Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Wagnerovi jako zpravodaji rozpočtového výboru. O slovo se hlásí s praktickou poznámkou předseda výboru kolega Holáň. Hlásí se také předseda sněmovny, kterého žádám, aby vteřinku posečkal.
Poslanec Vilém Holáň: Vážený pane předsedající, vážení kolegové, musím reagovat tentokrát fakticky na řeč pana poslance Wagnera. Není možné nechat běhat tady ve vzduchu nějakou takovou vlaštovku nepravdivých argumentů.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Pane kolego, velmi se omlouvám, nemůžete na to reagovat. Myslel jsem, že přicházíte s návrhem na proceduru nebo něco podobného. Chápu, že je to bezprostřední reakce, ale je možné reagovat až v rozpravě, kterou jsem nestihl otevřít
Poslanec Vilém Holáň: Počkám a budu reagovat ihned v ní.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Dámy a pánové, v tomto okamžiku se o slovo přihlásil předseda Poslanecké sněmovny, který má ze zákona právo vystoupit. Prosím, aby se ujal slova.
Předseda PSP Miloš Zeman: Vážený pane předsedající, vážené Kolegyně poslankyně, vážení kolegové poslanci, byl jsem pověřen poslaneckým klubem České strany sociálně demokratické, abych vás seznámil s obecným stanoviskem tohoto klubu k problematice druhého čtení státního rozpočtu. Předpokládám, že poté následující pověření poslanci této strany předloží jednotlivé konkrétní pozměňovací návrhy a v závěru předseda poslaneckého klubu v závislosti na míře akceptace těchto návrhů seznámí Poslaneckou sněmovnu se stanoviskem klubu ke státnímu rozpočtu.
Dovolte mi proto, abych se věnoval - jak mi bylo uloženo - obecnější části rozpočtové problematiky.
v úvodu bych chtěl připomenout dvě základní omezení, která jsme na sebe dobrovolně přijali již při prvém čtení návrhu zákona o státním rozpočtu. A připomínám je jednak proto, že se svým způsobem promítají do našich diskusí o čtení druhém, jednak proto, že je lze znovu otevřít pouze v případě neschválení rozpočtu. Jaká omezení to tedy jsou?
První z nich se týká věcného sporu mezi poměrem mezi centrálním a místními, respektive veřejnými rozpočty. Vím, že v této sněmovně jsou zastánci centralizace, vím, že v této sněmovně jsou i zastánci decentralizace. Dovoluji si pouze upozornit na to, že máme-li brát myšlenku decentralizace vážně, musí být spojena i s fiskální decentralizací a tedy právě s posilováním podílu místních rozpočtů, protože jinak decentralizace bez patřičných ekonomických kompetencí je pouhý ornament. Souvisí to i s tím, že podle mého názoru jsou místní rozpočty daleko transparentnější a daleko lépe ovlivnitelné, než rozpočet centrální, v němž např. ve srovnání se standardními rozpočty tržních ekonomik hypertrofuje podíl kapitoly všeobecná pokladní správa, což - jak jistě víte - je jedna z nejméně průhledných částí našeho rozpočtu. Podařilo se tedy dosáhnout toho - a to právě v prvém čtení - že sněmovna rozhodla, že tato tendence k posilování místních rozpočtů nebude adekvátně prosazována. A nejenom to. Novelou zákona o dani z příjmů dochází k faktickému dalšímu ochuzení místních rozpočtů zhruba o 2 mld. korun. To je tedy první omezení, jehož si musíme být vědomi.
