Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Nelze mluvit o oblasti veřejných zájmů či veřejných statků a nemluvit přitom o neziskových organizacích, jednom ze základních instrumentů smysluplné péče o tyto zájmy a tyto statky. Pokud mi je známo, je příslušný zákon připraven už v paragrafovém znění a já nepochybuji o tom, že vláda přihlédne k vašemu doporučení z konce minulého roku a v dohledné době vám tento zákon předloží. Pojem nezisková organizace není u nás příliš zažit, a proto si veřejnost možná neuvědomuje zásadní význam, který bude pro náš život vznik této kategorie subjektů mít. Zatím mají různé neziskové instituce sloužící obecnému zájmu - jako školy, nemocnice, sociální ústavy, divadla, muzea atd. atd. - velmi rozmanitý statut, od rozpočtových a příspěvkových organizací až po občanská sdružení. Tento systém je nepřehledný, neekonomický, zastaralý, poplatný minulé éře. Je třeba postupně co největší množství podobných institucí transformovat v neziskové organizace, které budou mít jednotný a obecně srozumitelný statut, jenž jim umožní přesně tu míru autonomní existence a vlastního hospodaření, která je té které z nich přiměřená, a dík jemuž budou tyto organizace veřejně kontrolovatelné. Jejich společným znakem je, že jsou financovány z více zdrojů, své eventuální zisky musí užívat pro účel, k němuž jsou zřízeny, a jsou osvobozeny od určitých daní či poplatků, mimo jiné proto, že je nesmyslné brát příspěvek z peněz daňových poplatníků a zároveň ho vracet formou daní, jak je tomu například u dnešních příspěvkových organizací. Osvobozením od určitých daní stát sice přichází o peníze, tyto peníze však jdou ve prospěch věcí, které by jinak stejně musel platit. Jsou však užity ekonomičtěji, přehledněji a za většího vlivu těch, kteří daný veřejný statek konkrétně spravují. Zakladatelem neziskové organizace může být stát, vyšší územní samosprávný celek, obec i kterákoliv jiná právnická či fyzická osoba, při čemž příslušný zakladatel podle povahy věci a podle množství prostředků, jimiž danou organizaci dotuje, ovlivňuje - například skrze své zástupce v její správní radě - její chod a hospodaření. Na neziskové organizace může být převedeno vlastnictví dosud státní či obecní, ovšem s tím, že je určitým způsobem omezeno jejich právo s ním volně nakládat. Transformace jsoucích institucí v neziskové organizace si samozřejmě vyžádá určitý čas, bude probíhat podle jednotlivých transformačních projektů, nicméně celý tento proces by měl vyústit do naprosto průhledného stavu, který významným způsobem usnadní všem těmto institucím život i hospodaření a významným způsobem posílí jejich rozhodování o sobě samých.

Domnívám se, že rozpočtových organizací by mělo zůstat co nejméně a měly by to být vskutku jen ty, které jsou a musí být přímo řízeny státem, jako je státní správa, armáda či policie, nebo které stát sice neřídí, ale přímo platí, jako jsou soudy. Nevidím důvodů, proč většina ostatních existujících institucí sloužících veřejným zájmům by neměla mít statut neziskových organizací, byť více či méně placených a kontrolovaných státem. Umím si představit například stav, kdy většina škol, především středních a vysokých, má tento statut, bez ohledu na to, zda jejich zakladatelem je stát, vyšší územní samosprávný celek, obec či soukromá osoba či jiný soukromoprávní subjekt. Umím si rovněž představit, že základní síť nemocnic a některých zdravotnických zařízení, která nelze s ohledem na odpovědnost státu za všeobecně dostupnou zdravotní péči i z jiných důvodů privatizovat, bude transformována na neziskové organizace, jejichž zakladatelem by byl stát, samosprávný útvar či jiný subjekt, podle jejich funkce a povahy. Analogická možnost se nabízí prakticky u všech kulturních či sociálních zařízení, jakož i u mnoha veřejných služeb.

