Úterý 11. února 1997

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu ministrovi Bratinkovi. Prosím pana předsedu klubu Uhdeho, aby se ujal slova. Připraví se pan kolega Ivan Mašek.

Poslanec Milan Uhde: Vážený pane místopředsedo, vážení členové vlády, vážené kolegyně, vážení kolegové, zorný úhel, pod nímž vznikl text česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, zahrnuje jak pohled do minulosti, tak do budoucnosti. Úkolem deklarace bylo nalézt mezi českým a německým pohledem vzájemnou shodu nebo alespoň konstatovat, v čem úplné shody dosaženo nebylo.

Když po válce velký německý filosof Karl Jaspers ve svém proslulém eseji "Otázka viny" poprvé popsal fenomén zločinného státu a vyzval Němce, aby v absolutním morálním ohledu přijali vědomí viny za nacistický režim a jeho teroristické počínání, rozuměl mu z jeho krajanů málokdo. Většinou se cítili nevinní.

Vliv demokratické společenské atmosféry, vliv politiky demokratických stran reprezentovaných muži typu Adenauerova a Brandtova a vliv skvělé německé poválečné kultury a publicistiky způsobil, že se Němcům postupně stal vlastním obecný pocit zodpovědnosti za to, co se v Německu, v Evropě a ve světě v letech 1933 až 1945 stalo, zejména pocit zodpovědnosti za to, aby se to neopakovalo.

V Deklaraci se k tomu vztahuje Čl. II - cituji:

"Německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i rozbití a obsazení Československé republiky."

Při jednání o Deklaraci však zároveň vyšlo najevo, že je pro naše německé sousedy nepřijatelné, aby se právně definovatelná vina vztahovala na jiné Němce než na vinné konkrétně. československé zákony sice nezacházely s pojmem kolektivní viny, ale k poválečnému vystěhování z Československa odsoudily i Němce, kteří se provinili jen tím, že nacismu nekladli prokazatelný a zjevný odpor.

Na německé straně se v průběhu jednání o textu Deklarace ozvaly z nejrůznějších úst projevy očekávání, že by tudíž měl dnešní český poslanec hlasovat pro zrušení zákonů, které rozhodly o nedobrovolném vystěhování Němců z československého území, vyjma pouze aktivní antinacisty, a také o propadnutí německého majetku. K takovému hlasování však u nás v naší sněmovně nedošlo a nedojde. Rušit poválečné zákony a restituovat, to znamená obnovovat stav věcí z května 1945, není možné a ani napříště to možné nebude, neboť je po uplynulém půlstoletí neobnovitelný bez nových křivd.

Nedobrovolné vystěhování Němců z Československa byl kromě toho závěrečný akt 2. světové války, i když proběhl poté, co oficiálně skončila. Soudit jeho vykonavatele dnešními měřítky znamená vytrhnout jej z dobových souvislostí, z řetězce příčin a následků, na jehož počátku byl nacismus.

Česká diplomacie toto hledisko a tento závěr úspěšně obhájila a zaslouží za to plné absolutorium. V deklaraci o tom stojí, že -cituji - "každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor". Konec citátu. Ostré odlišení soukromého práva od práva veřejného, platné v německém právním systému, nedovoluje německé vládě vzdát se jménem jednotlivých občanů jejich soukromých nároků např. na majetek. Otázka majetkových nároků někdejších československých občanů německé národnosti není tedy uzavřena, ale jen v tom smyslu, že se svého majetku budou moci jako soukromé osoby dožadovat u českých, případně u evropských soudů. Učiní-li to, zůstanou nepochybně bez naděje na úspěch. Kromě demonstrativního cíle tím budou manifestovat mravní nesoudnost, totiž vůli získat zpět majetek, zatímco hodnoty ztracené na české straně, především životy povražděných, vrátit zpět neumějí. Podporu německé vlády pro tyto své snahy nezískají.

Výstižným slovem pro náš vztah k historickému zřetězení tragických dějů, které začaly nacismem a 2. světovou válkou a skončily komunismem, je lítost. Ten, kdo z hlubokých příčin nemůže napravit, co zlého se stalo, alespoň minulých událostí lituje. Ano, je nám líto, že se tolik Němců rozhodlo pro nacistickou diktaturu a dodalo jí sílu k zahájení vyhlazovací války. Je nám líto, že staleté soužití německých a českých lidí v našich zemích, soužití bohaté na konflikty, ale i na vzájemnou inspiraci, skončilo při nedobrovolném vystěhování také křivdami na nevinných lidech.

