Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme paní poslankyně Plechatá. Připraví se pan kolega Novák.
Poslankyně Ivana Plechatá: Vážený pane předsedající, vážená vládo, kolegyně, kolegové, dovolte mi, abych se v úvodu svého vystoupení trošičku věnovala samé podstatě a cíli předkládané novely zákona o důchodovém pojištění.
Je to příklad novely, kterou jsem si sama pro sebe nazvala naruby. Naruby proto, že vrací něco zpět. Něco, o čem už tento Parlament rozhodl. Něco, čeho již bylo dosaženo, vrací zpátky.
Zvláště absurdní se mi to jeví ve světle toho, že po odsouhlasení dnes platného zákona o důchodovém pojištění, který myslím velice citlivě, rozloženě do několika roků posouvá hranici odchodu do důchodu, nenastaly žádné bouře, nebyl narušen sociální smír v této zemi. Musím říci, že zároveň samozřejmě chápu, že pro mnoho lidí, např. také pro mé rodiče, může být dopad tohoto zákona nepříjemný.
Podotknu pouze to, že měnit naruby již existující zákony, navíc zákony, které mají zajišťovat právní kontinuitu v tak citlivé oblasti, jakou bezesporu sociální oblast je, podle toho, která politická strana má momentálně ve Sněmovně více křesel, mně nepřipadá dobré a myslím si, že by se to ve slušných společnostech nemělo dělat.
Předkládaná novela mně navíc přijde věcně špatná a koncepčně špatná. Její přijetí by mohlo v budoucnu výrazně ohrozit sociální smír. Odmítám být totiž generací, která v budoucnosti nebude schopna odpovídajícím způsobem zabezpečit své rodiče v důchodovém věku. A odmítám být generací, jejíž děti budou zatíženy dluhy a enormními odvody na sociální a důchodové zabezpečení, což by mimo jiné přijetím tohoto zákona nastalo.
Ve své důvodové zprávě předkladatel viní vládu z toho, že ve své argumentaci pro posun věkové hranice používala pouze demografické údaje.
Za prvé to není přesné, vláda argumentovala právními i ekonomickými souvislostmi, za druhé se ptám, co je tedy důležitější pro vývoj v této otázce než právě jasná, konkrétní a bohužel neúprosná demografická data, která nám sdělují odborníci. Demografické stárnutí populace je totiž neodvratnou zákonitostí, se kterou v současné době již skutečně nemůžeme dělat nic jiného, než být na její negativní dopad připraveni. To, že tato fakta nejsou pro předkladatele prioritními, nebo že si z demografických dat předkladatelé vybírají pouze to, co se jim hodí, je pochopitelné, protože tato data nejsou kompatibilní s jejich předkládaným návrhem. Navíc argumentace předkladatelů, že není kam spěchat, protože se uvedené negativní populační trendy uplatní ve společnosti až v průběhu řekněme pěti šesti let, je pro mne ze stejné kategorie jako známý vtip o pádu z posledního patra mrakodrapu, když si nešťastník celou cestu pádu říká - ještě je to dobré, ještě je to dobré.
Právě sociální demokraté by podle mého měli potichu aplaudovat tomu, že takové nepopulární opatření, jakým bezpochyby zvýšení hranice pro odchod do důchodu je a ke kterému se bolestně chystají další země západní Evropy, už bylo učiněno, a to dokonce s velice citlivou časovou posloupností prodlužování hranice odchodu do důchodu, která zaručuje zejména psychologické se přizpůsobení této nové situaci.
Navíc je známo, že vláda v současné době připravuje výrazné změkčení podmínek pro předčasný odchod do důchodu těm, kteří mají oprávněný pocit, že již potřebují zasloužený odpočinek dříve, než je dnes v zákoně uvedeno.
Ze všech uvedených důvodů proto doporučuji stejně jako zpravodaj, aby byl návrh zákona o důchodovém pojištění zamítnut v prvním čtení. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Jedno technické doplnění - pan kolega Vrzal má náhradní kartu č. 9. Prosím pana kolegu Nováka, aby se ujal slova, připraví se pan kolega Štrait.
