Poslankyně Eva Fischerová: "...na bezplatnou zdravotní péči je možné jen zákonem. Této povinnosti se nemůže zákonodárce zbavit tím, že zplnomocní orgán moci výkonné k vydání právních norem nižší právní síly než zákon, které by určovaly meze těchto základních práv a svobod."
V systému zdravotního pojištění jde hned o několik podzákonných norem, které základním způsobem stanoví meze a podmínky. Je to seznam zdravotních výkonů, seznam léčiv, vyhláška o péči poskytované za úhradu. Lze si také položit otázku, proč skupina Poslanecké sněmovny Parlamentu do své ústavní stížnosti nezahrnula také seznam výkonů s bodovými hodnotami, neboť i zde jsou stanoveny příslušné meze, a to např. ve stomatologické péči.
Tento bod lze považovat za určitý sporný bod návrhu pro Ústavní soud a je žádoucí pečlivě vnímat i tuto podzákonnou normu ve vztahu k Listině práv a ne pouze z hlediska formulace nálezu Ústavního soudu.
Podzákonné normy představují v takových klíčových situacích riziko z hlediska jejich snadné zneužitelnosti pro naplnění úzkých zájmů, které si v praxi našeho zdravotnictví nalezly cestu prostřednictvím zmocněné exekutivy. To v praxi znamená zcela konkrétní dopady, projevy nízké efektivity veřejného sektoru, s možností zásadního zpochybňování role veřejného sektoru.
Veřejný sektor má naopak stejně jako sektor soukromý možnost využívat řadu ekonomických a právních nástrojů k zajištění své efektivnosti. Jestliže tyto nástroje nejsou použity, stává se veřejný sektor snadnou obětí možného nezákonného jednání zájmových skupin s klíčovými státními úředníky. Lze zde např. zmínit extenzívní působení farmaceutických firem.
Nijak mě nepřekvapuje, že je nám předložen návrh zákona, který se snaží částečně vyhovět nálezu Ústavního soudu, a přitom si nadále ponechává dostatečný manévrovací prostor pro naplnění zájmů poskytovatelů zdravotnických služeb. Ústavní soud zcela jednoznačně zrušením příslušných paragrafů a přiloženým komentářem dal najevo v souladu s Listinou práv, že vymezení úhrady zdravotní péče na základě veřejného zdravotního pojištění je realizováno pouze a jen formou zákona. Zdůrazňuji, že v nálezu Ústavního soudu a ze samotné Listiny práv nevyplývá, že by tyto meze mohly být stanoveny částečně zákonem a částečně podzákonnou normou, což je pro mne osobně určující.
Jaký je podstatný rozdíl mezi formou zákonného a podzákonného vymezení pro naplnění práva na zdravotnické služby v rámci veřejného zdravotního pojištění? I když je zřejmě tento rozdíl všeobecně známý, dovolím si jej zopakovat, neboť v praxi není dostatečně realizován. V souladu s § 86 odst. 3 zákona 90/1995 Sb. o jednacím řádu Poslanecké sněmovny obsahuje důvodová zpráva též předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované úpravy. Důvodová zpráva samozřejmě neobsahuje hodnocení hospodářského a finančního dopadu podzákonné normy, tj. v případě zákona o všeobecném zdravotním pojištění, např. právě seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami. Předkladatel tak prakticky není pod kontrolou a má dostatečný prostor k prosazení užších zájmů. Jako příklad uvedu indexaci výkonů podle různé kvalifikace lékařů, avšak těch lékařů, kteří vykonávají přesně tutéž práci.
Význam hodnocení hospodářských a finančních dopadů v oblasti všeobecného zdravotního pojištění je ve vztahu k pojištěnci klíčový. Proto je zapotřebí mít možnost mu věnovat pozornost z celé řady hledisek. To ovšem znamená, že všechny stávající podzákonné normy by musely být přílohou zákona, jak k tomu došlo také před časem ve Slovenské republice. Jedině totiž tak může zákonodárce zajistit, že přijatá norma není jen dalším pokračováním negativního vývoje v oblasti všeobecného zdravotního pojištění a že tento systém není zneužíván pro naplnění úzkých zájmů.
