(Schůze opět zahájena ve 14.00 hodin.)
Předseda PSP Miloš Zeman: Vážené kolegyně, vážení kolegové, pokračujeme v rozpravě. Uděluji slovo panu poslanci Jiřímu Karasovi, připraví se paní poslankyně Petra Buzková. Prosím, pane poslanče, ujměte se slova. Ostatní prosím o klid.
Poslanec Jiří Karas: Vážený pane předsedo, vážení poslanci a senátoři, dámy a pánové, považuji v tuto chvíli za svoji povinnost tlumočit před Poslaneckou sněmovnou a před aktem volby prezidenta České republiky názory občanů a voličů, s nimiž přicházím každodenně do styku a kteří zvláště po projevu Václava Havla k poslancům a senátorům ve Dvořákově síni pražského Rudolfina dne 9. prosince loňského roku bedlivě zvažují rozpory mezi činy a slovy našeho kandidáta na úřad prezidenta České republiky.
Občané této země obecně přivítali výstižné prohlášení Václava Havla v Rudolfinu, z něhož si dovolím nyní jen krátce citovat: "Mnoho lidí je poměry v naší zemi zneklidněno, zklamáno nebo dokonce znechuceno, mnoho lidí si myslí, že demokracie nedemokracie, opět jsou u moci lidé nedůvěryhodní, kterým jde více o vlastní prospěch než o zájem obecný. Mnoho lidí je přesvědčeno, že poctiví podnikatelé jsou na tom špatně, zatímco podvodní zbohatlíci mají zelenou. Převládá přesvědčení, že se v této zemi vyplatí lhát i krást, že mnozí politici i úředníci jsou úplatní a že politické strany, ač všechny bez rozdílu mluví o svých čestných úmyslech, jsou tajně manipulovány podezřelými finančními skupinami."
Pan prezident skutečně vyjádřil názor drtivé většiny občanů této země, když veřejně prohlásil, že lež a krádež se v této zemi vyplácí, že mnozí politici a úředníci jsou úplatní a za leckterými transakcemi lze více než tušit podezřelé finanční skupiny starých struktur.
Toto prohlášení pana prezidenta mě nutí připomenout, že když jsem v letech 1990 - 1992 upozorňoval v rozhovorech pro Lidovou demokracii, příznačně nazvaných "Kdo uhlídá mafii", v nichž jsem po celé dva roky prakticky stejně vážnými slovy poukazoval na konkrétní příklady zneužívání demokracie, transformace hospodářství a privatizace, nedostalo se mi ze strany prezidentské kanceláře, nejvyšších kontrolních úřadů ani jiných vrcholných státních institucí žádné podpory.
Jestliže kandidát Václav Havel se tak ostře postavil proti letitým zlořádům ve společnosti, proč tak učinil až po pádu premiéra Václava Klause? To se dozvěděl teprve 9. prosince dopoledne, že se transformace děje bez pevného právního rámce? Proč nepodpořil svým hlasem, o jehož autoritě v této síni jistě nikdo nepochybuje, oprávněné kritiky, hlasy odborníků i svědky vážných chyb a přehmatů? Proč se nepostavil za ty poslance a takové politické síly, které stejnými slovy, ale nepoměrně dříve cítily svoji morální a etickou povinnost ozvat se a postavit svůj - třeba osamocený - názor proti politické vůli a ekonomickému hazardu v této zemi?
Kázání o mravním řádu a etických principech také působí značně nedůvěryhodně od člověka, který si po listopadu 1989 vybral za svého nejbližšího přítele a spolupracovníka nomenklaturního bývalého komunistu Čalfu a v případě prodeje Lucerny dal přednost představitelům již tolikrát diskutovaného Chemapolu. Proč se následník a hlasatel filozofických a mravních principů Masaryka a Beneše obklopil tak rychle bývalými komunisty a lidmi, jejichž finanční transakce jsou takové jaké jsou?
