Poslanec Ivan Mašek: Vážený pane
předsedající, vážený pane
předsedo, vážené dámy a pánové,
předkládaný návrh novely zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů,
navrhuje poměrně výrazné snížení
těchto daní s platností od roku 1997. U daně
z příjmu fyzických osob jde o snížení
efektivních sazeb v celé šíři
rozpětí daně, tedy u všech příjmových
skupin o přibližně 20%.
Návrh tím, že snižuje daňové
sazby ve všech daňových pásmech o 20
% dosavadní sazby s výjimkou pásem nejvyšších,
kde jde o 19 a 19,5%, zachovává progresi průměrných
sazeb a je tedy z tohoto hlediska neutrální k výši
příjmu. Jinými slovy, daně jsou snižovány
ve všech daňových pásmech proporcionálně.
Návrh zároveň poněkud posouvá
hranice daňových pásem, a tím mírně
snižuje bodovou progresi.
Zároveň navrhujeme snížení daně
z příjmu právnických osob, a to o
18% současné sazby. Návrh tak zachovává
dosavadní vazbu mezi sazbou této daně a nejvyšší
mezní sazbou daně z příjmu fyzických
osob.
Já bych nyní odbočil a upozornil bych vás,
že k tomuto tisku vám byla rozdána příloha
nebo pomůcka, která je nazvána Vademecum
k projednávání tisku. Obsahuje různé
názorné tabulky a grafy. Já se omlouvám,
že vás zatěžujeme dalšími
papíry v této době, kdy jich máte
celé vagóny. Zvolili jsme tento způsob místo
tabule a předvádění. Vzhledem k tomu,
jak to tady ve sněmovně vypadá, by stejně
všichni neviděli.
Chci se omluvit i za slovo "vade me cum" Již se
mě na to někteří ptali. Já
jsem se domníval, že je to běžný
pojem. Vademecum je průvodce. Latinsky "vademecum"
znamená "pojď se mnou". Doufám, že
k tomu není třeba úřední tlumočník
z latiny.
Dále k tomuto návrhu. Návrh jsme podali v
okamžiku, kdy vláda dala jasně najevo (a prošlo
to i tiskem), že již nehodlá v tomto volebním
období navrhovat žádné daňové
úpravy. Důvody, které nás vedly k
podání tohoto návrhu, jsou trojího
druhu. Je to jednak stupeň liberalizace našeho hospodářství,
dále důvody rozpočtové a nakonec je
to míra daňového zatížení
občanů. Nyní k jednotlivým důvodům.
K prvnímu důvodu jen krátce. Jsme si vědomi
a jsme na to i hrdi, že v oblasti liberalizace ekonomiky
jsme od listopadu 1989 a zejména v tomto volebním
období udělali mnoho, a že makroekonomické
ukazatele zvláště v poslední době
vypadají slibně. Nedomníváme se ale,
že jsme nemohli a neměli udělat více.
Především se pak nedomníváme,
že je možné prohlásit transformaci za
skončenou, složit ruce do klína a očekávat,
že naše vysokým i daněmi, stále
ještě rozsáhlými státními
regulacemi a byrokratickými přístupy zatížené
hospodářství samo od sebe dosáhne
takových temp růstu, která nám umožní
dohnat čtyřicetileté zaostávání
za našimi západními sousedy.
K rozšíření prostoru ekonomické
svobody jsou potřebné činy. Sebeuspokojující
rétorika, která je v rozporu s každodenní
zkušeností i s objektivně měřitelnými
ukazateli, sama o sobě žádné skutečné
výsledky přinést nemůže. O tom
vypovídá např. i hodnocení míry
ekonomické svobody, zveřejněné nedávno
v časopise The Economist. Toto hodnocení, které
provedlo 11 renomovaných institutů na základě
porovnání objektivních kritérií,
jako je podíl veřejných rozpočtů
na hrubém domácím produktu, velikost státního
sektoru, výše daní a cel, omezení kapitálových
toků apod., staví Českou republiku na velmi
nelichotivé 57. místo. Sice těsně
před takové země, jako je Jordánsko,
Polsko, Indie a Bangladéš, ale daleko za všechny
země Evropské unie, dokonce včetně
Řecka, samozřejmě za všechny východoasijské
země, ale i za většinu zemí jihoamerických
a také za Pakistán, Island a Botswanu.
Vládní výdaje jsou v České
republice stále ještě příliš
vysoké. Například o 80% vyšší
než v Brazílii. Vláda zaměstnává
prakticky polovinu pracovní síly, jen v Rusku je
tento podíl vyšší, a v řadě
oblastí přetrvává rozhodující
role státu. Typickým příkladem je
např. bankovnictví, které se stále
nemůže zbavit svých socialistických
návyků.
