Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Poslanec Jiří Vyvadil: Pane předsedo, dámy a pánové, já jsem ve své řeči týkající se pana magistra Antonína Šroma, a to já teď přesně nevím, ale upozornil mě na to kolega Šimánek, měl snad říci, že pan Antonín Šrom absolvoval Vysokou školu politickou.

Mohu toliko konstatovat, že studoval Vysokou školu politickou ÚV KSČ. Přiznávám, že jsem v tom neviděl ten hluboký rozdíl. Může v tom patrně pro někoho být.Je-li tam ten rozdíl, pak za tento rozdíl se omlouvám.

Pane magistře Antoníne Šrome, nemohu prokázat, že byste absolvoval Vysokou školu politickou ÚV KSČ, toliko to, že jste ji studoval.

Předseda PSP Milan Uhde: Hlásí se o slovo pan ministr a poslanec Stanislav Bělehrádek s faktickou poznámkou. Prosím.

Ministr pro hospodářskou soutěž ČR Stanislav Bělehrádek: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, já s touto omluvou souhlasit nemohu. Sice nejsem Antonín Šrom, ale cítím se dotčen jako člen KDU-ČSL, když se takto hovoří o panu magistru Šromovi. Poslanec, který zde vystupuje z tohoto místa, by měl mít přesné a jasné informace o tom, co se týká jednotlivých osob.

Samozřejmě, pan Antonín Šrom v roce 1968 nastoupil na Vysokou politickou školu, která byla při ÚV KSČ. Bylo to v období Pražského jara, kdy tato škola byla otevřena všem zájemcům, kteří chtěli na této škole studovat.

V roce 1969 dostal na vybranou, zda vstoupí do KSČ, nebo zda z této školy odejde. Samozřejmě, do komunistické strany nevstoupil, musel odejít; čili neabsolvoval ani jeden ročník. Během následujících let nesl následky svého kroku tak, že v jednom období devět měsíců nedostal práci.

Hovořme jasně, ne účelově, jak se tady pokusil pan dr. Vyvadil, a uvědomme si, co prohlášení na této tribuně znamená, neboť může vážně poškodit čest člověka. Pokud je takovéto prohlášení učiněno, mělo by být provedeno zcela jasně, přesně, zřetelně, tak jak to ve skutečnosti bylo. Děkuji.

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu ministru Stanislavu Bělehrádkovi. Pan poslanec Vyvadil se hlásí k replice. Dám mu příležitost, ale prosím, aby se výměna těchto faktických a technických poznámek pokud možno omezila, abychom mohli pokračovat v jednání.

Poslanec Jiří Vyvadil: Pane předsedo, musím přijmout výzvu pana ministra Bělehrádka. Proto musím jasně a konkrétně říci jednu jedinou větu, kterou cituji z životopisu pana magistra Antonína Šroma: "Po maturitě jsem byl přijat na nově koncipovaná studia politologie na VŠP ÚV KSC". Tečka. Je to jasné, já k tomu víc nedodávám.

Předseda PSP Milan Uhde: Myslím, že bylo řečeno všechno pro to, aby si soudný člověk ujasnil tuto věc.

Navrhuji sněmovně, abychom přistoupili k dalšímu bodu, který je na pořadu. Jeto

Předložený vládní návrh Evropské dohody jsme podle schváleného pořadu začali projednávat v úterý 5. prosince. Po úvodním slově ministra Zielence hovořil zpravodaj zahraničního výboru poslanec Jaromír Kalus. Doporučil přerušit projednávání uvedené dohody a předat tento vládní návrh ústavně právnímu výboru k zaujetí stanoviska, zda o návrhu bude hlasováno ústavní většinou, nebo většinou prostou. Usnesení ústavněprávního výboru vám bylo rozdáno. Táži se, zda si zástupce ústavněprávního výboru, v tomto případě jeho předseda, přeje k této věci vystoupit. Pan poslanec Výborný bude mluvit, prosím.

Poslanec Miloslav Výborný: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, ústavně právní výbor byl o to předsedou Poslanecké sněmovny požádán, sešel se ke své schůzi 5. prosince tohoto roku, aby zaujal stanovisko k tomu, zda

Evropská dohoda o osobách účastnících se řízení před Evropskou komisí a soudem pro lidská práva je či není mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky.