Jaké je omezení druhé a poslední? Určili jsme v prvém čtení objem rozpočtových příjmů. A tento objem je nyní nepřekročitelný. Důsledkem toho je i smutné konstatování, že bychom rádi zvýšili to či ono, ale že příjmy, respektive rozpočtové zdroje prostě nejsou. Nejsem zastáncem zvyšování daňového břemene, protože se domnívám, že podlamuje podnikatelskou motivaci. Nejsem ani zastáncem daňového populismu, tedy urychleného snižování daní, protože ti, kdo toto snižování navrhují, nedokáží adekvátně odpovědět na prostou otázku, jak redukce rozpočtových příjmů, vyvolaná snížením daní, bude následována redukcí rozpočtových výdajů. Domnívám se ovšem, že tento stát postupně ztrácí schopnost vybírat daně, a to bez ohledu na konkrétní výši daňových sazeb. Svědčí o tom nejenom dosavadní škrty ve státním rozpočtu ve výši 9,3 mld. korun, svědčí o tom i třímiliardový schodek současného státního rozpočtu a podle právě dnes publikovaných odhadů se může tento rozpočtový schodek dále výrazně zvýšit.
Myslím si, že bez rozdílu politické orientace bychom se všichni měli shodovat na tom, že je povinností státu adekvátně vybírat daně a efektivně čelit daňovým únikům. Sociální demokracie zde navrhla některá konkrétní opatření. Jako příklad bych uvadl registrační pokladny. Jestliže daňovým únikům nečelíme, pak se nedivme, že v rozpočtu chybějí zdroje, které tak naléhavě potřebujeme.
A nyní mi již dovolte, abych přešel k problémům výdajové struktury a následného krytí případných změn. Zde - a je to potřeba otevřeně říci - se již celý problém stává politickým. Jestli-že se totiž všechny politické strany mohou shodnout, byť obecné, na boji proti daňovým únikům, stěží se již může shodovat pořadí jejich priorit.
Chtěl bych s plným důrazem říci, že pro sociální demokracii jsou nejdůležitější prioritou sociální investice. V rámci sociálních investic pak především investice do vzdělání. A v rámci investic do vzdělání - jak už tady o tom bylo hovořeno - v naší současné konkrétní situaci investice do učitelských platů. Proč? Budoucí společnost bude společnost informací. Společnost založená na vzdělám a na lidské kvalifikaci. Země, která nenajde odvahu do vzdělání dnes dostatečně investovat, se sama odsuzuje k budoucí zaostalosti.
Jestliže budou učitelské platy výrazně nižší, včetně šestitisícových nástupních platů v této oblasti, ve srovnání s platy jiných zaměstnanců veřejného sektoru, můžeme očekávat nežádoucí mobilitu především mladších učitelů do jiných profesí. Konkrétně to znamená, že budou odcházet především kvalifikovanější z nich, kteří si dokáží snadněji získat lépe placené místo v jiné oblasti. Zůstanou ti méně schopní a ti méně kvalifikovaní. A právě tito lidé budou vzdělávat naši mladou generaci. Až my z této Poslanecké sněmovny - a možná i ze života - odejdeme, tak za 10 nebo 15 let zde bude existovat tato generace - se svojí flexibilitou, se svojí adaptační schopností, se svojí produktivitou práce, tedy s tím vším, co je do značné míry dáno právě kvalitou jejího předchozího vzdělání.
Naše odmítnutí poskytnout dvě miliardy korun na rozumnou úpravu platů učitelů se tak mnohanásobné vrátí. Jo zde samozřejmě přirozená otázka, odkud na to vzít. Tato otázka je z hlediska řádu navrhované změny poněkud komická, jestliže si uvědomíme, že jenom tři z našich krachujících podniků vyžadují několikamiliardové státní dotace, které jsou jim přislibovány a přitom celková částka těchto dotací je řádově vyšší pouze u těchto tří velkých podniků než požadavek na zvýšení učitelských platů. Budeme tedy opět lít peníze do černé díry státních dotací a učitelé, kteří nevytvořili žádné afektivní lobby, budou právě díky neexistence tohoto lobby opět odsunuti, protože negativní efekt se zde projevuje se značným časovým zpožděním.
Domnívám se, že máme-li se ptát, kde na to vezmeme zdroje, nabízejí se tři základní možnosti. Začal bych tou, kterou já sám vylučuji, ale která je ve všech rozpočtových diskusích velice vážným pokušením. Tato možnost spočívá v omezení výdajů na armádu. Toto omezení je zvláště lákavé v situaci, kdy nemáme evidentního vnějšího nepřítele, ale domnívám se, že musíme i v tomto případě myslet na budoucnost, a tedy na budoucí zvýšení bojeschopnosti armády.