Jsem přesvědčen, že transformace celého neziskového sektoru bude znamenat další velký krok na cestě ke státu vskutku občanskému, který je založen na občanské odpovědnosti a na schopnosti občanské veřejnosti pečovat o veřejné zájmy bez prostřednictví či za omezeného prostřednictví státu. Kdyby byla tato transformace postupně doprovázena i zvyšováním odpisů z daní vázaných na příspěvky do určitých stanovených oblastí veřejného zájmu, to jest neziskovému sektoru, vydělali by na tom všichni a veřejné potřeby by byly plněny daleko pružněji a účelněji, než jak je tomu dnes, kdy tuto oblast buď dotuje stát či obec, anebo je odkázána na nahodilost sponzorských darů.

Vedle neziskových organizací budou existovat samozřejmě vždycky další nevýdělečné organizace, které budou upraveny zvláštními zákony, jako například církve, politické strany, nadace, spolky a podobně. Vznik neziskových organizací a příslušné daňové změny by mohly usnadnit i tvorbu těchto dalších zákonů, neboť by bylo zřetelnější, v jakém právním prostoru se celá nezisková oblast či oblast veřejných statků nachází.

Velkou pozornost veřejnosti vyvolává transformace našeho školství i celé výzkumné základny. I tato transformace by nepochybně mohla probíhat lépe, kdyby jí bylo naše politické prostředí příznivější. Proto je třeba znovu a znovu opakovat, že rozumně cílené investice do školství, a to nejen od státu, ale i z dalších zdrojů, se celé naší společnosti mnohonásobně vrátí.

Nároky na vzdělání v současném světě rapidně rostou a naše země může v budoucnosti vzkvétat jen za předpokladu, že už dnes bude považovat vzdělání za svou prioritu. Nejde přitom o pouhé rozmnožování odborníků v nejrůznějších oblastech. Jde o nepoměrně víc. Škola byla u nás tradičně chápána jako základní prostor tvorby osobností, sebevědomých občanů s rozhledem, mravních bytostí, lidí, kteří mají rádi svou zemi a jsou připraveni pro ni něco dělat. Na tuto tradici bychom měli moderním způsobem navázat. Obnovit tuto funkci školy není jen úkolem ministerstva, učitelů a rodičů. Opět - jako u tolika jiných věcí - záleží na celé společnosti a v nemalé míře na všech politicích, aby toto pojetí brali skutečně za své a systematicky je rozvíjeli.

Poměrně složitá situace je v tuto chvíli ve zdravotnictví. Ze všeho, co jsem vyslechl, vysvítá podle mne jediné: že ministerstvo ve věcném dialogu s lékařskou obcí i s veřejností by se mělo znovu zamyslet nad celou koncepcí transformace zdravotnictví, pokusit se tuto koncepci vtělit do jednoduchého, krátkého, konkrétního, obecně přístupného a obecně srozumitelného textu, který by obsahoval i jasný časový výhled jednotlivých kroků. To, co lékařům i občanům zřejmě nejvíc chybí, je jasný výhled, jistota o tom, co je čeká, i o tom, kdy je to čeká. (Potlesk v části sněmovny.)

Znovu a jasně by se mělo říci, která zařízení či které činnosti přicházejí ještě v úvahu pro privatizaci, jakým způsobem bude tento proces probíhat a jak dlouho bude trvat a která zařízení získají naopak neziskový statut. Mělo by být jasné, kdy který zákon bude předložen, kdy budou hotovy některé další podklady, jako např. nové sazebníky, jak a kdy bude vyřešen problém financování lůžek v nemocnicích, léčebnách pro dlouhodobě postižené a ústavech sociální péče, jak bude zajištěno, aby se nerozpadaly po léta spolupracující speciální týmy, jak se zlepší pojišťovací systém, jak se zajistí, aby se lékař nemusel na úkor skutečné léčby jen honit za body, a aby tudíž nebyl nucen mít zájem spíš na nemocnosti než na zdraví pacientů, jak bude podporována prevence, jaké podmínky čekají privátní lékaře, atd., atd.

Je prostě třeba jasně vědět, co a kdy zdravotnictví čeká a jakými způsoby toho má být dosaženo. V centru celého systému by přitom měl být občan, jakožto potenciální pacient a lékař, zdravotní sestra, či zdravotník jako ti, kdo péčí o lidský život pečují o hodnoty, které žádný tržní výpočet není schopen stanovit.

