Poslanec Miloš Skočovský: Vážený
pane předsedající, dámy a pánové,
Hnutí za samosprávnou demokracii Moravy a Slezska
ústy svých představitelů několikrát
deklarovalo, že je pro to, aby se Parlament definitivně
vyrovnal s obdobím 40leté vlády jedné
strany a jí nastoleného režimu.
Rovněž souhlasí s tím, aby ti, kteří
zvlášť zavrženíhodným způsobem
porušovali lidská práva ve věznicích,
v táborech nucených prací, při vyšetřování,
v době žalářování používali
fyzické či psychické mučení
a vystavovali postižené osoby a jejich rodinné
příslušníky útrapám, byli
po právu potrestáni.
S předloženým návrhem zákona
proto souhlasíme. Nikoliv však zcela s jeho podobou.
Vláda České republiky není naší
vládou, protože jsme nepodpořili její
programové prohlášení. Ale v tomto případě
s připomínkami uvedenými v jejím stanovisku,
tedy ve vládním stanovisku k tomuto zákonu,
souhlasíme. Domníváme se stejně jako
ona, pakliže zůstanou paragrafy 2 a 7 v navržené
podobě, může dojít k narušení
právní jistoty a další destabilizaci
společnosti.
Navrhujeme tedy, aby po ukončení rozpravy předkladatel
a navrhovatelé a zástupci vlády se sešli
a stejně, jako tomu bylo u zákona o látkách
ničících ozón, dopracovali návrh
do podoby přijatelné pro většinu klubů.
Konkrétně doporučujeme v § 2 odst. 1
doplnit na konci místo tečky středník
a dále pokračovat "všechny zákonné
právní předpisy vydané v tomto období
zůstávají v platnosti". V § 2 odst.
2 konkretizovat organizace, případně jejich
podíl na skutečnostech projednávaných
v tomto zákoně. § 7 vypustit. Děkuji
vám za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji.
Prosím kolegu Nováka, připraví se
kolega Šoler.
Poslanec Jaroslav Novák: Vážený
pane předsedající, vážená
vládo, dámy a pánové, při projednávání
zákona o třetím odboji bychom neměli
zapomenout na ty, kteří tento odboj začali
již při vzniku bolševismu v Rusku, tzn. na ruské
emigranty, kteří museli opustit svoji vlast, ať
už z důvodů aktivního vystupování
proti bolševismu, nebo pro svůj nesprávný
původ, a našli svoji druhou vlast v naší
Československé republice, kde mnozí založili
smíšené rodiny a získali naše státní
občanství.
Proto by bylo na místě požadovat, aby český
parlament konstatoval, že
1. pronásledování za antikomunistické
přesvědčení v Československé
republice začalo v roce 1945 s tím, že bylo
umožněno orgánům Sovětského
svazu zatknout a odvléci ze země příslušníky
ruské antikomunistické emigrace, kterým nabídla
Československá republika útočiště
a kteří se stali jejími občany nebo
byli držiteli mezinárodního Nonsenova pasu.
2. Česká republika odsuzuje tento akt politického
pirátství Sovětského svazu jako neslučitelný
se vzájemnými vztahy mezi účastníky
protihitlerovské koalice za druhé světové
války a odmítá pasivitu, s níž
její předchůdkyně Československá
republika toto pošlapávání demokratických
práv svých občanů a dalších
osob, jimž nabídla své pohostinství,
přijala.
3. Česká republika v zájmu nápravy
křivdy způsobené její předchůdkyní
Československou republikou se omlouvá všem
postiženým a jejich rodinám a vyslovuje svou
úctu těmto prvním obětem pronásledování
za antikomunistické názory a postoje u nás.
4. Zákony o mimosoudních rehabilitacích a
všechny normy dotýkající se zájmu
třetího odboje budou upraveny tak, aby se odpovídajícím
způsobem vztahovaly také na zájmy příslušníků
ruské antikomunistické emigrace protiprávně
odvlečených v roce 1945 z Československa
do Sovětského svazu a tam souzené za svá
politická stanoviska a názory.
Navrhoval bych toto zařadit před § 4 společné
zprávy. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji
panu kolegu Novákovi. Prosím kolegu Šolera,
připraví se kolega Kašpárek.