Nejsem přívržencem navrhovaného zvýšení armádního rozpočtu o půl miliardy korun, ale nejsem tímto přívržencem především proto, že se domnívám, že jakékoliv zvýšení armádního rozpočtu by mohlo spíše než pomoci vojákům včetně letců pomoci předražujícím dodavatelům armády, příp. naplnit kapsy některých zkorumpovaných důstojníků, jak dokázaly publikované aféry tohoto typu.
Ministr Výborný má moji plnou důvěru, ale domnívám se, že zprůhlednění rozpočtu armády a efektivity nákladů zde orientovaných vyžaduje určitý čas.
Budu proto podporovat zvýšení výdajů na obranu v příštím rozpočtovém roce. Nebudu toto zvýšení podporovat teď, protože by pouze posílilo vliv černé nebo šedé ekonomiky v naší armádě. Vyloučíme-li tedy tento zdroj a budeme-li pouze konstatovat, že za tím není z uvedených důvodů žádoucí další zvyšování armádního rozpočtu a že zlepšení podmínek našich pilotů lze efektivně dosáhnout racionalizačními opatřeními uvnitř armádního rozpočtu samotného, pak zbývají dva další zdroje. S prvním z nich přišla ODA.
Je to využití zhruba pětimiliardového přebytku z rozpočtu roku 1995. ODA navrhuje využití tohoto přebytku pro snížení daňové zátěže. Domnívám se, že rozumnější alternativou je právě jeho využití pro uvedené zvýšení učitelských platů, ale to je právě otázka priorit, o nichž zde budeme hlasovat.
Chtěl bych ale říci, že to není zdroj jediný už vzhledem k jeho krátkodobosti, vzhledem k tomu, že představuje pouze okamžité řešení na jeden rok. Proto se domnívám, a zde bych přitakal těm tendencím, které volají po omezení státní byrokracie, že je třeba hledat racionální úspory právě ve státním aparátu. Nedomnívám se, že omezení státního aparátu lze prosadit zřizováním jakýchkoliv antibyrokratických komisí. Domnívám se, že jedinou cestou k účinné redukci státní byrokracie je omezení rozpočtových prostředků na tuto oblast. Nejsem však přívržencem plošné redukce, která je nejjednodušší a intelektuálně velmi málo náročná. Jsem přívržencem selektivní redukce. Proč? Uvedu alespoň jeden konkrétní příklad.
Byl jsem informován o tom, že mimopražští podnikatelé se v rostoucí míře přeregistrovávají do Prahy, protože pražské finanční úřady jsou dnes tak přetíženy, že některé formy kvazipodnikatelských aktivit prakticky nejsou trestné. Jestliže bychom dále redukovali finanční úřady, které mají mimo jiné stíhat daňové úniky, pak bychom jednali protisměrně, ušetřili bychom milióny za cenu ztrát miliard. Existuje však, a omlouvám se Pardubičákům, že to uvádím jako jeden z mnoha konkrétních příkladů, investice ve výši 120 mil. Kč na státní správu právě v Pardubicích, která je podle názoru řadu expertů naprosto zbytečná. Hledejme tyto a další investice, hledejme možnosti jejich redukce. Uvádím částku 120 mil. pro to, že když si prostudujeme usnesení rozpočtového výboru, které v mnoha případech navrhuje změny v řádech pouhých miliónů korun, pak zjistíme, že zastavením této jedné jediné akce dostaneme rozpočtové krytí přibližné pro deset až patnáct položek tohoto řádu. Nesnažme se tedy o metodu malého bílého psa. Nesnažme se o kosmetické úpravy, kterými budeme pouze plnit roli osvícených státních úředníků, kteří tu a tam přidělí nějaký ten milión na divadlo nebo na jinou investici. Nic proti divadlům. Naopak.
Ale přidělíte-li prostředky na jedno divadlo, kolik ostatních divadel vám zůstává a kde máte záruku, že právě odsud, z tohoto rozhodovacího centra, jste rozhodli adekvátně.
