Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Recmanovi. Vidím, že předává zpravodaji panu poslanci Wagnerovi text svého návrhu. Další přihlášky do rozpravy v tuto chvíli nejsou, takže rozpravu končím a prosím pana poslance Wagnera, aby přednesl návrh na usnesení tak, abychom o něm mohli hlasovat.
Poslanec Jozef Wagner: Dámy a pánové, k návrhu usnesení byl přednesen pouze jediný pozměňovací návrh a o tom bychom měli hlasovat jako o prvním. Pozměňovací návrh zní: žádá vládu České republiky, aby zpracovala koncepci proexportní politiky vlády a předložila ji Poslanecké sněmovně do konce letošního roku.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Nicméně přemýšlím o tom, co by se stalo, kdybychom tuto část usnesení přijali a tu druhou nikoliv. Ten bod se jmenuje Informace rozpočtového výboru ke zprávě o plnění státního rozpočtu.
Poslanec Jozef Wagner Já upozorňuji na to, že nežádám o schválení zprávy. Žádám pouze, aby sněmovna vzala na vědomí. Z logiky věci plyne, že ten druhý bod by se musel schválit, kdežto ten první stačí vzít na vědomí. Takže rébus je o něčem jiném.
Místopředseda PSP Jan Kasal: My musíme schválit v podstatě i to, že to bereme na vědomí. Hlasováním o tom musíme rozhodnout. Myslím, že bude nejrychlejší, když vyhovím vašemu návrhu na proceduru. Protože před chvilkou jsme se museli všichni přehlásit a nejsou žádné námitky proti tomu, abych zahájil hlasování, tak v hlasování č. 66 rozhodneme o návrhu pana poslance Recmana. Toto hlasování jsem zahájil a táži se:
Kdo je pro? Děkuji. Kdo je proti? Děkuji. Hlasování skončilo. Hlasovací zařízení nefunguje, výsledek se na něm neobjevil. Přijde na to, jestli pod dohledem pana Zemana budete věřit tomu, co mohu přečíst na svém monitoru. Prosím, aby to přečetl on.
Pro 81, proti 71, zdrželo se 15, přítomno 167. A teď se rozeběhl čas z 10 sekund. Takže i toto hlasování bohužel musím prohlásit za zmatečné. Pan předseda jako vrchní arbitr se mnou v tuto chvíli souhlasí. Takže hlasování číslo 66 se nevydařilo. Myslím si, že můžeme poté, co bude toto hlasování posunuto na smetiště dějin, zahájit hlasování číslo 67, ve kterém rozhodneme o osudu návrhu pana poslance Recmana.
Ptám se, kdo je pro. Kdo je proti? Hlasování skončilo.
Výsledek - pro 89, proti 81. Konstatuji, že tento návrh byl schválen.
Nyní budeme hlasovat o bodu I. Pane poslanče Wagnere, buďte tak laskav a přečtěte ještě tu větu.
Poslanec Jozef Wagner: Poslanecká sněmovna bere na vědomí zprávu vlády o plněni státního rozpočtu České republiky za 1. čtvrtletí 1996.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji.
Zahájil jsem hlasování číslo 68 a táži se:
Kdo je pro? Děkuji. Kdo je proti? Děkuji. Hlasování skončilo
Výsledek - 148 pro, 1 proti. I tato část usnesení byla přijata.
Paní a pánové, nyní se budeme věnovat dalšímu bodu, kterým je
15.
Návrh rozpočtu Poslanecké sněmovny na rok 1997
Jedná se o sněmovní tisk 64. Tento tisk obsahuje návrh rozpočtu Poslanecké sněmovny a příslušné usnesení organizačního výboru. Předložený návrh organizačního výboru odůvodní poslanec Tomáš Páv. Žádám ho, aby se ujal slova.
