Poslanec Josef Mandík: Vážený
pane předsedající, vážený
pane ministře, dámy a pánové, předně
chci panu ministrovi poděkovat za odpověď,
i když ve své podstatě nekoresponduje s interpelací,
nedává odpověď na základní
otázku, to je na řešení financování
učňovského školství stejným
způsobem jako u ostatních státních
středních škol.
Lze souhlasit s tím, že
stát v souladu s článkem 33 Listiny základních
práv a svobod a § 4 odst. 1 školského
zákona zaručuje ve státních středních
školách bezplatné vzdělání.
Tato záruka je však bezcenná v případě
tzv. černého sponzorování, to je v
případě žáků připravujících
se pro určitou fyzickou
nebo právnickou osobu, kdy se tato osoba ve smyslu §
12 odst. 2 školského zákona sice zaváže
k úhradě ostatních provozních nákladů
na přípravu žáků ze svých
nákladů, avšak vynaložené prostředky
vyžaduje uhradit od zákonných zástupců
žáků.
Právě to, bez ohledu
na nabídku a kapacity středních škol,
které vysoce převyšují počty
žáků 8. a 9. ročníků základních
škol, přivádí do zoufalé situace
především rodiče žáků,
kteří jsou hůře umístitelní
ve výběrových středních školách
a má bezprostřední dopad
na sociální situaci těchto rodin.
V učňovských
zařízeních, jejichž zřizovateli
je sedm ministerstev, se vzdělává více
než polovina žáků všech středních
škol. Z Ústavy ČR a dalších zákonů
vyplývá povinnost státu zajistit kvalitní
bezplatné vzdělání, a to bez
jakýchkoliv podmínek.
Ve vaší odpovědi
mně, pane ministře, vysvětlujete, že
střední odborná učiliště
mají svá specifika, a ta se zřejmě
odrazila i ve speciální textové úpravě
finančního a materiálního zabezpečení
SOU. Původ tohoto způsobu financování
je však již historický z dob, kdy byl při
přípravě na dělnická povolání
důsledně realizován duální
systém přípravy na povolání
teoretická výuka v učňovských
či jim na roveň postavených školách,
praktická příprava individuálním
způsobem v podnicích či u živnostníků,
a to na základě živnostenského řádu.
Ten byl definitivně zrušen zákoníkem
práce č. 65/1965 Sb. Občan má ústavou
zaručeno bezplatné vzdělání
bez rozdílu členění výuky na
jednotlivé složky.
Platný školský
zákon dává všem žákům
stejné postavení, a to by mělo být
respektováno ve všech druzích středních
škol gymnáziích, středních odborných
školách i středních odborných
učilištích. Diskriminační neoprávněné
postavení žáků SOU je právě
v tom, že si oni (či jejich rodiče) mají
hledat právnickou či
fyzickou osobu, pro niž se mají připravovat
a která má ze svých nákladů
(a to bez jakýchkoliv daňových úlev)
financovat jejich přípravu na povolání.
Je nasnadě, že počet těchto sponzorů
stále ubývá, a tím se počet
tzv. státních žáků neustále
zvyšuje (ve školním
roce 1995 činí v odvětví zemědělství
a potravinářství již 94,3%, v odvětví
lesnictví pak 98% a jak jsem se dotázal na některých
učilištích, kde jste zřizovateli jako
ministerstvo školství, tak tam dokonce 100%). Právě
to u ostatních druhů středních
škol neexistuje.
Konstatujete, že žáci
na SOU nejsou v nerovném postavení. Ano, nemají
být podle zákonných norem, ale skutečnost
je jiná. Říkáte, že na učilištích
zřizovaných ministerstvem školství je
vše v pořádku a za financování
ostatních odpovídají další zřizovatelé.
Všichni zřizovatelé vycházejí
ze školského zákona, a ten zakládá
nerovné postavení žáků SOU a
současně sponzorů.
