Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji.
Dávám slovo společnému zpravodaji
poslanci Jozefovi Wagnerovi, aby odůvodnil předloženou
společnou zprávu výborů, kterou jste
obdrželi jako sněmovní tisk 1340.
Poslanec Jozef Wagner: Vážený pane předsedo,
vážený pane předsedající,
vážený pane místopředsedo vlády
a ministře financí, dámy a pánové,
nejdříve mi dovolte, abych úvodem sdělil
sněmovně svůj etický problém
jako zpravodaje a poslance, který má jiný
názor na některé věci a chce přitom
dostát povinnostem zpravodaje. Z tohoto důvodu se
nebudu ve zpravodajské zprávě zabývat
§ 42 a přihlašuji se k této věci
do rozpravy.
Dovolil bych si upozornit, že společná zpráva
je předkládána tak, že projednání
návrhu novely bylo přikázáno výborům
ústavně právnímu, rozpočtovému,
hospodářskému a zemědělskému.
Návrh projednaly všechny, avšak usnesení
bylo přijato pouze výborem ústavně
právním a rozpočtovým. Domnívám
se, že zdůraznit tuto skutečnost bylo nezbytné
i vzhledem k tomu, co zde říkal pan ministr v souvislosti
s návrhem vložit za dosavadní bod 15 nový
bod, který stanoví procesní lhůty
pro jisté aspekty daňového řízení,
ale stanoví je tak, že vlastně stát
- pokud jeho zaměstnanec z jakýchkoli důvodů
nesplní povinnost - bude dotčen lhůtou tak,
že propadnutí bude v jeho neprospěch. To je
špatné, protože vlastně nastává
situace, že nečinnost může přijít
nejen z důvodů zcela nezávislých na
věcech, tzn. náhodně, ale může
přijít i organizovaně a záměrně
a dokonce úplatně.
Zcela se shoduji s názorem pana ministra a tento návrh
nepovažuji za návrh, který by měl být
zařazen do platného znění zákona.
Domnívám se, že rozprava k této věci
může jít v mezích, že lhůty
jsou potřebné, ale nemůže to být
blokováno onou poslední větou, která
ze lhůty činí velmi nebezpečný
nástroj náhody.
Jinak se domnívám, že pan ministr v úvodním
slově - jak je jeho dobrým zvykem - mluvil o všem,
co je podstatné, takže zpravodaji nenechal příliš
velký prostor. Ten zbývající prostor
bych chtěl využít pouze k tomu, abych upozornil,
že tato procesní norma má velkou souvislost
nejen s tím, jaké náklady na náš
daňový systém uplatníme, co nás
výběr daní bude stát, ale že
toto se odvozuje též z toho, jak novelizujeme hmotně
právní daňové normy. Mám za
to, že v těchto novelizacích se začíná
rýsovat něco, čemu by se mělo včas
zabránit a včas postavit vědomě a
organizovaně vedenou hráz, v podstatě velmi
jednoduchou. Kompetentní ministerstvo, možná
ve spolupráci s rozpočtovým výborem,
by mělo posoudit koncepci a fungování nové
daňové soustavy, posoudit k jakým změnám
došlo, jak často dochází k výjimkám,
jak často se z obecných ustanovení poskytují
výjimky, jejichž kontrola ztěžuje a zdražuje
práci daňových úřadů,
která by i bez toho byla dosti drahá a která
i tak je dosti náročná.
Domnívám se, že zavedení daňové
soustavy provází tento velmi nepříjemný
jev a myslím si, že by se to mělo učinit
nejdříve předmětem jednání
rozpočtového výboru a pak předložit
sněmovně jakési koncepční řešení,
aby daňový systém nebyl předmětem
nadbytečných novelizací vedoucích
vlastně k tomu, že původní úmysl
zákonodárce je dnes a denně ničen
stovkami nových změn, které upravují
poměry jen části populace nebo části
podnikatelů a to tak, že tyto výjimky velmi
ztěžují daňovou správu.
Považoval jsem za důležité toto stanovisko
říci, i když se nedomnívám, že
patří tak zcela do zpravodajské zprávy.
Domnívám se, že zpravodajská zpráva
akceptovala všechny návrhy, které byly v rozpravě
ve výborech a usneseních přijaty, a že
není důvodu sdělovat žádné
další podrobnosti k jednání těch
výborů, které nepřijaly k uvedenému
vládnímu návrhu usnesení. Děkuji
za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji.