Toto stanovisko ústavně právního výboru vám bylo rozdáno a vyznívá tak, že se o smlouvu ve smyslu čl. 10 Ústavy nejedná.

Chci však říci, že stanovisko kteréhokoli výboru není samozřejmě pro Poslaneckou sněmovnu stanoviskem, které by bylo závazné.

Říkám to přesto, že toto usnesení výbor přijal osmi hlasy z deseti přítomných; bylo i mnou ve výboru navrhováno. Říkám to také proto, že sněmovna je nyní v poměrně složité situaci.

Tato zcela jistě velmi důležitá Evropská dohoda má svůj lidskoprávní rozměr, byť spíše v části procesní, než v části hmotně právní. K této dohodě má nyní sněmovna stanoviska rozporná.

Výbor petiční, pro lidská práva a národnosti dospěl k názoru, že smlouva je mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Výbor ústavně právní zaujal stanovisko opačné.

Znovu opakuji, že žádný z výborů není tím výborem, který by sněmovně mohl diktovat, že právě jeho stanovisko je správné.

Rád bych také připomněl, že stanovisko ministra zahraničních věcí tlumočené předsedovi zahraničního výboru dopisem z 18. října 1995 čj. 75622/95 NPO se vyjadřuje spíše tak, že charakter smlouvy je podle čl. 10 Ústavy. Čili teď už je to velmi komplikované. Rozporných názorů je mnoho.

Myslím, že je korektní, abychom si řekli, jaké důsledky má tato, zatím jakoby formální, neshoda.

Důsledky jsou tyto. Vyjdeme-li z přesvědčení, že se jedná o smlouvu podle čl. 10 Ústavy, je zapotřebí, aby pro ni hlasovalo nejméně 120 poslanců. Jsem velmi přesvědčen o tom, že tato smlouva bude podporována všemi poslanci přítomnými ve sněmovně, že nemá žádný kontroverzní charakter, všichni si ji přejeme. Musíme poctivě říci, že 120 hlasů musí být pro, aby vládní návrh byl schválen v této věci. To je jenom formální část všech těch důsledků.

Je tu ještě důsledek materiální. Totiž, že v případě považování této smlouvy za smlouvu podle čl. 10, stane se tato smlouva součástí našeho právního řádu, bude do něj inkorporována. Bude normou bezprostředně závaznou.

A současně i normou, která bude mít právní sílu vyšší, než zákon. To je důsledek plynoucí z ústavy. Budeme-li tuto smlouvu považovat za smlouvu, která nemá charakter smlouvy dle článku 10 ústavy, bude to znamenat, že se smlouva nestane bezprostředním pramenem práva, zejména ve vykládací praxi soudů, protože jak víte, podle ústavy soudci jsou vázáni pouze zákonem, ústavní zákony v to samozřejmě počítaje a smlouvy podle článku 10 ústavy také.

Zdá se tedy, že sněmovna, kdyby se rozhodla považovat tuto smlouvu za smlouvu, která nemá charakter smlouvy upravující lidská práva, smlouvy podle článku 10 ústavy, musela by, abychom dopady této smlouvy do našeho právního řádu zajistili, pravděpodobně v krátké době, ale jistě to není možné bezprostředně, přijmout prostý zákon, který by v podstatě obsah této smlouvy do našeho právního řádu inkorporoval. Ten postup je přirozeně možný, ale zdá se, že je nepochybně složitější víc než úvahy, že se přece jen vzdor stanovisku ústavně právního výboru, jedná o smlouvu podle článku 10 a při jejím přijetí ústavně kvalifikovanou většinou 3/5 všech poslanců by pak nebylo zapotřebí žádný zvláštní zákon přijímat a tato smlouva by se stala součástí našeho právního řádu okamžitě.

