Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Poslanec Stanislav Gross: Vážený pane předsedo, vážení páni ministři, pane místopředsedo, dámy a pánové, já bohužel s touto odpovědí nemohu souhlasit tak, jak jsem souhlasil s minulou, a doufám, že zdůvodním, proč s ní nemohu souhlasit. Reakci na odpověď pana ministra chci rozdělit do čtyř částí. První z nich se bude týkat mých otázek uvedených v interpelaci pod pořadovými čísly 28 - 31. Na straně 4 odpovědi pana ministra Rumla je psáno, že analýza personálního složení zaměstnanců v pracovním poměru a policistů v resortu ministerstva vnitra, na kterou se dotazujete, je zpracována. Je součástí analytické části návrhu nové koncepce personální práce v mnou řízeném resortu. - Já bych se chtěl zeptat pana ministra vnitra, jestli by tento materiál, který již je v připomínkovém řízení, mohl být poskytnut mně i členům branného a bezpečnostního výboru, protože se domnívám, že pokud takový podle mého názoru zásadní materiál je v současné době v připomínkovém řízení, je dobré, pokud bychom se k němu jako poslanci branného a bezpečnostního výboru mohli vyjádřit dříve, nežli bude vedením ministerstva vnitra schvalován, jak je psáno v další části odpovědi na interpelaci.

Dále pan ministr uvádí ve své odpovědi, že stabilizace situace v Policii ČR je jedním z jeho základních koncepčních záměrů, a trvá již dva roky, kdy byla přijata policejní doktrina tohoto státu. Myslím si, že tento záměr pana ministra se zatím příliš nezdařil, ale to je otázka polemik. V další části jsem ale obviňován z destrukce tohoto koncepčního záměru, tedy z destabilizace situace v Policii ČR.

Vážený pane ministře, domnívám se, že je tomu přesně naopak. Touto interpelací jsem chtěl poukázat na to, že personální práce ve vašem resortu je taková, že jen těžko lze hovořit, že znamená stabilizaci. Obávám se, že znamená spíše věčný stav nejistoty a obavy o to, zda policisté ve vašem resortu pracující se neznelíbí vedení Policejního presidia a ministerstva vnitra. Můj záměr byl přesně opačný, nežli jste vy ve své odpovědi uvedl.

Pak bych se chtěl vyjádřit k odpovědi na otázku č. 30. Zde uvádíte, že se v současné době spíše používá metoda výběrových řízení - mám na mysli na výběr policistů na poměrně zodpovědné funkce. K tomu chci dodat pouze jedinou věc, že se domnívám - pokud jsou v konkursních komisích lidé, kteří nerozumí oblasti, pro niž vybírají pracovníky, musí se u nich pochopitelně hodnotit jiné vlastnosti, nežli odbornost. Poté bych se chtěl otázat, jaké jsou předpoklady pro vybírání jednotlivých funkcionářů. Tolik k první části mé reakce.

Nyní přejdu k druhé - týká se to otázky č. 27, kde bylo hovořeno o počtech pracovníků Státní bezpečnosti, kteří jsou stále ještě zaměstnanci resortu ministerstva vnitra. Pan ministr uvádí, že "ke dni 31. 7. 1994 bylo z celkového počtu zaměstnanců resortu ministerstva vnitra 1,8% těch, kteří byli v minulosti zařazeni ve Státní bezpečnosti. To je po přepočtu procent z celkového počtu zaměstnanců ministerstva vnitra řádově 1100 osob". Poté je uváděno: "Pro úplnost dodávám, že od 1. 1. 1990 bylo uvolněno nebo propuštěno ze služebního poměru celkem 7 590 bývalých příslušníků Státní bezpečnosti." Když vezmu celkové číslo příslušníků Státní bezpečnosti, což je minimálně 12 tisíc příslušníků - a odhady jsou ještě větší, ale to bychom asi polemizovali, uvádím záměrně to nejmenší číslo - a odečtu oněch 7 590 příslušníků, zůstává mi přibližně 4 400, tedy čtyřikrát tolik, nežli uvádí první údaj, který mi byl dán možná záměrně percentuálně. Logicky tedy vyplývá, že jeden z těch uvedených údajů - buďto procento 1,8 anebo počet propuštěných - nemůže odpovídat skutečnosti.