Poslanec Jiří Šoler: Vážený
pane předsedající, vážení
ministři, vážené poslankyně,
vážení poslanci, vážení
hosté, typickým projevem lidské malosti jsou
snahy o vstřícnost a servilitu k vládnoucímu
režimu vyplývající snad ze strachu či
touze po kariéře, po změně režimu
a výměně mocných, totiž lidé
plivají po minulé garnituře a projevují
svou servilitu ke garnituře nové. Přesně
podle klasického verše Karla Havlíčka
Borovského: Napřed tě mají za proroka,
potom jsi sviňák.
Bohužel totéž platí i o tomto zákoně.
Rozhlédneme-li se po tomto sále, vidíme zde
mnohé bardy, kteří kdysi nadšeně
opěvovali Gottwalda a Stalina a později trpěli
strachem, aby je jako nehodné nevyloučili z řad
komunistů. Dnes hrdě vyhlašují protiprávnost
komunistického režimu. Přitom současně
opěvují údajnou humánnost a demokratičnost
režimu současného. Ne, nechci se zde zastávat
komunistického režimu před listopadem 1989.
Chci pouze upozornit na fakt, že režim současný
není ničím jiným, než faktickým
pokračováním komunistické totality
v minulosti. Režim, který je tak sametový k
bývalým a současným komunistům
a tak striktně restriktivní ke skutečné
antikomunistické opozici, že v tomto směru
si mnoho nezadá s režimem minulým.
V preambuli k navrhovanému zákonu se říká,
že Komunistická strana Československa, její
vedení a členové jsou odpovědni za
způsob vlády v naší zemi v letech 1948
až 1989, a to zejména za programové ničení
tradičních hodnot evropské civilizace, za
vědomé porušování lidských
práv, za morální a hospodářský
úpadek provázený justičními
zločiny a terorem proti nositelům odlišných
názorů, zneužívání výchovy,
vzdělání, vědy a kultury k politickým
a ideologickým účelům, bezohledným
ničením přírody. Bohužel stejné
výhrady je možné uplatnit i vůči
současnému režimu, i když ne snad v takové
tvrdé míře.
Pro nástup komunistického režimu bylo charakteristické
vytvoření bratrské jednoty kolaborujících
stran v Národní frontě a tvrdé potlačení
všech protikomunistických sil, které se odmítly
podřídit. Tak tvrdé, že končily
i fyzickou likvidací např. dr. Milady Horákové.
Nástup současného neokomunistického
režimu probíhal v mnohém sametověji
vytvoření všeobjímající
jednoty Občanského fóra. Útoky na
demokratické aktivity mimo tento útvar byly stejně
rozhodné, i když vedeny sametovými prostředky.
Přesto jsme viděli i takové nehumánní
skutky, jakým byl útok na čelného
představitele nezávislé nekomunistické
opozice dr. Bartončíka. Aktéři tohoto
nehumánního činu si zaslouží
stejné odsouzení jako komunističtí
zločinci. Obávám se též, že
přes mnohem sametovější dopad na postižené
je společenský dopad útoků na dr.
Horákovou, dr. Bartončíka, či dr.
Sládka srovnatelný. Konečně za nejtěžší
zločiny současného neokomunistického
režimu považuji nedemokratické rozbití
naší drahé vlasti - Československé
republiky.
Moje nejsilnější osobní zkušenost
s represivní složkou komunistického režimu
souvisí s obviněním z hanobení hlavy
státu - tenkrát to byl dr. Gustáv Husák
- podle § 103. Proto mne znepokojuje, když podle stejného
paragrafu probíhají politické procesy i nyní.
Například proces s Jiřím Matouškem,
který se konal 24. března t. r. v Třebíči.
I když trest byl spíše symbolický, morální
pozicí tohoto člověka to určitě
silně otřáslo. Ne, nevyslovuji se proti textu
zákona o protiprávnosti komunistického režimu.
Lidé postiženi tímto režimem si určitě
zaslouží naše uznání a rehabilitaci.
Chci pouze připomenout současné vládní
garnituře, že podle stejných zásad budou
jednou souzeni i oni.