Já jsem si dovolil tento poměrně obsáhlý úvod přednést zejména proto, že stanovisko ústavně právního výboru vyznělo pro vaši úvahu spíše negativně, pro vaši úvahu, jak na smlouvu pohlížet, zda podle článku 10, a přitom sám, byť jsem hlasoval ve výboru tak, jak jsem vás informoval, přitom všem dnes mám pocit, že je třeba o té věci důkladněji přemýšlet, že není možno tu věc jen v narychlo svolané mimořádné schůzi výborů během pléna sněmovny rozhodnout. A protože jsou tu rozdílná stanoviska výborů, byl bych vděčen sněmovně, kdyby ještě přerušila projednávání této evropské dohody a usnesla se tak, že žádá jak výbor petiční, pro lidská práva a národnosti, tak výbor ústavně právní, aby ještě jednou se touto věcí zabývaly. Já bych v tom případě požádal pana ministra zahraničních věcí, a domnívám se, že by bylo korektní i předsedu zahraničního výboru, popřípadě členy zahraničního výboru a samozřejmě také zpravodaje sněmovny k tomuto jednání přizvat, abychom si všechny důsledky ještě jednou vážně promysleli a neučinili krok, který by nás buď mrzel z hlediska zahraničně politických zájmů tohoto státu, nebo který by vedl k složitému budování dalšího prostého zákona a jeho projednávání ve sněmovně.

Takže končím informaci o jednání ústavně právního výboru vlastně procedurálním návrhem, tak jak jsem ho přednesl, a byl bych přirozeně vděčen, kdyby se pan ministr zahraničních věcí vyslovil také k tomu, zda tento můj procedurální návrh považuje za rozumný nebo zda má jiný názor.

Předseda PSP Milan Uhde: Otevírám rozpravu, a jako první se hlásil předseda zahraničního výboru pan poslanec Jiří Payne. Má slovo.

Poslanec Jiří Payne: Pane předsedo, pane ministře, vážená sněmovno, my jsme o tomto problému, který pan poslanec Výborný zde nastínil, jednali dokonce dvakrát na schůzi. Právě jsme přerušili při prvním jednání projednávání tohoto bodu, abychom si mohli vyžádat stanovisko k tomuto problému. Takže my jsme se tím sice zabývali, ale nakonec jsme se v našem usnesení, abychom nevyvolávali právě tyto rozpory, k tomu nevyjádřili. Jsem přesvědčen, že na společné schůzi by měli být přizváni poslanci zahraničního výboru, který právě má zpravodaje a byl k tomu garanční.

Uvědomovali jsme si, že tato smlouva může mít, v případě, že bude ústavní závažný dopad, do našeho trestního řádu a vůbec do našeho právního systému. Takže myslím, že je velmi účelné, abychom o této věci ještě jednali s ústavně právním výborem, případně s výborem pro lidská práva dohromady, abychom nalezli řešení, které bude co nejschůdnější a i procedurálně snadné k vyřešení této záležitosti.

Procedurální návrh, který pan poslanec Výborný přednesl, bych rozšířil ještě o zahraniční výbor, který by v to měl být zahrnut.

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu poslanci Paynovi. O slovo se přihlásil ministr zahraničí pan Josef Zieleniec. Prosím, pane ministře.

Ministr zahraničních věcí ČR Josef Zieleniec: Pane předsedo, vážená sněmovno, podporuji návrh pana poslance Výborného, protože problém si skutečně žádá důkladné zvážení a i já i celé moje ministerstvo bude výborům k dispozici při tomto projednání.

Současně bych chtěl říci, že je dostatek času pro to, abychom to důkladně projednali. Děkuji.

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu ministru zahraničí. Další hlasy do rozpravy? Nejsou. Proto rozpravu uzavírám a prosím pana poslance Výborného, aby ještě jednou přečetl návrh usnesení, popřípadě aby v něm zrcadlil podněty vzešlé z rozpravy a aby neopomněl pokud možno předložit určitý časový termín, aspoň přibližný, ve kterém by se vládní návrh připravil znovu k projednávání sněmovně.

Prosím, pane předsedo.

