Poslanec Milan Loukota: Pane předsedo, dámy a pánové, v první řadě chci vyjádřit přesvědčení, že volba prezidenta republiky je skutečností natolik závažnou, že by měla být umožněna všem občanům naší země tak, jak je to běžné v celé řadě nepochybně demokratických států našeho světa. Států, ke kterým velmi často vzhlížíme a bereme si z nich či si chceme vzít příklad v našem konání. Za tyto všechny budu jmenovat např. Spojené státy americké, Francouzskou republiku. Avšak i jiné země, o jejichž demokratičnosti lze celkem s úspěchem pochybovat, mají zavedený systém přímé volby prezidenta. Zde je možno připomenout nedávno proběhlé prezidentské volby v Srbsku nebo v Černé Hoře.
Samozřejmě, pokud budete chtít, můžete, vážené kolegyně a kolegové, namítnout, že přímá volba s sebou přináší celou řadu úskalí spojených s možností volebních podvodů. V tomto případě bych vám musel dát za pravdu, obzvláště pak s odkazem na volby v Srbsku, kde je dnes nad slunce jasnější, že se vládnoucí socialisté dopustili celé řady podvodů, aby prosadili svého kandidáta. Ano, v tomto konkrétním případě bych musel dát odpůrcům přímé volby skutečně za pravdu, i když se domnívám, že zde vinu nenese systém, ale jen a jen odpovědní činitelé. Chci prostě jenom vyslovit názor, že přímá volba prezidenta republiky je nejenom podle mého mínění zdaleka nejspravedlivější a nejdemokratičtějším způsobem a není naší vinou, tedy vinou poslanců zvolených na kandidátních listinách Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa, že se v České republice neuplatňuje. Musím v tento okamžik rovněž prohlásit, že to byl právě klub poslanců naší strany, který novelizaci ústavy v tomto duchu navrhoval.
Pane předsedo, dámy a pánové, po úvodu zabývajícím se volebním systémem se chci ještě na chvíli pozastavit nad tím, jak bude zanedlouho samotný akt volby prezidenta České republiky proveden.
Zdali způsobem tajným, či prostou aklamací, čili způsobem veřejným. Je mi dostatečně známo, že obě procedury mají v řadách zákonodárců své příznivce i odpůrce. Nevím, jak v Senátu, ale v Poslanecké sněmovně se již zhruba po dva měsíce vede spor o tom, jak budeme budoucího prezidenta naší země volit.
Pokud bych chtěl celý tento problém shrnout, zestručnit a zjednodušit, jedná se de facto jen o spor odpůrců s příznivci jednoho z kandidátů pana Václava Klause, pardon, pana Václava Havla, resp. abych byl přesný, veřejná volba byla a zůstává zbožným přáním některých poslaneckých, potažmo stranických bosů, kteří tak mohou velice snadno kontrolovat, jak je plněna jejich direktiva ohledně podpory současného prezidenta. Aby nedošlo k omylu, nemám nic proti veřejné volbě, o které nepochybuji, že má v celé řadě případů své opodstatnění, ne však i dnes. Má-li být volba v pořadí druhého prezidenta České republiky provedena vskutku v demokratickém duchu, měla by být nejenom podle názoru mého, ale i dle názoru mých kolegů a kolegyň z poslaneckého klubu SPR-RSČ provedena způsobem neveřejným, tedy tajným. Proto, pane předsedo, dámy a pánové, navrhuji, aby se Poslanecká sněmovna a Senát Parlamentu ČR usnesly na tom, že volba druhého prezidenta České republiky proběhne tajným způsobem.
Po tomto procedurálním kroku se chci nyní, dámy a pánové, v krátkosti zabývat navrženými kandidáty na prvního muže tohoto státu, resp. jedním z kandidátů, dle mínění některých tím kandidátem nejvřelejším, současným prezidentem Václavem Havlem. Přestože je o mně poměrně dobře známo, že jsem odpůrcem Václava Havla, přiznám se vám, dámy a pánové, plně si vědom toho, že za svá následující slova asi nezískám pochvalu od svých voličů, že tomu nebylo vždycky tak.