V interpelaci jsem konstatoval
znevýhodnění jedněch podnikatelských
subjektů vůči druhým, neboť stát
de facto ustanovením § 12 školského zákona
stanoví podnikatelským subjektům nerovné
podmínky hospodářské soutěže,
i když zákon č. 63/91 Sb., o ochraně
hospodářské soutěže, ve znění
pozdějších změn a doplňků,
tuto záležitost neřeší. V interpelaci
však nebylo napadeno ustanovení § 3
- 9 tohoto zákona, neboť v tomto případě
samozřejmě nejde o kartelové dohody, dohody
o sloučení podniků či monopolní
a dominantní postavení na trhu. Rovněž
tak netvrdím, že jde o zneužití účasti
v hospodářské soutěži, to je
§ 42 obchodního zákoníku, či
o nekalé soutěži
ve smyslu § 44 obchodního zákoníku.
Tento špatný stav
učňovského školství je dlouhodobě
neřešen. Nechce se mi věřit, že
byste o problémech učňovského školství
nevěděl. Ptal jsem se vás, pane ministře,
jako odpovědného za stav českého školství,
kdy a jaké opatření přijmete k řešení
těchto vážných problémů.
Na moje otázky jste neodpověděl. Proto s
odpovědí na interpelaci nesouhlasím.
Místopředseda
PSP Karel Ledvinka: Do rozpravy se hlásí
pan ministr školství Ivan Pilip. Prosím, aby
se ujal slova.
Ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR Ivan
Pilip:
Vážený
pane předsedající, paní poslankyně,
páni poslanci, pan poslanec Mandík oznámil,
že nesouhlasí s mou odpovědí na interpelaci.
Je to samozřejmě jeho právo, já to
beru na vědomí, nicméně nemám
přesto důvod, abych text, který je v písemné
odpovědi na interpelaci, změnil a abych měnil
svůj názor na tuto věc. Přesto, protože
k tomuto bodu byla otevřena rozprava, řekl bych
ještě pár slov k tomu, co tady říkal
pan poslanec Mandík.
Jednak musím říci,
že některé věci, které uváděl,
jsou trochu v rozporu s textem jeho písemné interpelace.
Když bylo řečeno, že neříká,
že by tvrdil, že šlo o porušení pravidel
hospodářské soutěže nebo o nekalou
soutěž, tak na druhé straně v písemné
interpelaci se říká
doslova: "Uvedené zvýhodnění
jedněch podnikatelských subjektů vůči
subjektům druhým je zřejmě i porušením
pravidel hospodářské soutěže"
atd.
Čili, pane poslanče,
ta vaše interpelace zabírá nebo vyvolává
z § 12 školského zákona velmi široké
souvislosti, které z něho nevyplývají.
Děláte závěry, které skutečně
jdou nad rámec toho, co zakládá i Ústava.
Konkrétně vyvozujete z toho, že je řečeno
Ústavou právo na bezplatné vzdělání
v základních a středních školách,
které jsou součástí sítě
státních škol, s čímž
souhlasím a což je
pravda, že tedy z toho vyplývá, že by
všechny školy měly být financovány
stejně. Je třeba říci, že nic
takového z tohoto ustanovení Ústavy nevyplývá.
Také je třeba jiným způsobem, jinou
výší finanční dotace financováno
gymnázium, které má
určitý druh nákladů a určitý
průběh výukového procesu a jiným
způsobem střední škola sklářská,
která má dvojnásobné objektivně
dané náklady. Tedy vlastně ze státní
pokladny se na jednoho žáka přispívá
o 80% více než na jiného a přesto jsem
přesvědčen, že
to někdo považuje za nerovnoprávnou podmínku
pro studium nebo za porušování ústavního
ustanovení.
A skutečně výuka
na učilištích má celou řadu zcela
specifických rysů včetně toho, co
vyplývá z jisté duálnosti systému,
kterou jste tady zmiňoval, to znamená, že část
této přípravy je praktická. Zák
se podílí na určitých praktických
činnostech a je-li to vázáno na podnik, tak
i v rámci tohoto podniku.