Ne, nechci pouze pomstychtivě volat po potrestání
současné vládní garnitury. Mnohem
raději bych uvítal, kdyby se poměry v naší
vlasti změnily natolik, aby zde vládla skutečná
demokracie a trestání nebylo nutné. Tolik
obecně k zákonu. Nyní jeden drobný
pozměňovací návrh, spíše
kosmetického charakteru. V § 1 odst. f) společné
zprávy se hovoří o tom, že režim
se spojil s cizí mocností a od roku 1968 udržoval
uvedený stav pomocí jejích okupačních
vojsk. Chci pouze upozornit, že alespoň zpočátku
těchto mocností bylo pět a pro mne je podstatné,
že jedna z nich je právním předchůdcem
dnešní Spolkové republiky Německo. Proto
bych rád, aby v tomto paragrafu f) bylo řečeno,
že se spojil s cizími mocnostmi a uvedený stav
udržoval pomocí jejich okupačních vojsk.
Tolik můj pozměňovací návrh.
Děkuji vám.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji
kolegovi Šolerovi a prosím kolegu Kašpárka,
aby se ujal slova. Připraví se paní kolegyně
Janů.
Poslanec Miroslav Kašpárek: Vážený
pane předsedo, vážené dámy a
páni poslanci, vážená vládo,
na květnovém zasedání informovali
páni ministři sněmovnu o stavu národního
hospodářství. Zasvěceně žonglovali
různými ukazateli a procenty, přemisťovali
miliardy s lehkostí motýla, přesvědčovali
o správnosti nastoupeného kurzu a dokazovali oprávněnost
svých kroků.
V souvislosti s projednávaným návrhem zákona
o odporu proti komunistickému režimu minulému,
a lze jenom doufat, že i současnému, mi dovolte
malé srovnání.
Pokusme si představit, že se sami nebo někdo
z našich příbuzných octne, nedej bože,
na lůžku intenzívní péče
po autonehodě. Znovu mi, prosím, dovolte zdůraznit
"nedej bože". Pokud nepracujeme zrovna v oboru,
právem nás nezajímá, jakých
prostředků a postupů užívá
ošetřující personál. Naopak všechny
zajímá eminentně, zda pacient přežije,
zda se vyhojí bez následků. V případě
smutného konce nevyvrátí nikdo na světě
příbuzným pochybnosti o odborných
kvalitách ošetřujících, byť
byla nehoda sebetěžší.
Analogicky většinu zaměstnaných občanů
příliš netrápí různá
vysvětlování a zprohýbané křivky
trendů na televizní obrazovce. Právem je
zajímají výsledky, moderní výstupy,
krátce životní úroveň a její
vývoj. Rozklad prvovýroby, dokládaný
údaji opozičních poslanců, a klesající
objem prostředků na prvovýrobě závislých
nesvědčí o vitalitě pacienta. Právem
vyjadřují občané pochybnosti stran
erudice našich hospodářských kapitánů,
zvláště pak schopnosti užít knižních
znalostí k řešení praktických
úkolů, a v neposlední řadě
i pochybnosti o jejich záměrech a poslání
v této zemi.
Soukromé vlastnictví představuje základní
a nenahraditelný pilíř prosperující
tržní ekonomiky i jedinou dlouhodobou záruku
svobody a demokracie, jak se praví na straně 11
programového prohlášení vlády.
Právem se tedy občané ptají, a v tomto
smyslu se obracím na pány hospodářské
ministry, jak realizuje vláda své programové
prohlášení ve sféře soukromého
vlastnictví nejširších vrstev obyvatelstva,
když se většina prvovýroby nachází
v rukou zájmových skupin, pomineme-li otřelý
termín mafií, vybudovaných dávno před
listopadem. Ty si změnily název a pochopitelně
si nedají mluvit do věcí od nějakého
ministerstva, pomineme-li uplácení státní
správy a praní špinavých peněz.
Dokladem obrovské nekázně a záměrného
zkreslování budiž i přednesená
zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu.