Poslanec Miloslav Výborný: Pane předsedo, nemohu nic číst, protože to nemám písemně připraveno, ale po krátké neformální konzultaci i s panem ministrem zahraničních věcí a na základě jeho vyjádření před sněmovnou, že věc není natolik spěšná, aby bylo třeba ji dořešit ještě na 37, popřípadě 38. schůzi sněmovny, navrhuji, aby bylo projednání tohoto bodu pořadu schůze přerušeno až do schůze 39, - doufám, že to číslování jsem teď nepopletl, - a aby sněmovna uložila výboru ústavně právnímu, výboru zahraničnímu a výboru petičnímu, pro lidská práva a národnosti, aby zaujaly tyto výbory ve lhůtě do 40 dnů od dnešního dne svá stanoviska k tomu problému, zda předložená dohoda je či není mezinárodní smlouvou podle článku 10 ústavy, a aby sněmovna současně doporučila těmto výborům přizvat na svá jednání ministra zahraničních věcí, a popřípadě konat schůzi společnou.

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu poslanci Miloslavu Výbornému a dávám o tomto návrhu usnesení hlasovat. Nejdříve vás ale všechny odhlásím, poprosím o novou registraci, ověřím si, zda je všem jasné, o čem hlasujeme; má-li někdo nějakou pochybnost nebo dotaz, může jej vznést. Není tomu tak.

53. hlasování rozhodne o návrhu, který sněmovně přednesl poslanec Miloslav Výborný.

Kdo podporujete tento návrh, stiskněte prosím tlačítko a zvedněte ruku. Kdo je proti tomuto návrhu? 53. hlasování skončilo.

Ze 104 přítomných plný počet vyslovil souhlas s tímto návrhem. Jednomyslně jsme usnesení přijali. Děkuji panu ministru zahraničí, panu poslanci Kalusovi i panu poslanci Výbornému.

Přistupujeme k dalšímu bodu, je to bod, který se nazývá

Předložený návrh zákona jsme obdrželi jako sněmovní tisk 1821. (Neklid v sále.)

Páni poslanci, prosím vás, chcete-li diskutovat, je to samozřejmě chvályhodné, ale není to možně ve sněmovní síni. Ještě nejsme tak daleko, abychom mohli paralelně sledovat dva body pořadu zároveň.

(Hovor ve sněmovní síni neustal.) Prosím, budeme se muset dohodnout, jestli budeme jednat, nebo jestli uděláme dvouhodinovou přestávku na vyřízení věcí, které nestrpí podle vašeho mínění odkladu. Já ale nemíním schůzi řídit za takového stavu. Je to neslušnost, je to nevychovanost, jestli chcete, abych otevřeně pojmenoval svůj názor na takové chování.

Předložený návrh zákona, který jsme obdrželi jako sněmovní tisk 1821, za navrhovatele odůvodní poslanec Martin Přibáň. Prosím ho, aby se ujal slova.

Poslanec Martin Přibáň: Vážení páni ministři, pane předsedo, dámy a pánové. Připadl mi dnes úkol uvést jménem čtyř předkladatelů - paní Hany Marvanové, Ondřeje Zeminy, Jana Kasala a jménem svým - návrh zákona, kterým se mění zákon o rozhlasovém a televizním vysílání a některé zákony s tímto zákonem související. K vypracování uváděné předlohy vedlo předkladatele jednak poznání zastaralosti stávajícího zákona, konkrétně i v oblasti satelitního vysílání, jednak obecné úvahy o úloze státu v oblasti sdělovacích prostředků.

Ke zdůvodnění navrhované změny je nezbytně nutné alespoň stručně zmínit podstatné principy současně úpravy, tedy pohovořit o tom, jak zasahuje do této oblasti stát dnes. Vysílání pomocí družice, známější spíše pod termínem satelitní vysílání, patří jednoznačně k nejdražším způsobům šíření rozhlasového a televizního signálu. Zájemce o provozování takového programu musí mít zajištěno místo na družici, tzv. transpodér. Zajištění, resp. pronájem takového místa je nesmírné drahá záležitost, nepříjemnější o to, že Česká republika, ani žádná česká firma není vlastníkem takové družice. Je tedy povinností žadatele o pronájem transpodéru postavit se do dlouhé řady těch, kteří mají o tento druh podnikání zájem. Čekat na úspěšné navedení nové družice, nebo na místo uvolněné ukončeným nájmem. Čekat a za toto čekání platit.

