V listopadu 1989 nám bylo slibováno, že pravda
a láska zvítězí nad lží
a nenávistí. Bohužel vnějšími
projevy této lásky je stále častěji
brutální násilí uplatňované
proti každému, kdo si dovolí odmítnout
poklonkování novým mocným. Pochopitelně,
se ztrátou důvěry k takové lásce
se dostavila i ztráta důvěry k takové
pravdě. Ovšem noví mocní neváhali
použít jakékoliv prostředky, aby takovým
heretikům svůj způsob lásky jakýmkoliv
způsobem vnutili.
Hlavním prostředkem, kterým se v listopadu
1989 podařilo svrhnout komunistický režim byla
shromáždění občanů, kteří
nezbytnost takové změny požadovali. A hlavní
obavou shromážděných byla možnost
útoku represívních sil, ať už policie,
vojska či Lidových milicí. Naštěstí
kromě masakru na Národní třídě
už další průběh takových
shromáždění byl v souladu s pravidly
demokracie. Nebezpečí takových zásahů
je v podobné situaci vždy aktuální:
nezapomenu jak jsme se v září 1968 p okupaci
během studentské stávky v karlínské
budově Matematicko-fyzikální fakulty UK obávali
možného útoku milicionářů
z nedalekých Vysočan. Bohužel jakmile si nová
mocenská elita upevnila své pozice, neváhala
použít stejných metod. Když po masakru
na Národní třídě bylo použití
státních represívních složek,
jako je armáda a policie, příliš nepopulární,
doplnila nová mocenská garnitura tyto metody o útoky
organizovaných teroristických anarcho-fašistických
bojůvek na pokojná shromáždění
občanů, kteří si dovolili projevit
svůj nesouhlas s novými mocenskými praktikami.
Jako demokratický stát máme v právním
systému samozřejmě zakotvenu svobodu shromažďovací
i nezbytnou ochranu takových shromáždění,
konkrétně:
Základní listina práv a svobod, článek
19 říká:
(1) Právo pokojně se shromažďovat je
zaručeno.
(2) Toto právo lze omezit zákonem v případech
shromáždění na veřejných
místech, jde-li o opatření v demokratické
společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod
druhých, ochranu veřejného pořádku,
zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu.
Shromáždění však nesmí být
podmíněno povolením orgánu veřejné
správy.
Úmluva o ochraně lidských práv a základních
svobod Rady Evropy říká v článku
11:
(1) Každý má právo na svobodu pokojného
shromažďování a na svobodu sdružovat
se s jinými, včetně práva zakládat
na obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat
do nich.
Zákon 140/1961 (trestní zákon) umožňuje
podle § 238a sankcionovat ty, kteří taková
shromáždění narušují:
Porušování svobody sdružování
a shromažďování
(1) Kdo jiného násilím, pohrůžkou
násilí nebo pohrůžkou jiné těžké
újmy omezuje ve výkonu jeho sdružovacího
nebo shromažďovacího práva, bude potrestán
odnětím svobody až na dvě léta
nebo peněžitým trestem.
(2) Kdo se v souvislosti se shromážděním,
které podléhá oznamovací povinnosti,
násilím nebo pohrůžkou bezprostředního
násilí protiví pořádkovým
opatřením svolavatele nebo určených
pořadatelů takového shromáždění,
bude potrestán odnětím svobody až na
jeden rok nebo peněžitých trestem.
Teroristické akce proti shromážděním
občanů jsem poprvé ve větším
rozsahu pozoroval při řádně ohlášené
pokojné vzpomínkové akci Sdružení
pro republiku - Republikánské strany Československa
k 74. výročí vzniku Československé
republiky dne 28. října 1992 od 12. hodin
na Václavském náměstí v Praze.
Projevy politické intolerance se neomezily pouze na frenetické
nenávistné výkřiky, házení
potravinami, ale vyvrcholily otevřeným surovým
útokem na účastníky pokojné
demonstrace. Např. surové kopání do
pana učitele Miroslava Remsy, ležícího
po útoku na dlažbě před mléčným
barem na rohu Opletalovy ulice a pohotově zachycený
fotografy listu "Práce", svědčí
o naprosté nelidskosti útočníků,
ale tichý souhlas policie svědčí i
o tiché podpoře vládních míst
těmto skupinám.
O způsobu formování těchto skupin
svědčí dopis čtenáře
Špíglu z 30. 10. 1992. Čtenář
se ve večerních hodinách dne 27. 10. večer
dostal do prostoru pomníku sv. Václava, kde se setkal
se skupinkou provokatérů. "Před půlnocí
při odchodu jeden z nich říkal druhému,
přijdeš zítra? Já nevím, fakt
dostanu tác? Přijď v poledne a uvidíš.
