Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Do rozpravy se dále přihlásila paní kolegyně Mazalová.

Poslankyně Gerta Mazalová: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, já se velmi omlouvám, že vystupuji, ale mě toto vystoupení pana kolegy nemůže nechat klidnou.

Všichni si možná pamatujete dobu, kdy jsem tu před vámi stála už v minulém volebním období a prosila, doslova prosila o to, aby byly schváleny dotace na dětskou nemocnici, která je skutečným ojedinělým zařízením tohoto typu, jak píše pan ministr ve své odpovědi panu kolegovi.

Pan kolega se zde zeptal, kde byly děti ošetřovány dosud. Já mu odpovím. Byly na různých místech Brna. Byly na různých místech v nevyhovujících prostorách, kde k nim lékař často i docházel, a byly pohazovány jako štěňata. Já jsem zde vystupovala hlavně z toho důvodu, že proč by děti, které jsou nemocné kousek dál od Prahy, proč by měly ležet pomalu na chodnících. Sněmovna zaujala tehdy stanovisko takové, jaké zaujala. Je smutné, podle mého názoru, že vůbec někdo, navíc poslanec, protestuje proti poskytnutí finančních prostředků nemocnici, která byla tak často diskutována, nejen v této sněmovně, ale i v našem výboru pro sociální politiku a zdravotnictví, která byla pečlivě prozkoumána investiční komisí, pracovníky Ministerstva zdravotnictví apod. Nemocnici, o které víme, že její zoufalá situace vzbudila pozornost díky masmédiím, díky tisku a televizi, vzbudila pozornost vlastně celé veřejnosti naší republiky. Všichni si vzpomínáme na otřesné záběry televizních kamer, pohled na nemocné děti, které byly léčené a operované v havarijních budovách, kde hrozilo každou chvíli zřícení a kde se volně promenádoval hmyz, krysy a potkani. Žádná deratizační bomba by nedokázala tento stav zlikvidovat a upravit. Havarijní situace operačních sálů vůbec odpovídala přesně tomu, že se 30 let do této nemocnice nevložily žádné prostředky, nevložilo se téměř nic. Abych byla přesná, tak 0,0003% toho, co by se tam vložit mělo.

Náš výbor pro sociální politiku a zdravotnictví, investiční komise, zástupci Ministerstva zdravotnictví, velice pečlivě zkoumali celou situaci, než vůbec nějaké finanční prostředky poskytli. Velice často a podrobně jsou tyto prostředky kontrolovány. To nemluvím o tom, že si tato nemocnice dokázala prostřednictvím tohoto tak negativně hodnoceného ředitele spoustu vlastních finančních prostředků sehnat, prakticky kolem 80 - 90 mil. Kč na stravovací provoz apod.

Vyjádřila bych se asi tak k tomu, co píše pan kolega Karas. Já se nedivím, že do té doby smutný a finanční prostředky shánějící ředitel si začal ve své pracovně dokonce zpívat, jak píše ve své interpelaci. Jsem ráda, že si vůbec ještě některý z ředitelů velkých fakultních nemocnic zpívá. Pokud vím, tak většinou pláčou a rvou si vlasy. Kontrolujme tedy nadále nejen dětskou nemocnici v Brně, ale i ostatní nemocnice, které to potřebují, které hospodaří špatně a které vlastně požadují dotace na havarijní stavy, které se u nich nenacházejí, které nakupují drahá auta a vůbec vlastně způsobují velké finanční propady. Nechme pravomoci alespoň takovým ředitelům, aby sami uznali, kolik zdravotnických pracovníků, kolik lékařů potřebují, kolik jich mají navíc apod. Jinak by byla jejich funkce naprosto zbytečná, protože by byli pouze správci určitých objektů a nikoliv řediteli.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Hlásí se pan kolega Jaroš, poté pan kolega Matulka.

Poslanec Emil Jaroš: Pane předsedající, dámy a pánové, promiňte, že chci krátce vystoupit, ale nenechá mě to klidným. Musím zareagovat na vystoupení pana kolegy z České strany lidové, pana kolegy Karase.

Nemohu souhlasit s tím, abychom tu projednávali personální otázku ve fakultních nemocnicích, ve velkých nemocnicích. Sám pracuji ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové, kde je 3,5 tis. zaměstnanců a kde jistě řada zaměstnanců je denně propouštěna a denně přijímána na nejrůznější úrovních. Když se bude jednat čistě o lékaře, je tam zaměstnáno 500 lékařů, jistě je v úvahu ředitele, že s některými lékaři je nutno se rozloučit, někteří budou zase opět přijímáni atd.