Závěrem bych chtěl říci, že vedle položky platu učitelů a protipoložky redukce výdajů na státní správu existuje jeden velmi vážný problém, jemuž se nebudeme moci v rozpočtové diskusi vyhnout. Je to problém dotací na teplo. Uznávám argumentaci, že tato dotace se týká zhruba 40 % populace, že nezasahuje majitele rodinných domků nebo těch, kdo musí krýt tyto náklady bez jakékoliv cenové subvence. Prosím pouze, aby při zvažování redukce této položky byla brána na vědomí i fakta týkající se enormních zisků producentů v této oblasti, producentů, kteří těží ze svého přirozeného monopolu, tzn. z toho, že do jejich oblasti nemůže vstoupit žádný konkurent. Aby bylo bráno v úvahu i to, že neexistuje žádná dlouhodobá energetická politika a, kolegyně a kolegové, chtěl bych vás upozornit, že například jenom další roční prodloužení dostavby Jaderné elektrárny Temelín přijde tento stát na dalších 10 mld. Kč zbytečně vyhozených prostředků, což je pětinásobek více než požadavek na zvýšeni učitelských platů.
Nemáme-li energetickou politiku, nemá-li spotřebitel možnost, aby na základě instalace měřičů ovlivňoval a racionalizoval svoji spotřebu, pak redukce dotací na teplo není racionalizace. Je to pouze pokus o zvýšení zisku monopolního producenta na jedné straně a přenos části nákladů na spotřebitele, který se nemůže bránit, na straně druhé.
Kolegyně a kolegové, jsou priority, za které se těžko bojuje, protože za nimi nestojí žádná vlivová skupina. Dovedu si představit řev postižených státních úředníků, kteří budou zuby nehty bojovat proti redukci, a já znovu opakuji, selektivní redukci, výdajů, jež vám oni budou zdůvodňovat jako nepochybné.
V této předvánoční atmosféře bych vám proto rád připomněl dvě stručné citace z knihy "Zákony" profesora Parkinsona.
Citace první: "Úřad pro správu vodovodů v italské východní Africe byl v Římě zrušen v roce 1957. Třebaže Itálie ztratila své východoafrické kolonie již v roce 1942. Tento úřad tady fungoval 15 let bez jakékoli společenské objednávky."
Příklad druhý: "Počet úředníků zaměstnávaných britským ministerstvem kolonií stoupal úměrně tomu, jak Velká Británie přicházela o svoji koloniální říši."
Obávám se, že tyto Parkinsonovy zákony platí i u nás. A jestliže dnes podlehneme vlivu státních byrokratů a nevyslyšíme hlas, daleko slabší hlas, učitelů a pedagogických pracovníků obecně, tak budeme mít klid, ale proviníme se proti budoucnosti této země. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk)
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu předsedovi Zemanovi a nyní otevírám rozpravu a prosím, aby se slova ujal pan kolega Holáň.
Poslanec Vilém Holáň: Já se tedy vracím k oné faktické poznámce, která se týká chybné či nepravdivé informace, argumentace mého kolegy předsedy Wagnera. Není pravda, že by předchůdci pana ministra Výborného neinformovali parlament o potížích s letectvem. Bylo tak učiněno mnohokrát na branném a bezpečnostním výboru a existují o tom samozřejmě zápisy, existují i písemné materiály. Kromě toho předseda branného a bezpečnostního výboru měl přesnou informaci o velmi detailním rozboru situace ve vojenském letectvu v České republice, která byla předána na Úřad vlády na začátku tohoto roku. Kromě toho otázka letectva byla projednávána i na půdě sněmovny, kdy se diskutovalo o jednom doporučení, o jednom usnesení, které zamítalo jistou variantu řešení problému letectva. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu kolegovi Holáňovi a prosím, aby se slova ujala paní kolegyně Fischerová, která se přihlásila jako první ze 17 dosud písemné přihlášených kolegů a kolegyň. Připraví se pan poslanec Pavel Šafařík.