Stanovení vzájemné dohody mezi předkladatelem a zákonodárci o způsobu zpracování důvodové zprávy je zjevně v tomto případě velmi důležitým bodem a nepochybně i možným diskutabilním bodem mezi jednotlivými poslanci parlamentu. Hodnocení ekonomických dopadů nelze v případě všeobecného zdravotního pojištění odbýt pouze jednou větou. Všechny zmíněné připomínky pak obecně vedou k položení otázky, nakolik splňuje předložený návrh zákona o všeobecném zdravotním pojištění potřebné požadavky, které by byly ve formálním souladu s Listinou práv a s jednacím řádem Poslanecké sněmovny, ale aby také věcně a prakticky směřovaly k naplnění práv definovaných Listinou základních práv a svobod. Podstatné je, aby se tento zákon nestal opět předmětem dalšího projednávání Ústavního soudu a aby nedošlo k negativním dopadům na pojištěnce, tedy na širší veřejný zájem ve smyslu finančních ztrát a snížené dostupnosti zdravotnických služeb v důsledku neefektivního hospodaření a prosazování pouze úzkých zájmů.
Dospívám k závěru, že Poslanecké sněmovně by měl být předložen návrh zákona o všeobecném zdravotním pojištění, jehož přílohami a tedy součástí zákona by měly být všechny dosavadní podzákonné normy, které vymezují podmínky dostupnosti zdravotnických služeb. Hlavně je však nezbytné dospět ke shodě, tj. k maximální vzájemné informovanosti ve věci hospodářských a finančních dopadů na pojištěnce. Nutným východiskem k projednávání návrhu zákona o všeobecném zdravotním pojištění je tedy mnohem detailnější zhodnocení příčin negativních tendencí, tj. nízké efektivnosti a v rozporu se zákonem neodůvodněných finančních ztrát. Proto se domnívám, že takové analýzy musí proběhnout písemně v několika cyklech, aby je bylo možno upřesnit a aby tak zákonodárci měli možnost postupně v dialogu s exekutivou dospět ke skutečnému rozpoznání hlavních příčin problému, nikoliv jen k povrchním pohledům, které nejdou k jádru věci, ale spíše odvádí pozornost jinak, avšak parlament odpovědnosti v tomto případě nemohou zbavit.
Jiným problémem je, že předložený návrh zákona řeší některé nové změny jako institut registrujícího lékaře a celou řadu záležitostí, které zde zmínil zpravodaj.
Dámy a pánové, opravdu není mým cílem situaci zkomplikovat, ale naopak přispět ke konstruktivnímu dlouhodoběji orientovanému řešení. Dospěla jsem však k názoru, že návrh zákona v této podobě nelze poslaneckou iniciativou v průběhu druhého čtení upravit tak, aby do jisté míry přispěl k zastavení negativního vývoje v hospodaření s prostředky všeobecného zdravotního pojištění, což je v konečném efektu to nejpodstatnější a nejdůležitější. Navíc jde o složitou právní normu se širokým dopadem a právě proto je zarážející nízká odpovědnost vlády, která opakovaně v této oblasti předkládá nekvalitní návrh, za který je parlament donucován v časové tísni nést odpovědnost se zákonitě následnou ztrátou důvěry občana. Děkuji vám za pozornost. Svoje stanovisko vyjádřím v hlasování.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji paní poslankyni Fischerové. Uděluji slovo paní poslankyni Emmerové a připraví se paní poslankyně Jirousová. A pak že v parlamentu je málo žen.
Poslankyně Milada Emmerová: Vážený pane předsedo, vážená vládo, vážené kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych se několika slovy vyjádřila také k předkládanému návrhu zákona především očima zdravotníka. V podstatě jde o návrh na další působení předchozích ustanovení tolik kritizovaných, jak ze strany zdravotníků samých, tak i dalších subjektů, zúčastněných ve vztazích týkajících se lidského zdraví a často i života. Samozřejmě, že každý z nich svoji kritiku míří pod jiným úhlem a jinýma očima. Co je tedy hlavním předmětem kritiky?