Kritika i přízeň Havlovu projevu v Rudolfinu vyvolává nutnost a naléhavost odpovědět zklamané veřejnosti. Proč jste, pane prezidente, lidem, kteří vás mají rádi a tak mnoho od vás očekávali, tak dlouho mlčel? Proč jste se sám obklopil lidmi nevalné pověsti s podezřelou minulostí? Proč s nimi jednáte a obchodujete? Proč jste nevyužil své osobní síly a jasně, byť v menšině, nebránil principy, o kterých nyní hovoříte, že byly porušovány a zneužity činiteli s podezřelým finančním pozadím?
Vždyť mimo jiné i pasáž o armádě, v níž pan prezident tvrdí, že její restrukturalizace a personální kultivace je věcí nás všech, zní velice pokrytecky. Cožpak my všichni jsme byli vrchními veliteli armády? Byla to i záležitost Václava Havla jako vrchního velitele, jestli jmenuje ministrem obrany generála Vacka a po něm zase Dobrovského, a tím nasměruje, zbrzdí a zkomplikuje proces dalšího budování ozbrojených sil všem jeho nástupcům.
Tento vážný stav rozporů mezi činy a slovy Václava Havla, který jsem právě doložil na několika konkrétních příkladech, je důvodem, proč jsem také nemohl vyslovit oslavnou až mytologizující podporu současné hlavě českého státu, tedy Václavu Havlovi, při jeho kandidatuře na úřad prezidenta.
Nelze také přehlédnout, a to si řekněme zcela nahlas a otevřeně, že jsme nedokázali najít a připravit Václavu Havlovi důstojného protikandidáta, který by znamenal pro nás, pro tuto zemi i pro celý národ možnost volby.
Ve věci volby prezidenta za důležité a vlastně za nejdůležitější považuji, v jaké situaci se Česká republika v době voleb nachází. Nikdo si asi nedovolí polemizovat s tvrzením, že politická scéna je nestabilní. Úloha hlavy státu je tedy v mnoha směrech nenahraditelná, posiluje demokratické principy řízení, zajišťuje komunikaci mezi politickými silami a působí státotvorně. Proto navzdory všem zcela jasným, veřejnosti dobře známým a před chvílí vyřčeným výhradám a z důvodů, které jsem právě nyní vyslovil především pro udržení stability České republiky, dovoluji si vyzvat všechny přítomné kolegy poslance a senátory, aby si uvědomili, že je pro tuto zemi nanejvýš nutné a žádoucí vyslovit i dnes podporu Václavu Havlovi.
Dovoluji si vyzvat všechny poslance a senátory, aby stejně jako já dali svůj hlas osobnosti, která sice není bez chyb, ale kterou tento stát ve svém čele pro tuto dobu potřebuje. Bude již na Václavu Havlovi, jak zhodnotí svou dosavadní funkci a do jaké míry se rozhodne dále zvýraznit svůj morální kredit v očích občanů, kteří právě od prezidenta Václava Havla očekávají naplnění všech demokratických principů a ideálů, jichž je při budování českého státu tolik zapotřebí.
Dámy a pánové, děkuji za pozornost.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Karasovi, uděluji slovo paní poslankyni Buzkové, připraví se pan poslanec Ransdorf.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Vážené paní senátorky, paní poslankyně, páni senátoři, páni poslanci, dámy a pánové, z úst některých mých kolegů zde zazněla odůvodnění návrhů, proč některé poslanecké kluby předkládají návrhy určitých osob jako kandidátů na úřad prezidenta České republiky.
Z tohoto důvodu mi dovolte, abych jako jedna z těch, kdo připojili svůj podpis pod nominaci Václava Havla v Poslanecké sněmovně, řekla pár slov pro to, proč jsem takto učinila a proč jsem se připojila k této nominaci.
Já se v tuto chvíli nechystám zde vyzdvihovat některé osobní přednosti a klady Václava Havla, protože koneckonců ten, kdo chce, je zná, a pro toho, kdo nechce, asi nemá cenu je opakovat.