Otevírám rozpravu, do které se přihlásili
poslanci Vorlíček, Fischerová, Hirš,
Frommer, Recman, Gross, Mandelík a Wagner. Prosím
prvního z nich, pana kolegu Vorlíčka, aby
se ujal slova. Připraví se paní kolegyně
Fischerová.
Poslanec Zdeněk Vorlíček: Vážený
pane předsedající, vážení
členové vlády, dámy a pánové,
vládní návrh novely zákona č.
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků
ve znění pozdějších předpisů
v obecné části důvodové zprávy
tvrdí, že tato procesní norma, podle níž
jsou daně spravovány (až na detaily řešené
novelou), vyhovuje potřebám správy daní.
Spokojenost ministerstva financí s daným stavem
jde až tak daleko, že toto ministerstvo navrhuje skoncovat
s přípravou na zavedení majetkových
přiznání a tento institut ze zákona
o správě daní a poplatků vypustit.
Nemyslím si, že náš daňový
systém funguje dobře. Za jeden ze signálů
může sloužit mimo jiné to, že se
nenaplnil předpoklad letošních daňových
příjmů ve výši 16 miliard korun.
Pokud daňový systém není schopen přinutit
podnikatelskou sféru platit náležitě
daně bez miliardových výpadků s vědomím,
že neplacení daně je krádež stejná,
jako třeba zpronevěra v bance, pak spokojenost s
takovým systémem je podle mého mínění
projevem nesvědomitosti. Jsme v situaci, kdy odhady šedé
ekonomiky v České republice se pohybují podle
předsedy Českého statistického úřadu
okolo 10 - 15% podílu na hrubém domácím
produktu a méně optimističtí experti
hovoří o 20%. Odhady daňových úniků
dosahují až 30 miliard korun.
Jestliže za této situace ministerstvo financí
argumentuje, jak odbouráním zavádění
majetkových přiznání ušetříme
státní kase 550 mil. Kč, pak jde o čirou
demagogii. Falešně mi zní i argument o problematičnosti
kontroly věcné správnosti majetkových
přiznání za situace, kdy česká
vláda v jiném případě, v připravovaném
zákonu o sociální pomoci, podle mých
informací klidně kontrolu majetkových poměrů
navrhuje. Patrně jednou z nevyhlášených
programových zásad české vlády
je, že na chudý lid musí být přísnost,
zatím co na jednání vyšších
příjmových vrstev chce oko vlády pohlížet
s velikou tolerancí.
Krátce řečeno, v důvodové zprávě
předkladatel účelovým způsobem
zveličuje potíže spojené s realizací
ustanovení o majetkových přiznáních
a bagatelizuje význam těchto přiznání.
Můj pohled na majetkové přiznání
je jiný. Jestliže totiž máme doposud daňový
systém, v němž sice existuje daň z příjmů
a daň z nemovitostí, ale v podobě, která
nenutí a ani neumožňuje finančnímu
úřadu zkoumat, zda za rok podnikateli k rekreační
chatě nepřibyly dva činžáky,
mercedes a balík akcií TELECOMU a zda to bylo pořízeno
ze zdaněných příjmů, pak takový
daňový systém potřebuje zavést
majetkové přiznání jako sůl.
O příkladu Dánska budu mluvit za chvíli.
Při dříve uvedeném způsobu
argumentace je předkladateli každý prostředek
dobrý, včetně polopravd typu, že obdobná
majetková přiznání byla zavedena pouze
v Maďarské republice a Slovenské republice.
Takto formulované tvrzení musím považovat
za nepravdivé a argumentaci na něm založenou
za nekorektní. Korektní informace zní, že
majetková přiznání jsou ve světě
běžná. Namátkou zmíním
Spolkovou republiku Německo, Spojené stáry
severoamerické, Dánsko, a tak bych mohl pokračovat
a končit někde Indií.
