Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Přítomni:

Předseda PSP M. Uhde, místopředseda PSP J. Vlach, místopředseda PSP J. Kasal, místopředseda PSP K. Ledvinka, místopředseda PSP P. Tollner a 178 poslanců.

Za vládu České republiky: předseda vlády V. Klaus, místopředseda vlády J. Kalvoda, místopředseda vlády a ministr zemědělství J. Lux, místopředseda vlády a ministr financí I. Kočárník, ministr obrany A. Baudyš, ministr životního prostředí F. Benda, ministr pro hospodářskou soutěž S. Bělehrádek, ministr průmyslu a obchodu V. Dlouhý, ministr hospodářství K. Dyba, ministr I. Němec, ministr spravedlnosti J. Novák, ministr školství, mládeže a tělovýchovy P. Piťha, ministr zdravotnictví L. Rubáš, ministr vnitra J. Ruml, ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci J. Skalický, ministr dopravy J. Stráský, ministr práce a sociálních věcí J. Vodička, ministr zahraničních věcí J. Zieleniec.

(Jednání zahájeno v 9.12 hodin.)

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Dobré ráno, poprosím o klid, děkuji.

Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážení členové vlády, milí hosté. Z pověření předsedy Poslanecké sněmovny zahajuji třetí den jednání 16. schůze Poslanecké sněmovny a všechny vás na ní srdečně vítám. Podle prezenční listiny je přítomno 91 poslanců, ještě jednou prosím o vaši prezentaci prostřednictvím identifikačních karet. Je tedy zaprezentováno 86 poslanců, znamená to tedy, že jsme schopni se usnášet.

Ze schváleného pořadu, jak vám byl v písemné podobě rozdán, jsme dosud projednali 20 bodů, u tří bodů, to je bod 8, 21, a 27 jsme jednání přerušili. K projednávání nebo dokončení nám zbývá tedy 24 bodů.

Jako první bod dnešního dne byly stanoveny interpelace, otázky a podněty poslanců a jako druhý bod odpovědi vlády na interpelace, otázky a podněty poslanců.

Upozorňuji ještě, že bod, který je zařazen pod bodem 25, nemůžeme ještě projednávat vzhledem k tomu, že k němu dosud není zpracována společná zpráva výborů.

K bodu 14. byla společná zpráva rozdána včera před 8 hodinou, takže podle jednacího řádu jej můžeme začít projednávat až dnes ve večerních hodinách.

Ještě technické informace, které vám musím poskytnout: kolega Zemina bude dnes používat náhradní kartu č. 19, kolega Decker č. 20, kolega Grulich 18, kolega Ullman 17.

Dámy a pánové, začínáme projednávat bod 23. podle schváleného programu, kterým je

Ještě chci říci technickou poznámku, než dám slovo přihlášeným poslancům: Chci upozornit členy vlády, že pokud si bude některý přát odpovědět na interpelace, otázky a podněty poslanců, bude mít příležitost v druhém bodě.

Otevírám rozpravu k bodu 23. Písemně se nikdo nepřihlásil, ústně také ne, takže kolega Seifer se hlásí, prosím, aby se ujal slova. Poprosím Kancelář, aby zajistila službu pro poslance. Dále je přihlášen kolega Kavan.

Poslanec Pavel Seifer: Vážený pane předsedo, vážená vládo, kolegyně a kolegové, dovolte, abych se obrátil s interpelací na ministra kultury pana Tigrida.

Vážený pane ministře, katedrálu sv. Víta zařadila katolická církev - metropolitní kapitula a křesťanské politické strany mezi objekty, jež mají být v rámci zmírnění majetkových křivd navráceny jakožto zcizený církevní majetek.

