Federální shromáždění ČSFR, 1992 – 1992 Společné schůze SL a SN

Předsedající místopředseda FS R. Zelenay: Ďakujem, pán poslanec. Teraz vystúpi pán poslanec Mečl, pripraví sa pán poslanec Zahradil. Ešte prečítam ďalších kolegov: pán poslanec Mikloško, Kalina, Sviták, Kočárník, Lux, Dyba, Ruml, Igor Němec, Mihalik a Daněk.

Prosím, pán poslanec, máte slovo.

Poslanec SL J. Mečl: Vážený pane předsedající, vážené Federální shromáždění, dovolte mi několik poznámek k předloženému vládnímu návrhu zákona.

Pokud jde o věcnou stránku tohoto zákona, mohu se odvolat buď na stanovisko, které formulovala kolegyně Dordová, nebo i na poznámky kolegy Ransdorfa, případně dalších poslanců. Já o těchto otázkách hovořit už nechci. Předseda federální vlády při jedné příležitosti poznamenal, že bylo všechno řečeno už mnohokrát pro i proti, že situace je nezměnitelná, nezvratná a že je zapotřebí přistupovat racionálně k tomuto vládnímu návrhu, k tomuto řešení.

Chtěl bych, dámy a pánové, obrátit vaši pozornost na to, co máme nyní před sebou, co leží na našich lavicích, na návrh ústavního řešení, ústavního zákona, který předkládá vláda, ústavně-právní výbory ho doplnily o pasáže týkající se transformace zákonodárné, výkonné a soudní moci. Kolega Fišera a další předložili zásadní pozměňovací návrh týkající ratifikačního nebo chcete-li následného referenda.

V tomto návrhu, který já osobně podporuji, pokud jde o referendum, následné referendum, je nepochybně vyjádřen určitý posun a určitý kompromis nebo snaha po kompromisu opozičních stran nebo opozičních klubů ve Federálním shromáždění. Není to již původní, originální referendum. Není to již referendum, které mělo vůbec zahájit proces verifikace, ověření, zda zánik československého státu je v zájmu československých občanů. Je to již referendum, je to institut, který má přijít až po schválení ústavního zákona, kterým bude navrženo občanům, aby se vyjádřili k tomu, zda stát má, či nemá zaniknout. Já se domnívám, že zatím rozprava ve Federálním shromáždění, i když s řadou kolegů samozřejmě souhlasím, nehledá a nesnaží se najít modus vivendi, najít cestu z celé situace, která před námi je, cestu ven, cestu do pozitivního, konstruktivního řešení.

Myslím si, že opozice, a v tomto případě sociální demokraté, formulovali určitý kompromisní návrh opozičních klubů ve Federálním shromáždění. Předložili - opakuji - návrh na následné referendum. Myslím si, že by vláda a zejména kluby ODS a HZDS si měly uvědomit, že je to určitá cesta, jak tento návrh ústavního zákona dát do podoby, která by skutečně odpovídala platné ústavě, dát ho do podoby, která dá možnost občanům vyjádřit se v referendu k zániku československého státu a umožní případně republikám řešit otázky dalšího vývoje samostatných států.

Nemyslím si - a obracím se tady jak na kolegu Fišeru nebo na klub sociálních demokratů, stejně tak na klub HZDS a ODS -, že bude ku prospěchu Federálního shromáždění, ale zejména ku prospěchu lidí této země, půjde-li vládní koalice, půjde-li vláda v tomto případě hlavou proti zdi. Může se stát, že tento zákon opět nebude schválen a že budeme v situaci, kdy budeme muset hledat další, nová řešení.

Myslím si, že ne zcela si předkladatelé nebo navrhovatelé tohoto ústavního zákona uvědomují, že se změnila přece jenom do určité míry situace po vyjádření národních rad. Až do této doby, až do včerejška, svým způsobem koalice i opozice v České národní radě a v Národní radě Slovenské republiky nedala jasně najevo svůj vztah ke společnému státu.

Oba tyto zákonodárné sbory se připravují na vytvoření samostatných států. Ale ani jeden z těchto sborů zatím nedal do včerejška jasně najevo, jakou představu má o další budoucnosti federace. Myslím si, že velmi nízká většina, kterou dosáhl vládní návrh ústavního zákona v národních radách, ukázala, že národní rady jako celek, obě národní rady, nemají zájem na neústavním zániku československé federace. Ani Česká, ani Slovenská národní rada nemají zájem podílet se na neústavních operacích nebo procedurách, které by vedly k zániku Československa.

Dámy a pánové, já se domnívám - a mohli bychom se na tom shodnout -, že bychom se měli ve Federálním shromáždění přestat strašit možností neústavních postupů, nebude-li tento zákon schválen. Podle mého názoru ani Česká, ani Slovenská republika - a ty myslím na prvním místě - si nemohou dovolit ztratit pečeť mezinárodní subjektivity, kterou jim nemůže dát nikdo jiný než federace, pokud tento společný stát zanikne.