Nyní bych se chtěl vyjádřit k otázkám, které byly uvedeny pod pořadovými čísly 1 - 26. Je to jakási třetí část mé reakce. Chci úvodem říci, že mne velice znepokojuje to, co pro mne z odpovědi pana ministra Rumla vyplynulo. Doufám, že vás přesvědčím o tom, že mé vývody jsou správné. V úvodu píše pan ministr Ruml: "Podkladem pro vaši interpelaci jsou dva anonymní dopisy, mimochodem již staršího data, které vznosně nazýváte materiálem, a k jejichž mnoha bodům jsem se já i moji kolegové již opakovaně vyjadřovali ve sdělovacích prostředcích." Vyplývá mi z toho, že materiál, resp. jeho obsah byl panu ministru Rumlovi již delší dobu znám. Mně také. A vím, že i některým kolegům z našeho branného a bezpečnostního výboru. Věřil jsem, že pan ministr Ruml nevěděl před obdržením tohoto dopisu o skutečnostech v materiálu uvedených a že po prověření údajů zjedná personální nápravu, pokud zjistí znepokojující fakta. Měl na to několik měsíců. Bohužel se tak nestalo. Na místo toho pan ministr Ruml podle mého názoru až nedůstojným způsobem kryje ty, kteří vládli represivními složkami Československé socialistické republiky do listopadu 1989.

Nyní doufám doložím svůj názor. Pro své otázky jsem záměrně použil formulace ve zmíněném materiálu, který jsem panu ministrovi zaslal osobním dopisem, ač jsem si byl vědom, že mnohdy není tato formulace přesná. Nevěřil jsem totiž tomu, že pan ministr Ruml bude stůj co stůj křečovitě prokazovat moji absurditu, o níž hovoří na konci strany 2. Myslel jsem si, že pokud budou informace v dopise pravdivé, bude dokazovat potřebnost oněch lidí, o nichž jsem se v interpelaci zmiňoval, a ne slovíčkařit a snažit se vyhnout odpovědi. Bohužel se tak nestalo.

Obávám se, že to svědčí o tom, že i pan ministr Ruml cítí, že situace, na niž jsem v interpelaci upozornil, je neúnosná a že ji jak před Parlamentem, tak i před veřejností nemůže připustit jako pravdivou.

Uvedu pouze tři konkrétní případy, tři konkrétní fakta. Ptal jsem se, zda osoba uvedená v interpelaci v otázce č. 8 byla dlouholetým kádrovákem federálního ministerstva vnitra. Pan ministr odpověděl, že nebyl dlouholetým kádrovákem federálního ministerstva vnitra a na federálním ministerstvu vnitra nikdy nepracoval. Pan ministr měl pravdu. Domnívám se ale, že na obsahu interpelace nemění nic fakt, že nebyl sice zaměstnán na federálním ministerstvu vnitra, ale na ministerstvu vnitra České socialistické republiky a tím dlouholetým kádrovákem nebyl na federálním ministerstvu vnitra, ale na českém ministerstvu vnitra.

V druhém případě jsem se ptal na osobu uvedenou pod pořadovým číslem 25. Tázal jsem se, zdali byla tato osoba dlouholetým velitelem kádrovky Úřadu vyšetřování. Pan ministr vnitra Jan Ruml uvedl - cituji: "Nebyl dlouholetým velitelem kádrovky Úřadu vyšetřování. Do funkce vedoucího personální skupiny byl ustaven v r. 1991." Ano, i zde má pan ministr pravdu. Ale opomněl - podle mého názoru - jednu velmi závažnou skutečnost. On totiž skutečně nemohl být dlouholetým kádrovákem onoho úřadu, protože ten vznikl až v r. 1991. Ale minimálně 15 let před tím působil ve stejné funkci pod různými názvy, protože za těch minimálně 15 let úřady měly různé názvy. Poslední - pokud se nepletu - se jmenoval náčelník kádrového odboru ministerstva vnitra České socialistické republiky.