K tomuto nároku nutno vznést trojí námitku:

Za prvé po tisíc let existence, počínaje rotundou a bazilikou a za 650 roků katedrály nebyl tento dóm nikdy vlastnicko-právně kotven. Všechny doklady o jeho stavbě a existenci svědčí jednoznačně, že byl iniciován, koncipován a financován panovníkem, z královské komory a z daní občanstva. Karel IV. jako stavebník a patron věnoval na katedrálu jednu desetinu urbury, tedy výnosu svých stříbrných dolů, což činilo 1550 kg stříbra každoročně. Po smrti Karla IV. se stavba na půltisíciletí zastavila, zůstala v torzu. Pokud se na katedrále něco přistavělo, často zůstávala opuštěná, například po celou husitskou éru, papežové zdejší arcibiskupský stolec exemplárně dalších 140 let neobsazovali, bylo to opět z peněz panovníků a poplatníků, za Leopolda I., za Rudolfa II., za Ferdinanda i Marie Terezie. Církev, která po Bílé Hoře opět výrazně zbohatla, bylo běžnou ctižádostí každého nového arcipastýře přikoupit panství nebo zámek, tlačila na dostavbu katedrály, ovšem za peníze světské moci. Dokonce si pomohla legendou: "Teprve ten panovník porazí Turky, který dostaví pražskou katedrálu."

Až v polovině 19. století, kdy dle vyjádření dvorské stavební komise se "stavba nacházela v takovém dezolátním stavu, že byl jen div, že se nezhroutila", došlo k založení Jednoty pro dostavbu chrámu sv. Víta. Tato občanská organizace shromažďovala prostředky opět především ve světských složkách, sbírala mezi šlechtou, u statkářů a řemesel, mezi řadovými občany i u peněžních ústavů, hlavně podporována Zemských sněmem, ba i císařem Františkem Josefem.

Její úsilí se táhlo sedm desetiletí, vyžádalo si práce tří generací. Po roce 1918, po vzniku Československa se nejvydatnějším finančním zdrojem stala vláda republiky. Ze státního rozpočtu byly na dostavbu katedrály poukazovány milionové sumy, tedy peníze občanských poplatníků, kteří

zdaleka ne všichni byli věřícími katolíky. Celkem stála dostavba 21 mil. Kč, tedy několikanásobně více než např. Národní divadlo. Všechny sbírky a dary byly jmenovitě věnovány na Chrám Páně, i dary z řad duchovenstva či kapituly. Tak byly označeny. Poznámka: Kdyby jim katedrála náležela, šlo by o označení nesmyslně. Katedrála zde figurovala jako právní subjekt. Shrnuto - stavěl a platil ji panovník a jeho poddaní, kapitulu si pro ni sjednal k liturgickým obřadům jako obsluhu, služebníci boží byli jejím provozovatelem. Sama svatyně byla věnována Bohu a národu. Vyjadřuje-li dnes kapitula národ jako vlastník katedrály, je to požadavek nemístný. Řeč může být toliko o vykonávání správy.

Ještě důležitější, ba principiální je námitka druhá. Koncepce katedrály od prvopočátku odpovídala dvojjedinému odkazu knížete a světce Václava, Karel IV. ji budoval nejen jako sakrální prostor, ale současně jako schránku nejvyšších symbolů státnosti: stanovil, že bude korunovačním dómem. Bylo zde korunováno celkem 22 českých panovníků - tedy byly ve Svatováclavské kapli jako ve středověkém trezoru trvale uloženy koruna a královské insignie, jejich nedotknutelnost chráněna i hrozbou klatby. Sem, do katedrály byly i umístěny hrobky českých králů - a nejsou tu pochováni jen katolíci, ale též např. kališnický Jiřík. Katedrála tedy nebyla a není pouze kostel. Má duální funkci - slouží nejen jako liturgické shromaždiště, stala se též pantheonem českých dějin, našeho státu. Tyto dvě složky jsou pod svatovítskou střechou zastoupeny nedílně, neoddělitelně, s dvojnásobnou nedotknutelností.

A za třetí: V pohnutých dějinách naší země, a zvláště v posledním století se katedrála stala pro všechny české občany bez rozdílu centrem securitatis - hlubinou bezpečí, jistoty a nadějí. Pravda, český národ v novověku značně zesvětštěl, neskládá se jen z katolíků a protestantů, ale též z občanů věřících v Boha bez církevního zprostředkování a z valné části nevěřících - ti všichni jsou ovšem legitimními dědici Karlova památníku své katedrály. Tak došlo i k posunu v charakteru svatostánku. Není jen kultovním místem. Je naší veřejností rovněž ctěn jako kulturně historická památka číslo jedna. Je neodmyslitelnou součástí všem posvátného Hradu.

