Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Poslanec Jiří Vyvadil: Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, já se domnívám, že procesně mohu podat následující návrh. Já bych prosil, aby všechna doporučení pana ministra spravedlnosti byla pokládána za pozměňovací návrhy našeho klubu, protože my, musím říci, s vládním návrhem zákona nepochybně souhlasíme, máme za to, že možná bychom přispěli k legislativnímu procesu více, kdybychom vycházeli z vládních návrhů.

Navíc potom pouze jediný pozměňovací návrh k § 64 odst. 1, písm. b), je zde alternativní návrh - varianta l, tj. na místo textu společné zprávy vrátit se k vládnímu návrhu zákona, tj. "skupina 25 poslanců nebo skupina nejméně 10 senátorů". Neprojde-li tento pozměňovací návrh, podávám další pozměňovací návrh: "skupina nejméně 1/5 poslanců nebo skupina nejméně 1/5 senátorů ". Toť vše.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Vyvadilovi, nejsem si jist, zda nebude tento postup dělat určitý problém, já se musím přiznat, a to je spíše otázka pana společného zpravodaje, nejsem si jist, zda bude možno doporučení pana ministra vyjmout z jeho projevu a pojmout ho jako pozměňovací návrhy. Pravděpodobně se k tomu pan zpravodaj hodlá vyjádřit, prosím ho, aby se ujal slova.

Poslanec Miloslav Výborný: Dámy a pánové, domnívám se, že kolega Vyvadil takto zformuloval svůj návrh, protože se domníval, že by nám to ušetřilo čas, nicméně současně se domnívám, že to prostě možné není ve smyslu jednacího řádu, ten návrh prostě tady nezazněl. Tady byla přednesena stanoviska ministra spravedlnosti, nebyla přednesena v rozpravě a osvojit si je takovým generálním způsobem, to prostě nejde. Pakliže s těmi stanovisky jakýmsi způsobem se kolega Vyvadil ztotožňuje, zřejmě mu nezbyde než přednést konkrétní pozměňovací návrhy, aby konkrétně o těchto návrzích mohlo být hlasováno.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu společnému zpravodaji, prosím, aby se pan kolega Kačenka ujal slova, připraví se pan poslanec Dobal.

Poslanec František Kačenka: Pane předsedající, kolegyně a kolegové, dovoluji si přednést devět pozměňujících návrhů k zákonu o Ústavním soudu.

Za prvé vypustit § 1, ostatní přečíslovat. Domnívám se, že nedostatečnou úpravu v Ústavě nelze řešit obyčejným zákonem. Znění je v rozporu s článkem 84 odst. 1 ústavy, který říká, že Ústavní soud se skládá z 15 soudců, a z dikce článku 62 písm. e) vyplývá, že předseda a místopředseda Ústavního soudu nejsou soudci, protože se nevolí z řad soudců jako předseda a místopředseda Nejvyššího soudu, ale že mají pouze správní funkci.

Ve druhém pozměňujícím návrhu z výše uvedených důvodů navrhuji vypustit v paragrafu 2 text "ze soudců ústavního soudu", dále jen soudce a za slovo "jmenuje" doplnit "na dobu 10 let ".

Za třetí vypustit paragrafy 8, 9 a 41, z nadpisu a textu paragrafu 10 vypustit slova "a asistenta".

Z článku 81 odst. 1 vyplývá, že rozhoduje ústavní soud. Soudní funkce je nepřenosná, nezastupitelná a veškeré rozhodování může činit pouze plénum, senát, předseda senátu nebo soudci Ústavního soudu. Asistent může vykonávat výlučně práci kancelářskou, technickou a podobně, tedy stejnou jako kterýkoliv jiný pracovník kanceláře. Je zbytečné tuto funkci zakládat zákonem, protože například funkce náměstků ministrů nebo jejich poradců rovněž nejsou upravovány zákonem.

K tomuto třetímu pozměňovacímu návrhu dávám alternativu v tom smyslu, že nebude-li přijata tato změna, doporučuji, aby do první věty paragrafu 41 za stávající text byla vložena slova "v jeho zastoupení".