Třetí osoba. Ptal jsem se, zda osoba, uvedená v mé interpelaci pod bodem č. 6, byla zařazena na fakultě Státní bezpečnosti Vysoké školy SNB. Pan ministr Ruml mi odpověděl, že byla zařazena na Katedře dějin státu a práva Vysoké školy SNB a že tato katedra nebyla nikdy součástí fakulty STB. I zde má možná pan ministr Ruml pravdu. Nicméně dovolím si citovat z osobní karty onoho člověka a z průběhu jeho funkce pouze několik skutečností.

Řekněme třeba k 1. 6. 1986 - byl asistent na uvolněném funkčním místě odborného asistenta skupiny pro fakultu Státní bezpečnosti Katedry státu a práva. Nebo v roce 1982 byl přijat do služebního poměru příslušníka SNB a ustaven do funkce správce kabinetu na volném funkčním místě staršího učitele skupiny fakulty Státní bezpečnosti. Kdo bude mít zájem, může si materiály prostudovat.

Doufám, že jsem dostatečně zdůvodnil své závěry, které jsem uvedl v úvodu. Věřím, že po tom, co jsem zde uvedl, i sněmovna vycítí, že tato problematika je skutečně závažná a že je zapotřebí důsledně naplnit i v této oblasti jednu z úloh Parlamentu, tedy úlohu kontrolní. Navrhuji tedy, aby Poslanecká sněmovna přijala následující doprovodné usnesení k mé interpelaci.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky žádá svůj branný a bezpečnostní výbor, aby projednal personální politiku ministerstva vnitra České republiky a informoval Poslaneckou sněmovnu o svých závěrech nejpozději do 31. 12. 1994. Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Grossovi a otevírám rozpravu k této interpelaci. Pan ministr Ruml se hlásí o slovo.

Ministr vnitra ČR Jan Ruml: Vážený pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, budu komentovat jenom některé body vystoupení pana poslance Grosse.

Co se týče koncepce personální práce i s její analytickou součástí, samozřejmě předám ji na vědomí poslancům branně bezpečnostního výboru, pokud o tuto koncepci požádají. Ovšem to nemůže ovlivnit mé rozhodování, které je v této věci svrchované. Nebudu vyčkávat na to, jak na něj bude reagovat branně bezpečnostní výbor, protože mám vrcholnou pravomoc všechny řídící akty na ministerstvu schvalovat sám a nevidím důvod, proč bych se měl řídit stanoviskem branně bezpečnostního výboru. Je to zasahování do pravomocí exekutivy.

Co se týče vašeho zpochybňování čísla 1,8% z celkového počtu policistů, tedy příslušníků bývalé Státní bezpečnosti, to je číslo, které odpovídá pravdě. Vy máte zřejmě nesprávné podklady pro vaše číslo, které jako minimální uvádí 12 000. Je třeba vědět, které složky patřily přesně do složek SNB se státobezpečnostním zaměřením a které ne, a z toho lze vypočítat příslušná čísla.