Pochopitelně, že neuvážená privatizace ve zdravotnictví. Ta vedla k rozložení původně vyhovujícího poliklinického systému ambulantní péče, který především vyhovoval nemocnému. Privatizační proces také vedl k výraznému prodražování diagnostického a léčebného procesu v ambulantní sféře nejen pořizováním technických prostředků, aby lékaři mj. zakládali konkurenční prostředí vůči jiným kolegům, ale i rozmach vyšetřování biochemického, které se provádí v nevídaném rozsahu. Privatizace nemocnic založila rozpad sítě těchto zařízení s diferencovanou léčebnou péčí, jednak zvýšila takzvanou - promiňte mi ten slangový výraz - "dojivost", týkající se finančních nároků na zdravotní pojišťovnu. Důvodů k postupnému krizovému vývoji bylo však více.
Předseda PSP Miloš Zeman: Promiňte, že vás přerušuji, paní poslankyně. Kolegyně a kolegové, hladina zvuku v tomto sále opět překročila obvyklou hranici. Prosím proto, abyste se laskavé ztišili, případně šli diskutovat do kuloárů. Pokračujte, paní poslankyně.
Poslankyně Milada Emmerová: Jedním z nejzávažnějších byl liberální přístup k pořizování zdravotnické techniky v neprivátních nemocnicích, aniž by se někdo zabýval alespoň na úrovni regionu její účelností a využitím. Tento nesmysl dostoupil dokonce do takových výšin, že se opět nekoordinovaně začaly zakládat tzv. lukrativní lůžka, tj. velmi nákladná lůžka akutní, ale nejen to. Především se rozšířila, ať už fakticky nebo dokonce jen papírově, vynakládaná péče na jakémkoliv lůžku, kde lze dokonce již hovořit o obtěžování či zbytečném zatěžování nemocných. Tedy to, co učíme mediky, tj. aby zvažovali diagnostický a léčebný postup a po zralé úvaze indikovali jen ty postupy, které jsou účelné, rychle proveditelné a především nejpřínosnější, se najednou hroutí. Praxe je totiž často bohužel jiná. Teprve nyní se dostávám k tomu nejzhoubnějšímu. Je to sazebník výkonů, kde bodování neznamená nic jiného než lačné shromažďování financí, což je z pochopitelných důvodů relativně nejzřetelnější u soukromých a často těžce zadlužených subjektů.
A co léková politika? Bohužel se stala také předmětem naivní liberalizace a možná, že i korupce. Navíc vadla k výrazné redukci našeho farmaceutického průmyslu s produkcí relativně levných léčiv.
V návrhu zákona je snad první pokus o nápravu, ale považovala bych za potřebné jiné kroky: především omezit přísun postradatelných zahraničních léků, které vedou jen k totálnímu znepřehlednění sortimentu v čekárnách, ale i v lékařských příručkách. Připadá mi to jako sešití všech kuchařských knih před i po roce 1989. Přitom každý ze zkušených lékařů má svou osvědčenou tzv. "kuchařku". To není setrvačnost, to je pouze zodpovědný přístup a zkušenost.
Co tedy na závěr? Naše zdravotnictví žije ve zmatku, a to jak na straně nemocných, tak i často existenčně ohrožených zdravotníků, a i těch, kteří péči financují. Aby se tento zmatek, jehož všechny příčiny jsem zdaleka nevyjmenovala, zmatek s možnými fatálními důsledky, neprohloubil, hodláme s vědomím vysoké odpovědnosti za to nejcennější, tj. za lidské zdraví a lidské životy, zvážit doporučení návrhu zákona do druhého čtení a při této příležitosti vznést celou řadu pozměňovacích návrhů.