Další věc je otázka jakýchsi podnikatelských záměrů. To je čistě v kompetenci ředitele tohoto zařízení. Nemůžeme vycházet z otázky výše pronájmu, když nevíme, jaké jsou potom výstupní hodnoty. Možná, že za tento relativně nízký pronájem je vhodné, že strava, kterou oni vaří, je přijatelná ekonomicky pro dané zařízení.

Takto by bylo možno pokračovat. Nerozumím tomu, že je tady kritika; otázka velikosti operačních sálů a je to vázáno na kvantitu dětí, na kvantitu pacientů. Velikost operačních sálů je dána, dalo by se říci, kvalitativním výkonem, tzn., že je tam možno provádět unikátní operační výkony, které tam možná předtím nebylo možno provádět.

Otázka vybavenosti těchto špičkových pracovišť přístrojovou technikou je pochopitelně otázka sama pro sebe, ale tam je nutno nějakým způsobem, aby se ředitelé sami domluvili třeba v daném regionu, zda takový drahý, velice unikátní přístroj potřebují. Zkušenost je ovšem taková, že je to zase trochu dáno na personálním obsazení, které takovýto unikátní přístroj obsluhuje. Děkuji vám.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Pan kolega Matulka. Poté pan kolega Exner.

Poslanec Dalibor Matulka: Dány a pánové, neumím posoudit, do jaké míry někdo na ministerstvu pouze opsal to, co vyjádřil k obsahu interpelace pana kolegy Kavase, ředitele dětské nemocnice.

Vyslechl jsem si ale pozorně slova kolegyně Mazalové, která velice příkře pohovořila, mimo jiné, i o tom, jak mnoho let nebyla do dětské nemocnice investována téměř ani koruna. Ta slova se mně neposlouchala dobře, neboť jsem dlouhá léta pracoval na útvaru hlavního kontrolora Krajského ústavu národního zdraví v Brně, tudíž na ředitelství té organizace, která tehdy dětskou nemocnici spravovala. Takže o celé věci něco vím.

Přesto, že se mi to neposlouchalo dobře, a právě proto, že o celé věci něco vím, tak velice souhlasím s kolegyní Mazalovou a jejím hodnocením, a nesouhlasím s kolegou Karasem. Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Prosím, kolega Exner.

Poslanec Václav Exner: Pane místopředsedo, dámy a pánové, nemohu se vyjádřit ke sporu, který se zde vede věcně. Musím však upozornit, že bohužel projednáváme odpověď na něco jiného, než na interpelaci, která byla předložena.

Chci vás upozornit, že v tisku 1877 je datum interpelace 11. července, a odpověď podepsaná panem ministrem Rubášem, kterou jsme dostali k tisku 1877 A, je datována 30. června, tedy 11 dní předtím, než byla podána interpelace.

Celou věc vysvětluje ta okolnost, že odpověď byla na tzv. vnitřní interpelaci, což je pojem části Poslanecké sněmovny neznámý, části pravděpodobně známý, ale každopádně jde o odpověď na jinou interpelaci, než na tu, která je předmětem tisku 1877. Myslím, že je to určité pochybení.

Chtěl bych dále požádat, aby Poslanecká sněmovna, její aparát, nevyřizoval ty věci, které jsou jaksi mimo jednací řád Poslanecké sněmovny. Pokud páni poslanci z koalice mají určité spory, které řeší tímto způsobem - před chvílí v analogické poloze bylo také projednávání interpelace pana poslance Hofhanzla - tak je to samozřejmě jejich záležitost.

Nicméně, věci, které se v Poslanecké sněmovně projednávají, by měly být plně v souladu s jednacím řádem.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji za upozornění. Mám, bohužel, jiné údaje, než vy. Mám termín 30. srpna 1995. Souhlasím však s tím, že je třeba věnovat této věci řádnou pozornost, její přípravě. Děkuji ještě jednou za upozornění.

Ptám se ještě, zda se někdo hlásí do rozpravy. Není tomu tak. Rozpravu tedy končím.

Budeme hlasovat o návrhu usnesení, který přednesl kolega Karas.

