Poslanec Jozef Wagner: Vážení kolegové, než začnu své vystoupení, omlouvám se, ale považuji za svou morální povinnost reagovat na dvě poznámky, které řekl pan ministr financí, a na něco, co neřekl.
Pan ministr financí řekl, že sociální demokracie v minulém období předložila návrh na navýšení rozpočtu. Byl to návrh, se kterým jsem nesouhlasil a který jsem předkládat nechtěl. Nepředložili jsme to jako návrh, který by představoval jakési kolektivní stanovisko. Byl jsem proti tomu.
Druhou poznámku - nehodlám hájit (a v textu mého projevu uvidíte, že skutečně nehodlám hájit, ba naopak) tuto ani minulou vládu a nehodlám poslouchat lži. Pan ministr financí nebyl dvakrát v komunistické straně. Pan ministr financí tam byl pouze 2,5 roku. Byl tam proto, jak bylo v kraji zvykem. Když chtěl odborně pracovat a zastávat nějaké místo, tak jinou šanci neměl. A mimo jiné v roce 1968 podepsal "Dva tisíce slov". Kdo ví, co to bylo, věděl, že měl na dlouhá léta poukázku do ghetta.
Byl bych rád, kdybychom se neosočovali nepravostmi. Chci i nadále, abyste vnímali, že to, co budu říkat, je můj a v některých případech společný názor sociální demokracie. I když bude kritický, abyste ho vnímali jako názory jiných, jako názor z jiného úhlu pohledu, jako názor, který též může být relevantní. (Potlesk.)
Vážený pane místopředsedo, vážená vládo, vážené kolegyně, vážení kolegové, státní rozpočet v Parlamentě, to je na celém světě příležitost oslovovat se s názory na stav hospodářství, minulý vývoj a očekávání. V minulé sněmovně můj vážený předchůdce, tehdejší předseda rozpočtového výboru, měl své zpravodajování k rozpočtu velmi a velmi jednoduché. Byl součástí koalice, stačilo, aby se ztotožnil s názory ministra financí a vyřkl očekávaná doporučení.
Mám nyní čest předstoupit před vás, vážená sněmovno, s jiným úkolem. Konfrontovat názory a postupy vlády s jiným pohledem, pohledem opoziční sociálně demokratické politiky. Někde jsem četl, že v ekonomii je zvláště potřebné rozlišovat teorie a doktríny, poznání skutečnosti a její hodnocení. Mnohá vyjádření o názorech a postojích jiných jsou zvláště v popřevratové době pouhopouhé nálepky. Jejich smyslem není nic jiného než vytvoření nepříznivého obrazu o konkurenci. Tak přišla sociální demokracie k pověsti strany, která pomocí státních zásahů hodlá nikoliv pomocí růstu, ale jen vytvořené bohatství přerozdělovat a nezodpovědně deficitně hospodařit.
Keynesiánské téma významného vlivu vlád na národní hospodářství, pravdivé a obecně uznané, dezinterpretovali nepřejícníci. Každý, kdo chce vědět, ví, že podstatou teorie, která je nám připisována jako náboženství, je schopnost nezaujaté nahlížet na jevy a stavy, analyzovat je, hledat nejlepší vhodná řešení a konat. Nesedět se založenýma rukama. Je-li to chápáno jako doktrína hospodářské politiky, budiž. Rozhodně je to prospěšnější než odevzdání se osudu, či všemocnosti trhu, prezentováno sloganem"trh vyřeší vše".
Patřím ke generaci nespokojené mládeže šedesátých let. Náš slogan byl prostý. "Bez -ismů". Všeho druhu. Nyní dodávám - s činy, tedy s iniciativou. V čem se sociální demokraté odlišují od reformních kroků, které čeští monetaristé preferují?
Nikoliv tím, že nesdílíme jejich úsilí o stabilitu hospodářského prostoru. Zejména tím, že hledáme prostředky iniciativy. Za jistých příznivých okolností jsme odhodláni využít multiplikačního efektu úvěru. Za absence jiných zdrojů může deficit státního rozpočtu financovat hospodářský růst. Avšak zejména tehdy, mohou-li být tyto peníze použity pro zavedení nových výrob, při uplatnění nejmodernějších technologií, v časově přiměřené krátké inovační vlně a s jistotou, že poptávka po dosud málo uplatněných výrobcích bude garantovat nejvyšší míru rentability, vytvoření nových pracovních míst s vysokou produktivitou práce atd. atp.
