Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Místopředseda PSP Pavel Tollner: Děkuji panu poslanci Gjuričovi. Hlásí se paní poslankyně Kolářová.

Poslankyně Milena Kolářová: Pane předsedající, dámy a pánové, rozumím tomu, co tady navrhl pan poslanec Gjurič, a chápu, že se jedná o velice citlivých věcech. Chci ale upozornit na to, že tady v této sněmovně předsedou komise pro otázky zdravotně postižených je pan kolega Janeček, že pracuje vládní výbor pro zdravotně postižené občany. V současné době se připravuje národní plán pomoci pro tyto postižené občany. My s tímto výborem spolupracujeme. Nejsem zásadně proti tomuto usnesení, které tady padlo, ale domnívám se, že pokud o těchto věcech jednáme, že by to měly být věci, které jsou jasně řečeny a které jsou předjednané. Je tam skutečně bodů daleko více a je potřeba řešit je systémově a komplexně. Tento návrh je podle mého názoru pouze určité gesto, že o věc máme zájem. Ale my o to opravdu zájem máme, takže bych navrhovala, abychom o tomto už takto nediskutovali a vrátili se k tomu, až tady skutečně budou určité jasné návrhy.

Místopředseda PSP Pavel Tollner: Děkuji paní poslankyni. Je zde návrh na usnesení, které předložil pan poslanec Gjurič, že Poslanecká sněmovna žádá ministerstvo práce a sociálních věcí, aby v co nejkratším možném termínu předložilo zásady zákona o sociální pomoci. Faktická poznámka paní poslankyně Stiborová.

Poslankyně Marie Stiborová: Pane předsedající, dámy a pánové, nechci, aby to pan poslanec Gjurič bral jako osobní útok, protože už hovořím dvakrát k jeho proslovu. Jen jednu otázku. Návrh usnesení je něco, co by muselo být zařazeno jako bod pořadu jednání. To znamená, že nejdříve bychom museli hlasovat, jestli rozšíříme program o tento bod, a pak dále jednat.

Místopředseda PSP Pavel Tollner: Děkuji paní poslankyni Stiborové. Je zde tedy procedurální návrh, který v podstatě vznesl pan poslanec Gjurič, abychom rozšířili pořad o návrh usnesení tak, jak jsem ho přednesl.

Kdo tedy souhlasí s tímto procedurálním návrhem, abychom o tomto usnesení hlasovali, ať zvedne ruku! 90.

Kdo je proti tomuto návrhu? 1.

Kdo se zdržel hlasování? 36.

Konstatuji, že tento návrh byl přijat.

Cítím za povinnost otevřít rozpravu k tomuto bodu. Protože se do rozpravy nikdo nehlásí, rozpravu končím a budeme hlasovat o usnesení tak, jak ho přednesl pan poslanec Gjurič.

Ptám se tedy sněmovny, kdo souhlasí s tímto usnesením, ať zvedne ruku! 97.

Kdo je proti? 5.

Kdo se zdržel hlasování? 29.

Konstatuji, že usnesení bylo přijato.

V duchu schváleného pořadu jednání přistoupíme k dalšímu bodu, a tím je

K tomuto bodu vám bylo rozdáno usnesení výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu a návrhy volebních řádů pro tajné hlasování. Předpokládám proto, že bude přednesen návrh na tajné hlasování. Prosím předsedu výboru pana Františka Kozla o odůvodnění předložených návrhů. Prosím, pane předsedo, máte slovo.

Poslanec František Kozel: Vážený pane místopředsedo, vážená sněmovno, přijetím zákona o zřízení Fondu dětí a mládeže vyplynula pro náš výbor povinnost připravit volbu výboru Fondu dětí a mládeže. Výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu se zabýval na jedné schůzi při dvou slyšeních s kandidáty pro volbu předsedy a členů tohoto výboru tímto usnesením:

"Usnesení č. 42 ze dne 21. 4. 1993 k volbě předsedy a členů výboru Fondu dětí a mládeže:

I. Výbor předkládá Poslanecké sněmovně k volbě tyto kandidáty: Pavla Coufala, Pavla Dostála, Radka Doudu, Bohumila Durdise, Petra Fabiána, Marii Forbelskou, Věru Foretovou, Jana Hálka, Pavla Hlaváče, Tomáše Holíka, Petra Horáka, Libora Hřiba, Helenu Kafoňkovou, Jana Marchala, Hanu Němečkovou, Jana Sychru, Václava Vebera, Břetislava Vernera, Věru Veselou, Dušana Vitoula.