Vedle oboustranné lítosti se však v Deklaraci ozývá i projev oboustranného odhodlání - cituji - "nezatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami, pocházejícími z minulosti" - konec citátu, protože spáchané křivdy náležejí k minulosti a je třeba zaměřit se na budoucnost.

Rozdíl právního pojetí na obou stranách sice nedovolil vypracovat společný dokument právní a smluvní povahy, ale obě strany přesto našly v Deklaraci způsob a formu, jak si Češi a Němci mohou dnes spolu říci, co svému sousedovi říci potřebují, aby vznikla lepší základna příští spolupráce. Je na nás, čím ji naplníme. Jsem přesvědčen, že nová příležitost k evropsky pojatému sousedství s německým státem jako dotek a styk dvou demokracií je nedocenitelná. Partnerské projekty, česko-německá diskusní fóra, společná vědecké a ekologické projekty, jazyková výuka, přeshraniční součinnost, setkávání mladých lidí - to vše za finanční podpory společného česko-německého fondu představuje příslib konkrétních kroků k lepšímu vzájemnému poznání a pochopení. Něco dobrého společně udělat je osvědčený návod ke smíru tam, kde je smíru potřeba, a ke sblížení tam, kde už ke smíru došlo.

Přijetí Deklarace se zároveň stává zkouškou naší zralosti pro Evropu a pro evropskou integraci. Je příznačné, že odpůrci Deklarace a pochybovači o jejím smyslu zároveň odporují naší cestě do evropských hospodářských a obranných struktur nebo o ní pochybují. Vedou nás na známou cestu intolerance a nenávisti, kterou ztělesňují i vnitropoliticky.

Vážený pane místopředsedo, vážení členové vlády, vážené kolegyně a kolegové, v České republice není téměř rodiny, která by nebyla postižena dvěma totalitními režimy, jež se postupně vepsaly do moderních českých dějin. Jako mnozí z vás i já v tuto chvíli myslím na své povražděné příbuzné a známé, na zmařené lidské osudy, na hromadné zločiny a hromadné utrpení. Jsem přesvědčen, že překonat tyto zážitky a zabezpečit se před jejich opakováním můžeme jen ve spolupracující a otevřené Evropě a že o to máme usilovat společně, zejména se svými sousedy -s Poláky, Rakušany a Němci. Deklarace významně předznamenává toto úsilí. Budu pro ni hlasovat a mých 67 kolegyň a kolegů z poslaneckého klubu ODS mě požádalo, aby vám sdělil, že budou hlasovat stejně jako já. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu předsedovi Uhdemu, slovo má předseda klubu Ivan Mašek, připraví se kolega Josef Borák.

Poslanec Ivan Mašek: Vážený pane předsedající, vážený pane premiére, vážení členové vlády, dámy a pánové, i já patřím k těm, kteří od počátku přijetí deklarace o česko-německých vztazích podporovali i iniciovali vyjednávání o takovém textu. Protože předřečníci přednesli po mém soudu všechny argumenty pro deklaraci ve svých projevech, hodlám se ve svém vystoupení zabývat některými námitkami proti deklaraci, námitkami, které zaznívají ve sdělovacích prostředcích a které za chvíli budou pravděpodobně zaznívat i v této sněmovně.

Mám dojem, že námitky vůči této deklaraci nebo jejímu textu lze rozdělit na dva druhy. První druh námitek jsou námitky vůči údajným právním důsledkům této deklarace. Ty jsou dvojího typu. První typ námitek vyčítá deklaraci, že není dostatečně právně závazná, např. v oblasti odškodnění obětí nacismu. Druhý typ námitek je právě opačný a tvrdí, že deklarace narušuje právní vztahy a obvykle se tvrdí, že umožňuje v budoucnosti vymáhat bývalý německý majetek v Sudetách a podobně.

Co k tomu říci? Ano, deklarace je symbolický krok v procesu česko-německého usmíření a rozvíjení dobrých sousedských vztahů. Takový symbolický krok má ovšem významné politické důsledky. Jeho závaznost je politická, ale není právní. Není tedy na místě vyčítat tomuto textu, který plní tuto symbolickou politickou úlohu, že nemá právní závaznost např. mezinárodních smluv.