Čtvrtý pozměňovací návrh se týká paragrafu 30 odst. 3, kde navrhuji nové znění. Odstavec 3 by měl znít:

"Je-li účastníkem řízení soud, který podal návrh v souvislosti se svou rozhodovací činností podle článku 95 odst. 2 ústavy, jedná za něj předseda příslušného senátu nebo příslušný samosoudce."

Tito lidé příslušnou cauzu rozhodovali a nedomnívám se, že by to měl být předseda soudu.

Pátý pozměňovací návrh se týká paragrafu 43 odst. 2, kde navrhuji vypustit následující text: "že odvolání není přípustné".

Dále do téhož paragrafu navrhuji doplnit odst. 3, následujícího znění:

"K usnesení podle odstavce 1 může navrhovatel do deseti dnů od jeho doručení vznést námitku, o přípustnosti rozhodne senát v neveřejném zasedání."

Chci podotknout, že na stávající úpravu, zejména pokud se týká oblasti lidských práv a svobod, by mohlo být pohlíženo jako na odepírání spravedlnosti.

Pozměňovací návrh č. šest. Paragraf 64 odst. 1 písm. b) doporučuji vypustit a písmeno d) označit jako písmeno c). Je to případ, kdy se umožňuje zahájit řízení bez návrhu a dochází k paradoxní situaci, kdy jedna část Ústavního soudu - senát je účastníkem řízení a zbývající část Ústavního soudu je judiciálním orgánem. Domnívám se, že to není správné. Zahajovat by se to mělo vždy na návrh a návrh by v těchto případech mohla podat vláda nebo kdokoliv jiný.

Sedmý pozměňovací návrh se týká paragrafu 85 odst. 1 písm. b), kde navrhuji vypustit slova "nebo jejího orgánu". Konkrétní úprava ověřování platnosti volby poslanců a senátorů bude svěřena buď volebnímu zákonu nebo zákonu o jednacím řádu. I když ověřování bude zřejmě provádět např. mandátový a imunitní výbor, usnesení by vždy měla přijmout příslušná komora parlamentu.

Osmý pozměňovací návrh se týká paragrafu 116, který je v rozporu s paragrafem 114, protože neřeší případ, kdy Ústavní soud vydal předběžné opatření a pozastavil výkon pravomoci podle čl. 66. Proto navrhuji v paragrafu 116 za stávající text doplnit slova, "to neplatí, pokud Ústavní soud vydal předběžné opatření podle § 114 ".

V devátém pozměňovacím návrhu doporučuji v § 149 vypustit první větu a nahradit následující větou:

"Složením slibu 12 soudců se považuje Ústavní soud za zřízený a zahajuje svoji činnost."

Je to z toho důvodu, že § 84 ústavy říká, co je Ústavní soud. Ústavní soud je orgán, který má 15 ústavních soudců, je to jakási fikce, která předpokládá, že tento Ústavní soud již vznikl. Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Kačenkovi. Zpravodaj se dovolává písemných návrhů. Prosím pana poslance Dobala, aby se ujal slova, připraví se paní kolegyně Röschová.

Poslanec Viktor Dobal: Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové, dovolte mi, abych přednesl několik pozměňovacích návrhů. Některé předkládám sám za sebe a některé předkládám jménem klubu ODA. Jasně to budu u každého návrhu specifikovat.

Začnu velmi drobným pozměňovacím návrhem v paragrafu 3 odst. 1 písm. a), kde by se mělo doplnit na konci slovo "navenek", tzn., že by písmeno znělo "zastupuje Ústavní soud navenek". Tím se míní předseda Ústavního soudu. Tato dikce je použita u prezidenta v ústavě, je používána u starostů v obcích atd. Myslím si, že bychom mohli tady používat jednotné označení.

Druhá záležitost, o které bych se chtěl zmínit a ke které bych chtěl podat pozměňující návrh, se týká paragrafu 14 a paragrafu 22. Tyto paragrafy vítám, nicméně si myslím, že potřebují jistou drobnou úpravu. Pokusil bych se vysvětlit, o co tady jde.