Jde tedy o kompromis, který by měl překlenout superkrizové období, kdy nelze vyloučit ani restrikci zdravotní péče. Kompromis, který lze tolerovat pouze v časovém limitu s výhledem na zásadní principiální koncepci zdravotnictví a hlavně její uvedení v život. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji poslankyni Emmerové, slovo má paní poslankyně Jirousová, připraví se paní poslankyně Milena Kolářová.
Pro vaši informaci uvádím, že po těchto uvedených mám zatím ještě dvě další přihlášky, protože dostávám četné dotazy. Prosím, paní poslankyně.
Poslankyně Taťána Jirousová: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, než se vyjádřím k samotnému zákonu, dovolte mi, abych konstatovala, že návrh zákona Je předkládán parlamentu pozdě.
Vláda si ponechala na opravu dosavadních předpisů téměř půl roku, parlamentu zbývá pár týdnů, má-li zákon nabýt účinnosti k 1. 4. 1997.
Vlastní návrh zákona o všeobecném zdravotním pojištění nerespektuje nález Ústavního soudu v tom, že právo na bezplatnou zdravotní péči a zdravotní pomůcky a léky mají občané na základě veřejného zdravotního pojištění a za podmínek blíže určených zákonem.
Jestliže tyto podmínky mohou být upraveny pouze zákone, je zcela nezbytné, aby i rozsah a způsob jejich poskytování byly vymezeny stejným legislativním režimem. Jiná než zákonná úprava by byla porušením Listiny základních lidských práv a svobod a tedy i ústavnosti.
Výklad nálezu nepřipouští, aby vymezení rozsahu poskytování zdravotní péče za plnou, resp. částečnou, úhradu bylo ponecháno na úvaze výkonné moci.
Nerespektování tohoto nálezu lze dokumentovat následujícím:
Zákon zejména nestanovuje pojem základní sítě zdravotnických zařízení a tedy minimální meze dostupnosti zdravotní péče.
Dále nevymezuje dostatečně přesně, co je to standardní, resp. vždy ze zdravotního pojištění hrazené péče, na kterou má nepochybně občan právo prostřednictvím této sítě, a zaplacením pojistného, ať vlastním, tedy ze svého příjmu, nebo zprostředkovaně, nebo ze státního rozpočtu, tj. z daní, které stát vybere.
V zákoně dáte nejsou obsažena tak důležitá ustanovení, jako např. očkování proti přenosným nemocem, poskytování plně hrazených zdravotních pomůcek apod.
Opět se nechává prostor v rozporu s nálezem Ústavního soudu výkonné moci, aby stanovoval rozsah a meze poskytování zdravotní péče. Ponechává v platnosti resortní vyhlášky, jako např. vyhlášku č. 467/1992 Sb., vyhlášku č. 48/1991 Sb., a současně se připravuje řada dalších podzákonných norem upravujících poskytování zdravotní péče, jako je návrh prováděcí vyhlášky na indikační seznam pro lázeňskou péči, a není tak zabráněno jejímu zneužití.
V současné době je nadále v platnosti zákon č. 86/1992 Sb., který řeší otázku zdravotní péče. Tento zákon ve svých ustanoveních rovněž deleguje pravomoc na výkonné orgány - Ministerstvo zdravotnictví - aby stanovily rozsah zabezpečení zdravotní péče, a současně odkazuje na zákon č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, jehož některá ustanovení byla Ústavním soudem zrušena.
Z toho vyplývá nutnost, ve smyslu nálezu Ústavního soudu, provést případné změny i v tomto zákoně. Není myslitelné, aby dvě právní normy téže právní síly řešily jednu a tutéž otázku.
Vzhledem k výše uvedenému navrhuje klub KSČM, aby byl návrh zákona o všeobecném zdravotním pojištění vrácen navrhovateli k přepracování.
Současně navrhujeme, aby vláda předložila nový návrh, který bude komplexně řešit otázku zdravotní péče obyvatelstva, včetně stanovení státem garantované zdravotní sítě, její dostupnosti, a rozsah a podmínky zdravotního pojištění.