Poslankyně Eva Fischerová: Pane předsedající, vážený pane předsedo, pane ministře, dámy a pánové, budu se zabývat rozporností investiční politiky v resortu zdravotnictví a jejími dopady na právě projednávaný státní rozpočet.
V rozpočtová kapitole 335 státního rozpočtu jsou popsány stavby a dostavby nemocnic financované z individuálních dotací v hodnotě celého díla pro rok 1997 3,1 miliardy korun. Poněkud jinak je tomu však ve zprávě k návrhu rozpočtu obcí a okresních úřadů, která je součástí návrhu státního rozpočtu pro rok 1997,
Bohužel, velmi diskrétně, právě proto o tom hovořím až dnes, se k témuž problému staví Ministerstvo financí a zdá se, že i Ministerstvo zdravotnictví.
Ve zmíněné zprávě k návrhu rozpočtu obcí a okresních úřadů jsou rovněž uvedeny investice do staveb nemocnic. I zde hodnota celkového díla pro rok 1997 představuje dosti značný peníz: je to 1,5 miliardy korun.
Uvedené zdůvodnění v návrhu rozpočtu obcí a okresních úřadů čítá pro všech těchto 19 staveb pouhý jeden šestiřádkový odstavec, jehož obsah je zcela povšechný a stavby vůbec jednotlivě nezdůvodňuje. Ano, každá koruna pro zdravotnictví sice vždycky najde svůj cíl a já ji vítám. Nicméně investice však nesmí postrádat koordinaci a odpovědný přístup těch, kterým to přísluší. Nelze pominout, že Ministerstvo zdravotnictví podle § 42, odst. 1 a 2, a § 70, odst. 1 e), zákona č. 20 z roku 1966 Sb., v úplném znění O péči o zdraví lidu je odpovědné za investiční politiku v resortu. Chybí tedy ve zprávě k návrhu o rozpočtu obcí a okresních úřadů příslušná zdůvodnění proto, že je Ministerstvo zdravotnictví Ministerstvem financí obcházeno, nebo je to cílená diskrétnost, aby tyto investiční dotace prošly bez povšimnutí nezainteresovaných poslanců.
Chystá se tedy Ministerstvo zdravotnictví ČR své povinnosti učinit za dost opět až při projednávání státního závěrečného účtu, kdy již jsou skutečnosti naprosto nezvratné? Zamyslím-li se vlastně jen nad pouhým seznamem nemocnic budovaných z těchto dotací státního rozpočtu, jsou pro mne určité skutečnosti, bohužel, zcela nepochopitelné.
Na straně jedné zde existuje Bílá kniha Ministerstva zdravotnictví. Ta tyto údaje, skutečnosti, které s tím souvisejí, pomíjí, a to i přesto, že tam evidentně patří. Vždyť provoz hotové nemocnice se v tomto státě platí stejně, a to bez ohledu na skutečnost, kdo stavbu financoval, zda je to rozpočtová kapitola 335 nebo kapitola jiná.
Na straně druhé ministr zdravotnictví uvádí 20 až 30 procentní nadbytek akutních lůžek, ale proč tedy k těmto investicím v návrhu státního rozpočtu nepodává úplné informace, nebo dokonce taktně mlčí? Jak si mám vysvětlit, že např. v Havlíčkové Brodě se staví nemocnice za více než jednu miliardu korun, v Prostějově za 720 milionů korun, když o 20 km dále se po 30 letech krajské finanční persekuce konečně modernizuje Fakultní nemocnice v Olomouci, kousek dále je Šternberk a kousek dále je preferovaný hypertrofický Šumperk, protože je privátní. Jsou skutečně všechna tato lůžka potřebná? Kdo je tedy povinen a hlavně kdo je odpovědný stanovit priority, aby se snížila rozestavěnost a prodlužováním staveb nevznikaly ztráty, jak se to děje v případě Fakultní nemocnice Olomouc, kde pro údajný nedostatek prostředků ministr zdravotnictví prodloužil stavbu o dva až tři roky. Jak je možné, že nikomu nevadí, když stát takto ztratí jen na jedné stavbě nejméně 400 milionů korun?