Myslím si, že Federální shromáždění by se mělo zbavit svým způsobem tlaku, který vytváří 31. prosinec.

Může se stát, že občan se do 31. prosince vysloví tak či onak, může se dokonce stát, že vládní většina získá podporu pro tento ústavní zákon. Ale sám o sobě tento termín by neměl vést k tomu, aby se Federální shromáždění dostávalo do stresu, rozhodovalo překotně, rozhodovalo neseriózně a rozhodovalo bez možností najít společné řešení.

Myslím si, že federální vláda, ale zejména kluby ODS a HZDS, krátce řečeno navrhovatelé, nevyřešili všechny možnosti, které by vedly k pokusu o větší konsensus pro přijetí tohoto zákona, do kterého by bylo zabudováno následné nebo chcete-li ratifikační referendum.

Tento parlament zřídil Ústavní soud. Myslím si, že je ke škodě věci, že už v přípravných fázích, již v době, kdy se připravoval zákon o způsobech zániku ČSFR, jsme se nepokusili získat soukromé neoficiální osobní stanovisko nebo stanoviska Ústavního soudu.

Dámy a pánové, já skončím. Domnívám se, že nakonec ODS, ale i HZDS, ale zejména ODS jako konzervativní straně, jako straně, která má konzervativní politickou doktrínu, ke které se hlásí, by slušelo, aby se vyhýbala radikálním krokům - v politologii radikální kroky spíš přísluší jiným nekonzervativním stranám - a že oba kluby by měly spolu s navrhovateli nebo navrhovatelem pozměňovacího návrhu hledat řešení, které by umožnilo další krok k projednávání tohoto zákona. Nevidím ten krok v ničem jiném než v určitém zakomponování návrhu na následné referendum. Přitom se domnívám, že i tento institut následného referenda jde upravit, případně zjednodušit, zpružnit tak, aby byl třeba i lépe použitelný v praxi, lépe využitelný při zjišťování vůle občanů.

Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS R. Zelenay: Ďakujem. Teraz vystúpi pán poslanec Zahradil, pripraví sa pán poslanec Mikloško.

Poslanec SL J. Zahradil: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, vážení hosté, dovolte mi několik poznámek z pohledu člena zahraničního výboru Sněmovny lidu.

Minulý týden nás navštívil poslanec Evropského parlamentu Janis Sakellariou, který je zároveň zpravodajem pro ratifikaci asociační dohody s Evropským společenstvím. Každý poslanec tohoto Federálního shromáždění, který měl zájem, se mohl účastnit besedy s panem Sakellariou, mohl mu klást otázky a mohl se tak dozvědět a vyjasnit si, jak se na nás dívá Evropský parlament a evropské instituce a obrazně řečeno celá Evropa.

Minulý týden byl také přijat tímto parlamentem zákon o rozdělení majetku federace mezi Českou republiku a Slovenskou republiku. Opět každý, kdo měl zájem, si mohl monitorinkem zahraničního tisku zjistit, jak se na přijetí tohoto zákona tímto Federálním shromážděním dívá Evropa, dívají jednotlivé evropské státy. Nevím, kdo tak učinil, ať v prvním nebo v druhém případě. Já jsem tak učinil a vyplývá z toho pro mě opět jeden jediný závěr. Čím déle bude trvat tato dnešní federální agónie, tím hůře pro Čechy i pro Slovensko. Evropu totiž už nezajímá, zda nebo proč se Československo dělí, a proto ani nemá cenu zde opakovat a zdůvodňovat, proč my, proč ODS nebo vládní koalice považuje tento proces za historicky podmíněný, za nezvratný a za nezastavitelný, ale Evropu zajímá, jak a jakým způsobem to provedeme. Myslím, že velmi paradoxně jedině tím, jakým způsobem to provedeme, můžeme získat určitý kredit pro oba nástupnické státy, pro Českou republiku i pro Slovenskou republiku. A z toho pro mě vyplývá, že je vrcholně důležité, aby tento zákon byl přijat tímto Federálním shromážděním jako stále ještě nejvyšším zákonodárným sborem České a Slovenské Federativní Republiky.

Chtěl bych zdůraznit, že česká pravice a současná federální vládní koalice bere na sebe zodpovědnost za tento krok, za rozdělení tohoto státu na dva samostatné státy. A já bych velmi rád slyšel obdobné prohlášení i ze strany opozice, totiž, že přebírá plnou zodpovědnost za to, že tento zákon případně nebude přijat tímto Federálním shromážděním, že tento stát se nerozdělí a že opozice přebírá plnou zodpovědnost za případné následky těchto kroků. Já jsem takové prohlášení za celé týdny, co jednáme o tomto problému, ještě neslyšel.