Je proto zcela zřejmé, že další
liberalizační kroky jsou naprosto nezbytné.
Jedním z těchto kroků musí být
i snižování daňového zatížení,
a to zejména přímých daní,
jejichž podíl na celkovém daňovém
výnosu je příliš vysoký a stále
roste.
K důvodům rozpočtovým. Výdaje
veřejných rozpočtů rostou v posledních
letech podstatně rychleji než inflace. To se týká
i centrálního, tedy státního rozpočtu.
Znamená to, že role státu roste, místo
aby se snižovala. Stát vybírá každým
rokem od občanů i v reálném vyjádření,
tj. po odečtení růstu cen, stále větší
částky peněz, které potom přerozděluje.
Při tomto procesu se ovšem část těchto
prostředků ztratí, resp. je spotřebována
na stále vyšší výdaje rostoucího
počtu úředníků ústředních
orgánů.
Předpokládané výdaje státního
rozpočtu na tento rok vzrostly proti výdajům
předpokládaným na rok 1995 na 120,9%, resp.
na 118,4% po odečtení vlivu dluhové služby.
Skutečné výdaje byly ovšem již
během minulého roku zvýšeny o více
než 23 mld. Kč, tj. o 5,6% proti původně
schválené částce. Protože státní
závěrečný účet přes
tento enormní růst výdajů nekončí
schodkem, ale právě naopak pravidelným přebytkem,
je zřejmé, že hnacím motorem těchto
výdajů je vysoký růst příjmů,
a to především příjmů
daňových. Stát prostě pravidelně
vybírá od občanů větší
částky peněz než potřebuje. Podle
našich výpočtů bude tento rozdíl,
nedojde-li k přijetí našeho návrhu,
činit v roce 1997 cca 30 miliard Kč.
Na tomto místě je asi třeba vyvrátit
další legendu. Tato některými vládními
představiteli často používaná
legenda se opírá o to, že veřejné
výdaje sice rostou rychleji než inflace, tedy ceny,
ale přece jen pomaleji než hrubý domácí
produkt. Podíl veřejných rozpočtů
na hrubém domácím produktu se proto pomalu
- a já tvrdím, že příliš
pomalu - snižuje. Legenda ovšem tvrdí, že
větší rychlost není třeba, protože
v tomto důležitém ukazateli jsme již předstihli
Francii a blížíme se úrovni Velké
Británie. Není to pravda. Tohoto zázraku
je totiž dosahováno srovnáváním
nesrovnatelného. Hodnota tohoto ukazatele uváděná
každoročně v návrhu státního
rozpočtu je totiž zkreslena zvláštní
metodikou Ministerstva financí. Při použití
metodiky OECD, a tu bychom snad alespoň po přijetí
do této organizace měli používat, zjistíme,
že velikost tohoto ukazatele je cca o 3 procentní
body vyšší, než Ministerstvo financí
dosud uvádělo. Ve srovnání s ostatními
zeměmi, členy OECD, to znamená, že hůře
než my jsou na tom pouze Švédsko a Dánsko,
tedy země neblaze proslulé rozsáhlým
vlivem státní byrokracie.
Ale zpět k našemu návrhu. Celkový dopad
tohoto návrhu na veřejné rozpočty
jsme odhadli na 28 miliard Kč, z toho 11 miliard u daně
z příjmů právnických osob a
17 miliard u osob fyzických. Tento dopad bude ovšem
díky charakteru této daně rozdělen
do dvou let. Pro rok 1997 jsme dopad odhadli na cca 20 miliard
korun. Experti Ministerstva financí odhadují celkový
dopad na 29 miliard po započítání
protisměrných sekundárních efektů
ve výši 2,6 miliardy korun - tady jde hlavně
o růst výnosu DPH - tedy na 26,4 mld korun, z toho
19,7 mld. korun v roce 1997. Vidíte, že odhad Ministerstva
financí je dokonce o něco nižší
než náš vlastní.
V těchto odhadech nejsou ovšem započteny další
efekty, které snížení daní přináší,
jako je úbytek daňových úniků,
menší přelévání peněz
do černé ekonomiky a dlouhodobé prorůstové
působení.
I tak je ale zřejmé, že z rozpočtového
hlediska nejde o žádnou skokovou změnu. Loňská
úprava daně z příjmů znamenala
dopad do letošního rozpočtu větší
než 20 mld. korun. Z tohoto hlediska jde tedy o změnu
menší, v případě daně
z právnických osob dokonce poloviční
než v letošním roce. Vzhledem k pokračujícímu
růstu ekonomiky jde dokonce o výrazně menší
změnu. V roce 1997 bude dopad tohoto návrhu činit
necelá 3% veřejných rozpočtů.