Poslanec Tomáš Páv: Vážený pane předsedo, pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, organizační výbor Poslanecké sněmovny předkládá podle § 46 odst. 4 písm. g) zákona číslo 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, k projednání Poslanecké sněmovně návrh rozpočtu Poslanecké sněmovny na rok 1997, a to v celkové výši příjmů 10 mil. Kč a ve výši výdajů 1 miliarda 380,9 miliónu Kč, z toho 636 miliónu Kč investičních výdajů. Podrobné členění rozpočtu vám bylo rozdáno jako sněmovní tisk číslo 64. Dovolte mi, abych vás velmi stručně informoval o způsobu a průběhu projednávání tohoto rozpočtu.
Návrh rozpočtu předložený Kanceláři Poslanecké sněmovny a předběžné projednaný s ministerstvem financí byl projednán v rozpočtovém výboru. Rozpočtový výbor v průběhu projednávání dospěl k závěru, že je možné rozpočet snížit o 92,375 miliónů Kč tak, že z této částky bude 60 mil Kč přesunuto do všeobecné pokladní správy a vázáno jako rezerva na byty Poslanecké sněmovny Parlamentu a částka 32,375 milionů Kč bude rovněž přesunuta do všeobecné pokladní správy a vázána na položku knihovna Poslanecké sněmovny.
Organizační výbor se přiklonil k tomuto názoru a v této formě je vám rozpočet Poslanecké sněmovny předkládán ke schválení.
Současně organizační výbor požádal rozpočtový výbor, aby se zabýval rovněž rozpočtem senátu na rok 1997 a připravil návrh tak, aby mohl být sněmovně předložen v nejbližším možném termínu.
Jménem organizačního výboru vám proto navrhuji přijmout následující usnesení:
"Poslanecká sněmovna
I. Navrhuje podle § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, rozpočet Poslanecké sněmovny na rok 1997, který je uveden v příloze I. tohoto usnesení.
II. Žádá rozpočtový výbor Poslanecké sněmovny, aby návrh rozpočtu Poslanecké sněmovny na rok 1997 projednal společně s vládním návrhem zákona o státním rozpočtu na rok 1997."
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Tomáši Pávovi a otevírám rozpravu. Písemné přihlášky prozatím žádné nemám.
Nikdo se nehlásí, takže rozpravu končím.
Poněvadž usnesení zaznělo před malým okamžikem, domnívám se, že není třeba, aby ho pan poslanec Páv znovu četl. Navíc se dá očekávat, že ho máte před sebou v písemné podobě.
Takže nejsou-li námitky - a ty nejsou -, zahajuji hlasování číslo 69.
Ptám se, kdo s předneseným usnesením souhlasí, kdo je tedy pro? Kdo je proti? Děkuji.
Hlasování skončilo výsledkem pro 127, 2 proti. Návrh byl přijat.
Děkuji panu Tomáši Pávovi a konstatuji, že jsme se vypořádali s dalším bodem našeho schváleného pořadu.
Nyní budeme projednávat
16.
Návrh poslanců Miroslava Sládka a dalších na vydání
ústavního zákona, kterým se mění a doplňuje ústavní zákon
České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky
Jedná se o první čtení. Návrh zákona jsme obdrželi jako sněmovní tisk 3 a stanovisko vlády k němu jako sněmovní tisk 3/1.
Prosím pověřeného zástupce navrhovatelů, aby návrh zákona uvedl. Tím pověřeným je pan poslanec Loukota, prosím.
Poslanec Milan Loukota: Pane předsedající, dámy a pánové, skupina poslanců sdružená v klubu poslanců Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa tak, jako v minulém volebním období předkládá návrh ústavního zákona, kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, jehož smyslem je změna dvoukomorového parlamentu na parlament jednokomorový.