Ano, vážené kolegyně a kolegové, i já patřím mezi ty, kteří koncem roku 1989 v nadšené víře v konečně nastupující dobro křičel z plna hrdla to dnes již okřídlené a mnohdy po právu i zprofanované heslo "Havel na Hrad". A právě tehdy u mě křičícího nad svatým nadšením přistoupil můj přítel, bývalý disident, dnes duchovní Husovy církve, pan Jan Švarc a otázal se: "Ty znáš pana Havla, když v jeho prospěch takhle nadšeně křičíš?" Tehdy jsem mu odpověděl: "No znám jej asi tak jako většina lidí, ze Svobodné Evropy a z Hlasu Ameriky, a to, co říká, se mi líbí." On mi na to řekl: "Vidíš a já jsem s ním seděl v kriminále, odtud jej velmi dobře znám, a mohu ti říci jediné, je to hrozně špatný a ješitný člověk."
Dámy a pánové, možná mi to nebudete chtít věřit, ale pan Švarc, později rovněž známý jako redaktor Lidové demokracie a Horáckých novin, tehdy mohl skutečně mluvit o štěstí, když odešel z našeho sametově revolučního setkání tak říkajíc se zdravou kůží. Ano, kolegyně a kolegové, tehdy jsem byl ještě zastáncem a nebojím se říci fanatickým zastáncem pana Václava Havla. To až postupem času mi začaly opadávat šupiny z očí, když jsem si začal srovnávat jeho činy se skutky. Mohl bych zde rozebírat následky amnestie z ledna 1990 nebo důsledky neuváženého omlouvání se sudetským Němcům či podíl Václava Havla na rozpadu Československa poté, co nebyl znovu zvolen prezidentem federace. Mohl bych zde rovněž s klidným svědomím přečíst svůj projev z ledna 1993, tedy z doby, kdy byl pan Havel jen těsnou většinou zvolen prvním českým prezidentem. Ano, to všechno bych mohl. Ale nechci.
Chci se v závěru své řeči jenom pozastavit nad projevem Václava Havla z 9. prosince loňského roku v Rudolfinu. Projevem, za který byl prezident Havel jedněmi málem až do pekel zatracován a druhými zase až do nebes vyzdvihován. Přestože o tomto posledním vystoupením prezidenta před oběma komorami Parlamentu bylo řečeno i napsáno mnoho slov, chci ještě vyslovit krátkou poznámku spojenou se zamyšlením. Mám-li tento projev hodnotit coby opoziční poslanec, měl bych zaplesat. Ano, byl to vskutku projev hodný Václava Havla, ale ne z dnešních dnů, spíš tak z prosince 89, tedy z doby, kdy ještě nebyl za nic odpovědný a veškeré zlo mohl v klidu svalovat na minulý režim. Co však dnes. Cožpak nebyl Václav Havel za celou tu dobu, co kritizoval a po právu poukazoval na nešvary a lumpárny, které se děly, prvním mužem státu? Kde je alespoň náznak spoluviny a vyslovení odpovídající sebekritiky tohoto rádoby moralisty? Nikde. Místo toho jen svalování viny a veškeré odpovědnosti na hlavy jiných, donedávna přátel a spojenců.
Důležité na rudolfinském projevu je, ale, dámy a pánové, něco úplně jiného. Vztyčil totiž prst výrazného mementa vám, kteří Václava Havla tak bezmezně obdivujete a vyzdvihujete. Může se vám totiž převelice snadno stát, že se tato situace bude v budoucnu opakovat, v době, kdy vy či vaše politická strana bude vládnout, může Václav Havel znovu zvolený prezident České republiky dle osvědčeného scénáře opět vystoupit a pro tentokrát hledat odpovědnost a svalovat viny na vaše hlavy či na hlavu vašeho předsedy vaší politické strany, pokud bude současně i předsedou vlády.
Pane předsedo, dámy a pánové, končím své vystoupením slovy pana Švarce z roku 1989. "Václav Havel je hrozně špatný a ješitný člověk". Jeho projev v Rudolfinu mě v tom jen utvrdil a já takovému člověku nemohu dát svůj hlas, k čemuž vyzývám i vás všechny ostatní.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Loukotovi, než udělím slovo panu senátoru Jařabovi, chci konstatovat, že v projevu pana poslance Loukoty sice procedurální návrh na tajnou volbu, ale chci vám sdělit, že tentýž návrh předložím po ukončení rozpravy. V této chvíli nehrozí nebezpečí z prodlení, takže není nutné hlasovat o tomto procedurálním návrhu nyní. Budeme nyní v rozpravě pokračovat. Slovo má pan senátor Jařab, připraví se pan poslanec Smetana.
