Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji, ptám se, kdo se ještě hlásí do obecné rozpravy? Není-li tomu tak, obecnou rozpravu končím.

Dámy a pánové, v rámci obecné rozpravy zazněl jediný návrh, a to na zamítnutí předloženého návrhu v prvním čtení. Samozřejmě o tom nejprve budeme muset hlasovat. Odhlásil jsem vás, prosím, abyste se znovu zaregistrovali.

Budeme hlasovat o návrhu usnesení navrženém panem poslancem Bendou:

Poslanecká sněmovna zamítá předložený návrh poslanců Dalibora Matulky a Jana Navrátila na vydání ústavního zákona o referendu a o doplnění ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve sněmovním tisku 2096.

Zahájil jsem 126. hlasování.

Kdo návrh podporuje? Kdo je proti? Návrh byl schválen.

Pro hlasovalo 56, proti 39 poslanců.

Tím jsme se vyrovnali s bodem 36. Kolega Mandelík má náhradní kartu č. 30.

Dámy a pánové, nyní budeme projednávat bod 37, který je

Předložený návrh jsme obdrželi jako sněmovní tisk 2097 a stanovisko vlády k němu jako sněmovní tisk 2097/1. Návrh uvede pan poslanec Dalibor Matulka, kterého prosím, aby se ujal slova.

Poslanec Dalibor Matulka: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, vzhledem k tomu, že tento návrh zákona bezprostředně navazuje na předchozí projednávaný bod, to znamená náš návrh ústavního zákona o referendu a vzhledem k výsledku předchozího hlasování a vzhledem k tomu, že navrhovatelé jsou soudně uvažující lidé, dovolte, abych vám oznámil, že navrhovatelé tento návrh zákona berou zpět.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Konstatuji, že pan kolega Dalibor Matulka za předkladatele vzal zpět svůj návrh zákona.

Tím jsme projednali další bod, a to bod 30.

Nyní podle schváleného programu se bude věnovat dalšímu bodu, kterým je bod 32, a to

Upozorňuji, že tento návrh budeme projednávat podle jednacího řádu České národní rady.

Předložený vládní návrh zákona, který jsme obdrželi jako sněmovní tisk 1763, nám odůvodnění ministr vnitra pan Jan Ruml, kterého prosím, aby se ujal slova.

Ministr vnitra ČR Jan Ruml: Vážený pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, návrh zákona o soukromých bezpečnostních činnostech se dostává na jednání Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky s dosti výrazným časovým odstupem od r. 1992, kdy byla na ministerstvu vnitra iniciována příprava tohoto legislativního projektu poslanci výboru pro právní ochranu a bezpečnost bývalé České národní rady. Během této doby byl ve výborech vaší Poslanecké sněmovny, konkrétně ve výboru branném a bezpečnostním a ve výboru petičním, projednán a schválen návrh zásad zákona a bylo vypracováno paragrafované znění, jehož vládní návrh byl od května 1995 projednáván ve výborech, branném a bezpečnostním, ústavně právním, hospodářském a petičním.

Chtěl bych zdůraznit, že vláda i ministerstvo vnitra považují provozování soukromých bezpečnostních služeb i činností, které jsou jim obdobné, nejen za naprosto legitimní součást tržního prostředí demokratického státu, ale i za významný pozitivní prvek společenské bezpečnostní struktury v nejširším slova smyslu. To je ostatně vyjádřeno i v platné bezpečnostní doktríně České republiky. Je totiž nesporným faktem, že činnost privátních služeb může za předpokladu, že je vykonávána vysoce profesionálně a v souladu se zákony, účinně přispívat ke zvyšování bezpečnostního standardu občanů a odlehčovat tak veřejným bezpečnostním strukturám. Stát však na druhé straně nemůže nereagovat na objektivní skutečnost, že pokud uvedené předpoklady provozovateli služeb splněny nejsou, může se činnost bezpečnostních agentur naopak sama stát významným kriminogenním faktorem. Předmět činnosti agentur, to je to, co agentury plní ve prospěch svých zákazníků, se totiž na rozdíl od předmětů ostatních podnikatelských aktivit, výrazně odlišuje svými specifickými bezpečnostními riziky. Ta jsou objektivně dána zvláštním obsahem a povahou smluvních vztahů vznikajícím mezi soukromými agenturami a jejich zákazníky a projevují se především ve dvou základních rovinách.