Předesílám, že tento náš návrh úzce vychází z předcházejícího návrhu klubu SPR-RSČ. To uvádím jenom pro úplnost, hlavně jako informaci panu premiérovi, aby v budoucnu již neuváděl nepravdu, jako například 18. července, kdy jsme si mohli v novinách přečíst zprávu o tom, že předseda vlády sdělil to, že náš návrh je ve znění, které před dvěma roky navrhl ČSSD. Tak tomu opravdu není.
Abych se však vrátil k podstatnému.
Odpůrci našeho návrhu budou patrně argumentovat tím, že příprava voleb do Senátu je již v takovém stupni, že by bylo nelogické druhou komoru českého parlamentu rušit. K tomu mohu poznamenat jen to, že není naší vinou toto řekněme projednávání na poslední chvíli. Náš návrh jsme přesně v dikci jednacího řádu předložili totiž již 7. června t. r.
Nechci však zdržovat naše jednání, proto nebudu odůvodňovat principy této nové právní úpravy, jsou nakonec obsaženy v důvodové zprávě.
Závěrem si ale dovolím připomenout, jak se dívají na existenci českého Senátu v zahraničí. Frankfurter Allgemeine Zeitung nedávno poukázal na to, že téměř nikomu v České republice není jasné, k čemu vlastně může být Senát dobrý. Ironicky dodává, že předpokládanou stabilizační funkci plní Senát nejlépe svojí neexistencí, protože bez něj nemůže být rozpuštěna Poslanecká sněmovna. Tolik pohled významného německého deníku. Připomínám, že německého, neboť Německo je právě tou zemí, k níž značná část vás, kolegyně a kolegové, vzhlížíte a dáváte ji nám ostatním za příklad. O tom, že se právě v tomto státě dokáží bez druhé komory parlamentu obejít, se nebudu ani zmiňovat. Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců klubu SPR-RSČ.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji zástupci předkladatelů panu poslanci Loukotovi a prosím, aby se slova ujal zpravodaj, který byl určen organizačním výborem, je to pan poslanec Marek Benda. Žádám ho, aby se ujal slova.
Poslanec Marek Benda: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, je pozdní večerní hodina, pokusím se být maximálně stručný.
Návrh, který předkládají kolegové ze SPR-RSČ, již několikrát touto sněmovnou neprošel. Jedná se o standardní návrh, který navrhuje pouze vypuštění Senátu a zřízení stálého výboru, aniž by řešil řadu dalších otázek, které by s takovou úpravou Ústavy musely být spojeny.
Vláda se vyjádřila negativné, nedoporučila přijetí tohoto zákona, já toto stanovisko sdílím a doporučuji sněmovně, aby zákon zamítla v prvním čtení. Jen dodávám, že návrh nesplňuje náležitosti podle jednacího řádu České národní rady, neboť neobsahuje přílohu, která by zřetelně dávala najevo, co a jakým způsobem se má měnit. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Marku Bendovi a otevírám rozpravu obecnou. Do té se přihlásili prozatím dva poslanci - pan poslanec Mašek a pan poslanec Jičínský. Prosím pana poslance Maška, aby se ujal slova a pana poslance Jičínského, aby se připravil na své vystoupení.
Poslanec Ivan Mašek: Vážený pane předsedající, vážená sněmovno, na počátku se omlouvám, zejména panu předsedovi sněmovny Zemanovi za to, že při svém vystoupení použiji záznam ze svého vystoupení z 27. 9.1994 v této sněmovně. Myslím, že je to nutné proto, protože navrhovatelé tohoto zákona nerespektují nejen dějiny, nerespektují ani opakovaná rozhodnutí Poslanecké sněmovny, nerespektují argumenty, které zde zazněly a nezmiňují se o nich. Ti, kteří jsou unaveni v pozdní hodině, případné už tyto argumenty slyšeli, ať se věnují něčemu jinému. Pokusím se mluvit k navrhovatelům, možná, že se časem poučí.