Poslanec Jaroslav Novák: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, projednáváme návrh zákona, kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Tento zákon zvyšuje věk pro vznik nároku na starobní důchod. Z demografických údajů o střední délce života při narození dítěte lze zjistit, že česká populace má jednu z nejnižších nadějí na dožití důchodového věku z celé Evropy. Z tohoto důvodu se domnívám, že rozhodnutí o prodloužení věku pro vznik nároku na starobní důchod bylo předčasné.
Již při projednávání tohoto vládního návrhu zákona v minulém volebním období byl náš poslanecký klub zásadně proti. Argumenty, které předložil předkladatel, lze snadno vyvrátit, ať již jde o podíl ekonomicky aktivní složky obyvatelstva ke složce ekonomicky neaktivní. Již dnes je totiž počet zemřelých větší, než je počet narozených a tento trend bude podle všech předpokladů ještě několik let pokračovat, takže námitka, že budeme mít víc občanů poproduktivního věku než občanů předproduktivního, neobstojí. Vzhledem k menšímu počtu narozených dětí bude i méně občanů předproduktivního věku.
V jiných evropských státech - i když třeba ve Spolkové republice Německo je důchodový věk pro muže stanoven na 65 let - odchází více než polovina do důchodu dříve. Vzhledem ke zdravotnímu stavu naší populace bude pravděpodobné, že se zvýší tlak na získání invalidních důchodů, které patrně budou přiznávány vzhledem k již zmíněnému zdravotnímu stavu naší populace. Takže počet mužů, kteří budou skutečné pracovat po 60 letech, bude asi minimální a zřejmě neovlivní výrazně naši ekonomickou situaci.
V porovnání v ženské situaci bude zřejmě stav ještě horší, protože si dost dobře nedovedu představit ženu, která vychovala tři nebo dokonce více dětí, jak pracuje v 60 letech v dělnické profesi na plný úvazek.
Proto se připojuji k návrhu zákona o důchodovém pojištění a svým hlasováním jeho vydání podpořím. Myslím, že toto mohu prohlásit i o všech svých kolezích z poslaneckého klubu SPR-RSČ. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme pan kolega Štrait, připraví se pan kolega Janeček.
Poslanec Jaroslav Štrait: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, už šest let jsou čeští potenciální důchodci přesvědčováni, že jediným receptem je zvyšování věkové hranice odchodu do důchodu, a nebo bude stát na mizině.
Veřejnost je informována výběrově o řadě dramatických scénářů ze zahraničí, které se však nekonají. Jsme srovnáváni se zeměmi Evropské unie, kde je dnes bez práce asi 18 miliónů lidí a ti již dlouhodobě přispívají daleko méně do systému důchodového zabezpečení, než se předpokládalo.
Také naše veřejnost není informována třeba o tom, že ve Španělsku a Portugalsku převyšuje důchod 90 % předchozích výdělků, v Itálii a Francii téměř 90 %, v Německu a Lucembursku skoro 80 %. V Řecku se dokonce důchod rovná bývalému platu. V Německu se započítává do důchodu 7 let studia, ženám mateřská dovolená a státní zaměstnanci si na důchody neplatí nic. O reálných důchodech např. v Německu nebudu ani hovořit.
Naši důchodci si v tomto srovnání utahují opasky celou dobu, co je republika republikou. Nelze se divit, že v zemích Evropské unie jsou někde značné problémy. Naši důchodci určitě stát nehuntují. Situace je jiná, a proto vycházejme z demografických a ekonomických údajů České republiky.
Není pochyb, že zákon 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, byl přijat v této sněmovně velmi bezohledně a opozice byla tehdy doslova převálcována. Zákon se zachoval velmi tvrdě a nemilosrdně k důchodcům z některých profesí, k ženám a zdravotně postiženým. Především nerespektoval za prvé zdravotní stav české populace, střední délku života, délku pracovní doby, vysokou zaměstnanost žen při značném vytížení v domácnosti a také jedny z nejhorších podmínek odchodu do předčasného důchodu v Evropě. Za druhé - s ohledem na české podmínky Ministerstvo práce a sociálních věcí neprokázalo tehdy ekonomickou opodstatněnost návrhu. Přebytky důchodového pojištění vykazují za léta 1993 -1995 30,5 mld. korun a při zachování původní sazby 27,7 % mohly rezervy vzrůst do roku 2000 až na zhruba 300 mld. korun.
