Základem liberálního a demokratického
státu je respektování individuálních
i kolektivních práv jejích občanů.
A právě v době transformace společnosti
je největší nebezpečí, že
chvilkové pocity a politické zájmy převáží
nad obecnými etickými principy. Proto právě
v takové době je nutno mít o všech takových
právech podrobný přehled a dbát o
jejich dodržování. Takový přehled,
ale i příklady porušování odpovídajících
práv, obsahuje tato kapitola.
V demokratických státech je základní
zárukou dodržování politických
a lidských práv ústava. Bohužel naše
ústava je nedokonalá, někde v přímém
rozporu s mezinárodními konvencemi: horší
ovšem je, že některá základní
práva nejsou respektována. Podrobnější
rozbor následuje.
Článek 3. Součástí ústavního
pořádku České republiky je Listina
základních práv a svobod.
Podrobný rozbor této listiny je proveden v kapitole
5.2.
Článek 5. Politický systém
je založen na svobodném a dobrovolném vzniku
a volné soutěži politických strana respektujících
základní demokratické principy a odmítající
násilí jako prostředek k prosazování
svých zájmů.
Bohužel volná soutěž politických
sil je narušována zásahy státní
byrokracie do života politických stran (např.
administrativní překážky Ministerstva
financí při snaze o sloučení ČMSS
- LSU - ZS), snahou financovat politické strany formou
úplatků nebo ze státního rozpočtu
(kapitola 1), fašistickými útoky na veřejná
shromáždění (kapitola 3.1) a na ústavní
činitele (kapitola 3.2).
Článek 6. Politická rozhodnutí
vycházejí z vůle většiny vyjádřené
svobodným hlasováním. Rozhodování
většiny dbá ochrany menšin.
Těžko lze mluvit o ochraně menšin v
Poslanecké sněmovně PČR, kde většinové
(tj. vládní) strany kontrolují všechny
rozhodující funkce, včetně všech
funkcí kontrolních. Největším
paradoxem je, když po volbách byla podle vzoru KSČ
snaha rozdělovat parlamentní politické strany
v Parlamentě na demokratické a nedemokratické.
Tím sice jisté strany právem získaly
nálepku nedemokratičnosti, ale zejména ty,
které tuto metodiku uplatňovaly. Důsledkem
této situace je potom nekontrolovaná moc a mocenská
arogance vládnoucí elity, ne nepodobná aroganci
Stalina, Gottwalda, Husáka a Jakeše. Viz kapitola
3.
Jako příklad naprosté totalitní
arogance vládnoucích struktur uvedu příklad
parlamentního dialogu, který proběhl 28.
ledna 1993 při ustanovení stálých
delegací Poslanecké sněmovny do meziparlamentních
organizací. Tak na takovou aroganci se nezmohli ani komunisté,
tady se snad hodí srovnání jedině
s německým nacismem:
Poslanec Tomáš Fejfar: Pane předsedající,
dámy a pánové, navrhuji další
změnu, a to, aby ze seznamu náhradníků
do stálé delegaci Parlamentního shromáždění
Rady Evropy byl vypuštěn poslanec Milan Loukota, aby
dále ze stálé delegace do Meziparlamentní
unie byl vypuštěn poslanec Bohuslav Kuba. Krátce
zdůvodním proč.
Kromě poslance Šolera, který byl navržen
a předcházejícím usnesením
stažen, jsou další dva poslanci republikánské
strany, té strany, která při volbě
prezidenta zde předvedla kousky nevídané.
Myslím, že členové této strany
by neměli tento stát reprezentovat v zahraničí.
(Potlesk.)
Poslanec Jaroslav Novák: Pane předsedající,
dámy a pánové, jménem klubu Republikánů
bych chtěl prohlásit, že se zde jedná
o jasnou politickou diskriminaci určité části
poslanců a co nejdůrazněji proti tomuto protestujeme.
Děkuji.
Poslanec Vladimír Budinský: Nedomnívám
se, že se jedná o politickou diskriminaci, ale vzhledem
k tomu, že pan poslanec Kuba zde v tomto maratonu nevystupoval,
navrhoval bych, abychom o jménech hlasovali jednotlivě.
.....