Od dostavění - u příležitosti tisícího výročí české státnosti, ke svatováclavskému mileniu - od roku 1929 byla katedrála i nadále spravována Jednotou. V roce 1954 došlo k převedení péče na Kancelář prezidenta republiky, de facto na Památkovou správu, která pak uskutečňovala z desítek milionů státního rozpočtu rekonstrukce, údržbu, výzkumy i umělecké nákupy. Tým vědců a odborných řemesel chápal svoji péči jako paradoxní revoltu vůči režimu. Nepochybně správu, kterou vykonávaly jen světské orgány nutno brát jako jednostrannou. Ptám se však bude lepším řešením, má-li se nyní správa přiklonit jednostranně a pouze na stranu církevní? K tomu směřuje církevní požadavek, a nejen co do správy, nárokuje si výlučné vlastnictví! V tom smyslu podalo Arcibiskupství soudní žalobu proti Kanceláři prezidenta republiky. Žádost o vlastnictví katedrály, přibalena do svazku rozličných nároků, má být rozhodnuta výrokem Obvodního soudu v Praze 1. Církev se stane panem domácím a stát se svým občanstvem nájemníkem, jenž bude platit činži za to, že v katedrále má korunovační státní poklad a pohřebiště svých vladařů? Případně dostane výpověď? Vrcholem absurdity na celé cause je to, že Kancelář prezidenta republiky projevuje málem ochotu soudní při prohrát, viz výroky kancléře a šéfa vnitřního odboru, ba i samotného prezidenta.

K jakému řešení nás zavazuje dějinná poučenost i prostý smysl pro spravedlnost?

Po staletích svárů, za něž tento národ platil ztrátami krve i sil, bychom měli pochopit, že se naskýtá jedinečná historická šance: ve srozumění vypracujme pro katedrálu mimořádný statut - klíč nebude upřen ani hlavě státu, ani hlavě církve. Katedrála nepatří pouze těm či jenom oněm, nýbrž všem. Dohodněme se na společné, pospolité správě a péči - ke slávě Boha a ke cti českého národa.

Ze všech uvedených a přiznávám, že i citově podbarvených důvodů se na vás, vážený pane ministře, obracím s touto interpelací a žádám, aby vámi vedené ministerstvo podniklo veškeré myslitelné kroky, kterými by bylo dosaženo konsenzu s přihlédnutím k celospolečenskému dopadu. Takový konsenzus by měl jednak obsahovat příslušné legislativní kroky, jednak kroky charakteru diplomatických jednání, snažících se nalézt rovnováhu mezi požadavky církevních i laických, vlastenecky zaměřených kruhů. Domnívám se, že přednesená myšlenka obsahuje jak racionální, tak i humanistické a religiózní jádro. Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Prosím kolegu Kavana, připraví se kolega Broulík.

Poslanec Petr Kavan: Pane předsedající, pane předsedo, vládo, dámy a pánové, dovolte mi, abych přednesl interpelaci na vládu České republiky ve věci restrukturalizace hutí.

V poslední době se objevují v denním tisku články a sdělení, zaměřené na problematiku restrukturalizace hutnictví na severu Moravskoslezské země. Obsahy článků a sdělení jsou mnohdy protichůdné, neúplné a zavádějící. Když se někdo zamyslí a provede jejich srovnání, může dojít k názoru, že jsou až jednostranně zaměřeny ve prospěch a pro vytváření atmosféry pro podporu pouze a jen jediného řešení. Tak jsou formulována bohužel i některá vystoupení odpovědných vládních činitelů. Je to proces, který všichni umíme pochopit jako proces velmi složitý a obtížný, s mnoharozměrnými dopady do celé země.

Vlastní restrukturalizaci předcházelo v roce 1991 vypracování expertní studie, jejímž autorem je konzorcium zahraničních poradenských společností Roland Berger/ SEMA GROUP. Tehdejší ani současná vláda dosud nepřijaly oficiální program pro hutnictví, a tedy ani tuto studii.