Nechcete si pane také zítra přijít
zakřičet na Sládka?
Nechtěl jsem věřit svým uším.
To fakt budou dávat tisíc Kčs za 3 hod. Přijďte
a uvidíte. Jeden pán to také slyšel
a říkal, že tomu věří
a že to jsou taxikáři, pasáci a lidí,
kterým dnešní stav vyhovuje. Klidně
nějakou pětku obětují".
Domnívám se, že při jakékoliv
snaze není pro kvalifikovaného policistu problém
takovéto teroristy odhalit a zabránit jim v další
činnosti. Ovšem politický systém
založený na osobnostech, které vypouští
do ulic tisíce amnestovaných násilníků
a vrahů, spíše takové projevy vítá.
Doufám, že neskončí jako Německo
třicátých let, kde též režim
těžil ze spolupráce s kriminální
společenskou spodinou.
Ve stejné režii byla napadena pokojná shromáždění
28. října 1993, 15. března 1994 (výročí
okupace Československa nacisty) a 28. října
1994. Navíc během shromáždění
15. března 1994 velel fašistickým skupinkám
důstojník České armády, jak
bylo konstatováno v interpelacích mých kolegů:
při kladení květin po demonstraci 28. října
1994 došlo ke zranění poslance Parlamentu Jana
Vika při zásahu městské policie. Tato
událost bude podrobněji probrána v kapitole
3.2.
Tato monstrózní represivní akci navíc
vyvolává reminiscence na dřívější
oslavy výročí vzniku Československé
republiky, kterou stále mnozí z nás pokládáme
za svou vlast, nutně vyvolává reminiscenci
na léta minulá.
Jsou tu i jiné analogie. Jak upozorňuje článek
ze Špíglu z 5. listopadu, v roce 1939 zasahovali
proti oslavám 28. října 1939 němečtí
nacisté (třeba i otcové nacistických
provokatérů z Terezína). Dne 28. října
1939 jsem se zúčastnil průvodu, ke kterému
se přidali asi čtyři čtrnáctiletí
kluci na Smíchově U Anděla a skončili
na křižovatce v Žitné se Štěpánskou
kolem páté odpoledne. Bylo už šero. Toto
vše se mi vybavilo před očima, když jsem
v televizním šotu viděl ležet pod sochou
sv. Václava mladého poslance na zádech. Tehdy
v třicátém devátém nad křižovatkou
u Bati ležel na zemi také poraněný mladík
a naříkal. Tam totiž skončila účast
moje a mých kamarádů. Ze Štěpánské
se na nás vyřítily německé
uniformy. Nás čtyři kluky vpustil domovník
do domu a zamkl za námi.
Uvědomme si všichni, že jsme Češi.
Bohužel ani já se nemohu vyhnout srovnání
zranění Jana Vika se zraněním Jana
Opletala 28. října 1939. Nebylo naštěstí
stejně tragické, ale současnost příliš
silně připomíná reality protektorátu
Böhmen und Mähren v roce 1939. V současnosti
pouze zastoupili německou policii a skutečné
Gestapo městští policisté. Lze se divit,
když potom slyšíme v davu výkřiky
"Rumlovo Gestapo"? Situace po rozbití republiky
(to v roce 1938-39 ohodnotil Mezinárodní vojenský
soudní dvůr v Norimberku jako zločin proti
míru, jak asi historie zhodnotí jeho analogii
v roce 1992?) je podobná, dokonce i některé
kolaborantské rodiny hrají v obou případech
podobné role. Bohužel chybí nám politická
osobnost se schopnostmi dr. Emila Háchy, která by
místo otevřené zrady i v této situaci
využila všech možností k obraně národních
zájmů.
Použití politického terorismu určitě
nevede k politické stabilitě. Na hrubý pytel
hrubá záplata. Po událostech 17. listopadu
1939 a pozdějších nejde přece vyčítat
Kubišovi a Gabčíkovi, že se proti Heydrichovi
nepostavili s heslem "Make Love - Do not War". O
morálním aspektu celého případu
si můžete přečíst třeba
v Drdově povídce "Vyšší princip".
Podobná politika nutně vede k podobným koncům
jako v Náhorním Karabachu nebo v Jugoslávii.
Nebo si snad takové konce přejete?
Prvým projevem organizovaného teroru na ústavní
činitele byl útok na předsedu Sněmovny
lidu Federálního shromáždění
JUDr. Josefa Bartončíka popsaný v kapitole
1.2.1, další útoky na poslance po neúspěšné
volbě presidenta popsané v kapitole 1.2.2. Další
formy teroru probíhaly spíše individuálně.