Dámy a pánové, nemohu se zbavit dojmu, že stavby nemocnic, a to především z dotací Ministerstva financí, se staly předmětem politických cílů před senátními volbami, a bohužel, mám pro to i určité indicie vyplývající z prokazatelného jednání některých poslanců.
Z určitých souvislostí také vyplývá, že právě tyto nemocnice, dotované Ministerstvem financí, jsou připravovány pro zastánce obchodních společností ve zdravotnictví, a to i za cenu privatizace hluboko pod účetní hodnotu.
I pro tento svůj názor mam velmi, ba velmi reálný podklad. Žádám proto pana ministra zdravotnictví, aby tyto investice parlamentu zdůvodnil, a to ještě v době projednávání a před schvalováním státního rozpočtu pro rok 1997. Předkládám následující návrh na usnesení.
Poslanecká sněmovna Parlamentu žádá ministra zdravotnictví
1. aby neprodleně předložil parlamentu komplexní stanovisko Ministerstva zdravotnictví ČR k oprávněnosti staveb nemocnic a výši dotací uvedených ve zprávě návrhu rozpočtu obcí a okresních úřadů a kapitoly 335 pro rok 1997,
2. aby v příštích letech všechny investice směřující do resortu zdravotnictví byly předkládány a zpracovány tak, aby mohly být komplexně projednány s rozpočtovou kapitolou 335 státního rozpočtu České republiky.
Dámy a pánové, jistě se mnou nemusíte všichni souhlasit. Já o tom nepochybuji. Ale nedovedu si představit, že by v této sněmovně byl poslanec, který by se nedožadoval vyčerpávajících informací o částce několika miliard korun figurujících ve státním rozpočtu. Pokud by tomu tak bylo, mohli bychom nízkou důvěru občanů v parlament považovat bohužel za opodstatněnou.
Závěrem mi dovolte dodat, že objasnění rozporných skutečností, které jsem uvedla, je pro mne zcela zásadní a podmiňuje v mém případě možnost podpory státního rozpočtu. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji paní poslankyni Fischerové. O slovo se přihlásil pan ministr financí.
Místopředseda vlády ČR Ivan Kočárník: Pane předsedo, pane předsedající, chtěl bych pouze k vystoupení paní poslankyně Fischerové říci faktické tři poznámky.
První poznámka se týká toho, že já samozřejmě souhlasím vřele s tím, že mají být investiční akce v rámci Ministerstva zdravotnictví koordinovány, to je moje svaté přesvědčení a jsem toho zastáncem.
Druhou věc, kterou bych chtěl říci, je, že Ministerstvo financí nemá žádné svoje dotace. Jsou to dotace vlády, které jsou poskytovány z příslušné kapitoly.
A konečně třetí věc, kterou chci říci, že Ministerstvo financí se nikdy nebránilo vyžádání dodatečné informace. Nevím, jestli paní poslankyně už má od nás soupis, který si vyžádala, kde jsou zdůvodněny podrobně jednotlivé investice. Stejně tak by toto mělo dodat pro paní poslankyni Ministerstvo zdravotnictví. Tento text - podle mého názoru - by paní poslankyni odeslán.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Faktická poznámka paní kolegyně Fischerové.
Poslankyně Eva Fischerová: Dovolila bych si reagovat na některé z poznámek pana ministra financí. Ano, po téměř třítýdenním úsilí se mi podařilo od Ministerstva financí dostat popisný seznam těchto staveb. Nemohu jej považovat za zdůvodnění, protože tento popisný seznam staveb vůbec neobsahuje žádné vazby, které obsahovat má podle zákonných předpokladů, které jsem zde uvedla.
Dalším jediným dokumentem je kopie dopisu pana ministra Rubáše, kde vlastně zmocňuje Ministerstvo financí, aby tento problém řešilo samostatně a vzdává se své kompetence obsahem tohoto dopisu nepřímo, kompetence, kterou je povinen naplňovat podle § 42 a 70 zákona O péči o zdraví lidu. Dále toto jediné stanovisko Ministerstva zdravotnictví obsahuje směrnice, jakým způsobem se mají žádosti podávat.