Nechci zdůrazňovat, že vlivem recese na světových trzích s ocelí došlo k podstatnému omezení poptávky po těchto výrobcích a tudíž i k podstatnému snížení výroby v hutích České republiky. Hlavní tíhu tohoto procesu nesly a nesou moravskoslezské hutní podniky - Vítkovice, Nová huť a Třinecké železárny. Tyto podniky zahájily restrukturalizaci výrobní základny s přihlédnutím k závěrům studie konsorcia poradenských firem a v první fází realizují výstavbu kontilití. Tyto nové investice jsou jednoznačně zaměřeny na snížení nákladů na výrobu, snížení energetické náročnosti, zvýšení kvality a zlepšení ekologie. Neznamenají však zvýšení výroby oceli tak ostře sledovanou Evropským společenstvím.

Náklady na výstavbu těchto kapacit jsou hrazeny jednak z vlastních zdrojů podniků a jednak z tuzemských úvěrů, na které teprve před několika dny vláda projednala poskytnutí garancí prostřednictvím Fondu národního majetku. Časový odstup od vznesení požadavku na úvěry a poskytnutí záruk nezpůsobuje, že se rozhodnutí vlády posunulo do roviny politického signálu, psychologické podpory restrukturalizace hutních společností. Ze stejné pozice jsou prezentovány v současné době záměry dvou moravskoslezských podniků - Nové hutě a Třineckých železáren při realizaci myšlenky výstavby zařízení na výrobu plochých výrobků.

Oba projekty vyžadují státní garance, ovšem v naprosto rozdílné výši a s rozdílnou mírou rizika. Některá prohlášení vládních činitelů ještě před rozhodnutím vlády jednoznačně naznačují tendenci rozhodnutí ve prospěch projektu Nové huti, i když dojde ke zvýšení výroby oceli v době, kdy zbytek Evropy uzavírá ocelárny kvůli přebytku kapacity a Evropská unie tropí povyk kvůli levnému importu z východu. Výroba oceli z tohoto zařízení výrazně překračuje tuzemskou spotřebu plochých výrobků a asi 800 tis. až jeden milion tun ročně bude třeba exportovat do zahraničí. Surovinou na produkci oceli z elektrických pecí je v současné i budoucí době nedostatkový železný šrot a krátkým propočtem se dá zjistit, že bude nutno zajistit dovoz železného šrotu do České republiky ve výši cca 1 až 1,3 mil. tun ročně. Se zvýšenou výrobou oceli v elektrických pecích bude nutno pravděpodobně posílit i celý energetický systém na severu Moravskoslezské země a tím pravděpodobně i částečné nebo dočasné zhoršení ekologických dopadů.

Investiční náklady ve výši 650 až 700 mil. amerických dolarů překračují více než dvojnásobně obdobný projekt ve Třineckých železárnách a v plném rozsahu musí být kryty garancemi vlády nebo Fondu národního majetku. A tyto garance by se měly vztahovat na celou dobu leasingových splátek, tj. na patnáctileté období. Není nutno připomínat nebo dávat do souvislostí průběh garancí poskytnutých na leasingové obchody Československých aerolinií a Air France. Projekt ani nebude řešit tolik diskutovanou otázku sociálních důsledků restrukturalizace severu Moravskoslezské země, protože předpokládá pouze minimální zaměstnanost cca tisíce pracovníků. Není mým cílem zde srovnávat dva projekty.

Nastolené otázky jsou však natolik závažné pro posouzení rizikovosti dalšího postupu a dopadu na restrukturalizaci hutnictví v České republice a zejména Moravskoslovenské zemi i vlivu na okolní státy, že považuji za nutné požadovat vysvětlení kriteriálního postupu při rozhodování o poskytování státních garancí na restrukturalizaci hutnictví a faktorů, které vedou k takovému závěru.

V této souvislosti chci upozornit na článek zveřejněný v časopise World Street Journal ze 7. 1. 1994, kde je způsob financování projektu Nové hutě detailně rozebrán.