Jen odvaha mít hospodářskou politiku, odvaha rozhodnout nás může přiřadit k těm, kteří uvědoměle usilují o hospodářský růst i tím, že se neodevzdávají osudu na volném trhu, ale s jeho dokonalou znalostí nacházejí řešení vedoucí vždy znovu a znovu k dalšímu růstu. Tvrzení, jehož důkazu věnoval předseda české vlády úsilí hodné lepší věci, že hospodářská politika je nepravost, ba co víc, nemá nárok na existenci, vytvořilo doktrínu české vládní politiky. Doktrína strašlivé retardační síly se stala břemenem brzdícím hospodářský rozvoj.
Tato politika znemožnila uplatnění potenciálu českého národního hospodářství a dostává nás do časové tísně. Mohla být použita řada zdrojů, nikoliv jen rozpočtové prostředky a už vůbec ne jen deficitní. čím později získáme odhodlání konat, tím víc nás ti, kteří tak nechtějí deficit, nakonec odsoudí k jeho použití. Bylo by ovšem ironií osudu, kdyby ještě za této vlády došlo k deficitnímu financování. V roce 1996 tomu mnoho neschází. Jestliže se tak nestane, je to za cenu neuskutečněných, žádaných a potřebných investic.
Vrchol ironie by byl minusový výsledek bez rozvojového efektu. K tomu, nebo růstu vnitřního neúčtovaného dluhu, v důsledku odložených oprav, rekonstrukcí a nových staveb, vede nevýkonná ekonomika.
Doktrína všemocného trhu našla svůj odraz nejen v absenci hospodářské politiky, ale žel i v legislativě. Mnohé ve světě standardní metody se nepoužívají. Zákony neupravující dostatečně úmyslné krachy a s tím spojené zániky podnikatelských subjektů, nesankcionující nežádoucí jednání, umožňují sice rychlou prvotní akumulaci kapitálu, ale za cenu takových společenských jevů, které většina české společnosti odsuzuje. To vede ke ztrátě podpory, která na počátku reformních kroků byla všeobecná.
Ti, kteří si chtěli přivlastnit popřevratovou vůli ke změnám, ti, kteří sami sebe pasovali na jediné pravověrné reformní muže, působí přesně obráceně, protireformně, neboť lidé spojovali změnu s nadějí na naplnění hesel z prvních svobodných voleb, zejména toho o návratu do Evropy. To bylo symbolem nadějí na západní životní standard. Místo skutečného růstu, místo nadějí, rostou starosti. Z dob, které se nám zdají dávno minulé, se vrací smutný vtip - místo potíží růstu, růst potíží.
Čas jedné z doktrín končí. Občan už ví, že ani tato nebyla úspěšná. Napříště bude jistě nejméně dvakrát měřit, než dá někomu svou důvěru, než shledá někoho odpovědným. Vládní politika se nevyhne návratu ke skutečné makroekonomické politice a ta spočívá ve vědomé volbě mezi hlavními alternativními cíli ekonomiky. Těmi není rozhodně reprodukce politické moci. Její upřednostňování vede nezbytně k pokusům dosáhnout protichůdných ekonomických cílů. A to se ještě žádné vládě světa nepovedlo. Rozpočtem provádějí vlády svou ekonomickou politiku. Ta minulá vlastně trvale hospodařila s deficitním rozpočtem. Chlubila se však vyrovnaným, dokonce se chystala jej uzákonit. Použitím prostředků vybraných od občanů na důchodové a zdravotní pojištění či prostředků Fondu národního majetku zakrývala jen vizuálně nevyrovnanost rozpočtu. Nepoužila ovšem schodku k nastartování růstu, nýbrž jen k financování obtížně ufinancovatelných potřeb veřejných rozpočtů za hlubokého poklesu hrubého domácího produktu. Strany vládní koalice vytvářejí ještě do těchto chvil dojem, jako kdyby v českém hospodářství fungovalo vše vzorně, jako kdyby nikdo a nikde nepečoval o občana lépe, než právě jejich vlády. Hovoří o postupném snižování daňového břemene jako kdyby právě toto bylo tématem dne.
V každém rozpočtovém roce mění daňové zákony a nezodpovědně snižují podíl daní na hrubém domácím produktu. Pramálo se starají o to, že právě tento produkt je absolutně a zejména v propočtu na občana nesrovnatelně nízký v porovnání s jinými zeměmi. Vytváření dojmu o přející vládě věnují větší úsilí než skutečným potřebám ekonomiky, tím občanů a státu.