Není možné
souhlasit ani a tím, že je to znevýhodnění
pro žáka, ani znevýhodnění pro
podnik. Znevýhodnění pro žáka
to není proto, že pokud ten žák nemá
tzv. sponzora - i když ten název nepovažuji za
nejšťastnější - ale nepřipravuje
se pro konkrétní podnik, tak má nárok
na financování své přípravy
ze státního rozpočtu a toho využívá
více než 90% studentů. Pro podnik
sám, to znamená pro ty podniky, které financují
zhruba 10% žáků, kteří se připravují
pro konkrétní podnik, je třeba říci,
že je to otázka jejich volby. Tyto podniky zvažují,
jestli fakt, že třeba žáci se při
své přípravě také podílejí
na praktické činnosti,
že získávají vazbu na podnik atd., jim
stojí za náklady, které jsou vyšší
z toho titulu, že přispívají na hrazení
nákladů souvisejících s praktickou
výukou. To znamená, že pokud třeba podniky
takto činit nechtějí, žák přechází
do režimu žáka podporovaného
při svém studiu ze státního rozpočtu.
Podnik má možnost volby, není tady nějaké
znevýhodnění hospodářské
soutěže. On prostě zvažuje míru
výhod a nevýhod, které vyplývají
z toho mít učně připravovaného
ve vlastním zařízení.
Daňové úlevy
mezi ně nepatří, to je pravda, ale i to je
věc, kterou on poměřuje ve svém rozhodování,
a jak podniky volí, to je vidět z toho poměru
státních žáků a těch ostatních.
Jinou věcí je samozřejmě
otázka tzv. černého sponzorování.
Tady je skutečně překračován
zákon. Na tyto případy je nutné upozorňovat
a pokud jsme s nimi seznámeni, samozřejmě
se okamžitě snažíme zjednat nápravu,
protože možnost, aby si podnik nechal přispívat
na náklady od rodičů žáka nebo
od žáka samotného, to v souladu se zákonem
není a je jeho porušováním.
Ale porušování zákona je jiná
věc než špatné ustanovení zákona.
Závěrem musím
říci, že i ta formulace, kterou jste znovu
použil ve vašem příspěvku, že
existuje zoufalá situace rodičů při
umisťování dětí, je ve zjevném
rozporu s tím, co jste sám v témže příspěvku
uznal, že nabídka středních a učňovských
škol přesahuje počty dětí, které
ze základního školství odcházejí.
Je samozřejmé, že to není zcela vyváženo
strukturálně, tak jako tomu ani nemůže
být, že některé obory a některé
přesné školy,
známé třeba svou kvalitou, mají větší
zájem uchazečů, ale v této zemi, v
tomto roce - a je tomu tak již zhruba druhým nebo
třetím rok m -není problém po absolvování
základní docházky si vybrat další
pokračování v přípravě
na zaměstnání a dále studovat nebo
se připravovat v učňovském zařízení.
Naopak to považuji za jednu z nejvýraznějších
změn v našem školství a nebrání
tomu ani vámi kritizovaný § 12.
Místopředseda
PSP Karel Ledvinka: Děkuji.
Kdo se dál hlásí do rozpravy? Pan kolega
Mandík.
Poslanec Josef Mandík: Já
vám děkuji, pane ministře, za vysvětlení,
ale přesně to jste už udělal v interpelaci.
Já totiž mluvím malinko o něčem
jiném a vy taktéž. Buď se úmyslně
vyhýbáte a neustále mi zdůvodňujete
stejným způsobem stav, který je - ten stav
já dobře znám - ale otázka je, že
není vůle tento stav napravit. Na mé otázky
v interpelaci jste mi skutečně vlastně neodpověděl.
Já jsem se ptal, jak hodláte
k tomuto problému přistoupit nebo co pro to uděláte
a na to jste mi neodpověděl. Tou replikou, kterou
jste udělal, jste mi vlastně znova vysvětlil
to, co jste mi odpověděl k interpelaci.
Místopředseda
PSP Karel Ledvinka: Kdo se dál hlásí
do rozpravy? Pan kolega Kozel.
Poslanec František Kozel: Vážený
pane místopředsedo, vážená vládo,
dámy a pánové, doufám, že pochopím
vystoupení pana poslance Mandíka lépe než
kdokoliv jiný. Chtěl bych vás poprosit, pane
místopředsedo, jestli by pan kolega Mandík
mohl sněmovně říci, jak hlasoval na
podzim v roce 1992, když se rozhodovalo o kompetencích
ve vztahu k učňovskému školství.