Zahájil jsem 162. hlasování. Je zde přítomno 94 poslanců.

Kdo je pro? Kdo je proti?

Návrh nebyl přijat. Pro hlasovalo 14, proti 36 poslanců.

Ministr zdravotnictví Luděk Rubáš odpověděl na interpelaci poslance Zdenka Trojana ve věci II. chirurgické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Interpelace spolu s odpovědí na ni se předkládá jako tisk 1942.

Prosím pana kolegu Trojana, aby se ujal slova.

Poslanec Zdeněk Trojan: Pane předsedající, dámy a pánové, pan ministr Rubáš mně 17. srpna 1995 odpověděl na mou interpelaci, datovanou 31. 7. 1995, týkající se situace na II. chirurgické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, způsobené řízením ředitelky této nemocnice, ing. Dany Kocourkové, CSc.

Na základě jejích příkazů byla zahájena rozsáhlá přeměna chirurgických klinik, aniž byl projekt této organizace a restrukturalizace projednán a schválen příslušnými orgány, nemluvě už o tom, že tyto rozsáhlé změny, které bezesporu zasáhnou do zajišťování zdravotní péče o občany hlavního města Prahy a jejich okolí, byly zahájeny v době, kdy není znám generel pražského zdravotnictví.

Mé obavy z toho, že se jedná o likvidaci II. chirurgické kliniky, vývoj v posledních týdnech fakticky potvrzuje.

K podaným odpovědím jsem konkrétně nucen prohlásit, že jsou zpracovány zcela povrchně, aniž se pan ministr nebo jím pověření pracovníci zabývali skutečnostmi, a že z nich vyplývá snaha, zbavit se, jako ministr zdravotnictví, zodpovědnosti za konkrétní chyby a nedostatky v řízení zdravotnických zařízení, kterých je Ministerstvo zdravotnictví zřizovatelem a jejichž činnost má ze zákona kontrolovat.

Je zřejmě zcela zbytečné konstatovat, že z úrovně odpovědi pana ministra čiší neúcta k parlamentnímu institutu - interpelacím.

Pane ministře, to, že vaše odpovědi jsou odpověďmi na jiné otázky, než jsem položil, přejít nemíním, a žádám vás, abyste na ně odpověděl teď ústně anebo odpovědi na mé otázky doplnil dodatečně písemně.

K prvému bodu uvádíte, že příprava a vydávání příkazů ředitelů přímo řízených organizací Ministerstvem vnitra je plně v jejich kompetenci, na což jsem se vás vůbec neptal, a o čemž nepochybuji.

Dotaz zněl, zda jste o přípravě věcně nesprávného, a dokonce protiprávního příkazu vydaného 25. 7. 1995 ředitelkou Kocourkovou, věděl. Ta dne 27. 7. 1995 potvrdila na poradě chirurgických odborů; cituji ze zápisu: "že Ministerstvo zdravotnictví České republiky s tímto projektem souhlasí".

Stejné stanovisko bylo sděleno i na tiskové konferenci ve Fakultní všeobecné nemocnici. Ptám se tedy znovu: postupovala ředitelka Kocourková protiprávně s vědomím ministerstva zdravotnictví, a nebo nemluví pravdu?

Hrdě zní prohlášení pana ministra Rubáše, že ke zrušení předmětného příkazu došlo na základě upozornění ministerstva. Ale že na nezákonnost příkazu byla ředitelka upozorněna dopisem přednosty II. chirurgické kliniky den před zmíněnou poradou, na níž se odvolávala na souhlas ministerstva zdravotnictví, se v odpovědi pana ministra mlčí. A stejně se nemluví o tom, že ministerstvo příkaz napadlo až po obdržení kopie na nezákonnost upozorňujícího dopisu přednosty II. chirurgie.

A konečně na mou podotázku k bodu 1, jaká opatření budou ze strany ministerstva vůči ředitelce Všeobecné fakultní nemocnice v Praze vyvozena, jakákoliv odpověď chybí. Porušování právních předpisů zřejmě žádné opatření od ministerstva nepotřebuje.