Už od dob komunismu, kdy byla pojímána jako součást tzv. nadstavby, ocitá se kultura vždy a všude až na posledním místě a leckdo má sklon ji považovat za jakýsi luxus, ozdobu života, které lze dát pouze to, co zbude. Rád bych proto upozornil aspoň na to, že kultura je základním nástrojem sebeuvědomování společnosti. Míra našich úspěchů v kterékoliv oblasti závisí na stavu našeho ducha, na našem sebepochopení, na způsobu, jakým jsme svobodni i odpovědni. Nelze se trvale zaklínat svobodným jedincem, a zároveň přehlížet sám prostor, kde si lidská bytost nejzřetelněji svou svobodu uvědomuje a artikuluje. Nelze spoléhat na rozum, kultivovanost, etiku, fantazii a sebevědomí občana a zároveň přehlížet sféru, kde se právě toto rodí. Kultura nepatří ani do základny, ani do nadstavby. Kultura je všude a všechno ovlivňuje. Je možné, že tam kde vzkvétá podnikání, vzkvétá i kultura. Ale je tomu zároveň i naopak. V prostředí kulturně rozvinutém se lépe rozvíjí i podnikatelský duch. Nestavím se samozřejmě za bezduché státní dotování kultury, které probíhá jen proto, že se to patří, a které nepřihlíží ke konkrétním výsledkům i možnostem. Domnívám se jen, že rozkvět kultury v nejširším slova smyslu je po výtce veřejným zájmem.

Zmíním se o jediném příkladu: nejvíc peněz je potřeba k záchraně památek. Zdrojů může být mnoho. Stěží se ale budou občané skládat na památky a sotva budou jejich záchranu podporovat sponzoři, když převládne v politice státu nezájem o tyto hodnoty a když sám k jejich podpoře nebude vydávat impulsy. Poměr k památkám není jen znamením poměru k vlastní minulosti, k hodnotám, které vytvořili naši předkové, a tím i úcty k sobě samým jako ke společenství. Je i známkou ekonomické prozíravosti. Peníze investované do zachování krásy našich měst, zámků, hradů, kapliček, božích muk, parků, zahrad, alejí či celých krajinných celků se nikterak přímo a hned nevrátí a jejich návratnost nespočítá ani ten nejlepší počtář. A přesto je zřejmé, že se tyto peníze mnohonásobně vrátí. A to zdaleka ne pouze v ziscích z turistického ruchu nebo z toho, že krása naší země posiluje její mezinárodní prestiž, přitahuje investory, politiky, mezinárodní organizace. Nejvíc se zhodnotí v něčem jiném - v dobrém duchu našeho soužití, v kvalitě našeho vlastního života, v pokoře a úctě vůči lidské tvořivosti, které ušlechtilé prostředí v lidech probouzí, prostě řečeno v dobrém životním pocitu. Všichni přece víme, oč lépe se cítíme v nějakém citlivě kultivovaném parku, či zahradě, než v oněch těžko definovatelných prostorech, kterých je v našich městech a obcích plno a o nichž nevíme, zda jsou smetišti, sklady něčeho, kusem nezušlechtěné země, stavební parcelou či parkovištěm. Jak ale vypočíst hodnotu toho, že člověk žije v hezkém prostředí? Jak vypočíst hodnotu toho, že tváří v tvář baroknímu kostelu se lidská mysl bezděky upíná k vyšším hodnotám, prohlubuje se v ní úcta k harmonii všehomíra, posiluje se jeho mravní cítění? Jak vyčíslit hodnotu toho, že člověk vnímající kulturní prostor, který nám zachovala minulost, je schopen i dnes kolem sebe vytvářet kulturnější prostředí, než jaké by vytvářel, kdyby tuto zkušenost neměl?