Můj příspěvek proto bude možná vyznívat určitým způsobem paradoxně, protože chci možná mluvit o určitých záporech a o určitých paradoxech této volby.
Dámy a pánové, já pochybuji o tom, zda lze vůbec vážně uvažovat o jiné variantě než o té, že zvolíme Václava Havla prezidentem České republiky. Nevím o jiném kandidátu, na kterém bychom byli schopni se shodnout dostatečnou většinou. A neříkám to ráda, protože ono to svým způsobem svědčí o tom, že jsme se my, politická reprezentace této země, dostali do úzkých a že prostor svobodné volby se zúžil na volbu, zda se podřídit nezbytnosti, či zda se pokusit této nezbytnosti, a to třeba marně, vzdorovat.
Naštěstí není ve skutečnosti tato volba tak dramatická, protože nezbytnost zvolit Václava Havla prezidentem této země asi pro většinu, a já věřím, že většinu dostatečně velkou, není nezbytnost nepřijatelná. A dokonce myslím, že ani nezbytnost nepříjemná.
Přesto bych přála nám tady v tomto sále i v této zemi, a přála bych to i Václavu Havlovi, aby mohl být zvolen nikoli z nedostatku jiných možností, ale z bohatství těchto možností.
Zvolitelnost Václava Havla není dána tím, že by to byl člověk, který by nikomu nevadil, který by nevyvolával rozporuplné pocity, ba naopak si myslím, že převážné množství hlasů odevzdaných ve prospěch Václava Havla bude odevzdáno s pocitem určité výhrady, s nějakým "přestože". Ony výhrady budou různého řádu. Od výhrad osobnostních až po vědomí nepřeklenutelných rozporů v postojích, tak jako např. já a někteří poslanci a senátoři sociální demokracie budeme volit Václava Havla přes jeho postoj k deregulacím cen bydlení a energií a sociální bezohlednost, která k tomuto postoji náleží. Mnozí z nás odevzdají svůj hlas Václavu Havlovi, přestože jsou s ním právě v nějakém sporu na operativní politické úrovni, např. pro sociální demokraty by byl v tomto okamžiku jistě výhodnější prezident, který by náš návrh ústavního zákona, který by jednorázově krátil funkční období Poslanecké sněmovny, neinterpretoval jako zásah do ústavních pravomocí prezidenta, právě tak jako např. kolegové z ODS by jistě nalezli nějaký důvod, pro který by se jim v daném okamžiku hodil jiný prezident než Václav Havel.
Dámy a pánové, já jsem ovšem přesvědčena, že pokud by toto mělo být klíčovými kritérii pro výběr osoby prezidenta této republiky, dospěli bychom v nejlepším případě k tomu, že bychom zvolili takovou osobu, která by neměla vlastní názor a která by nikomu nevadila, pročež by se na ní mohly všechny politické strany shodnout. A musím bohužel říci, že systém volby, který předjímá Ústava České republiky, může v nejhorším případě i k takovéto volbě vést.
Já ale cítím paradoxně jako hlavní bod, proč volit Václava Havla, právě ve výhradách, které vůči němu zaznívají. Stačí letmý pohled a vidíme, že většinu z těchto výhrad si mohl ušetřit, protože kroky, které dnes problematizují jeho postavení, nevyplývaly z nějaké nutnosti jednat. On např. nemusel měsíc před svojí volbou přednášet ostře kritický projev, kterým mnohým z nás sáhl do ledví. Nemusel se ostře angažovat při řešení vládní krize, protože by mu nikdo nemohl vyčítat, kdyby vše alibisticky nechal na jednáních, dohodách či nedohodách politických stran.
Prostě hlavní důvod, proč budu volit Václava Havla, spočívá v tom, že chci na Hradě osobu, která má odvahu riskovat rozporuplné vyznění svého jednání a je ochotna dát všanc svoji pozici, pokud to shledá nutným pro řešení politické situace, než osobu, která bude v první řadě dbát na svoji všeobecnou přijatelnost a na to, aby zbytečně nevykonala více, než musí, a aby nepřerušila zaběhaný provoz našeho politického ansámblu.