První z nich je vysoká pravděpodobnost neoprávněných zásahů do individuálních práv občanů jakými jsou např. omezování osobní svobody, zneužívání informací u soukromých lidí, ale i ubližování na zdraví či životě. Jde tedy o to, že výkonem podnikatelských práv v této oblasti může oproti jiným typům podnikání docházet a v praxi také nezřídka dochází k výraznějšímu narušování základních lidských práv a svobod. Přitom tyto zásahy, které jsou předmětem smluvního plnění, nejsou ze strany agentur činěny vůči zákazníkovi, nýbrž vůči třetím osobám, které samy k agentuře žádný smluvní vztah nemají a ke své ochraně proti případným excesům nemohou využít mechanismů běžného modelu tržního vztahu omezeného na subjekty zákazník-firma.

Druhou rovinou bezpečnostních rizik je to, že ze strany určitých společenských vrstev bude vždy v určité míře existovat podloudná poptávka po takových aktivitách agentur, jimiž může být napomáháno k snadnějšímu páchání trestné činnosti jako je např. neoprávněné vymáhání dluhů, vydírání, neoprávněné vyřizování kompromitujících materiálů osobní povahy apod.

Tato skutečnost samozřejmě nemůže být důvodem pro nějaký apriorní předpoklad, že většina bezpečnostních agentur vychází uvedené podloudné poptávce vstříc a ignoruje platné zákony. Naproti tomu ovšem nelze pomíjet ani fakta o reálné trestné činnosti, jež je v této oblasti podnikání páchána.

Dámy a pánové, předložený návrh zákona usiluje proto o vytvoření legislativních podmínek, jimiž by všechna uvedená rizika činnosti soukromých bezpečnostních služeb byla na rozdíl od dosavadní obecné živnostenskoprávní úpravy minimalizována. Jádrem řešení je to, že návrh zákona vyjímá nejdůležitější podnikatelské aktivity v této oblasti z úpravy živnostenského zákona a z působnosti živnostenských úřadů a rozhodovací a dozorovou působnost nově svěřuje ministerstvu vnitra. Zcela novým způsobem pak formuluje podmínky pro provozování soukromých bezpečnostních služeb a výkon zaměstnání u nich, jako je bezúhonnost, spolehlivost, zdravotní a odborná způsobilost.

Za velmi důležité považujeme, že předloženým návrhem by mělo být do našeho právního řádu promítnuto doporučení Rady Evropy č. 19/1987 o organizaci předcházení zločinnosti. Podle něj by totiž členské státy měly učinit opatření, aby činnost soukromých bezpečnostních společností nezasahovala do funkce policie a neohrožovala individuální svobodu a pořádek, uzákonit ustanovení o pravidelném dozoru veřejných úřadů nad těmito společnostmi, stanovit hlediska pro minimální úroveň personálu těchto služeb včetně zvládnutí znalosti trestního práva, norem vhodného chování ve styku s veřejností apod.

Je třeba dodat, že převážná většina evropských zemí uvedené doporučení Rady Evropy do svých právních řádů buď již promítla, jak např. Belgie, Nizozemí, Španělsko, Francie či skandinávské země, nebo tak hodlá učinit v nejbližších letech.

Vážené poslankyně a vážení poslanci, dovolte mi, abych závěrem věnoval pozornost usnesení branného a bezpečnostního výboru a ústavně právního výboru k předloženému vládnímu návrhu zákona. Obě usnesení z velké části navrhují učinit v předloženém návrhu zákona shodné nebo velmi podobné změny, a ty lze akceptovat. Existují však čtyři okruhy problémů, které jsou v uvedených usneseních ve vzájemném rozporu. Tři z nich, tj. posuzování spolehlivosti podle § 9 odst. 2, vymezení odborné způsobilosti provozovatele detektivních služeb podle § 10 a vymezení okruhu osob, na něž se vztahuje po určitou dobu omezení podnikání nebo zaměstnávání v bezpečnostních službách podle § 78, jsou návrhy, které jsou v obou variantách z hlediska předkladatele přijatelné a je na Poslanecké sněmovně, aby se rozhodla pro jednu z nich.