Pokud by celý tento dopad - a to si přejeme - byl
hrazen ze státního, tedy centrálního
rozpočtu, půjde asi o 3,5% tohoto rozpočtu.
Nyní tedy k otázce daňového zatížení.
Daňové zatížení občanů
v posledních letech nekleslo, ale naopak rostlo. Teď
nemluvím jen o přímých daních,
jako např. pan ministr Kočárník ve
svém včerejším článku,
ale o poměru všech zaplacených přímých
daní a poplatků, samozřejmě včetně
sociálního a zdravotního pojištění,
k celkovým peněžním příjmům
obyvatel, tak jak je uvádí bilance příjmů
a výdajů domácností vydávaná
Českou národní bankou. Tento poměr,
tedy míra daňového zatížení
občanů tímto typem daní, činil
v roce 1991 10,62%, v roce 1993 11,85% a na konci III. čtvrtletí
loňského roku, to jsou poslední výsledky,
již 14,14%.
Ve srovnání s rokem 1993 tedy došlo k růstu
daňového zatížení o 19%, tedy
téměř o pětinu. Ve srovnání
s rokem 1991 pak dokonce o 33%, tedy o celou třetinu,
a dále roste.
Největší podíl na tomto růstu
má jediná naše progresivní daň
- daň z příjmu fyzických osob. Výnos
z této daně vzrostl v roce 1995 oproti roku 1993
na 230% a dále roste. V roce 1997, nebude-li přijat
náš návrh, vzroste nejméně na
102,5 mld. Kč, tj. na 346% ve srovnání s
rokem 1993. Je to zřetelně vidět v materiálu,
který vám byl rozdán, v tabulkách
5 a 6 a asi nejzřetelněji v grafu 9a.
V tabulce č. 1 tohoto materiálu pak jsou uvedeny
příklady jednotlivých osob, jejichž
měsíční příjmy v roce
1993 byly 3000 Kč, 4 500 Kč, 7 000 Kč, 10
000 Kč, 20 000 Kč a 50 000 Kč. V dalších
letech pak je počítáno s průměrným
růstem mzdy.
Poslední dva sloupce tabulky ukazují stav, k němuž
se při průměrném růstu mzdy
dospěje u základu daně, daně samotné
a míry zdanění v roce 1997. Předposlední
sloupec zobrazuje stav, který nastane při nepřijetí
našeho návrhu, poslední sloupec pak stav z
našeho návrhu vyplývající.
Spodní část tabulky, nazvaná míra
zdanění, ukazuje, jak míra zdanění
- neboli efektivní sazba této daně - v jednotlivých
příjmových skupinách postupně
roste. V posledním sloupci je to tam tučně
- je pak vidět, že námi podaný návrh
se snaží míru zdanění osob, jejichž
příjem roste průměrným tempem
vrátit k míře zvolené na počátku
daňové reformy v roce 1993.
Nedaří se to plně pouze u nejnižších
příjmů, tj. u příjmu, který
byl v roce 1993 3000 Kč. Je to proto, že křivka
progrese daně roste na počátku pochopitelně
nejrychleji, a proto nejrychleji roste i míra zdanění
nejnižších příjmových skupin.
Z tabulky 2 a následného grafu pro příjmovou
skupinu 3000 - je to graf 1 - je vidět, že zatímco
u těchto občanů vzroste za období
od roku 1993 do roku 1997 při průměrném
růstu mzdy čistý příjem cca
2krát, vzroste daň, kterou zaplatí, 3,25krát.
Při ještě nižším příjmu
by byl tento nepoměr ještě větší.
Znamená to, že občané s nejnižšími
příjmy jsou současným stavem nejvíce
poškozeni. Prosím vás, abyste si tento poznatek
zapamatovali.
Tabulka 3 a 4 - strana 9 přílohy - a následně
grafy 7 a 8 pak ukazují, jak vypadá vývoj
průměrné mzdy a daně u průměrného
jednotlivce a průměrné rodiny. Za základ
byl vzat u průměrného jednotlivce měsíční
základ daně 5000 Kč - průměrný
plat v tomto roce v průmyslu činil 5979 Kč
- a počítá se s průměrným
růstem mzdy v následujících letech.
U průměrné rodiny počítáme
rodinu, kde oba jsou zaměstnáni, mají průměrný
plat a dvě děti. Opět vidíte, že
u průměrného jednotlivce náš
návrh vrací míru zdanění na
úroveň roku 1993. U průměrné
rodiny se to zcela nedaří, ale alespoň se
snaží odstranit větší část
této disproporce. Důvody jsou tytéž,
které jsem říkal předtím u
příjmové skupiny 3000 Kč.