Jedná se o záležitost, kdy soudce nesouhlasí s rozhodnutím většiny. Tento problém, který se nazývá separátní votum nebo chcete-li dissenting opinion, je institut, který je velmi znám v anglosaském právu a pomalu proniká do práva evropského. V Německu se o tom vedly dlouhé diskuse a byly obavy o oslabení autority rozsudku. V rozhodnutích sborů se totiž neuvádělo, zda bylo jednomyslné a nebo kolik soudců hlasovalo proti výroku většiny. Dnes se i v Německu má jednoznačně za to, že to nejen neoslabuje autoritu soudů, ale naopak je obohacením rozsudku, pokud je tam připojen tento odlišný názor. Transparentnost uveřejněného nálezu nutí potom senátní většinu k dokonalejšímu odůvodnění svého stanoviska a k co nejpřesvědčivější reakci na uveřejněné odchylné mínění a ukazuje stranám i veřejnosti, že se soud vypořádal se všemi závažnými námitkami. Přiblížil bych vám to ještě tím, že ve federálním zákonu o Ústavním soudu bylo - a na tom se shodli všichni odborníci světa - komparatisticky zcela ojedinělé ustanovení § 9 odst. 5 a úplně to samé v § 10 odst. 5, podle kterého soudce nesouhlasící s rozhodnutím má právo, aby jeho odlišné stanovisko bylo stručně uvedeno v zápisu o hlasování. Takto pojaté separátní votum neznamená nic jiného, než jakési alibi pro soudce, že s něčím opravdu nesouhlasil a může se bránit. Zatímco separátní votum v pravém slova smyslu má opravdu zaručit to, že soudce, který nesouhlasí s danou věcí, musí podat jasné zdůvodnění.

Toto zdůvodnění bude někde uvedeno a většina musí toto jeho odlišné stanovisko vzít také do úvahy. Takže pro srovnání v anglosasské a severoamerické praxi odedávna se předpokládá, že rozsudky vyšších soudů jsou takové, že jsou z nich vidět názory jednotlivých soudců. Ve Velké Británii a v zemích Commonwealthu každý člen senátu přednese své rozhodnutí věci. V USA je pravidlem, že soudce, který má odchylný názor na rozhodnutí nebo i na jeho odůvodnění, může k rozsudku připojit své odchylné mínění. To je ten dissenting opinion. Zpravidla s pečlivým odůvodněním. Jeho dissent je pak vyhlášen stranám a v plném znění přejat do sbírky rozhodnutí. Tento způsob upozorňuji ještě - od začátku převzal Evropský soud a Evropská komise pro lidská práva. Domnívám se, že záměr, který je v § 14, je v souladu s tím, o čem jsem zde mluvil. Pouze si myslím, že jednodušší a rozumné by bylo vypustit, že to musí být na návrh, že stačí právo. Právo samo zakládá tento návrh.

Navrhoval bych tedy, aby § 14 zněl tak, aby ve druhém řádku za slovem "má právo" bylo znění takto: "aby jeho odlišné stanovisko bylo uvedeno v protokolu o jednání atd." tam bych ponechal dikci naprosto stejně. Prakticky navrhuji, aby v podstatě část věty za slovy "má právo" zněla "aby jeho odlišné stanovisko bylo uvedeno", což je můj pozměňovací návrh.

§ 22 přebírá dikci federálního zákona, tu kritizovanou, tu komparatisticky ojedinělou na světě. Proto bych navrhoval, aby § 22 zněl velmi podobně jako § 14, tzn. že člen senátu, který s rozhodnutím senátu ve věci nebo s jeho odůvodněním nesouhlasí, má právo, aby jeho odlišné stanovisko bylo uvedeno v protokolu jednání a aby bylo připojeno k rozhodnutí s uvedením jeho jména. Takže v tomto znění navrhuji znění § 22.

Další dva pozměňovací návrhy, které přednesu, už přednáším jménem poslaneckého klubu ODA. Za prvé se jedná o už zde i na výboru velmi diskutovaný § 64. Zde

navrhuji - jako jsme původně navrhovali i na projednávání na výborech - v § 64 společné zprávy v odst. 1 vypustit písm. b). Pokusím se to drobně zdůvodnit, i když si myslím, že k tomu moc přihlíženo nebude.