Senátor Josef Jařab: Vážený pane předsedo, vážené kolegyně, kolegové, dámy a pánové, pro někoho jsou svoboda a demokracie výdobytkem, pro jiného jsou to jen dary. Zacházet je možno se svobodou a demokracií rozumně a s patřičnou úctou. Je ale také možno s těmito hodnotami zacházet lehkovážně, neuctivě a nezodpovědně. Ilustrovat to mohou naše dějiny i naše současnost. Nemohou si darů svobody a demokracie vážit ti, kteří nevědí, jakou mají vskutku cenu, protože se o ně nepřičinili svou prací, svým úsilím, příp. utrpením a oběťmi. K těm, kteří se o svobodu a demokracii v naší zemi zasloužili nejvíce, patří bezesporu současný prezident České republiky Václav Havel.
Tyto prezidentské volby by mohly a měly být výzvou všem českým politikům, všem poslancům a senátorům, aby v sobě aktivizovali potřebnou úctu ke svému úřadu a k poslání, které z něho vyplývá, aby v sobě probudili zcela obyčejný zdravý rozum a vnímali zájem celospolečenský jako zájem nejvyšší.
V současné době nedobrých a nepříznivých politických turbulencí uvnitř našeho státu, v době jistého ochuzení pověsti jednoznačně úspěšně transformované a transformující se postkomunistické země, je velmi důležité hledat jisté záruky. A takovou zárukou žádoucího vývoje je pro nás a pro svět osobnost Václava Havla.
Není bez významu, že Václavu Havlovi věří i ve chvílích krize politiky, krize v politice a krize z politiky, kterou naše společnost právě prožívá, skoro tři čtvrtiny našeho obyvatelstva. Zvolení politické jistoty je dnes nanejvýš potřebné a my můžeme potvrzení takovéto jistoty spojit právě s volbou Václava Havla prezidentem České republiky na další funkční období. Ve stejném duchu bude tuto volbu vnímat i okolní svět a svět, do něhož se chceme jako partneři ve vlastním zájmu a v zájmu dobrého soužití v otevřeném a svobodném světě funkčně zapojit.
Za senátní klub ODA chci tedy vyjádřit jednoznačnou podporu kandidatuře pana Václava Havla na úřad prezidenta České republiky.
Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu senátoru Jařabovi. Uděluji nyní slovo panu poslanci Smetanovi. Připraví se pan poslanec Vrzáň.
Poslanec Martin Smetana: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, již podruhé v historii České republiky se scházíme k volbě prezidenta republiky a již podruhé je kandidátem bývalé koalice a ČSSD Václav Havel.
Od roku 1989 není události v naší zemi, do které by Havel rušivě nezasáhl. Je naší povinností upozornit na Václava Havla jako na osobu, která svými kroky několikrát vážně poškodila zájmy země a jejích obyvatel. SPR-RSČ mnohokrát upozorňovala na Havlův nebezpečný proněmecký postoj. Havlův více než vstřícný postoj vůči Německu se táhne jako červená niť již od začátku jeho prezidentování.
Jenom si vzpomeňme na jeho první oficiální návštěvu ve funkci hlavy státu bývalého Československa, která směřovala právě do Německa. Z této doby pochází také jeden z nejhorších Havlových kroků, který bezpochyby zkomplikoval mezinárodní vztahy ve střední Evropě. Myslím tím jeho nechvalně známou omluvu sudetským Němcům, která odstartovala sérii sebevědomých prohlášení landsmanšaftu.
Havlovo ignorování výsledků druhé světové války a spravedlivého poválečného rozhodnutí vítězných mocností o sudetských Němcích ukazuje na jeho protinárodní postoj, který znevážil 360 tisíc obětí německé okupace. Tato jeho proněmecká stanoviska a nepokryté nadržování na úkor zájmů země vzbudila právem dojem, že Havel jakožto přední disident nyní Německu splácí podporu hlavně finanční, kterou jemu a dalším disidentům Německo poskytovalo v dobách komunistické vlády. Vždyť už jenom jeho angažování se v přípravě česko-německé deklarace, kdy nebyla o jednání ani informována veřejnost. Deklarace nás bohužel stála, kromě ztracených miliard korun, také prestiž státu.