Čtvrtý okruh problémů týkající se otázky, zda v předloženém vládním návrhu upravovat též právní podmínky k provozování technických služeb k ochraně majetku a osob a vlastní ochranu, je složitější. Vypuštěním uvedených částí by byl vytvořen prostor pro případné obcházení zákona, a to zejména v tom směru, že řada zaměstnanců, kteří nebudou splňovat zejména podmínky bezúhonnosti, spolehlivosti, věku, zdravotní a odborné způsobilosti, bude moci vykonat hlídací a detektivní činnosti mnohdy ve stejnokrojích v rámci vlastní ochrany. Těmto osobám by nebyla ze zákona stanovena mlčenlivost o skutečnostech, které se v rámci své činnosti dozvědí, nebude možné jim zakázat maskování obličeje při výkonu činnosti apod. Stát nebude mít možnost stanovit podmínky k výkonu vlastní ochrany, tj. používání věcných bezpečnostních prostředků, omezení počtu zaměstnanců pověřených hlídacími nebo detektivními službami apod. Vůči provozovatelům a zaměstnancům vlastní ochrany a technických služeb nebude možno vykonávat státní dozor ze strany ministerstva vnitra a Policie České republiky a za případné porušení nebude možno ukládat sankce.

Předkladatel v dané věci z výše uvedených důvodů podporuje stanovisko branného a bezpečnostního výboru, tj. ponechat úpravu vlastní ochrany a technických služeb v zákoně. Je však třeba uvést, že i při případném vypuštění těchto částí nedozná vládní návrh zákona takových zásadních změn, aby nebylo možno jej schválit v této redukované podobě, a tím upravit právní úpravy hlídacích a detektivních služeb.

Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuj:. Dávám slovo společnému zpravodaji výboru panu poslanci Oldřichu Kužílkovi, aby nám odůvodnil společnou zprávu výborů, kterou jsme obdrželi jako sněmovní tisk 2105.

Poslanec Oldřich Kužílek: Vážený pane předsedající, pane ministře, dámy a pánové, moje situace bude o trošku složitější, než kterou bych měl, kdybych skutečně byl společným zpravodajem, protože podle starého jednacího řádu výbory nedošly ke společnému stanovisku, a tedy ke společné zprávě. Protože pan ministr půdorys a filozofii tohoto zákona velmi plasticky zde vylíčil, zaměřím se především na objasnění dosud panující, řekněme, neshody a pokusím se vás maximálně zorientovat v příčinách a v povaze této neshody, aby naše rozhodování bylo co nejvíce věcné.

Je faktem, že tento zákon bude rekordmanem mezi zákony z hlediska délky projednávání. Pan ministr to již zmínil. V každém případě lze vnímat, že zákon i názory na něj procházely za tu dobu určitými výkyvy, z nichž nejpodstatnější byla reakce na události v roce 1993, kdy se některé agentury dopustily takových excesů, že vnikla velká veřejná poptávka po značné restriktivnosti zákona. Na to reagovalo ministerstvo vytvořením, podle mého názoru, dost restriktivního a někdy až přebyrokratizovaného zákona, a to zase zpětně vyvolávalo určitou vlnu snahy to zase zmírnit.

V každém případě branný a bezpečnostní výbor se snažil tyto některé věci zmírnit. Žádali jsme i ministerstvo. Po délce projednávání se však ukázalo, že už nebyla dostatečná představivost a schopnost, ať ze strany výboru nebo ze strany ministerstva snížit tuto restriktivní a byrokratickou zátěž.

V této věci velmi pozitivně zapracoval ústavně právní výbor, který jaksi s určitou svěžestí vyčistil ve svých návrzích mnoho z této nadbytečné zátěže.

Podle mého názoru však v jedné věci právě přešel až zase tu přijatelnou rozumnou míru. Je to ten čtvrtý okruh problémů, který uvedl pan ministr.Je to problematika vlastní ochrany.