Útok na poslance Federálního shromáždění
Pavla Mozgu byl nakonec interpretován jako jeho výtržnost,
ke které se nechal vyprovokovat. Po mém projevu
v České národní radě dne 23.
září 1992 jsem i já byl zvolen za
oběť útoku. Druhý den 24. září
1992 si i na mne počkalo na Malostranském náměstí
trestné komando a i já jsem poznal tvrdou pěst
současného režimu. Tento útok byl
řádně ohlášen včetně
lékařského nálezu na oddělení
policie ve Vlašské ulici. Nenechal jsem se vyprovokovat,
naopak jsem přihlížející občany
uklidňoval ujištěním, že přece
v totalitním státě je podobná událost
zcela normální, proto jsem nebyl označen
za viníka a o celé události se taktně
mlčí. Ani odpověď na moji interpelaci
nepřinesla do této věci více jasna.
Při zásahu policie 28. října 1994
došlo k vážnému zranění
poslance Jana Vika popsanému v kapitole 3.1.1 když
jeho zranění snad nebylo úmyslné,
je dokladem necitlivého přístupu represivních
složek k ústavním činitelům,
které by měly spíše chránit než
zastrašovat.
Příkladem zastrašování poslanců
při výkonu jejich funkce je i obvinění
poslance Bohuslava Kuby v případě "Matoušek"
popsaný v kapitole 2.1.
Jedním z faktorů který vzbuzuje silnou nedůvěru
našich občanů k nové politické
reprezentaci je její provokativní tolerance k
projevům nacismu. Mezi ty nejzávažnější
patří opakované provokace zločinných
sudetoněmeckých organizací založených
na nacistické ideologii, kterou již Mezinárodní
vojenský tribunál v Norimberku prohlásil
za zločinnou. A z nich jsou snad nejhorší opakovaná
zneuctění Národního památníku
obětí nacismu, který byl v roce 1950 otevřen
na místě nacistické věznice a židovského
ghetta v Terezíně.
Podle zpráv v tisku (Špígl, 28. května
1993, strana 3 dole) dne 22. května 1983 položili
zástupci německého a rakouského Sudetoněmeckého
krajanského sdružení v Památníku
Terezín ke zdi IV. dvora věnce, přičemž
vedoucí skupiny Horst Mück se oháněl
údajným souhlasem ředitele památníku
Jana Munka a také tvrzením, že o akci
ví předák landsmaschaftu dr. Franz Neubauer.
Na stuhách věnců byly protičesky zaměřené
nápisy "Zemřeli, protože byli Němci",
"Promlčeno, ale nezapomenuto a podobně.
Celou akci prý chtěli sudeťáci uctít
památku 70 Němců, ubitých podle tvrzení
Horsta Mücka v těchto místech 24. května
1945. Pranic mu, ani jeho soukmenovcům nevadilo, že
dosavadní oficiální výzkum historie
Malé pevnosti v Terezíně nic podobného
nezjistil...
Veřejnost nyní očekává,
že se dozví, jaká opatření podnikla
příslušná vládní místa
vůči provokatérům. Obdobné
případy je přece nutné řešit
okamžitě. Odstranit nevhodné předměty
i texty a záležitost předat policii k vyšetření
a potrestání viníků, přinejmenším
zákazem vstupu na území České
republiky.
Naše správní orgány nesmějí
připustit, aby si cizinci z naší demokracie
udělali anarchistickou zvůli! Ve vztahu k některým
Němcům je potřebné neustále
připomínat, že cesta k usmíření
vede přes odstranění křivd, kterých
se na našich občanech Němci za okupace dopustili.
Z komentáře listu Špígl stojí
za to ještě ocitovat:
My navíc dodáváme, že prameny
je spolehlivě doloženo, že Němci zavlekli
do Terezína za druhé světové války
přes 200 tisíc vězňů z celé
Evropy, z nichž každý pátý zde
zemřel a na 100 tisíc jich pak zahynulo při
deportaci z Terezína ve vyhlazovacích koncentračních
táborech, věznicích, káznicích
a na popravištích.
(...)
Tolik stanovisko našeho čtenáře.
My k tomu dodáváme, že by jistě nejen
nás velmi zajímalo, zda ředitel Památníku
Terezín při vydávání povolení
sudeťákům věděl, co vlastně
má ve skutečnosti u zdi IV. dvora probíhat.