Nebudu snad ani uvažovat dál, jak by mohly případné penzijní fondy po roce 2000 při vhodné kapitalizaci vypadat a prosperovat. Česká vláda opět přes celou řadu návrhů nevyužila možnosti vytvořit penzijní fondy a posilovat je z Fondu národního majetku. Ten se až na maličkosti doslova projídá.
A za třetí - přes celou řadu dobře míněných opozičních návrhů se nedělá nic se stárnutím populace. Zvýšení věkové hranice postihlo za necelý rok 25 tisíc mužů a 30 tisíc žen. V dalších letech počty samozřejmě porostou. Pokud zůstanou věci neřešeny, jediným receptem bude další zvyšování věkové hranice, a to ještě za předpokladu - a to je velice důležité - že ekonomický vývoj a zaměstnanost se nezkomplikuje jako třeba v některých zemích Evropské unie.
Variantní řešení existuje. Musí se však řešit finanční posílení důchodového systému. Za variantu A považuji tedy návrh, který zde kolegové předložili, za variantu B zachovat současné věkové hranice a zlepšit podmínky odchodu do předčasného důchodu podle zdravotního stavu žadatele a situace na trhu práce. Finanční posílení důchodového systému lze doporučit. Navrátit sazby důchodového pojištění do původního stavu na 27,7 % od roku 1998. Dále vyčlenit určitou částku z Fondu národního majetku a spolu s přebytky důchodového pojištění, o kterých jsem mluvil, částku kapitalizovat. Dále vytvořit systémové předpoklady pro zastavení poklesu porodnosti a tím zlepšit demografický vývoj a upravovat tak počty osob poproduktivního a produktivního věku s výhledem minimálně do poloviny dalšího století.
Vážený pane předsedající, dámy a pánové, uvedená fakta naznačují, že jsou cesty, jak v České republice vhodným způsobem novelizovat zákon o důchodovém pojištění. O návrzích a alternativách je však potřeba diskutovat ve výborech parlamentu a získat obecnější souhlas než tomu bylo před dvěma roky. Proto bude klub KSČM podporovat, aby tisk 63 postoupil do druhého čtení.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme pan kolega Janeček.
Poslanec Josef Janeček: Vážené kolegyně a kolegové, patřím stejně jako celý klub KDU-ČSL k poslancům, kteří v minulém volebním období byli proti návrhu zákona o důchodovém pojištění. Byly to důvody, kdy se protly problémy věkové hranice, problémy připojištění a problémy stability fondu jako takového.
Je pravda, že rozhodující hlasování jsme prohráli, a to dokonce i hlasy tehdejší opozice.
Já se domnívám, že důchodové pojištění, které je financováno průběžně, je tedy smlouvou mezi generacemi. Je to něco jako ústava a ústavu bychom neměli měnit každé volební období. Je to něco, co by mělo vytvářet skutečnou jistotu pro každého člověka, jemuž se důchodový věk blíží, aby věděl, za jakých podmínek bude moci důchodových požitků užívat.
To, že jsme v tehdejším parlamentě prohráli, však neznamená, že jsme rezignovali na věcná řešení problémů, protože ony problémy skutečně zůstaly nevyřešeny.
Jsem proto rád, že se nám podařilo prosadit do vládního prohlášení, že bude zachován onen poměr důchod - mzda. Díky tomuto vlastně dnešní důchodci mají jistotu, že budou mít důchody na takové výši jakou doporučuje např. Mezinárodní organizace práce.