Dámy a pánové, myslím, že v tuto chvíli by se dala uvést celá řada důvodů pro nebo proti. Já jsem považovala za nutné právě rozporuplnost volby Václava Havla uvést jako hlavní důvod pro to, proč by právě Václav Havel měl být tím, kdo by v průběhu dnešního jednání měl být zvolen prezidentem České republiky.
Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji paní poslankyni Buzkové. Uděluji slovo panu poslanci Ransdorfovi, připraví se pan poslanec Ruml.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, jak víte, KSČM se rozhodla postavit svého vlastního kandidáta do letošních prezidentských voleb.
Mnoho lidí se nás táže na důvody tohoto kroku. Může se to zdát paradoxní, ale pokusím se vyjasnit příčiny tohoto kroku na základě slov samotného Václava Havla.
Před 11 lety podal dnešní prezident České republiky tento popis naší země:
"Stačí pozorovat, jak se lidé k sobě chovají v obchodech, úřadech, dopravních prostředcích. Bývají nerudní, sobečtí, nezdvořilí a neochotní. Řidiči aut si nadávají, lidé ve frontách do sebe strkají, předbíhají se a okřikují. Úředníkům je lhostejné, kolik na ně čeká lidí a jak dlouho. Je jim jedno, pozvou-li si někoho a pak nejsou přítomni. Netěší je, když někomu vyhoví, a nemrzí, když nevyhoví.
Stačí se podívat na lidi na ulicích. Většinou spěchají, jsou ustaraní, nevnímají, uvolněnost veselí a spontánnost z ulic vymizely. Z každodenního veřejného styku lidí zvolna vyprchává vřelost, otevřenost, vlídnost, nevtíravá družnost. Šíří se lhostejnost a hrubost.
Myslím, že na společném dně všech takovýchto a podobných úkazů je jakýsi neurčitý stres. Lidé jsou nervózní, podráždění, trochu úzkostliví, anebo naopak apatičtí. Působí dojmem, jako kdyby neustále odněkud očekávali ránu. Klid a zdravou jistotu nahrazuje agresivita. Je to stres lidí žijících v trvalém pocitu ohrožení. Ponížených, zklamaných, ničemu nevěřících. Je to stres lidí nucených se denně konfrontovat s nesmyslem a nicotou."
Toto sugestivní líčení tehdejší blbé nálady by mohlo být přesným postižením dnešního stavu. Bezprostřední minulost je skutečně festivalem promarněných příležitostí a deziluzí na pokračování, ale jeden podstatný zisk tu přece jenom je. Tím je politická, ekonomická a kulturní pluralita, kterou je třeba chránit a rozvíjet jako vklad do budoucna. Význam této plurality pro hledání alternativ Václav Havel důrazně deklaroval mnohokrát v minulosti a spatřuje v ní právem dnes půdu, na níž se může zrodit řešení dnešní složité situace.
Jádro sporu však spočívá v tom, jak k těmto alternativám dojít, jak čelit krizi. V této souvislosti mě zaujal Havlův pohled na mýty, které, cituji, "vnášely i jakýsi částečný nebo prozatímní pořádek do složitého světa nevědomých tušení, neprokazatelných jistot, skrytých instinktů, vášní a tužeb patřících bytostně k lidské duši".
Havel svým způsobem lituje, že novodobá civilizace zbavila staré mýty jejich autority, protože moderní racionalismus rezignující na autoritu mýtů prý uvěřil ve vysvětlitelnost všeho rozumem. Z tohoto poněkud zjednodušeného pohledu na dějiny novověké vědy činí pak Havel další vývod. Spojuje objektivní chladný rozum s řadou iracionálních výbuchů v tomto století. Dovozuje: cituji: "Připadá mi to tak, jako by pohřbením mýtu bylo rezignováno na osvědčenou stáj, v níž byla po tisíciletí držena záhadná zvířata lidského nevědomí, tato zvířata jako by byla puštěna na svobodu v tragicky mylném přesvědčení, že jde pouze o přeludy, a nyní tedy pustoší krajinu. Pustoší ji a zároveň si vytvářejí své náhradní stáje v místech, kde bychom to nejméně očekávali, např. v sekretariátech moderních politických stran."