Havlova pochybná multiglobální vize světa a naprostá neznalost zákonností a stávajících mezinárodních vazeb velkou měrou zavinila výrazné zpomalení návratu země do společenství států, které by nás respektovaly, a Česká republika by mezi nimi hrála důstojnou úlohu.
Místo toho jsme se pouze odpoutali od Moskvy, Washingtonu či Bonnu a plníme stejnou úlohu jako v nedávné minulosti, druhořadého vazala. Havel si bohužel neuvědomuje, že když zastává prezidentský úřad, nemůže mnohdy jednat pouze jako občan a podruhé zase jako prezident republiky.
Funkce hlavy státu je bezpodmínečně podřízena zájmům republiky, i kdyby to bylo Havlovi "proti srsti". Bohužel schizofrenické rozhodování není u Havla za dobu jeho prezidentování žádnou vzácností. Jednou cítí potřebu vyjádřit se jako občan, podruhé zase jako prezident. Před časem se dokonce vyjádřil, že bude dělat jenom to, co sám považuje za vhodné, i kdyby se to občanům nezamlouvalo. Měl by si ovšem uvědomit, že v prezidentském slibu se mimo jiné zavazuje k tomu, že bude dbát zájmů republiky a blaha občanů.
Ukázkovým příkladem, kdy Havlovo svéhlavé rozhodnutí bylo nadřazeno státnímu zájmu, je tzv. smazání zahraničních dluhů. Havel při svých státních návštěvách odpustil dluhy v několika milionech dolarů. Mnohdy by se dalo říct, že větším neštěstím pro naší ekonomiku není dědictví padesáti let minulosti, nýbrž pochybné aktivity prezidenta. Tak např. setkání s dalajlámou, které nepřineslo vůbec nic dobrého, ale jenom zkomplikovalo naše vztahy s Čínou. Jediným výsledkem této osobní schůzky bylo nakonec pozastavení několika velkých kontraktů našich závodů pro čínské zákazníky.
On se vůbec pan prezident velmi rád angažuje ve velmocenské politice, posedlý určitou svojí převahou o vlastní výlučnosti a zcela scestného přesvědčení, že je předurčen k tomu, aby kdekomu radil a hnal se do věcí a událostí, kde jeho "pomoc" není vítána.
Dámy a pánové, za dobu 8 let prezidentování došlo u Václava Havla k několika zásadním názorovým otočkám, kdy svérázným způsobem přehodnotil své stanovisko k tomu či onomu takovým způsobem, že úplně popřel to, co ještě nedávno hlásal a vydával za svůj neotřesitelný světonázor.
Toto se dá lehce dokázat několika případy. Když byl Havel uváděn v prosinci 1989 do prezidentského postu, předcházela ho pověst, byť živená rozhlasovými vysílačkami Svobodné Evropy, humanisty a zapřisáhlého pacifisty. Na počátku své polistopadové kariéry horoval jak pro opuštění Varšavské smlouvy, tak i druhého vojenského paktu NATO, ale ve Vltavě neuplynulo příliš vody a pan Havel začal postupně mluvit o nutnosti vstupu republiky do NATO.
Co se týče již zmiňovaného pacifismu, tak to vzalo za své ještě dříve, než začal koketovat se Severoatlantickou aliancí, snad ve snaze zapsat se do dějin jako prezident, dobyvatel, začít mít válečnické choutky. K tomu mu bezesporu posloužila válka v bývalé Jugoslávii, když tam pod pláštíkem OSN začaly proudit vojenské jednotky.
V této souvislosti zajisté pamatujeme neblaze proslulý Havlův výrok, že je nutné bombardovat občany srbské národnosti. Nakonec se tomu tak skutečně stalo. "Hmatatelným" činem bylo vyslání žoldáckých jednotek na jih Evropy, kdy měly hasit něco, co samy nezapálily, a pomáhaly někomu, kdo celé jugoslávské krveprolití svým vměšováním způsobil. Poslání a činy této žoldnéřské jednotky nám modeluji situaci toho, jak by to vypadalo po vstupu České republiky do Severoatlantické aliance. Krvácení a umírání pro cizí zájmy a ještě větší svázanost republiky k jejím protektorům.
