Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Poslanec Jiří Karas: Pane místopředsedo, dámy a pánové, nepochybuji o tom, že návrh zákona o protiprávnosti komunistického režimu a O odporu proti němu tato sněmovna přijme. Snášet další argumenty zdůvodňující nutnost jeho přijetí pokládám již za zbytečné plýtvání časem. Všichni přece víme, kolik ztrát na životech, na duchovních, hospodářských, vědeckých a uměleckých hodnotách totalitní komunistický režim způsobil.

Stát, který se nevyrovná se svou minulostí, se nemůže vyrovnat ani se svou budoucností. Krýt zločiny a zločince, kteří v minulosti likvidovali nevinné lidi, ničili projevy humánnosti a demokracie, ospravedlňovat práci komunismu a zavírat oči před pravdou, to znamená postavit se do řady těch, kteří byli z vůle tohoto národa zbaveni své moci. Kdo pomlouvá a kryje bezpráví, sám bezpráví vytváří a udržuje.

Vlna nadšení z listopadu 1989 již dávno opadla. Lidé se začínají rozhlížet, pozorně hodnotí situaci a kladou otázku, na níž bychom měli hledat odpověď. Kdo vlastně vyhrál sametovou revoluci? Byl to občan, který se v minulosti odmítl podřídit lživé propagandě komunistické diktatury? Zvítězil občan, který místo falešné morálky zvolil čestný život, riskoval ztrátu zaměstnání, pronásledování celé rodiny, finanční potíže, ano, i vězení a šikanování těch, kteří na sebe vzali roli kádrováků, informátorů, ideologů a za to žili na úkor svých obětí? Zvítězil v sametové revoluci občan, který po 40 let odmítal vstoupit do komunistické strany a ztratil tak možnost realizace ve státě komunistického diktátu?

Dámy a pánové, pokud stejně jako já navštěvujete občanská shromáždění, ať už veřejná nebo v rámci svých politických stran, pak znáte odpověď na tuto otázku. Sametová revoluce nezná poražené a mezi vítěze je nutné započítat i ty bolševické kádry, které dodnes ovládají vedoucí místa na ústředních orgánech státní správy.

Pro tuto dobu je příznačné, že zhruba více než 40% vysokých ministerských úředníků se rekrutuje z řad bývalých členů Komunistické strany Československa. Ti, kteří totalitu udržovali, ti, na kterých totalita stála a oni s ní velice slušně žili, tito pracovníci ministerstev a ústředních orgánů státní správy dnes zajišťují přechod k tržnímu hospodářství a k demokracii.

Jaké bude takové hospodářství a jaká bude demokracie v České republice vzniklé pod jejich taktovkou? Občané, s nimiž pravidelně hovořím, žádají jediné - jasné a jednoznačné ne bolševické minulosti a odchod těchto lidí z vedoucích funkcí. Odchod bývalých komunistů z vedoucích funkcí není aktem msty ani novým terorem. Jednoduše nelze desítky let demokracii potlačovat a potom po změně politické situace zase tutéž demokracii budovat. Kdyby lidem, o nichž je řeč, nešlo především o jejich postavení a peníze, dávno by už ze svých funkcí sami odešli. Veřejné mínění je toho názoru, že času už měli více než dost.

Odchod bývalých komunistů z vedoucích funkcí, a to zdůrazňuji, nepožaduji proto, že věřili zhoubné ideologii, která se stala neštěstím a tragédií pro tisíce rodin, ani proto, že se angažovali při jejím šíření, dokonce ani proto ne, že byli členy jediné vládnoucí komunistické strany. Budujeme-li skutečnou demokracii, jistě nechceme nikoho postihovat za jeho přesvědčení. Jejich odchod je nutný proto, že se dopouštěli prokazatelně, vědomě, čili naprosto neshodně s etikou slušných lidí chyb a jejich další setrvávání ve funkci by znamenalo nejen pokračování, jakousi metamorfózu minulého režimu, ale bylo by zároveň výsměchem všem těm, kteří komunismus nepodporovali a naopak byli socialistickou justicí a komunistickými úřady perzekuováni.

Orientální přísloví praví: Zeptali se velblouda, proč má hrb. Odpověděl otázkou. A je snad na mém těle něco rovné?