Nebudu raději tomuto shromáždění předkládat výklad možná únavný, které že to hnutí ve dvacátém století se pokoušelo rehabilitovat mýty a mýtotvorbu. Za pozoruhodné však pokládám v uvedeném citátu to, že předkládá dvě vzájemně spojené věci. Na jedné straně velký odstup, mírně řečeno, vůči politickým stranám, a na druhé straně nedůvěru vůči vědecké racionalitě. Kdo tomu nevěří, ať si otevře dnes už slavný esej Moc bezmocných, kde se naděje na změnu spojují především s existenciální revolucí a se skutečnými intencemi života. Václav Havel tu říká, cituji:
"Autorita vůdců by měla vyrůstat z jejich osobnosti osobně jejich okolím zakoušené, a nikoli z jejich nomenklaturního postavení. Měli by být vybaveni velkou osobní důvěrou a na ní založenou i velkou pravomocí. Jedině tudy vede zřejmě cesta z klasické bezmocnosti tradičních demokratických organizací, které se mnohdy zdají být založeny spíš na vzájemné nedůvěře než na důvěře a spíš na kolektivní neodpovědnosti než odpovědnosti."
Řeknete si: to je přece myšlenka napsaná před dvaceti lety. Sílí však ve mně přesvědčení, že bychom ji mohli hledat v pozadí zvláštního rozpadu současné koalice a místy až tragikomicky vyznívající krize současné mocenské elity. Přitom strany, ať se nám to líbí nebo nelíbí, mají v systému politické demokracie klíčovou roli. Pokud jsou to už ustálené, organizačně a myšlenkově vyprofilované strany, měly by svou neustále obnovovanou nabídkou občanům soutěžit nikoli v silácké rétorice, v okázalosti billboardů nebo okázalých show pro voliče, ale v tom, aby bylo schopny předkládat řešení, odpovědně vypracované projekty, ucelené koncepce, o nichž jsou schopny podstatnou část veřejnosti přesvědčit a pod neustálou demokratickou kontrolou je realizovat.
Samy musí být transparentní, slovy Alvara Cunhala "se skleněnými stěnami, vykalkulovatelné, zaručující občanům, že se slova zásadně nerozejdou s činy". To ovšem není možné bez síly racionální projekce.
Patřím sice také mezi kritiky fascinace manipulativní racionalitou, stejně jako Václav Havel, ale na rozdíl od českého prezidenta si myslím, že situace dnešního světa i dnešní České republiky nevyžaduje méně racionalismu, ale naopak více racionalismu. A soudím, že dnešní potíže karteziánské racionality se nezbavím tím, že zavrhneme racionalismus vůbec. Ostatně společenské vědy i přírodní vědy posledních desetiletí se dokázaly podstatně posunout za rámec toho, co Havel kritizuje, nejvýrazněji snad ve svém projevu 4. února 1992 na světovém ekonomickém fóru v Davosu.
Moderní racionalismus a rozmach vědy přes všechny jeho krize nelze odbýt laciným a opakovaným připomínáním neuchopitelného, cituji: "tajemného řádu bytí" a, cituji: "archetypální moudrosti", či konstatováním toho, že, cituji: "i svět má cosi jako svou duši".