Prostředky vynaložené a ještě dnes vynakládané na tyto rozporuplné mise, a to v době, kdy ekonomická situace České republiky je přinejmenším hrozivá, by mohly být využity např. ve zdravotnictví, v sociální oblasti, bytové výstavbě apod. Místo toho ovšem plynou do dobrodružných aktivit Václava Havla.
Vnímavým občanům už po jeho zvolení prezidentem republiky muselo být jasné, že jeho vládnutí bude, mírně řečeno, zvláštní.
Zločinci minulého režimu zůstali nepotrestáni a vesele si dodnes užívají z nakradených peněz. Celá disidentská klika spolu s bývalými komunistickými pohlaváry a agenty Státní bezpečnosti obsadili významné politické posty, samozřejmě pod ochrannou rukou prvního polistopadového prezidenta. Ještě nyní se na nich stále drží zbytky těchto elementů. Nejsmutnější a nejhorší bezesporu je, že náklady nových pořádků vytvářeli právě takoví lidé a nyní sklízíme trpké plody jejich diletantství, pýchy a nekompetence.
Jedním z nejhmatatelnějších důkazů o Havlově posedlosti mocí je bezpochyby jeho prohlášení krátce po jeho první inauguraci - že chce být prezidentem pouze do prvních svobodných voleb. Skutečná délka jeho úřadování nám nabízí otázku, byly-li všechny předcházející parlamentní volby vůbec svobodné.
Dámy a pánové, jednou z mnoha vlastností Václava Havla je jeho výrazná zapomnětlivost. Zapomnětlivost ve věcech, co kdy prohlásil, při čem se téměř vždy zachoval opačně. Některé příklady jeho politické sklerózy jsem již zmínil.
Předseda PSP Miloš Zeman: Pane poslanče, chtěl bych vás upozornit, že uplynulo deset minut. Proto bych se vás rád zeptal, zda chcete využít svého práva a pokračovat dalších deset minut. (Ano.) Prosím, pokračujte.
Poslanec Martin Smetana: Musím však jedním dechem dodat, že právě v těchto dnech se odehrává kauza, která dokazuje, jak pan Havel vědomě či nevědomě zapomněl na zásady jím hlásané. Krátce po listopadu 1989 dohánělo jistou část národa k slzám vyprávění o Havlovi jakožto o vězni pravdy a mučedníkovi hlásaných názorů. Pouze naivní si mohli myslet, že ten, jenž byl ve vězení za své názory proti komunistickému režimu, nedopustí, aby se historie za jeho vlády opakovala.
Dnešní dny nám bohužel dávají pocítit, jak se hluboce mýlili. Dne 6. ledna tohoto roku byl před budovou Parlamentu České republiky brutálním způsobem zatčen předseda Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa dr. Miroslav Sládek a následně na něj byla uvalena vazba. V současné době se nachází v pankrácké věznici. A to vše jen za to, že se odvážil veřejně kritizovat česko-německou deklaraci a zločiny fašistického Německa.
Miroslav Sládek je státní mocí stíhán a vězněn za to, že neopustil svá vlastenecká stanoviska a nic neslevil ze svých zásad. Nemilosrdně odhalil zločinnou podstatu této vládnoucí kolaborantské kliky a přesně odhadl nebezpečí, které plyne z tzv. česko-německé deklarace.
Předseda Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa je první politickou obětí polistopadové moci, moci, která se nechce vzdát svých privilegií a pod pláštíkem demokracie likviduje své skutečné oponenty. Dá se říci, že je to politická moc reprezentovaná Václavem Havlem.
Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa zcela jednoznačně odmítá Václava Havla jako kandidáta na prezidentský úřad, poněvadž tato osoba nemá politické ani morální schopnosti být prezidentem této země.
Dámy a pánové, na závěr mi dovolte navrhnout, aby na společné schůzi Poslanecké sněmovny a Senátu mohl vystoupit kandidát Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa dr. Miroslav Sládek. Samozřejmě vím, že poslanec Miroslav Sládek má toto právo z ústavy a jednacího řádu, ale také víme, že státní orgány mu v tomto právu zabraňují. Proto vznáším tento náš procedurální návrh.
Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji, pane poslanče. Nyní udělím slovo vašemu kolegovi Petrovi Vrzáňovi, připraví se pan poslanec Daniel Kroupa.