Pokud ano, pak nad jeho rozhodnutím zůstává
rozum stát. Vždyť znesvětil místo,
kde leží tisíce obětí fašistické
zvůle a nevinní lidé tam prožívali
tak neuvěřitelné utrpení, že
k tomu už je potřeba opravdu silný žaludek!
Ve své tehdejší interpelaci jsem událost
komentoval takto: Chápu, že po skončení
druhé světové války došlo ve
vztahu k některým německým občanům
k excesům, které nelze vždy vysvětlovat
revolučním nadšením nebo ospravedlňovat
předchozím utrpením. Znám osobně
i jeden případ, kdy byl český mstitel,
který zabil celou německou rodinu v polovině
května 1945, postaven před soud, odsouzen, a strávil
ve vězení mnoho let. Ale uvedená provokace
sudeťáků není reakcí na podobné
řídké politováníhodné
případy, ale snahou o zneuctění statisíců
obětí nacismu v Terezíně. A tak jsem
nucen pohlížet i na tolerantní přístup
současného režimu, který podobně
jako zločinný kolaborantský režim presidenta
Háchy spolupracuje s hydrou německého
hegemonismu. Není náhodou, že příjmení
Havel sehrálo nemalou roli již při rozdělení
Československa v roce 1939.
.....
V kontextu takových zkušeností nemohu
nepochopitelnou tolerance našich státních institucí
k projevům německého hegemonismu chápat
jinak, než stejné projevy kolaborantského režimu
protektorátu "Böhmen und Mähren", konečně
po rozdělení ČSFR je situace velmi podobná.
Nemohl jsem si nevzpomenout na líčení mé
matky, která jako mladá česká učitelka
na poslední chvíli opouštěla okupovaný
Sokolov. Arogance henleinovských ordnerů byla velmi
podobná.
Bohužel místo slibovaných opatření
se nacistická provokace v roce 1994 opakovala 30. července:
tentokrát pro změnu posloužil za záminku
údajný masakr Němců až někde
v Ústí nad Labem. Je skutečně obdivuhodné
přesunou vzpomínku desítky kilometrů
až do Terezína. Kolaborantské státní
instituce v této záležitosti zcela selhaly,
ředitel památníku tuto nedůstojnou
provokaci povolil a policie měla dokonce chránit
nacistické provokatéry. Naštěstí
se našla skupina vlastenců širokého politického
spektra, kteří zabránili nacistům
rozvinou připravený portrét Adolfa Hitlera
a zabránili jim pokračovat v pošlapávání
pomníků jejich obětí. To myslím
doslova, protože přítomní, z nichž
někteří byli bývalými terezínskými
vězni, poznali mezi přítomnými i bývalého
dozorce nacistického vraha Rojka. Vlastenečtí
policisté, kteří odmítli chránit
nacistické bandity, byli perzekuováni, policejní
velitel byl odvolán z funkce. Pokládám tuto
provokaci za projev naprosté neúcty k obětem
nacismu a na ochránce nacistických banditů
nemohu pohlížet jinak, než na ty nacistické
zločince, které chránili. Úctu k mrtvým
pokládám za základní projev kultury,
který je vlastní všem civilizovaným
lidem.
Hluboké znepokojení vyvolala i pochybná demonstrace
New Yorských rabínů o dva týdny později,
která požadovala vyměnit na pohřebišti
v terezínském krematoriu kříže
za Davidovy hvězdy.
Náš lid měl po druhé světové
válce hlubokou úctu ke svým spoluobčanům,
kteří obětovali své životy v
boji proti nacismu nebo byli oběťmi nacistického
teroru bez ohledu na jejich původ, ale zvláštní
solidaritu si zasloužili židovští občané,
kteří na hrůzy nacistické okupace
zvláště doplatili. Tyto pocity přetrvaly
v podstatě i 40 let komunistického režimu.
Na pohřebišti v terezínském ghettu,
kam byl rozsypán popel všech obětí nacistů
z Terezína a okolí bez ohledu na původ, bylo
zřízeno důstojné muzeum židovského
terezínského ghetta.
I za komunistického režimu, který byl přímo
alergický na religiózní symboly, sem byly
postaveny kříže, které jsou v české
společnosti obecně akceptovány jako symbol
úcty k mrtvým bez ohledu na jejich vyznání.
Proti tomu neprotestovala ani židovská náboženská
obec. Bylo tam umístěno i několik typicky
židovských symbolů, například
umělecké repliky sedmiramenných svícnů.
Kdyby české židovské obce měli
jiné požadavky, určitě by k nim bylo
přihlédnuto. Ale protesty New Yorských rabínů
dva týdny po nacistické provokaci byly vnímány
jako projev otevřený projev jejich solidarity s
nacismem a v souvislosti s jinými projevy podobného
charakteru z poslední doby znamenaly určitou ztrátu
důvěry k celé této komunitě.