Žijeme v době, která riskantně zachází se spravedlností. Odborníci vyškolení na partajních sekretariátech strany, k níž se v tuto chvíli již neznají, využívají svých odborností, manipulují s pravdou a proti vůli řadových občanů hledají skulinu, v níž by se zachytili a udrželi na vedoucích místech.

Základem milosrdenství a tudíž i odpouštění je spravedlnost. S tímto výrokem papeže Jana Pavla II. se ztotožňují i lidé nevěřící, kteří Encykliku svatého otce Di ves inmesi ricordia nikdy nečetli. Spravedlnost je základem odpuštění. Spravedlnost však neznamená - a v tom jsou naši občané zajedno - že bývalí komunisté zůstanou na vedoucích místech za každého režimu nebo dokonce proto, že by bez jejich účasti na vedení státu nešlo demokracii uskutečnit. Naši občané v drtivé většině odmítají hru na spravedlnost a demokracii, stejně jako v minulosti odmítali hru na humánní rozvitou socialistickou společnost.

Dámy a pánové, budu hlasovat pro přijetí zákona o protiprávnosti komunistického režimu. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Prosím kolegu Řezáče, připraví se pan kolega Štěrba.

Poslanec Vladimír Řezáč: Vážený pane předsedo, vážený pane místopředsedo, kolegyně a kolegové, kolega Ivan Mašek řekl, že mu je ctí přednést jako zástupce předkladatele tento návrh. Úvodem mého vystoupení bych chtěl říci, že je mojí povinností, jako advokáta, abych se vyjádřil k tomuto návrhu z pohledu práva, neboť jsem v obou posledních volbách kandidoval pod krédem, že budu prosazovat úctu k právu.

Celá první polovina návrhu zákona není návrhem právní normy, ale prostředkem politického a ideologického zápasu, prostředkem, který nerespektuje ústavní pořádek České republiky a je v hrubém rozporu s řadou ustanovení nové Ústavy České republiky i Listiny základních lidských práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku podle článku 3 a článku 112, odst. 1, Ústavy České republiky.

Především však chci zdůraznit, že každý z nás, kdo zde dnes vystupuje, je podjatý, ať byl dříve komunistou, je dnes komunistou, nebo nikdy nebyl komunistou. Chci proto říci, že se cítím podjatý dvojnásobně. Jednak jako syn bezpartijních rodičů, který měl ve svém životě jisté problémy v určité době, kdy nemohl učit na právnické fakultě, protože neměl kádrové předpoklady. Jednak jako komunistický advokát, který patřil k předním úspěšným obhájcům disidentů a který už před 9 lety za pomoci bývalého předsedy Ústředí české advokacie do této sněmovny, do ústavně právního výboru, dostal stížnost na porušování lidských práv člena Charty 77, předního funkcionáře VONS. Otázka úcty k právu není totiž otázkou politického přesvědčení, ale otázkou toho, zda chceme budovat demokratický a právní stát.

Návrh, který nám byl předložen jako tisk 376, zaměňuje a nerozlišuje vážné a rozličné pojmy. Je to jednak pojem ideologie a jednak problém politického režimu. Ideologie je úplně něco jiného a politický režim je třetí složkou formy státu vedle formy vlády a učlenění státu. Dále nerozlišuje komunismus od bolševismu a komunismus od stalinismu. To jsou také poněkud odlišné formy. Nedávný biskupský synod ve Vatikánu v prosinci 1991 rovněž přehodnocoval pojem komunismu a v jeho závěrech je uvedeno, že je zapotřebí rozlišit špinavou vodu reálného socialismu a nevylít z vaničky i dítě a tím dítětem je myšlenka sociální spravedlnosti. Tuto myšlenku sociální spravedlnosti prosazovali jako první komunisté raní křesťané už od roku 150 před naším letopočtem, kdy byl založen svaz Esénů, chcete-li svaz esejských v Jeruzalémě, který zanikl až rozbořením Jeruzaléma. Křesťané, kteří mi nevěří, mohou nahlédnout do Nového zákona, do Skutků svatých apoštolů, kapitola 2., verš 42, 44, 45, nebo do čtvrté kapitoly verš 42 až 44, 45, kde zjistí, že tento svaz žil podle zásad prostého spotřebního komunismu.