K bodu 2. Jsem rád, že z vaší odpovědi, byť implicitně, plyne, že se ztotožňujete s názorem, že naplňování projektu restrukturalizace a reprofilizace všech chirurgických klinik Všeobecné fakultní nemocnice v Praze by měla být zahájena až po řádném projednání a schválení všemi třemi klinikami a První lékařskou fakultou Karlovy Univerzity. Neshodujeme se však v tom, že by to mělo být také po důkladné oponentuře a po přijetí generelu pražského zdravotnictví. Ve své odpovědi píšete, že k uvedeným jednáním došlo. Nevím, co míníte termínem "uvedeným". Pokud je mi známo, o projektu změn se jednalo pouze na již zmíněné poradě chirurgických oborů dne 2. 7. 1995. Rozhodně však nešlo o jednání, které by šlo označit jako řádné. Je to zřejmé ze zápisu z této porady, který je pravděpodobně vámi zmiňovaným podkladem. Pokud si jej řádně přečtete, budete muset souhlasit s tím, že se jednalo o věci předem rozhodnuté. Navíc se jednalo o návrhu restrukturalizace klinik, která se podle posledního platného rozhodnutí ředitelky provádí zcela jinak. Rozhodně také nešlo o schválení změn. O schválení ve své odpovědi také nemluvíte, ač to byl jeden z mých dotazů. Musím tedy konstatovat, že ke schválení projektu nedošlo.

K třetímu bodu. Ptal jsem se, zda je možné takto závažné koncepční změny zahájit, aniž je přijat generel pražského zdravotnictví a zda byly navrhované změny projednány s orgány hlavního města Prahy a okresů Praha východ a Praha západ. Ve své odpovědi uvádíte, že se o žádné koncepční změny jednotlivých klinik nejedná. Současná skutečnost však potvrzuje, že se skutečně jedná o zásadní změny. K dnešnímu dni je II. chirurgická klinika de facto zrušena. Změna nezákonného příkazu ředitelky na příkaz k pouhému přestěhování z provozních a technických důvodů formálně zakryla likvidační akt. Lůžková kapacita byla snížena z celkového počtu cca 240 lůžek na prvé a druhé chirurgické klinice dohromady na cca 140 ve spojeném útvaru vzniklém přemístěním druhé chirurgie do prostoru prvé kliniky. Z 65 sester, které pracovaly na druhé chirurgii, odchází 11 úzkoprofilových instrumentářek. Dva lékaři dali výpověď a 4 byli převedeni na jiná pracoviště.

O likvidaci II. chirurgické kliniky de facto svědčí i pokyn ředitelky Všeobecné fakultní nemocnice z 29. 8. 1995, ve kterém se uvádí, že pro zajištění činnosti seskupení první a druhé chirurgické kliniky ve všech oblastech se s účinností od 1. 9. 1995 přechází na organizační a administrativní systém I. chirurgické kliniky.

K bodu 4. Na dotaz, jak bude v důsledku prováděných změn ve stísněných podmínkách možno zabezpečit výuku mediků, dostávám zcela povrchní odpověď, která tento problém bagatelizuje. Změna organizace klinik nebyla projednána s akademickým senátem fakulty. Ten před několika dny informaci o změnách vyslechl bez jakéhokoliv stanoviska s tím, že když už je rozhodnuto, nemá smysl se k tomu vyjadřovat.

K bodu 5. Odpověď pana ministra je v podstatě projevem vrcholné arogance vůči všem občanům, daňovým poplatníkům. Ve své interpelaci jsem upozorňoval na nekompetentnost řízení Všeobecné fakultní nemocnice tak, jak to provádí paní ředitelka Kocourková. Důsledkem je obrovská nehospodárnost a plýtvání finančními prostředky. V současné situaci lze hovořit o zbytečně vynaložených prostředcích na náklady spojené s rekonstrukcí v objektech chirurgických klinik ve výši desítek milionů korun. A protože je všeobecná fakultní nemocnice příspěvkovou organizací, je její ředitelka odpovědna daňovým poplatníkům, s jejichž prostředky zcela zbytečně plýtvá. Ředitelé nejsou zbyteční, musí se ovšem řídit právními předpisy. Není potřeba vypisovat referendum, které by rozhodovalo o věcech, týkajících se řízení nemocnice, jak mi to, pane ministře, předhazujete. To nelze ani při nejhorší vůli z mé interpelace dovodit. Lze z ní však dovodit žádost o vaše stanovisko k nehospodárnému způsobu řízení, jaký provádí paní ředitelka Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

Vykonávání kontroly nad zařízeními zřizovanými Ministerstvem zdravotnictví konec konců vyplývá z příslušných právních norem a vy jako ministr byste se měl o situaci v pražské Všeobecné fakultní nemocnici zajímat. Je zajímavé, že jste nereagoval ani na dopis přednosty II. chirurgické kliniky z 31. 7. 1995 tak, jak by se dalo očekávat a jak bylo v dopise doporučováno. Totiž uložením provedení revize účtování výkonů, provedení řádné inventarizace atd.