Srovnání daňové zátěže
s touto daní na stav roku 1993 ovšem neznamená
nějaké poškození státního
rozpočtu. Jde pouze o spravedlivější
podíl občanů, a to zaměstnanců
i podnikatelů na hospodářském růstu.
Současný stav je totiž takový, že
podíl státu na růstu příjmu
občana je podstatně vyšší než
podíl občana samotného. To jednoznačně
dokazují tabulka č. 6 a grafy l0a a 10b.
Myslím si, že nejzřetelněji to je vidět
na grafu l0a. Graf ukazuje, jak rostla inflace, tedy ceny, jak
rostly mzdy a jakým způsobem roste a dále
poroste zatížení touto daní. Je zcela
zřetelné, že zatímco ceny od roku 1993
do roku 1997 rostou méně než o polovinu, mzdy
rostou asi 2krát, naproti tomu výnos daně
vzroste 3,5krát. A tady je jádro pudla. Tento rozdíl
totiž nemůže vyrovnat dosud prováděná
valorizace nezdaněného minima, přesněji
některých odpočitatelných položek,
jak se nám snaží každoročně
namluvit pan ministr financí. Profesionální
podfuk pana ministra spočívá v tom, že
se jakoby předpokládá, že mzdy v posledních
letech rostou stejně rychle jako inflace. To je samozřejmě
v rozporu s teorií transformačních polštářů
pana premiéra Václava Klause, ale - a to je horší
- i v rozporu se skutečností. Mzdy zkrátka
rostou 2x rychleji než inflace, dokonce více než
dvakrát a pan ministr to dobře ví. Ze s tím
v odhadech příjmů státního
rozpočtu opakovaně nepočítal a vytvářel
tak polštář pro státní rozpočet,
je ovšem jiná otázka.
Náš návrh se pouze snaží pro rok
1997 dokázat, aby občan, jehož příjem
průměrným tempem - a to zdůrazňuji
- vzroste na dvojnásobek, platil také dvojnásobnou
daň, nikoliv trojnásobnou jako dosud. Teprve při
nadprůměrném růstu příjmu
lze mluvit o jakési spravedlnosti při uplatnění
daňové progrese a tedy vyšší sazby.
Liberální ekonom a pravicový politik ovšem
ani z této progrese nemusí mít žádnou
radost. Uplatňovat ale progresi daně při
průměrném a dokonce i podprůměrném
růstu příjmů je naprosto neliberální
a při výši našeho daňového
zatížení i ekonomicky škodlivé.
I státní harpagonismus musí mít své
meze.
Abyste si dovedli představit, jak vypadá daňové
zatížení prostého občana, celkové
daňové zatížení, pokusím
se uvést příklad. Vezměme občana,
který se pohybuje v pásmu této daně
20%. V případě, že tento občan
si vydělá 100 Kč, ptáme se, kolik
mu z této stovky zbyde. Jestliže započteme
26%, které zaplatí organizace na sociální
a zdravotní pojištění, dále 8
%, které zaplatí on sám, a 13,5% na důchodové
pojištění, musíme tedy odečíst
47,5%. Zbývá 52,5 Kč. Z toho, když
zaplatíme 20% daň z příjmu, zbyde
42 Kč. Jestliže půjdeme do krámu a za
těchto 42 Kč budeme chtít něco koupit,
musíme odečíst 22% daně z přidané
hodnoty a výsledek je 32,76 Kč. Aby bylo jasné,
znamená to asi to, že jestliže tento občan
se rozhodne si přivydělat a vydělat si tak
např. na poměrně běžnou pomůcku,
jako je levný osobní počítač
v ceně 32 760 Kč bez DPH, znamená to, aby
si tuto pomůcku mohl zakoupit, musí nejprve vydělat
téměř 68 tisíc na daně. Znamená
to, že dohromady, aby si počítač mohl
koupit, musí vydělat 100 000 Kč, což
je průměrný roční příjem
pracujícího občana.
Jaká je tedy motivace takovéhoto občana k
dosažení vyššího příjmu,
je doufám zřejmé.
K našemu tisku existuje stanovisko vlády, které
vyslovuje s tímto návrhem zákona bohužel
nesouhlas. Toto stanovisko není podepsané, alespoň
v mém výtisku panem premiérem. Obsahuje však
několik klauzulí, ke kterým bych se chtěl
vyjádřit.
Tvrdí se zde, že předložený návrh
zákona nebere v úvahu, že
a) navrhované výrazné jednorázové
snížení daní z příjmu
by při trvalém tlaku na růst potřeb
nutně vedlo ke vzniku nesouladu mezi příjmy
a výdaji státního rozpočtu.