K oblastem, v nichž se komplikovaným způsobem snoubí zisková sféra s veřejným zájmem, patří bytová politika. Považuji za důležité, že se připravuje postupná deregulace nájemného, spojená s určitými sociálními opatřeními pro méně majetné rodiny, tedy tvorba trhu s byty, a že se připravují podmínky pro poskytování hypotečních úvěrů budoucím vlastníkům či nájemcům bytů. Zároveň se ale zanáším myšlenkou, zda by nějakým způsobem neměly být stimulovány i firmy, které budou stavět a udržovat byty či obytné komplexy. Zatím je pro domácí i cizí stavební firmy výhodné stavět hotely či vily pro majetnější občany, protože tyto investice se jim rychle vracejí. Vycházím však z jednoduché myšlenky, že domy, či celé obytné komplexy musí nejprve stát, a pak si v nich mohou občané teprve kupovat či pronajímat byty. Možná není v tomto okamžiku tato věc nejnaléhavější a možná dnešní problémy skutečně z větší části vyřeší volný trh s byty. Nesmíme však myslet jen na dnešek. Za několik let, zvlášť až začnou dožívat dnešní panelová sídliště, může být situace velmi vážná. Vždycky budou sociálně slabší vrstvy, které si nemohou dovolit miliónové úvěry na stavbu rodinného domku nebo na koupi bytu, ba i nájemné bude při postupující liberalizaci pro mnohá mladá manželství dost vysoké. Nároky na kvalitu bydlení přitom zcela samozřejmě porostou a spoléhat na to, že nás bude ubývat, by bylo nejen nesmyslné, ale svým způsobem i nemravné.

Jednou z důležitých úloh státu je zprostředkovávat na principu společenské solidarity sociální zajištění občanů, kteří v příslušném věku skončí pracovní poměr, nebo jejichž práceschopnost je omezena. Nový důchodový zákon bude zřejmě předmětem vašich živých debat a já pevně věřím, že posléze dospějete ke shodě. O čem bude ještě třeba přemýšlet, je známá otázka transformace sociálního pojištění a jeho oddělení od státního rozpočtu. Domnívám se, že by toto oddělení bylo dobré. A to přinejmenším ze tří důvodů. Za prvé by se tím zcela jednoznačně zdůraznilo, že důchody nejsou nějakým darem, který poskytuje stát občanům, ale že to jsou peníze, které si občané střádají sami pro sebe, aby měli z čeho žít, až nebudou pracovat, a kterými si vzájemně pomáhají: Ti pracující platí těm, kteří už nepracují, aby jim zase platili ti, kteří budou pracovat, až oni sami už nebudou výdělečně činní. Za druhé by se tím navždy vyloučila všechna podezření, že část peněz ze sociálního pojištění užívá stát pro jiné účely. Za třetí by se tím umožnilo příslušnému státnímu fondu, aby získané prostředky způsobem zcela bezpečným a zákonem stanoveným rozmnožoval, což by se posléze mohlo obracet ve prospěch příjemců důchodů. Proč nevyužít i v této oblasti možností, které nabízí tržní prostředí?

Dámy a pánové, myslím, že Poslanecká sněmovna i vláda si dobře uvědomují, které další, jemnější systémové změny v našem hospodářství je třeba dělat, aby se ty, které už byly provedeny, skutečně účinně zhodnotily. Připravují se, jak známo, další kroky na cestě k plné směnitelnosti naší koruny. Uvažuje se o tom, jak zprůhlednit a zpřehlednit finanční a kapitálový trh, jak podpořit export, který v případě naší země bude mít vždycky zásadní význam, jakými nástroji - tržnímu prostředí přiměřenými - podpořit hospodářsky růst a restrukturalizaci a modernizaci našich podniků, jak přispět k tomu, aby se přicházející kapitál proměňoval do investic tak říkajíc skutečný a viditelný, jak usnadnit život drobným, začínajícím podnikatelům, této páteři sociálně stabilní a prosperující společnosti.

A přece tu je něco, na co se trochu zapomíná. Dík rozsáhlé, dobře koncipované a hlavně rychlé privatizaci se podařilo, že většina našich podniků má už své, konkrétní soukromé vlastníky. Zdá se mi ale, že nestačí, když to prostě konstatujeme a dál se o nové vlastníky nezajímáme. Vždyť většina donedávna státního majetku patří jednotlivým akcionářům, kteří byli svého času velmi hlasitě osloveni investičními fondy. Kdo je ale oslovil od té doby? Nelze se za tohoto stavu věcí příliš divit, že většina lidí chápe své akcie prostě jen jako jakési losy a neuvědomuje si dostatečně, že se stali vlastníky, kteří nesou za své vlastnictví i určitou odpovědnost. Znovu a znovu by se tedy mělo občanům vysvětlovat, že jako držitelé akcií mají dvě základní možnosti: Buď své akcie prodávat a přispět tím k určité koncentraci, a tím i zjednodušení a zpřehlednění vlastnictví, a nebo hledat způsoby, jak svá vlastnická práva naplňovat a přijímat tak spoluodpovědnost za rozvoj vlastněných podniků. Smyslem kuponové privatizace přece nebylo vytvořit nějakou jinou formu anonymního všelidového vlastnictví, ale naopak všem, kteří o to mají zájem, umožnit účast na rozhodování a hospodaření a strategii konkrétních podniků. Není mým úkolem vymýšlet způsoby, jak posílit osobní vazbu mezi DIKy a podniky, cítím však, že něco by se v této věci mělo udělat, nemají-li managementy, investiční fondy a banky hrát roli jakýchsi zvláštních pseudovlastníků privatizovaných podniků a nemají-li se milióny drobných akcionářů považovat zase jen za pouhé pozorovatele dějů, na něž nemají žádný vliv.