Ve své slavné knize Demokracie v Americe v kapitole, která se zabývá zákonodárnou mocí jednotlivých států americké unie, upozorňuji jednotlivých států nikoli celé unie, tvrdí pan de Tocqueville, že nutnost rozdělení zákonodárné moci mezi několik útvarů vešla nakonec jako axiom do politické věd. Vzhledem k tomu, že axiomem rozumíme tvrzení, které je tak evidentní, že není třeba je dále dokazovat, musím dnes po více než 160 letech konstatovat, že se velký politolog v případě republikánů v České republice bohužel mýlil.
Zkušenost ukazuje, že jsou to právě zastánci bikameralismu, kteří jsou stále nuceni dokazovat smysluplnost tohoto standardního uspořádání demokratických parlamentů proti populisticky demagogickým a nikterak neprokazovaným tvrzením o neúčelnosti, zbytečnosti nebo dokonce škodlivosti druhé komory.
Pokusím se proto předložit argumenty, z Listu federalistů 62 argumenty Jamese Madisona, později čtvrtého prezidenta Spojených států. Madison uvádí 6 důvodů pro vznik druhé komory, respektive šest důvodů, šest argumentů, šest věcí, které hrozí republice a kterým má zřízení druhé komory bránit.
Za prvé je to možnost, že poslanci jako představitelé státní moci zapomenou na své závazky vůči voličům a zpronevěří se svým povinnostem. Z tohoto hlediska představuje Senát užitečnou kontrolu státní moci, která - cituji - "zdvojnásobuje bezpečí občanů tím, že vyžaduje, aby se na zrádných nebo uchvatitelských plánech shodly dva odlišné orgány, zatímco jinak by postačila ctižádost či úplatnost jednoho".
Míra zabezpečení v této věci je samozřejmě o to větší, oč je duch obou orgánů odlišnější.
Druhý důvod, který uvádí James Madison - cituji: "je sklonem všech jednokomorových a početných sněmů podléhat náhlým a prudkým vášním a nechat se svést stranickými vůdci k neuváženým a škodlivým řešením." Madison říká, že je možné uvést bezpočet příkladů na toto téma z dějin Spojených států i jiných národů. Také říká, že tvrzení, které nikdo nezpochybňuje, není třeba prokazovat. I my si z vlastní praxe vzpomeneme na příklady tohoto argumentu. Senát, aby tomuto nebezpečí nepodléhal, by měl být velmi stabilní a s dostatečně dlouhým funkčním obdobím. V České republice je to období 6 let.
Třetí vada, kterou by měl Senát pomoci odstranit, spočívá v nedostatku znalostí o cílech a zásadách zákonodárství, který je vlastní především těm zastupitelům, kteří jsou ve svém úřadě krátkou dobu. Zde Madison kritizuje všechny ty rušící, vysvětlující a doplňující zákony, které zamořují naše mnohasvazkové zákoníky. Je zajímavé, jak to platí i v České republice po tolika letech.
Čtvrtý argument spočívá v tom, že proměnlivost zákonodárných sborů volených najednou hrozí přílišnou proměnlivostí a rozkolísaností zákonných opatření a politiky vůbec. James Madison podrobně popisuje důsledky takovéto rozpolcenosti, které vedou ke ztrátě úcty a důvěry jiných národů i vlastních občanů ke zvýhodňování zasvěcených menšin a k hospodářským škodám tím, že dusí každé užitečné podnikání, které závisí na tom, zda existující uspořádání bude trvat i nadále.
Pátým klasickým argumentem je požadavek, který dokládá užitečnost druhé komory tím, že je třeba náležitého pocitu národní důstojnosti. Tomu by snad republikáni mohli rozumět, o tom stále hovoří. Slovu národní rozumějte ve smyslu občanském, nikoli národnostním. Rozumí se tím taková důstojnost, kterou tato složka státní moci může zajišťovat pomocí prozíravé a úctyhodné politiky a z ní plynoucí úcty ostatních národů.