To je jeden z důvodů, proč jsme návrh
podávali a proč jsme ho podávali právě
teď. Nesouhlasíme s tím, že nejprve je
třeba počítat výdaje, jít touto
cestou při stálém tlaku na potřeby
a na základě toho určit míru zdanění.
To bychom daně každým rokem zvyšovali.
Je to prostě otázka, co bylo dřív,
zda slepice nebo vejce. Domníváme se, že nejprve
je třeba určit výši příjmů,
a proto podáváme tento návrh ještě
v tomto volebním období, aby státní
rozpočet na příští rok mohl být
připravován již s touto známou výší
příjmů. Je potom samozřejmě
problematické vyčítat nám, že
neškrtáme nějaké výdaje. Výdaje
na rok 1997 totiž nejsou známy, snad s výjimkou
výdajů, které jsou dány zákonem,
ale přesto podlehnu pokušení a zmíním
se o některých možnostech.
Zmíním se např. o položkách na
výpočetní techniku. Tyto položky ve
státním rozpočtu na letošní rok
dosahují výše téměř 6
mld. Kč. Dohromady za léta 1995 a 1996 se jedná
o téměř 9 mld. Je to asi třeba, i
když o výši do jisté míry pochybuji,
je to asi třeba k pořízení páteřních
a dalších informačních sítí
ústředních úřadů, ale
samozřejmě, jestliže se takovéto náklady
vynaloží v roce 1995 a 1996, tak nepředpokládám,
že stejné náklady bude vyžadovat údržba
těchto sítí v roce 1997.
Abyste pochopili, o jaké výdaje se jedná,
je třeba uvést, že tyto výdaje třeba
jenom v letošním roce u Ministerstva financí
činí téměř 60 tis. korun na
každého pracovníka včetně uklízečky,
ale jsou i takové ústřední úřady
jako NKÚ, kde na každého pracovníka
činí výdaje na výpočetní
techniku v letošním roce 178 tis. korun a za roky
1995 a 1996 dohromady 320 tis. korun. Vůbec si nedovedu
představit, že by takové výdaje byly
uplatňovány ještě v příštím
roce. Za 320 tis. korun je, jak jsem uvedl již v příkladu
občana možno zakoupit 10 počítačů
PC Pentium.
Kromě toho, že je nutné šetřit
ve výdajích, je třeba také hledat
rezervy na příjmové straně státního
rozpočtu v roce 1997. V posledních letech velmi
vzrostly výdaje Ministerstva financí. Byly to zejména
výdaje na finanční úřady a
na celní úřady a na výpočetní
techniku těchto úřadů. Jestli se tyto
výdaje mají vyplatit, a já věřím,
že snad konečně někdy ano, že proces
učení v těchto úřadech povede
k nějakému výsledku, je nutné počítat
s tím, že by se měly vyplatit řádově
v miliardách vybraných navíc z daní.
Zatím to bohužel neplatí, zatím je tomu
tak, že v loňském roce při růstu
té části daně z příjmu
fyzických osob, která je srážena srážkou,
jestli se nemýlím na 179%, při růstu
té části, která je ze závislé
činnosti, tedy z mezd, o 129%, tak částka,
kterou vybraly finanční úřady z přiznání,
vzrostla pouze na 104%. Je zřetelné, že je
zde velká rezerva řádově v miliardách.
To, o čem mluvím, samo o sobě dohromady dává
dostatečný počet miliard pro vyrovnání
se s dopadem našeho návrhu.
Dále se ve vládním stanovisku říká,
že navrhovaný způsob snížení
daní z příjmu by se natolik promítl
ve snížení rozpočtu obcí a měst,
že by tento propad bylo nutné krýt ze státního
rozpočtu. Tvrdí se, že by tak došlo k
růstu přerozdělování prostředků
přes státní rozpočet a nikoliv, jak
o to usiluje vláda, k jeho snižování.
Chci říci, a řekli jsme to už mnohokrát,
že navrhovatelé vůbec nemají na mysli
nějakým způsobem zatížit dopadem
našeho návrhu místní rozpočty,
to je rozpočty okresních úřadů
a rozpočty obecní. Jsme si vědomi, že
po přijetí našeho návrhu bude třeba
změnit rozpočtová pravidla. Proč jsme
tuto změnu nenavrhli? Hned vysvětlím.