Dalším problémem, který zde však zůstává a který není řešen, je skutečně ona otázka předčasného odchodu do důchodu. A my jsme již v minulém volebním období upozorňovali na to, že je velký rozdíl mezi zákonem stanovenou hranicí pro odchod do důchodu a obdobím, kdy lidé reálně do důchodu odcházejí. Jestliže si vezmeme západní statistiky, tak vidíme, že věková hranice, která je stanovena v jejich zákonech, je obecně vyšší než doba, kdy důchodci reálně do důchodu odcházejí. Je to prostě proto, že onen předčasný odchod do důchodu je jim umožněn, a to buď přechodnými opatřeními nebo formou připojištění, to znamená, že předčasný odchod do důchodu pro ně není tragickou nebo příliš dramatickou sociální změnou.
Právě proto jsem rád, že jsme dosáhli v koalici shody o tom, že právě tato oblast (domnívám se, že to je v současné době to nejpodstatnější) bude upravena tak, aby důchodce, který z nějakých důvodů již musí nebo cítí nezbytnost do důchodu odejít, skutečně tak mohl reálně učinit.
Na druhé straně musím popravdě říci, že nejsou pravdivé ony hlasy, které říkají, že tento důchodový systém poškozuje práva důchodců. Já bych upozornil na to, že věková hranice 65 let zde byla už před rokem 1989. Bylo by dobré přečíst si zákony o důchodovém pojištění, které říkají, že soukromý zemědělec jakožto nepřítel tehdejší společnosti měl věkovou hranici pro odchod do důchodu 65 let. Jinak bych upozornil na zákon č. 22/1953, který hovořil o úpravě důchodů osob nepřátelských tehdejšímu režimu. Nechci tyto věci rozvádět, jenom při přílišné kritice bych řekl, že tehdejší tzv. sociální systém byl velmi, velmi asociální.
Proto se bavme o tom, jak zde, v tomto zákoně, určité věci napravit. Já doufám, že se nám to podaří, ale je to i důvod, proč vlastně nebudu moci tento návrh zákona podpořit.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Nyní jsem přihlášen do rozpravy já, takže použiji odst. 5 § 58 a předám řízení schůze panu kolegovi Honajzrovi.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Dámy a pánové, slova se ujme pan kolega poslanec Ledvinka.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Vážený pane předsedající, pane předsedo, dámy a pánové, český penzijní systém se nachází na důležité křižovatce a uvedený návrh, který v současné době projednáváme, ho chce uměle vrátit před tuto křižovatku. Současný systém vychází z principu průběžného financování. Ačkoliv je penzijní systém v posledních letech pravidelně v přebytku - což pan předkladatel sám říká - dostane se velmi rychle do podstatného deficitu, který bude vyvolán zvyšováním podílu důchodců na počtu plátců daní.
V systému průběžného financování jsou důchody starší generace placeny z daní generace střední, která očekává, že stejně se k ní za několik let zachová další generace a opět poskytne část svých daní na starobní důchody.
V posledním období se tyto systémy průběžného financování dostávají prakticky ve všech vyspělých zemích do potíží. Ekonomiky nedosahují již tak vysokého tempa růstu jako v padesátých či šedesátých letech a průměrný věk obyvatel se navíc velmi rychle zvyšuje. Tím se stále zvyšuje podíl ekonomicky neaktivního obyvatelstva k ekonomicky aktivním obyvatelům a snad každý rozumný člověk ví, že tento trend se v příštích letech ještě posílí.
Výdaje na důchody se tak stále zvyšují a rozpočty prakticky všech vyspělých států se také tím dostávají do deficitu. Vývoj v České republice není, nemůže být a také nebude výjimkou.
Jakým způsobem bude tedy možné takto prudce rostoucí počet důchodců financovat? První možností je snižování reálné výše důchodů a pokud budou v budoucnosti důchody indexovány podle cenového indexu a ne podle reálných mezd, bude toto snižování holou skutečností. Samo o sobě to však státní důchodový systém nezachrání.
Proto bude třeba přistoupit ke zvyšování příspěvku na vyplácení důchodů, to je daní. Jak vysoké bude toto zvýšení, záleží především na způsobu indexování dříve přiznaných důchodů a na tempu růstu mezd, ze kterých se budou vypočítávat důchody nové. Při stávajících pravidlech budou již v roce 2010 starobní důchody spotřebovávat více než 10 % domácího produktu a v penzijním systému bude v té době deficit zhruba ve výši 1 % HDP.