Šestým argumentem je potřeba dlouhodobých opatření, jejichž důsledky se nemusí a často ani nemohou projevit v průběhu jednoho volebního období. Právě pro prosazování takových opatření je důležitý stálý a pouze postupně obměňovaný zákonodárný orgán, který je také lépe schopen odolávat okamžitým vášním, při nichž například lid svedený falešnou představou nebo nespravedlivou výhodou se může dovolávat takových rozhodnutí, kterých by vzápětí sám litoval a odsuzoval je.
Nechci uvádět další argumenty, další důvody, další historické skutečnosti, o nichž jsem hovořil při přípravě Ústavy a opakovaně při návrzích na zrušení Senátu.
Podporuji návrh pana zpravodaje na to, aby tento návrh zákona byl zamítnut. Věřím, že sněmovna prokáže hlasováním, že kdo je proti druhé komoře, je proti umírněnosti, je proti rozvaze, je proti stabilitě a je proti neutralizaci extrémů. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Ivanu Maškovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Zdeněk Jičínský.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Pane předsedající, vážené shromáždění, kolega Mašek uvedl řadu teoretických argumentů svědčících ve prospěch druhé komory. Jak již to v teorii bývá, a platí to i pro teorii ústavního práva, proti jistým argumentům jsou jiné argumenty. Tuto teoretickou stránku věci nechám teď stranou.
Návrh na přijetí ústavního zákona, kterým by byl z Ústavy České republiky vypuštěn Senát a Česká republika by se stala parlamentní republikou s jednokomorovým parlamentem, je projednáván v Poslanecké sněmovně v době, kdy přípravy na volby do Senátu jsou již v plném proudu. Bylo by skutečně zvláštní a svědčilo by o zvláštních poměrech v zemi, kdyby se nyní Poslanecká sněmovna usnesla na vypuštění Senátu z Ústavy. Nechám teď stranou lhůty podle jednacího řádu. Když jsou již vypsány volby do jedné komory Parlamentu, vyhlášeni kandidáti a dokonce probíhá i řízení o odvolání některých kandidátů u příslušné soudní instance, lze si asi těžko představit, že by něco takového bylo možné, i když asi nemalá část občanů by to uvítala, protože, jak potvrzují průzkumy veřejného mínění, zřejmě jejich většina stále neví, k čemu je Senát potřeba. Přesto si myslím, že by to nepůsobilo vnitropoliticky a mezinárodně politicky vhodně a že by se to chápalo jako projev velmi neuspořádaných politických poměrů i zvláštních představ o demokracii v ČR.
I když jsem se ve svém vystoupení k vládnímu prohlášení vyslovil kriticky o stavu naší demokracie, přesto sám jí tak negativní vysvědčení dávat nechci. Chci jenom upozornit, že jsem hned po volbách vznesl otázku potřebnosti Senátu. Kdyby tehdy po volbách hned se vytvořila potřebná politická vůle, to znamená kdyby i část koaličních poslanců byla ochotna takové řešení podpořit, myslím si, že by to tehdy bylo politicky i ústavně ještě možné. Nebylo by to standardní řešení, ale dalo by se to tehdy ještě politicky i ústavně právně odůvodnit.
V současné době si myslím, že je tomu jinak, a kromě toho politická vůle k potřebné většině, to je tři pětiny poslanců této sněmovny, tu není. Zřejmě se tedy již nedá nic dělat a v listopadu bude druhá komora Parlamentu zvolena.
V této souvislosti však považuji za vhodné vznést určité otázky na adresu vládní koalice a jejích poslanců. Byli to její poslanci v ČNR, a kolega Mašek o tom teď hovořil, kteří úporně prosazovali zakotvení Senátu do Ústavy a k tomu používali mnohdy velmi ideologické argumentace inspirujíce se zvláště názory Fridricha von Hayeka.
(V této souvislosti šlo o názory značně utopické, což i on sám uznával.)