Na závěr bych se chtěl zmínit ještě o jedné věci, přestože nechci komentovat ty emociálně zabarvené problémy a projevy, které tady zaznívaly, tak nicméně se zmíním přece jen o jedné věci. Zde zazněla velmi silná slova o zradě, velezradě, vlastizradě a podobné termíny. Musím říci, že jako občan České republiky tady skutečně něco takového vidím. Ale pro mě se jedná o zradu zájmů České republiky a o zradu českých národních zájmů; a tou zradou je pro mě nepřijetí tohoto zákona, a tudíž i postoje vedoucí k nepřijetí tohoto zákona. Každý ví, koho se to týká. A otázka tedy zní, kdo a co tady vlastně zrazuje. Myslím, že si na to každý dokáže odpovědět sám.

Myslím, že stát nemůže být a není nějakou nejvyšší neotřesitelnou hodnotou, není to žádné posvátné zvíře, ale stát je instituce, která má sloužit svým občanům. A já jsem přesvědčen, že samostatná Česká republika poslouží svým občanům daleko lépe, než nefungující federace, a proto budu hlasovat pro tento zákon. Děkuji vám za pozornost.

Předsedající místopředseda FS R. Zelenay: Ďakujem, pán poslanec. Teraz vystúpi pán poslanec Mikloško, pripraví sa pán poslanec Kalina. Ešte je dvanásť prihlásených do diskusie.

Poslanec SL J. Mikloško: Vážený pán predseda, vážené Federálne zhromaždenie, vážení kolegovia! Ľudia v Čechách sa už tri roky pýtajú, čo vlastne tí Slováci chcú. Na demonštráciách a púťach síce vtedy demonštrovali, požadovali slobodu, demokraciu, ľudské práva i náboženské slobody, ale keď ich rýchle získali, pýtali sa Česi, prečo sú stále nespokojní, či im to nestačí. Čo vlastne chcú? S touto otázkou som bol v Prahe veľmi často konfrontovný a som konfrontovaný aj dnes.

Po historickom vývoji občania Slovenska a slovenský národ má právo, pokiaľ to chce a ústavne to vyjadrí, na svoj štítok na dverách európskeho domu. Inak svet nebude o nás vedieť, že existujeme, ako to doteraz často nevedel. Samozrejme, český národ má rovnaké právo a keď takto naše kancelárie budú v Európe blízko vedľa seba, môžeme a musíme medzi nimi budovať mnoho spojovacích chodieb, mostov a komunikačných kanálov.

V Európe určite neexistujú dva bližšie národy, než sú Česi a Slováci a pevne verím, že nimi budú aj naďalej.

Už viac ako dva a pol roka žijem väčšinou v Prahe. Našiel som tu veľa priateľov, vynikajúcich odborníkov a veľkú väčšinu Slovákom priateľsky naklonených ľudí, ktorí majú presne tie isté problémy, aké majú dnes prostí ľudia Slovenska v dobe tejto zložitej transformácie našej ekonomiky. Konštatujem však, že hlas, ktorý znel dva roky zo Slovenska: "Tu žije národ!", nebol ani teraz, ani v predchádzajúcej vláde príliš počúvaný. Tieto slová pochádzajú ešte z čias Štúra a z doby ešte skoršej, z doby Veľkej Moravy a vinuli sa cez Bernoláka a Hollého až doteraz a, bohužiaľ, veľmi často aj vtedy narážali na nepochopenie.

Minulej vláde som často zdôrazňoval, že Slováci budú dôverovať orgánom spoločného štátu len vtedy, keď tam budú mať dostatočný počet svojich zástupcov, ktorí už vzišli z demokratických volieb 1990. Bohužiaľ, nebolo to tak. V mnohých úradoch sme mali 5 %, 7 % až 10 % ľudí a situácia sa z rôznych i objektívnych dôvodov skôr zhoršovala, než zlepšovala. Mnohokrát som zdôrazňoval nutnosť zachovania spoločného štátu, ale aj nutnosť čo najvyššieho presunu kompetencií na republiky, zoštíhlenia federálnej vlády a ministerstiev, paritného zastúpenia spoločných orgánov a diplomatických služieb, rozmiestnenia ministerských úradov a iných organizácií po celom štáte, nutnosť tvorby štátu zdola, zmluvou a tak ďalej, proste nejakým spôsobom kopírovať už dobre fungujúci švajčiarsky model, ktorý poznáme.

Bohužiaľ, vo federálnej vláde, ale ani v českej vláde sme pre tieto myšlienky nenašli partnera. Kvôli tomu sme často počúvali kritiku, nepochopenie a protesty a teóriu tzv. funkčnej federácie, ktorá bola tak, ako sa podávala, pre slovenskú stranu neprijateľná. Nič nepoškodilo spoločný štát viac, než heslo: "Funkčná federácia alebo nič."