Pro osvěžení paměti uvádím úroveň hrubého domácího produktu v přepočtu na obyvatele ze statistické ročenky 1995 v amerických dolarech a dále dostupné údaje o daňovém zatížení v procentech hrubého domácího produktu. Česká republika svým hrubým domácím produktem by v tabulce mezi zeměmi Evropské unie dosáhla - tedy mezi 16 zeměmi včetně jí - jen na 14. místo. Za ní zůstaly pouze Řecko a Portugalsko. Jen dvě země Evropské unie mají tedy nižší produkt. Daňová kvóta skupiny I nás řadí jako šestou zemi s nejnižším zatížením, daňová kvóta II včetně pojištění na místo deváté až desáté. Z toho jasně plyne, že daňové břemeno sejme z poplatníků nikoliv zákon, ale jen trvalý a vysoký ekonomický růst. Je třeba říci tvrdou a nesmlouvavou pravdu - není prostor ke snižování daní. Ten otevře pouze vyšší ekonomický výkon.
Uvedená čísla mezinárodního srovnání ukazují zřetelně, že Česká republika jen obtížně může zajistit přiměřené financování rozpočtových potřeb na konkurenční úrovni se srovnatelnými zeměmi. Nízká výkonnost ekonomiky nesporně vede k úmyslu přenést tíhu této skutečnosti na občana a osvobodit rozpočet od výdajů, které mohou na sebe převzít občané. Konec konců to není recept nový, již v předchozím období se podobné pocty dostalo obcím. Výsledkem je jejich značná zadluženost a úbytek majetku.
Důkaz zákonitosti rozpočtových problémů dává porovnání rozpočtu s rozpočtem roku 1990. Po úpravě dat připadajících na federaci je výše příjmů tehdejšího rozpočtu 311 mld. Kč. Považujeme-li toto číslo za výchozí a porovnáme-li jej s daty uváděnými jako odhad skutečnosti roku 1996 veřejných rozpočtů. potom uváděných 642,9 mld. představuje 206,7 procent roku 1990 a predikce roku 1997 ve výši 714,8 mld. představuje 229,8 % roku 1990. To vše je znatelně pod obvykle uváděnou inflací spotřebního koše domácností porovnanou rovněž na rok 1990. To vrhá jiné pohledy na některé aspekty konzervativní politiky. Krásné řeči o přenesení odpovědnosti na plnoprávného občana jsou zejména výrazem snahy zakrýt neschopnost státu plnit přiměřeně své úkoly. Neboť právě tomu občanovi schází k plnoprávnosti maličkost - odpovídající ekonomický standard.
Statistika měla již dávno dát k dispozici pravidelné přehledy o průměrných mzdách podle profesí a tím v průběhu reformních kroků ilustrovat, jak se dnes a denně mění hierarchie hodnot podle cen práce. Místo komentářů o nemodernosti a malé vypovídací schopnosti by měl Český statistický úřad rovněž v pravidelných intervalech zveřejňovat přehledy o tom, kolik času musí odpracovat čeští občané, aby získali kilogram chleba, masa, ovoce, aby získali rádio, lednici, televizi, automobil, dům. A ve srovnání s jinými zeměmi by si každý mohl kontrolovat, jak se plní záměr a příslib platného usnesení vlády České republiky č. 154 ze dne 23. května 1990, mimo jiné souhlasně s tehdejší československou vládou konstatující, že "hlavním cílem přechodu k tržní ekonomice je zvýšení prosperity československé ekonomiky a vytváření předpokladů pro zvyšování životní úrovně lidí".
Tato konstatování mohou být podpořena čísly s větší vypovídací schopností. K té dopomůže, když nám členové vlády dají k dispozici výpočty, jak inflace ovlivnila spotřební koše jejich resortů. K analýzám hospodářského vývoje v jimi řízeném resortu to jistě potřebují a tak jistě žádám jen to, co nám kdykoliv mohou dát k dispozici. Jsem si vědom metodických vad v porovnávání s jinými zeměmi bez váhy kupní síly i metodických vah srovnání jinak konstruovaných rozpočtů roku 1990 na straně jedné a 1996 a 1997 na straně druhé. O to více očekávám do druhého čtení příslušná data za jednotlivé ústřední úřady státní správy či resorty.