Na druhé straně není pravda, že by tato deklarace nějakým způsobem měnila dosavadní právní stav. Tato deklarace nezpochybňuje český právní řád, nezpochybňuje tedy ani dekrety prezidenta Beneše, ani rozhodnutí Ústavního soudu z března 1995 a ani další části našeho právního řádu, které brání tomu, aby bývalý německý majetek mohl být na našem území vymáhán. Tato deklarace také nezpochybňuje německý právní řád žádným způsobem, a to ani ty jeho části, které brání tomu, aby takový majetek mohl být německými občany vymáhán jak na německém území, tak v zahraničí. Nezpochybňuje ani převodní smlouvu z 23. října 1954, která ve smyslu protokolu o ukončení okupačního režimu ve Spolkové republice Německo v části VI, čl. 3 definuje závazek Spolkové republiky Německo, že nevznese v budoucnu žádné námitky proti opatřením, která byla provedena proti německým majetkovým hodnotám v zahraničí, a která dále v části IX, čl. 1 obsahuje závazek Německa nevznášet jakékoli nároky vyplývající z opatření států antifašistické koalice v otázkách propadnutí německého majetku na území cizích států. Nezpochybňuje ani další podobné závazky. Tolik k prvnímu druhu námitek.

Druhý okruh námitek je ovšem jiný. Jsou to námitky, řekl bych, iracionální, které pracují s otázkami viny, jsou založené na pocitech křivdy a na dlouho živených obavách a strachu z nepřítele. Tady opět musíme rozlišit. Jsou zde dva typy nositelů těchto námitek. Je třeba se chovat s úctou a pochopením k těm odpůrcům deklarace nebo některých jejích částí, kteří byli postiženi osobně, v rodině nebo jinak blízce nacionálně socialistickým násilím, ale na druhé straně je třeba ostře odsoudit ty, kteří těchto starých křivd, těchto oprávněných pocitů zranění zneužívají například k pálení vlajek demokratických států, k rozněcování národností a jiné nenávisti a k politické hysterii vůbec.

Na závěr chci říci, že se domnívám, že tato deklarace, která je symbolickým politickým krokem, je krokem, který je v zájmu pozitivní spolupráce s Německem a s celou Evropou a tvrdím, že její přijetí je jednoznačně v českém národním zájmu (potlesk).

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu předsedovi Maškovi, slovo má pan předseda klubu Josef Borák, připraví se pan ministr Vladimír Dlouhý.

Poslanec Josef Borák; Pane předsedající, pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážená vládo, dámy a pánové, nestává se často, aby se na této parlamentní půdě projednával tak osobitý dokument, jako je česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Dokument, který mnohé reflektuje, mnohé chce uzavřít, mnohé předurčuje, ale především vybízí ke vzájemnému respektu a co nejširší vzájemné spolupráci v duchu našich křesťanských a humanitních tradic. Jde o dokument, o kterém se již hodně diskutovalo na všech úrovních a který byl posuzován ze všech možných úhlů a stran. Všichni více či méně zainteresovaní se snažili dokazovat klady či zápory, vyrovnanost či malou vyrovnanost deklarace jako celku nebo dokonce v ní skrytou závislost jedné strany na druhé.

Hodnocení byla někdy příliš osobní, někdy až zatracující v přesvědčení nemožnosti dát na tak malou plochu papíru tak složitou problematiku, jako jsou komplikované vztahy dvou více než tisíc let vedle sebe žijících národů. Proto se ani nedivme lidem, kteří se v těchto vztazích neumí orientovat, nebo se dokonce bojí v nich orientovat. A ani se nedivme lidem, zahleděným do sebe, lidem zatemněným svým já natolik, že kolem sebe nevidí ani blízkého člověka, natož vzdálenějšího souseda, prosícího o odpuštění a připraveného odpustit.

Nedivme se lidem, a ani je nemůžeme brát příliš vážně, kteří jsou zakomplexovaní svými černými či rudými myšlenkami a zkratkovitými primitivními tahy s vidinou vítězství prostřednictvím hrubé síly či uprskaným chvastounstvím. Jde totiž o daň totalitě, k níž bychom se už neměli vracet.