Navrhujeme garantovat finanční úhradu zdravotnickým zařízením za poskytovanou léčebnou péči ve stanoveném rozsahu.
Dále navrhujeme upravit zákon č. 86/1992 Sb., aby odpovídal nálezu Ústavního soudu a současně nebyl konkurenčním zákonem zákona o všeobecném zdravotním pojištění.
Na závěr žádám naléhavě vládu v souladu s parlamentním usnesením, aby splnila úkol předložit ve stanoveném termínu ucelenou a reálnou koncepci zdravotnictví jako celku. Teprve uvnitř tohoto rámce lze předložit opatření řešící problematiku předkládaného tisku. Děkuji.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji paní poslankyni Jirousové, uděluji slovo paní poslankyni Kolářové, připraví se pan poslanec Janeček.
Poslankyně Milena Kolářová: Pane předsedo, členové vlády, dámy a pánové, začnu možná teď maličko od konce, tím, čím skončila moje předřečnice.
Domnívám se, že je skutečně potřebné a nutné, aby vláda předložila ucelené komplexní řešení. Domnívám se také, že tento návrh, který před námi dnes leží, žádným takovým řešením není. Ale to pan ministr neřekl a tento návrh se také tak netváří.
Návrh tohoto zákona je pouze nutnou úpravou, která skutečně vznikla na základě rozhodnutí Ústavního soudu.
Domnívám se" že pokud chceme, a já věřím tomu, že tato sněmovna chce řešit systémově zdravotnictví a že nechce způsobit právní chaos, takže pokud to chceme udělat, měli bychom dát čas ministerstvu k tomu, aby nám takový komplexní návrh mohl předložit.
Návrh zákona, který máme předložený, zavádí věcné velmi málo nových principů. Myslím, že o nich budeme ještě diskutovat, pokud propustíme návrh do druhého čtení, budou tam určitě velké debaty o přístupu ke specialistovi, o seznamu zdravotnických pomůcek, ostatně souhlasím i s tím, co tu zaznělo - veřejná obchodní soutěž. Diskutujme o tom na výboru. To není teď podstata tohoto zákona.
Proto vás, dámy a pánové, prosím, zvažme odpovědně, jak k tomuto zákonu přistoupíme.
Co se týče ústavnosti, já jsem také diskutovala tento problém s řadou právníků. (Předsedající M. Zeman: Prosím tentokrát kolegy na levém křídle, aby laskavě hlasitě nediskutovali. Pokračujte, paní poslankyně).
Myslím však, že asi nebude možné teď zde přebíjet argumenty o ústavnosti či neústavnosti, protože de facto konečný ortel by mohl vyřknout Ústavní soud, ale není v tomto návrhu nic, dle mých konzultací, co by ústavnosti odporovalo.
Takže ještě jednou na závěr prosím, dejme možnost tomu, po čem všichni voláme - komplexnímu ucelenému řešení, které Ministerstvo zdravotnictví jistě předloží, když na něm bude moci v klidu pracovat. Děkuji.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji paní poslankyni Kolářové. Uděluji slovo panu poslanci Janečkovi, připraví se pan poslanec Matulka.
Poslanec Josef Janeček: Vážené kolegyně a kolegové, zajisté víte - a pan ministr to zmínil - že vlastně tady už nejen roky, ale s řadou ministrů zdravotnictví vedeme spor o to, že je třeba zavést nějaký kontrolní a regulační mechanismus do našeho zdravotnictví. Je bohužel pravda, že tento návrh není tou pravou předlohou, která by byla schopna tuto otázku vyřešit, a to proto, že to není spontánní iniciativa ministerstva, ale je to vlastně věc, která byla nucena nálezem Ústavního soudu.
Proto jsem přivítal i zmínku pana ministra, že se domnívá, že by to měl být zákon s omezenou časovou platností. Já tento návrh sdílím také a budu velmi dbát o to, aby tento časový úsek byl v zákoně pojmenován.