Právě tak bude užitečné posoudit, kterým projektům a požadavkům se nedostalo podpory a nejsou zařazeny v předloženém návrhu státního rozpočtu. I to má značnou vypovídací schopnost. Považoval bych za vhodné, aby seznam těchto nezařazených položek byl předán do sněmovny před zahájením druhého čtení ve výborech.
Zvláště významná je kvantifikace stavu jednotlivých resortů vůči budoucnosti. Jistě každý člen vlády sám stojí o důkladné informace z resortu, za který má odpovědnost. Žádám proto členy vlády o kvantifikaci vnitřního dluhu, a to před schůzí sněmovny, na které bude projednáno druhé čtení. Pro pořádek a pro zdůraznění významu těchto dat uvedu některé požadavky na ministra dopravy.
Prosím o přehled, kolik kilometrů silnic a železničních tratí podle druhů bylo opravováno, rekonstruováno a vybudováno a za jakých finančních nákladů, a to v letech 1985 až 1995, odhad roku 1996 a predikci roku 1997. Jistou míru porovnatelnosti by dala zahraniční data např. z Rakouska či z Německa, zejména data o tom, jaké procento sítí je každoročně opravováno a budováno tam a jaké u nás. Samozřejmě i u tohoto resortu očekávám vyjádření o zanedbaných opravách všeho dalšího majetku v jeho působnosti. Za minulého režimu jsme hodně hovořili o nezodpovědném životě na účet našich dětí a vnuků, tedy na účet budoucnosti. Cítil bych se neodpovědným, kdybych stejná kritéria nepoužil na hospodaření, které je odpovědností této sněmovny. Prosím, pane předsedo vlády, věnujte pozornost přípravě informace o tom, jak jsme zatížili život našich dětí.
Spory o odhadu rozpočtových příjmů jsou pravidelnou součástí naši rozpočtové praxe. Současný stav, v němž odhad je výsadou Ministerstva financí, není optimální. Řešení je zřejmé v legislativní úpravě, která by tuto odpovědnost přenesla na zvláštní jen k tomuto účelu vytvořenou nezávislou komisi. Její stanoviska by pomohla řešit i některé vývojové problémy fiskální politiky.
Nyní k různým problémům právě této politiky.
1. Výběr daně z přidané hodnoty je zřetelně ochuzen o značné částky v důsledku nedostatečné kontroly obratů v obchodní síti. Praxe v mnoha zemích prokázala oprávněnost zavedení registračních pokladen. Souhlasím s názorem, že je to rovněž otázka výše prahu zdanitelných obratů. V této souvislosti je nutno zmírnit stánkový prodej a položit rovněž otázku, zda vláda neuvažuje o jeho regulaci i již z logiky kultury prodeje, možného obchodování s nezdaněným a neprocleným zbožím, z hlediska ochrany spotřebitele či v zájmu ochrany kamenných obchodů. Otázky patří ministru obchodu. Očekávám i koncepční stanovisko vlády v souvislosti s harmonizací daňových soustav s Evropskou unií, zejména k otázce jejich požadavků na přeřazení všech energetických komodit do vyšší sazby a k problematice sbližování sazeb.
2. Společný problém daňové soustavy je černá ekonomika. Parlamentní institut uvádí její rozsah v intervalu 100 - 140 miliard korun ročně. Počítáme-li jen se spodní hranicí, může se jednak o výpadek v DPH v řádu přes deset miliard. Výpadek daně z příjmů při cca 300 000 osobách, které zde podle stejného odhadu pracují, může být v řádu do dalších 10 miliard korun. Samozřejmě může jít i o jiné daně a též pojistné. Netvrdím, že tento protispolečenský jev lze zcela zlikvidovat aktivní státní politikou, ale lze jistě jeho šance značně omezit. Postrádám kvalifikované úsilí, které by Českou republiku zařadilo mezi státy úspěšně snižující daňové úniky.
3. Daň z příjmů ze závislé činnosti je zkracována tím, že někteří zaměstnavatelé platí legálně jen směšně nízkou minimální mzdu a další peníze uhrazují zaměstnancům bez zdanění. Ministr financí by měl sdělit, zda je mu tento problém znám a zda jej hodlá řešit.