Poslanec Petr Vrzáň: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, vážení zákonodárci obou komor Parlamentu České republiky, vážení hosté, dámy a pánové, scházíme se dnes v těchto krásných památných prostorách, abychom na historicky první společné schůzi obou demokraticky zvolených komor Parlamentu České republiky zapsali další z kapitol novodobých dějin naší země.
Španělský sál Pražského hradu se tedy má stát dějištěm onoho slavnostního aktu, kdy rukou společnou přistoupíme k volbě nejvyššího ústavního činitele, a to až na období pěti let. Mimořádnost této chvíle je dána už tím, že je tak málo častá a pro mnohé z nás nikdy opakovatelná.
Dnešní volba prezidenta republiky je však jedinečná především tím, že je poprvé legitimní a ústavní, neboli v souladu se základním zákonem samostatné České republiky. Jsem hluboce přesvědčen, že historie věrně zaznamená realitu, neboť nelze nevidět a neuvést i stinné stránky dneška. Dovolte mi proto vyslovit některé náměty do budoucna a současně vznést protest proti jiným, neméně aktuálním okolnostem dnešního jednání.
První výhradou je samotný způsob volby hlavy státu deklarovaný ústavou republiky. V případě volby prezidenta by měla být rozhodně uplatněna přímá demokracie, tedy přímá volba prezidenta republiky všemi občany. Jsem přesvědčen, že prezident republiky patří všem občanům, a tedy akt samotný by významně posílil důvěryhodnost hlavy státu. Současně by se jeho volba nestala kolbištěm partikulárních zájmů jednotlivých poslaneckých, případně senátorských klubů, jejichž existence může být pomíjivá.
Dále bych se chtěl pozastavit nad tím, jak málo kandidátů je odhodláno zastávat prezidentský úřad. Jde údajně o jednoho reálně zvolitelného kandidáta. Já nemohu uvěřit tomu, že jde o maximum možného v rámci desetimilionového národa. Považuji za útěk od odpovědnosti, jestliže povolebně nejsilnější politická strana - občanská demokratická - nemá osobnost pro třetí tisíciletí. Taktéž nejsilnější opoziční - tedy Česká strana sociálně demokratická - neprezentuje svého kandidáta.
Jistě bychom si dnes uměli představit mezi jmény současných kandidátů další, především však osobnosti vzdělané, zkušené, zodpovědné, uvážlivé. Bohužel prosté uspokojení nad stávajícím stavem svědčí o slabé vůli zkvalitnit personálně tento úřad. Nakonec i stávající prezident sám volá po silných protikandidátech.
Poslední výhradou je nerovný mediální prostor prezidentským kandidátům, alespoň pokud hovoříme o veřejnoprávních médiích. Dle mého názoru je nutné, i když jde o volbu nepřímou, aby občané měli právo seznámit se s kandidáty přiměřeným způsobem v pořadu výhradně zaměřeném na toto téma. Považuji za neúnosné, aby jeden kandidát byl předem označován za průchodného, druhý v pořadu tematicky vzdáleném byl pouze představen, třetí - a to podotýkám - soustavně vulgarizován. Druhému z těchto kandidátů dnes dokonce komora, která bývá označována za pojistku demokracie, znemožnila prezentovat se.
Závěrem chci z tohoto místa vznést důrazný protest proti tomu, že může být zákonodárce, navíc předseda parlamentní politické strany a mimo to jeden z kandidátů zejména v těchto chvílích vazebně zadržován. Jde o vrcholového představitele bezmála půlmilionu voličů - našich občanů.
Domnívám se, že jsme voleni rovněž proto, abychom v rozhodujících chvílích osobně stáli v centru politického dění. Je paradoxní, že výkon mandátu může volenému zástupci mařit zástupce moci výkonné, jehož politický život a jednotlivé kroky mají být řízeny právě prostřednictvím volených zástupců.
Dámy a pánové, v samém závěru mi dovolte vyjádřit přesvědčení, že pro další funkční období zvolíme v České republice prezidenta, který prokáže kvalitativně vyšší stupeň demokratického smýšlení než jeho předchůdce. Prezidenta, který naplní i třetí větu prezidentského slibu, a sice, že svůj úřad bude zastávat v zájmu všeho lidu. Prezidenta, který nebude ignorovat bezmála 20 % vlastního národa.
Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Vrzáňovi. Uděluji slovo panu poslanci Kroupovi. K vystoupení se poté připraví pan senátor Šenkýř.
***