Kolegyně a kolegové, dámy a pánové, jsem přesvědčen, že náš parlament má mnoho důvodů pro přijetí česko-německé deklarace. Již dnes existuje nekonečné množství vzájemných kontaktů ve všech možných oblastech a na všech možných úrovních. A co je pro mne velmi povzbudivé, že v drtivé většině figurují v těchto vztazích mladí lidé, lidé hledící více do budoucnosti než připouštějící, aby nad nimi vítězila minulost. Tito lidé ví, že minulost lze popsat, že lze se z ní poučit, ale nelze vidět jen ji, nelze zachytit její všechny ony nejjemnější nuance jen proto, aby se lidé propadali více a více do bažin kolotoče vzájemných odplat a vzájemného vytváření komunisticky zvrácených obrazů nepřítele. To by nebyla cesta budoucnosti našich zemí a potažmo nové Evropy, to by byla cesta kříže a nových utrpení. Vždyť Evropa zítřka, jak se všichni domníváme, nebude Evropa nesmiřitelných antagonismů, skeptických pesimistů, či neustálých podezíravců, ale bude to Evropa dialogu, Evropa dělné spolupráce, Evropa optimismu a míru. Nebo snad chceme nové diktatury, ať už nacistické či komunisticko-atheistické? Nutno odpustit a nebát se uchopit podávanou ruku. Jen ten, kdo poznal nekonečnou sílu odpuštění ví, o čem mluvím.

Dámy a pánové, považuji česko-německou deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji za společné politické prohlášení vlád, které potvrdí parlamenty obou států. Na německé straně se již tak stalo. V tomto materiálu je vyjádřena jasná vůle obou stran nezatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami minulosti, aniž by byl jakkoli zpochybněn budoucí dialog o historických, současných ale i budoucích tématech vzájemného soužití a vzájemné spolupráce. Tento text nemůže u postižených smazat všechny ony stránky negativních okamžiků rozmanité historie našich národů, ale může napomoci co nejrychleji překonat deformované myšlení a pomoci dále utvářet platformu dobrých sousedských vztahů.

Dámy a pánové, dejme společné česko-německé deklaraci, dokumentu s neopominutelným morálním rozměrem, váhu důstojnou této historické chvíle. Potvrďme to, co zhodnotí až s od-stupem času budoucí generace, abychom se nemuseli stydět, že jsme propásli okamžik, který se už nemusí vrátit. Klub KDU-ČSL se rozhodl hlasovat pro tuto deklaraci. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu kolegovi Borákovi a prosím, aby se slova ujal pan ministr Vladimír Dlouhý.

Ministr průmyslu a obchodu ČR Vladimír Dlouhý: Vážený pane předsedající, pane premiére, vážení členové vlády, paní poslankyně, páni poslanci, dovolte mi, abych se též vyjádřil k česko-německé deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Nechci dnes hovořit jako ministr průmyslu a obchodu, který by snad dokládal hospodářské výhody úzké spolupráce se sousedním Německem, neboť ty jsou zřejmé, ani nechci prostě opakovat to, co už bylo tolikrát řečeno a zdůvodňováno.

Chtěl bych se na chvíli zamyslet nad návrhem deklarace v jeho lidské dimenzi, jako občan tohoto státu a poslanec, jako člověk, který si Českou republiku v dohledné budoucnosti neumí představit jinak než jako jednu z platných a aktivních členských zemí Evropské unie a Severoatlantické aliance. Moje úloha se bude především týkat samotné podstaty a charakteru projednávané deklarace, jimiž je přirozeně předurčen i její konkrétní obsah a dikce.

Chci potvrdit, že hlavní význam deklarace je v její kvalitě vzájemného politického kroku, který jako takový může být přijímán s různými jemnostmi v interpretaci v každé z partnerských zemí, a to s ohledem na stávající úroveň pochopení vlastní minulosti na zralost demokratického prostředí a institucí, na míře společenského konsensu v otázkách politického a hospodářského směřování a jistě i na dalších skutečnostech.

Kýžená vyváženost obsahu formulací tohoto dokumentu je též výslednicí složitých procesů vyjednávání, projekce reálné váhy každého z partnerů, věrohodnosti jejich úsilí o vypořádání se se složitými kapitolami společné historie, širšími souvislostmi stavu a úrovně mezinárodních vztahů dané doby, jejich regionálním rámcem a řadou dalších faktorů.

Nepochybně určující charakteristikou dokumentu je - jistě při určitém zjednodušení - snaha dvou sousedních států učinit vstřícné, svými důsledky do budoucnosti orientované gesto ke zlepšení atmosféry vzájemných vztahů po dějinných událostech koncem 80. let, tedy pádu totality a skončení bipolárně rozděleného světa, přičemž k tomu dochází v předvečer historicky neméně důležitého aktu - spojení osudů obou sousedních národů a států v časově neohraničeném projektu evropské a euroatlantické politické, hospodářské, bezpečnostní a obranné integrace.