4. Jedním z otevřených problémů nejen v dani z příjmů, ale též v oblasti živnostenských norem i předpisů o účetnictví je způsob stanovení daně u malých živností. Vykazování nákladů je obtížné a málo průkazné. Návrat k praxi první republiky a ne výjimečné zahraniční praxi, k omezení účetnictví na evidenci tržeb a mezd by zjednodušilo život statisícům drobných podnikatelů a umožnilo vytvořit rámec pro účinnější výběr daní. Zdaněny mohou být tržby, a to s jistou mírou dodatečné kontroly podle výtěžnosti té které činnosti v tom či onom místě.
5. V prvním pololetí tohoto roku došlo k velmi nepříznivému vývoji i ve výběru pojistného. Při růstu mezd o 19,4 % byl výběr pojistného o 6,5 % nižší. To ohrožuje rozpočtové hospodaření a příště může podobně poškodit i stabilitu sociálních fondů.
6. Daň z příjmů právnických osob má rovněž svá úskalí. Rozhodně k nejvýznamnějším patří vývoz zisku. Rád bych slyšel výklad ministra financí, co v této věci hodlá vláda dělat. Není tajemstvím, že společnosti se zahraniční majetkovou účastí hospodaří převážně bez zisku. Pomocí svých partnerských společností v zahraničí odčerpávají zisk nereálnou hodnotou fakturovaných výrobků, polotovarů a služeb a mnohdy levně kupují české zboží právě prostřednictvím zahraničních partnerských společností, avšak v nákladech mají nesrovnatelně vyšší cenu dodávky právě ze zahraničí, a přitom zboží neopustilo Českou republiku. Zisk však ano.
7. V zákoně o daních z příjmů je upravena odpisová politika. Předmětem sporu již několik let je otázka úrovně cen hmotného investičního majetku pořízeného do roku 1990. Skutečnost, že cenová liberalizace nebyla předchozími vládami v rozporu se schváleným scénářem ekonomické reformy provedena, přišla české podniky za 4 roky nejméně na 200 miliard korun. Ty spotřeboval státní rozpočet. Vládě se povedlo najít zdroj peněz pro státní výdaje, ovšem za cenu strašlivého omezení schopnosti českého průmyslu investovat a rozvíjet se. Konstatuji, že dnešní opoziční většina nemůže pokračování takovéto politiky trpět. Očekávám kompetentní odpověď, nikoliv výmluvy, kterých se mi dostávalo rok co rok v minulé sněmovně kontrolované koaliční většinou. Před rokem jsem položil otázku, co stojí v cestě, abychom problém řešili obdobně jako Československá republika zákonem číslo 78 ze dne 15. června 1927 o stabilizačních bilancích, kterým - cituji "Kdo vede řádné obchodní knihy, může počínajíc obchodním obdobím 1927, nejdéle však 1931 nově oceniti předměty trvale v podniku užívané (pozemky, budovy, důlní podstatu, stroje, zařízení apod.) a sestaviti podle zásad níže uvedených východiskovou bilanci jako podklad bilance stabilizační."
8. Loterie. Výtěžek loterií a jiných podobných her je osvobozen za předpokladu, že jeho 90 % je použito na předem určenou dobročinnost. Problém je s tím, jaké procento z celkové částky tvoří výtěžek, jakou režie a jakou výhry. Při projednávání novely zákona o loteriích v minulém volebním období jsme získali částečně informace. Z nich jasně plynulo, že např. u kasin je veřejný příjem minimalizován až na směšně zanedbatelnou částku, nemluvě o tom, že odhady obratů provedené dozorem Ministerstva financí jsou odborníky považovány za nekvalifikované a nejméně třikrát podhodnocené.
Takovýto přístup k loteriím vytvořil situaci, že zahraniční tisk měl příležitost psát o českých loteriích jako o prádelně špinavých peněz. Požaduji předložení důkladné informace o činnosti loterijního dozoru a zejména o obratech ve srovnání s výnosy určenými na veřejně prospěšné účely. Odborníci hovoří o únicích na příjmech veřejně prospěšných účelů v řádu devíti nul. Tato tématika by jistě našla vděčné posluchače na radnicích a u všech, kterým záleží na dobrých mravech a výchově naší mládeže.