Stejně tak pojem komunismus existoval v antické filozofii u předního představitele antické filozofie, jako byl Platón, a každý, kdo zná dějiny filozofie, ví, co to byl platónský komunismus. Určitým způsobem nahlížel na tuto otázku velmi zajímavě i první prezident Republiky československé T. G. Masaryk. Já si dovolím ocitovat dvě jeho práce, a to zcela nepatrnými a lakonickými citáty. V knize o bolševictví, která vyšla v roce 1990 jsou některé články prvního prezidenta Republiky československé z let 1919 a 1920. Na str. 41 dole a 42 nahoře prof. Masaryk uvedl: "Kdo se o tom jen trochu zamyslí, pochopí, že bolševictví, zvláště bolševictví ruské, je docela něco jiného než to definitivní stadium sociálního vývoje, jež Marx označoval jako komunismus mající překonat kapitalismus. Podle Marxe je komunismus poslední a pozitivní stadium hospodářského vývoje vůbec, kdežto bolševictví ruské a stejně pokus maďarský a německý jsou revoluční pokusy zemí válkou rozvrácených, jsou to pokusy negativní, je to komunismus bídy a rozvratu, je to politický radikalismus, nikoli komunismus dovršující kapitalistický vývoj. Marx myslel na komunismus blahobytu, abych to řekl stručně, na komunismus pozitivní, ne negativní. Rovnost chudoby a bídy není komunismus požadovaný Marxem."

Na str. 48 týž autor uvedl: "Socialismus a sociální demokracie od začátku přijímaly za svůj odkaz zásady Velké revoluce francouzské - volnost, rovnost, bratrství. Ba tyto zásady byly mravní bazí hnutí socialistického, byly hlavní vzpruhou ve vývoji socialismu a v jeho organizaci a byly nejsilnějším argumentem pracujících tříd proti vykořisťovatelům. Praxe bolševiků tyto principy těžce zrazuje a zrazuje tak mravní obsah socialismu, zahazuje velikou jeho sílu."

A konečně na str. 69 prof. Masaryk napsal: "Demokracie politická a stejná demokracie hospodářská a sociální předpokládá právě značné vzdělání, nejen vzdělání vůdců, nýbrž i mas, aby dlouhý vývoj od kapitalismu k socialismu byl veden s náležitou rozvahou a náležitým rozpočtem."

Poslední dva citáty prof. Masaryka jsou z knihy Masarykova slova, str. 104 - 105 a str. 99, které naznačují, jak je odlišná filozofie českých dějin prof. Masaryka a prof. Pekaře. Na str. 104 - 105 je uvedeno: "Jestliže se v nás to české svědomí skutečně probudí, pak budeme nejen milovat bližního, nýbrž láska k bližnímu se uskuteční sociálními zákony. Budeme usilovat o to, abychom nuzných a chudých neměli. Měli jsme v Táboritech první socialisty a komunisty, usilujme, aby mezi námi žebráka nebylo. To je ten náš český ideál."

A na str. 98 - 99 uvedl: "Stačí-li moc, to je prakticky větší silnější moc, je-li moc pravdou a právem, pak ovšem politika se stane částí zoologie a basta!"

Tolik k těmto citátům. Nyní se budu věnovat preambuli z pohledu práva. Je zde hovořeno o tom, že je zapotřebí vyrovnat se s komunistickým režimem a nastolit spravedlnost. Uznávám, že je zapotřebí vyrovnat se s minulostí, a je to potřeba, kterou má celá česká společnost a má ji každý z nás jako občan České republiky. Nedomnívám se, že se vyrovnáme s minulostí úspěšně tímto návrhem. Již Winston Churchill, když stál před podobným úkolem, řekl, že pokud přítomnost odsoudí minulost, potom ztratí budoucnost. Mám za to, že je naprosto neúnosné z pohledu ústavního pořádku ČR, aby bylo konstatováno, že existuje kolektivní odpovědnost všech členů KSČ za způsob vlády v naší zemi v letech 1948 - 1989. Byla tu často citována známá práce Karla Jasperse Otázka viny. Tam rozebral tento známý filozof otázku viny z hlediska 4 forem společenského vědomí, nikoli ze všech sedmi forem. V právním předpisu - a zákon je pramenem práva - ovšem můžeme uvádět pouze odpovědnost právní a žádnou kolektivní právní odpovědnost nemůže demokratický a právní stát připustit, neboť zná pouze odpovědnost individuální. Stejně tak nelze v závěru preambule souhlasit s tím, že se Parlament zavazuje ve své další činnosti k tomu, že bude vycházet z tohoto zákona. Takové interpretační pravidlo je v rozporu s čl. 22 Listiny základních práv a svobod, který naopak uvádí, že zákonná úprava všech politických práv a svobod a jejich výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti. Navíc je tato zásada v obyčejném zákoně v rozporu s klasickou právní zásadou Lex posterior derogat priori.