Dopady takto významných změn státní a společenské orientace, jakož i rozhodnutí tohoto zásadního rázu vyžadují uskutečnění gest mimořádného charakteru, která nejen zdůrazňují význam momentu rozhodnutí, ale jsou také většinou schopna zvýšit motivaci k jejich realizaci a naplňování. Byla snad vstřícná gesta usmíření Němců a Francouzů při zakládání evropských společenství menší, nežli náš dnešní počin vůči německému sousedu? Neměli Američané při realizaci Marshallova plánu, při zakládání Severoatlantické aliance stejné ohledy na své tisíce padlých válečných obětí, neměli stejné debaty a dohody o pojmech trestu a odpuštění, o věrohodnosti nových partnerů - svých nedávných nepřátel? Určitě měli, a to dokonce v umocněné podobě dané krátkostí doby, která tehdy národy dělila od prožitých hrůz.

Role víry a důvěry ve schopnost poučení se partnerů, v sílu demokratických přeměn i v přátelství dříve znepřátelených národů byla v tomto procesu veliká a co je důležitější, čas ukázal správnost tohoto přístupu. Ano, i od nás se ono gesto politické zralosti očekává jako čin vlastního národního a společenského uvědomění, jako naše demokratická legitimace a jako investice důvěry ve společnou budoucnost. Očekává se to od nás před vstupem do Evropské unie a Severoatlantické aliance.

Nechci opakovat, že naše volba je ve srovnání s minulostí integračních procesů mnohem snazší o to, že SRN za téměř půl století svého demokratického vývoje svoji vlastní zralost ke spolehlivému partnerství, přátelské spolupráci a skutečnému evropanství věrohodně prokazovala a prokazuje.

Rád bych z tohoto zorného úhlu také odmítl opakované výhrady o tom, že sice lze důvěřovat stávající vládě SRN, ale je oprávněné se obávat německých vlád příštích. Takový může být pouze názor lidí, kteří nepochopili nic z podstaty a síly demokratických a integračních procesů, které náš kontinent v poválečné době utvářely. Myšlenka, že by střídání vlád některé z členských zemí Evropské unie, příp. NATO mohlo zásadnějším způsobem ovlivnit celý demokratický vývoj těchto států či kolektivních integračních seskupení, popř. otevřít prostor hegemonismu nebo agresivitě jednoho z členských států, je myšlenkou nejen zcestnou a nepodloženou, nýbrž koneckonců i zlovolnou. Vzájemné prorůstání a rozvoj systému evropské a transatlantické integrace ve společenském životě členských států vytvořily na našem kontinentě konsolidovaný a stabilizovaný stav věcí, který tady nikdy v historii neexistoval a který dává dostatečné záruky pro budoucnost.

Podobně jako většina z vás se i já snažím posuzovat obsah a dikci deklarace očima tří generací, které se obvykle pod střechami našich domů setkávají - prarodiče, rodiče a děti, každý se svou mírou životních zkušeností, představ i nadějí, se svým osobním náhledem na budoucnost. Deklarace má v této poloze nesnadný úkol na obou stranách našich západních hranic. Musí vést k pojmenování tragédie minulosti tak, jak je pociťovali jejich pamětníci, naši rodiče či prarodiče, tedy generace zvláště postižené válečnými útrapami, a to i ve srovnání s obdobími mírového soužití v historii Čechů a Němců v tomto regionu. Musí rovněž odrazit smíšený obraz, který v myšlení a postojích válkou nezatížené generace vytvořila neobjektivní výchova a propaganda totalitního režimu, kombinovaná pro šťastnější z naší generace osobní zkušeností veliké podpory Německa demokratizačním snahám české veřejnosti, našemu disentu, ale i praxí dobrých obchodních, profesionálních i osobně přátelských vztahů s německými partnery. Musí vést k vytvoření vztahu pro plný a smysluplný rozvoj generace našich dětí, které spatřují v německých vrstevnících své nejbližší sousedy a platné partnery při společném díle vytváření jednotné a dynamické Evropy.

A konečně musí vést k nalezení společného jmenovatele různorodých politických, ale již i zmíněných generačních zájmů, což nemohlo být a není snadné.