Podobné neuvážené akce extrémistických
sionistických fundamentalistů mohou být příčinou
stejné nedůvěry naší veřejnosti
k židovské komunitě jakou způsobily
nacistické provokace ve vztahu k Německu.
Nacistická provokace v Terezíně je příčinou
hlubokého znepokojení našich občanů
nad současnou situací v České republice
a nad obnovou činnosti nacistických organizací.
Naše trpká zkušenost byla zaplacena nesmírným
utrpením našeho lidu i nemalým počtem
lidských obětí. Národní památník
v Terezíně je pro náš lid jedním
ze symbolů boje proti nacismu, jehož zneuctění,
ale zejména naprosté selhání státu
při ochraně takové památky před
nacistickými bandity, vzbuzuje hlubokou obavu o demokratický
charakter státu. A nechutná provokace New Yorských
rabínů zanedlouho potom je pouze důkazem
přímé spojitosti současných
nacistických živlů se sionistickými
aktivitami. Spojitost, která by nám ještě
před několika málo lety připadala
zcela absurdní.
Stojí za to poznamenat, že nacistická provokace
proběhla v Malé terezínské pevnosti
na pravém břehu řeky Ohře, tj.
na místě, které sloužilo zejména
jako věznice a likvidační tábor
pro politické vězně, tj. zejména
aktivní účastníky protinacistického
odboje. Zde bylo minimum vězňů židovského
původu, ti byli umístění ve Velké
pevnosti na levém břehu Ohře, tj. přímo
ve městě Terezín. Toto město, které
podle tehdejší propagandy (podle materiálů
z místního musea v bývalém krematoriu)
"věnoval vůdce židovskému národu",
sloužilo jako židovské ghetto. Toto město,
které podle tehdejší propagandy sloužilo
jako židovské ghetto. Toto město přitom
nesloužilo přímo jako likvidační
tábor, na likvidaci vozili vězně jinam: samozřejmě
nelidské podmínky života si i tak vyžádaly
mnoho lidských obětí přímo
v Terezíně.
Pokud někde ve světě, například
ve zprávě Kongresu a ministerstva zahraničních
věcí USA přistupují k této
věci jinak, je to důsledek jejich naprostého
nepochopení naší historie a zkušeností.
Jak by také mohli události chápat lépe,
když zdrojem jejich informací je spolupachatel případu
Bartončík Michael Žantovský. Jak
by se asi Američané tvářili, kdyby
na jejich Národním arlingtonském hřbitově
ve Virginii nedaleko Washingtonu pořádali provokační
akce představitelé Hirohitova japonského
režimu? Jak by se asi tvářili, kdyby se
tam dělal mejdan Viet Kong pod portrétem Ho Či
Mina? Věřím, že by je hnali pryč,
pokud by selhala jejich policie, určitě by věc
vzali do rukou prostí Američané. A posléze
by hnali takovou vládu, která jejich Národní
hřbitov nedokáže uchránit. Tito
lidé jsou totiž stále plni zdravého
patriotismu a onoho pocitu vlastní suverenity a vnitřní
svobody, který získali během kolonizace širokých
amerických plání a který je tak krásně
vyjádřen v jejich deklaraci nezávislosti.
Přitom takové srovnání je stále
povrchní. Američané totiž prakticky
od války s Mexikem a občanské války
nepoznali válku a okupaci vlastního území,
jejich vojska i během druhé světové
války bojovala mimo území USA a jejich týl
byl bezpečný a svobodný. Naopak naše
země byla okupována a důsledky okupace tvrdě
dopadly zejména na civilní obyvatele, proto mohou
těžko chápat pocity národa pokořeného
cizí okupací na území pošlapaném
bagančaty cizích vojáků a teror nacistických
gestapáků. Takovou zkušenost poznali Američané
naposled snad v texaské pevnosti Alamo, ovšem na rozdíl
od naší reality, kdy přímí svědci
těchto událostí stále žijí
mezi námi, je americká zkušenost stará
již mnoho generací.
Vůbec už nelze srovnávat naší zkušenost
se zkušeností Američanů z Vietnamu,
Koreje apod. Zde američtí vojáci bojovali
v cizí zemi, často proti vůli jejího
obyvatelstva, a i když ideály svobody za kterou se
bili je nutno respektovat, měli někdy obyvatelé
této země i podobné zkušenosti, jakou
měli naši lidé během nacistické
okupace. A i Američané chápou, že je
vhodnější odvézt své padlé
domů a oslavovat je v Arlingtonu, než provokovat např.
v Pchjongjangu nebo v Hanoji. Doufejme, že i současní
nacisté pochopí, že je vhodnější
odvést si své mrtvoly domů, ty skutečné
i ty politické!