A bohužel, když atmosféra houstne, dovolte mi citovat volně a po té přesně z dopisu, který se zcela anonymně objevil v mojí poště a byl adresován 22. srpna t. r. panu ministrovi zdravotnictví. Už sama skutečnost, že si něco takového může dovolit jeden z poslanců této sněmovny, je dostatečně vypovídající. V tomto dopise z příslušného data, tedy před senátními volbami, se jeden z poslanců snaží Ministerstvo zdravotnictví ovlivňovat v oblasti investic ve svém regionu. V závěru svého dopisu praví: "Sám považuji za klíčové, aby se stát v průběhu tohoto volebního období zbavil co možná největšího počtu lůžkových zdravotnických zařízení, a to i za cenu prodeje pod účetní hodnotu. A pokud vím, kolega Macek, je obdobného názoru." Konec citátu.
Dámy a pánové, já se vám omlouvám, ale jistě pochopíte, že záhadné objevení se tohoto dopisu v mojí poště mě naplnilo obavami o osud investičních prostředků ve zdravotnictví a rovněž tak o odpovídající úroveň dalších výběrových řízení, např. ve vybavování objektů zdravotnických zařízení. Děkuji vám. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji paní kolegyni Fischerové. Slova se ujme poslanec Šafařík, připraví se pan poslanec Gongol. Dále jsou na řadě poslanci Recman, Macek, Vrzáň, Janeček. Prosím, pane kolego, máte slovo.
Poslanec Pavel Šafařík: Vážený pane předsedající, pane předsedo, pane ministře, dámy a pánové, dovolil bych si za klub KDU-ČSL vyslovit pár poznámek k projednávanému státnímu rozpočtu na rok 1997.
KDU-ČSL jako politická strana, která chce realizovat ve své hospodářské politice principy sociálně tržního hospodářství, se ve vztahu k tvorbě státního rozpočtu orientuje na prosazení těchto principů: princip vyrovnaného státního rozpočtu jako příspěvku k budoucí dlouhodobé nezadluženosti státu, kladný přístup k dlouhodobému a postupnému snižování daňového zatížení jak podnikatelské, tak občanské veřejnosti a vstřícnost k těm fiskálním krokům, které vedou k povlovnému stlačování inflace.
V rámci těchto tří základních mantinelů a v souladu s nimi má navržený rozpočet podporu KDU-ČSL. Chceme však i v rámci této své avizované podpory navrhnout některé konkrétní změny, které budou moji kolegové z klubu KDU-ČSL ve svých vystoupeních precizovat.
Jednoznačně největším problémem je dle mého názoru oblast realizace příjmů státního rozpočtu. KDU-ČSL má zájem na postupném snižování celkového daňového zatížení ekonomických subjektů i občanů. Toto je dlouhodobý zájem a cíl KDU-ČSL. Domníváme se zároveň, že nastavené parametry stávající daňové soustavy dokáží fiskální potřeby státu při stávajícím růstu HDP, růstu reálných příjmů a návazného růstu poptávky v ekonomice zabezpečit naplněnost státní pokladny pro nezbytné veřejné potřeby státu i obcí.
Kde tedy pramení fiskální napětí, které vyžaduje v průběhu roku nemalé řezy v jednotlivých kapitolách? Příčiny výpadku příjmové stránky, který hrozí za rok 1996 a je ne dobrým základem pro fiskální rok 1997, bude muset vláda i parlament důkladně zhodnotit a analyzovat. Tyto problémy a výpadky nelze bagatelizovat či omlouvat. Pokud k tomu má někdo sklony, nesvědčí to o odpovědném a věcném plnění ústavních povinností. Parlament i rozpočtový výbor, jehož jsem členem, v minulosti vytvářel pro ministrem financí řízené "berňáky" co maximálně možné dobré podmínky, tak říkajíc - o co si Ministerstvo financí řeklo, to dostalo.