Poslanec Jiří Šoler: Vážené
předsednictvo, vážení poslanci, vážené
poslankyně, daly by se přečíst dva
články z Deklarace lidských práv OSN:
článek2 - Každý je oprávněn
ke všem právům a svobodám, jež
stanoví tato deklarace bez jakéhokoliv rozdílu
rasy, pohlaví, jazyka, náboženského,
politického nebo jiného smýšlení,
národnosti nebo sociálního původu,
majetku, rodu nebo jiného postavení. Dále
nebude činěn žádný rozdíl
z důvodu politického, právního nebo
mezinárodního postavení zemí nebo
území, k nimž osoba přísluší,
ať jde o země nebo území nezávislé,
o území nesamosprávné nebo podrobené
jinému omezení suverenity.
Domnívám se, že toto je typický příklad,
kdy se státní moc snaží omezit práva
celého půl miliónu lidí, kteří
byli voliči naší strany. Důrazně
se proti tomu ohrazuji, na druhé straně upozorňuji,
když jsem si dokázal psát s Radou Evropy a
s podobnými organizacemi před tím, než
jsem byl poslancem, dokáži to i potom. A ničí
názor a nikdo mi nezabrání, abych s těmito
lidmi komunikoval.
.....
Poslanec Libor Novák (1958): Dámy a pánové,
zejména pane poslanče Šolere, k vám
teď totiž především mluvím.
Jsem přesvědčen, že nikdo z nás,
kteří zde teď sedíme, nemá v
úmyslu pošlapat to, co jste právě přečetl.
Ale nemyslím si, že při reprezentaci všech
voličů a dá se říci občanů
této země, nejde snad jenom o to, jaké má
kdo přesvědčení, ale o to, jak se
kdo umí chovat (Potlest.)
.....
Poslanec Zbyněk Stodůlka: Vážený
pane předsedající, vážené
dámy a pánové, byl jsem jedním z poslanců,
kteří při projevu poslanců Republikánské
strany opustili sněmovnu. Nicméně svědomí
mi velí říci jednu věc - že za
výroky ve sněmovně podle Ústavy, podle
jednacího řádu, může být
poslanec trestán pouze disciplinárním řízením
a tam - pokud vím, nelze uložit zákaz činnosti
či obdobné ochranné opatření.
Děkuji.
Poslanec Josef Ullmann: Dámy a pánové,
vážený pane předsedo, rád bych
navázal na předřečníka. Použil
zde dvou termínů. A sice termín potrestání
a termín zákaz činnosti, pokud mě
paměť neklame. Domnívám se, že
je to něco úplně jiného. Domnívám
se, že skutečně nejde o zákaz činnosti,
protože mi poslanci jsme byli zvoleni tady do této
sněmovny a naše činnost spočívá
v tom, co v této sněmovně děláme.
Rovněž se nedomnívám, že jde o
nějakou diskriminaci. V opačném případě
bych se konečně i já musel cítit diskriminován.
A necítím se, je to můj nedostatek, že
nevyhovuji příslušným podmínkám
jazykovým. A i z toho pohledu bych se mohl cítit
diskriminován.
Domnívám se, že problém stojí
úplně jinde. Tato sněmovna má zodpovědnost,
a tvrdím plnou zodpovědnost za to, koho vyšle
do světa, kdo tam bude reprezentovat Českou republiku.
Jsem hluboce přesvědčen, že pánové
z Republikánské strany ji nereprezentují,
že naopak reprezentují něco, o čem bych
si strašně přál, aby v této republice
nebylo. Ale je to jenom přání zjevně
skutečnost je poněkud jiná.
Proto zásadně nesouhlasím, aby lidé,
kteří na domácí půdě
dokáží takto vystupovat, měli příležitost
tímto způsobem jako delegace České
republiky oficiálně vystupovat někde venku.
Styděl bych se zato, proto nemohu zvednout ruku. Děkuji
vám.
Poslanec Vladimír Korontály: Vážený
pane předsedající, vážený
pane předsedo, vážená sněmovno,
nevím, o čem tady dlouho diskutujeme. Přece
členství ve stálé delegaci neexistuje
žádný právní nárok. Navíc
neexistuje, i kdybychom přečetli všechny deklarace
všech lidských práv světa a ještě
nějaké přidali, neznám žádnou,
ve které by byl článek, který by zavazovala
poslance k tomu, zda má nebo nemá pro někoho
hlasovat. Děkuji.
Za připomenutí snad stojí, že hlavním
bodem mého tehdejšího projevu, který
kolegy z "demokratických" stran tolik rozčílil,
bylo uvedení případu Bartončík
přesně do toho světla, v jakém ho
líčím v této zprávě.