Hovoří se v poslední době o dialogu
a usmíření s německým národem.
Troufám si tvrdit, že dokud budou naše vztahy
narušovat podobné provokační akce jako
ta v Terezíně, potom je pokračování
dialogu nemožné. Zvláště když
podobné návrhy slyšíme z úst
lidí, kteří svými činy prakticky
dokázali, že duch Gestapa a komunistických
padesátých let není ještě minulostí,
že jablko nepadá daleko od stromu a kolaborantské
rodinné tradice nejsou přervány.
Pro připomenutí ocituji z materiálů
dr. Ečera dvě memoranda z úst návštěvníka
nacistických mejdanů v pražské Lucerně
K. H. Franka. První memorandum pochází z
31. srpna 1940:
"Geografická poloha Čech a Moravy přikazuje
vtělení do Říše. Pro tuto polohu
nejsou Češi schopni organizovat svůj vlastní
stát. Rasově se český a německý
stát tak sblížily míšením,
že je možná politika asimilace nebo změny
národnosti pro většinu Čechů.
Vylučuje z asimilace inteligenci. Ta doufá, že
Němci budou poraženi a Československo opět
povstane. Tato třída je nesmiřitelná.
Ostatní třídy lze podrobit německému
vedení."
Další memorandum pochází z Norimberku
z průběhu vyšetřování
Mezinárodního vojenského tribunálu:
"Uplyne tisíc let a vina Německa ještě
nebude smyta a vymazána".
Ne nechci odkládat česko-německý dialog
o tisíc let. Chci pouze připomenout, že takový
dialog nemůže vést k rozumným výsledkům,
pokud neustanou nacistické provokace jako ty v Terezíně
a dialog nepovedou lidé, kteří svými
činy denně prokazují svou těsnou vazbu
na tradice zločinného nacistického režimu.
Ukazuje se, že tito lidé jsou hůře poučitelní
než byl K. H. Frank.
Jedním z podstatným rysů demokracie je respektování
vůle lidu při stěžejních rozhodnutích
a státoprávních aktech. V případě
rozdělení státu je asi jediným odpovídajícím
prostředkem referendum. I tak správní
manipulátoři často dokáží
manipulací sdělovacích prostředků,
agenturním rozkladem vznikající politických
lidových iniciativ (viz současná aféra
se zneužitím BIS zmíněná v kapitole
4.2), státním terorismem proti ústavním
činitelům a veřejným shromážděním
(kapitola 3), vytvořením nerovných podmínek
pro soutěž politických sil (kapitola 1), manipulací
voleb a jiných projevů občanské vůle
(kapitola 1.2) či omezování občanských
svobod (kapitola 2).
Nechci zde podrobně rozebírat metody manipulace
poslanců Federálního shromáždění
falešným slibem jejich transformace do Senátu,
formální nedostatky přijatých zákonů
a neústavnost celého procesu rozdělení
federace: tento úkol přenechán jiným,
kteří jsou v takové právní
argumentaci sběhlejší. Kromě toho mnozí
z nich nedokáží potlačit nostalgický
tón ze ztráty poslaneckého mandátu
ve Federálním shromáždění.
Věnuji pozornost hlavnímu nedostatku celého
procesu, totiž rozbití federace bez referenda, ve
kterém by občané měli možnost
svobodně vyjádřit svou vůli.
Demokratický postup nelze ovšem uplatnit, pokud politické
loutky dosazené zvenku mají plnit své špinavé
politické závazky a nedrží situaci tak
pevně v rukou, aby si demokratické prostředky,
při rozdělení státu zejména
referendum, mohli dovolit. Taková situaci nastala v historii
Československa dvakrát: koncem třicátých
let při nacistické okupaci a v roce 1992 při
vládě chartistických loutek.
Situaci v třicátých letech nejlépe
charakterizuje část rozsudku Norimberského
procesu, opět podle materiálů dr. Ečera:
"Konference 5. listopadu 1937 ukazuje jasně, že
okupace Československa byla rozhodnuta předem a
zbývalo vyvolat vhodný okamžik pro tento podnik."