V roce 2020 bude situace ještě daleko kritičtější. Důchody by totiž mohly spotřebovat až 25 % domácí produkce a penzijnímu systému bude scházet ročně kolem 4 % HDP. Tady konstatuji, že se v podstatě v těchto propočtech příliš nelišíme, ať to byl pan kolega předkladatel nebo pan kolega zpravodaj.
Stát by mohl reagovat zvýšením hranice odchodu do důchodu. Říkám - zvýšením hranice odchodu do důchodu. Stát by mohl reagovat přizpůsobením výše odvodu mezd tak, aby pokryla výdaje na důchody. Zde jsou vyhlídky velmi nepříznivé. Pokud dnes postačují na pokrytí důchodů odvody ve výši zhruba 20 % z mezd, bylo by třeba tyto odvody - tedy vlastně daně - zvýšit na 33 %. V roce 2020 by již odvody musely dosáhnout závratné výše 40 %. Takové prudké zvyšování daní by kromě přímých důsledků na peněženky všech zaměstnanců mělo neblahé následky na zvýšení atraktivity podnikání v tzv. šedé ekonomice, kde se žádné daně samozřejmě neplatí.
Oficiální zaměstnanost by tedy opět klesala, což by přineslo další tlak na ještě vyšší odvody. Perspektivy státního systému jsou tedy nelákavé. Existuje vůbec z tohoto začarovaného kruhu nějaké východisko? Já si myslím, že existuje. Vyžaduje však značnou míru prozíravosti i ochotu a schopnost přesvědčit společnost, že se nemůžeme vyhnout zásadnímu řešení. Toto řešení spočívá v přechodu na fondově financovaný systém. Současný stav průběžného financování a připojištění dává jistě určité finanční podněty k soukromému spoření na důchod. Je to podněcujícím státním příspěvkem na důchod, ale neřeší však problém s potřebnou razancí a ani ho řešit nemůže.
Česká republika by se tedy měla vydat cestou, která delší dobu funguje ve Švýcarsku, Finsku či jinde, kterou se vydaly další země a kterou navrhuje většina ekonomů ve vyspělých zemích. Tato cesta je charakterizována povinným soukromým spořením na důchod. Tento způsob financování může vytvořit v poměrně krátkém časovém období dostatečnou zásobu kapitálu, která bude schopná zajistit financování důchodů v budoucnosti. Kromě toho přispěje ke zvýšení soukromých úspor, které vytvoří příznivější prostředí pro investování a posílí dosud velmi slabý kapitálový trh v České republice. Navíc zajistí větší svobodu každého jedince při rozhodování o okamžiku odchodu do penze, větší možnost každého jednotlivce ovlivnit výši svého důchodu na rozdíl od současné situace, kdy o důchodu rozhoduje v podstatě svým rozhodnutím vláda. Velmi důležité je, že dojde k posílení rodiny a skutečné solidarity např. díky možnosti odkázat nevyčerpané nastřádané prostředky z důchodového pojištění vlastním dětem a hlavně dojde k eliminaci nepříznivých tendencí populačního vývoje a s nimi spojené hrozby nutného zvyšování již tak neúnosně vysokých daní.
Fondový systém má proti systému průběžného financování několik zásadních ekonomických výhod. Především omezuje možnosti vlády zasahovat do ekonomiky, zvyšuje objem investičního kapitálu v ekonomice a snižuje riziko tzv. morálního hazardu. Problémem je, a to všichni cítíme, přechod od systému průběžného financování k fondovému systému. Stávající generace důchodců by si právem mohla stěžovat, že z jejich daní se financovaly důchody předchozím důchodcům a že i oni počítali s vyplácením důchodů z daní svých dětí. Nemohli a ani necítili potřebu vytvořit dostatečné zásoby na financování ještě svých důchodů.
Toto přechodné období navrhujeme řešit kombinací stávajícího systému průběžného financování a systému fondového. Česká republika se chce a podle mého názoru jí nezbývá nic jiného než vydat se touto cestou a hlavně neodkládat řešení, protože to by byl buď populismus nebo dokonce zbabělost.