S vlastnictvím souvisí i problém ukončení restitucí. Toto téma se podobá brouku potápníkovi: Periodicky se vynořuje nad hladinu, aby se po nějakém čase zase vytratilo do neznáma. Kdekdo říká, že je nevyhnutelně nutné konečně proces restitucí uzavřít a vlastnické vztahy tím dále stabilizovat, ale o tom, co a komu se ještě má vrátit, zřejmě dodnes žádná valná shoda nepanuje. Dokud ale nebude tento problém dořešen, nemáme právo říkat, že naše reforma skončila. Nejhorším možným způsobem vlastnictví je totiž vlastnictví nevyjasněné či blokované. Přimlouvám se proto, abyste nedovolili tomuto broukovi potápníkovi opětný návrat pod hladinu.

Stát v tržních poměrech nemůže řídit podniky, radit jim, co mají dělat, či vymýšlet konkrétní směry vývoje jednotlivých odvětví. Na tom se asi shodujeme všichni. O čem se vedou spory, je něco jiného: Do jaké míry má či nemá mít stát v určitých vybraných oblastech, které bezprostředně souvisejí s veřejným zájmem, či se strategickými zájmy země, nějaké koncepce, či nikoliv. Slovo koncepce má dnes špatný zvuk, a když ho někdo použije, hned se na něho vrhá sbor propagandistů, obviňujících ho ze socialistických spádů. Myslím, že bychom se měli od tohoto planého ideologismu oprostit a začít konečně o tomto tématu hovořit věcně. Mít koncepci není žádná hanba. Jde jen a jen o to, jaká ta koncepce je.

Dovolím si uvést jediný příklad: Centrální nervový systém nejen celého našeho hospodářství, ale i vůbec našeho pozemského pobývání se skládá ze tří složek: energetiky, dopravy a spojů. Dva z těchto subsystémů - energetika a doprava - bezprostředně ovlivňují životní prostředí, tedy oblast, která je evidentně veřejným statkem či zájmem a jejíž dobrý rozvoj, jak je obecně známo, tržní prostředí samo o sobě nezajistí. Neumím si tudíž představit, že by stát neměl mít v celé této oblasti svou jasnou a dlouhodobou koncepci. Taková koncepce musí přesahovat plány jednotlivých resortů, musí vycházet ze zhodnocení stavu naší země, jejího hospodářství, jejích zdrojů, jejích dlouhodobých strategických zájmů, včetně zájmů zahraničně politických, musí být jasná, jednoduchá, všem srozumitelná. Nebude-li mít legislativa k dispozici - jako své orientační vodítko - takovou koncepci, pak bude nucena trvale improvizovat. Uvedu jen několik málo otázek, na něž by tato koncepce měla odpovídat.

Například: Jak přimět společnost a hospodářství k větším úsporám energie, tomuto základnímu úkolu moderní doby? Nepochybně asi odvážnou, i když zajisté postupnou a diferencovanou liberalizací cen energie. Ale to samozřejmě nestačí. Určitě lze přemýšlet o systémových opatřeních, ať už v oblasti daňové, úvěrové či jiné, která by podpořila různé moderní programy směřující k úsporám energie, od úsporných průmyslových technologií až po výrobu úspornějších spotřebičů a těsnících systémů. Myslím, že bychom se měli definitivně rozloučit se zděděnou ideou, že křivka hospodářského růstu musí být věrně kopírována křivkou růstu spotřeby energie.