Připomeňme si zejména slova vašeho někdejšího kolegy Tomáše Ježka, který dokazoval, že je třeba, aby se jedna komora zabývala právem soukromým a druhá právem veřejným, ačkoliv takové dělení zákonů je v konkrétní legislativní praxi nemožné. Dokazovalo se, že Senát má být orgánem stabilizujícím, že vzhledem k jinému volebnímu systému bude možné, aby v něm na rozdíl od stranicky rozdělené Poslanecké sněmovny působily více nezávislé osobnosti apod., že Senát má zkvalitňovat zákonodárství.
Myslím, že tomu tak není a nebude a že tyto představy o těchto funkcích Senátu včetně jeho kontrolní role jsou iluzí a že i v tomto případě - jako v mnoha dalších - za vlády pravicové koalice zvítězila ideologie nad zdravým rozumem ke škodě politické demokracie. To však je jenom jeden aspekt problému.
Podívejme se zpětně na jinou jeho stránku. Proč poslanci vládní koalice, kteří přikládali takovou váhu Senátu a tak zdůrazňovali jeho potřebnost pro parlamentní demokracii, neudělali nic k jeho vytvoření? Proč vlastně jeho ustavení, a tím i příkaz Ústavy zmařili? Vždyť podle čl. 106 odst. 2 se měl vytvořit Prozatímní Senát, který měl vykonávat funkce Senátu do jeho zvolení. Poslanci ČNR se tehdy rozhodli (a dokonce myslím dvakrát nebo třikrát), že poslancům Federálního shromáždění, zvoleným v České republice, znemožní jejich další parlamentní působení. Proto ústavní zákon o vytvoření Prozatímního Senátu nepřijali. Prozatímní Senát nikdy nevznikl.
Když se však již tento postup prosadil - o jeho podivném charakteru z hlediska demokracie jsem hovořil ve svém vystoupení k vládnímu prohlášení a nebudu to opakovat - tak proč se nevytvořil Senát již třeba v roce 1994? Tehdy se poslanci vládní koalice nemohli dohodnout o principech volebního zákona. Uznávám, že ustanovení Ústavy, že Senát se volí většinovým způsobem, není dostatečně jednoznačné, ale jestliže byl takový zájem na straně vládní koalice vytvořit Senát, proč tento rozpor nebyl překonán dříve a stalo se to až v roce 1995 a Senát bude volen až na podzim letošního roku?
Jak je možné, že poslancům vládní koalice, kteří abstraktně zdůrazňovali význam a potřebu Senátu pro správné fungování ústavního systému, konkrétně Senát vůbec nechyběl? Ozývaly se různé výzvy např. ze strany sociální demokracie, že není únosný stav, aby podle Ústavy byl Parlament dvoukomorový a fakticky fungoval Parlament jednokomorový, že takovýto stav z hlediska vážnosti a autority Ústavy je nepřípustný, že tedy, jestliže není vůle druhou komoru zvolit, nechť se tedy druhá komora jako ústavní instituce z Ústavy vypustí. To bylo odmítnuto, ale pozitivního se nestalo nic. Platilo a platí vlastně stále velmi podivné ustanovení, které bychom těžko v nějaké ústavě hledali, že do nabytí účinnosti uvedeného ustanovení resp. utvoření Senátu vykonává funkci Senátu Poslanecká sněmovna.
Vysvětlení tohoto zvláštního paradoxu je zřejmě v čl. 106 odst. 3, že Poslaneckou sněmovnu nelze rozpustit, pokud vykonává funkci Senátu. Tím si její členové z řad vládní koalice zabezpečili svůj mandát na celé volební období způsobem, který se bez jejích vlastního souhlasu podle Ústavy nedal změnit. Byl to podivný stav, který sotva mohl být z hlediska ústavních a demokratických principů považován za normální. Také v zemích s delší demokratickou tradicí to bylo nepochopitelné a mnoho politiků i politologů nebo znalců ústavního práva vyslovovalo podiv, jak je možné, že tento rozpor se v České republice trpí, že tu není vytvořena druhá komora Parlamentu, jestliže Ústava její existenci předpokládá.
