli jiného národa.
Jestliže nebylo politickým důsledkem, aby byly splněny požadavky tohoto rasového tělesa na životní prostor, pak je to výsledkem historického vývoje po několik století a bude-li tento politický stav pokračovat, bude představovat největší nebezpečí pro zachování německého národa na jeho nynější vysoké úrovni.
Zastavení zhoršování německého živlu v Rakousku a v Československu je právě tak nepravděpodobné jako udržení nynějšího stavu v Německu samotném. Místo vzrůstu bude zavedena sterilita a jako důsledek objeví se po několika letech napětí politické povahy, poněvadž myšlenky politické a filozofické jsou stálé povahy jen potud, pokud jsou schopny vytvořit základnu pro uskutečnění skutečných nároků na existenci národa. Německá budoucnost je proto závislá jedině na rozřešení potřeby životního prostoru. Takové řešení může být přirozeně myšleno jen na omezenou dobu, asi na jednu až tři generace.
Nežli se dotknu otázky potřeby životního prostoru, musí být rozhodnuto, zda řešení německého postavení může být v budoucnosti dosaženo buď autarchií - zřejmě jde o autarkii, což je soběstačnost, byl to zřejmě špatný zápis pana plukovníka - nebo zvýšeným podílem na světovém obchodu a průmyslu.
Hitler dále podrobně analyzoval obě možnosti a došel k tomuto závěru: Německá otázka může být řešena jedině silou, a to není nikdy bez rizika. Bitvy Fridricha Velikého o Slezsko a Bismarkovy války proti Rakousku a Francii byly strašným rizikem a rychlost pruské reakce zabránila Rakousku zúčastnit se války.
Rozhodneme-li se použít síly s rizikem při našich budoucích podnicích, pak je nám ponecháno odpovědět na otázky, kdy a jak. Z tohoto hlediska Hitler uvažoval o třech variantách.
První předpokládala řešit německý prostorový problém nejpozději v roce 1943 až 1945. Nutnost akce před rokem 1943 až 1945 by přicházela v úvahu ve variantě dvě a tři.
Případ dvě: Povede-li sociální napětí ve Francii k vnitřní politické krizi takových rozměrů, že zaměstná francouzskou armádu a učiní ji tak nepoužitelnou ve válce proti Německu, pak přišel čas k akci proti Československu.
Případ tři: Bylo by stejně možno jednat proti Československu, kdyby Francie byla tak svázána válkou proti jinému státu, že by nemohla jít proti Německu.
Pro zlepšení naší vojenskopolitické pozice musí být naším prvním cílem v případě válečné zápletky dobýt Československa a Rakouska současně, aby se odstranila hrozba z boku v možném postupu na západ. V případě konfliktu s Francií nelze předpokládat, že Československo by vyhlásilo válku ve stejný den jako Francie. Nicméně touha Československa zúčastnit se války vzroste v poměru našeho oslabení. Jeho skutečná účast spočívala by v útoku na Slezsko směrem severním, nebo na západ. Jakmile je dobyto Československa a dosaženo společné hranice německo-maďarské, pak můžeme snadněji spoléhat na neutrální postoj Polska v německo-francouzském konfliktu.
O Československu se záznam Hitlerovy řeči zmiňuje ještě několikrát. Vůdce osobně věří, že se vší pravděpodobností Anglie a snad také Francie se již mlčky Československa zřekly a že si již zvykly na myšlenku, že tato otázka bude jednou řešena Německem.
Ačkoli obyvatelstvo Československa není řídké, vtělení Československa a Rakouska by přece znamenalo získání potravin pro 5-6 miliónů lidí na základě toho, že by bylo provedeno nucené vystěhování dvou miliónů lidí z Československa a jednoho miliónu z Rakouska. Ze strany Itálie není očekávána žádná opozice proti vyřízení Československa.
V případě, kdyby nastal případ dvě - ochromení Francie civilní válkou, pak by situace mělo být využito v každé době pro operace proti Československu, jelikož by byl vyřazen nejnebezpečnější nepřítel Německa. Datum našeho útoku na Československo a Rakousko musí být stanoveno nezávisle na průběhu italsko-francouzsko-anglické války a nespadalo by v jedno se začátkem vojenských operací těchto tří států.
Vůdce také nemyslel na vojenskou dohodu s Itálií a aby využil této jedinečně příznivé příležitosti, chce začít s operací proti Československu.. Útok na Československo měl být proveden s rychlostí blesku, Blitz-krieg-schnell.