Existuje vládní usnesení, které zavazuje
ministra financí připravit nový návrh
rozpočtových pravidel, nový zákon
o rozpočtových pravidlech. K tomu, aby vznikl zcela
nový zákon, je mnoho důvodů, nechci
je teď rozebírat. Tento návrh se skutečně
připravuje. Je mi známo, že už v tzv.
vnějším připomínkovém
řízení. Z toho důvodu jsme tedy tuto
změnu nenavrhovali a samozřejmě po přijetí
našeho nebo případně obdobného,
trochu pozměněného návrhu, je možno
tuto změnu provést. Ze je to poměrně
snadné, lze ukázat na posledním grafu materiálu,
který jste obdrželi. Graf ukazuje, jak rostl příjem
centrálního rozpočtu z daně příjmu
fyzických osob od roku 1993 do roku 1997. Z 1,5 miliardy
v roce 1993 vzroste v roce 1997 na téměř
37 miliard. Je tedy snadno možné v roce 1997 celý
dopad této daně promítnout sem a ještě
stále zůstane podíl této daně
z centrálního rozpočtu na dani asi 2,5 vyšší
než v roce 1995, tedy nárůst podstatně
vyšší než inflace a teorie společného
tepu rozpočtů místních a rozpočtu
centrálního může být zachována.
Nikde není řečeno, že podíl centrálního
rozpočtu na této dani musí činit 36
%, když do konce loňského roku nečinil
ani jedno procento, pokud se týká výběru
daně ze závislé činnosti a výběru
z podnikání.
Další klauzule tvrdí, že navrhovaná
opatření je třeba posuzovat nejen z globálního
hlediska, ale i z hlediska dopadu na jednotlivé poplatníky.
Toto opatření, tvrdí se zde ve vládním
vyjádření, je výhodné pro osoby
s vysokými příjmy, naproti tomu u osob s
nízkými příjmy je jeho vliv zanedbatelný.
Přiznám se, že se vůbec divím,
jak se takto mohla vláda vyjádřit. Už
jsem uvedl na začátku, že zákon jasně
zachovává progresi průměrné
sazby a to je jediný správný způsob.
Pokud se snad vláda domnívá, že by návrh
neměl zachovávat progresi průměrné
sazby, ale progresi daňových závazků,
tj., že by v každém pásmu měl být
snižován stejný počet bodů, šlo
by pravděpodobně o vládu levicovou, a to
hodně levicovou. Nevím, zda se vůbec nějaká
taková v Evropě najde. Pokud by dokonce snad měla
vláda dojem, že by se měla zachovat progrese
reziduálních důchodů, což je
třetí teoretická možnost, tj. snižovat
daně o nižší počet procentních
bodů u vyšších sazeb a o vyšší
procento u nižších, mám za to, že
tuto aplikaci by se nedovolil navrhnout ani Juro Jánošík.
Prostě tomu nerozumím a nerozumím tomu také
proto, že dosavadní vývoj a stav této
daně škodí, vzpomeňte si na to, co jsem
Vám připomínal, především
těm příjmově slabším.
Po celou dobu, kdy se upravovala tato daň, snižovala
se procentní sazba pouze v nejvyšším daňovém
pásmu, původně v pásmu nad 1 milion
80 tisíc korun příjmu ročně
a ostatní sazby zůstávaly stejné.
Vzhledem k tomu, že progrese daně je, jak jsem říkal,
samozřejmě nejrychlejší na počátku,
tak na problémech, které jsem zde ukazoval, samozřejmě
prodělávají ti příjmově
nejslabší.
Paradoxně se vládní návrh nezmiňuje
o jedné věci, kterou by bylo možno našemu
návrhu vytknout. Jde o to, že návrh nevalorizuje
nezdanitelné minimum nebo některé odpočitatelné
položky. To je pravda. Vláda nám to nevyčítá
zřejmě proto, že ani ona žádný
takový návrh pro příští
rok nepodala. My se samozřejmě domníváme,
že v průběhu zpracování nebo
dalšího průchodu návrhu tohoto zákona
výbory a sněmovnou musí být náš
návrh o takovou věc doplněn. Já se
přiznám, že jsme, ačkoli jsme si byli
vědomi, že je třeba toto provést, nenavrhovali
tuto věc, a to jenom proto, že v čase, který
jsme měli k dispozici, jsme nebyli schopni opatřit
si příslušné podklady, tedy počet
plátců v příslušném místě
daňové sazby, abychom byli schopni přesně
spočítat dopad takového návrhu. Ten
dopad ale samozřejmě je řádově
podstatně nižší než dopady snížení
sazeb, takže je velmi snadno možné to do návrhu
promítnout.