Současné odvolávky na dědictví
minulosti nelze dnes akceptovat. Nelegálně nabytý
majetek v minulosti nejen že nebyl vrácen, naopak
se stal základem jeho znásobení v podnikatelských
aktivitách režimu současného. Straničtí
bosové minulosti tak realizují své sny, zatímco
většina nemajetného obyvatelstva je manipulována
postupnými kroky do role cizince žebrajícího
ve vlastní zemi. Z výzkumu Sociologického
ústavu Akademie věd vyplývá, že
staré nomenklaturní kádry mají v podnikatelské
sféře 6x větší šanci proti
nestraníkům. Uvedenými postoji nehoruji žádnému
rovnostářství. Od přírody je
někdo šikovnější a pracovitější
než jiný, jenže schopnost šikovnějšího
není poukázkou k okrádání druhých,
jak připomíná T. G. Masaryk.
Dovolte mi znovu připomenout, že právě
soukromé vlastnictví většiny občanů
je nejlepší zárukou svobody jednotlivce, a
oba znaky pak projevem politické orientace skutečně
pravicové. Právem se občané ptají,
který z dalších pravicových znaků
před námi vládnoucí strana tak pečlivě
tají, když v praxi nefunguje, rozhodně ne pro
většinu obyvatelstva, ani jeden ze znaků základních,
právě uvedených.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Pane kolego,
nerad vás přerušuji, ale pouze bych, a je to
moje povinnost, vás rád upozornil na to, že
projednáváme tisk 376. Děkuji.
Poslanec Miroslav Kašpárek: Už končím.
Celý rok ve sněmovně dominují debaty
a dohady, jak zalepíme díry ve školství,
zdravotnictví, upadající vědě
a ostatních resortech na úkor resortů jiných.
To je přece jasné přerozdělování,
a to je znakem vysloveně levicovým. Děkuji
vám za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji
panu kolegovi Kašpárkovi. Prosím, aby se slova
ujala paní kolegyně Janů, připraví
se paní kolegyně Buzková.
Poslankyně Ivana Janů: Pane místopředsedo,
vážená vládo, dámy a pánové!
Podobně jako mnozí z vás i já dostala
mnoho dopisů od lidí, jednotlivců i zástupců
Konfederace politických vězňů Československa,
kteří se nám snažili přiblížit
to, co prožili v komunistických věznicích,
mučírnách padesátých let.
To, co se stalo, to, co jsme se z těchto dopisů
dozvěděli, nelze z hlediska morální
hygieny a boje proti společenské patologii zapomenout.
Cituji z dopisu Konfederace politických vězňů
Československa ze 17. 3. 1993:
"V Německé spolkové republice bylo do
roku 1966 odsouzeno 86 tisíc nacistických zločinců.
Proč Němci trestají dosud a my ne? Nacismus
nebyl snad srovnatelný s komunismem?
Němci uznali, že cesta zločinu vede do pekel.
Pokud to neuznáme i my a nebudeme se chtít zbavit
tohoto hnisajícího vředu na svém těle,
bude naše další cesta směřovat
neodvratně k záhubě."
Další citace je z dopisu k zákonu o protikomunistickém
odboji z 10. 6. 1993:
"Nemá-li to být zákon špatný,
musí být, páni poslanci, hlasem vašeho
svědomí, svědomím národa, který
se chce vyrovnat se svou tragickou minulostí."
Pane předsedo, dámy a pánové, chtěla
bych upozornit, že ať se nám to líbí
či ne, svědomí všech, kdo v této
sněmovně, ve Federálním shromáždění,
ale i ve vládách od 17. 11. 1989 byli, je zatíženo,
přinejmenším nečinností.
Stát a národ, který se nevypořádal
se svou minulostí, není schopen vlastní pravdivé
reflexe, není tudíž ani schopen organizovat
dobře, to je pravdivě, svoji budoucnost. Proč?
Další generace dětí tohoto národa
dostávají vzor a návod k jednání.
Zločin se vyplácí. Viníci jsou nepotrestáni
a v liberálním systému transformováni
do role mnohdy vlivných a mocných podnikatelů.
Závěrem bych chtěla, dámy a pánové,
říci, že přístup každého
z nás, včetně poslanců komunistů,
k tomuto zákonu bude vypovídat jasně o tom,
na jakých hodnotách chceme založit budoucnost
tohoto státu. Odpovědnost nás všech
je odpovědností za potrestání viníků,
za zločiny, kterých se dopustili. Mnohdy z návodu
nebo pod tlakem státní moci. Je to naše odpovědnost,
je to odpovědnost samostatná a výlučná,
je to odpovědnost zákonodárného sboru
a musí přesahovat osobní pocity. Děkuji
vám. (Dlouhotrvající potlesk.)