Ostatně fenomén krizovosti patří neodmyslitelně k dějinám evropské kultury a reflektovaná krizovost otevírala vždy Evropanům nový terén a nová řešení. Ztělesněním toho je drama Fausta. Připomínka Goethova Mefista "jen zhrdej rozumem a věděním, darem člověka největším, a bez podmínky mám tě hned" by mohla být výstrahou a varováním těm, kteří s českým prezidentem říkají, že, cituji: "vlastnosti, které by měli pěstovat politici budoucnosti, jsou duše, vlastní spiritualita, vlastní a ničím nezprostředkovaný vhled do věcí, pokora před tajemným řádem bytí, důvěra v jeho přirozené směřování a především důvěra ve vlastní subjektivitu jako hlavní spojnici se subjektivitou světa".
Po uvedení těchto myšlenek se raději opět nebudu šířit o tom, které že to hnutí v našem století dokonce až nenávidělo tzv. studenou racionalitu a systém. Pozorně jsem si pročetl všechny vydané spisy dnešního českého prezidenta. Jeho pohled na skutečně perspektivní společnost, jak ho podává například v Dálkovém výslechu, se velmi liší od dnešní české společnosti.
Jeho tehdejší vidění se naopak velmi blíží tomu, co napsal ve své autobiografii Vyznávám, že jsem žil velký básník Pablo Neruda, komunista, jehož život ukrátil fašistický převrat v Chile před čtvrt stoletím. Říkal tehdy: "Chci žít ve světě, kde bytosti budou pouze lidmi bez jakéhokoli dalšího titulu, aniž by byly obětí jakékoli utkvělé představy, pravidla, hesla, etikety. Chci, aby člověk mohl vstupovat do všech krámů, do všech tiskáren. Nechci, aby ještě někdy někdo někoho čekal u vrat městské radnice, aby ho zatkl nebo vyhnal. Chci, aby všichni vstupovali do radnice a vycházeli z ní s úsměvem. Chci, aby ohromná většina, většina sama, aby všichni lidé mohli volně mluvit, číst poslouchat, rozvíjet se. Nechápal jsem nikdy boj jinak než jako prostředek ke skoncování s bojem."
V dnešní české společnosti bohužel nezmizely dělicí čáry a nezanikl fenomén strachu. Obojí se pouze proměnilo a získalo nové formy. Dnes, dokud ještě není pozdě...
Předseda Poslanecké sněmovny Miloš Zeman: Pane poslanče, promiňte, že vás přerušuji, pouze konstatuji, že uplynulo deset minut, a táži se vás, zda si přejete vyčerpat dalších deset minut, na které máte nárok.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Ano.
Předseda Poslanecké sněmovny Miloš Zeman: Děkuji. Prosím, pokračujte.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Obojí se pouze proměnilo a získalo nové formy. Dnes, dokud ještě není pozdě, jde o to, abychom společně usilovali o zrušení všech dělících čar a spojovali síly občanů, znovuobjevili možnosti solidarity, které se tak příkladně projevily při loňských povodních na těžce zkoušené Moravě.
Musíme také čelit strachu, ať už má jakoukoliv podobu, a s ním spjaté lhostejnosti. Je třeba vrátit občanům důvěru, že zákon je jejich spojenec, jestliže lidé důsledně sledují jeho cestu. S vědomím, že čeští lidé stále čekají na oživení svých nadějí, na vzkříšení těch obrovských možností, které naše země má, jsme přistupovali k prezidentským volbám - pozitivně, s nabídkou programu, který by vyjadřovala i volba kandidáta. Možnosti zakódované v dnešní české společnosti a dosud zablokované neuvolní vzývání neurčitých tajemných sil, ale jen tvrdá každodenní práce opřená o racionální rozvrh. Mnozí namítnou, že takový racionální rozvrh je znásilňováním přirozeného vývoje. Ale což třeba projekt Ameriky nebyl dříve než Amerika sama?
To, že jsme předložili kandidaturu Stanislava Fischera, bylo pro nás výrazem přesvědčení, že nic není ztraceno, že tato země má na víc, než je její současný výkon. Že v krizi je česká oficiální politika, nikoliv občané. Ti se postupně skepticky odvracejí od tváří, které jim média servírovala sedm let. Uvítali by patrně nové tváře a nové myšlenky. Racionální a komunikativní lidi, kteří ze svého oboru znají - řečeno s Komenským - sladké jho kázně. Stanislav Fischer takový člověk je.