Za druhé - o komplexním pohledu na restrukturalizaci a konkrétních prováděných krocích před vydáním individuálních rozhodnutí k podpoře jednoho nebo druhého projektu. Tato řešení mají vedle ekonomických důsledků pro jednotlivé hutě rovněž silný sociální dopad, zejména na občany Moravskoslezské země, a jsou to signály vůči potenciálním zahraničním investorům. Děkuji.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji, prosím kolegu Broulíka, připraví se kolega Exner.

Poslanec Jaroslav Broulík: Vážený pane předsedající, vážená vládo, váženě kolegyně a kolegové. Dovoluji se obrátit na vládu České republiky s následujícími dvěma otázkami, které spolu úzce souvisí.

Pod číslem 257 schválila vláda dne 8. dubna 1992 vládním usnesením projekt rozvoje cestovního ruchu v České republice. Podle mých informací prozatím nedošlo ke zrušení tohoto usnesení ani jeho úpravě. Od té doby už uplynulo značně času a byly vypracovány desítky dalších studií a projektů i se zahraniční finanční a odbornou pomocí, které se týkají rozvoje cestovního ruchu u nás. Často ukazují na nevyužité možnosti rozvoje cestovního ruchu jako jednoho z významných hospodářských odvětví právě v období transformace hospodářského systému. Pro některé, v současně době velice ekonomicky problémové oblasti státu, např. Jeseníky i některé oblasti Beskyd z okresu Nový Jičín, je rozvoj cestovního ruchu pokládán za jedno z nejschůdnějších řešeni jejich hospodářských problémů.

První otázka na vládu České republiky tedy zní, jak se uvedené usnesení č. 257 z 8. dubna 1992 podařilo splnit. Projekt rozvoje cestovního ruchu, jehož se výše uvedené usnesení týká, je rozdělen do osmi částí. Šest mělo konkrétní termín splnění. Velice uvítám, když v odpovědi vlády se přihlédne k tomuto členění a alespoň stručně se zhodnotí plnění dílčích částí projektu.

Druhá otázka je spíše doplňující k té první. Obracím se na vládu s dotazem, jak se daří realizovat projekt rozvoje cestovního ruchu podle usnesení v bodě tři podmínky rozvoje infrastruktury, je to odstavec dvě. Tento odstavec říká, že zakladatelské resorty ve spolupráci s ministerstvy kultury, životního prostředí a ve spolupráci s územními orgány tam, kde je to účelné, zajistí přeměnu likvidovaných nebo utlumovaných průmyslových a dalších zařízení, např. důlní provozy, železniční tratě, továrny apod., na historicko-industriální atraktivity využívané pro cestovní ruch. Vzhledem k tomu, že probíhá privatizace a intenzivní restrukturalizace průmyslu a u báňského průmyslu útlum činnosti s fyzickou likvidací báňských provozů, bude jistě prospěšné provést ověření, jak se úspěšně toto usnesení plní. Jedná se o nevratný proces a každé opomenutí se bude obtížně napravovat. Uvítám proto podrobnější seznámení s dosaženými výsledky, než jaké bude provedeno na otázku, kterou jsem položil první. Zejména informace, kde se konkrétně podařilo uskutečnit přeměnu industriálních objektů na objekty cestovního ruchu a jaké výše finančních prostředků bylo použito. Děkuji.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Prosím kolegu Exnera, připraví se kolega Votava.

Poslanec Václav Exner: Pane předsedo, pane předsedající, vážená vládo, vážení kolegové, vážené kolegyně, v souvislosti s ukradením zapůjčeného zahraničního automobilu ministrovi vnitra dovolím si položit skupinu otázek panu předsedovi vlády.

Kolik ministrů a jejich náměstků a z jakých ministerstev využívá automobily, které jsou vypůjčeny nebo pronajaty pro soukromé nebo služební účely? Jaké smlouvy a s jakými firmami jsou uzavřeny?

Pokládáte za správné, že ústavní činitelé výkonné moci využívají s ohledem na své postavení, dostatečné příjmy a přidělení služebního auta, tyto způsoby zpřístupnění hmotných statků, které za určitých okolností mohou vést ke střetu zájmů?