Vládní návrh má ještě
několik dalších výhrad. Doporučuje
například snižování odpisů,
s tím navrhovatel plně souhlasí, dále
tvrdí, že je třeba restrukturalizovat daňové
zatížení jednotlivými daněmi
a neřešit tak celkové daňové
zatížení pouze prostřednictvím
daně z příjmu. To se zdá být
rozumná námitka. Problém je ten, proč
jsme snižovali příjmovou daň. Já
jsem to již ukazoval. Jednak je ta daň z příjmů
fyzických osob tou nejprogresivněji rostoucí
daní, tou nejrychleji rostoucí příjmovou
položkou. To na jedné straně. Na druhé
straně u daňového zatížení
právnických osob a podnikatelů je zdanění
stále příliš vysoké. Musíme
si uvědomit, že nejde o daňové zatížení
39%.
Pokud se týká například dividend,
tak ty jsou dále zdaňovány 25%, čili
celkové zatížení dividend je 54 a čtvrt
procenta. Kromě toho je také problém s tím,
co má zde vláda na mysli. Pokud má na mysli
to, že je třeba snižováním přímých
daní vyrovnávat případné zvyšování
daní nepřímých, jako je spotřební
daň nebo případně daň z přidané
hodnoty, tak musím říci, že ano, částečně
má pravdu, je třeba v této věci provést
restrukturalizaci, ale je třeba si uvědomit, že
není v zásadě možné vyrovnávat
zvyšování nepřímých daní,
které jsou výrazně degresivní, snižováním
daní přímých, tedy daní progresivních.
To nejde proto, že dopad degresivních daní
a jejich zvyšování je samozřejmě
zase největší na nejnižší
příjmové skupiny a pokud bychom to chtěli
postupně vyrovnávat snižováním
daní přímých u těchto sociálních
skupin, pak jedině, že by se vláda rozhodla
jít do negativní daně. Jinak nerozumím
tomu, jak by se to dalo provést. Náš návrh
prostě není nic proti celkové restukturalizaci
daní, jenom, jak jsem říkal, vyrovnává
daně pro rok 1997. Samozřejmě se domníváme,
proto jsem uváděl ty příklady u daně
z příjmu fyzických osob, samozřejmě
že i po přijetí našeho návrhu okamžitě
začne v roce 1997 docházet k další akceleraci
příjmů z této daně.
Máme za to, že je třeba provést skutečně
restrukturalizaci, a to zejména v tom smyslu, že je
třeba zavést u této daně indexaci.
Indexaci, jak je tomu ve všech slušných zemích,
indexaci nejen o studenou progresi, ale i o horkou progresi, která
existuje mezi inflací a průměrnou mzdou.
Poslední námitka vlády je taková,
že údaje o růstu cen, inflace a mezd, s nimiž
náš materiál pracuje, jsou nadhodnoceny. Já
nevím, pokud se týká inflace, můžete
se podívat. Vzhledem k tomu, že lednová inflace
byla 2,3%, já se domnívám, že zde o
žádné nadhodnocení nebo alespoň
ne nadhodnocení v řádu větším
než desetiny procenta nejde.
Pokud se týká mezd, pak mi vládní
připomínka připadá opravdu zvláštní,
protože naopak odhady vlády u mezd trvale po několik
let vykazují jednosměrnou chybu. O tom jsem už
hovořil předtím.
Já bych na závěr vás chtěl
všechny požádat, všechny ty, kteří
mají zájem na tom, aby se daňové zatížení
snižovalo, aby nebránili tomu, aby tento návrh
zákona prošel do druhého čtení.
My jsme samozřejmě ochotni o všem diskutovat
s každým a na každé úrovni. Chci
vás požádat, abyste měli na mysli především
zájem občanů této země, protože
proto jsme byli zvoleni. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Organizační
výbor určil zpravodaje pro první čtení
poslance Libora Nováka staršího, který
však onemocněl, proto předseda Poslanecké
sněmovny svým rozhodnutím určil poslance
Tomáše Ježka, kterého žádám,
aby se ujal slova.
Poslanec Tomáš Ježek: Vážený
pane místopředsedo, vážený pane
předsedo, kolegové, víte, že po několik
let pravidelně vláda předkládala,
napřed na podzim současně se státním
rozpočtem a pak na naše protesty na jaře před
přípravou státního rozpočtu,
novelizaci daňových zákonů, které
zpravidla přinášely snížení
celkového daňového břemene. Letos
tak vláda neučinila, nejspíš proto,
nebo téměř jistě proto, že tento
parlament končí brzy na jaře a už mu
nezbývá mnoho času.
Nicméně právě dnes jsem se dozvěděl
od pana ministra financí závaznou informaci, že
pan ministr financí nebo vláda hodlá ještě
do konce února, tzn. v těch zbývajících
dnech, předložit svůj vlastní návrh
problematiky, kterou řeší návrh pana
kolegy Maška, čímž vlastně uznává
relevantnost problematiky, která je zde projednávána.