Je pravda, že se většinou přiznání
podávají v souvislosti s daní z majetku,
zároveň však slouží ke kontrole
daně z příjmu. Chci zdůraznit, že
např. ve Spolkové republice Německo a jinde
majetkové přiznání předkládají
finančnímu úřadu fyzické osoby
i podniky a nikoho tam ani nenapadne lamentovat nad neproveditelností
takového úkolu. Že se o tvrzení, že
majetkové přiznání bylo zavedeno jen
v Maďarsku či na Slovensku dá s úspěchem
pochybovat, dokazuje i příklad zmiňovaného
Dánska, kde je přiznání k majetku
přílohou k běžnému daňovému
přiznání příjmu, aby byl finanční
úřad ročně informován o přírůstku
majetku a příjmů, neboť příjem
v daném roce a čistý majetek v daném
roce jsou zde předmětem daně. Konec konců
pro případy využití majetkových
přiznání není třeba běhat
po celé zeměkouli, stačí se vrátit
do naší historie, kdy po vzniku České
republiky dr. Rašín prosadil zákon o soupisu
majetku, aby zametl s podvodníky a naučil daňové
poplatníky ctít daňové zákony.
Takže shrnuji. Za prvé. Správnost přiznané
daně z příjmu nelze účinně
kontrolovat, nemůže-li finanční úřad
porovnat příjmy s pohybem majetku. Proto se majetkové
přiznání, často zároveň
jako podklad daně z majetku, požaduje v řadě
států Evropy, Asie i Ameriky. Majetková přiznání
jsou prvním krokem k tomu, abychom se pořádku
vyspělých zemí začali přibližovat.
Obrovské majetkové přesuny při privatizaci
a každodenní zkušenosti českého
občana s podvody, korupcí a daňovými
úniky, které tento děj provázejí,
se promítly do výsledku sociologického průzkumu
v prvním pololetí t. r., v němž 41%
občanů prohlásilo, že česká
vláda tyto problémy řeší "spíše
špatně" a 48% dokonce souhlasilo s formulací,
že je řeší "velmi špatně".
Navrhovat za této situace vypuštění
institutu majetkových přiznání je
od ministerstva financí dost podivný postup. Tím
by se totiž posílila tendence, aby v daňové
morálce a legalizaci výnosů z trestné
činnosti ČR oproti vyspělým státům
zůstala Augiášovým chlévem.
Za druhé, aby finanční úřady
nebyly zavaleny majetkovými přiznáními
od osob, jejichž majetek a příjmy jsou jen
průměrné, to lze řešit ne rušením
majetkových přiznání, ale v souladu
se zkušeností vyspělých států
stanovením limitní hodnoty, do jejíž
výše je majetek osvobozen od povinnosti být
uváděn v prohlášení o majetku.
Z uvedených důvodů navrhuji vypustit v bodě
55 novely zákona slova "§ 42 se vypouští"
a nahradit je v tomto bodě zněním: "§
42 odst. 8, nové znění druhé věty:
majetek uvedený v odst. 7 písm. a) se do přiznání
uvádí, přesahuje-li souhrnná hodnota
3 miliony korun a majetek uvedený v odst. 7 písm
b) a c) se pak uvádí jen tehdy, činí-li
jeho souhrnná hodnota více než 1 milion korun."
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se
ujme kolegyně Fischerová, připraví
se kolega Hirš.
Poslankyně Eva Fischerová: Pane místopředsedo,
vážený pane předsedo, pane ministře
financí a pane místopředsedo vlády,
dovolte mi předložit k předkládanému
vládnímu návrhu zákona, kterým
se mění a doplňuje zákon ČNR
337/92 Sb., o správě daní a poplatků,
jeden doplňující návrh.
V bodě 23, v § 24 odst. 1 za bod b) navrhuji vložit
nový bod c): "soudům údaje o výši
příjmů a výdajů jednotlivých
osob majících příjmy z podnikání
a z jiné samostatné výdělečné
činnosti, z kapitálového majetku, z pronájmu
a ostatních příjmů pro účely
rozhodnutí o výživném na nezaopatřené
dítě".
Ostatní body přečíslovat v abecedním
sledu. K tomuto návrhu mě, vážený
přítomní, vedou především
problémy života osamělých rodičů.
Osoba povinná ve věci placení výživného
velmi často úspěšně tají
svůj příjem, pokud samozřejmě
není zaměstnancem. Brání tak soudnímu
stanovení výživného na nezaopatřené
dítě. Všichni velmi dobře známe
po dlouhou dobu bezvýchodné soudní spory,
na které doplácí nejen nekompletní
rodina, ale především dítě, které
v těchto situacích je prakticky vždy bez viny.
Uvažme prosím, že brzy budou vánoce, a
pokusme se těmto rodinám pomoci. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se
ujme kolega Hirš, připraví se kolega Frommer.