Názornější příklad "demokratického
kádrování než pojetí poslance
Budínského asi nelze najít!
Je možno připomenout i fakt, že Všeobecná
deklarace lidských práv vznikla na půdě
OSN právě proto, aby zavazovala demokratické
poslance k jejich respektování. Bohužel
tak daleko někteří "reprezentanti"
této země ještě nedošli. Proto
lze právě tato prohlášení chápat
jako otevřenou deklaraci popírající
demokratický charakter této země.
Nedá mi, než dodat repliku na tehdejší
vystoupení poslance Libora Nováka (1958). Historie
smetla Gestapo, smetla Lidové milice a věřím,
že jednou smete i vás!
Článek 7. Stát dbá o šetrné
využívání přírodních
zdrojů a ochranu přírodního bohatství.
S tímto principem je v hrubém rozporu současná
vládní politika, která dosahuje laciné
hospodářské prosperity výprodejem
základních surovin, rozvojem technologií
škodlivých pro životní prostředí
a exportem jejich výrobků či dotací
jejich cen (např. cena energie). Tato politika je mj. v
rozporu s praxí Evropské unie i Rady Evropy, kde
jsou přijímána účinná
opatření právě k ochraně životního
prostředí a omezení přenosu environmentálních
problémů mezi státy.
Článek 8. Zaručuje se samospráva
územních samosprávních celků.
Protože územní samosprávné
celky nebyly vytvořeny, neexistuje ani ústavou zaručená
samospráva. Podrobněji viz kapitola 5.1.4.
Článek 9.
(3) Výkladem právních norem nelze oprávnit
odstranění nebo ohrožení základů
demokratického státu.
Bohužel problematický byrokratický výklad
zákona o politických stranách prakticky zabránil
sloučení politických stran naší
koalice, čímž je zasahováno do svobody
spolčovací a narušen ústavní
princip volné soutěže politických sil.
Viz kapitola 3.1.
Článek 10. Ratifikované a vyhlášené
mezinárodní smlouvy o lidských právech
a základních svobodách, jimiž je Česká
republika vázána, jsou bezprostředně
závazné a mají přednost před
zákonem.
Podrobný rozbor takových smluv je proveden v
kapitolách 5.3 až 5.9.
Článek 65.
(3) Trestní stíhání pro trestné
činy spáchané po dobu výkonu funkce
prezidenta republiky je navždy vyloučeno.
Tento paragraf je bezprostředním vyjádřením
totalitního charakteru našeho státu.
Tradice evropské civilizace pokládala hlavy států,
tj. knížata, krále či císaře,
za panovníky z vůle boží, kteří
byli zbaveni jakékoliv trestní zodpovědnosti
za své činy. Konečně ve starověku
a středověku, byl král svrchovaným
pánem svých poddaných a lidská práva
se týkala maximálně šlechty a svobodných
měšťanů (např. tzv. Magna Charta
Libertatum v Británii z roku 1215): pokud panovník
byl slabý nebo nemorální, zpravidla ho některý
konkurent odstranil a pokud panovník nepřišel
o život, skončil určitě ve vězení
či v lepším případě v
klášteře.
S postupem civilizace se vztah k hlavám státu
měnil. Zatímco Evropa přistupovala k problému
spíše živelně, což se projevilo zejména
v období francouzské revoluce, vznikající
Spojené státy americké zrušily šlechtické
výsady hlavy státu v Ústavě z roku
1787. Konkrétně podle článku II. oddílu
4. "Prezident, viceprezident a všichni úředníci
Spojených států musí být zprostěni
funkcí, budou-li obviněni /on impeachment for) a
usvědčeni (conviction of) z velezrady (treason),
úplatkářství (bribery) nebo z jiných
těžkých zločinů (crimes) a provinění
(misdemeanours)."
Podle článku 1. článku 2 Ústavy:
"Pouze sněmovny má výhradní právo
podat obvinění (impeachment)." Podle článku
3 "Senát má výhradní právo
soudit všechna obvinění (impeachment). Zasedá-li
za tímto účelem, musí být pod
přísahou nebo slibem. Je-li souzen prezident Spojených
států, řídí jednání
předseda Nejvyššího soudu (Chief Justice).
A nikdo nemůže být odsouzen bez souhlasu dvou
třetin přítomných senátorů.