Naše země nemá vlastně zkušenost s fungováním Ústavního soudu téměř žádnou. Smyslem vypuštění tohoto písmene je, aby se malinko ztížila možnost podávat návrhy, aby se nepřenášely politické boje ze sněmovny na politické boje na Ústavní soud. Svět zná určité precedenty v tomto směru, nicméně svět, ve kterém ústavní soudy nějakou dobu fungovaly. Podobné spory byly možná před 20 lety ve Francii, kde se posiloval Ústavní soud. Na základě toho jeho pravomoci stouply a stal se velkou mocí v zemi v procesu tvorby a hlavně bourání legislativy, když byla přijata novela zákona o ústavním soudu, která umožňovala podávat návrhy 60 členům Národního shromáždění Francie. Do té doby toto právo měl pouze prezident, předseda senátu, premiér a předseda Národního shromáždění. Tudíž tady se tato moc dala také poslancům. Okamžitě se celá záležitost velmi zpolitizovala a stala se předmětem sporů a rozporů v zemi. Domnívám se, že Ústavní soud u nás v čase - a chtěl bych zdůraznit, že všechny západní státy kolem nás se zaběhanou demokracií dlouhou dobu, novelizovaly velmi často právě zákony o ústavních soudech. A tato praxe se také vyvíjí. Na rozdíl od jiných zákonů si také myslím, že ctižádost, že napíšeme a schválíme zákon, který nebude nutno novelizovat, by byl naivní, protože praxe si vyžádá spoustu dalších věcí, které nás dnes nenapadnou. Proto se domnívám, že v dnešní politické situaci, kdy je důležité, aby Ústavní soud se ustálil jako odborný orgán nalézání práva a odborného výkladu, není zdravé, aby byl terčem těchto politických nátlaků, které samozřejmě okamžitě opustí sněmovnu v tomto případě, stanou se velmi vítaným zdrojem potravy tisku a tím pádem i nepřímo nátlakem na ústavní soudce. Od této atmosféry bych je rád chránil, proto navrhuji vypuštění této možnosti. Domnívám se, že každý poslanec má stejně možnost v případě, že narazí na konkrétní a jasnou kauzu, přes ústavní stížnost napadnout i ustanovení zákona, která budou v rozporu s ústavou. Nicméně tento bankovní účet otevřený povede opět k různým dohadům a sporům, které budou jenom na bázi teorie a nebudou vůbec vycházet z konkrétních soudních pří a kauz.

Poslední můj pozměňovací návrh se týká opět diskutovaného § 96 velezrady. Chtěl bych reagovat na vystoupení paní poslankyně Buzkové a upozornit ji, že z ústavy pan prezident není trestně odpovědný. Tady se opravdu nejedná o záležitost, která by souvisela s trestním řádem nebo s trestním činem. Tady se jedná pouze o jakousi sankci, že bude zbaven svého mandátu prezidenta, pokud nějakým velmi závažným způsobem se zpronevěří této funkci. A nebo už nebude moci být nikdy dále prezidentem. Ale to je jediná sankce, která za to je, a nejedná se o trestně právní ustanovení.

Nicméně bych navrhoval, aby přece jen trochu vágní a nejasná formulace proti vážnosti a důstojnosti úřadu byla vypuštěna, a proto navrhuji, aby § 96 byl ukončen tečkou za slovy "svoboda" a zbytek věty byl vypuštěn. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Dobalovi. Prosím paní poslankyni Röschovou, aby se ujala slova. Připraví se pan kolega Grulich.

Poslankyně Anna Röschová: Pane předsedající, dámy a pánové. Dovolte, abych vám zde přednesla dva právní názory, které jsou odlišné od mých kolegů právníků, kteří zde vystupovali. Začnu tím, čím skončil pan poslanec Dobal, k jehož návrhu se připojuji. Ráda bych zargumentovala a vyvrátila paní poslankyni Buzkové její názor, že velezrada tak, jak je upravena v ústavě, je trestním činem. Dle mého názoru tomu tak není, protože základní listina práv a svobod říká zcela jasně, že co je trestním činem, může říci pouze zákon a o trestném činu rozhodují soudy - má se na mysli obecné soudy. To znamená v článku 39 Listiny práv a svobod a v článku 40 práv a svobod. Jen bych chtěla podpořit argumentaci pana poslance Dobala.