Poslanec Pavel Hirš: Vážený pane
předsedající, vážený pane
místopředsedo vlády, tentokrát přednesu
pouze jediný pozměňovací návrh,
čímž chci pana ministra potěšit,
a sice k § 42.
Jsem názoru, že přece jen do jisté míry
musíme upravit nabývání majetku a
víme, že to souvisí s praním špinavých
peněz.
§ 42 uvedeného zákona upravoval přiznání
právě k majetkové podstatě jako takové.
Tento institut byl zapracován do uvedené právní
normy proto, aby byly vytvořeny základní
podmínky pro evidenci majetkových přírůstků
v určitých časových pásmech
a následně i kontrolu toho, zda byly pořízeny
ze zdaněných příjmů s tím,
že pokud nebude přiznání daní
podrobených prostředků prokázáno,
bude doměřena daň z příjmů.
Cílem tedy bylo, jak už jsem řekl, zamezit
daňovým únikům, eventuelně
praní špinavých peněz.
Poznatky ze stávající praxe ukazují,
jak citelně chybí obdobná legislativní
úprava umožňující zkoumat způsob
nabytí majetku. Často mnohamiliónové
částky hrazené v hotovosti plynou z nejasných
zdrojů a příslušné státní
orgány ani nemají nástroj opravňující
je tento zdroj peněz zkoumat. Na druhé straně
není pochyb o tom, že uplatnění uvedeného
paragrafu v praxi by nebylo bez problémů či
nároků na finanční prostředky
k jeho zavedení. Od prvopočátku však
význam tohoto nástroje byl zřejmě
podceňován. Pro nepřipravenost bylo nutno
posunout termín podání prvních přiznání
z roku 1993 na rok 1995, a v současném návrhu
je dokonce uvažováno s jeho zrušením,
aniž by byl zároveň předložen jiný
konkrétně propracovaný návrh zjištění
výše stanoveného cíle.
Za této situace doporučuji ponechat § 42 v
platnosti s následujícími úpravami.
1) § 42 odst. 5 pozměnit takto:
Přiznání se podává vždy
do 31. května podle stavu k 1. lednu roku, v němž
se přiznání podává. Poprvé
se přiznání podává v roce 1995
výjimečně v termínu do 31. 10. 1995,
dále pak v řádném termínu vždy
po třech letech. Přiznání se podává
správci daně místně příslušnému
ke správě daní z příjmu.
2) § 42 odst. 7 pozměnit takto:
Přiznání k majetku musí obsahovat
jmenovitě
a) věci movité,
b) majetková práva a jiné majetkové
hodnoty.
Nemovitý majetek nebude do daňového přiznání
zahrnován.
Poznámka: finanční úřady využijí
data z přiznání daní z nemovitostí
běžným způsobem.
3) § 42 odst. 8 pozměnit takto:
Majetek uvedený v odstavci 7 se ocení cenou obvyklou
s tím, že přiznání k majetku
se podává pouze tehdy, přesahovala-li souhrnná
hodnota částku 3 miliónů korun.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se
ujme kolega Frommer, připraví se kolega Recman.
Poslanec Alfred Frommer: Pane předsedo, pane předsedající,
páni ministři, velmi stručně přednesu
pozměňovací návrhy bez dalších
komentářů.
Navrhované znění § 2 odst. 3 doplnit:
..., přitom jsou vázáni svým dříve
vyjádřeným právním názorem,
pokud je pro daňový subjekt výhodnější.
Krátké odůvodnění: v případě,
že se daňový subjekt informuje u správce
daní na své záležitosti, není
správce daně povinen mu podat informaci, jak postupovat
v jeho případě v souladu s příslušným
zákonem. Pokud je mu přesto poskytnuto písemné
či ústní stanovisko, které se později
ukáže jako nesprávné, není správce
svým výkladem vázán a veškeré
důsledky, včetně penále, nese daňový
subjekt, přestože byl finančním úřadem
uveden v omyl. Pouze v případě vadného
rozhodnutí, což v těchto případech
prakticky nepřipadá v úvahu, může
daňový subjekt uplatnit náhradu škody
ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu
státu nebo jeho nesprávným postupem, ale
s velice nejistým výsledkem, neboť správce
daně posuzuje důkazy podle své úvahy
- § 2 zákona, a lze soudit, že má právo
i na chybné úvahy.