Návrh, který dnes projednáváme, je vlastně právě odložením řešení tohoto problému. Návrh se tváří jako tzv. sociální, ale jediným jeho výsledkem však bude v roce 2004 mnohem více chudších důchodců. Návrh přiznává, že v budoucnu bude nutno ke zvýšení důchodového věku přistoupit. Do roku 2000 je to prý předčasné. Problém je v tom, že pak by bylo nutné tuto změnu provést jednorázově, což znamená, že by se na ní neměl nikdo možnost připravit a i z tohoto hlediska je podle mého názoru návrh asociální. Jinými slovy to znamená, že při zachování současného poměru výše důchodů v hrubé mzdě, by se důchodová daň musela vlivem populačního vývoje zvýšit ze současných 26 % na 30 % v roce 2004, na 35 % v roce 2010 a na opravdu už závratných 43 % v roce 2020. Logickým závěrem tedy je, že říkali předkladatel "a", t.j. snížit věkovou hranici důchodového věku, musí říci také "b", tudíž že je nutné takto zvyšovat daňové zatížení. Když na jedné straně říkám, že se rychle musí začít řešit problém financování důchodů, tak na druhé straně na rovinu říkám, že to bude dlouhá cesta a opakuji, že se nesmí zapomenout na ty, kteří si nemohli vytvořit dostatečné zásoby na financování svých vlastních důchodů.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Promiňte, pane kolego. Poprosil bych bavící se hloučky ve sněmovně, o klid.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Jak jste slyšeli z několika úst předřečníků, je koaličně připraven pro vládu návrh, který tuto problematiku chce důstojně řešit. Mezi výkonností ekonomiky na jedné straně a sociální ohleduplností společenského systému na straně druhé, vzniká vždy jisté napětí, jistý konflikt. Tento konflikt může být buď vysoký nebo takřka nulový. Zvyšujeme-li míru uspokojování sociálních požadavků, potřebujeme mít úměrně vysokou prosperitu hospodářství. Je-li tomu jinak a vysoká míra sociálního pohodlí přestane být primárně odvozena od ekonomických výsledků, vznikne vážné ohrožení ekonomických mechanismů a dochází i k destrukci společnosti. Pokud je to řešení pro současnost, dopadá samozřejmě tento bumerang na nás všechny. Pokud je to řešení pro budoucnost, jako je právě v případě předkládaných návrhů, mají schopní a mladí možnost se podle toho zařídit a - pozor - pak bumerang dopadne tvrdě, a to v roce 2004 právě na sociálně potřebné. I proto opakuji, že předložený návrh se tváří jako sociální, ale jeho přijetím by se po roce 2004 vytvořilo ještě více chudých důchodců.
Vycházeje z uzavřené koaliční dohody, navrhuji proto řešit financování důchodů komplexně, a proto se připojuji k těm kolegům, kteří navrhují zamítnout tento návrh v prvém čtení. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji panu kolegovi Ledvinkovi a konstatuji, žádnou další písemnou přihlášku do rozpravy nemám. Hlásí se pan poslanec, ministr Jindřich Vodička.
Ministr práce a sociálních věcí ČR Jindřich Vodička:
Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, chtěl bych poděkovat všem poslancům, kteří se zúčastnili této debaty. Debata o důchodech bude vždy živou zajímavou debatou v této sněmovně, byť tomu neodpovídá obsazení ve sněmovně. Nicméně sedí zde lidé, kterým leží na srdci další vývoj důchodového zabezpečení.
Chtěl bych poděkovat poslancům, abych nikoho neurazil, ale budu jmenovat pana kolegu Krásu i pana kolegu Ledvinku i pana kolegu Janečka, za argumenty, které uvedli pro zamítnutí návrhu pana poslance Špidly a dalších na novelu zákona o důchodovém pojištění. Argumenty mně braly z úst, opakoval bych je. Chtěl bych zásadně nesouhlasit s argumentací pana poslance Štraita, která je tendenční, zavádějící a pouze se opírá o půlku pravdy, nikoliv celé pravdy. Nezmiňuje se o obrovských problémech. Jsou země, které zde uváděl jako vzor, nezmínil se o tom, jak je v těchto zemích počítán příjem důchodců, že je počítán z více zdrojů, nezmínil se o tom, jak důchodové systémy v zemích, které zmínil, zadlužily žijící i budoucí generace ve vnitřním zadlužení těchto zemí.