II. Výbor konstatuje, že tito kandidáti se na jednání výboru nedostavili: Gizela Čermáková, Karel Foniok, Josef Horňák, Karel Kloud, Marie Oberfalcerová, František Ondrák, Vladimír Vévoda.

III. Výbor navrhuje Poslanecké sněmovně, aby nejprve zvolila nejméně nadpoloviční počet členů výboru a poté z jejich řad předsedu výboru Fondu a při volbách postupovala podle volebních řádů, které jsou přílohami tohoto usnesení.

IV. Výbor navrhuje Poslanecké sněmovně, aby odměnu pro předsedu výboru Fondu dětí a mládeže stanovila částkou 18 000 korun měsíčně a odměnu pro členy výboru Fondu částkou 10 000 korun měsíčně.

V. Výbor pověřuje předsedu výboru, aby volbu předsedy a členů výboru Fondu odůvodnil na schůzi Poslanecké sněmovny." To jsem právě učinil.

V této věci je potřebné sněmovnu ještě seznámit s jednou velice důležitou okolností. V důsledku technických zábran, které spočívají v tom, že v současné době je přemísťována počítačová síť používaná ministerstvem vnitra k provádění lustrací ve smyslu příslušného zákona, nebylo možné získat lustrační osvědčení navržených kandidátů. Přesto výbor doporučil, aby volba proběhla s tím, že v případě pozitivního výsledku lustrace by tito členové byli odvoláni. Jako přílohu máte návrhy volebních řádů jak pro volbu členů, tak pro tajnou volbu předsedy. Tímto jsem navrhl, abychom volili jak členy výboru, tak i předsedu výboru tajnou volbou.

Místopředseda PSP Pavel Tollner: Děkuji panu předsedovi výboru za odůvodnění předložených návrhů. Otevírám rozpravu. Nemám žádné písemné přihlášky do rozpravy. Ptám se, zda se někdo do rozpravy hlásí. Pokud tomu tak není, rozpravu končím.

Doporučuji, abychom nejdříve rozhodli o způsobu hlasování.

Kdo souhlasí, aby předseda a členové výboru Fondu byli voleni tajným hlasováním, ať zvedne ruku. 111.

Kdo je proti? 1.

Konstatuji, že návrh na tajné hlasování byl přijat.

Nyní přistoupíme ke schválení volebních řádů.

Kdo souhlasí s předloženými návrhy volebních řádů, ať zvedne ruku. 98.

Kdo je proti? Nikdo.

Konstatuji, že návrhy volebních řádů byly schváleny.

Vážené dámy, vážení pánové, přistoupíme k volbě členů výboru Fondu dětí a mládeže. Žádám ověřovatele Poslanecké sněmovny paní poslankyni Martu Hubovou, Evu Matouškovou, Josefa Effenbergera, Alfréda Frommera, Roberta Koláře, Ludvíka Motyčku, Ladislava Rymeše, Tomáše Svobodu, Oldřicha Vrchu a Eduarda Zemana, aby se ujali své funkce spojené s přípravou a samotným aktem voleb.

Pokud mi bylo sděleno, můžeme volit ihned. Hlasovací lístky vám budou ihned rozdávány. Jejich výdej potrvá 20 minut, tzn. do 10,25 h. Vzhledem k tomu, že zjištění výsledků voleb bude trvat nejméně 50 minut, doporučuji, abychom po ukončení výdeje hlasovacích lístků pokračovali v jednání projednáváním dalšího bodu. Navrhuji, abychom se zde sešli v 10 hodin 30 minut. Prosím o dochvilnost.

(Jednání přerušeno v 10,06 h.)

(Jednání opět zahájeno v 10.40 h.)

Místopředseda PSP Pavel Tollner: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, budeme pokračovat v našem přerušeném jednání, a to dalším bodem, a tím je volba členů stálé komise Poslanecké sněmovny pro sdělovací prostředky.

Návrh uvede opět předseda výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu pan poslanec František Kozel. Předpokládám, že přednese také svůj názor na způsob hlasování, protože podotýkám, že politické grémium doporučuje hlasování veřejné. Prosím, pane poslanče, ujměte se slova.

Poslanec František Kozel: Pane místopředsedo, vážená sněmovno, pan místopředseda při uvedení tohoto bodu konstatoval vše podstatné. Vzhledem k tomu, že komise, jejíž zřízení jsme schválili, má být složena na základě poměrného zastoupení, bylo složení konzultováno na politických orgánech sněmovny, a proto navrhuji, aby bylo hlasováno ve sněmovně aklamací.

Místopředseda PSP Pavel Tollner: Děkuji, pane poslanče. Otevírám rozpravu k tomuto bodu. Nemám písemné přihlášky do rozpravy. Hlásí se někdo do rozpravy? (Nikdo.) Nikoho nevidím, rozpravu končím. Je třeba rozhodnout procedurálně o hlasování aklamací.

Ptám se tedy sněmovny, kdo souhlasí s tímto způsobem hlasování, ať zvedne ruku. 102.

Kdo je proti tomuto způsobu hlasování? 3.

Konstatuji, že jsme rozhodli, že budeme hlasovat veřejně aklamací.

Ptám se tedy, kdo souhlasí, aby členy stálé komise Poslanecké sněmovny pro sdělovací prostředky byli zvoleni poslanci: Čundrle Václav, Hirš Pavel, Kačenka František, Kašpárek Miroslav, Koháček Petr, Koronthály Vladimír, Lojdová Kateřina, Marvanová Hana, Nováková Eva, Řezníček Miroslav, Seifer Pavel, Soural Jaroslav, Zemina Ondřej a Zima Anton, ať zvedne ruku. Faktická poznámka, paní poslankyně Kateřina Lojdová.

Poslankyně Kateřina Lojdová: Pane předsedající, dámy a pánové, já jsem nikdy nikomu neřekla, že hodlám být v této komisi. Nevím, jak se tam mé jméno objevilo.

Místopředseda PSP Pavel Tollner: Chápu tuto faktickou poznámku tak, že se paní Lojdová vzdává členství v této komisi. Budeme tedy hlasovat o zbývajících členech, jak jsem je navrhl.

Prosím, kdo souhlasí, ať zvedne ruku. 115.

Kdo je proti? Nikdo.

Konstatuji, že všichni členové komise byli zvoleni.

Tím jsme projednali bod č. 20 našeho programu.

Přistoupíme k dalšímu bodu, a tím je bod

K tomuto bodu jste obdrželi zprávu o činnosti ministerstva státní kontroly, tisk 223 a souhrnnou zprávu o kontrolní činnosti Nejvyššího kontrolního úřadu, tisk 224.

Dále vám byla rozdána usnesení rozpočtového výboru č. 57 a 58. Prosím, aby se ujal slova předseda tohoto výboru, pan poslanec Tomáš Ježek.

Poslanec Tomáš Ježek: Vážená sněmovno, vážený pane místopředsedo, rozpočtový výbor vyslechl výklad ministra státní kontroly pana Němce a zpravodajskou zprávu pana poslance Skočovského a vzal na vědomí souhrnnou zprávu o činnosti ministerstva státní kontroly za rok 1992 a doporučil Poslanecké sněmovně, aby přijala následující usnesení:

"Poslanecká sněmovna Parlamentu bere na vědomí informaci o projednání zprávy o činnosti ministerstva státní kontroly za rok 1992 rozpočtovým výborem Poslanecké sněmovny Parlamentu" a uložil mi, abych toto usnesení předložil parlamentu, čímž jsem tak učinil.

Místopředseda PSP Pavel Tollner: Děkuji, pane poslanče. Otevírám rozpravu. Hlásí se někdo do rozpravy? Opět žádné písemné přihlášky nemám. Do rozpravy se nikdo nehlásí. Rozpravu tedy končím a budeme hlasovat o usnesení tak, jak jej přečetl a navrhl pan poslanec Tomáš Ježek.

Kdo souhlasí s tímto návrhem usnesení, ať zvedne ruku. 106.

Kdo je proti? Nikdo.

Konstatuji, že usnesení bylo přijato.

Prosím, pokračujte, pane poslanče.

Poslanec Tomáš Ježek: Kromě souhrnné zprávy o činnosti ministerstva kontroly se rozpočtový výbor analogicky a stejně tak zabýval souhrnnou zprávou o činnosti Nejvyššího kontrolního úřadu za rok 1992. Tato zpráva byla předložena na základě usnesení naší sněmovny analogicky tak, jak tomu bylo u ministerstva kontroly.

Rozpočtový výbor vyslechl výklad víceprezidentky Nejvyššího kontrolního úřadu paní ing. Zlatohlávkové, vyslechl zpravodajskou zprávu pana poslance Brodského a po rozpravě se rozpočtový výbor usnesl, že bere na vědomí tuto zprávu a že doporučuje Poslanecké sněmovně Parlamentu, aby přijala usnesení následujícího znění:

"Poslanecká sněmovna Parlamentu bere na vědomí informaci o projednání zprávy o činnosti Nejvyššího kontrolního úřadu za rok 1992 rozpočtovým výborem Poslanecké sněmovny Parlamentu" a uložil mi, abych usnesení zde přednesl.

Místopředseda PSP Pavel Tollner: Děkuji panu předsedovi Ježkovi a otevírám rozpravu k této části bodu. Hlásí se někdo do rozpravy? Do rozpravy se nikdo nehlásí, rozpravu tedy uzavírám. Budeme hlasovat tedy o návrhu usnesení, jak jej pan poslanec Ježek přednesl.

Kdo souhlasí s tímto usnesením, ať zvedne ruku. 1 18.

Kdo je proti? Nikdo.

I toto usnesení bylo přijato.

Děkuji panu poslanci Tomáši Ježkovi a konstatuji, že jsme projednali bod č. 21.

Nyní byl zařazen dnes nově bod, který jsme nazvali

K tomuto bodu si žádá vystoupit pan poslanec Gjurič. Uděluji mu slovo.

Poslanec Andrej Gjurič: Vážený pane místopředsedo, kolegyně a kolegové, podstatu věci, proč se domnívám, že je třeba, aby přece jenom ve sněmovně byl hlas slyšen a pozvednut, jsem vlastně řekl, když jsem zdůvodňoval svůj návrh. Počíná tím, že už je skutečně rok od války v Bosně a Hercegovině a ta se stává stále strašnější i v kontextu všech masových hrůz, které sledujeme z hromadných sdělovacích prostředků. Pokračuje tím, že v tomto ohledu se na mne obracejí občané a ptají se, co s tím udělá parlament. Parlament sám se může spíše jen vyslovit nebo věc projednávat. A konče koneckonců tím, co už jsem říkal, když jsem svůj návrh odůvodňoval, že řada občanů smýšlejících stejně, má dnes v 17 hodin na Malostranském náměstí manifestaci, která má přinést parlamentu zřejmě jakousi deklaraci.

Sám osobně jsem cítil povinnost o této věci promluvit, aby byla slyšena už před mnoha měsíci. Pokud jsem od toho vždy ustoupil, pak to bylo spíše proto, že jsem věděl, že koneckonců parlament vždy, i kdyby přijal přesně formulované usnesení, bude určitým způsobem deklaratorní.

Nicméně tuto povinno ze sebe nemohu sejmout a tak po dvou jednáních se zahraničním výborem jsem si dovolil před vás předstoupit. Důvody, které bych asi potřeboval předeslat, jsou dva. Jednak jsem byl členem oficiální delegace ČNR, která v listopadu, je tomu rok, byla v zemích bývalé Jugoslávie a jednala s jejich parlamenty. Byla v Bělehradě a jednala se zástupci daleko širšího spektra, než jenom s parlamentem. Byla v Bosně, Sarajevu. Tam jednala s bosenskými členy parlamentu a byla v Makedonii. Z členů této delegace zůstalo ve sněmovně už jenom pár lidí, kolega Macháček a kolega Žižka, a pokud teď budu říkat nějaké dojmy z té doby a nějaké závěry, které jsme tehdy udělali, doufám, že to potvrdí.

Druhý důvod je ten, že situaci v Bosně velice dobře znám, sám jsem tam po roce 1968 tři měsíce bydlel a žil. Jsem tedy naprosto pevně přesvědčen, a proto hlavně vystupuji, že problém Bosny a Hercegoviny je podstatně kvalitativně odlišný od situace ve všech ostatních válčících zemích, jejichž hrůzy se na nás také dnes z obrazovky hrnou. Od Libanonu přes Armény a Azerbajdžánce, až po Srby a Chorvaty.

Chtěl bych, abychom si všichni uvědomili tři věci. Za prvé. K tomuto konfliktu vysoce pravděpodobně nemuselo dojít, kdyby Evropa chtěla slyšet varovné signály a zachovala se rázně a včas. Za druhé bych chtěl, abychom si všichni uvědomili, že konflikt v Bosně byl od počátku kvalitativně poněkud odlišný. Odlišoval se od ostatních střetnutí a že měl a bude mít pravděpodobně zhoubný, precedens pro mnohonárodnostní Evropu. K tomu se ještě vrátím. Za třetí. Právě Československo, záměrně říkám Československo, tady mělo a mohlo tehdy sehrát podstatnější roli, právě vzhledem k historickým vazbám a zkušenostem, a že se k tomu dostává až teprve teď.

Dovolte mi pár slov k minulosti, aby bylo možno pochopit, co se děje teď přesně v tom spektru, ve kterém to je třeba vidět.

My jsme se tehdy do Sarajeva dostali 3 týdny potom, co Bosna a Hercegovina vyhlásila samostatnost, a to na občanském principu soužití. To slovo zdůrazňuji. Skutečně, tento termín stál v jejich usnesení parlamentu v přesné dikci - samostatnost a princip občanského soužití. Na tuto formulaci byli tehdy poslanci velice hrdí a opakovaně nám ji zdůrazňovali. Sešli jsme se tam tehdy odděleně s poslanci srbskými, muslimskými, chorvatskými a s nemalou skupinou poslanců nezávislých. Už tenkrát nás ale všichni upozorňovali, že se neobejdou bez pomoci Evropy. Válku mezi Srbskem a Chorvatskem považovali za cizí, jim nikoli vlastní, vnucovanou a velice nebezpečnou. Hovořili o své geografické poloze, která znamenala obklopení všemi ostatními válčícími zeměmi, bez možností komunikace. Hovořili o přítomnosti několika jednotek jugoslávské federální armády atd., atd.

Přímo zazněla věta - byli bychom rádi, abyste si uvědomili, že v tomto balkánském kotli je jedna země, která chce žít na principu občanského soužití a svět se o ní vůbec nestará. Dámy a pánové, to je v listopadu rok. Tehdy se potom v Bosně a Hercegovině ještě půl roku nestřílelo. Bylo ještě půl roku času. Viděli v podstatě svou situaci reálně a viděli pro řešení dostatek důvodů. Bosna a Hercegovina se svým způsobem odlišovala před vznikem sporu a na jeho počátku od situace jinde. Bosna a Hercegovina byla po staletí mnohonárodnostním státem. Všude jinde, u zemí, o kterých bychom mohli mluvit, existuje větší či menší, ale převažující etnikům, které si může činit nárok na území té které části Evropy. Toto v Bosně v žádném případě prostě nebylo. Desetiletí tady žily pohromadě jak národnosti, tak religie. Mohu skutečně říci z titulu jednoho článku, který jsem o tom psal - cesta do pravoslavného chrámu vede přes muslimský hřbitov. Vedle synagogy stojí mešita atd. V době, kdy jsme tam tehdy byli jako delegace, v Bosně žilo 44% Muslimů, 17,5% Chorvatů a 31% Srbů. Takřka všichni se považovali za "bosňáky". Po staletí soužití se tam vytvořil už tehdy zcela spontánně a automaticky dnes tolik proklamovaný občanský princip, který se dnes tak moderně a neustále snažíme zdůrazňovat. Ten tam prostě byl. O tom jsem hluboce přesvědčen.

Když se dnes podíváme o rok nazpět, jak celý konflikt začal, do konfliktu se zapojily jednotky federální jugoslávské armády postkomunistické Jugoslávie a vstoupily tam bojůvky ze Srbska. Teprve mnohem později, asi o dva nebo tři měsíce později, začal se konflikt nacionalizovat. Znamená to, že teprve tehdy začali i bosenští Srbové bojovat tím způsobem, kterým bojují dnes.

V dobách, ve kterých jsme tam byli a kdy nás žádali o pomoc, se na ulicích sotva objevil pořádkový policista. Žádali nás tehdy o dvě věci. O uznání Bosny a Hercegoviny spolu s uznáním Slovinska a Chorvatska ve stejný čas a žádali nás tehdy o to, aby Evropa pomohla k tomu, aby se do země nedostaly zbraně.

Je nesporné, podle mého názoru, že situace v Bosně se prostě od ostatních konfliktů odlišovala. Šlo tady o dva velmi podstatné aspekty. Jeden už jsem řekl, princip občanského soužití všech těchto lidí, a opakuji, že ještě dva nebo tři měsíce po začátku války se stále neodlišovali. V Sarajevu až do nedávna např. hasili všichni společně anebo seděli v krytech všichni společně.

A za druhé šlo o boj proti zbytku poslední komunistické totalitní moci v Evropě. Bylo dost času a signálů si toto všechno uvědomit a nestalo se vlastně vůbec nic. Evropa a spíš mezinárodní společenství dokázalo, že je takové jaké je už více než 50 let, což věděl dobře už i Hitler, a že dokáže se tak akorát nevměšovat. Nic méně a nic více.

Podobný mi připadal postoj Československa v tehdejší době s jeho vlastně izolacionalistickou vyčkávací politikou a řekl bych oportunistickou politikou, která byla ve světě všeobecně známa. Přitom my jsme si měli být vědomi dějinných souvislostí. Byli jsme mnohonárodnostní stát, kde se kultury prostupovaly a vzájemně mísily, kde později byly tyto národnostní rozdíly uměle živeny a kde byl národ podle nich rozdělován. I my bychom si měli být vědomi toho, že se nám již dvakrát v historii stalo, že někdo kvůli jakémusi malému státu ve střední Evropě nechtěl vlastně udělat vůbec nic. Ano, skutečně duch Mnichova, domnívám se, se vnucuje a dnes už se to začíná přiznávat. Jenomže zde nebyl žádný Winston Churchill, tentokrát, který by řekl svoji památnou větu: Před rokem měli na vybranou mezi ctí a mírem, zvolili bezectnost a stejně budou mít válku. Dnes se již za tichého přispění Evropy konflikt absolutně znacionalizoval. Srbové drží 70% území, většinu ostatních částí drží Chorvati, oficiální vláda je omezena na nepatrné teritorium,

Jakmile se jednou začne střílet, je to vždycky tak. Jakmile se někde zabije na jedné straně bratr, dcera, děti, tak pak situace takhle vypadá. Dnes se hovoří o národnostních kantonech v Owenově plánu jako o situaci, která by byla ještě optimální! O něčem tak absurdním by se před rokem nebo jeden a půl rokem vůbec ještě neuvažovalo. Dnes je to optimální situace - dělení na národnostní kantony v tomto státě.

Srbští a jugoslávští činitelé mají, i když se tak často netváří, plnou možnost být spokojeni se všemi jednáními, které byly od londýnských počínaje až po současná konče. Teď už je skutečně daleko obtížnější vymyslet, co se má dál udělat. A bude to dále těžší.

Já chci říci toto: Ať se stane, co se stane, - toto berte jako můj soukromý ale hluboký názor - ať už to nakonec dopadne jak to dopadne, co může dnes Evropa komu vykládat o občanském principu soužití, když jediný stát, který se o to snažil pokusit ve velmi nebezpečných podmínkách, alespoň náznakem, alespoň ve snaze, nechala absolutně znacionalizovat a utopit v krvi a možná že jednu národnost úplně vyhladit.

V tomto kontextu mě napadá jeden příměr. Karel Hvížďala kdysi psal o tom, jak prezident Havel, když byl ve vězení, se snažil obrátit pozornost zahraničních novinářů na jednoho svého spoluvězně, který byl velmi těžce nemocen tuberkulózou. Protože věděl, že pomoc světa a západních novinářů by mohla tomuto člověku pomoci dostat se z vězení, Tehdy mu novináři odpověděli: Tuberkulóza, nemoc - řekněte nám, až umře, potom to teprve bude zajímavé.

Dámy a pánové, Sarajevo a Bosna už skoro umřely, takže teď se snad konečně začíná něco dít.

Já chci dostát tomu gentleman agreementu, který mám mezi sebou a zahraničním výborem. Měl jsem připraveno usnesení, které konstatuje v podstatě věci, které jsem teď řekl a pravděpodobně předjímá něco z toho, co nám bude odpoledne přineseno - zde opakuji, že jsem s lidmi, kteří budou stát na Malostranském náměstí, vůbec nemluvil myslím, že by bylo potřeba ještě dalších věcí do usnesení zapracovat, co my můžeme dělat zde anebo co můžeme event. dělat v Jugoslávii - nemyslím jenom na věci humanitární, ale i na další pomoc. Abych ale dostál tomuto svému závazku, který jsem přijal od zahraničního výboru, pak se domnívám, že jediné usnesení, které by z toho mohlo plynout, je, že považujeme tuto situaci za velmi vážnou a doporučujeme, aby se jí dále a se všemi aspekty zabýval zahraniční výbor.

Budete-li chtít, své usnesení, které ale nebudu předkládat oficiálně, budu moci ještě - pokud bude pokračovat rozprava - přečíst, jinak navrhuji pouze toto stručné usnesení. Jsem rád, že jste mi dovolili, abych zde promluvil - ani nevíte, jakou určitou tíži jste ze mne sejmuli, tím, že jsem mohl říci to, co jsem říci mohl. Děkuji vám za pochopení a za to, že jste mne poslouchali. (Potlesk.)