Původní znění § 41 odst. 4, tedy
za další:
Dodatečné daňové přiznání
nebo hlášení daňové povinnosti
nižší, než jak byla daňovým
subjektem přiznána nebo správcem daně
vyměřena, lze podat jen tehdy, je-li to výslovně
stanoveno buď jiným daňovým zákonem
nebo v případech vymezených v § 102
b).
§ 46 odst. 7:
Zjistí-li správce daně po vyměření
daně, že tato stanovená daňová
povinnost je nesprávně nižší oproti
zákonné daňové povinnosti, dodatečně
daň vyměří ve výši rozdílu
mezi daní původně vyměřenou
a daní stanovenou, a to dodatečným platovým
výměrem a takto dodatečně stanovenou
daň současně předepíše.
Navrhované znění § 41 odst. 4:
Dodatečné daňové přiznání
nebo hlášení na daňovou povinnost nižší
než jak byla daňovým subjektem přiznána
nebo správcem daně vyměřena, lze podat
do lhůty promlčení daně.
§ 46 odst. 7:
Zjistí-li správce daně po vyměření
daně, že takto stanovená daň je nižší
nebo vyšší oproti zákonné daňové
povinnosti, dodatečně daň vyměří
ve správné výši a takto dodatečně
stanovenou daň současně předepíše.
Opět krátké odůvodnění:
zákon o správě daní je koncipován
tak, že daň je povinen si každý daňový
subjekt sám vypočítat a sám vyměřit
prostřednictvím přiznání dle
§ 46 odst. 5. Pokud se dodatečně zjistí,
že daň byla stanovena nesprávně nižší
a že měla být vyšší, je povinen
daňový subjekt podávat dodatečné
přiznání na vyšší daň
ve smyslu § 41 odst. 1. Pokud to zjistí finanční
úřad, je povinen rozdíl daně dodatečně
vyměřit.
§ 46 odst. 7:
Jestliže se dodatečně zjistí, že
daň byla stanovena nesprávně vyšší
a že daň měla být nižší,
může daňový subjekt v některých
časově omezených případech
a jen u některých daní podat dodatečné
přiznání na nižší daňovou
povinnost. Zjistí-li tento rozdíl finanční
úřad, nesmí rozdíl daně vyměřit
dodatečným platovým výměrem
na nižší daňovou povinnost. Tímto
postupem je založena určitá asymetrie, ve které
se stát snaží zcela logicky vybrat co nejvíce,
disponovat co nejdelší dobu s penězi poplatníka
a v případě jeho chyby mu nic nevrátit.
Tato koncepce je v rozporu s definicí pojmu "správa
daní a poplatků" v § 1 odst. 2, kde se
správou daní rozumí činit opatření
ke správnému a úplnému zjištění
stanovení a splnění daňových
povinností.
Pozměňovací návrh k § 52. Původní
znění:
§ 55 a) - ministerstvo může daň zcela
nebo částečně prominout z důvodu
nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování
daňových zákonů. U příslušenství
daně tak může činit i z důvodu
odstranění tvrdosti. K tomuto prominutí může
dojít v kterémkoli stadiu daňového
řízení.
Navrhované znění citovaného paragrafu
- odst. 1:
Ministerstvo může daň a její příslušenství
zcela nebo částečně prominout z důvodů
nesrovnalostí vyplývajících z uplatnění
daňových zákonů a z důvodů
odstranění tvrdosti. K tomuto prominutí může
dojít v kterémkoli stadiu daňového
řízení.
Kratinké odůvodnění: v této
chvíli není možno postihnout všechny varianty
při uplatňování daňových
zákonů, a proto by měla být dána
možnost takovému státnímu orgánu,
jako je ministerstvo financí, tyto varianty řešit
třeba odpuštěním daně v případě
jejich tvrdosti. Zcela se v tomto bodě shoduji s kolegou
Wagnerem.
Navrhované znění § 63 odst. 8:
Vyměřené množství daně
podle předchozích odstavců nesmí být
vyšší než daňový nedoplatek.
Odůvodnění: při sazbě penále
0,1% denně dojde ke zvýšení příslušenství
daně na úroveň daňového nedoplatku
za necelé tři roky. Do tří let by
stát, reprezentován finančními úřady,
měl učinit kontrolu. Pokud toto nestihne, měl
by nést tyto následky již stát a nikoli
poplatník, který žije v dobré víře
o správnosti vedení svého účetnictví.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se
ujme kolega Recman a připraví se kolega Gross.