Chtěl bych složit hold panu poslanci Špidlovi za to, jak pečlivě nasbíral celou řadu argumentů pro neobhajitelnou věc. Jaké argumenty velice pečlivě vážil, sbíral, aby podpořil něco, o čem já vím, že on sám vnitřně není přesvědčen, že je správné.
Děkuji za uznání těchto slov.
Vím, a myslím tato slova vážně a upřímně, do jakých problémů se může dostat někdo, kdo něco slibuje, pak to má plnit, a ukazuje se, naplnění této věci není až tak triviální, není až tak jednoduché a může mít v budoucnosti dalekosáhlé následky.
Sami připravujeme novelu důchodového zákona. A já nabízím i opozičním kolegům v této sněmovny, aby s námi spolupracovali na této novele. Sami musíme koaličně připravit i nový systém financování důchodů, protože přijetím důchodového zákona v loňském roce a zavedením v život tohoto zákona od 1. ledna letošního roku jsme řekli pouze a) v reformě důchodového zabezpečení. Nyní musíme říci b), a to je daleko, daleko závažnější. Nalézt model financování důchodů v budoucnosti. Nabízím opět lidem, kteří se o tuto problematiku zajímají, spolupráci. Máme k dispozici celou řadu odborníků, máme k dispozici celou řadu odborníků mimo ministerstvo, kteří se pohybují na univerzitách, v podnikatelské sféře, v bankovnictví a jsou připraveni spolupracovat na tomto. Nabízím toto i opozičním poslancům, kteří se zajímají o tuto nesmírně důležitou problematiku, která bude ovládat naše mysli, bude ovládat naše debaty celou řadu ještě dalších let.
Ty obrovské úkoly - změnu financování důchodů, tento obrovský úkol, to je obrovský úkol pro každou civilizovanou zemi a každá demokratická civilizovaná země dnes tento úkol řeší. Pro řešení tohoto úkolu nesmíme dnes, nebo kdykoliv, začít měnit věkové hranice, které jsou dnes zapsány v zákoně a jistě celá řada z nás cítí, že pro budoucnost ani v tomto nebylo řečeno poslední slovo. Tzn., že nemůžeme uskutečnit ten zásadní úkol - změnu a tvorbu nového financování důchodů, nového modelu financování, modelu v budoucnu, půjdeme-li cestou, jakou naznačuje návrh pana poslance Špidly a ostatních, tzn. dílčí novelizace stávající hmotně právní úpravy důchodů, vytrhávání věcí z kontextu a tak zabránění do budoucna nalezení optimálního modelu financování důchodů. Připojuji se tedy k těm, kteří již v prvním čtení navrhují tento zákon nepodpořit.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji panu ministrovi Vodičkovi. V průběhu jeho vystoupení se písemně přihlásil do rozpravy pan poslanec Zdeněk Škromach. Další přihlášky do rozpravy nemám. Prosím pana poslance Škromacha, aby se ujal slova.
Poslanec Zdeněk Škromach: Vážený pane předsedající, vážení páni ministři, dámy a pánové, dovolil bych si k této věci podotknout několik skutečností, které jsou realitou a jako odborový předák a poslanec samozřejmě na tyto věci musím upozornit. Bylo tu řečeno mojí kolegyní v předcházejících vystoupeních, že důkazem toho, že tento zákon je dobrý, je sociální smír, který tu funguje. Je to zneužívání pojmu sociální smír k něčemu, co není pravda. Protože i paní poslankyně si vzpomene na loňský rok, kdy se schvaloval tento zákon, kdy jsme stáli na Staroměstském náměstí s desetitisíci našich odborářů a občanů, kdy byla petice do parlamentu, kterou podepsalo více než půl milionu občanů, která nebyla respektována.