Byla po ukradení vozu ministrovi vnitra přijata nějaká opatření v této oblasti?

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Prosím kolegu Votavu. Připraví se paní kolegyně Hubová.

Poslanec Vratislav Votava: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové, dovolte mi, abych za prvé přednesl otázku na ministra zahraničních věcí pana Josefa Zielence ve věci přistoupení České republiky k Partnerství pro mír a předpokládané účasti Parlamentu v tomto procesu.

Vycházím v této souvislosti ze zprávy o činnosti Stálé delegace Poslanecké sněmovny do Severoatlantického shromáždění, která nám byla předložena a která bude ještě projednána, cituji: " Rok 1994, který byl v bezpečnostní oblasti zahájen přijetím projektu Partnerství pro mír, bude vyžadovat značné soustředění na parlamentní stránku celého projektu. Po vytyčení základní strategie přístupu ČR k Partnerství pro mír bude explicitně definována i úloha Parlamentu v celém procesu." Dobře.

Podle mého názoru je zde jeden zásadní nedostatek. Kdo vytyčil základní strategii přístupu ČR k Partnerství pro mír a proč má být jaksi explicitně úloha Parlamentu definována teprve poté, co vláda, řekněme, vytyčila právě tento princip, že bude Česká republika nadále postupovat tímto způsobem.

Jsem přesvědčen o tom, že diskuse, rozprava a nějaké usnesení v této věci mělo být projednáno Parlamentem před tím, než-li takováto strategie byla vytyčena.

Domnívám se, že je to věc, která na jednání této sněmovny, a to nejen na jednání zahraničního výboru, který o věci rovněž nediskutoval, ale i na jednání pléna, rozhodně patří, protože je to otázka, která je projednávána, jak můžeme všichni zjistit, přetřásána ze všech stran nejen v hromadných sdělovacích prostředcích, na tiskových konferencích politických stran a hnutí, ale i řadovými občany při rozhovorech, řekněme u kávy nebo piva. Tím spíše si myslím, že patří na jednání této sněmovny a že vláda měla v této věci požádat sněmovnu, aby přijala nějaké usnesení dříve, než by vyhlásila, že k této záležitosti přistoupí.

Domnívám se totiž, že Partnerství pro mír není standardní mezinárodní smlouvou, jako nějaká bilatelární smlouva o kulturní výměně, nebo o vzájemné ochraně investic. Je to projekt, který dlouhodobě určí zahraničně politickou orientaci ČR. Všeobecně je Partnerství pro mír chápáno jako jakási přípravka, jakýsi nultý ročník pro integraci zemí střední a východní Evropy, bývalých členských zemí Varšavského paktu a jejich, řekněme následnických států, pro integraci do struktur Severoatlantického paktu, na který, jak víme, neexistuje na české politické scéně jednotný souhlasný názor, neexistuje univerzální konsenzus. Právě proto se domnívám, že před tím, než vláda vyjádřila svůj souhlas s připojením se k tomuto projektu, měla o této věci proběhnout rozprava ve sněmovně.

Žádám tedy ministra zahraničních věcí Josefa Zielence, aby poskytl informace o tom, jaké závazky vláda ČR přijala, nebo přijmout hodlá v této souvislosti, a jakým způsobem si představuje součinnost Parlamentu při uskutečňování celého tohoto projektu.

Ještě bych chtěl v této souvislosti vyjádřit své znepokojení z toho, že česká vláda nejen zcela programově zabraňuje zahrnutí prvku ekonomické a občanské samosprávy a přímé demokracie do našeho právního řádu, ale pokud je to jen trochu možné, obchází i mechanismy zastupitelstev parlamentní demokracie. Domnívám se, že se to týká zahraniční politiky, že z toho také pochází řada komplikací, nedorozumění, konfliktů, které v této oblasti vznikají, a obávám se, že i nadále vznikat budou.