Poslanec Svatomír Recman: Pane předsedající,
pane předsedo, přítomní členové
vlády, vážená sněmovno, předkládaný
vládní návrh je již sedmou novelizací
zákona o správě daní a poplatků
od roku 1992, což je značný počet za
dva roky její existence.
Nejdůležitější předloženou
změnou novely je snaha o vypuštění §
42, což je bod 55 předložené novely, který
se týká povinnosti podávat přiznání
k majetku. Přestože základní důvod
tohoto vypuštění, to znamená neznepokojovat
bohaté občany, je zřejmý, i když
zamlčený, je odůvodnění na
první pohled dosti věrohodné. Tato věrohodnost
platí pouze ovšem pro případ plošného
uplatnění navrhovaného v původním
textu a nikdy nerealizovaného. To je v případě,
že by se majetkové přiznání týkalo
všech výdělečně činných
osob.
Domnívám se, že to není účelné.
Nabízejí se dvě varianty postupu: 1. zachovat
povinnost daňového přiznání,
ale vztáhnout ji jen na ústavní činitele,
např. na poslance, ministry, jejich náměstky
a další osoby, zastávající obdobné
státní funkce a úřady, a to na období,
v němž dané osoby uvedené funkce či
úřady zastávají.
Podle druhé varianty je možné vztáhnout
povinnost daňového přiznání
výhradně na osoby samostatně výdělečně
činné s tím, že přiznání
zahrnuje jejich nemovitý majetek, cenné papíry
a vklady v peněžních ústavech, jestliže
jejich hodnota přesáhne např. 3 000 000 korun.
Výšku sumy jsem zvolil proto, aby se netýkala
vlastnictví rodinných domků a kapitálových
vkladů menších podnikatelů.
Smyslem této úpravy by bylo upozornit na případy
prudkého nárůstu majetku a v případě
podezření prověřit jeho původ
finančními orgány. Smyslem je i ztížit
praní špinavých peněz, činit
porušení zákona snáze postižitelným.
Domnívám se, že hlavním kritériem
vypuštění tohoto bodu jsou zde důvody
především politické, nikoliv ekonomické
či právní. Proto se plně stavím
i za vystoupení pana poslance Vorlíčka a
podporuji i pozměňovací návrhy, jak
je přednesl pan poslanec Hirš.
Přesto bych dal ještě třetí možnou
variantu k bodu 55. Doporučuji vypustit bod 55 ze společné
zprávy, to znamená ponechat dosavadní znění,
ponechat tuto možnost zatím v zákoně.
Sporným se rovněž může jevit §
24 odst. 6 - 8, který se týká prolomení
mlčenlivosti správce daně vůči
orgánům sociálního a zdravotního
pojištění ve věci příjmů
a výdajů pojištěnců, a to proto,
že pojišťovny jsou nestátní právnické
osoby a že jejich počet je značný, a
sotva lze zaručit nezneužití údajů
poskytnutých správcem daně. Na druhé
straně pojišťovny tyto údaje ke své
činnosti skutečně potřebují.
Rovněž se to týká i zrcadlového
ustanovení, což je vyjádřeno bodem 33,
týká se to § 34 odst. 6 - 10.
Úprava § 2 odst. 2, což je bod 3 přednesené
zprávy: Nahrazení textu "správného
stanovení daně" výrazem "stanovení
daně tak, aby nebyly kráceny daňové
příjmy", podle mého názoru zhoršuje
původní znění. Daň má
být vyměřena skutečně "správně",
to znamená podle zákona. Zachování
daňových příjmů je sice zájmem
finančních úřadů, ale ne kritériem
správnosti stanovení daně. Zákon musí
dbát nejen na zájem fisku, ale také na zájem
občana, poplatníka, který by mohl být
poškozen, pokud by největším hlediskem
mělo být zachování daňových
příjmů státu. Doporučuji proto
ponechat původní znění. To znamená,
že můj pozměňovací návrh
zní: Vypustit bod 3 z předložené novely
zákona.
Poslední poznámka. Nerozumím v podstatě
úpravě místní příslušnosti
správce daně z převodu majetku. Je to §
4 odst. 8, bod 6 předložené zprávy.