K bodu 6. V odpovědi na interpelaci tvrdíte, že ministerstvo není o firmě Endeco informováno. Podle ředitelky a dopisu firmy Endeco projednávala tato firma od počátku roku 1994 program koncepce a reprofilizace s Ministerstvem zdravotnictví, bankovními ústavy a Obecním úřadem v Praze 2. V souvislosti s těmito jednáními vydal v září 1994 náměstek ministra zdravotnictví dr. Pečenka potvrzení o statutu Všeobecné fakultní nemocnice v souvislosti se žádostí o poskytnutí úvěru ve výši 150 mil. korun.

Pane ministře, buď vaši ministerští pracovníci na svou práci nestačí, nebo vás špatně informují, nebo záležitost úmyslně zamlčujete nebo paní ředitelka Kocourková nemluví pravdu. V každém případě byste s tím měl něco učinit. V odpovědi k tomuto bodu píšete, že nadále se bude striktně postupovat v souladu se zákonem o zadávání veřejných zakázek. Rád si nechám od vás vyvrátit informaci, že stavební práce prováděné v budově bývalé II. chirurgické kliniky se provádějí v rozporu se zákonem 199/1994 Sb. Práce provádí společnost s ručením omezeným Ingreal, zřejmě i bez stavebního povolení a bez zabezpečení dostatku prostředků ze strany vedení nemocnice na tyto rekonstrukce.

K bodu 7. K osudu III. chirurgické kliniky v Londýnské ulici opět říkáte něco jiného vy a něco jiného paní ředitelka. Podle vás, jak jste uvedl v odpovědi, je předpokládáno zachování III. chirurgické kliniky ve stávajících prostorách. Zápis z porady primářů Všeobecné fakultní nemocnice v Praze ze dne 21. 9. 1995 však uvádí informaci dr. Poláka, zástupce ředitelky pro léčebně preventivní péči, že pavilon II. chirurgické kliniky bude po rekonstrukci objektem kardiochirurgie a bude sem přesunuta III. chirurgická klinika.

Myslím, že to další komentář nepotřebuje.

K bodu 8. Váš postup při jmenování ředitelky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, ale zřejmě i dalších ředitelů nemocnic, je nesporně v rozporu s vyhláškou 247/1993 Sb., která závazně ukládá provést výběrové řízení. Ve své odpovědi uvádíte, že ředitelka byla jmenována do doby jmenování nového ředitele na základě výběrového řízení. Odhlédnu-li od formulace hodné jazyka ptydepe, zajímalo by mne, kdy konečně hodláte výběrové řízení vypsat. Od jmenování ředitelky Kocourkové již uplynulo 9 měsíců. Váš odkaz na to, že vyhlašování výběrového řízení v době prázdnin není vhodné, ve mně evokuje příjemnou představu o prázdninách trvajících tři čtvrtě roku.

V mém dotazu na konci 8. bodu jsem se ptal, zda se domníváte, že paní ředitelka dosáhla lepších ekonomických výsledků než její předchůdci. Neodpověděl jste, zřejmě jste s její prací spokojen.

Závěrem. Nevím, zda jste se situací na chirurgických klinikách Všeobecné fakultní nemocnice v Praze seznámen osobně nebo zda to některý z vašich podřízených učinil za vás. Musel byste však vědět, že situace tam je nedobrá a o výhledu na zlepšení rozhodně nelze hovořit. Uvítal bych, kdybyste se o věc znovu důkladně a urychleně zajímal a pokusil se ji rozumně řešit. Změny, ke kterým dosud došlo, nejsou ještě nevratné. Opakuji, ještě je čas.

Pane předsedající, chtěl jsem se zeptat, zda chcete ode mne slyšet návrh usnesení okamžitě. Uvítal bych, kdyby to mohlo být až po případném vystoupení pana ministra.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Máte na to plné právo. Respektuji. Do rozpravy se přihlásil pan ministr Rubáš. Prosím, aby se ujal slova.