Nehledě na mnohé dotazy a náměty na vylepšení, které by jistě každý z nás byl schopen k textu formulovat, zůstávám přesvědčen, že deklarace je dokumentem dobrým, ve všech zásadních otázkách vyváženým a že se stane oním žádoucím východiskem dalšího vytváření velice bohaté a členité konstrukce vzájemných vztahů mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo, vztahů dvou rovnoprávných, spřátelených a sebevědomých národů, vztahů přinášejících výhody oběma stranám a pevně zakotvujícím oba naše sousední státy v geopolitickém kontextu sjednocující se Evropy.

Přiznejme si však též, že deklarace si bude vyžadovat naší cílevědomé práce, která jediná ji může naplnit životem a zaplašit případné obavy pociťované určitou částí naší veřejnosti.

Ze všech těchto důvodů, dámy a pánové, se domnívám, že deklarace si zaslouží naši podporu. Budu pro ni hlasovat. Prosím vás všechny, abyste ji též svým hlasováním podpořili. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu ministrovi Dlouhému. Slovo má poslanec Vojtěch Filip.

Poslanec Vojtěch Filip: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, já jsem skutečně měl technickou připomínku, protože ve chvíli, kdy jsem se hlásil, jsem s sebou ani neměl příslušný text, takže jsem chtěl požádat o 15 minut přestávky na to, abychom si texty zajistili. Nečekal Jsem po klidném jednání politického grémia, že tento námět bude takovým způsobem, bez možnosti si pro text dojít, schválen.

Přesto i teď žádám o krátké přerušení jednání této schůze cca na 10 minut, a to nikoli pro texty, protože většina si pro ně už zašla, ale z jiného důvodu. Žádal bych, aby Kancelář Poslanecké sněmovny zabezpečila rozdání a doručení poslancům druhého autentického textu česko-německé deklarace, tj. deklarace v německé řeči, a zároveň text obou dopisů ministrů zahraničních věcí, které si vyměnili 21. 1. 1997 vzhledem k tomu, že se bezprostředně týkají projednávaného textu.

Zároveň bychom přestávky mohli využít k tomu, aby ty televizní štáby, které projevily zájem o natáčení této diskuse, mohly vejít do sálu, protože jsme byli v kuloárech informováni, že k přítomnosti televizních kamer v sále je zapotřebí přítomnosti pracovníků tiskového střediska, prý z toho důvodu, aby kamery nepřekážely v průchodu apod. Ačkoli jsme upřímně překvapeni touto nenadálou a dojemnou péčí o poslance právě při projednávání tohoto bodu, přikláníme se k tomu a žádali bychom, aby během přestávky Kancelář sněmovny vyřešila umístění kamer v jednacím sále a nezbytných pracovníků těch televizních štábů, které projevují zájem natáčet tuto diskusi. Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji, pane předsedo. Já si ale nejsem jist, zda během 10 minut se podaří jaksi připravit všechny podklady a materiály a namnožit. l když se to týká pozměňovacích návrhů nebo čehokoli Jiného, tak to trvá o něco déle. čiti já to beru jako návrh na přestávku, která může některým pomoci, aby si pro ty podklady došli, ale - dobře, zaregistroval jsem.

S faktickou poznámkou pan kolega Holáň.

Poslanec Vilém Holáň: Německý text jednak mají všichni členové zahraničního výboru, jednak je k dispozici v kanceláři zahraničního výboru.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji. Dámy a pánové, já se nebráním tomu požadavku, já jsem se jenom chtěl zeptat, a možná by to byl námět pro předsedy jednotlivých klubů, aby využili té krátké přestávky, kterou bezpochyby vyhlásím, k tomu, aby zjistili uvnitř svého klubu poptávku po tom německém textu a po těch dopisech tak, aby prostě Kancelář zajistila odpovídající počet. Možná, že to nebude celých 200. Vůbec nejsem proti tomu, abychom ty podklady měli.

Hlásil se ještě pan kolega Škromach, potom pan kolega Ransdorf, prosím, jestli je to také příspěvek s nějakou informací, která se týká podkladů.

Poslanec Zdeněk Škromach: Jenom technická ohledně stenografického zápisu a hlasování o zařazení bodu Česko-německé deklarace na pořad jednání, že jsem hlasoval ne a v zápisu je ano.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji za tuto poznámku. Pan kolega Ransdorf.

Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, já bych chtěl upozornit na to, že otázka dopisů, které si vyměnili ministři zahraničních věcí, byla zmíněna na zahraničním výboru a byli jsme ujištěni, že je v technických možnostech, aby tyto dopisy poslanci dostali. Domnívám se, že by bylo žádoucí tomuto požadavku vyhovět i z toho důvodu, že to je nesmírně důležité pro interpretace, které se objevovaly na půdě Spolkového sněmu při projednávání tohoto bodu, a zejména poslanci CSU, ale i někteří další, se na tyto dopisy odvolávají. Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji. S poznámkou přímo k této věci pan předseda zahraničního výboru.