Rozsudek v případě obvinění
(impeachment) nepřesáhne odvolání
z úřadu a znemožnění zaujímat
a vykonávat jakýkoliv čestný, svěřený
nebo výdělečný úřad
ve službách Spojených států:
ale odsouzený podléhá žalobě,
trestnímu řízení, rozsudku a trestu
podle zákona"
Soudit prezidenta tedy není snadné, ale pokud
je obžalován Sněmovnou reprezentantů
a Senátem zbaven funkce, podléhá soudům
jako každý jiný občan.
V evropském kontextu byla beztrestnost hlavy státu
respektována ještě po skončení
prvé světové války: zatímco
válka přinesla miliony obětí, její
viníci, zejména německý císař
Vilém II., skončili bez trestu. Během druhé
světové války byla sestavena komise pro potrestání
válečných zločinů, Československo
v ní zastupoval JUDr. Bohuslav Ečer. Právě
jeho zásluhou se do evropského právního
systému dostaly takové instituce, jako je kolektivní
vina (tj. skupina nebo organizace je soudem prohlášena
za zločinnou, potom samo členství v takové
organizaci je důvodem k trestnímu stíhání),
který je vyjádřen v kapitole II. článcích
9. a 10. Charty Mezinárodního vojenského
tribunálu v Norimberku: článek 7. téhož
dokumentu stanoví v souhlase s návrhy JUDr. Ečera,
že úřední postavení obžalovaného,
ať jako hlavy státu nebo jako zodpovědného
úředníka ve vládních úřadech,
nebude považováno za okolnost, která jej zbavuje
odpovědnosti anebo která zmírňuje
trest. V jiných článcích definuje
zločiny proti míru, válečné
zločiny a zločiny proti lidskosti (humanitě):
odtud pak přebírají tyto definice příslušné
úmluvy OSN z pozdější doby.
Celá činnost JUDr. Ečera je popsána
v knihách Ečer Bohuslav: Právo v boji
s nacismem, Zář, Brno 1946 a Ečer Bohuslav:
Norimberský soud, Orbis, Praha 1946: škoda že
tento československý přínos evropské
a světové právní kultuře není
znám v našich právních kruzích.
Svůj boj o uznání trestní odpovědnosti
hlavy státu ilustruje např. jeho memorandum z 10.
října 1942, které říká:
"Ti, kteří rozpoutali útočnou
válku obsazením Československa 1.-10. října
1938 a 15. března 1939 a útokem na Polsko 1. září
1939 a jejich spojenci jsou zločinci, kteří
mohou a musí být zatčeni, souzeni, odsouzeni
a potrestáni. Jsou to: Hitler, vláda třetí
říše a její spoluviníci. Jejich
trestní odpovědnost je mimo pochybnost."
A tak zatímco mezinárodní právo
zásluhou vynikajícího československého
právníka JUDr. Bohuslava Ečera institut absolutní
mezinárodní imunity hlavy státu zrušila,
například zrušením nepromlčitelnosti
těch nejtěžších zločinů
podle Úmluv popsaných v kapitolách 5.5.11
a 5.5.15., naše Ústava tento středověký
institut zavádí. Tím se mimo jiné
dostala do rozporu s citovanými úmluvami.
Článek 96.
Jednání před soudem je ústní
a veřejné, výjimky stanoví zákon.
Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.
Pokud se to státu nehodí, zejména u politických
procesů, je soudní líčení prováděno
v tak malé místnosti, že prakticky vylučuje
účast veřejnosti. Pokud se veřejnost
dostaví, je místnost předem obsazena prorežimní
klakou. Z takových jednání jsou vylučováni
dokonce i poslanci parlamentu. Viz. kapitola 2.1.
Vzhledem k obstrukci vládních stran nedošlo
přes několik poslaneckých návrhu k
vytvoření vyšších samosprávných
celků. Tím je narušen princip samosprávy
územních celků podle článku
8 Ústavy.
Článek 7.
(2) Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému,
nelidskému nebo ponižujícímu zacházení
nebo trestu.
Kam potom asi patří útok na dr. Bartončíka
odzbrojeného infarktem v průběhu voleb 1990?
Tehdy sice Listina neexistovala, ale platila odpovídající
konvence OSN. Podrobněji viz kapitola 1.2.1.
Článek 17.