Bylo by to možná zajímavé, protože
podle mého přesvědčení všechny
problémy, které tady teď pan poslanec tak pěkně
prezentuje, mají svůj začátek právě
při hlasování tehdy na podzim v roce 1992.
Děkuji vám.
Místopředseda
PSP Karel Ledvinka: Kdo se dál hlásí
do rozpravy? Pan kolega Mandík.
Poslanec Josef Mandík: Milerád
odpovím. Samozřejmě dával jsem mimo
jiné i návrh před třemi lety, co se
týká návrhu novely zákona o kompetencích,
a to si určitě pan předseda dobře
pamatuje, takže můj přístup zná.
Mimo jiné jsem také dával pozměňovací
návrh k § 12 při projednávání
školského zákona, který byl snahou celý
tento problém řešit. Tenkrát pan ministr
školství nepodpořil tento pozměňovací
návrh a tak jsem se ho právě ptal, když
ho nepodpořil, jak tedy on
přistoupí k řešení tohoto vážného
problému učňovského školství.
Takže v tom tkví ten problém.
Současně jsem skutečně
dával komplexní pozměňovací
návrh, pane předsedo. Děkuji.
Místopředseda
PSP Karel Ledvinka: Do
rozpravy se již nikdo nehlásí, rozpravu končím.
Budeme hlasovat o návrhu
usnesení, který přednesl pan kolega Mandík.
Odhlásil jsem vás a prosím, abyste se znovu
zaregistrovali.
Opět využiji svých
chabých možností, které mám,
a vyhlašuji přestávku do doby, dokud se tato
sněmovna nestane usnášeníschopná.
(Krátké přerušení
jednání.)
Dámy a pánové,
pokračujeme v přerušeném jednání
40. schůze s tím, že budeme hlasovat o návrhu
usnesení pana kolegy Mandíka, který nedoporučuje
sněmovně přijmout odpověď pana
ministra školství, mládeže a tělovýchovy
Ivana Pilipa na jeho interpelaci. Jedná se o 125. hlasování.
Kdo návrh podporuje? Kdo je proti?
Návrh nebyl přijat
- pro hlasovalo 27 poslanců, proti 34.
Dámy a pánové,
tím jsme se vyrovnali s bodem 61 a podle schváleného
programu přistoupíme nyní k bodu 29,
kterým je
Předložený
návrh jsme obdrželi jako sněmovní tisk
2096, stanovisko vlády k němu jako sněmovní
tisk 2096/1. Návrh uvede pan poslanec Navrátil,
kterého prosím, aby se ujal slova.
Poslanec Jan Navrátil: Vážený
pane předsedající, vážené
paní poslankyně, vážení páni
poslanci, předkládám Poslanecké sněmovně
k projednání v prvém čtení
návrh ústavního zákona o referendu
a o doplnění ústavního zákona
ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České
republiky. Mohu vás ujistit, že předkladatelé
- Dalibor Matulka a já - jsou si vědomi toho, že
se jedná o velmi
závažnou problematiku. Bohužel o tom nesvědčí
účast poslanců ve sněmovně
v této chvíli.
Ke zpracování tohoto
ústavního institutu jsme přistoupili poté,
co Poslanecká sněmovna zamítla již dva
poslanecké návrhy na vydání ústavního
zákona o referendu a kdy vláda České
republiky ústy předsedy vlády sdělila,
že nehodlá předkládat vlastní
návrh ústavního zákona v provedení
čl. 2 odst. 2 Ústavy České republiky.
Z ustanovení čl.
21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
která je podle článku 3 Ústavy České
republiky součástí ústavního
pořádku jednoznačně vyplývá,
že ústavní systém České
republiky je založen na principu přímé
demokracie a s ohledem na ustanovení článku
2 odst. 1 Ústavy České republiky se připouští
symetrický výkon státní moci prostřednictvím
zvolených zástupců. Z tohoto ustanovení
Listiny je tak absence normy o lidovém hlasování,
tedy referendu, naprosto zřejmá.