Další oblastí, která zde je, je skutečně otázka vybalancování celého systému. Bylo zde řečeno, že bychom měli bránit různým lobbistickým zájmům. Domnívám se, že to je to správné slovo, ale pokud chceme těmto zájmům bránit a myslíme to tak, potom je třeba zavést kritéria, zavést jasná pravidla pro navazování smluvních vztahů. Domnívám se, že institut veřejné obchodní soutěže je naprosto špatným pravidlem, naprosto špatným ustanovením, a to zvláště proto, že se objevuje v ministerských návrzích již podruhé. Poprvé to bylo v zákoně o podmínkách poskytování péče, kde vyhlašovatelem veřejné obchodní soutěže, nemýlím-li se, měl být okresní úřad, zde v tomto případě Všeobecná zdravotní pojišťovna.
Pokud se bavíme o ústavnosti, domnívám se, že skutečně pokud chceme vyhovět Ústavě, musíme si říci, kdo vlastně nese odpovědnost za dostupnost zdravotní péče, kdo je odpovědný za to, že ona péče bude nejen ekonomicky, ale také fyzicky dostupné. Domnívám se, že to skutečně z Ústavy není pojišťovna, ale je to ministerstvo, potažmo vláda, potažmo parlament. A proto je potřeba vrátit se k obecné diskusi o pravidlech navazování smluvních vztahů o síti zdravotnických zařízení, protože to je základní nástroj, kterým můžeme vybalancovat i to, co zde bylo řečeno, to je obrovský dluh nemocnic, který se podle pracovníků Ministerstva zdravotnictví tak intenzívně prohlubuje.
Domnívám se, že není potřeba v obecné rozpravě vést tuto diskusi do dalších vrstev problému, že se na toto téma ještě mnoho pobavíme, ale chtěl bych na druhé straně varovat před myšlenkou nepropustit tento zákon do dalšího čtení, protože to by mohlo paradoxně situaci v našem zdravotnictví dramaticky zhoršit, a to je - pokud nám jde o naše zdravotnictví - přece to, co nikdo z nás nechce. Děkuji.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Janečkovi. Uděluji slovo panu poslanci Matulkovi a jako poslední z písemně přihlášených se připraví pan poslanec Zdeněk Škromach.
Poslanec Dalibor Matulka: Dámy a pánové, musím říci, že mně osobně je ministra zdravotnictví docela líto, neboť pan ministr přišel k tomuto problému, abych tak řekl lidově, trochu jako slepý k houslím. On totiž ten problém ve zdravotnictví nezavinil. Ten problém ve zdravotnictví zavinila ještě Pithartova vláda, kdy nastartovala masovou decentralizaci zdravotnictví. Už o tom v předchozí debatě byla řeč. Decentralizace byla neuvážená, prodražila systém hospodaření zdravotnických organizaci.V tehdejší době to byl krok neuvážený. Ani bych tak úplně nesouhlasil s kolegyní Emmerovou, která tuto záležitost vztáhla k privatizaci. Domnívám se, že ne, že ty kroky byly jiné. Decentralizace byla daleko dříve, než byla odstartována privatizace ve zdravotnictví. Víme, že ta měla určité zpoždění, ale hlavní problémy se začaly zakládat už daleko dříve.
V čem myslím, že je velký problém - a nemohu si teď odpustit to připomenout. Opozice už v uplynulém funkčním období několikrát upozorňovala na to, v jakém stavu se zdravotnictví nalézá a do jakého stavu od dob Pithartovy vlády kráčí. Několikrát jsme se snažili, aby koalice vůbec vypracovala jakousi koncepci, aby vláda vypracovala jakousi koncepci zdravotnictví. Osobně jsem přesvědčen, že vláda v uplynulém funkčním období velmi dobře věděla, k čemu systém zdravotnictví nebo neexistující systém zdravotnictví spěje, věděla, jaká rizika jsou s tím spojena, ale prostě jen nenalezla odvahu přiznat, že to, co za Pithartovy vlády bylo odstartováno, je nesmysl, koncepční nesmysl, neuváženost, byla to pouze demontáž systému starého, o němž si můžeme vyměňovat názory, jestli byl nebo nebyl dobrý a v čem, samozřejmě se na to názory asi budou lišit, ale asi se shodneme na tom, že pouhá demontáž bez nahrazení systému systémem novým je jistě destruktivní a vede k výsledkům, ve kterých dnes jsme.