Kdyby již zmíněný středozemský konflikt vedl k všeobecné mobilizaci v Evropě, pak bychom museli začít s operacemi proti Československu ihned.
Nyní několik slov o tzv. zeleném plánu, Fall-green, jehož cílem bylo obsadit Československo bleskovou akcí. Vojenský plán přepadení Československa, který již od 1. června 1937 začal rozpracovávat německý generální štáb, dostal krycí název Fall-green. Podle svědectví knihy "O" se 21. dubna 1938 uskutečnila rozprava mezi Hitlerem a generálem Wilhelmem Keitlem, tehdy šéfem vrchního velení německé armády - v roce 1946 byl popraven v Norimberku jako válečný zločinec. Hitler a Keitler schválili základy studie válečného plánu Green. Kniha "O" uvádí:
"a) stránka politická:
1. útok se strategickým překvapením z čista jasna bez nějaké příčiny nebo možnosti ospravedlnění byl zamítnut. Jeho výsledkem by bylo nepřátelské světové mínění, které může vést ke kritické situaci. Takové opatření je ospravedlněno jen po vyloučení posledního protivníka na pevnině;
2. akce v podobě diplomatických srážek, které postupně přejdou v krizi a povedou k válce;
3. blesková akce s následkem incidentu, např. zavraždění německého velvyslance v souvislosti s protiněmeckými demonstracemi;
b) vojenské závěry:
1. musí být vykonány přípravy pro politické možnosti dvě a tři. Případ dvě je nežádoucí, ježto Zelený - rozuměj ČSR - by učinil bezpečnostní opatření;
2. ztráta času, způsobená dopravou valné části divizí železnicí, která je nevyhnutelná, ale musí být pokud možno snížena, nesmí bránit bleskovému úderu v době akce;
3. oddělené údery musí být provedeny bezprostředně s cílem proniknout nepřátelskými opevněnými liniemi na četných místech a ve strategicky výhodném směru. Údery musí být propracovány do nejmenších podrobností. Současnými útoky pozemního vojska a letectva jednotlivé proudy musí mít podporu letectva, např. střemhlavá bombardovací letadla, odříznutí objektů v místech vzniku, zabraňování v přísunu záloh, ničení spojovacích prostředků a tím odříznutí posádek;
4. politicky jsou rozhodné první čtyři dny vojenské akce. Nedostaví-li se značný vojenský úspěch, vznikne jistě evropská krize.
Hotový pakt musí prokázat nesmyslnost zahraniční vojenské intervence, přilákat spojence do plánu a demoralizovat zeleného, tj. Československou republiku.
Dne 30. května 1938 podepisuje Keitel upřesněný fall grün chápaný jako válka na dvou frontách s hlavním úsilím na jihovýchod, strategické soustředění na Československou republiku.
V části plánu označené Politické předpoklady se uvádí: "Je mým nezměnitelným rozhodnutím zničit Československo vojenskou akcí v blízké budoucnosti. Je úkolem politických vůdců vyčkat nebo vyvolat politicky a vojensky vhodný okamžik."
V části nazvané Závěry pro přípravu zeleného plánu se píše:
"a) Je podstatným pro válku zbraněmi, aby bylo plně využito prvku
překvapení jako nejdůležitějšího činitele přispívajícího k úspěchu provedením připravených opatření již v čase míru a neočekávaně rychlým průběhem akce. Je tedy podstatné vytvořit během prvních čtyř dnů situaci, která nepřátelským národům žádostivým intervenovat jasně ukáže beznadějnost československé vojenské situace a která zároveň podnítí národy s územními požadavky vůči Československu, aby bezprostředně proti němu zakročily."
V instrukci z 24. srpna 1938 podepsané plk. Jodlem se upřesňuje: "Operace Grün bude zahájena incidentem v Československu, který dá Německu popud pro vojenský zásah. Jestliže z technických důvodů budou považovány večerní hodiny za žádoucí pro incident, tedy následující den nemůže být den X, nýbrž musí to být až den poté. V každém případě musíme jednat podle zásady, že před indicentem nesmí být podniknuto nic, co by nasvědčovalo mobilizaci a že po incidentu musí být podniknuta akce s největší rychlostí."
V tomto okamžiku bych svůj projev ukončil s tím, že nechci nějak zdržovat toto jednání a navrhoval bych aby bylo hlasováno o mém původním návrhu, to znamená jak by proběhlo hlasování, že by mělo proběhnout po jménech. Zatím děkuji za pozornost.