(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
(2) Každý má právo vyjadřovat
své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem
nebo jiným způsobem, jakož i svobodně
vyhledávat, přijímat a rozšiřovat
ideje a informace bez ohledu na hranice státu.
(3) Cenzura je nepřípustná.
(4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit
informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření
v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu
práv a svobod druhých, bezpečnost státu,
veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného
zdraví a mravnosti.
Tato práva byla hrubě narušena v případech
Matoušek, Tomáš, popsaných v kapitolách
2.1 a 2.2.
Článek 19.
(1) Právo pokojně se shromažďovat je zaručeno.
(2) Toto právo lze omezit zákonem v případech
shromáždění na veřejných
místech, jde-li o opatření v demokratické
společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod
druhých, ochranu veřejného pořádku,
zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu.
Shromáždění však nesmí být
podmíněno povolením orgánu veřejné
správy.
Ve skutečnosti jsou k narušování
opozičních shromáždění
používány organizované fašistické
bojůvky, působící dokonce pod vedením
důstojníka armády. podrobněji viz
kapitola 3.1.
Článek 20.
(1) Právo svobodně se sdružovat je zaručeno.
Každý má právo spolu s jinými
se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných
sdruženích.
(2) Občané mají právo zakládat
též politické strany a politická hnutí
a sdružovat se v nich.
(3) Výkon těchto práv lze omezit jen v případech
stanovených zákonem, jestliže je to v demokratické
společnosti nezbytné pro bezpečnost státu,
ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného
pořádku, předcházení trestným
činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých.
(4) Politické strany a politická hnutí, jakož
i jiná sdružení jsou odděleny od státu.
Je zde snaha ovlivňovat přirozený politický
život, jakým je integrace politických stran,
svévolným výkladem pravidel financování
politických stran státem. Podrobněji kapitola
1.1. Kromě toho je vnitřní život politických
stran narušován zásahy Bezpečnostní
informační služby podrobněji rozebraný
v kapitole 4.2.
Článek 22. Zákonná úprava
všech politických práv a svobod a její
výklad a používání musí
umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž
politických sil v demokratické společnosti.
Totéž jako článek 20.
Článek 23. Občané mají
právo postavit se na odpor proti každému, kdo
by odstraňoval demokratický řád lidských
práv a základních svobod, založený
Listinou, jestliže činnost ústavních
orgánů a účinné použití
zákonných prostředků jsou znemožněny.
Typickým příkladem takového selhání
ústavních orgánů bylo zneuctění
Národního památníku obětí
nacismu v Terezíně. Přitom místo potrestání
nacistů vybavených obrazy Adolfa Hitlera (vím
o svědcích, kteří se podíleli
na jeho odstranění) a nacistického vraha
Rojka měli být napadení občané,
kteří tento národní monument hájili;
policisté kteří odmítli obhajovat
nacistické bandity byli perzekuování (podobně
jako jejich kolegové z třicátých let,
kteří vystoupili proti Henleinovým banditům),
proti obhájcům památníku je připravován
ostudný monstrproces. Jak by se asi zachovali Američané,
kdyby jim někdo pořádal podobné mejdany
na Arlingtonském hřbitově ve Washingtonu?
Přitom scénář akce tak připomínal
plenění židovských hrobů Hitlerovými
ordnery! Podrobněji viz kapitola 3.3.
Článek 26.
(3) Každý má právo získávat
prostředky pro své životní potřeby
prací. Občany, kteří toto právo
nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném
rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví
zákon.
Na jedné straně sociální postavení
lidí se sníženou pracovní schopností
je často velmi nedůstojné, na druhé
straně mnoho kriminálních či asociálních
živlů schopných práce ale odmítajících
pracovat pobírá neoprávněně
sociální dávky, navíc mají
často ilegální nezdaněné příjmy.
Situace vyžaduje nápravu; na jedné straně
vytvořit důstojné podmínky pro skutečně
postižené, na druhé straně ušetřit
prostředky u problémových případů.
Něco z toho snad vylepší zákon o sociální
pomoci.
Článek 27.
(1) Každý má právo svobodně se
sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských
a sociálních zájmů.
(2) Odborové organizace vznikají nezávisle
na státu. Omezovat počet odborových organizací
je nepřípustné, stejně jako zvýhodňovat
některé z nich v podniku nebo v odvětví.