Všichni jistě cítíte, že jaksi nesouvisí se státním zájmem ovlivňovat složení oné fronty na pronájem transpodéru. A přesto dnes platná úprava předpokládá, že stát ústy Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání vyhlásí licenční řízem, ve kterém posoudí, zda žadatel má dost peněz, zda má alespoň elementární znalosti o družicích a zda program, který bude chtít někdy - až na něj přijde řada - šířit, bude relativně kvalitní, případně bude připojeno několik licenčních podmínek, které tuto relativní kvalitu zajistí. Takto prověřen může žadatel - je-li státem schválen - začít hledat co možná nejvýhodnější pozici v řadě čekajících. Upozorňuji, že praktickým důsledkem tohoto stavu je fakt, že Česká republika je jedinou evropskou zemí, včetně postkomunistických, která nevysílá dosud volný nekódovaný program přes satelit. Fakta týkající se regulační role státu v oblasti kabelových televizí, jsou složitější úměrně tomu, jak je složitá tato oblast obecně.

Žadatel o provozování kabelového rozvodu je v prvé řadě odkázán na vyhlášku 73/1974 Sb., o společných rozvodech rozhlasových a televizních signálů, v platném znění, která přesně stanoví především technické podmínky, které musí zájemce o tento typ provozování splnit. Po jejich splnění může obdržet žadatel licenci od Českého telekomunikačního úřadu. Současně však musí zajistit u příslušného stavebního úřadu stavební povolení pro rozvod kabelů, což rovněž není jednoduchá věc. Teprve poté přichází žadatel k dalšímu, již třetímu orgánu státní správy, kterým je Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání. Ta postupuje obdobně jako u žádosti o satelitní vysílání s tím rozdílem, že formou dodatečných podmínek rozhodne o tom, že majitel rozvodu bude šířit televizní program společnosti XY, že uvede X procent českých filmů, případně přidělí některé další podmínky, které více či méně podnikatele v této oblasti omezují.

Jedinou relevantní povinnost, týkající se povinného šíření veřejnoprávní televize, na kterou má občan platící konsecionářské poplatky právo a povinnost, umožnit obci šíření vlastního informačního kanálu Rada do podmínek vkládat nemusí. Je totiž dána přímo platným zněním zákona.

Uvedl jsem zde úmyslně poněkud podrobněji současný stav ze dvou důvodů. Jednak jsem přesvědčen, že takto jednoznačně vynikne nadbytečnost silně ingerence státu v oblasti kabelů a satelitů, jednak je daleko patrnější kontrast s jinými oblastmi elektronických médií, totiž s provozováním vysílání prostřednictvím pozemních vysílačů s přidělenými kmitočty. Právě omezené množství kmitočtů a teoreticky neomezené množství zájemců opravňuje jednoznačně stát k tomu, aby rozhodl, aby vybral. Můžeme se zde hádat o kritéria výběru, o priority. Nicméně nějaký výběr učiněn být musí. Taková technická omezení ovlivnitelná státem v oblasti satelitů a kabelů nejsou. Co tedy chceme? Chceme umožnit všem žadatelům o provozování rozhlasového a televizního vysílání prostřednictvím satelitu a kabelů, kteří si budou schopni zajistit odpovídající technické prostředky a kteří splní jednoznačné podmínky dané zákonem, zúčastnit se soutěže o přízeň televizního diváka či rozhlasového posluchače. Chceme princip licenční, výběrový, nenárokový nahradit principem registračním, nárokovým. Chceme využít režimu, který bez problému funguje v oblasti médií tiskových. Je jasné, že tento návrh může vyvolat a také vyvolává odpor. Většinou jsou jeho motivací upřímné obavy z přílišné liberalizace vedené pocitem potřeby provést občana - televizního diváka nepřátelským okolním světem bez větší úhony a zájemce o podnikání v této oblasti ochránit jednak před přílišným ziskem, jednak před špatným odhadem tržního prostředí.

Závažné námitky se tak objevily ve stanovisku orgánu, kterého se náš deregulační návrh týká přímo, totiž Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání. Pokusili jsme se oddělit námitky tzv. ideové, vyplývající z jiného pohledu na roli státu v životě občana, od těch, které směřovaly k tvrzení, že diskutovaný návrh není kompatibilní s evropskými normami, úmluvami a direktivami Evropské unie či Rady Evropy. Předkladatelé si zajistili stanovisko Parlamentního institutu, který samotnou změnu licenčního principu na princip registrační za sporný nepovažuje. Naopak ho považuje za akt, který je v souladu s trendem, který momentálně ve změnách evropských legislativ probíhá.