Připomínám, že souhlasím s panem premiérem, že vytvoření vyšších územních celků je problém složitý, který si vyžadoval určitý čas. Nemyslím, že to nebylo možné za čtyři roky udělat, ale je to rozhodně jiná záležitost než vytvoření Senátu. Senát, jestliže byl v Ústavě, mohl a měl už dávno existovat.
To je jedna stránka tohoto postupu vládní koalice, jejíž důsledky vážně poškodily ústavně politický vývoj v zemi. Dalo by se na adresu poslanců vládní koalice říci, že vědomě dlouhodobě páchali to, co by se dalo označit jako crimen laesae constitutionis.
Jde mi však ještě o další stránku věci, že se tímto politickým chováním snižovala autorita ústavních orgánů ve vědomí občanů. Místo vážnosti k těmto klíčovým institucím parlamentní demokracie tu vznikal mezi občany despekt, neúcta a přezírání. Chci se vládní koalice a jejích zástupců zeptat, proč se tak málo starali o to, aby občany o potřebnosti Senátu přesvědčili? Proč tak zanedbali svou důležitou politicko-pedagogickou roli, bez které nemůže být vytvořena nezbytná participace občanů na veřejném životě? Jestliže po čtyřech letech vlády pravicové koalice zjišťujeme, že polovina občanů neví, k čemu Senát je, že hrozí, že v senátních volbách bude jen velmi malá účast, potom to rozhodně není dobré vysvědčení dosavadnímu fungování našeho ústavního systému.
V tomto směru myslím, že vysvědčení o politické odpovědnosti vládní koalice za ústavní vývoj by dobré známky nemělo.
K tomu chci dodat ještě několik poznámek k vládnímu stanovisku k návrhu na vypuštění Senátu z Ústavy, které se shoduje se stanoviskem ke druhému návrhu na vypuštění Senátu, který podávají poslanci KSČM. Když po zkušenostech z minulého volebního období a chování vládní většiny čteme toto stanovisko, pak některé jeho formulace působí vskutku zvláštně. V tomto stanovisku se říká, že mechanismus zapracovaný do článků 45 a 48 Ústavy, v nichž je upraven podíl Senátu na tvorbě zákonů, představuje rovněž významný prvek pro další zkvalitnění legislativního procesu. Říká se, že předložený návrh ústavního zákona přehlíží funkci Senátu v legislativním procesu a nahrazením řady pravomoci Senátu či předsedy Senátu pravomocemi Poslanecké sněmovny popř. předsedy Poslanecké sněmovny neúměrně koncentruje moc do jediné komory Parlamentu. Jestliže tomu tak je, jak to, že to čtyři roky nevadilo? Jak to, že čtyři roky tato neúměrná koncentrace do bývalé čnr, která se změnila v Poslaneckou sněmovnu, neohrožovala náš ústavní vývoj? Zdá se mi to vskutku podivné,
Na straně 2 vládního stanoviska je uvedena argumentace proti institucí Stálé rady, jež by podle této argumentace měla znamenat narušení základních demokratických principů, které má spočívat v tom, že volby do orgánů moci zákonodárné se konají na základě přímé volebního práva. Stálá rada je podle předloženého návrhu samostatným orgánem se zákonodárnou působností a pokud by Poslanecká sněmovna byla rozpuštěna, rozhodovaly by ve Stálé radě osoby, které na základě přímého volebního práva do tohoto orgánu zvoleny nebyly. Vláda považuje narušení ústavního principu přímého volebního práva za nepřípustné.