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji
kolegyni Janů. Prosím kolegyni Buzkovou, dále
je přihlášen kolega Procházka.
Poslankyně Petra Buzková: Vážený
pane předsedající, vážená
vládo, dámy a pánové, předkladatel
tohoto návrhu zákona uvedl ve své vstupní
řeči, že tento návrh zákona nepřímo
novelizuje některé další zákony.
Právě otázkou nepřímé
novelizace zákonů prostřednictvím
navrženého zákona bych se chtěla zabývat.
My všichni, kteří jsme členy této
sněmovny, a zvláště pak ti, kteří
byli jejími členy už v minulém volebním
období, vědí velice dobře, a věřím,
že si i uvědomují, kolik problémů,
nepřesností a konkrétních přehmatů
při aplikaci zákona způsobují právě
nepřímé novelizace.
Mám samozřejmě na mysli § 7 tohoto návrhu
zákona, který má za úkol novelizovat,
a to nepřímo, dva zákony, a to zákon
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích
a zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů.
Jak již zde uvedl předseda klubu ODS pan kolega Honajzer,
takováto novelizace by mohla způsobit velké
komplikace. Byly by to komplikace týkající
se majetkové stability, vznikly by problémy v případech
už pravomocných a účinných soudních
rozhodnutí, zvláště pak proto, že
u obou těchto zákonů už jsou dávno
prošlé lhůty pro uplatnění nároku.
Nechci z tohoto místa přednášet argumentaci
proti dalšímu rozšiřování
restitucí, přestože s ním ani já
a ani většina mých kolegů z našeho
poslaneckého klubu nesouhlasí. Chci argumentovat,
proč by takováto novelizace neměla proběhnout
prostřednictvím tohoto zákona, nebo jakéhokoliv
jiného zákona nepřímo. Pokud bude
v této sněmovně politická vůle
pro další rozšíření restitucí,
chtěla bych co nejvíce doporučit, aby takováto
novelizace byla provedena přímo, a to přímo
novelizací obou citovaných zákonů.
Já s takovouto novelizací souhlasit nebudu, ale
přesto bych raději viděla, kdyby to byla
novelizace přímá než novelizace nepřímá
prostřednictvím právě zákona
o protikomunistickém odboji.
Dostáváme se totiž do situace, že ti z
poslanců, kteří nesouhlasí již
z dříve uvedených důvodů s
rozšířením restitucí, by se dostali
do situace, kdy by nemohli zvednout ruku pro zákon, o kterém
si myslí, že by měl být přijat
a proti kterému by hlasovat nechtěli. Tato novelizace
navržená v § 7 by pro ně mohla znamenat
velkou překážku, v některých
případech překážku rozhodující.
Proto se připojuji k návrhu poslaneckého
klubu ODS a navrhuji, aby § 7 byl z tohoto zákona
vypuštěn.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji
paní poslankyni Buzkové a prosím kolegu Procházku,
připraví se kolega Karas.
Poslanec Vladimír Procházka: Vážený
pane předsedo, vážený pane předsedající,
vážení páni ministři, vážené
kolegyně a kolegové. Protože patřím
zde, v českém Parlamentu k dříve narozeným
a prožil jsem jak 50. léta, tak v období po
roce 1968 jsem byl velmi pronásledován, chci k některým
otázkám zaujmout všeobecné stanovisko
a pomoci tak najít cestu ke spravedlivému hodnocení
minulosti.