Nemohu mít výhrady k tomu, co je uvedeno v § 1, pouze bych se domníval, že by se mělo hovořit o stalinistickém režimu a ne komunistickém režimu. Není to však úplná pravda, je to polopravda. Tento režim neprováděl jenom to zlo, které se tu uvádí, on se také snažil zajišťovat hospodářská a sociální práva lidí. V roce 1961 zajistil jako první na světě ochranu nezletilých dětí před mozkovou obrnou, každoročně dokázal postavit sto tisíc bytů, aby se pokusil řešit bytovou krizi. Nebudu zpochybňovat to, že to byl systém, který nemohl mít úspěch, a to z toho důvodu, že samotná vedoucí úloha KSČ byla v rozporu s ústavním principem rovnosti občanů a dělila občany na občany prvé a druhé kategorie podle známých kádrových stropů. Co však znamená tento vládní návrh? Znamená to samé, jen v obráceném gardu, z druhé strany. Jako právník a advokát s tím nemohu souhlasit.

K písm. f) chci upozornit, že pokud od roku 1968 udržoval uvedený stav pomocí okupačních vojsk cizích mocností, pak až poté, co po známém usnesení předsednictva ÚV KSČ v noci z 20. na 21. srpna byla okupace odmítnuta, a poté, co půl milionu členů KSČ reformního proudu bylo vyloučeno a vyškrtnuto a oni sami včetně příslušníků jejich rodin, to znamená řádově 2 mil. lidí, byli podrobeni těžké persekuci a diskriminaci trvající 2 desetiletí.

Pokud se zde srovnává ideologie v § 2, chci říci, že Eduard Beneš v Demokracii dnes a zítra v úvodu páté kapitoly jasně rozlišil rozdíl komunistické strany od fašistické strany a komunismus od fašismu a porovnával tyto dva systémy s liberálně demokratickým systémem. Rozhodně považoval rozdíly mezi komunismem a fašismem za kvalitativní a komunismus označil za režim omezené demokracie.

Především však chci zdůraznit, pokud se zde někdo dovolává Norimberského procesu nebo odsouzení fašismu, že v Norimberku nebyla odsouzena NSDAP, ale jen jejích předních 22 funkcionářů, nebyla tam odsouzena nacistická ideologie, ale byly tam jako zločinecké organizace odsouzeny Gestapo, SS a Sicherheinsdienst. Nebyla tam tedy odsouzena celá strana ani její členové.

Pokud se zde hovoří o režimu a straně zločinu, chci říci, že neznám člověka, který by do Komunistické strany vstupoval proto, že by chtěl páchat trestné činy a ve vládním stanovisku k návrhu zákona je na to upozorněno, že tady slovo zločinný nebo zločinecký má v tomto směru jednoznačný význam.

Neznám důkaz o tom, že by byl prokázán úmysl všech členů KSČ vstupovat do strany proto, aby páchali úmyslné trestné činy.

Autoři návrhu neznají rozdíl mezi legitimitou, legalitou a právní kontinuitou, jak to bylo nejlépe v postkomunistických zemích vypracováno šesti univerzitními profesory v Maďarské republice. Kdyby nebylo legality, nemohly by platit zákony z doby před listopadem. Kdyby nebylo právní kontinuity, nebyla by zachována kontinuita Československého státu, uznaná v článku 9 československo-německé smlouvy.

Odsouzení ideologie je nemožné, protože článek 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zakazuje, aby se stát vázal na jakoukoli ideologii nebo náboženství. Nelze tedy přijmout tento zákon, neboť potom by se státní ideologií stal antikomunismus a Listina to nepřipouští.