Zde bych měl dotaz na pana ministra Kočárníka:
Kdo bude určovat místní příslušnost,
popř. řešit spory, sporné případy?
V § 4 odst. 8 není totiž řečeno,
kdo rozhodne o tom, který z vyjmenovaných bodů
a), b), c), d) bude v kterém případě
použit.
Všechny najednou samozřejmě použity být
nemohou, protože by pak mohl nastat případ,
kdy si čtyři finanční úřady
činí nárok na správcovství.
Stejně nesmyslné by bylo i určování
podle pořadí, protože bod a), stejně
jako bod b) a c) nemůže odpadnout, a přitom
může dojít k překrývání
těchto bodů.
Domnívám se, že jde o určitý
specifický případ určení správcovství
daně. Ostatní úpravy vycházejí
celkem logicky z duchu tohoto daňového zákona
a celé daňové soustavy. Myslím si,
že drtivá většina z nich je přijatelná.
Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se
ujme kolega Gross, připraví se kolega Mandelík.
Poslanec Stanislav Gross: Pane předsedající,
pane předsedo, dámy a pánové, budu
mít k přednesu dva pozměňovací
návrhy, které jsou ale komplexní, a prosím,
aby o nich bylo hlasováno najednou jako o jednom pozměňovacím
návrhu, neboť jedna část bez druhé
by nebyla logická.
Navrhuji ponechat § 42 v původním znění
se změnou v odst. 8, kde navrhuji v druhé větě
tečku na konci věty nahradit středníkem
a doplnit text: "Jestliže souhrnná hodnota tohoto
majetku činí více než 5 000 000 Kč,
musí osoba povinná současně uvést
zdroj příjmu."
Navrhuji dále nové znění odst. 15
téhož paragrafu, který by zněl: "Vláda
stanoví svým nařízením a) který
majetek jako přihlašovací povinnost je osvobozen;
b) zásady oceňování majetku podle
odst. 8 § 42."
Krátce se pokusím tento návrh odůvodnit.
O § 42 tady již padlo poměrně mnoho slov
i několik pozměňovacích návrhů.
Tento pozměňovací návrh se částečně
liší od záležitostí, které
zde padly, i když všechny návrhy, které
se týkaly § 42 a zazněly od tohoto stolu, podporuji.
Podle nás je nutné maximálně bránit
všem možným formám plus praní špinavých
peněz a také tvorbě nelegálních
majetků, které v současné době
tíží řadu občanů.
Předložili jsme před časem komplexní
návrh zákona, který by tuto problematiku
mohl řešit. Chci upozornit, že to není
konkurenční návrh k zákonu, který
připravuje vláda, spíše by oba návrhy
mohly na sebe navazovat. Pokud mám správné
informace o vládní předloze, ta bude spíše
řešit problematiku do budoucna, ale nebude se příliš
zabývat nelegálními majetky, které
vznikly od roku 1989 do doby současné.
Chci říci, že tento návrh je kompromisní
a odbourává argumenty o velké zátěži
většiny občanů. Ten, kdo majetek nad
tuto částku 5 000 000 korun získal poctivým
způsobem, si myslím, že takovýto návrh
může spíše uvítat, protože
jej ochrání před nepoctivou konkurencí.
Lidé, kterým toto vadit bude a získali majetek
nepoctivým způsobem a kterým bude vadit tento
zákon, nám příliš vadit nemusí.
Pokud jde o návrh stanovit povinnost u majetku převyšujícího
částku 5 000 000 korun prokazovat zdroj příjmu,
navazujeme tímto návrhem na požadavky úmluvy
Rady Evropy z 8. 11. 1990 o praní špinavých
peněz, popř. direktivy Evropských společenství
z 10. 6. 1991 o prevenci využívání finančních
systémů za účelem praní špinavých
peněz.
Pokud jde o změnu v § 42 odst. 15, podle kterého
by mělo stanovit, který majetek je od přihlašovací
povinnosti osvobozen, by měla stanovit vláda; domníváme
se, že stávající znění,
které tuto pravomoc dává ministerstvu financí,
není dostatečné, protože ve svém
důsledku toto rozhodnutí bude mít spíše
politický charakter nežli věcný. Bylo
by mnohem lepší, kdyby o takovéto záležitosti
rozhodla vláda jako celek. Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Prosím
kolegu Mandelíka. Připraví se kolega Wagner.