Poslanec Vilém Holáň: Kvůli přesnosti: Ty dopisy si musí každý vyžádat, samozřejmě. Nikdo nezajistil, že ty dopisy mohou být, bylo řečeno, že se požádá o ty dopisy. Kvůli přesnosti, ne že někdo slíbil, že dopisy budou.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Já jsem tomu nerozuměl. Dámy a pánové, tedy pánové,- v tomto okamžiku navrhuji přerušit tu polemiku. Já se nebráním, já myslím, že i v tomto okamžiku nebo v této věci je možno použít stejný mechanismus. Zástupci některých klubů už mě informují o tom, jaký počet či že žádný počet nepožadují. Prosím soustřeďme tyto informace během té přestávky a nechť je potom ten který příslušný počet podkladů rozdán.

Vyhlašuji přestávku do 16. 15 hodin,

(Schůze přerušena do 16. 15 hodin.)

(Schůze opět zahájena v 16. 22 hodin.)

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Vážené kolegyně, vážení kolegové, prosím, abyste se dostavili do jednací síně, abyste zaujali svá místa tak, abychom mohli pokračovat v projednávání tohoto bodu. Prosím, aby ve sněmovně zůstali pouze poslanci, případně potřebný personál.

Dámy a pánové, budeme pokračovat v projednávání tohoto bodu. Jako další s právem přednosti se o slovo přihlásil pan předseda klubu Sládek, kterého prosím, aby se ujal slova.

Poslanec Miroslav Sládek: Pane předsedající, dámy a pánové, nejprve bych přednesl procedurální návrh. Prosím, aby o něm bylo hlasováno bezprostředně a poté bych pokračoval ve svém slovu. Návrh zní: Přerušit projednávání tohoto bodu řekněme na jednu hodinu, během které by se sešel imunitní a mandátový výbor, takže by mohl být zařazen nový bod, a to je Návrh mandátového a imunitního výboru k žádosti o vyslovení souhlasu k trestnímu stíhání poslance Miroslava Sládka. Je nutné ještě dlouho před tím, než se bude hlasovat o česko-německé deklaraci, aby bylo jasné, kdo slouží čí zájmům.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Dámy a pánové, dovolil jsem si vás odhlásit. Prosím, abyste se znovu zaregistrovali. Pana poslance Sládka prosím, aby mě sledoval, zda rekapituluji jeho procedurální návrh správně. Je to návrh na to, aby projednávání tohoto bodu bylo přerušeno zhruba na jednu hodinu s tím, aby se v přestávce sešel mandátový a imunitní výbor, aby po jeho jednání mohl být projednáván bod, o kterém jste mluvil, čili bod Souhlas Poslanecké sněmovny s vydáním pana poslance Miroslava Sládka k trestnímu stíhání. Takto zní komplexní procedurální návrh pana poslance Sládka.

Omlouvám se, tak jak dobíhají kolegové a kolegyně, žádají o rekapitulaci. Pan poslanec Sládek navrhuje, aby právě projednávaný bod byl přerušen, aby jednání sněmovny bylo přerušeno zhruba na hodinu, aby se v přestávce sešel k záležitosti, která se týká jeho osoby, mandátový a imunitní výbor, aby - jestli jsem tomu dobře rozuměl - potom byl projednáván bod Vyslovení souhlasu s trestním stíháním poslance Miroslava Sládka a teprve poté bychom se vrátili k bodu česko-německá deklarace. Je to tak, pane kolego? Děkuji.

Dámy a pánové, kdo je pro přijetí tohoto procedurálního návrhu, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko v hlasování č. 121. Kdo je proti?

Tento návrh nebyl schválen poměrem hlasů 47 pro, 109 proti.

Pan předseda klubu Sládek má slovo.

Poslanec Miroslav Sládek: Pane předsedající, dámy a pánové, po těch oslavných ódách na vynikající česko-německé vztahy, na co nejlepší úmysly Němců, německé vlády, a poté, co nám tady bylo několikrát zdůvodněno, že na německou vládu se můžeme ve všem naprosto spolehnout, protože německá vláda kdykoli dá jakékoli slovo, tak je to samozřejmě svaté, a není nikdy porušeno.