9. Majetková přiznání - mají mimořádný význam, neboť jsou kontrolou potvrzující či vyvracející zdanění příjmů. Jejich zcela nezastupitelný význam je v dobách velikých majetkových přesunů a tu právě žijeme. Koalice vyřadila z platného zákona o správě daní a poplatků § 42, který se tam dostal ještě za prvního svobodné zvoleného českého Parlamentu. Bylo nám ve sněmovně vykládáno, že by úředníci takovou agendu nezvládli, že to budou vlaky papíru apod. Už tehdy jsem položil otázku: Koho chcete krýt? A nezbývá, než ji opakovat. Naše vlastní dějiny fiskální politiky a zvláště významných a důvěrou světa obdařených krajin jsou plny příkladů, že majetková přiznání fungují a pomáhají v naplněné daňové spravedlnosti. Z praxe jiných zemí je známo, že některá opatření jsou účinná, ještě než nabudou zákonné účinnosti a to jen hrozbou případných sankcí, jiná jsou účinná v několika měsících a jiná v delším časovém úseku.
V části A rozpočtových textů předložených vládou nazvané Ekonomický vývoj ČR v roce 1996 a 1997 se na straně 11 uvádí:
"Současná úroveň inflace (měřené spotřebitelskými cenami) je vyšší než intenzita inflačního tlaku mezd v průmyslu a je tedy určována spíše tahem poptávky jak vlivem růstu spotřeby (a příjmů domácností), tak dynamického rozvoje investičních aktivit".
Tato hypotéza se jeví chybnou, neboť
a) Tempo jednotkových mzdových nákladů, tj. inflačního tlaku mezd v průmyslu, je propočítáváno z neadekvátních statistických ukazatelů. Vychází se zde z ukazatele tzv. reálné produktivity práce, která však není propočtena jako podíl přidané hodnoty průmyslu k počtu pracovníků, ale jako podíl objemového ukazatele, tedy průmyslová výroba, a počtu pracovníků.
Jak ukázaly některé propočty Českého statistického úřadu v oblasti přidané hodnoty v průmyslu (stálé ceny), zpomaluje se reálné tempo růstu přidané hodnoty v průmyslu za reálným tempem průmyslové výroby o minimálně 2 % body. To by pak na pololetních číslech za tento rok znamenalo, že jednotkové mzdové náklady nerostou meziročně o 5,9 %, jak je uvedeno v tabulce č. 2 příslušného tisku, ale minimálně o 7,9 %.
b) Míra inflace za prvních 7 měsíců proti stejnému období minulého roku, měřeno růstem spotřebitelských cen, činila 8,8 %. Vliv centrálních cenových deregulací pro rok 1996 se však v celoročním dopadu předpokládá ve výši cca 1 %, tj. růst spotřebitelských cen bez vlivu centrálních cenových deregulací činí 7,7 %.
Pokud bychom tedy použili argumentační klišé obsažené ve státním rozpočtu, pak je z výše uvedených důvodů pravděpodobnější, že inflace je určována spíše mzdově nákladovými tlaky než poptávkovým tahem. Je samozřejmé, že takovéto posuzování charakteru inflace je velmi a velmi zjednodušené. Pro skutečné zjištění inflačního, nákladového působení mezd, resp. celkových nákladů na pracovní sílu, je rozhodující porovnání nominálních jednotkových nákladů práce s růstem spotřebitelských cen, popř. deflátorem hrubého domácího produktu.
Je samozřejmé, že mzdy v podmínkách nižšího využití kapacit nejsou jediným zdrojem nákladové inflace v ČR. Velmi vážným inflačně nákladovým faktorem jsou i další položky, např. rychle rostoucí dovoz meziproduktu oceněný mnohem vyššími zahraničními cenami, rostoucí úroky a jiné. Vláda za situace, kdy nejvýznamnějším rizikem dalšího hospodářského i politického vývoje je narůstající deficit obchodní a platební bilance na jejím běžném účtu, klade priority své politiky na úsilí snížit inflaci i za cenu oslabení hospodářského růstu. Sociální demokraté shodně s názorem Českomoravské komory odborových svazů považují za hlavní současnou prioritu hospodářské a rozpočtové politiky udržení vysokého růstu ekonomiky při současném energickém překonávání její nerovnováhy vůči zahraničí. Především navrhujeme dostatečné posílení podpory konkurenční způsobilosti průmyslu, zejména exportu, výzkumu a modernizace, včetně nezbytných infrastrukturálních investic. Hlavním stabilizátorem rychlého růstu by se měla stát masivní bytová výstavba podpořená výrazným zvýšením investic ze strany státu. Zcela přijímám i názor odborů, že nelze připustit, aby dlouhodobé neřešení těchto problémů hospodářskou politikou vlády byla přenesena jejich tíže např. devalvací a jí vyvolanou inflací na zaměstnance a jejich reálné mzdy.