Chtěl bych také připomenout stanovisko KDU-ČSL, kteří hlasovali v té době proti této věkové hranici, a dnes říkají, že je to dobře. Co se změnilo za tu krátkou dobu v ekonomice této země, abychom tento názor měnili?
Máme velký dluh, který dlužíme našim občanům, a to je dluh, který vznikl zrušením důchodových kategorií. Spousta našich spoluobčanů, kteří si zničili své zdraví v dolech, v hutích a na dalších pracovištích, dodneška nemá kompenzaci za tuto ztrátu pracovní schopnosti, což byla způsobena minulým režimem. Rychle se zapomnělo na to, že je toto nějakým způsobem potřeba změnit. Dovedu si dost dobře představit, že poslanec může pracovat i do 70 let. Ale dost těžko si to dovedu představit u toho člověka, který překročil všechny expozice v dolech, hutích a podobných provozech. Tento člověka si skutečně nezaslouží, aby odcházel do důchodu potupným způsobem v době, kdy už o něj nikdo nejeví zájem. Vezměme si jen diskriminační opatření, nebo věc, která se objevuje ve spoustě inzerátů: nad 35 let nepřijímáme. Je to v rozporu s mezinárodními úmluvami. Hovoříme tu o tom, že by si člověk měl hledat zaměstnání ještě v 62 letech. Je to nesmysl.
Hovořilo se tu také o financování. Také se na to rychle zapomíná. Na jedné straně tu hovoří zástupci vládní koalice o tom, že na důchody nebudou peníze, ale co udělala tato vládní koalice pro to, aby ty peníze byly?
Státní vyrovnávací příspěvek, který byl vyplácen důchodcům ze státního rozpočtu, byl po úpravě převeden a dnes je vlastně vyplácen de facto v rámci důchodů z důchodového pojištění.
Další věc: od letošního roku, od 1. 1., byl snížen odvod na důchodové pojištění z 27,2 na 26 %. Opět další snížení zdrojů pro možnosti důchodů. Naopak byl zvýšen příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, kde paradoxně nezaměstnanost stagnuje a v podstatě nestoupá, naopak v některých regionech klesá. Víme, že na tento účet bude opět vybráno 15 až 17 miliard navíc.
Mohl bych také samozřejmě vzpomenout, když hovoříme o možných zdrojích, že v 50. letech byly vlastně znárodněny penzijní fondy, možnost vrátit našim otcům a dědům, kteří si skládali na tyto fondy, by byla z Fondu národního majetku, čili ze státního majetku dotovat případně oddělený fond penzijního pojištění, který by měl být takto oddělen od státního rozpočtu.
Mnohdy místo ověřených a funkčních modelů, které fungují v zahraničí, se stáváme laboratoří sociálních zákonů s nejistým koncem. Oblíbený chillský model našeho ministra pana Vodičky je prostě naprostým nesmyslem, protože jestliže chceme do Jižní Ameriky, tak se nejdříve musíme podívat na životní úroveň v těchto zemích. A já se domnívám, že střední Evropa není Jižní Amerika.
Také se tu hodně hovoří o porozumění a vzájemné toleranci, ale bohužel zatím, ať je to v rámci zdravotního pojištění, kde se hovoří o tom, že zdraví doplácejí na nemocné, nebo, a zaznělo to dnes i tady, že mladí budou doplácet na staré - je to antagonismus, který je tu vytvářen mezi dvěma skupinami občanů, a umělé vyvolávání vášní na tom, že někdo na někoho doplácí. Mohl bych vzpomenout i např. problematiku deregulace tepla a další. Je to opět nesmyslné a možná účelové vytváření určitých skupin a vytváření názorů, které spolu nesouvisí.
Je skutečně nutné řešit komplexně celý zákon o důchodovém pojištění, protože tak, jak je, je nefunkční a nebude mít do budoucna možnost realizace. Nakonec to tady bylo i v diskusi takto vzpomenuto. Ale v současné době je realita taková, že zdravotní stav našich spoluobčanů je takový, že skutečně ten odchod ve vyšší věkové hranici, tak jak byla původně stanovena, je nutno změnit na původní hranici, která byla, a hledat zdroje na to, aby bylo možné tento systém financovat. Děkuji.