Česká republika
tento ústavní institut od 1. 1. 1993 nemá
upraven na rozdíl od většiny evropských
zemí. I když je úprava celostátního
referenda v jednotlivých státech rozdílná,
je v Evropě jen málo států, jejichž
právní řád neobsahuje žádnou
úpravu referenda. Obligatorně musí být
provedeno referendum například v Dánsku v
případě ústavních změn
a o přenosu pravomocí státu na mezinárodní
organizace v alternativě k pěti šestinám
kvalifikované většiny poslanců, obdobně
tak, jako ve Francii. V Maďarsku se obligatorně rozhoduje
v referendu o přijetí ústavy. V Rakousku,
Španělsku, Švýcarsku zejména k
potvrzení celkové revize ústavy, v Německu
k potvrzení spolkového zákona o územním
členění. Fakultativní referendum je
upraveno v celé řadě zemí, např.
v Dánsku, Finsku, Francii, Itálii, v Maďarsku,
Slovensku, Německu, Polsku, Rakousku, Řecku, Španělsku,
Švédsku, Švýcarsku, Velké Británii.
Přístup k řešení
tohoto práva občanů rozhodovat o důležitých
otázkách přímo je různý
z pohledu orgánů iniciujících referendum,
přičemž některé státy
počítají i s iniciativou občanů
v referendu. Ve většině států
je výsledek referenda závazný a pokud má
výsledek nezávazné
právní účinky, zpravidla je respektován
v zákonodárné činnosti příslušných
orgánů.
Z uvedeného demonstrativního
srovnání je zřejmé, že existuje
několik řešení institutu referenda a
celá řada variant dílčích řešení
otázek s ním spojených.
U ústavního zákona
je obvyklé, že tento stanoví pouze ústavní
meze a podrobnosti upravuje zákon. Předkladatelé
jsou přesvědčeni o nutnosti přijetí
tohoto ústavního zákona, proto navrhují,
aby do právního řádu byl opětovně
zařazen institut referenda, a nikoliv propašován.
Navrhují také, aby
lhůta podle § 91 odst. 1 jednacího řádu
byla ve smyslu odst. 2 uvedeného paragrafu zkrácena
o 20 dnů, tedy na 40 dnů.
Místopředseda
PSP Karel Ledvinka: Děkuji.
Nyní mi dovolte, abych vás poprosil o shovívavost
a pozval k přednesení zpravodajské zprávy
pana kolegu Marka Bendu. (Po příchodu poslance Bendy
do sálu.) Organizační výbor určil
zpravodajem pro prvé čtení pana poslance
Marka Bendu, kterého žádám, aby se ujal
slova.
Poslanec Marek Benda: Pane
místopředsedo, dámy a pánové,
já se omlouvám za chvilku zdržení. Páni
poslanci Dalibor Matulka a Jan Navrátil předložili
návrh ústavního zákona o referendu
a doplnění ústavního zákona
ČNR č. 1/1993, Ústavy České
republiky. Vláda k tomuto přijala stanovisko 21.
února 1996, které
bylo doručeno Poslanecké sněmovně
jako tisk 2096/1. Vláda vyjadřuje jednoznačný
nesouhlas s tímto návrhem zákona. Já
- jak mě znáte, můj názor na referendum
je vždycky poměrně skeptický - v tomto
případě vyjadřuji také výrazný
nesouhlas pro některé chyby,
které v ústavním zákoně jsou
nebo pro příliš velký rozsah pravomocí
jak předsedy Poslanecké sněmovny jako jedné
konkrétní osoby, tak vůbec referenda, které
v podstatě vytváří zcela nezměnitelné
a nezvratitelné rozhodnutí, které podle mého
názoru je zcela chybně.
Nedoporučuji Poslanecké sněmovně,
aby tento návrh zákona projednala. Doporučuji,
aby ho v prvním čtení zamítla.
Místopředseda
PSP Karel Ledvinka: Kdo se dál hlásí
do rozpravy? Pan kolega Navrátil.