Ministr zdravotnictví ČR Luděk Rubáš: Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, jakákoliv strukturální změna v českých nemocnicích bude vždy provázena nesouhlasem těch, kterých se osobně dotkne. Tak tomu bylo i v případě Všeobecné fakultní nemocnice a II. chirurgické kliniky.

Je naprosto legitimní, že se pan doc. Prošek obrátil na pana premiéra, pana prezidenta a řadu poslanců s žádostí o podporu setrvání jeho kliniky v nezměněném tvaru a v nezměněném místě. Je na druhé straně pochopitelné, že ředitelka nemocnice a zřizovatel tohoto zařízení musí vážit, zda tu nejsou významnější argumenty než neochota cokoliv měnit na struktuře a umístění své činnosti a závažnější argumenty, které jsou zaměřeny na efektivnější fungování celého subjektu.

Víte, že od 1. ledna 1994 došlo ke spojení dvou velkých fakultních nemocnic v centru Prahy. Naším záměrem je nyní dosáhnout toho, aby spojení nemělo jen administrativní charakter, ale aby vedlo k zamezení duplicit, iracionalit, zbytečností, kterými doposud činnost těchto dvou zařízení na jednom místě byla zatížena. To, že je to bolestný proces, provázený protesty, je pochopitelné. Vše ostatní považuji za naprosto legitimní. Postup paní ředitelky byl opakovaně konzultován s Ministerstvem zdravotnictví a je v naprostém souladu.

Pražský generel nemůže stanovit, které zařízení, na kterém místě, v které budově, na kterém patře, pod vedením kterého člověka. Ten může pouze stanovit, kde budou zajištěny určité druhy činností. V současné době změna, kterou připravila paní ředitelka Kocourková, kterou jsme podpořili, je zaměřena na efektivnější fungování, jak po stránce poskytování zdravotní péče, tak po stránce výukové. Děkuji vám.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Dále je přihlášen pan kolega Stodůlka.

Poslanec Zbyšek Stodůlka: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, neznám problematiku pražského zdravotnictví. Z interpelace a z odpovědi na ni mně však vyplynula jedna otázka. Hodlá pan ministr zdravotnictví respektovat právní předpisy nebo ne? V tom myslím je jádro pudla. Děkuji.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Pan kolega Trojan. Ještě do rozpravy nebo s návrhem usnesení?

Poslanec Zdeněk Trojan: Ještě do rozpravy. Pane předsedající, budu velice stručně reagovat na to, co řekl pan ministr. Moje vyjádření je velice jednoduché. Pan ministr opět odpovídá na něco jiného, než na co je tázán. Kolega Stodůlka jednu z věcí naznačil. Druhá věc je otázka pražského zdravotnictví. Dokud není generel pražského zdravotnictví, nedovedu si představit, jak mohou v nemocnicích rozhodovat o tak zásadních přesunech jako je změna ve struktuře tří chirurgických klinik, které obsluhují v podstatě celou Prahu a její nejbližší okolí. Situace dnes již tam začíná ukazovat, že to je krok nedobrý. Možná se to podaří ještě zachránit.

Konečně je tam třetí věc, tj. otázka ekonomičnosti, otázka peněz, které se tam zbytečně vynaložily. Netroufám si říci číslo, ale jsou to desítky miliónů korun, které už pod vedením paní ředitelky Kocourkové byly vynaloženy a nyní se prostory, které se zrekonstruovaly, znovu likvidují, bourají a peníze se vkládají znovu do dalších prostor a místností.

Nemohu nic jiného, než navrhnout, aby Poslanecká sněmovna nesouhlasila s odpovědí ministra zdravotnictví Luďka Rubáše.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Do rozpravy se nikdo jiný nehlásí. Rozpravu končím. Chci vás poprosit, abyste se znovu zaregistrovali. Děkuji. Budeme hlasovat o návrhu předneseném panem kolegou Zdeňkem Trojanem.

Zahájil jsem hlasování č. 163. Je přítomno 69 poslanců.

Kdo je pro návrh usnesení? Kdo je proti?

Návrh nebyl přijat. Pro hlasovalo 34, proti 24 poslanců.

Poslanec Václav Grulich: Pane předsedající, porucha. Mně tady trvale naskakuje místo "ano" - "ne".

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Předpokládám, že souhlasíte s tím, abychom opakovali hlasování. Doporučuji, abychom hlasování opakovali. Je někdo proti? Není tomu tak.