Půdorys tohoto sporu vlastně tkví v tom, že se zde střetávají dva typy jakýchsi základních práv. Ústavně právní výbor zaujal dominantní stanovisko podle jednoho práva. Branný a bezpečnostní výbor podle druhého práva. Nepochybně zde existuje právo na ochranu majetku. Z toho vychází ústavně právní výbor a dovozoval z toho, že mám-li právo chránit svůj majetek, mohu ho chránit i prostředky, které si k tomu sjednám, třeba v rámci své firmy, a nemělo by to tedy podléhat žádné regulaci.

Druhý pohled, který není protikladný, je pouze jiný a má také svou velkou váhu, zde naznačoval pan ministr. Popsal bych ho asi tím způsobem, že zde existuje právo na ochranu osoby v tom smyslu, že každý občan má právo na to, aby byl veřejnoprávním mechanismem chráněn třeba před tím, aby šílený řidič do něj vjel na chodníku, aby někdo neoprávněně nakládal s jedy tak, že by mu způsobil újmu, aby někdo měl zbraň, a neuměl s ní zacházet, přišel k ní jakýmkoliv způsobem, a tím ho ohrozil. Prostě existuje v každé společnosti určité množství "věcí nebo záležitostí", které mají způsobilost ohrozit ostatní, pokud se s nimi neregulovaně nakládá.

Zde se vychází z to, že i vytváření jakékoliv, řekněme, polovojenské nebo organizované skupiny, která bývá velmi často vyzbrojena a která podléhá určitému velení a která je hlavně vytvořena proto, aby v případě potřeby, i za použití určitého násilí prosazovala ochranu něčích práv, že sama existence takovéto skupiny je věcí, která má své prvky nebezpečnosti.

Proto je zde zájem, aby to bylo nějakým způsobem veřejnoprávně regulováno. Z tohoto hlediska je úplně irelevantní, jestli tuto skupinu vytváří někdo v rámci podnikání za tímto účelem anebo v rámci své firmy, která se jinak zabývá něčím jiným, protože to bychom pak také museli rozlišovat třeba při regulaci zbraní, jestli máme vlastnictví zbraní regulovat v případě, kdy někdo s ní chce nějak podnikat, a v jiném případě, kdy ji má třeba jenom v souvislosti s tím, že podniká v jiném oboru. Branný a bezpečnostní výbor dal hlavní důraz na tento aspekt.

Chtěl bych se s vámi ještě podělit o jeden svůj takový názor, co by vlastně znamenalo ve struktuře zákona, kdybychom vypustili tu pasáž o vlastní ochraně. Přirovnal bych to k takovému obrazu. Jestliže doposud byla oblast, o které se zde jedná, regulována živnostenským zákonem, je to tak, jako kdybychom nějaké víno měli v nějaké kádi a přemýšleli o tom, že ho přendáme a uskladníme jiným způsobem v nějakém sudu.

O tom je ten zákon. Ze živnostenského zákona do jiného režimu. Z nějaké kádě do nějakého sudu. Můžeme zcela legitimně diskutovat o tom, jestli ten sud má být vysoký, široký, dubový anebo nějaký jiný, ale nemůžeme diskutovat podle mého názoru o jedné věci: že ten sud nebude mít dno. To prostě nelze.

Podle mého názoru návrh na vypuštění vlastní ochrany vlastně znamená, že regulace podle tohoto zákona by byla tak děravá a v určitých věcech protismyslná, že by přímo naváděla k obcházení tohoto zákona a vyvolávala by neuvěřitelně složité paradoxní chování osob a podnikatelů v této oblasti, kdy by pravděpodobně došlo k několikanásobnému převrácení smyslu věci tak, aby z hlediska podnikatelského nakonec dosáhli svého přirozeného zájmu. Proto velmi varuji před vypuštěním té vlastní ochrany.

Nyní k tomu, jak chci navrhnout projednávat tuto věc.

Chtěl bych sdělit, že se nechci opírat jenom o to, že náš výbor došel k jednomu názoru a ústavně právní výbor došel k jinému názoru.