Výsledkem je, že zatímco v roce 1992 byl průměrný počet kontrol na jednoho pracovníka 42, v roce 1995 to bylo 17. Náklady na finanční úřady vzrostly z 2,5 mld. v roce 1993 na 4,6 mld. v roce 1995, přičemž počet plátců vzrostl neúměrně z 5,092 mil. na 6,137 mil. Na vybranou daňovou jednu tisícikorunu bylo zapotřebí v roce 1994 24 korun, nyní 27 korun.
O vybavenosti informační technologií nechci mluvit. Ministerstvo financí mělo v těchto záležitostech v podstatě otevřený účet. Pan ministr financí dobře ví, že jestliže někde měl výraznou podporu rozpočtového výboru, tak to bylo v oblasti berňáků a celních úřadů. Koncovkou tohoto veskrze kladného přístupu k administrativnímu zajištění fungování daňové soustavy je fiskální napětí, přecházející do výrazného rozpočtového deficitu, který má dle mého názoru pouze a jen důvod v nevybraných daních.
Nedomnívám se, že fiskální napětí je způsobeno výrazně nižším růstem HDP nebo v nižším růstu reálných příjmů při slabém dovozu. Čísla vypovídající o těchto agregátech spíše svědčí o tom, že by objem daní, které daňově obstarávají tyto ekonomické veličiny, měl být dostatečný. Hledejme tedy chybu a následné řešení. Bez tohoto přístupu se těžko můžeme bavit o výraznějším snižování daní, i při výdajovém zabezpečení základních potřeb státního rozpočtu.
Velice diskutabilní pro mnohé mé kolegy z KDU-ČSL je plošný řez do mzdových a věcných nákladů jednotlivých kapitol, tak, jak je ve svém usnesení navrhl rozpočtový výbor. Pokud si zainteresovaný čtenář důkladně projde rozpočty některých kapitol v minulosti a porovná časové řady, zjistí, že k žádoucímu snižování či alespoň nevýraznému růstu administrativní obsazenosti svých úřadů přistupovali správci jednotlivých kapitol se značnými rozdíly. Je to jistě věcí vlády a vstřícné dohody mezi jednotlivými ministry. Nechci dělat žádného arbitra, ale domnívám se, že pro krácení těchto výdajů budeme muset najít v budoucnu jinou formu, a to tak, aby toto krácení některá ministerstva plně nezmrazilo a u některých se tímto přístupem úspěšně nezakonzervovala úspěšně skrývaná vata z minulosti.
KDU-ČSL nepodpoří návrh na zapojeni přebytku rozpočtu z roku 1995 do rozpočtových příjmů roku 1997. Zmrazení určitého přebytku z roku 1995 považujeme za potřebný a nutný přístup k potlačení inflace. Toto bylo naše stanovisko na jaře a je i nyní. Nepovažujeme opačný přístup za přístup vedoucí k ekonomické stabilitě. A pokud někdo uvažuje v rámci takovéhoto návrhu i v horizontu dalších let, je jasné, že rok 1998 by byl tímto krokem významně poznamenán. A to ne kladné. Osobně vnímám mnohé požadované fiskální nároky jako nutné a potřebné, ale uspokojovat je cestou rozpuštění zmrazených přebytků z roku 1995 nepovažuji za dobré.
Na závěr bych se chtěl dotknout kapitoly, která je dle mého názoru v kompetenci rozpočtového výboru, a to je kapitola VPS. Je vnímána jako určitý apendix státního rozpočtu plně v kompetenci obstarávání Ministerstva financí a pod kontrolou rozpočtového výboru. Rok co rok obsahuje tato kapitola položky, které jednoznačně obsahují kompetenčně a věcně záležitosti a finanční krytí věcí patřících do jednotlivých rozpočtových kapitol u jednotlivých ministerstev. Domnívám se, že je čas na systémovou změnu pohledu na všeobecnou pokladní správu tak, aby odpovídala pohledu na rozpočtování jednotlivých kapitol. Doufám, že v roce 1997 Ministerstvo financí v návrhu rozpočtu na další období přijde s určitou systémovou změnou, která sice omezí jejich možnost pohybu ve finanční oblasti, ale bude vstřícnější k ostatním ministerstvům. Děkuji za pozornost.