Děkuji vám za pozornost.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Ransdorfovi. Uděluji slovo panu poslanci Rumlovi. Připraví se pan poslanec Loukota.
Podotýkám, že pan poslanec Ruml vzhledem k tomu, že dnešním dnem byl zaregistrován jeho klub Unie svobody, vystupuje v roli předsedy tohoto klubu, tzn. nemá časové omezení. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Jan Ruml: Vážení předsedové obou poslaneckých komor, vážená vládo, vážené senátorky a senátoři, poslankyně a poslanci, milí kolegové, dnes byl ustaven nový politický klub strany Unie svobody. Byl jsem zvolen jeho předsedou. Dovolte mi, abych jako předseda tohoto klubu řekl své stanovisko k volbě prezidenta. A samozřejmě budu hovořit také sám za sebe. Budu velice stručný, zdaleka nevyčerpám ani desetiminutovou lhůtu, která je určena pro vás ostatní.
Jaká by podle mého názoru měl kandidát na funkci prezidenta republiky splňovat kritéria? Měl by mít přesvědčivou a ověřitelnou vůli k demokracii, rovněž být připraven osobně riskovat, nést osobní rizika. Měl by mít schopnost vzdát se svých osobních cílů pro věci obecné, pro věci veřejné. Měl by mít přirozenou autoritu neodvozenou pouze od svého postavení. Měl by být vybaven vysokou osobní vnitřní integritou. Měl by požívat dobré pověsti u většiny občanů doma i v zahraničí a měl by v době, kdy se naše země ocitá na prahu vstupu do Severoatlantické aliance, kdy je na začátku integračního procesu do evropských struktur, představovat stabilitu pro Českou republiku. Měl by být odpovědným člověkem.
S kandidátem na funkci prezidenta republiky Václavem Havlem je jistě možné s ledasčíms polemizovat. Václav Havel se jeví v mnoha ohledech jako osobnost nekonformní, neuniformní a je nadán schopností vytvářet originální situace. Z toho mohou vyplývat, a někdy vyplývají, i určité nestandardní přístupy k řešení spletitých událostí a někdy nejasný Havlův vztah k politickým stranám a jejich roli ve společnosti.
Václav Havel jako politik i jako člověk však tímto přístupem k politice velmi riskuje. Ostatně riskoval ve svém životě vždycky, a to bez ohledu na to, že si může svým jednáním uškodit. A to myslím, že je pozitivní. Politik by měl nést svou kůži na trh a myslím si, že Václav Havel to dokáže.
Václavu Havlovi možná schází jasný úběžník jeho politického zařazení. Nikdy není zřejmé, je-li prezidentem stranickým, nestranickým nebo nadstranickým. I já bych mohl osobně s ledasčíms s Václavem Havlem nesouhlasit, např. s jeho až příliš jednostranně vyhraněným pohledem na posledních sedm let vývoje této společnosti. Ano, Václav Havel je člověkem chybujícím jako ostatně my všichni a jsem přesvědčen o tom, že Václav Havel o svých chybách ví, že si je umí přiznat, že o nich přemýšlí a že je připraven je napravovat. Václava Havla si vážím především proto, že je to člověk pochybující, nesamozřejmý.
Dámy a pánové, hovořil jsem o kritériích, která by měl splňovat kandidát na funkci prezidenta republiky. Podle mého názoru Václav Havel tato kritéria splňuje a já jej budu volit.
Za dnes ráno se ustavivší politický klub Unie svobody jsem zmocněn prohlásit, že tento klub Václava Havla při volbě prezidenta republiky podpoří.
Děkuji vám.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Rumlovi. Nyní uděluji slovo panu poslanci Loukotovi. Připraví se pan senátor Jařab.
***