Dále bych se ráda vyjádřila ke zde již několikrát zmiňovanému § 6 společné zprávy. Chápu snahu předkladatele pozměňovacího návrhu pana zpravodaje, který se obává nečinnosti a lenosti senátu, který by mohl zablokovat ústavní ochrany v naší zemi. Nicméně tento návrh samozřejmě neřeší nečinnost a lenost prezidenta, který by rovněž také mohl zablokovat ústavnost v naší zemi. To znamená, že bych se na tento problém ráda podívala z právní stránky a především bych ráda vycházela z ústavy. Na ústavu by mělo být pohlíženo jako na kompaktní celek, jehož jednotlivé články nejsou zcela vytaženy beze smyslu, ale jsou řazeny a stanoveny ve své návaznosti.

To znamená, že ústava přesně říká, jakým způsobem jsou soudci Ústavního soudu instalováni. V článku 84, odst. 2 se říká, že soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem senátu. Nic více, nic méně.

Zároveň tato ústava zná dva případy, kdy řeší nečinnost toho kterého orgánu, a to v článku 44, odst. 2, kde se říká: "Nevyjádří-li se vláda do 30 dnů od doby, kdy jí byl návrh zákona doručen, platí, že se vyjádřila kladně." Totéž ustanovení je v článku 47, odst. 3, když Poslanecká sněmovna předkládá schválený zákon senátu, kde je přesně řečeno v odst. 2, co senát dělá a v odst. 3 "když se nevyjádří, má se za to, že se vyjádřil kladně".

Proč o tom hovořím? Mám za to, že zákonodárce při tvorbě ústavy, když chtěl postihnout nečinnost toho kterého orgánu a chtěl říci, že nečinnost vede ke kladnému výsledku, tak to v ústavě řekl, na rozdíl od článku 84, odst. 2, kde se jasně říká, že prezident republiky jmenuje se souhlasem senátu a nemluví se o tom, co se stane, když senát je nečinný nebo se nevyjádří. To znamená, že můj právní výklad, který vám předkládám, je takový, že se domnívám, že tento souhlas musí být senátem vyjádřen aktivně a pozitivně.

Já se velmi přikláním k tomu, aby zůstalo znění § 6, odst. 2 tak, jak je uvedeno ve společné zprávě, a velice vás prosím, abyste při hlasování zvážili tyto mé argumenty, které jsem zde přednesla. To jsou dva právní výklady.

Nyní mi dovolte, abych přednesla jeden pozměňovací návrh. Druhý, který jsem chtěla přednést, už přednesl pan poslanec Dobal. Můj pozměňovací návrh se týká § 29 a paragrafů následujících. Abych splnila usnesení této sněmovny, snad bych předem měla říci, že jsem notářka, která od prvního ledna tohoto roku vykonává notářský úřad. Nicméně doporučuji a dávám pozměňovací návrh, aby první věta § 29 končila tečkou za slovem "advokátem" a vypustilo se "nebo komerčním právníkem nebo notářem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy". Pokud by byl tento návrh přijat, myslím, že se musí promítnout i v dalších paragrafech, které následují.

Dovolím si tento můj návrh zdůvodnit snad právě proto, že jsem notářka a vím, oč v tomto případě jde. Prosím vás, přemýšlejte se mnou. Zvažme, co se zde říká. V tomto ustanovení se říká, že komerční právník a notář může zastupovat před Ústavním soudem pouze v kompetencích daných mu zákonem. To znamená, že toto usnesení je vlastně naprosto iluzorní a vágní, protože v rámci svých kompetencí, které jsou mu dány zákonem, se ani komerční právník ani notář nikdy k žádné kauze před Ústavní soud nedostane. Toto ustanovení je pro mne naprosto nadbytečné. Jiné je to u advokáta. Z Listiny i ze zákona o advokacii vyplývá, že má universální zastupování, to znamená, že může zastupovat před kterýmkoli soudem v kterékoli věci. Myslím si, že je správné, aby mohl zastupovat i před Ústavním soudem. Myslím, že je zapotřebí, aby občané a kdokoli byl zastupován, neboť se domnívám, že není možné, aby se každý obracel na Ústavní soud bez posouzení právníka, neboť by Ústavní soud byl velice zavalen prací. Toto je mé stručné odůvodnění mého návrhu. Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji paní poslankyni Röschové. Prosím pana poslance Grulicha, aby se ujal slova, připraví se pan kolega Kryčer.