Poslanec Jan Navrátil: Pane
předsedající, zpravodaj v podstatě
zopakoval stanovisko vlády bez toho, aniž by se vyrovnal
se základním přístupem předkladatelů
k této problematice, aniž by vysvětlil jakýkoliv
postoj svůj či řekněme toho stanoviska,
se kterým se ztotožňuje, pokud jde o nutnost
vyplývající už
ze samotného zakotvení v Listině základních
práv a svobod a v ústavě tohoto referenda,
v právním řádě. Jestliže
ani tento poslední pokus za trvání tohoto
volebního období této Poslanecké sněmovny
nebude akceptován, pochopitelně, že zase -
tak jako v několika
dalších případech - to bude znamenat
pouze to, že vládní koalice a vláda
zvláště si nepřeje přijetí
něčeho, co by výrazně omezilo její
pravomoce. V tomto případě to pak bude znamenat,
že občané budou muset sami ve volbách
rozhodnout o mnoha věcech, o
kterých by jinak mohli rozhodovat v referendu. Ať
už jsou to základní otázky dotýkající
se suverenity státu - jako je vstup do Evropské
unie nebo vstup do NATO. To jsou pouze základní
věci, o kterých budou muset voliči 31. května
a 1. června tohoto roku rozhodnout
s vědomím, že po těchto volbách
vláda, která vznikne, může prakticky
bez jakéhokoliv omezení v těchto věcech
rozhodovat. Bude tedy třeba, aby každý volič
pamatoval na tyto otázky, neboť tak jak jsme po volbách
v roce 1992 byli záhy překvapeni rozdělením
Československa na dva státy, aniž by o tom
která ze stran vládní koalice na české
straně měla řádku ve svém volebním
programu, tak se může stát i otázka
vstupu do NATO a do Evropské unie předmětem
stejného jednostranného rozhodnutí v případě,
že občané
si tuto hrozbu neuvědomí.
Místopředseda
PSP Karel Ledvinka: Slova
se ujme pan kolega Payne. Připraví se pan kolega
Benda, poté je přihlášen pan kolega
Matulka.
Poslanec Jiří
Payne: Vážený
pane předsedající, vážená
sněmovno, dovolte, abych se stručně vyjádřil
k některým myšlenkám týkajícím
se přímé demokracie. Debata zde proběhla
o této věci už mnohokrát a opakovaně.
Jsem přesvědčen, že z toho, že
naše ústava připouští, že
by bylo možné ústavním zákonem
doplnit do systému naší zastupitelské
demokracie také
nějaký prvek přímé demokracie,
nelze vyvozovat, že to je obligatorní záležitost,
která musí být uskutečněna.
Za druhé jsem přesvědčen,
že přímá demokracie není lepší
demokracií než zastupitelská demokracie, jak
někdy bývá mylně naznačováno.
Dokonce naopak. Kdybych odcitoval z publikace pana Premthalera,
kde se zabývá podrobně touto problematikou,
uvádí se tam, že právě referendum,
právě prvky přímé demokracie
bývají velmi často používány
k upevnění diktatury a autoritativních režimů.
Zároveň představa,
že pomocí přímé demokracie se
umožní nějaké dynamické prvky,
nějaké změny, nějaký další
vývoj ve státě, je naprosto mylná.
Protože ve všech zemích, kde přímá
demokracie byla používána, se vždycky
nakonec ukázalo, že je prvkem naprosto konzervativním.
Uvádím to proto,
abychom si byli vědomi toho, co vlastně obnáší
tento návrh. Tento návrh ve své podstatě
směřuje k tomu, aby byly zastaveny reformy v České
republice. Aby byl vytvořen nástroj, který
umožní zablokovat jakýkoliv pokrok, jakýkoliv
postup od totalitního režimu směrem k demokracii.
Jakýkoliv další pokrok. Proto si myslím,
že Česká republika v současné
době nepotřebuje referendum.
Pokud se týká konkrétního
předloženého návrhu, myslím si,
že opět narážíme na tradiční
nepochopení přímé demokracie, tak
jak se s ní setkáváme ve všech postkomunistických
zemích. Z této mylné koncepce vycházely
i všechny návrhy o referendu, které byly v
našem právním řádu zakotveny
ještě v době federace. Vychází
se z mylné představy, že referendum má
být vyhlašováno parlamentem.