Nebo: jakými legislativními či ekonomickými nástroji přimět energetiku a vůbec průmysl, aby volily technologie, které nejméně ničí životní prostředí? Jsem hluboce přesvědčen, že nestačí investovat miliardy do odstraňování následků, které napáchají zastaralé technologie. Proč špinit vzduch a vodu a pak je nákladně čistit, když už dnes existují technologie, které je nejen nešpiní, ale které jsou i výkonnější? Příklad: odlučovací zařízení u tepelných elektráren jsou nesmírně drahá a modernější technologie schopné získat z paliva nepoměrně víc energie a dovést průmysl ke vskutku ekologickému chování. Způsobit nejprve dětem v severních Čechách dýchací potíže a pak jim zaplatit krátkodobou rekreaci na čistém vzduchu není žádné perspektivní řešení. Rovněž by mělo být obecně známo, jakým způsobem stát hodlá umožnit či usnadnit rekultivaci krajiny, kterou zničila těžba uhlí či jiných nerostů, a odstraňovat škody na vegetaci, které způsobily nejrůznější emise.

Nebo další otázka: jak budeme podporovat decentralizaci výroby energie a využívání jejích alternativních zdrojů? Proč by nemohl stát poskytnout daňové úlevy nebo dokonce prázdniny všem začínajícím soukromým výrobcům čisté energie, například budovatelům malých vodních elektráren? Vím, že nás to asi nezachrání, bylo by to ale důležité znamení, jímž by stát dával najevo celé společnosti, že mu na životním prostředí vskutku záleží. Jsem si jist, že peníze, o něž by přitom přišel na daních, by se mu mnohonásobně vrátily, byť opět nepřímo. Například tak, že zájem veřejnosti o životní prostředí by se neomezoval na občasné protesty ekologických iniciativ, ale promítal by se do konkrétní podnikatelské činnosti.

Takových a podobných otázek, ať už se týkají ekologie, energetiky, dopravy či jiných oblastí hospodářského života, bychom si mohli položit mnoho. Odpovědi na ně musíme hledat všichni a společně. Teď o tom mluvím jen ve snaze rehabilitovat sám princip koncepční práce, přihlížející ke komplexnějším a globálnějším souvislostem různých jevů a úkolů. Jsem hluboce přesvědčen, že fáze, do níž vstupujeme, se bez toho neobejde. Půjde-li, jak jsem řekl úvodem, v nadcházejících letech o jemnější otázky samotného charakteru našeho státu, pak bude skutečně třeba všímat si v zesílené míře nejen obecných makroekonomických ukazatelů a systémových principů, ale i samotného konkrétního obsahu našeho hospodářského života a jeho dlouhodobých perspektiv, jakož celého pestrého souboru vlivů, které mohou v budoucnosti významně zhoršovat nebo naopak zlepšovat onu těžko uchopitelnou věc, které se říká kvalita života.

Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, náš stát neměl možná nikdy ve 20. století tak velkou šanci, že se bude v mírovém a bezpečném prostředí spořádaně vyvíjet, vzkvétat a umožňovat všem svým občanům - v míře, v jaké něco takového vůbec může nějaký stát umožňovat - aby žili vskutku spokojeně. První republika se musela potýkat s mnohými problémy, které dnes nemáme, a ocitala se ve veskrze nestabilním prostředí, ovlivňovaném jednou rodící se totalitou a zplodivší totalitu jinou, která ji posléze zničila. Naše poválečná republika byla tragicky ochromována tím, že stalinský Sovětský svaz na ni vykonával stále větší tlak, opíraje se přitom o množství svých zdejších přisluhovačů, jakož i o množství lidí, kteří otřeseni 2. světovou válkou hledali v nabízené socialistické utopii novou naději. Dnes je situace radikálně jiná: západní Evropa se nezmítá ve zmatcích, je stabilní, prosperuje a postupně se sjednocuje na demokratických a občanských principech. Demokracii budují - některé s většími problémy, některé s problémy menšími - i všechny státy donedávna komunistické. Česká republika nemá vážné problémy vnitřní ani ji nikdo zvenčí bezprostředně neohrožuje. Kdykoli si toto postavení a tyto naše šance připomenu, začnu se divit, proč je náš politický život poznamenán takovou nervozitou, tolikerým soupeřením, prestižním bojem o teritoria vlivu, vzájemnou nedůvěrou a různými typy nového ideologismu.