Velmi se ohrazuji proti tomu, že jste tvrdil, že já kryji vedoucí pracovníky represivního aparátu. Ani jeden z těch 25 nebo 26 lidí nepracoval na žádné vedoucí funkci. Nevím, koho tím máte na mysli. Mohu vás ujistit, že ani jeden člověk na ministerstvu vnitra ani Policii České republiky nepracuje v rozporu s lustračním zákonem. A to je pro mne jediné kritérium po všech prověrkách, prověrkových občanských komisích, po propuštění více než 7000 příslušníků Státní bezpečnosti. Jsou to oba lustrační zákony, a to jak federální lustrační zákon, tak i lustrační zákon, který vydala Česká národní rada. Svou odpovědností ministra zde prohlašuji, že ani jedna osoba, z těch, které vy jste uvedl, nepracuje na ministerstvu vnitra v rozporu s těmito zákony. Potom nevidím žádný důvod, proč zpochybňujete jejich setrvávání na ministerstvu vnitra, nerozumím tomu. Váš návrh na doprovodné usnesení kategoricky odmítám.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu ministru Rumlovi. Slovo má pan poslanec Gross.

Poslanec Stanislav Gross: Omlouvám se, že sněmovnu v této fázi zřejmě trochu zdržujeme. Nejprve k tomu, co říkal pan ministr ohledně počtu příslušníků Státní bezpečnosti, k číslu 12 000. Zde se možná nebudeme shodovat, možná že pan ministr do tohoto počtu nezapočítává příslušníky vojenské kontrarozvědky, která k 31. 10. 1989 byla součástí Státní bezpečnosti. Možná, že do toho nepočítá i příslušníky služby, kteří se zabývali otázkou pasů a víz, ale i tehdy byli zařazeni do Státní bezpečnosti.

Domnívám se, že doprovodné usnesení by mohlo být přijato. Věřím, že sněmovna zváží argumenty na obou stranách.

K tomu, co říkal pan ministr o jednotlivých osobách, že nejsou v rozporu s lustračním zákonem. Pevně věřím, že nejsou v rozporu s lustračním zákonem, nikde v mé interpelaci jsem to nezpochybňoval. Nicméně vím také, že řada příslušníků Státní bezpečnosti byla - aby vyhovovali lustračnímu zákonu - převedena ze služebního poměru do poměru zaměstnaneckého a jsou civilními zaměstnanci tohoto resortu. Nedomnívám se, pane ministře, že je příliš pravdivé tvrzení, že nikdo z těch lidí zmíněných v mé interpelaci nebyl součástí represivního aparátu. Když se podíváme již na mnohokrát ve veřejnosti diskutovanou otázku pana Bělíčka, který je jedním z vašich nejbližších spolupracovníků, byl to člověk, který byl znalec na kombinační hry a studoval je v zahraničí na východ od této republiky. Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Grossovi. Dále se hlásí do rozpravy pan poslanec Grulich.

Poslanec Václav Grulich: Pane předsedající, dámy a pánové, mě na odpovědi pana ministra zaujala zejména jedna věc, a sice jeho vyjádření o suverénnosti jeho rozhodování, o tom, že se nehodlá řídit rozhodováním branně bezpečnostního výboru. Suverénnost jeho rozhodování jako ministra určitě nikdo z této sněmovny nehodlá zpochybnit. On skutečně nejen, že je oprávněn, ale je povinen suverénně rozhodovat, ale zároveň za tato rozhodnutí nese plnou odpovědnost, a to především kromě vlády této sněmovně, která vůči jeho resortu a vůči celé vládě má kontrolní povinnost. Proto tento postoj, nepřihlížení a nenechání se ovlivňovat rozhodnutím branně bezpečnostního výboru, který je orgánem této sněmovny pověřeným kontrolou branně bezpečnostního úseku, mi připadá poněkud zarážející a vůči této sněmovně podivným. Myslím, že tak by člen vlády České republiky ve vztahu ke sněmovně a jejím orgánům přistupovat neměl. Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji. Kdo se dále hlásí do rozpravy? Pan ministr Ruml.