Zahájil jsem nové hlasování.

Kdo podporuje návrh pana kolegy Zdeňka Trojana? Kdo je proti?

Návrh byl přijat. Pro hlasovalo 42, proti 27 poslanců.

Tím jsme se vyrovnali s odpověďmi pana ministra Rubáše.

Místopředseda vlády a ministr financí Ivan Kočárník odpověděl na interpelaci poslance Jaroslava Štraita ve věci majetků a práv českých občanů s dvojí státní příslušností, podle sněmovního tisku 1863. Odpověď se předkládá jako tisk 1863 U. Prosím pana kolegu Štraita, aby se vyjádřil.

Poslanec Jaroslav Štrait: Vážený pane místopředsedo, pane místopředsedo vlády, dámy a pánové, podal jsem interpelaci, která se zabývá majetkovými právy a nároky českých občanů s dvojí státní příslušností. Úvodem chci konstatovat, že jsem dostal velmi pečlivou odpověď od pana místopremiéra Kočárníka, ale také mi odpověděl i pan ministr Zieleniec.

K tomu si dovoluji krátce poznamenat - nebudu hovořit o "de foursech" tedy o pánech "z pece", ať bych měl k tomu již dnes co dalšího poznamenat. Ty aktivity jsou nevyčerpatelné, ale přímo k těmto dohodám:

Souhrnně vyjádřeno, zavazovaly bývalé Československo, československou vládu, aby ve prospěch cizích států deponovala republika dohodnuté finanční částky a z těchto částek aby byly uspokojovány specifické nároky cizích státních příslušníků.

Nároky fyzických osob, založené mezinárodní dohodou, vylučují jejich uplatnění vůči jinému subjektu, i kdyby nebyly realizovány. Je to známá mezinárodní zásada "non bis idem".

Po listopadu 1989 se situace změnila v tom, že někteří emigranti s dvojím a vícenásobným státním občanstvím uplatňují nároky podle českých restitučních zákonů, ačkoliv podle mezinárodních dohod, které mají přednost před vnitrostátním právem - podle čl. 27 Vídenské úmluvy o smluvním právu - jim v téže věci vznikl nárok vůči cizímu státu, jehož byli ke dni nabytí platnosti dohody příslušníkem.

V celé řadě případů polistopadových restitucí mám oprávněné obavy, že je z jejich strany porušován zákon - jednak neuplatnili nároky u svých vlád, a někteří možná uplatňují své nároky podruhé. Nyní mi byl v průběhu schůze doručen další důležitý materiál, který přesně kvantifikuje to, o čem jsem měl představu jen mlhavou, co naše republika ke krytí pohledávek cizím státům zaplatila v minulosti.

Jednalo se o 28 států, jestli jsem dobře počítal, a jenom jako příklad uvádím, že Velké Británii ke krytí těchto pohledávek bylo v roce 1949 poukázáno 8 mil. Lstg a v roce 1982 přes 24 mil. Lstg, dále USA 81,5 mil. USD, Kanadě 3,25 mil. kanad. dolarů, Rakousku 1 miliarda šilinků, Francii v roce 1961 4,2 miliardy starých Ffrs, Švýcarsku 71 mil. Šfrs, Belgii 425 mil. Bfrs, Švédsku 5 mil. Škr - z podílu na reparacích pro ČSR -, Holandsku 4,5 mil. Hfl, Norsku 1,3 mil. Nkr, včetně další kompenzace, Dánsku 1,2 mil. Dkv. Kompenzace byly poskytnuty Jugoslávii, Rumunsku a Sovětskému svazu.

Z nerespektování závazných mezinárodních dohod mohou vzniknout nepředvídatelné komplikace. Domnívám se proto, že by bylo vhodné, a to jak v zájmu České republiky, tak jednotlivých smluvních stran a koneckonců i emigrantů, aby nemuseli náhodou něco v budoucnu vracet, aby uzavření dohod bylo oznámeno ve sbírce zákonů podle § 4, zák. č. 545/1992 Sb., o sbírce zákonů.

K této své a ze strany pánů ministrů dobře vyřízené interpelaci chci navrhnout toto usnesení: Poslanecká sněmovna souhlasí s odpovědí pana ministra Kočárníka ve věci majetkových práv občanů s dvojí státní příslušností.