Obávám se, že situace v roce 1992 byla
podobná, vládnoucí loutky, které si
užívaly léta sladkého disidentského
života, měly platit své dluhy, plnit své
sliby těchto let včetně rozbití Československa
a postupné asimilace českého obyvatelstva,
přesně podle citovaného Frankova plánu,
přesně podle nacistických plánů,
podle kterých měl postupně vzniknout na území
Evropy jednotný monotónní europrodukt. Nepotřebujeme,
aby Evropané pochodovali pod jednotnou melodikou Richarda
Wagnera či Ludwiga van Beethovena, jak nám vnucují
někteří "Evropané", aniž
bychom si samozřejmě těchto dvou velikánů
německé kultury přestali vážit.
Integrace Evropy je pozitivním procesem, který umožní
lepší ekonomickou a kulturní spolupráci
národků, jejich vzájemné poznání
i lepší konkurenceschopnost na světových
trzích. Nesmíme ovšem připustit, aby
tento proces byl poznamenán zločinnou nacistickou
ideologií, porušováním lidských
práv a základních svobod, porušováním
základních norem lidskosti definovaných mezinárodním
právem, aby jeho nositelem byli zločinci. Nesmíme
připustit, aby bylo spojováno s takovými
akty manipulace, jakým bylo rozbití Československa
bez referenda a jiných odpovídajících
demokratických procedur. Takové rozdělení
státu bez referenda nemá obdoby v moderní
historii, snad s výjimkou rozbití Československa
nacisty, které Mezinárodní vojenský
tribunál v Norimberku označil jako zločin
proti míru. Nesmíme připustit, aby tento
integrační proces byl stejně jako zločinné
rozbití Československa koncem třicátých
let byl spojován s nacismem či s příjmením
Havel.
Největším nebezpečím pro každý
totalitní stát jsou spontánně vzniklá
sdružení svobodných občanů. Proto
jejich základní snahou je prostřednictvím
tajných agentů a bezpečnostních služeb
zasahovat do jejich činnosti, rozrušovat jejich organizaci
či pomocí krycích organizací odvádět
aktivní občany žádoucím a neškodným
směrem.
Pochopitelně každý stát se musí
chránit před teroristickými útoky
či narušováním základů
demokracie politickými extrémisty, ať už
je jejich motivace politická či kriminální.
Proto i demokratický stát musí mít
tajné služby, které sledují podezřelé
organizace a pokud jejich činnost přesáhne
rámec zákona, zakročí. Od totalitního
státu se liší tím, že tajné
služby nesmí zasahovat do činnosti sledovaných
organizací ani nesmí zneužívat získané
informace k politickým účelům.
Součástí scénáře převratu
v roce 1989 bylo zabránit vzniku jakýchkoliv nezávislých
politických iniciativ a organizací: proto bylo připraveno
množství stínových organizací
pod kontrolou staronových mocných, které
po převratu iniciativně vystoupily a snažily
se odvést příliš aktivní a iniciativní
občany žádoucím směrem. Kdo stál
mimo toto schéma, byl okamžitě obviněn
ze spolupráce s komunisty a StB. Překrásným
příkladem takového postupu byl útok
na Československou stranu lidovou během případu
Bartončík: osobně jsem poznal podobnou situaci
při pokusech o rozklad nezávislé Strany zelených
aktivisty starých ekologických struktur, které
již dříve hrály stejnou roli v minulém
režimu. Proto vznikaly různé Zelené
kruhy, páni ministři organizovali za státní
peníze mejdany pro jejich funkcionáře, zatímco
dobrovolní pracovníci nezávislé politické
strany mimo Občanské fórum byli vystaveni
nejrůznějším útokům, hrozbám
či přímo státem organizovaného
terorismu. O tom konečně pojednávají
předchozí kapitoly.
O těchto jevech vědí všichni, kteří
se tenkrát do nezávislých politických
struktur zapojili, mnozí tušíme kdo z činovníků
stávajících stran plní cizí
rozkazy, ale politický amatér akcím cvičených
profesionálů, vždyť stejně jako
StB a KSČ převzali konfidenty a cvičený
represivní aparát Gestapa a NSDAP, převzalo
OF či ODS a FBIS či BIS zkušené pracovníky
KSČ a StB.
Protože zneužití tajných služeb je
velikým nebezpečím pro demokracii, je nezbytná
účinná kontrola jejich činnosti. Kontrola
účinná ale diskrétní, protože
únik nežádoucích informací může
účinnost takových služeb ohrozit. Kontrola
těžko možná v naší společnosti,
kde veškeré kontrolní mechanismy jsou v rukou
úzké vládnoucí elity. Kromě
toho je nezbytné přísně stíhat
každé přestoupení pravomocí,
které bezprostředně ohrožuje demokratický
charakter společnosti.
Po agenturním rozbití aktivních složek
Strany zelených jsem se aktivně zapojil do práce
Sdružení pro republiku - Republikánské
strany Československa, za kterou jsem se stal poslancem.