Upozorním vás nyní na některé body, které by skutečně mohly být v rozporu se současným zněním, které ovšem nemají zásadní vliv na filozofii našeho návrhu. Tyto připomínky byly při jednání garančního výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, stejně jako při jednání stálé komise Parlamentu pro sdělovací prostředky zapracovány do návrhu formou pozměňovacích návrhů. Jsou součástí textů společné zprávy. Šlo především o důraznější pokrytí problematiky autorskoprávní, o povinnost žadatele uvést složení společnosti s kapitálovými podíly a způsob financování vysílání, přizpůsobení problematiky časových kvót při vysílání reklam nejen evropským normám, ale i stávající úpravě, a nakonec snad i povinnost Rady nezaregistrovat takového žadatele, který by byl ve své zvrhlosti tak upřímný, že by zmínil svou chuť provozovat fašistický, rasistický, komunistický či pornografický kanál, tedy pořady, jejichž šíření je výslovně zakázáno zákonem. A tím se dostávám k poslednímu argumentu, kterým bych chtěl diskutovanou novelu uvést.

Je logické, že stát sleduje, reguluje a kontroluje, co je elektronickými médii šířeno bez ohledu na to, zda příjem umožní anténa na střeše, parabola či zásuvka kabelového rozvodu. Je však nutné, aby veškerá omezení, která jsou ve státním, resp. veřejném zájmu, byla jasně definována zákonem. Není tedy ani tak důležité, kdo vysílá, ale co vysílá. Spočívá tak podle našeho názoru role státu především v oblasti kontroly dodržování zákonů provozovateli vysílání, kontroly dodržování pravidel hry, jejímiž účastníky jsou nejen rozhlasově a televizní společnosti, ale i posluchači a diváci.

Text společné zprávy, který vznikl za aktivní spoluúčasti předkladatelů, původní záměr poněkud rozšiřuje, ovšem zdůrazňuji, zcela v intencích již zmíněných východisek. Pravidlo, že stát je oprávněn do vysílání vstupovat pouze v mezích zákona a ne na základě volné úvahy skupiny k tomu, byť zákonem, oprávněných osob, našlo praktické uplatnění i v těch ustanoveních zákona, která se týkala práv a povinností držitelů licencí k vysílání pomocí pozemních vysílačů

Text společné zprávy hovoří o zrušení dodatečných licenčních podmínek a jejich nahrazení smluvními závazky žadatelů o licenci vyplývajícími z jejich podnikatelského záměru.

Dámy a pánové, nedílnou součástí duálního systému, v němž vysílání elektronických médií v České republice funguje, je provozovatel veřejnoprávní, tedy provozovatel, který je zřízen zákonem, jeho povinnosti a smysl jeho existence jsou určeny zákonem a na jeho kontrolu je zákonem zřízená rada jmenovaná parlamentem. Naše nejistota, pokud jde o skutečnou roli, o skutečný význam veřejnoprávních médií se odráží v současném stavu vysílání v České republice. Veřejnoprávní televize vysílá sice na dvou televizních kanálech, ale trvale přidělen má pouze jeden. Veřejnoprávní rozhlas přišel v minulosti o frekvenci středovlnou, její komerční využití bylo však nemožné a nyní již řadu měsíců nevyužité. Nároky na úroveň veřejnoprávních programů jsou zčásti uspokojovány přísnými, mnohdy typicky veřejnoprávními podmínkami pro soukromé provozovatele, kteří jsou zcela závislí na počtu diváků či posluchačů, ochotných jejich program sledovat.

Rozpočet veřejnoprávních médií je pokrýván z extrémně nízkých koncesionářských poplatků, zcela bez ohledu na inflaci tak, že tato média zřízená z vůle veřejnosti jsou nucena odčerpávat prostředky z jediného zdroje médií soukromých, z reklamního trhu. Tento nepřirozený stav je třeba postupně změnit. Prvním krokem ke zpřehlednění situace je předkládaná novela. Na jedné straně odnímá soukromým provozovatelům řadu omezení typických pro provozovatele veřejnoprávní, na druhé straně navrhuje přidělit zákonem druhý program České televizi, onu zbytečně odebranou středovlnou síť Českému rozhlasu.