Již dosavadní růst hrubého domácího produktu vede k rostoucí nerovnováze zahraničního obchodu, import roste výrazné rychleji než produkt i než export a dodatečným faktorem je uvedené letošní výrazné zabrzdění růstu exportu v důsledku ekonomické recese na západě, především v Německu. K vyrovnání teto nerovnováhy již nestačí ani přebytek exportu služeb, takže deficit běžného účtu platební bilance překračuje mezinárodně obávanou kritickou hranici 4 - 5 % v poměru k hrubému domácímu produktu. Tento deficit dosáhl v r. 1995 4,1 % v poměru k HDP, letos v prvním pololetí dosáhl 7 % a i za celý rok může dosáhnout alarmující úrovně. Přitom v našich podmínkách v důsledku nízké cenové pružnosti domácí nabídky je kurzová politika málo účinná a k rovnováze nestačí ani výrazně nízký kurz koruny, která je proti německé marce doposud podhodnocena asi na třetinu parity své kupní síly, i když se toto podhodnocení setrvale částečně snižuje.
Devalvace koruny by přitom byla příliš nákladná a proinflační, snížení deficitu zahraničního obchodu o 1 korunu by dosáhla za 0,8 Kč dodatečných nákladů na cenovou konkurenci vývozu. Bylo by to za současné situace nejhorší z možných řešení, kromě stlačení růstu, které je ještě nákladnější, snížení deficitu o 1 Kč by bylo dosaženo zpomalením růstu hrubého domácího produktu o téměř 2 Kč. Přesto vláda dosud neprovádí podporu exportu ani ochranu domácího trhu dostatečně účinnou průmyslovou politikou. Proexportní agentura EGAP pokrývá svou podporou, zvýhodněnými úvěry a pojištěním, jen cca 2 - 3 % exportu, zcela absentuje jeho fiskální podpora, import nejen dosud není chráněn proti dumpingovým zákonem, ale ani netarifními opatřeními a naopak schází zvýhodnění importu technologií.
Nepříznivý vývoj byl ovšem založen již na počátku reformních kroků. Již citované vládní usnesení a parlamentem schválený scénář reformy nebyl v praxi dodržen, zejména minulá vláda se od těchto dokumentů výrazně odchýlila. Mělo se preferovat posilování nabídkové strany cestou rozvoje podnikatelské iniciativy, soutěže a zvyšování mezinárodní konkurenceschopnosti. Proces konstituování nových ekonomických subjektů měl být zahájen rozsáhlým odstátněním a na něj navazující postupnou účelovou privatizací národního jmění, opakuji - účelovou. Povinností vlády mělo být formulování státní strukturální, průmyslové, zemědělské, energetické a ekologické politiky, která bude tržně orientovaným subjektům pomáhat předvídat budoucí technické i ekonomické jevy a která bude formulovat a prosazovat základní státní priority. Bylo uloženo připravit systém doplňkových nástrojů a opatření regulace vývoje obchodní bilance, zejména cel, licencí a devizových depozit, připravit varianty použití výnosů z cel, vrácení, resp. snížení daní při vývozu, dotace, podpora strukturálních změn, připravit zákon o podpoře a úpadku podnikových subjektů nebo koncepci regulace zahraničních investorů. Realita dokazuje, že splněno bylo máloco, ke splnění mnohých z těchto úkolů nedošlo, a to alespoň ve velmi významné části.
Praxe v procesu privatizace, jak ukazují výsledky, nebyla příliš koncepční. Obdobně v ochraně domácí výroby. Proti deklarovaným názorům opozice byla prosazena vládní koalicí její řešení. Jejich důsledky nyní těžce doléhají na českou ekonomiku.
Se značným politickým ziskem byla slavně ukončena činnost RVHP. Ministr chlubící se svým podpisem pod tímto dokumentem dnes již jistě uzná, že pomohl s vaničkou vylít i dítě. Naše podniky ztratily trhy, na nichž léta úspěšně působily. RVHP byla mimo své mocenské atributy i dobovou formou zajištění trhů. Jejich opuštění má dlouhodobé nepříznivé následky. Mnoho našich kvalifikovaných lidí nyní právě na těchto trzích obchoduje s konkurenčními výrobky zahraničních firem.