Jedna z aktivních organizací této strany,
se kterou jsem spolupracoval, působila v okrese Beroun.
Organizace, která se snažila eliminovat staronové
nedemokratické struktury v naší společnosti
a odmítala se podřídit direktivnímu
řízení centra, které se snažilo
odvést aktivity členů směrem neškodným
pro nové mocné, zejména k extrémním
projevům xenofobie a tupému antikomunismu.
Vedení strany nejprve vyloučilo aktivního
člena vedení berounské organizace a později
zrušilo celou berounskou pobočku. Aktivní členové
většinou ztratili zaměstnání
a začali být vystavováni různým
formám represe: když na moje žádosti o
vysvětlení vedení strany odmítlo reagovat
a když jsem poznal podobné metody eliminace jiných
aktivních organizací republikánské
strany, ukončil jsem i já členství.
Až potud se jedná o čistě vnitrostranické
problémy, se kterými bych si netroufl obtěžovat
širší veřejnost. Naštěstí
nastala aféra se zneužitím BIS proti ústavním
politickým stranám. A při televizních
zprávách na stanici NOVA se na obrazovce v seznamu
sledovaných extrémistických organizací
objevila i Militantních skupinu republikánů
z Berouna, informaci uvedlo i Rudé Právo z
28. ledna tr. Podivuhodná okolnost v situaci, kdy i parlamentní
komise ujistila, že BIS nesleduje parlamentní politické
strany! To je tedy lež jako věž!
Je obdivuhodné, že jedu organizaci zpočátku
sledovala BIS, ale později ji zlikvidovalo vedení
vlastní strany! Že by zde nebyla žádná
spojitost? Tak tomu tedy nevěřím!
Žádám tedy o sdělení, zda existuje
nějaké spojení mezi FBIS a BIS a mezi představiteli
SPR-RSČ, zejména panem Aloisem Krčmou, Josefem
Krejsou a dr. Miroslavem Sládkem, kteří se
na agenturním rozkladu této organizaci podíleli.
Protože se jedná o zjevný případ
porušení lidských práv, žádám
o sdělení, zda jsou někteří
pracovníci BIS, ale zejména její ředitel
Stanislav Devátý, za toto porušování
trestně zodpovědni. Pokud ano, žádám,
aby z této okolnosti byly vyvozeny co nejpřísnější
závěry.
Zneužití tajných služeb je největším
nebezpečím pro demokracii a organizace která
ji podporuje se automaticky stává zločineckou
organizací zodpovědnou za politické persekuce
členů parlamentní politické
strany. Takovou stranou byla NSDAP zneužívající
mj. služeb Gestapa, takovou byla KSČ zneužívající
StB, takovou se stává i ODS zneužívající
služeb BIS. Mají na svědomí všechny
ty, kteří se stali občany druhé kategorie,
protože jí odmítli sloužit nebo zaplatit
všimné, třeba při večeři
s premiérem. Těch politicky perzekuovaných
znám nemálo, i když prokázat takovou
vinu je nesmírně obtížné.
Mnozí členové této organizace se snad
chtějí vymlouvat, že o těchto faktorech
nevěděli nebo že jednali na vyšší
rozkaz. Pro ty ocituji referát JUDr. Bohuslava Ečera
z 29. března 1943 pro komisi pro potrestání
nacistických zločinců na téma "Rozkaz
neomlouvá".
Členové NSDAP, SA, SS, Waffen-SS, Gestapa předem
přejali odpovědnost za provedení všech
rozkazů, i zločinných. Tím, že
se formálně dobrovolně stali členy,
projevili svou zločineckou vůli. Pro ně nenastává
žádné mravní donucení, když
dostávají zločinné rozkazy. Oni se
svými představenými. Právní
postavení těchto Němců je podobné,
jako právní postavení těch, kteří
se stanou dobrovolně členy zločinného
gangu. Zločiny, které jim byly nařízeny
a jimi provedeny jsou jejich vlastními zločiny.
Instituce kolektivní viny je koření silné,
ale delikátní, proto se musí používat
s citem. Proto Mezinárodní vojenský tribunál
prohlásil za zločinecké pouze tyto skupiny:
Sbor politických vůdců NSDAP, Gestapo, SD,
SS, SA, říšskou vládu, generální
štáb, vrchní velení wehrmachtu. Podobně
je nutno postupovat i v současnosti.
Jak již bylo konstatováno, metody používané
nacisty a současným režimem nejsou zcela stejné.
Ale jejich podstata stejná je, proto přístup
k potrestání současných politických
zločinů by měl vycházet ze stejných
principů.