Pokud v odstavci 2 § 2 má být odsouzena každá organizace, založená na komunistické ideologii, pak jsou to všechny organizace Národní fronty, včetně odborového hnutí, Svazu žen, ČSTV, řekněme řádově 8 miliónů lidí, kteří vstoupili do organizace, ve které chtěli hrát třeba jen fotbal a kvůli tomu museli ve stanovách uznávat vedoucí úlohu KSČ. Takové ustanovení s tímto dosahem je naprosto nemožné a nesmyslné.

K § 3 se nebudu vyjadřovat, neboť předpokládám, že k němu vystoupí ještě další kolegové. Chci říci, že jediný paragraf se kterým jsem souhlasil v původní verzi, byl § 4, neboť každý slušný člověk musí souhlasit s tím, že ten, kdo byl komunistickým režimem nespravedlivě postižen a perzekuován, si zaslouží účast. Podle mne si zaslouží i hmotné ocenění a považoval bych za rozumnější, kdyby místo tohoto návrhu vláda připravila novelu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci s tím, že státní dluhopisy budou nejen zúročitelné běžnou úrokovou mírou, ale budou vyplaceny nejpozději do roku 1994. Považuji za nelogické, aby se rozdávaly na jedné straně velké miliardové hodnoty v privatizaci a restituci a na druhé straně oběti procesů z padesátých let měly čekat ještě 10 let na to, až budou odškodněny, takže se toho většina z nich už nedožije.

§ 5 je základním právním problémem tohoto návrhu. Jde o rozpor s článkem 40 odst. 6 Listiny, neboť toto ustanovení respektuje pouze článek 40 odst. 5 Listiny, tedy zásadu "ne dvakrát pro tentýž trestný čin".

Opakuji, jak jsem již řekl v jedné debatě s kolegyní Röschovou v televizi - profesor Vladimír Solnař 6. června 1968 publikoval v Rudém právu článek "Promlčení nelze zrušit". Profesor Solnař byl největším odborníkem československého trestního práva, viceprezidentem Mezinárodní asociace trestního práva.

(Předsedající upozorňuje řečníka na čas.)

Dokončím jen tuto část, jestli je to možné. Chci říci, že celé jádro problému je nejen v tom, že nejde jen o nestíhatelnost podle § 11 trestního řádu. Jde o to, že promlčení trestního stíhání je institutem hmotného práva trestního a uplynutím promlčecí lhůty proto zaniká trestní odpovědnost a celá trestnost. Trestnost, která zanikla, v hmotném právu nelze již obnovit. Lze pouze prodloužit promlčecí lhůtu tam, kde promlčení ještě neuplynulo, a proti tomu bych nikdy nebyl.

K tomuto problému jinak odkazuji, že § 67 odst. 2 trestního zákona hovoří o tom, že dochází k přerušení promlčení pokud jde o zákonnou překážku. Domnělá vůle nebo nějaká jiná vůle funkcionářů státu nebo komunistické strany nebyla zákonnou překážkou, nýbrž nezákonnou a je na to odpověď v § 158 a 166 trestního zákona, tj. zneužití pravomoci veřejného činitele a trestný čin nadržování.

(Předsedající opět upozorňuje na čas.)

Doufám, že budu mít příležitost se vyjádřit v další rozpravě a říci vám celý názor na tento návrh.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slovo má kolega Štěrba, připraví se kolega Kavan.

Poslanec Tomáš Štěrba: Vážený pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové, byl jsem jedním ze zpravodajů k tomuto návrhu zákona. Již od počátku projednávání jsem zdůrazňoval, že jako zpravodaj nemám námitky proti jeho základní myšlence. Domnívám se, že tento stát by se skutečně měl vyrovnat se svou minulostí. Kvituji proto s povděkem, že většina námitek, se kterými jsem se ztotožnil, se stala součástí společné zprávy.

Mám však ještě dvě velmi závažné výhrady, které zde chci přednést formou pozměňovacího návrhu.

Za prvé - v § 4 se hovoří o určité formě morální solidarity s těmi, kdo byli komunistickým režimem nespravedlivě postihováni. Takoví lidé si podle návrhu zaslouží účast. Tato formulace je podle mého názoru příliš chladná a navíc neobsahuje prvek uznání zásluh v rámci odporu proti komunistickému režimu. Neobsahuje také konstatování náprav křivd způsobených tímto režimem. Z toho důvodu navrhuji nahradit slovo "účast" slovy "uznání a možnost odčinění křivd a bezpráví podle zvláštních předpisů, pokud se sám v době od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989 aktivně nezúčastnil perzekuce jiných občanů". V tomto pozměňovacím návrhu odkazuji na připomínku rozpočtového výboru k tomuto paragrafu.