Já jsem tomu sám rád, protože samotná
myšlenka, která je obsažena v návrhu pana
kolegy Maška, stojí za to, je hodna toho, aby byla
projednávána seriozně na úrovni parlamentních
výborů, pravděpodobně rozpočtového
výboru, což bude obsahem mého návrhu,
a jestliže se dozvídáme, že vláda
též předloží svůj návrh,
tak rozpočtový výbor udělá
to jediné možné, tj., že oba dva návrhy
posoudí, a já jsem přesvědčen,
že se z toho zrodí nějaké rozumné
řešení, které uspokojí celou
sněmovnu a ta to dá najevo hlasováním
ve třetím čtení.
Proto navrhuji na základě informace, kterou jsem
dnes dostal a kterou vám teď znovu formálně
sděluji, abychom pustili tento návrh do druhého
čtení. Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji.
Otevírám obecnou rozpravu. Jako první je
do ní přihlášen kolega Šafařík,
připraví se kolega Maryt.
Poslanec Pavel Šafařík: Vážený
pane předsedající, vážený
pane ministře, kolegyně a kolegové, naši
občané, podnikatelé, potřebují,
chtějí a žádají nižší
daně. Říkám - daně, ne jednu
daň. Úroveň zdanění v jiné
dani nemůže hovořit o celkové úrovni
daňové zátěže. Předvolební
doba bude i o tom, jak dál v daňové a odvodové
politice.
Doposud se spíše preferoval úřednický
přístup, bez jakékoli smysluplné komunikace
v oblasti politických preferencí jednotlivých
koaličních stran týkajících
se daní. Osobně chápu návrh kolegů
z ODA jako návrh nesouhlasu se způsobem vnitrokoaliční
diskuse, která je i v oblasti daní skoro nulová.
Otázka je, čí vinou. Tento postoj vnímám
a vím, z čeho vychází.
KDU-ČSL nepreferuje přístup k potřebnému
snížení daní v rámci omezení
se pouze na jedinou daň a jediný přístup,
tak jak je předložený návrh konstruován.
Považujeme za velmi nezbytné zvážit i
jiné cesty, které vedou k celkovému snížení
daňového zatížení, a to v odpisech
pohledávek, v posunech DPH apod. Těch variant je
samozřejmé více.
Snížení daní je více kriteriální
problém a bude úkolem budoucí, jistě
koaliční vlády, politicky určit hlavní
zásady budoucího snižování daní.
Klub KDU-ČSL podpoří v prvním čtení
předložený tisk jako výraz podpory nutné
diskuse o zaměření dalšího snižování
daňové zátěže. Zároveň
avizuji při dalším možném projednávání
návrhy, které předloženou variantu určitým
způsobem budou modifikovat. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se
ujme kolega Maryt. Připraví se kolega Kraus.
Poslanec Jiří Maryt: Vážený
pane předsedající, vážený
pane předsedo, dámy a pánové, k projednávanému
tématu bych chtěl učinit několik poznámek.
Za prvé. Jsem si vědom toho, že je zde jedna
z posledních možností, jakým způsobem
v tomto volebním období přijmout zákon,
který bude upravovat daně. Vzhledem k tomu, že
letošní rok je zároveň rokem volebním,
domnívám se, že je to zároveň
i jedna z posledních možností, jak přijmout
zákon upravující daně v roce 1997.
Jsem rád, že zde pan předseda rozpočtového
výboru uvedl, že vláda si nakonec uvědomila
závažnost této situace a připravuje
určité vlastní řešení.
Mrzí mě, že dosud vláda nepřišla
s úpravou daňových zákonů,
a to i z odkazem na to, když jsme loni projednávali
daňové zákony v červnu loňského
roku, tak v podstatě při vystoupení pana
ministra financí, kdy u daně z přidané
hodnoty reagoval na návrh Levého bloku snížit
základní sazbu o 2%, hovořil o tom, že
vláda s úpravou této daně počítá
v roce 1996.
Připomínám dále, že to byli poslanci
Levého bloku, kteří už loni navrhovali
snížit daň z příjmu právnických
osob na 35% a zároveň navrhovali snížit
daň z příjmu fyzických osob u nižších
příjmových skupin.
Nechci zde polemizovat s výší snížení
daní, které zde navrhují poslanci, neboť
to podle mého názoru nepřísluší
prvnímu čtení.
Poslanci Levého bloku předloží při
druhém čtení konkrétní pozměňovací
návrhy. Sám osobně chci říci,
že podpořím, aby tento návrh byl přikázán
do druhého čtení. Děkuji.