Chci říci, že existence užších výborů z členů Parlamentu, kteří plní funkci Parlamentu za zvláštních situací, je běžnou institucí parlamentních republik. Např. Ústava první Československé republiky z roku 1920, jejímž vzorem se inspiruje i Ústava České republiky, zřizovala samozřejmě Stálý výbor z členů Poslanecké sněmovny i Senátu, který se každoročně obnovoval a který měl plnit funkci Parlamentu pro ústavně stanovené situace.
Významný český konstitucionalista František Weyr, člověk rozhodně ne levicově orientovaný, ani v nejmenším nebral demokratický charakter této instituce tohoto Stálého výboru Národního shromáždění v pochybnost. Uvedená argumentace k vládnímu stanovisku teoreticky i prakticky neobstojí. Ze současných ústav připomínám ústavu SRN, která rovněž má společný výbor, výbor Budestagu a Spolkové rady. který plní funkci parlamentu, protože jsou situace, kdy parlament fungovat nemůže. V takovýchto situacích by nemohl fungovat ani Senát.
Tvrzení, že vypuštění Senátu narušuje principy demokratického působení státu a že by ve skutečnosti vyžadoval přijetí zcela nové ústavy České republiky, není pravdivé. Je to účelové tvrzení, které se prokázat nedá.
Návrh ústavy, který předložili poslanci sociální demokracie, i návrh ústavního zákona na vypuštění Senátu z ústavy, odpovídá všem základním demokratickým principům. Principy této ústavy nejsou dotčeny. Základní konstrukce vztahů mezi zákonodárnou, výkonnou a soudní mocí je zachována, jenom je prostě místo dvoukomorového parlamentu navržen parlament jednokomorový.
Uvádím tady tato vládní stanoviska jenom proto, že se mi jeví příliš účelová a brání vážné a věcné diskusi o ústavních problémech, kterou je třeba vést. Nemyslím si, že je třeba rychle měnit ústavu, ale víte sami, zejména ti, kteří byli v ČNR na podzim 1992, že ústava byla přijata ve velkém spěchu i pod vlivem jednostranných ideologických koncepcí a že řada důležitých institutů tam není a že je třeba o ústavních problémech vážně diskutovat.
Ke vzniku Senátu, který lze označit za chtěné, ale nemilované dítě minulé vládní koalice, lze říci jen to, že jeho vytvoření ukáže, že různá očekávání s ním spojená, jsou iluzorní. Zároveň je však třeba reálně počítat s tím, že do něj bude zvolena řada významných osobností z těch, kdo do něj kandidují a že na základě toho Senát fakticky může hrát významnou roli v našem veřejném životě, byť jeho role bude asi jiná než byla ideologicky odůvodňována naposledy ve vystoupení poslance Maška a než plyne ze striktního výkladu ústavy.
Vzhledem ke způsobu volby senátorů se může fakticky vytvářet užší spojení mezi senátory a občany, případné samosprávnými orgány v jejich volebních obvodech. Je vhodné při přípravě ústavních návrhů na vyšší územně samosprávné celky se zamýšlet i nad touto problematikou, i když přesahuje současný rámec ústavního postavení a úlohy senátu i senátorů.
Vracím se ke svému úvodnímu stanovisku, že předložený návrh lze jistě z jednoduchých praktickopolitických důvodů odmítnout. Je však vhodné v souvislosti s jeho projednáváním se zamyslet nad řadou vážných problémů naší parlamentní demokracie a ústavy v minulém období i v současnosti a začít o nich na půdě Poslanecké sněmovny jednat. Vždyť žádná důkladnější rozprava o problémech naší ústavnosti se v minulé ČNR resp. Poslanecké sněmovně nikdy nekonala. Dluh je velký a měli bychom jej postupně splácet i tím, že dáme jasně odpověď na to, proč Senát je volen tak pozdě a v situaci, kdy nemalá část občanů má k němu odmítavý postoj a kdy, jak už jsem zmínil, hrozí neúčast značné části občanů při volbách. To je nepochybně situace, která k autoritě a vážnosti ústavních institucí nepřispívá. Děkuji.