Proto mi dovolte říci pár vět k mé
osobě. Pocházím ze zemědělské
rodiny a tento původ byl v pozdější
době označován jako kulacký a tvořil
spoustu nepříjemností. Po roce 1968 jsem
byl pronásledován za svoje politické postoje
při řešení zemědělské
otázky, spojené tehdy s obnovou činnosti
bývalého Svazu zemědělců a
nově se tehdy vytvářejícího
Svazu družstevních rolníků. Toto bylo
hodnoceno tehdejší vládní garniturou
jako obnova agrární strany a dopady byly velmi tvrdé
a měly vliv na moji celou rodinu. Byl jsem určitou
dobu bez zaměstnání, začínal
jsem v životě 2x jako traktorista, měl jsem
zákaz vedoucí funkce v družstvu, měl
jsem stanovené životní minimum na hranici,
které bylo skutečně minimální
a vyvolávalo nutnost žít velmi skromně,
tzv. z ruky do úst. V době tzv. konsolidace jsem
byl evidován jako nebezpečná osoba a tak
jsem se dostal na seznam 20 nebezpečných osob v
okrese Prostějov na 3. místo, byli jsme pečlivě
sledováni a v případě našeho
nevhodného chování jsme měli být
zabezpečeni.
Přes všechno toto pronásledování
a útrapy nechovám ve své podstatě
žádnou touhu po pomstě, po odvetě a
po nenávisti. Je to proto, že jsem vychován
jako katolík, jako křesťan zvyklý odpouštět.
Ale nutno říci, že nezapomínám,
nezapomínám zvláště na to, jak
škodili s velkým přehledem a prosazovali politiku
strany bezpartijní a jinostraníci. Tito v rámci
Národní fronty byli mnohdy tak aktivní, že
byli papežštější než papež.
Vzpomínám velmi dobře na řadu vládních
prohlášení, např. na neslavně
proslulou vyhlášku 50 z roku 1955, na základě
které se likvidovaly značné zemědělské
majetky, a tato vyhláška byla podepsána jinostraníky,
jako např. ministrem Plojharem a dalšími. Kladu
tedy otázku, jak budeme řešit i toto provinění?
Bude to další návrh zákona směřující
do vlastních řad, nebo to ponecháme bez povšimnutí
a zamažeme. Kladu druhou otázku, co chceme dokázat
a hlavně co tím získáme a co tím
řešíme. Mám velkou obavu, že se
vyprovokuje další touha po odvetě, nenávisti,
mstě, místo toho, abychom hledali společně
zde cestu ke spolupráci, pochopení a kladného
řešení důležitějších
otázek v rámci našeho Parlamentu, neboť
toto nám zde právě celý rok chybí.
Pokud neuděláme, dle mého názoru,
nezlobte se, páni kolegové, za vším
řádnou tečku, nebo čáru, budeme
se nadále utápět v problémech a budeme
vytvářet atmosféru nedůvěry
a tím jen prostředí pro špatnou práci.
Pak jsme zde všichni zbyteční a tím
jsme všichni i obětováni tomu, čeho
jsme sami strůjci. Je to pak ztráta času
a plýtvání sil. Napadá mě další
otázka. Když schválíme návrh
zákona tak, jak je v tisku 376 předložen, jak
se budou chovat dnešní vládní a ostatní
vysoce postavení političtí činitelé,
kteří byli až do listopadu 1989 v tehdejší
komunistické straně? Vezmou vinu i oni na sebe a
odejdou z politické scény nebo si budou tak zvaně
sypat popel na hlavu jako po roce 1968 a budou prohlašovat,
že jsou pomýleni? To už jsme přece zažili.
Pan prezident Václav Havel několikrát vyslovil
přesvědčení, že naši politici
budou klást zájmy všeobecně prospěšné
nad zájmy osobní. Byl bych rád, kdybychom
toto bez rozdílu stranické příslušnosti
všichni splnili.
Naši voliči jsou již právem znepokojeni
našimi věčnými politickými spory
a vykopáváním válečných
seker a mnohdy i žádají naše postoje k
řešení situací na principu všeobecné
prospěšnosti.
Velmi mne mrzí, že v dnešní době
stále ztrácíme šanci být tím,
čím jsme všichni mohli být. Začíná
se vzpomínat a srovnávat s dobou před revolucí,
na to, jak se měli tehdy a jak se máme po revoluci.
My všichni, jak tu sedíme nebo bychom tu měli
sedět, jsme dostali důvěru lidí, kteří
společně věřili, že jako jejich
zástupci dovedeme tuto zemi ke stabilitě a prospěšnosti
při uplatnění všech demokratických
zásad. Chovejme se tak, abychom je nezklamali. Buďme
spravedliví. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji.
Prosím kolegu Karase, připraví se kolega
Řezáč.