Pan ministr Stráský byl tudíž postaven do prekérní situace, kdy tady v Parlamentu vládní koalice trvale odmítala se problémem zabývat koncepčně a jestliže se tedy opozice nedomohla rozumného postupu v parlamentu, musela se ho domáhat právními prostředky u Ústavního soudu a dnes je ten problém, že novou koncepci nemáme, ale máme tady nález Ústavního soudu a tím je problém založen úplně v jiné rovině.
Myslím, že asi všichni víme, že na Ministerstvu zdravotnictví existuje konečně pracovní podklad, vypracování jakési nové koncepce, ale otázka je nyní časová. Souhlasím s dalšími předřečníky, kteří poukazovali na to - zejména s kolegyní Jirousovou - že skutečně bez vypracování zcela nové koncepce, zcela nového systému financování nemůžeme zalepovat dále jednotlivé díry. Máme vyzkoušeno.že to dosud k ničemu nevedlo a k ničemu to nemůže vést ani nadále. Je to totéž, jako kdybychom chtěli polévku nabírat cedníkem a tvářili se, že když mu zalepí jednu, dvě, tři, čtyři dírky, že z něj uděláme naběračku. Neuděláme.
Chtěl bych se pozastavit nad tím časovým problémem, který tu je. Jestliže se shodneme na tom, že bez vypracování zcela nové koncepce nemá smysl takovéto dílčí úpravy provádět - a teď si odpouštím komentář k tomu, co je v návrhu zákona špatně, co je tam možná protiústavní nebo ne - tak si řekněme, v jakých časových dimenzích se budeme pohybovat. Jsem přesvědčen, že debata nad materiálem, který na Ministerstvu zdravotnictví existuje, bude rozhodně delší a musí být delší, musí být důkladná a podrobná, než umožňuje druhé a třetí čtení tohoto návrhu zákona.
Proto považuji za skutečně nezbytné postupovat tak, jak náš poslanecký klub navrhuje - vrátit Ministerstvu zdravotnictví toto k přepracování. Jsem přesvědčen o tom, že Ministerstvo zdravotnictví bude přepracovávat tento návrh zákona již v duchu nebo souběžně s debatou o návrhu zpracovaném dr. Mackem. Přihlásil jsem se do rozpravy, abych se zeptal ještě uvnitř rozpravy pana ministra, jaká je jeho představa, jak se na tom materiálu bude pracovat, jaká bude procedura, jaký asi bude časový horizont, protože se domnívám, že časový horizont práce na tomto zákoně musí být shodný, ne-li dokonce ještě delší.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Matulkovi. Jako poslední se písemně do rozpravy přihlásil pan poslanec Zdeněk Škromach.
Poslanec Zdeněk Škromach: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené dámy a pánové, domnívám se, že tak jak byl zákon předložen i s návrhem pana ministra na to, že by měl mít časové omezení, jde v podstatě o normu, která je přechodná.
Z tohoto hlediska mně osobně vadí na této normě určité instituty, které jsou nově zaváděny. Domnívám se, že v takovéto normě, která lépe řečeno něco zalepuje, nějakou díru, by neměly být tyto věci zaváděny. Jedná se konkrétně o problematiku obchodní veřejné soutěže.
Tento návrh zákona obsahuje povinnost zdravotních pojišťoven uzavírat smlouvy se zdravotnickými zařízeními na základě obchodní veřejné soutěže podle § 281 a následného zákona č. 513/1991 Sb.