Poslanec Václav Grulich: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, chtěl jsem vystoupit ke zmíněnému § 6, ale paní kolegyně Röschová zde právě podala velmi pregnantní výklad. Já bych chtěl jen požádat pana kolegu Výborného, aby zvážil jednu věc. V jeho navrhované formulaci bylo něco v tom smyslu, že nevyjádří-li senát svůj souhlas jen proto, že o věci nehlasoval. Já bych chtěl říci, že Senát může hlasovat a může dojít do patové situace, kdy nepřijme usnesení, a v tom případě by vznikly problémy, jestli vlastně prezident může jmenovat nebo ne. Shodně s kolegyní Buzkovou a dalšími se domnívám, že by bylo lepší nekomplikovat tuto záležitost a zůstat při vládním návrhu, který odpovídá ústavě.

Za druhé bych se chtěl vyjádřit ke společné zprávě, která se týká hlavy II, oddílu prvního, § 65 vládního návrhu. Týká se to toho, kolik poslanců a kolik senátorů může podat návrh Ústavnímu soudu. Zazněl tu i návrh kolegy Vyvadila na jednu pětinu poslanců. Ani to se mi nejeví jako rozumné. Berme v úvahu, že podle přijaté ústavy zákon může být přijat za situace, kdy v této sněmovně je přítomna jedna třetina poslanců a nadpoloviční většina těchto poslanců může přijmout usnesení, může schválit prostý zákon. Jeví se mi jako nelogické, aby pro podání k Ústavnímu soudu bylo nutné, aby tato skupina poslanců byla větší než je nutná pro přijetí usnesení a pro přijetí nebo schválení prostého zákona. Proto doporučuji, aby i v tomto případě sněmovna setrvala při tom návrhu, který podala vláda, který se jeví jako rozumný a je v souladu s pravomocí sněmovny při normálním hlasování a přijímání zákonů.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji poslanci Grulichovi a prosím pana kolegu Kryčera, aby se ujal slova. Připraví se pan kolega Vyvadil.

Poslanec Jan Kryčer: Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, považuji za svou povinnost člena zahraničního výboru se zmínit o jedné velmi důležité otázce, která dosud nezazněla, ale kterou já osobně považuji za klíčovou. Nejsem legislativec, a z toho důvodu berte moje vystoupení jako závažné upozornění na nedostatek, který se dotýká celého sedmého oddílu posuzovaného zákona.

Domnívám se, že tento oddíl je nedostatečný vzhledem k tomu, že nerozlišuje rozhodnutí výboru pro lidská práva při Radě Evropy, které má charakter závazného názoru, to znamená, že například Ústavní soud porušil svým rozhodnutím mezinárodní smlouvu, kterou je Česká republika vázána, a rozsudky soudního dvora pro lidská práva, kterými bude vysloveno, že konkrétní právní norma České republiky odporuje mezinárodní smlouvě, přičemž bude položena našemu státu povinnost poskytnout žalobci přiměřené zadostiučinění. Tento zákon musí řešit obě možné situace, jednak nápravu vadných rozhodnutí Ústavního soudu na základě názoru výboru (podle mého názoru nejlépe formou obnovy řízení), jednak řízení o derogaci předpisů. To se týká zejména účastníků, včetně řešení toho, kdo bude platit přiznané náhrady. Domnívám se, že předkladatel by měl zvážit tuto otázku, případně se jí zabývat o přestávce, aby byla uspokojivě vyřešena.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji poslanci Kryčerovi. Slovo má kolega Vyvadil, připraví se pan poslanec Bílý.