Pokud se někdo seznámí alespoň zhruba
s problematikou přímé demokracie, zjistí,
že to je právě alternativa, která je
naprosto zakázaná. Zastupitelský sbor byl
zvolen proto, aby uměl rozhodnout, rozhodl. Referendum
je řekněme opravným prostředkem,
nikoliv náhradou zastupitelského sboru. Z toho důvodu
právě nemůže být referendum vyhlašováno
zastupitelským sborem. Tento omyl - neustále opakovaný
v mnoha postkomunistických zemích, zřejmě
pod vlivem právě těch, kteří
ten režim pomáhali v minulosti budovat
- se stále znovu a znovu opakuje. To znamená - pokud
někdy v budoucnosti budeme chtít hovořit
o přímé demokracii, pak já jenom doufám,
že budeme vycházet ze zkušenosti Švýcarska,
kde takovýto návrh je veřejným pohoršením.
Kde je naprosto nemyslitelné,
aby orgán, který byl zvolen k nějakému
rozhodnutí, prohlásil, že neumí rozhodnout
a že místo toho vyhlašuje referendum. Naopak.
Jestliže dojde ve Švýcarsku k vyhlášení
referenda na základě lidové iniciativy, pak
parlament - protože k tomu byl zvolen - je povinen
vypracovat protinávrh, legislativně kvalitnější,
a ten parlamentní návrh má potom přednost.
Nebo mohou být v referendu předloženy oba dva
návrhy zároveň. Ale v žádném
případě nelze dopustit, aby zastupitelský
sbor referendum vyhlašoval.
Další otázka,
která je nevyřešena, je problematika toho,
že musí být jasně stanoveno, jakou váhu
má rozhodnutí referenda.
Referendum jako fakultativní
záležitost, referendum jako nezávazné
rozhodnutí je ve své podstatě pouhým
průzkumem veřejného mínění.
Samozřejmě, je možné vynaložit
velké prostředky ze státního rozpočtu
na takový kvalifikovaný průzkum veřejného
mínění. V jistých okamžicích
to může být dokonce účelné,
ale myslím si, že k tomu vůbec nepotřebujeme
žádný zákon, to si dokonce vláda
může objednat u nějaké
seriózní firmy na zakázku, na to nepotřebujeme
žádný zákon, pokud to má být
informativní zjištění stanoviska obyvatelstva
k určitému problému. Dokonce jsem přesvědčen,
že máme státní úřad, který
provádí takovéto průzkumy právě
pro účely ústavních orgánů,
takže necítím, že by nám chyběla
informace o tom, jaké jsou názory veřejnosti.
Pokud ovšem nebude stanoveno, jakou platnost, v jaké
podobě je začleněn výsledek referenda
do našeho právního řádu, v jaké
podobě bude napasován do našeho systému
práva, našeho
ústavního pořádku, kde máme
ústavní zákony, obyčejné zákony,
máme mezinárodní smlouvy, musí být
přesně řečeno, jakou má závaznost,
co se stává výsledkem toho referenda. To
v tomto návrhu, bohužel, není učiněno.
Já si myslím, že tento návrh vůbec
není způsobilý
k projednávání. Navrhuji, aby byl zamítnut
hned v prvním čtení.
Místopředseda
PSP Karel Ledvinka: Slova
se ujme pan kolega Benda, připraví se pan kolega
Matulka.
Poslanec Marek Benda: Děkuji,
pane předsedající. Přihlásil
jsem se do rozpravy jen abych zareagoval na některá
slova, která zde řekl předkladatel. Mnohé
řekl pan kolega Payne, ale já znovu opakuji, co
jsem z tohoto místa opakoval už mnohokrát:
Ústava nám nepředepisuje, že musíme
přijmout zákon o referendu. Ústava
vytváří tuto možnost a pokud tato republika
bude někdy potřebovat referendum, je v ústavě
tato možnost otevřena. Není předepsána
a prosím, aby nám to nebylo znovu a znovu vnucováno,
není to pravda. To za prvé.
Za druhé, koncepce zákona,
tak jak je předložena, je opravdu velmi chybná.