Schválení této předlohy by tedy mělo vyslat jasný signál, že si Parlament České republiky jednoznačně uvědomuje svou zodpovědnost za stav vysílání rozhlasu a televize a že vnímá význam nejen soukromých provozovatelů, ale i provozovatelů veřejnoprávních.

Dámy a pánové, jsem přesvědčen, že sněmovna zaujme k navrhovanému zákonu moudrý postoj a že jeho přijetím otevře dveře k další legislativní práci. Oblast rozhlasového a televizního vysílání podléhá zběsilému vývoji jako snad žádná jiná. To, co bylo moderní a moudré v roce 1991, se již dnes jeví jako zastaralé a brzdící další vývoj. Mějme to na paměti nejen při hlasování o této předloze. Děkuji za pozornost.

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu poslanci Martinu Přibáňovi a udílím slovo panu poslanci Vladimíru Koronthálymu, aby odůvodnil předloženou společnou zprávu výborů. Obdrželi jsme ji jako sněmovní tisk 1957. Prosím, pane společný zpravodaji.

Poslanec Vladimír Koronthály: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, již před delší dobou různí poslanci upozorňovali na to, že je vhodné nějakým způsobem řešit problém zvaný druhý program České televize. Řešení posléze gradovalo v návrh zákona, který byl kolegou Přibáněm a dalšími předložen již někdy před létem letošního roku, kde ovšem kromě tohoto bodu se navrhuje řešení dalších otázek týkajících se problematiky sdělovacích prostředků.

Výbory, které se touto předlohou zabývaly, tedy zejména výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, jakož i stálá komise pro sdělovací prostředky, se touto předlohou zabývaly delší dobu, zpočátku musím říci s určitými rozpaky. Posléze, tak jak návrh zákona získával na přesnosti, propracovanosti, preciznosti, stále s větším a větším zájmem. Celé projednávání vyústilo nakonec ve společnou zprávu, kterou máte všichni jako sněmovní tisk 1957.

Hospodářský výbor a výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu projednaly na svých schůzích návrh zákona poslanců Martina Přibáně a dalších, kterým se mění a doplňuje zákon č. 468/91 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, zákon ČNR č. 103/92 o Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, ve znění pozdějších předpisů, a zákon ČNR č. 483/91 o České televizi, ve znění pozdějších předpisů. Oba uvedené výbory doporučují Poslanecké sněmovně, aby s předloženým návrhem zákona vyslovila souhlas ve znění společné zprávy.

Jak už jsem zmínil, návrhem zákona se zabývala také stálá komise pro sdělovací prostředky, která rovněž vyslovila souhlas se zněním zákona, ovšem s některými výhradami, které podle mých informací budou řešeny formou pozměňovacího návrhu, čili domnívám se, že mohu říci, že stálá komise souhlasí se zněním společné zprávy doplněné o pozměňovací návrhy, které patrně zazní. V této chvíli je předčasné říkat cokoli dalšího. Domnívám se, že by bylo vhodné otevřít rozpravu.

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu společnému zpravodaji. Mám technické sdělení, pan poslanec Tomáš Svoboda má náhradní kartu č. 21.

Nyní otvírám rozpravu. Do rozpravy se písemně přihlásili pan poslanec Ondřej Zemina s pozměňovacími návrhy, které chce přednést jménem stálé komise pro sdělovací prostředky, dále se pan poslanec Zemina přihlásil do rozpravy s pozměňovacím návrhem, který chce přednést sám. Dále pan poslanec Jaroslav Soural, jako čtvrtý pan poslanec Vladimír Koronthály s pozměňovacím návrhem. Pan poslanec Soural rovněž ohlašuje pozměňovací návrh. Hlásí se pan poslanec Pavel Seifer, bude mluvit jako pátý.

Dávám slovo panu poslanci Ondřejovi Zeminovi, aby postupně přednesl obojí soubor návrhů, které nám chce dát ke zvážení.