Druhou věcí, která mě v návrhu zaráží, je text § 7, a to i v nově navrhovaném znění. Toto ustanovení znamená podstatné rozšíření restitučních návrhů a zejména bude znamenat pravděpodobný kolaps soudů, a to v případě, že dojde k novému vymáhání různých - dnes již uzavřených restitučních případů. Chtěl bych odkázat na vyjádření vlády, se kterým se beze zbytku ztotožňuji. Přijetí tohoto ustanovení by znamenalo masové narušení právních jistot, a to nejen u těch nabyvatelů, kteří nabyli vlastnictví v průběhu rozhodného období za jakýchkoli okolností, ale i těch, kteří získali majetek až po roce 1989, případně až po proběhnutí restitučního řízení. Z tohoto důvodu navrhuji § 7 vypustit.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Slovo má pan kolega Kavan, připraví se kolega Štrait.

Poslanec Petr Kavan: Pane předsedající, pane předsedo, vládo, dámy a pánové, k projednávanému návrhu zákona vystupuji z pověření poslaneckého klubu Hnutí za samosprávnou demokracii - společnost pro Moravu a Slezsko. Moje úvodní slova nebudou rozsáhlá, mnoho zde bylo řečeno, byl jsem rovněž zpravodajem tohoto návrhu zákona. Budu pouze konstatovat, že podle mého názoru tento zákon přichází pozdě a není dokonalý. Není dokonalý tak jako ostatně není dokonalé žádné lidské dílo.

Budu se snažit náš čas využívat efektivně a přejdu ihned k pozměňovacím návrhům a jejich zdůvodnění. Ke společné zprávě, tisk 432, strana 2, třetí řádek shora - "za vědomé porušování lidských práv" - navrhuji, aby toto sousloví bylo rozšířeno "za vědomé porušování lidských práv a svobod". Nebyla porušována jen práva, ale i svobody občanů. Je to i zaužívaný právnický termín.

O dva řádky níže navrhuji rozšířit větu: "Nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením" dalším textem: "Nahrazením podílu občana na správě věcí veřejných a fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí."

Všichni jistě víte, že jedním z prvních činů komunistické totalitní moci bylo zrušení samosprávy v historických zemích v našem Československu.

K § 1 odst. a) navrhuji vložit za první větu, která končí "vyjádření politické vůle" následující text: "Zrušením Moravskoslezské země usiloval o ztrátu identity jejích občanů a jejich plnou podřízenost centru totalitní moci,..."

V písm. b) slova "přičemž zvlášť závažným způsobem utlačoval některé politické, sociální a náboženské skupiny občanů" navrhuji upravit "utlačoval některé politické a sociální skupiny i náboženská a národní společenství"

Zdůvodním tyto dvě změny.

Usnesením Federálního shromáždění z 9. 5. 1990 a České národní rady z 15. 5. 1990 bylo zrušení Moravsko-slezské země označeno za akt totalitního režimu poplatný době nesvobody. Je tedy naprosto přirozené, aby v demokratickém a právním státu, za který se považujeme, bylo toto usnesení zakotveno v právní normě, která se snaží napravit zjevné křivdy z minulosti.

K poslední změně chci podotknout tolik, že tato změna byla v jiné verzi akceptována ústavně právním výborem, leč pro doporučení při projednávání společné zprávy na vhodnější formulaci nebyla do společné zprávy zařazena a po dohodě se společnou zpravodajkou paní dr. Röschovou jsem já při dnešním vystoupení tuto formulaci takto upravil. Všichni víme, že to nebyly jen politické, sociální a náboženské skupiny a společenství, ale i národní společenství, kde byly různé komunity Chorvatů, Maďarů apod., které jen z tohoto titulu byly tvrdě perzekuovány.

Pánové a dámy, děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Prosím kolegu Štraita, připraví se kolega Grulich.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, společná zpravodajka prosí ještě jednou o písemné podklady, jinak nebudeme moci vyhodnotit vaše příspěvky.