Tady dokonce kolega Payne mluvil o tom, že referendum vyhlašuje
parlament, tady by ho dokonce nevyhlašoval ani parlament,
ale předseda parlamentu jako jedna osoba. Nevím,
pan navrhovatel zřejmě četl stanovisko vlády,
čili jsem nepokládal
za nezbytně nutné ho celé opakovat, ale já
se s ním plně ztotožňuji, řada
těch koncepcí, které jsme tu měli,
byla lepší než tato koncepce. Taktéž
koncepce referenda jako nezměnitelného ústavního
zákona je daleko, daleko za vším, o čem
jsme kdy byli schopni uvažovat.
A já ji naprosto jednoznačně odmítám
jako diktát přímé demokracie neopravitelného
charakteru. Vůbec nejsem ochoten uvažovat o tom, že
bychom něco takového mohli do právního
řádu začlenit.
Místopředseda
PSP Karel Ledvinka: Slova
se ujme pan kolega Matulka, nikdo jiný se do rozpravy nepřihlásil.
Poslanec Dalibor Matulka: Dámy
a pánové, jako druhý z předkladatelů
bych snad mohl glosovat leckterá i nesmyslná tvrzení
některých předřečníků,
ale chci zareagovat jen na jedno:
Jestliže pan zpravodaj opakovaně
hovořil o nezměnitelnosti referenda, které
je údajně součástí našeho
návrhu, a upozorňoval na ustanovení ústavy,
zatímco kolega Navrátil ve svém úvodním
slově poukazoval na Listinu základních práv
a svobod, pak mi nezbývá než dospět
k poznání, že pan zpravodaj zřejmě
podcenil otázku čtení a poslouchání
a myslím si, že organizační výbor,
když přiděluje zpravodajství k některým
tiskům, zejména k návrhům ústavních
zákonů, tak by měl lépe zvažovat,
zda nepřidělit zpravodajství člověku,
který umí lépe slyšet a lépe
vidět.
Místopředseda
PSP Karel Ledvinka: Do
obecné rozpravy se ještě hlásí
pan kolega Navrátil.
Poslanec Jan Navrátil: Pane
předsedající, ještě několik
drobných poznámek. Především
je mylný výklad, ale ono už se to tak někdy
stává u koaličních poslanců,
kdy hovoří o tom, že ústava pouze připouští
konání referenda. Jsem přesvědčen,
že ústava garantuje v tomto případě
provedení referenda, ale v současné době
není úprava, podle které by referendum bylo
možno vůbec provést. Celostátní
referendum není upraveno z evropských zemí
např. v Belgii, v Lucembursku, v Nizozemí, v Portugalsku.
Mezi postkomunistické země však bezesporu nepatří
Dánsko, Finsko, Francie, Německo, Rakousko, Velká
Británie a řada dalších, kde celostátně
referendum upraveno je.
O vstupu do Evropské unie
rozhodovali občané v referendu ve Finsku, Švédsku,
Rakousku i v Norsku, tedy v poslední vlně přijímání
členů do EU. I když ve Finsku a Švédsku
bylo toto referendum nezávazné, nicméně
všechny politické reprezentace v parlamentu, až
na Stranu zelených ve Švédsku, tuším,
se rozhodly vůli občanů v referendu vzít
na vědomí.
Pokud jde o to, co už přede
mnou zdůraznil kolega Dalibor Matulka, tak jsem skutečně
v té úvodní řeči hovořil
o článku 21, odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, kde se hovoří mj. o tom, že
občané mají právo podílet se
na správě veřejných věcí
přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců,
tedy není zde jakási podřízenost jedné
či druhé formy. A protože Listina základních
práv a svobod je bezesporu
součástí ústavního pořádku
naší republiky, nelze zde polemizovat ani ve vztahu
k ustanovení čl. 2, odst. 2 ústavy.
Pochopitelně že zde
mohou zaznít i různé alternativy k námi
navrhovanému řešení. Jsem přesvědčen,
že o těchto alternativách by se mělo
především jednat na půdě garančního
výboru, tedy toho výboru, kterému by byla
předloha přikázána k projednání.
Nedovedu si představit situaci, kdy o ústavním
zákoně, o mezích úpravy návrhu
ústavního zákona se prostě povede
takováto krátká rozprava pouze na půdě
sněmovny, u institutu, jehož absence je výrazně
zřetelná v našem právním řádu.