Za druhé, chtěl bych se obrátit s ústní interpelací na ministra vnitra pana Jana Rumla, ve věci změny registrace Demokratické levice na Stranu demokratické levice provedenou civilně správním úsekem Ministerstva vnitra ČR dne 16. 7. 1993. Chtěl bych upozornit, že tato otázka se mě týká jakožto člena celostátního výboru Demokratické levice osobně, navíc jako poslance, který byl zvolen v roce 1992 za tehdejší volební koalici Levý blok - KSČM - DL ČSFR.

Ministerstvo vnitra ČR, jeho civilně správní úsek, dopisem ze dne 16. 7. 1993 oznámil, že bere na vědomí změnu názvu Demokratické levice na Stranu demokratické levice na základě podání, které mu bylo učiněno dne 13. 7. 1993. Proti změně názvu Demokratické levice na Stranu demokratické levice přitom posléze u celostátního výboru protestovalo přes 50 % odboček, požadovalo svolání mimořádného celostátního shromáždění. Celá věc nebyla tedy provedena takovým způsobem, jakým by měla být v souladu se stanovami tohoto politického subjektu. Nechci zde unavovat sněmovnu tím, že bych líčil celý tento případ, který je velice spletitý a který dosud neskončil.

Chtěl bych se pouze obrátit na pana ministra Rumla s následujícími otázkami a žádat o to, aby tato interpelace byla uznána za naléhavou a aby na ni bylo v souladu s jednacím řádem odpovězeno.

Za prvé. Proč Ministerstvo vnitra zaregistrovalo změnu názvu Demokratické levice na Stranu demokratické levice na základě pouhého dopisu, bez předložení stanov tohoto politického subjektu ve dvojím vyhotovení, jak to mělo být předloženo.

Proč zaregistrovalo tuto změnu, aniž si ověřilo, zda byla tato změna, a nešlo jenom o změnu názvu, šlo i o změnu stanov, která měla potom zásadní důsledky pro změnu charakteru celého tohoto politického subjektu, proč ji zaregistrovalo, aniž si ověřilo, zda byla provedena v souladu se stanovami, organizačním řádem Demokratické levice.

Proč akceptovalo logickoprávní nesmysl o tom, že údajně celostátní shromáždění delegátů DL schválilo změnu názvu per rollam, což je institut, který stanovy tohoto subjektu vůbec neznají.

Proč si neprověřilo, proč nepožádalo o doklady o tom, že nějaké celostátní shromáždění DL dne 12. 7., jak bylo uvedeno ve zmíněném dopise, vůbec provedeno bylo, že se tedy vůbec konalo.

Proč, když bylo písemně upozorněno na to, že se jedná o podvod vůči Ministerstvu vnitra, provedený tehdejší místopředsedkyní celostátního výboru DL paní Marií Novotnou, proč na základě tohoto podání nezahájilo řízení, kterým by se snažilo celou věc prověřit a vyjasnit?

Proč ministerstvo vnitra odpovědělo až 5. 12. 1993 na stížnost, kterou podal předseda Demokratické levice pan Lothar Indruch a proč na dopis ze dne 15. 12. 1993 neodpovědělo vůbec?

Domnívám se, že v této souvislosti došlo k porušení správního řádu pro registraci politických subjektů.

Politická scéna v naší zemi prochází změnami, které souvisejí s prohlubujícími se procesy sociální diferenciace. Je to v pořádku, je to přirozené, týká se to celého politického spektra bez ohledu na orientaci jednotlivých subjektů. Jsem však toho názoru, že tyto změny musejí probíhat nejen v souladu s principy a zásadami politické kultury a etiky, ale především za dodržení platných právních norem a v případě, na který bych rád obrátil pozornost pana ministra vnitra, tomu tak zjevně nebylo. Děkuji vám za pozornost.

Zároveň ještě podávám procedurální návrh, aby vzhledem k politickým, právním, ekonomickým a jiným závazkům politického subjektu DL byla tato interpelace uznána za naléhavou.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Ještě neodcházejte, poprosím vás o časovou míru naléhavosti, abych o tom mohl dát hlasovat.

Poslanec Vratislav Votava: Odpověď do 40 dnů. (Smích v sále.)