Uvedené ustanovení upravuje, že smlouvu lze uzavřít jen na ty druhy hrazené péče, které je zdravotnické zařízení oprávněno poskytovat i nadále, že smlouva se nevyžaduje pro poskytnutí nutné a neodkladné zdravotní péče pojištěnci a při výdeji léčivých přípravků a prostředků zdravotní techniky.
Navrhované citované ustanovení ve stávající podobě však nebere v úvahu, že v praxi to může znamenat:
- nutnost uzavření několika desítek tisíc smluv,
- možnost obejít toto ustanovení jen změnami a rozšířením stávajících smluv,
- zdlouhavost uzavírání smlouvy, pokud dojde v konkrétním případě k náhlému ukončení poskytování zdravotní péče,
- problém kvantifikace požadavků a dalších podmínek pro poskytování zdravotní péče, které nelze sjednat, nebo v některých případech lze sjednat jen velmi komplikovaně rozsah dávky,
- nebezpečí, že při uplatnění obligatorního rámce obchodní veřejné soutěže dojde k uzavření smlouvy se zdravotnickým zařízením (poskytovatelem zdravotní péče), se kterým by z hlediska potřeb v daném časovém období jinak smlouva uzavřena nebyla,
- komplikovaný přístup při ztrátě způsobilosti oprávnění poskytovat zdravotní péči, zvláště v případech, kdy je způsobilost ztracena jen zčásti, nebo není ztracena, ale zdravotnické zařízení není schopno tuto péči zajišťovat, např. dlouhodobé onemocnění lékaře, ztráta funkčnosti nezbytné zdravotnické techniky a neschopnost zdravotnického zařízení ji obnovit nebo nahradit jinou,
- případné problémy související s možnou změnou bodového ohodnocení výkonů i změnou na jiný způsob odvození hodnoty poskytované zdravotní péče (kapitační platby).
Navrhované ustanovení § 17, odst. 1 by mělo být proto upraveno tak, aby maximálně citlivě umožňovalo řešení výše uvedených situací. Dále by měla být v přechodných ustanoveních navrhovaného zákona řešena např. možnost prodloužení stávajících smluv, jejich úprava mimo režim obchodní veřejné soutěže. Upravené ustanovení by mělo řešit případy:
- kdy obchodní veřejnou soutěž není třeba vyhlašovat,
- kdy je nezbytné vždy veřejnou obchodní soutěž vyhlásit, např. u poskytovatelů ucházejících se o statut poskytovatele zdravotní péče v sítích zdravotnických zařízení, za jakých podmínek lze prodloužit platnost a rozšířit rozsah již uzavřených smluv,
- speciálně upravit zvláštnosti obchodní veřejné soutěže pro smlouvy mezi pojišťovnou a zdravotnickým zařízením na poskytování zdravotní péče, např. tím, že vyhlašovatel má právo odmítnout všechny předložené návrhy,
- zakotvit ztrátu účinnosti smluv nebo jejich částí na ty druhy péče, které není zdravotnické zařízení oprávněno poskytovat, resp. způsobilost k jejich poskytování ztratí.
Z těchto důvodů by bylo dobré, aby ministerstvo zvážilo tento institut a ještě do druhého projednávání, pokud tento návrh projde, přišlo s vlastní iniciativou úpravy této části navrhovaného zákona.
Dovolil bych si ještě upozornit na jednu věc, která přímo nesouvisí s tímto zákonem, ale týká se zdravotního pojištění, a to na otázku, kdy toto zdravotní pojištění platí stát za osoby bez zdanitelných příjmů. Výše tohoto pojištěni je stále vázána na institut minimální mzdy jako už jediná. Tato vazba je špatná, protože souvislost mezi zdravotním pojištěním a minimální mzdou prakticky není. Mělo by se zvážit, zda by v souvislosti se změnami v této oblasti nemělo by vázáno toto pojištění na životní minimum, které je živou institucí, nikoli minimální mzda, která v současné době Je vlastně mrtvá a nebyla několik let prakticky upravována. Děkuji.