Revoluční či porevoluční euforie se nevrátí a vrátit nemůže a nemá valného smyslu na ni nostalgicky vzpomínat a žehrat na dnešní poměry. Smysl má něco jiného: usilovat, aby se v politickém životě šířil skutečný smysl pro hodnoty, jimiž se chceme řídit, vůle se dorozumět, vzájemné pochopení, dobrá nálada. Všichni, kteří jsme se tak náhle ocitli v politice, si asi pořád ještě málo uvědomujeme, jak velký vliv má naše chování na celkovou atmosféru života u nás. Budeme-li pořád mluvit jen o penězích, nebudou se lidé starat o nic jiného než o peníze. Budeme-li předvádět apatický vztah k zákonu, bude k němu lhostejná i společnost. Nebude-li nám vadit, že porušujeme své sliby, budeme přispívat k tomu, že je budou porušovat i ostatní. Nebude-li nám vadit, že nejrůznější aféry či aférky nejsou nikdy pořádně objasněny, ukončeny, a nejsou z nich vyvozeny důsledky, pak se zasloužíme o obecné šíření apatie. Nebudeme-li k sobě laskaví a ohleduplní a nebudeme-li si navzájem nepředpojatě naslouchat, pak stěží něco takového můžeme očekávat ve veřejném životě jako celku. Ano, politici jsou od toho, aby uskutečňovali demokraticky projevenou vůli občanů, a nikoli od toho, aby jim něco vnucovali. Nicméně pochybuji o tom, že většina voličů dala svůj hlas přízemnímu hašteření.

Věřím, že nová etapa, do níž vstupujeme a v níž budeme muset - nehnáni už časem - v klidu, věcně a postupně vytvářet konkrétnější obrysy naší nové státnosti, znovu a přesněji artikulovat její vůdčí ideje i své dlouhodobé cíle, bude provázena i lepší atmosférou politického života. Bez toho si ostatně ani neumím představit, že bychom se mohli dobře zhostit úkolů, které nás čekají.

Naše společenství má mnoho rozmanitých tradic, lepších i horších. Jedna z našich dobrých tradic, na kterou by měla podle mého názoru navázat i naše dnešní politika, je úcta k pravdě, k jedinečné lidské bytosti, k její svobodě, víra v univerzální hodnoty, ochota jim nezištně sloužit, pokora před zázrakem světa a v neposlední řadě dobrá mysl.

Přeji vám mnoho úspěchů ve vaší další práci pro naši zemi a přeji vám hodně dobré mysli!

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu prezidentu Václavu Havlovi za jeho projev. Budeme rádi, když setrvá tak dlouho, jak mu to dovolí jeho program. Nyní vyhlašuji dvacetiminutovou přestávku. Budeme pokračovat v 16.27 hodin.

(Jednání přerušeno v 16.07 hodin.)

(Schůze opět zahájena v 16.32 hodin.)

Předseda PSP Milan Uhde: Mám před sebou na stole písemnou přihlášku pana poslance Grosse, který se hlásí jako předseda poslaneckého klubu České strany sociálně demokratické. Předpokládám, že chce promluvit ještě dříve, než otevřeme třetí bod. Je tomu tak, pane poslanče? (Ano.) V tom případě jako předseda klubu máte samozřejmě právo promluvit kdykoliv a toto právo vám nechci a ani nemohu upřít. Pan poslanec Stanislav Gross, předseda poslaneckého klubu České strany sociálně demokratické v Poslanecké sněmovně. Ostatní prosím o klid.

Poslanec Stanislav Gross: Vážený pane prezidente, pane předsedo, vládo, kolegyně a kolegové, nechtěli bychom, aby se z nesmírně cenného projevu pana prezidenta republiky stalo politikum, na kterém se bude ta či ona politická strana profilovat a získávat politický kapitál. Myslíme si totiž, že smysl slov pana prezidenta byl přesně opačný. Byl to podle našeho názoru apel na větší odpovědnost nás všech vůči vlasti a vůči občanům našeho státu. Byl to apel na potlačení vlastních partikulárních zájmů stranických i osobních.

Chápeme slova pana prezidenta jako apel na všechny politické strany, nás poslance i jednotlivé občany, aby svět a život chápali šířeji a i přesto, že dnešní životní styl je náročný si uvědomili, že existují sféry, které nemají jednoznačné položky má dáti, dal a přesto jsou nesmírně důležité pro život náš i následujících generací.