Ministr vnitra ČR Jan Ruml: Vážený pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, nechtěl bych, aby moje reakce na požadavek pana poslance Grosse, abych předložit výboru koncepci personální politiky, byla vnímána jako urážka této sněmovny nebo zpochybnění kontrolní funkce Parlamentu. To jsem rozhodně neměl na mysli. Pan poslanec Gross ale řekl, že než já tuto koncepci schválím, že ji musí projednat branně bezpečnostní výbor. Já jsem se ohradil proti časování celé věci. Myslím, že Parlament má právo kontroly a ministr má osobní zodpovědnost. Jde o kontrolu toho, co ministr udělal nebo neudělal, ale nikoli v průběhu toho rozhodovacího procesu. Nicméně řadu věcí s výborem konzultuji, o řadě materiálů se předem snažím informovat poslance, konzultovat s nimi věci, dát na doporučení poslanců atd., ale nakonec akt rozhodování závisí na mě.

Jen jsem se ohradil proti tomu, abych před tím, než tu koncepci schválím, byl povinen se řídit usnesením branně bezpečnostního výboru. Samozřejmě poté, co koncepci schválím, nechť ji tento výbor posoudí a kritizuje a vydá usnesení, kde bude třeba s tou zprávou nesouhlasit. O to mi pouze šlo. Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji. Pan poslanec Vyvadil se hlásí do rozpravy.

Poslanec Jiří Vyvadil: Vážený pane místopředsedo, mám pocit, že tady dochází k hlubokému nedorozumění. Přece kolega Gross nic kategoricky nežádal. On dokonce šel tak daleko, že svým způsobem šel pod rámec toho, co ukládá jednací řád. Jestli jsem včera byl proti tomu, aby Poslanecká sněmovna cosi uložila vládě, tak poslanec Gross jde na to, že žádá, aby poslanecká sněmovna žádala výbor, kde naopak zase já se domnívám, že správné slůvko zní "ukládá". Jediné, co chtěl, je spolupracovat s vládou, zejména když víme, že na žádném jiném ministerstvu není personální otázka neustále tak předmětem pozornosti nejen tisku, ale nás všech a nikdo neví dne a hodiny, kdo je kde na kterém místě.

Mám pocit, že jde o zdvořilou prosbu. Mám pozměňovací návrh v tom, aby tam bylo slůvko "ukládá", protože "žádá" neodpovídá jednacímu řádu.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji. Rozpravu končím vzhledem k tomu, že se do ní už nikdo nehlásí. Budeme hlasovat o návrhu usnesení. Vzhledem k tomu, jak dlouho probíhala rozprava a vzhledem k pohybu ve sněmovně si vás dovoluji odhlásit a požádat o novou registraci. Chystám se dát hlasovat nejprve o nesouhlasném usnesení, tedy:

Poslanecká sněmovna nesouhlasí s odpovědí pana ministra Rumla na interpelaci pana poslance Grosse.

Kdo je pro přijetí tohoto negativního usnesení, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko v hlasování č. 105. Kdo je proti? Kdo se zdržel hlasování?

Tento návrh nebyl přijat poměrem hlasů 30 pro, 34 proti, 16 se zdrželo.

Dovolím si dát hlasovat o usnesení opačném v hlasování č. 106.

Poslanecká sněmovna souhlasí s odpovědí pana ministra Rumla na interpelaci pana poslance Grosse.

Kdo je pro přijetí, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko v hlasování č. 106. Kdo je proti? Kdo se zdržel hlasování?

Ani tento návrh nebyl přijat poměrem hlasů 41 pro, 22 proti, 16 se zdrželo.

Dámy a pánové, tím jsme se vypořádali s touto interpelací. Pan poslanec Gross navrhoval doprovodné usnesení. Já jsem si ho označil, ale možná, že nedokonale. Prosím, abych byl kontrolován.

Poslanecká sněmovna žádá výbor branně bezpečnostní, aby projednal personální politiku Ministerstva vnitra a předložil zprávu Poslanecké sněmovně do 31. 12. 1994.

Je to tak v pořádku? (Ano.) Děkuji. Pan kolega Vyvadil stahuje svůj pozměňovací návrh. Budeme hlasovat o tomto návrhu doprovodného usnesení.