Chci ale ukázat, že návrh branného a bezpečnostního výboru je vlastně dobrá platforma pro projednávání návrhu zákona, pro předkládání dalších návrhů, včetně návrhu na vypuštění vlastní ochrany. Nebudeme se tímto postupem dostávat do nějaké rozpornosti a zásadního převratu té materie. Pouze by se materie jakýmsi postupným způsobem rozvíjela.

Pokud bychom ovšem jako základ projednávání použili usnesení ústavně právního výboru, dostali bychom se vlastně hned na začátku do situace, kdy jde o zásadní převrat materie a protinávrhy by se zase pokoušely vracet to zpátky. To si nemyslím, že je šťastné pro jednání.

Chci navrhnout, abychom projednávali tento návrh ve znění, které předkládá ústavně právní výbor, pardon, které předkládá branný a bezpečnostní výbor. A tím přeřeknutím jsem se už prozradil v jedné věci, že jako první přihlášený v rozpravě chci vzápětí poté předložit naprostou většinu návrhů, které vznesl ústavně právní výbor a tím vytvořit takovou základní platformu pro rozumné projednání tohoto návrhu zákona. Myslím si, že poté hlasováním zcela regulérně vyjádříme síly v této sněmovně, které podporují podstatné sporné momenty, ať v té, či jiné poloze. Děkuji vám.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. S faktickou poznámkou se hlásí pan kolega Mašek.

Poslanec Ivan Mašek: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, vážené dámy a pánové, je mi líto, že se dostávám do rozporu zatím jen procedurálního s kolegou Kužílkem, ale je to proto, že já jsem byl zpravodajem výboru ústavně právního v této věci. Z toho důvodu cítím za povinnost navrhnout sněmovně, aby tento návrh zákona byl projednáván protože nedošlo k přijetí společné zprávy - byl projednáván v tom znění, v jakém ho schválil výbor ústavně právní.

Domnívám se, že to je nejlepší platforma k projednání, a to z toho důvodu, že nebude třeba vznášet většinu těch pozměňovacích návrhů, se kterými souhlasí jak výbor ústavně právní, tak výbor branně bezpečnostní. A pokud se týká odstranění části 3 a 4 - tak je velmi snadné podat pozměňovací návrh tam a tyto části vrátit. Je to podstatně snazší než postupovat opačně. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Faktickou poznámku má pan kolega Kužílek.

Poslanec Oldřich Kužílek: Skutečně jen faktickou, aby vaše představa byla zcela jasná. Pokud by se projednávalo ve znění ÚPV, musel bych jako první přihlášený zhruba stejné penzum návrhů, které usnesl branný a bezpečnostní výbor - a pokud vím, se kterými třeba lidé z ústavně právního výboru nemají žádný problém - vznést také, takže ta balance toho, kolik se toho bude přednášet nebo nebude, v této věci je prakticky stejná. Děkuji.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Právě teď jsem zjistil, že je opravdu stejná na obsah, dokonce i na centimetry stejná, takže mi nezbývá nic jiného než nechat sněmovnu rozhodnout o způsobu projednávání, než otevřu rozpravu. Takže jsem vás odhlásil. Prosím, abyste se znovu zaregistrovali. Budeme hlasovat nejprve o procedurálním návrhu pana kolegy Kužílka, poté, pokud nebude přijat, o procedurálním návrhu pana kolegy Maška.

Jedná se o 127. hlasování. Kdo podporuje procedurální návrh pana kolegy Kužílka, abychom projednávali ve znění výboru branného a bezpečnostního - kdo je pro? Kdo je proti?

Návrh nebyl přijat. Pro hlasovalo 23, proti 39 poslanců.

Já raději nechám hlasovat o tom, abychom projednávali ve znění usnesení ústavně právního výboru. Zahájil jsem 128. hlasování. Kdo návrh podporuje? Kdo je proti?

Procedurální návrh byl přijat. Pro bylo 63 poslanců, proti 2. Budeme se tedy řídit nadále tímto způsobem.

Otevírám rozpravu, do které se jako první přihlásil pan kolega Kužílek. Připraví se pan kolega Mašek.