(4) Právo na stávku je zaručeno za podmínek
stanovených zákonem; toto právo nepřísluší
soudcům, prokurátorům, příslušníkům
ozbrojených sil a příslušníkům
bezpečnostních sborů.
Jak je s těmito principy v souladu persekuce železničářů,
kteří si v nedávné době dovolili
stávkovat?
Článek 28. Zaměstnanci mají
právo na spravedlivou odměnu za práci a na
uspokojivé pracovní podmínky. Podrobnosti
stanoví zákon.
Podrobnosti v této oblasti upravují mj. Úmluvy
Mezinárodní organizace práce. Bohužel
mnohé z nich nebyly předloženy k ratifikaci,
jiné se dodržují problematicky. Podrobný
rozbor těchto práv by si vyžádal samostatnou
zprávu.
Článek 29.
(1) Ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené
mají právo na zvýšenou ochranu zdraví
při práci a na zvláštní pracovní
podmínky.
(2) Mladiství a osoby zdravotně postižené
mají právo na zvláštní ochranu
v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě
k povolání.
(3) Podrobnosti stanoví zákon.
Některé úpravy zákoníku
práce, např. povolení noční
práce žen, jdou spíše proti tomuto principu.
Článek 30.
(1) Občané mají právo na přiměřené
hmotné zabezpečení ve stáří
a při nezpůsobilosti k práci, jakož
i při ztrátě živitele.
(2) Každý, kdo je v hmotné nouzi, má
právo na takovou pomoc, která je nezbytná
pro zajištění základních životních
podmínek.
(3) Podrobnosti stanoví zákon.
Termín přiměřenost je bohužel
velmi pružný. Zatímco ve vyspělých
zemích bývá důchod okolo 70 % příjmů
zaměstnaných lidí, u nás je stále
nižší. Je nutno alespoň zajistit úroveň
zaručenou Úmluvou č. 102 Mezinárodní
organizace práce.
Článek 32.
(1) Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona.
Zvláštní ochrana dětí a mladistvých
je zaručena.
(2) Ženě v těhotenství je zaručena
zvláštní péče, ochrana v pracovních
vztazích a odpovídající zdravotní
podmínky.
(5) Rodiče, kteří pečují o
děti, mají právo na pomoc státu.
Totéž co u článku 29.
Článek 33.
(1) Každý má právo na vzdělání.
Školní docházka je povinná po dobu,
kterou stanoví zákon.
(2) Občané mají právo na bezplatné
vzdělání v základních a středních
školách, podle schopností občana a možnosti
společnosti též na vysokých školách.
(4) Zákon stanoví, za jakých podmínek
mají občané při studiu právo
na pomoc státu.
Chystaná úprava podmínek studia, zejména
placení školného na vysokých školách,
značně znesnadní přístup ke
vzdělání pro méně majetné
vrstvy. Přitom samozřejmě sama existence
školného doprovázená odpovídajícími
sociálními opatřeními, např.
podle vzoru předmnichovské republiky, jako je možnost
osvobození od školného pro úspěšné
studenty, kolejné respektující finanční
možnosti studentů a systém sociálních
a prospěchových stipendií může
nepříznivý efekt značně snížit;
bohužel taková opatření nejsou u nás
zatím připravena.
Článek 35.
(1) Každý má právo na příznivé
životní prostředí.
(2) každý má právo na včasné
a úplné informace o stavu životního
prostředí a přírodních zdrojů.
(3) Při výkonu svých práv nikdo nesmí
ohrožovat ani poškozovat životní prostředí,
přírodní zdroje, druhové bohatství
přírody a kulturní památky nad míru
stanovenou zákonem.
Bohužel ochrana přírodního a životního
prostředí, přírodních zdrojů
i kulturních památek má spíše
sestupnou tendenci, zatím probíhá laciný
výprodej našich přírodních a
kulturních památek, které jsou součástí
národního, ale často i celosvětového
přírodního či kulturního dědictví,
často jsou ty nejcennější přírodní
lokality likvidovány jako zdroj surovin nebo jsou ohroženy
zrychleným chátráním, rozsáhlými
veřejnými či soukromými projekty rychlého
urbanistického či turistického rozvoje. Jako
příklady uveďme jenom projekt cementárny
v Tmáni (okres Beroun) v CHKO Česká kras
nebo chystaný osud Punkevních jeskyní (okres
Blansko). Téměř se naplňují
katastrofické vize Úmluvy UNESCO o ochraně
světového kulturního a přírodního
dědictví (zákon 159/1991).