Myslíme si, že je normální, když na konkrétní kroky budou mít různé politické subjekty různé názory. Myslíme si dokonce, že je to tak správné a užitečné. Důležité však je, abychom měli společný cíl. Tím cílem by měla být fungující demokratická společnost s vysokým stupněm decentralizace, spoluzodpovědnosti a solidarity. A na uskutečnění takovéhoto cíle se chce sociální demokracie podílet.

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu poslanci Stanislavu Grossovi. Nevidím žádného předsedu, že by se hlásil o slovo, a proto přistupuji k bodu 3. Je to

Předloženy vládní návrh jste obdrželi jako sněmovní tisk 1291. Odůvodní ho sněmovně ministr zahraničních věcí pan Josef Zieleniec. Prosím ho, aby se ujal slova.

Ministr zahraničních věcí ČR Josef Zieleniec: Vážený pane prezidente, vážený pane předsedo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, před krátkým časem předložila vláda Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky návrh na vyslovení souhlasu s přístupem České republiky ke Všeobecné dohodě o výsadách a imunitách Rady Evropy a k protokolu k dohodě a s ratifikací protokolů č. 2, 4, a 5 k dohodě. Dnes před vás předstupuji se žádostí, abyste tento souhlas vyslovili.

K dnešnímu dni je smluvní stranou dohody a dodatkové dohody 28 států. Ze států střední a východní Evropy už k těmto dvěma dokumentům přistoupilo Bulharsko, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Slovinsko. Smluvní stranou druhého protokolu je také 28 států, čtvrtého protokolu 25 států a pátého protokolu zatím jen 13 států.

Výsady a imunity obsažené v dohodě a v na ni navazujících dokumentech nejdou nad rámec výsad a imunit zakotvených v Úmluvě o výsadách a imunitách OSN z roku 1946, k níž Česká republika přistoupila v roce 1955. Přijetím tohoto návrhu bude představitelům statutárních a smluvních orgánů Rady Evropy, ale i představitelům České republiky umožněno plné požívání výsad a imunit, které jsou nezbytné k výkonu jejich funkcí. Dovolte mi proto, abych se o nich nyní alespoň krátce zmínil.

Dohoda se vztahuje, jak jsem už řekl, na statutární orgány Rady. Zajišťuje tedy požívání imunit a výsad představitelům členských států ve výboru ministrů a poslancům Parlamentního shromáždění. Dále pak generálnímu tajemníku, jeho náměstku a dalším úředníkům Rady Evropy. Subjekty dohody jsou i představitelé členských států při oficiálních jednáních v orgánech Rady Evropy. Podle dohody je Rada Evropy v členských zemích právnickou osobou a může proto nabývat a zcizovat movitý a nemovitý majetek a má způsobilost vystupovat před soudy. Jedná se o běžný režim diplomatických výsad a imunit, jaká Česká republika přiznává výše zmíněnou úmluvou OSN.

Jestliže jsem hovořil o statutárních orgánech Rady, pak protokoly č. 2, 4, a 5 upravují funkční výsady a imunity členů Evropské komise a soudců Evropského soudu pro lidská práva. Tyto subjekty požívají při výkonu svých funkcí imunity vůči zatčení nebo vazbě a vůči řízením kteréhokoliv druhu. Požívají také výhod v oblasti cel a devizových limitů. Členové komise a soudci soudu jsou navíc osvobozeni od zdanění platů a jiných příjmů.

Přístup k dohodě a protokolu a souhlas s ratifikací protokolů č. 2, 4, a 5 budou mít dopad na státní rozpočet pouze v ad hoc případech osvobození od daní, cel a poplatků subjektů, na které se vztahují. Samotné připojení se k dohodě a protokolům nebude vyžadovat legislativní změny.

Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, nedávno jste projednali a vyslovili souhlas s ratifikací 11. protokolu k Evropské úmluvě o lidských právech. Zanedlouho se budete zabývat Evropskou úmluvou pro zabránění mučení a protokoly k ní. Předkládaný návrh je jedním z dalších kroků České republiky v rámci celkové koncepce zapojování se do smluvních mechanismů Rady Evropy. Je nezbytným předpokladem pro plynulý výkon diplomatických styků s touto organizací. Doporučuji vám proto a žádám vás, abyste s předloženým návrhem vyslovili souhlas. Děkuji vám za pozornost.