Kdo je pro jeho přijetí, ať se příslušným způsobem vyjádří v hlasování č. 107. Kdo je proti? Kdo se zdržel hlasování?

Tento návrh nebyl přijat poměrem hlasů 36 pro, 26 proti, 19 se zdrželo.

Dámy a pánové, dále se budeme zabývat interpelacemi, které směřují na pana ministra Skalického, kterého jsem ještě před několika vteřinami viděl. Prosím, aby ho pracovníci aparátu přivolali.

Pan poslanec Milan Loukota není přítomen, pan poslanec Hirš také ne. Pan poslanec Kuba je přítomen? Není. Pan poslanec Wagner je přítomen.

Ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci Jiří Skalický odpověděl na interpelaci poslance Josefa Wagnera ve věci Československé čokoládovny, tisk 1011. Odpověď byla předložena jako tisk 1011 A. Její projednávání bylo na 21. schůzi přerušeno pro nepřítomnost poslance.

Chci se teď zeptat pana kolegy Wagnera, zda považuje odpověď za uspokojivou? Prosím, aby se dostavil k řečništi.

Poslanec Jozef Wagner: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, odpověď nemohu považovat za uspokojivou. Je výrazem arogance a ničeho jiného. Možná, že ještě výrazem neodpovědnosti.

Je to zcela obvyklý postoj k privatizačním případům. Při vědomí, že privatizační případy nelze podrobit žádnému procesu soudní ochrany, pan ministr může tvrdit, co tvrdit chce. Nemůže to předložit jakémukoliv jinému sboru, než tomuto, kde je většina jaká je, což ukazuje na hrubou vadu zákona o velké privatizaci poté, co jsme ho tady před rokem novelizovali.

Pan ministr popírá povinnost při privatizaci vnímat potřeby regionů, vnímat potřeby zaměstnanosti. Privatizace se nedělá, pane ministře, proto, aby vy jste měl job a aby bylo ministerstvo. Ta se dělá proto, že jsme všichni byli přesvědčeni, že změnou vlastnických vztahů se něco nastartuje k lepšímu. Výběr toho, co se má privatizovat dříve, co později, zahraničnímu kapitálu a jakému. Výběr provedený vámi nebo vašimi předchůdci v případě Čokoládoven zcela bezpečně a zřetelně nebral na vědomí potřeby regionů. Nemohu považovat vaše vyjádření k problému pěti nebo šesti set žen v Děčíně, které přijdou o zaměstnání v důsledku špatně provedené privatizace za nic jiného, než za arogantní.

Za hrubou vadu celého privatizačního procesu je třeba vidět též to, že se zahraničnímu kapitálu svěří podnik, který ve chvíli, kdy se privatizoval, měl zajištěny zahraniční zakázky, měl zajištěnou existenci. Jeho privatizace tímto způsobem nebyla vůbec potřebná. Je nutno položit otázku, zda kapitál, který do procesu vstupoval, nevstupoval tam právě proto, aby se zbavil konkurence.

Vy jste, pane ministře, povinen všechny tyto aspekty posuzovat. Vaši předchůdci to byli povinni posuzovat také. Výsledek hlasování může být jakýkoliv. Fakta jsou neměnná. Fakta budou dříve nebo později oceněná v dějinách. I to, co vykonáte, bude podrobeno objektivnímu soudu dějin.

Chci se ohradit proti způsobu, jakým se odpovídá na dotaz poslance, na poučování a vymlouvání na to, na co pan ministr je povinen a není povinen brát zřetel. Zřetel jste měl, pane ministře, brát na všechno, co je v zájmu občanů této země.

V jejich zájmu bylo provést privatizaci způsobem, který prospěje rozvoji jejího hospodářství, a která ho nebude naopak ničit. Proto nesouhlasím s odpovědí. Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji. Otevírám rozpravu k této odpovědi. Pan ministr Skalický se hlásí o slovo.

Ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR Jiří Skalický: Vážený pane předsedající, vážený pane poslanče Wagnere, vážené poslankyně a poslanci, čtu si svou odpověď na interpelaci pana poslance Wagnera a marně v ní hledám stopy nějaké arogance. Marně v ní hledám stopy nebo důvody pro všechna ta slova, která zde pan poslanec Wagner pronesl.

Odpověď zní zkrátka jinak. Odpověď konstatuje, k jakému rozhodnutí o privatizaci došlo v lednu 1992. V odpovědi se pokouším formulovat tehdejší přístup české vlády a priority, které při rozhodování o privatizaci sledovala a které považuji obecně za správné, bez ohledu na to, že tato rozhodnutí byla činěna vládou, která zde byla v minulém období.

Co se týče chování vlastníka a jeho rozhodování o tom, zda nějaký provoz příslušného podniku je anebo není efektivní udržovat při životě či nikoliv, je skutečně věcí už pouze tohoto vlastníka a je smyslem privatizace.

Pokud s tím pan poslanec nesouhlasí, konstatujme, že má jiný politický názor na to, co se má sledovat procesem privatizace. Já se zase ohrazuji proti tomu, že by to byl projev arogance z mé strany.

Poslední faktickou poznámku k té věci. Co se týká zkoumání případu nebo obecné přezkoumatelnosti učiněných rozhodnutí, chci připomenout, že rozhodnutí o privatizaci Čokoládoven Praha je předmětem šetření orgánů činných v trestním řízení. Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji. Pan poslanec Wagner se hlásí o slovo.

Poslanec Jozef Wagner: Vážený pane předsedající, dámy a pánové. Pane ministře, já nebudu reagovat na to, co je a není předmětem mé interpelace a vaší odpovědi. Každý z kolegyň a kolegů ji má k dispozici a udělá si svůj úsudek.

Musím reagovat na to, co jste řekl, že vlastník učiní své, že je jeho právem to učinit, a pokud to pan poslanec neuznává, pak má jiný názor. Pan poslanec to samozřejmě uznává, protože je to téměř tisíciletá zásada. Ale o tom tady spor nešel. Spor šel, pane ministře, o tom, že v momentu privatizace Čokoládoven, pokud se nezajistila patřičná práva, tak se nejen přišlo o pracovní místa, ale zanikla stoletá tradiční česká značka. Pokud vám to, jako ministru privatizace a správy národního majetku, nevadí, pak tedy tu druhou část své funkce - správu národního majetku - nevykonáváte zodpovědně. Netýká se to tohoto případu, jako se netýká vás tento případ, protože ho rozhodla minulá vláda.

To, co teď řeknu, se netýká tohoto případu. Týká se to jiného, ale ukazuje to, že na to máte úplně stejný názor, jako vaši předchůdci.

Domnívám se, že se v této sněmovně dříve či později objeví případ kaolín. Tam bude též položena otázka, co je a co není v zájmu této země a jejích obyvatel. Odpovědnost někdo ponese, právě tak, jako za případ Čokoládoven, za ztrátu pracovních míst, za konec tradiční české výrobní značky. Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Wagnerovi. Rozpravu končím, vzhledem k tomu, že se do ní nikdo nehlásí.

Dám hlasovat o nesouhlasném usnesení, ve kterém Poslanecká sněmovna nesouhlasí s odpovědí pana ministra.

Kdo je pro jeho přijetí, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko v hlasování č. 108. Kdo je proti? Kdo se zdržel hlasování? Hlasování bylo ukončeno.

Pro hlasovalo 18 poslanců, proti 32, zdrželi se 4, 30 nehlasovalo.

Dovolil bych si vás v tomto okamžiku odhlásit vzhledem k velkému počtu těch, kteří nehlasovali a požádat vás o novou prezentaci. (Stále ještě nejsme schopni se usnášet.) Prosím, pan poslanec Wagner.

Poslanec Jozef Wagner: Chci zpochybnit i ono poslední hlasování, protože je zřejmé, že nebylo dostatečné kvorum.