Článek 36.
(3) Každý má právo na náhradu
škody způsobené mu nezákonným
rozhodnutím soudu, jiného státního
orgánu či orgánu veřejné správy
nebo nesprávným úředním postupem.
(4) Podmínky a podrobnosti stanoví zákon.
Byly nějak nahrazeny škody panu Matouškovi
za nesmyslnou zvůli státní moci, která
mu připravila rok politické persekuce zcela protiprávně?
Jaké jsou potom záruky politické svobody
občanů? Jak byli potrestáni pachatelé
majetkového trestného činu, kteří
se dopustili bezdůvodného zabavení příslušné
vývěsní skříňky? Právě
před podobnou zvůlí iniciativních
úředníků totalitní vlády
by mělo právo účinně chránit
slušné občany!
Článek 38.
(2) Každý má právo, aby jeho věc
byla projednána veřejně, bez zbytečných
průtahů a v jeho přítomnosti a aby
se mohl vyjádřit ke všem prováděným
důkazům. Veřejnost může být
vyloučena jen v případech stanovených
zákonem.
Viz komentář k článku 96 Ústavy.
Článek 40.
(5) Nikdo nemůže být trestně stíhán
za čin, pro který již byl pravomocně
odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada
nevylučuje uplatnění mimořádných
opravných prostředků v souladu se zákonem.
Jak si potom vysvětlit "nekonečnou smyčku"
soudních přelíčení v případě
Gabriel, který probíhal v loňském
roce u obvodního soudu v Praze 5? V každém
normálním státě je maximálně
po dvou odvoláních případ uzavřen:
pokud je obviněný třikrát osvobozen,
není další soudní stíhání
možné.
Charta Organizace spojených národů je
základním dokumentem mezinárodního
práva, která se týká zejména
mezistátních vztahů, byla podepsána
26. června 1945 v San Franciscu na závěr
Konference OSN a nabyla platnosti 24. října 1945
a byla vyhlášena pod číslem 30/1947
Sb., byla novelizována pod číslem 127/1965
Sb. Specifické postavení Charty OSN mezi jinými
mezinárodními smlouvami určuje článek
103:
Článek 103. Pokud by došlo ke střetu
závazků OSN podle této Charty s jejich závazky
podle jakékoliv jiné mezinárodní dohody,
mají přednost závazky podle této Charty.
Mimořádný význam pro Českou
republiku a její mezinárodní postavení
má článek 107:
Článek 107. Pokud jde o akci proti státu,
který byl během druhé světové
války nepřítelem kteréhokoliv signatáře
této Charty, žádné ustanovení
v této Chartě nečiní tuto akci neplatnou
a ani jí nebrání, pokud jako důsledek
této války ji podnikly nebo schválily vlády,
které mají za takovou akci zodpovědnost.
Jednou takovou akcí byl odsun obyvatel německé
národnosti z Československa a Polska na základě
Postdamské dohody vítězných mocností,
tedy akcí, kterou zločinné neonacistické
a sudetoněmecké organizace, ale bohužel i ústavní
činitelé naší republiky, neustále
zpochybňují. Takové zpochybnění,
které často slyšíme i od oficiálních
ústavních činitelů Spolkové
republiky Německo je tedy narušením Charty
OSN a já žádám, aby se k nim odpovídajícím
způsobem přistupovalo. Takové akce hraničí
s projevy agrese podle obvyklých pravidel mezinárodního
práva. Potom nechápu, proč naše republika
proti takovým akcím neprotestuje v duchu článku
34 Charty OSN, tj. prostřednictvím Rady bezpečnosti
OSN. Dokonce podle tisku Ministr zahraničních věcí
vyhlašuje, že budeme podporovat kandidaturu SRN jako
dalšího člena Rady Bezpečnosti OSN!
Státu, který Chartu OSN soustavně porušuje!
Takový kapitulantský postup je pro mne dalším
důkazem těsné vazby současného
politického systému s německým nacismem.
Žádám o vysvětlení celé
situace a přijetí nezbytných opatření,
která zabrání dalším nacistickým
provokacím, i takové, jaká je zmíněna
v kapitole 3.3.
Podle článku 68 Charty byla v roce 1946 založena
Komise pro lidská práva OSN, na níž
se lze obracet ve věci porušování lidských
práv podle konvencí OSN.