Za prvé - čeká nás možná dlouhá diskuse nad tímto bodem, a proto bych byl rád, kdyby si předsedající schůze - ať už to bude kdokoli - mohl sestavit takový slovník klíčových výrazů, aby nedocházelo k tomu, že někomu bude odebírána řeč, protože se údajně odchyluje od tématu.

Mohu jenom začít takový slovníček: Spolková republika Německo, Česká republika, vzájemné vztahy, historie vzájemných vztahů, druhá světová válka, NSDAP, účast Němců v této straně, Henleinova Sudetoněmecká strana, podíl této strany na rozbití Československé republiky, zvěrstva páchaná nacisty na území naší republiky, v Evropě i ve světě, koncentrační tábory, hromady lidských vlasů, hromady zlatých korunek, hromady dětských botiček, plynové komory, krematoria. Mohl bych takto samozřejmě pokračovat ve výčtu klíčových slov ještě dlouhou dobu. Jestliže totiž chceme s Němci spolupracovat, dobře vycházet do budoucna, musíme říci také jasné slovo o minulosti. A nikdy nedospějeme k jasnému slovu o minulosti tím, že budeme zamlžovat historické události, převracet, že budeme zaměňovat příčinu a důsledek, že budeme stavět historii na hlavu.

Tady zaznělo za tu krátkou dobu tolik oslavných slov na Německo, že budu muset pravděpodobně znovu připomenout to, že bylo požádáno o vydání souhlasu k trestnímu stíhání mé osoby pro moje výroky na adresu Němců. Předpokládá se, že výroky lze se možná dotknout národa, občanů, lidí. Ale je docela pravděpodobné, že se nelze takto dotknout Německa a Němců, protože Němci před válkou byli nadlidé, za války se chovali jako zvířata a podle slov, která zde byla dosud pronesena, jsou to úplní andělé.

Takže bych se i těžko mohl kdy dopustit hanobení nějakého národa, protože podle mého názoru se národ skládá z lidí.

Dámy a pánové, je absurdní, že národ, který rozpoutal druhou světovou válku, nejdramatičtější, nejhrůznější konflikt v dějinách lidstva, nyní vyžaduje omluvu a náhrady od těch, kteří se stali obětí agrese.

Ačkoliv mohou být rozdíly mezi metodami Adolfa Hitlera a nynějším zastrašováním našeho národa, nikdo z lidí milujících svůj národ a svobodu, jistě včetně mnohých Němců, nemůže přehlížet hrozivé signály, které nyní vysílají ti, kdo se rozmachují novou německou vahou. Bylo to tak vždy, před každým světovým konfliktem. Vždy se Němci sjednotili, vždy Němci požadovali náhradu údajných škod, které jim tam způsobily ostatní národy, se kterými se dostali do konfliktu svým vlastním přičiněním, svou vlastní politikou a výsledek byl vždy stejný.

Připomínám, že Německo bylo přece členem Společnosti národů. Všichni vědí, jak to skončilo. Připomínám - Německo se dnes domáhá členství v Radě bezpečnosti, aby mohlo učit ostatní národy, jak spolu žít v míru.

Deklarace, která nám je zde předkládána - ač nechápu, proč je použit právě výraz deklarace, prohlášení by bylo možná lepší, vládní prohlášení ještě lepší, a pak by nebylo nutné, aby vůbec se k tomu parlament vyjadřoval - je dokončením mnichovské zrady a Hitlerova programu "Drang nach Osten".

Bylo zde řečeno, že prý na německé straně jsou také výhrady k deklaraci. Ano, ozval se sudetoněmecký landsmanšaft, dokonce s kritickými výhradami, ale to jen proto, aby zamaskoval, že se nemůže udržet smíchy nad tím, jak obrovského pokroku a úspěchu dosáhl a jak otevřel možnosti pro své členy, jak se vrátit na území bývalé Československé republiky, získat občanství a požádat si o majetek.

Dámy a pánové, to jen stručně úvodem, aby bylo jasné, že nejsou v naší zemi jenom apologeti Berlína.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji. Dámy a pánové, já jsem předtím možná ani nestihl konstatovat, že organizační výbor navrhl parlamentní tisk 129 projednat zahraničnímu výboru. Zahraniční výbor tak učinil a my jsme jeho usnesení dostali jako tisk 129/1.

Chtěl bych nyní požádat předsedu zahraničního výboru pana Viléma Holáně, aby nám toto stanovisko stručně odůvodnil. Děkuji.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP