Poslanec SL I. Sviták: Kolegyně a kolegové,
doufám, že jsem na téže úrovni,
jako Francouzi - aspoň pět bodů pod úrovní
českou. Nicméně se odvažuji před
vás předstoupit s pokusem o charakteristiku naší
státnosti, s varovnými slovy, která jsou
odvozená z dějin, nikoli ze snahy vás překvapit.
Jeden z největších filozofů 19. století,
který byl ve své době považován
za naprostého blázna, se jmenoval Sören Kierkegaard.
Ten uvádí, že v jedné dánské
vesnici začal hořet cirkus. Klaun běžel
pro pomoc, ale lidé ve vesnici se domnívali, že
jde o vtip, že ten klaun chce jenom nalákat návštěvníky
do cirkusu. A tak cirkus i obec shořely. Protože klaun
přece nemůže mít pravdu. V masce klauna
vám říkám, že naše vesnice
je ohrožena požárem našeho cirkusu, ale
říkám vám to s plným vědomím,
že tato prognóza bude pro vás většinou
směšná.
Jak se vyvíjela stručná historie československé
státnosti, pokud je ji možno vtěsnat do pěti
minut? V roce 1868 se rakouští Němci poučili
z porážky, z války s Pruskem a federalizovali
svůj stát s Maďary tak, že ekonomická
a politická moc jim zůstala nadále v rukou.
Češi byli vyloučeni z role mocenské
elity a nestali se partnerem federativní změny.
O padesát let později, v roce 1918, Češi
se poučili, převzali úlohu mocenské
elity a vyloučili Němce a menšiny z nového
uspořádání. Nezměnili ekonomické
vlastnické vztahy, protože byli ovládáni
fikcí čechoslovakismu a národního
státu. O pouhých dvacet let později, v letech
1938 - 1939, Němci a Slováci se poučili,
odmítli Český stát, odtrhli se a všechna
tři etnika se dostala do úplné závislosti
na Hitlerově třetí říši.
Okupace zpochybnila životnost národního československého
státu. O sedm let později, v roce 1945, Češi
se poučili, odmítli společný stát
s menšinami, odsunuli Němce, zestátnili jejich
majetek jako náhradu za válečné škody
okupace a vrátili se k fikci čechoslovakismu bez
Němců a bez reálného vlivu Slováků.
O pouhé tři roky později se čeští
komunisté poučili, "znárodnili"
majetek slovenské i české maloburžoazie
a zametli národní aspekty pod koberec. Vliv zahraničního
západního kapitálu byl vystřídán
přímým vlivem sovětské byrokracie.
O dvacet let později, v roce 1968, sovětští
komunisté se poučili, zabrali stát československých
komunistů a okupací zavedli přímou
kontrolu vlastnických a politických vztahů.
Nová federace Čechů a Slováků
se stala věcně bezobsažnou.
O dvacet let později byla zahájena cesta zpět.
V roce 1989 se sovětská moc zhroutila a nastal retrográdní
proces. Česká maloburžoazie se poučila,
konfiskovala národní majetek pro sebe a zrušila
tak faktický základ byrokratické diktatury
tehdejšího státu.
O pouhý rok později, v roce 1990, volbami skončil
politický monopol a byly tak anulovány výsledky
znárodnění a Února 1948. Restituce
zpochybnila platnost dřívějších
znárodňovacích dekretů. Odsunutí
Němci se rychle poučili. V roce 1991, v jednání
o československo-německé smlouvě,
odmítli Benešovy dekrety z roku 1945 a vznesli nárok
na restituci vlastního majetku v pohraničí.
Hospodářská moc přestala být
kontrolována československým státem
a národním zájmem. O pouhý jeden rok
později, v roce 1992, se Slováci poučili,
odmítli dosavadní federaci a vyhlásili svůj
suverénní stát. Češi se rozhodli
sólově dezertovat na Západ. Oba státy
se staly přímo závislé na pohybu zahraničního
kapitálu.
Co se stane v roce 1993? Západní Evropané
se poučí a převezmou úlohu mocenské
elity. Vyloučí jak Čechy, tak Němce,
tak Slováky z reálného vlivu. Ovládáni
fikcí svého návratu do Evropy, my Češi,
jsme pohřbili jak myšlenky svého národního
státu, tak naší společné unie.
Co z toho vyplývá jako závěr? Dnešním
hlasováním prožíváme čtvrtý
Mnichov v krátké historii tohoto státu. Hlasujeme
o tom, zda bude, nebo nebude existovat další kapitulace
před tak zvanou realitou.
Dnes je opozice státotvorná a vláda je státoborná.
Z československého dominia se stalo česko-slovenské
kondominium; a nakonec zbývá jenom německý
kondom. Během tří let pravicové hegemonie
vláda věcí tvých, lide český,
se vrací do německých rukou. A nikdo necinká
klíči. Rozhodnete-li se přijmout to, co je
dnes předmětem našich úvah - čtvrtý
Mnichov bude mít stejně tragické následky
jako ty ostatní, protože historie je neoblomná.
Nikdy nám nepromine tento čtvrtý Mnichov.
Souhlasím plně s hodnocením, které
zde přednesl Miloš Zeman. Již nikdy Mnichov.
Toto heslo mne ovládá od doby, kdy jsem jako třináctileté
dítě poslouchal zprávy o konferenci v Mnichově.
Tehdy jsem si nedovedl představit, že by se o čtvrtém
Mnichovu rozhodovalo v Praze, ve Federálním shromáždění
suverénního státu.
Předsedající místopředseda
FS R. Zelenay: Ďakujem. Teraz vystúpi pán poslanec
Lux. Niektoré prihlášky boli stiahnuté.
Poviem poradie: pán poslanec Lux, pán poslanec Dyba,
pán poslanec Němec, pán poslanec Mihalik,
pán poslanec Klaus, pán poslanec Daněk, pán
poslanec Vodička, pán poslanec Moric.
Poslanec SL J. Lux: Vážený pane předsedající,
dámy a pánové, dovolil bych si nejdříve
několik slov rekapitulace. Většina lidí
v České republice byla bezesporu pro společný
stát. Pro fungující společný
stát, pro stát, který má společnou
obranu, měnu a společnou právní subjektivitu.
Volby na Slovensku zcela jasně ukázaly, že
strany, které pro tento společný stát
byly, zcela prohrály. Uspěly a vyhrály ty
strany, které buď chtěly samostatný
stát, a nebo chtěly uchopit některé
z výrazných prvků nebo kompetencí
tohoto společného státu. Následné
kroky z demokratických voleb vzešlé slovenské
politické reprezentace, jako je vyhlášení
svrchovanosti a ústavy, jsou pro nás nepřehlédnutelné
a ukazují zcela jednoznačnou vůli slovenského
národa vyjádřit svoji svébytnost,
svoji svrchovanost v samostatném státě.
Schválený zákon o rozdělení
majetku federace je významným signálem pro
okolní svět a je jenom jedním z posledních
bodů této rekapitulace.
Vážení kolegové, nechtějme být
v roli klaunů pana Svitáka, rozdělivších
si majetek a potom naříkajících nad
jeho dělením. To je pošetilost. O co jde některým
představitelům levice. Je třeba to říci
přímo. Je to snaha využít momentální
situace. Snaha těžit z toho, že pro mnoho lidí
je těžko pochopitelné, proč bychom měli
měnit vlajku či jinak zpívat hymnu nebo jinak
měnit věci, které jsou našemu srdci
blízké.
Snaha SDĽ o referendum je nevěrohodná. Vždyť
přece poslanci téže strany podpořili
ve slovenském parlamentu vyhlášení svrchovanosti,
vyhlášení ústavy svrchovaného
samostatného státu. A nyní tady hovoří,
že je třeba o tom ještě jednat nějakým
jiným způsobem.
Otázka některých představitelů
české levice je zcela pochopitelná. Jsou
v opozici a snaží se těžit z každé
situace. Je to pochopitelné a nikdy v historii tomu nebylo
jinak.
Dovolil bych si citovat Abrahama Lincolna, který při
své inauguraci do prezidentského úřadu
řekl: "Všechny lidi lze klamat po určitý
čas. Určité lidi lze klamat po všechen
čas, ale nelze klamat všechny lidi po všechen
čas."
Chtěl bych říci těm, kteří
straší katastrofickými scénáři
nebo lépe řečeno těm, kteří
se jimi nechávají strašit, aby našli na
půdě svého domu některé noviny
z roku 1987 či 1988 a aby si přečetli dva
tři úvodníky, aby si trochu srovnali krok.
Vážení přátelé, máme
před sebou dvě cesty. Cestu bezradnosti, chaosu,
zamlžování, cestu, která se může
stát stylem vedoucím dříve nebo později
k bezvládí, a nebo cestu dohody, smlouvy, vzájemného
respektování.
Česká vládní koalice zvolila cestu
druhou, jako cestu respektující zájem občanů,
jako cestu, která zajistí pokojný a důstojný
průběh dnů příštích.
Často slyšíme, že končí
spolužití Čechů a Slováků.
Někteří by si to možná přáli,
jiní tím alespoň straší. Ale
mohu říci se vší odpovědností,
že spolužití Čechů a Slováků
nemůže končit, naopak musí získat
zcela novou kvalitu. Je zde obrovská šance, obrovská
naděje, aby skrz vzájemné respektování,
skrz vzájemné spolužití jsme rozpletli
onen spletenec nekorektnosti, zamlžování a
podezřívání a postavili zde zcela
novou kvalitu, kterou můžeme, chceme-li, opřít
i o tradici cyrilo-metodějskou. Naše vzájemná
integrita bude přece nekonečně větší
než mezi kterýmikoliv státy či zeměmi
Evropského společenství. To je třeba
si uvědomit.
Vážení kolegové, obracím se na
vás, na poslance, abychom respektovali hlas svého
svědomí, abychom povýšili tento svůj
hlas nad hlas strany či nad osobní ambice. Přeji
svým kolegům a kolegyním, poslancům,
abychom našli odvahu učinit to, co velí rozum,
a to nejlépe vlastní. Děkuji vám.
Předsedající místopředseda
FS R. Zelenay: Ďakujem vám, pán poslanec. Teraz
má slovo pán poslanec Dyba, pripraví sa Igor
Němec.
Poslanec SN K. Dyba: Pane předsedající, vážená
sněmovno, byl jsem patrně jako jediný z ministrů
současné české vlády v české
vládě i v celém uplynulém volebním
období. Zažil jsem mnohá jednání
s našimi slovenskými kolegy. Seděl jsem často
v České národní radě. Měl
jsem možnost nyní pozorovat a naslouchat, co se děje
zde na půdě - jak říkám - velkého
parlamentu.
Mám za sebou mnoho let, když jsem se zabýval
takřka denodenně hospodářstvím,
především československým hospodářstvím.
Říkám tato slova proto, abyste s tímto
vědomím slyšeli to, co řeknu v následujících
větách.
Myslím - a ta zkušenost mne k tomu vede jednoznačně
-, že neexistuje nadále vůle ke společnému
státu, k rozumnému federálnímu uspořádání
věcí. Avšak - a ta zkušenost mi to znovu
říká - je tady vůle mezi oběma
republikami spolupracovat a rozumně koexistovat po rozdělení
federace. Myslím, že není většího
důkazu, než síť připravených
a uzavřených smluv, vzájemně podepsaných
smluv.
Myslím, že jich už je hodně přes
dvacet a jsou připraveny další k podpisu.
To je obrovský kontrast s tím, co třeba vidíme
v jiných zemích, v jiných státech,
v jiných federacích, které se rozpadají,
rozcházejí. Mám na mysli třeba nedávnou
zkušenost z návštěvy Slovinska, slovinskou
návštěvu premiéra Klause, kde jsem s
ním měl možnost být a konzultovat na
místě případ slovinský. Slovinci,
kteří chtěli uzavřít alespoň
s Chorvatskem celou řadu podobných dohod, nebyli
s to toho vůbec dosáhnout. Jediná, která
byla podepsána, nebyla ratifikována v chorvatském
parlamentě. Myslím, že tento kontrast říká
hodně o naší situaci, o velké zodpovědnosti,
která je pociťována na české
i slovenské straně.
Pro budoucí spolupráci, nutnou, úzkou a smluvně
podloženou koexistenci obou samostatných republik
České republiky a Slovenské republiky - v
daném prostoru, ze kterého nemůžeme
uniknout, je tak nesmírně důležité,
jak bude uskutečněn způsob rozchodu, způsob
nevyhnutelného rozdělení federace. Dobře,
slušně i formálně dobře provedené
rozdělení v krátkém čase -
a řekl bych přímo přátelský
rozchod - klíčově podmíní způsob
spolupráce a žití vedle sebe v budoucnu.
Bývá zde často zmiňována otázka
nákladů rozdělení. Ano, je jisté,
že jisté náklady zde budou, ale jde o to je
minimalizovat. V současném období jde o to
je minimalizovat, a proto jsou důležité ty
smluvní úpravy, aby pro občana a pro podniky
byly tyto náklady co nejmenší.
Otázka samozřejmě zní, jaké
náklady jsou spojeny s druhou alternativou, tj. s rozdělením,
které de facto existuje, ale s oddalováním
formálního rozhodnutí o něm. Nebo
jinak řečeno - jaké jsou náklady rozdělení
versus náklady na pokračování status
quo, pokračování nejistoty předstírané
společné státnosti. Tyto náklady totiž
nelze vyčíslit, ale určitě jsou velmi
reálné. Mají však společného
jmenovatele. A tím je ztracený čas. Ano,
hlavní ztrátou z předstírané
společné státnosti a oddalování
formálního ústavního řešení
je čas. A některými požadované
referendum. Já rozumím této věci,
vím, o co jim asi jde. Ale toto, ať už jsou jejich
úmysly jakékoli, může náklady
v podobě ztraceného času pouze znásobit.
Zapomnělo se snad na to, co v souvislosti s ekonomickou
reformou se tak mnohdy zdůrazňovalo - že čas
je pro nás tou nejvzácnější komoditou?
Na tomto faktu se nic nemění. Problém je
v tom, že ztráta času spojená s prodlužováním
federace, nefederace, konfederace nebo co to vlastně teď
existuje, se projeví až se zpožděním
a v podobách, které budou zastírat kauzalitu
věci. Už dnes se jakoby zapomíná, kde
jsou hlavní příčiny našich hospodářských
a jiných problémů. Zaznívají
hlasy, že za všechno může reforma a až
se ztráta času výrazně projeví
v ekonomické oblasti, bude se to zase svádět
na reformu a paradoxně jistě i na snahy o rozbití
státu. Kdo to bude asi politicky odnášet? Každopádně
však platí, že to dopadne na všechny lidi
v tomto státě. Proto rychlost a řádnost
formálního dořešení rozchodu
je tak důležitá.
Několik slov k tomu, co zde též zaznělo
často: mezinárodní souvislosti rozdělení.
Myslím, že svět - a celá řada
jednání, která jsem měl, o tom svědčí
- bez problémů přijme toto rozdělení.
Jde jenom o to, aby bylo slušné, civilizované
a jak jsem řekl, připravené, smluvně
podložené. Svět s tím nemá žádný
problém. Jestliže my takto před svět
předstoupíme, jsem si jist, že to pro nás
bude velice úspěšný vklad do budoucí
spolupráce obou republik.
Zazněla zde celá řada silných slov
ze strany například pana poslance Svitáka
o tom, že budeme patřit Německu. Možná,
že to je jeho problém, ale já myslím,
že my máme dostatek sebevědomí, abychom
věděli, že reálná situace bude
jiná, že reálná situace bude záviset
na tom, jak silná bude především naše
ekonomika. Zde - podle mého názoru - za předpokladu,
že dokážeme rychle dotáhnout formálně
rozdělení do konce, máme ty nejlepší
předpoklady, abychom tento problém necítili
tak silně jako pan poslanec Sviták. Tento problém
je skutečně pseudoproblém a já ho
vůbec ve svých jednáních s německými
podnikateli, s německými ministry, s kýmkoli
naprosto, ale naprosto necítím.
Nemám tu nevíru ve vlastní síly, která
čišela z jeho projevu. Myslím, že nostalgie
v tomto okamžiku nad minulostí nemá smysl.
Je třeba přijmout nevyhnutelné a dívat
se především do budoucna. Proto si myslím,
že zodpovědnost leží skutečně
na tomto shromáždění, je v této
chvíli nesmírně důležité,
abychom formálně dokončili to, co fakticky
už dokončeno bylo. Děkuji. (Potlesk.)
Předsedající místopředseda
FS R. Zelenay: Ďakujem. Teraz vystúpi poslanec Igor
Němec. Pripraví sa pán poslanec Mihalik.
Poslanec SL I. Němec: Vážený pane předsedající,
dámy a pánové. Jsme před hlasováním
o zániku federace. Samozřejmě, že nemůžeme
rozdělení Československa vnímat necitlivě,
jakoby onen společný stát neměl pro
Čechy svou historickou hodnotu, jakoby nám nebylo
jeho zániku líto. Vždyť uvažme už
jen ty oběti, které český národ
pro Československo vynaložil. Tu lítost však
nelze koncentrovat do dnešních dnů. Šlo
přece o rozpad postupný. Lítost nad rozpadem
svobodného a funkčního Československa
byla už namístě v minulosti.
V roce 1945, když komunistický Sovětský
svaz odřízl Československu Podkarpatskou
Rus. Po roce 1948, když KSČ tento svobodný
stát znevolnila a uvrhla do područí cizí
velmoci. Po roce 1968, kdy z něho učinila nefunkční
federaci a zavlekla ji do sovětské okupace. A naposledy,
když se v předešlých dvou letech za masivní
účasti současných i minulých
komunistů na rozvolňování této
federace prohloubila nefunkčnost československého
státu.
Nemůže se nám jevit jinak, než jako pokrytectví,
že teprve nyní, na závěr tohoto procesu
rozpadu, roní krokodýlí slzy nad zánikem
společného státu ti politici, kteří
svým členstvím a svými postoji podporovali
stranu, jež po řadu desetiletí rozkládala
svobodné Československo svou vlastizrádnou
službou v zájmu cizí velmoci. (Potlesk.)
Důsledkem a dědictvím toho všeho jsou
naše dnešní potíže, kdy federace
už prakticky neexistuje. To vše ale pro nás,
Čechy, nesmí otupit náš smysl pro svobodný
demokratický, vlastní stát. Samozřejmě,
je k tomu třeba vynaložit úsilí.
Demokracie má být živější
a čipernější, než starý
režim, zvláště ta naše, říká
náš první prezident v Čapkových
Hovorech s T. G. Masarykem. My musíme mít pořád
na mysli, že jsme malý národ v nepříznivém
postavení zeměpisném. Prakticky nám
to ukládá, abychom se měli víc ke
světu, víc mysleli, víc dokázali,
než ti druzí. Jen tak vybředneme z postkomunistické
devastace. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Předsedající místopředseda
FS R. Zelenay: Ďakujem, pán poslanec. Teraz vystúpi
pán poslanec Mihalik, potom sa pripraví pán
poslanec Klaus, pán poslanec Daněk, pán poslanec
Vodička, pán poslanec Moric.
Poslanec SN M. Mihalik: Vážený pán predseda,
vážené Federálne zhromaždenie!
Čas nám letí, takže sa pokúsim
byť stručný a zameriam sa len na jeden problém,
pretože mám pocit, že tematika, súvisiaca
s riešením štátoprávneho usporiadania,
sa už takmer vyčerpala do maxima.
V súčasnej situácii je pochopiteľné,
že tak, ako vystupovali jednotliví diskutujúci,
triedili svoje postoje na kôpku tých, ktorí
sa domnievajú, že zákon o zániku federácie
je možné prijať aj bez podmienky referenda a
potom, prirodzene, na tých z druhej skupiny, ktorí
ako súčasť tohto zákona požadujú
aj inštitút referenda, ako nám ho vo svojom
dokumente predložila ČSSD.
Je potrebné objektívne povedať, že jedna
aj druhá skupina mala na obhajobu svojich tvrdení
argumenty vážne aj menej vážne.
Osobne ma však zaujíma postoj istých poslancov,
ktorí ako podmienku alebo dobrú vôľu
vôbec toho, že by sme mali riešiť a prijímať
zákon o zániku federácie ako nevyhnutnú
a prioritnú podmienku, stavajú len a len inštitút
referenda. Hovorím to s ohľadom na súčasnú
situáciu, ktorú prežívame, pretože
situácia tu nie je taká, že by buď Federálne
zhromaždenie alebo federálna vláda v spolupráci
s republikovými inštitúciami varila akýsi
nový štátoprávny proces; ten má
svoje zákonitosti, ktoré sa v pravom slova zmysle
vinú už od 17. novembra 1989.
V tomto smere, vážené dámy a vážení
páni, si nalejme čistého vína. Veľa
sa tu argumentuje tým, že občania majú
právo rozhodnúť o takej dôležitej
veci v rámci referenda. Isteže na to právo
majú, ale keď zvážime súčasnú
situáciu, v ktorej sa nachádzame, a pozorne si prečítame
návrh ČSSD, zistíme, že týmto
návrhom ide o všetko možné, len nie o
zásadné riešenie štátoprávnych
otázok. O čo všetko možné ide,
to si už domyslíme.
Ja túto skutočnosť zdôrazňujem
nie preto, že by som si myslel, že ČSSD nemá
právo niečo také navrhnúť, ale
preto, že keď sa tu toľkokrát zdôrazňuje
právomoc občanov, i občania po čase
zistia, o akú hru sa tu v skutočnosti hrá,
že je to v podstate vec, ktorá nesúvisí
so štátoprávnym usporiadaním, a len
na margo tejto diskusie a potreby riešenia tejto problematiky
sa to celé dáva do súvislosti.
Hneď na úvod dnešnej rozpravy pán poslanec
Fišera vyjadril presvedčenie, že všetkým
politickým stranám, ktoré sú na úrovni
tohto Federálneho zhromaždenia ide o to, aby proces
rozpadu federácie - nech by sa už uskutočňoval
akokoľvek - aby v každom prípade prebiehal predovšetkým
ústavnou a pokojnou cestou.
V tomto kontexte chcem vyjadriť želanie, že to
myslel naozaj vážne a úprimne. V tejto súvislosti
by som tomu bol veľmi rád.
Keď tu na záver citoval pán Sviták istého
významného filozofa 19. storočia, dovolím
si krátko vyjadriť aj ja jednu myšlienku istého
filozofa z 19. storočia, ktorý vo svojej dobe nebol
považovaný za blázna. Išlo o F. Hegela
(nie F. Engelsa) a ten hovoril asi toto (ospravedlňte ma,
jeho myšlienku nebudem citovať doslova): Každá
historická udalosť sa v podstate v histórii
vyvíja a opakuje dvakrát, ale s tým rozdielom,
že po prvý raz ako istý významný
proces a po druhý raz ako obyčajná fraška.
Stavať dnešnú situáciu štátoprávneho
usporiadania do pozície politického status quo,
konzervácia za každú cenu v súvislosti
s usporiadaním nášho štátu, mi
pripadá ako navodzovať tu znova frašku, ale už
nie s tým, že by to bola fraška na spôsob
istých cirkusových extempore, ale skôr čiernu
frašku, ba až tragickú. Alebo, keď tu pán
poslanec Zeman hovoril o zločinoch, tak si dovolím
tvrdiť, že v dnešnej situácii sa snaha konzervovať
proces štátoprávneho usporiadania rovná
takému zločinu ako snaha o normalizáciu socializmu,
a to ešte v dobe pred tromi rokmi. Myslím si, že
k tomu by sme asi neradi dospeli. Ďakujem za pozornosť.
Předsedající místopředseda
FS R. Zelenay: Ďakujem, pán poslanec. Faktická
poznámka, poslanec Ransdorf. Pripraví sa poslanec
Klaus.
Poslanec SN M. Ransdorf: Děkuji kolegovi Mihalikovi, že
odcitoval v tomto shromáždění Karla
Marxe.
Předsedající místopředseda
FS R. Zelenay: Ďakujem. Pán poslanec Klaus. Pripraví
sa poslanec Daněk. Pán poslanec Mihalik, faktická
poznámka.
Poslanec SN M. Mihalik: Nepochybujem, že tieto výroky
citoval aj K. Marx, ale autorom tohto výroku je F. Hegel.
K. Marx to len rozvádza, podobne ako učenie francúzskych
racionalistov a podobné veci, keď bol ešte mladohegelovec.
(Potlesk.)
Předsedající místopředseda
FS R. Zelenay: Faktická poznámka, pán poslanec
Ransforf.
Poslanec SN M. Ransdorf: Pane kolego, nepleťte se do dějin
filozofie, tady ten výrok, jak jste ho skutečně
citoval, není Hegel, je to Marx. (Smích v sále.)
Předsedající místopředseda
FS R. Zelenay: Ešte sa hlási pán poslanec Mihalik.
Ale ja by som ešte odporúčal kolegom, aby si
diskusiu o autorstve marxistických a nemarxistických
filozofov vysvetlili mimo snemovne.
Poslanec SN M. Mihalik: Ja si ctím názor pána
poslanca Ransdorfa, ale vo Federálnom zhromaždení
máme aj knižnicu. (Smích v sále.)
Předsedající místopředseda
FS R. Zelenay: Ďakujem pánom kolegom. Teraz má
slovo pán poslanec Klaus, po ňom sa pripraví
pán poslanec Daněk. Prosím, máte slovo.