Škoda, že nové vlády po voľbách dotiahli naše národy príliš rýchle do stavu, že sa Česi a Slováci náhle rozchádzajú. Niekedy sa tieto problémy riešia demokraticky aj celé desaťročia, napríklad v Kanade, Belgicku, Španielsku. Aj keď stále nie sú vyriešené, život beží a nikto z toho nerobí veľkú tragédiu. My sme to chceli po 40 rokoch temna a totality vyriešiť hneď a to - samozrejme - nebolo možné, ani reálne. Všetci ľudia dobrej vôle na oboch stranách republík - a takých je väčšina, najmä medzi prostým ľudom, i v koalícii a opozícii - však ešte majú veľa šancí, aby si tieto také blízke národy zachovali aj naďalej čo najviac mostov, ktoré ich spájajú. Je mnoho príkladov, kde je to možné. Napríklad rektori všetkých vysokých škôl sa dohodli, že aj po prípadnom rozdelení sa budú naďalej spolu stretávať a komunikovať, nezrušia svoj orgán. Ja navrhujem, aby to tak bolo aj u športovcov a u mnohých iných ľudí. Neviem, prečo sa majú napríklad futbalové a hokejové ligy deliť. Neprospeje to nikomu a je to zbytočné.

Škoda, že jeden z takých mostov sa silne poškodil aj teraz, pri pohrebe Alexandra Dubčeka v Bratislave. Slovákov český postoj právom urazil a pokladajú to za ďalšiu netaktnosť voči nim, ktorá sa nezastavila ani pred majestátom smrti tohto politika.

Dovoľte mi ešte pár slov k vlastnému zákonu. Som za vlastný štítok Slovenska a Čiech v Európe, ale chcem, aby sme to dosiahli ústavným spôsobom, referendom. Podporujem preto návrh poslance Fišeru, že len ľudové referendum môže potvrdiť také historické rozhodnutie. Vidíme, že ani hlasovanie v ústavno-právnom výbore vôbec nebolo jednoznačne proti. Áno, sme za zánik, ale len pokiaľ sa tak vyjadrí - a tým na seba vezme zodpovednosť - väčšina oprávnených voličov aspoň jednej z republík. Urobme referendum a navrhujem, aby si zároveň s ním republiky priamo zvolili svojho prezidenta. Bude to demokratické, bude to lacnejšie a prezident tak bude nezávislý na stranách, nebude závislý na ich priazni. Národ si zvolí takého, akého bude chcieť mať.

Záverom ešte k článku 4, k tzv. transformácii. Myslím, že je legislatívne čistý a podporujeme ho. Ide v ňom o transformáciu zákonodarnej moci, ktorú stelesňuje mandát, ktorého sme nositeľmi rozhodnutím voličov, pretože naše federálne kompetencie prevezmú národné rady a nositelia týchto kompetencií by mali ísť s nimi. Veď na zvolenie do Federálneho zhromaždenia bolo treba oveľa viac hlasov, ako do národných rád. V novej situácii sú vlastne spochybnené všetky mandáty. Aj do národných rád boli poslanci volení s vedomím, že ide o federálny štát. Myslím si neskromne, že by bola škoda, keby sme týchto 300 politikov, ktorí tu sedia a ktorí sa na rôznych úrovniach 2 - 3 roky školili v politike, sú známi v zahraničí a teraz vytvárajú určitý mozgový politický potenciál, naraz hodili cez palubu, a tým by mnohí z nich boli - na škodu oboch národov - pre politiku navždy stratení. Ďakujem za pozornosť.

Předsedající místopředseda FS R. Zelenay: Ďakujem, pán poslanec. Teraz vystúpi poslanec Kalina. Pripraví sa poslanec Sviták, potom poslanec Kočárník, Lux, Dyba, Igor Němec, Mihalik, Daněk, Vodička. Nakoniec vystúpi predseda Federálneho zhromaždenia Michal Kováč.

Poslanec SN K. Kalina: Vážený pane předsedající, vážené Federální shromáždění, nevím, zda budu tak výmluvný jako moji předřečníci a nevím, zda je vůbec k rozhodnutí, která už byla vnitřně i v poslaneckých klubech učiněna, co dodávat. Přesto mi dovolte několik slov.

O zániku federace rozhodujeme den po třetím výročí 17. listopadu. A ať už toto výročí hodnotíme jakkoliv, rozhodně listopadový převrat přinesl Československu šanci svobody. Po třech letech je naprosto jasné, že Česká republika a její občané a Slovenská republika a její občané využili a využívají této šance svobody odlišně. V České republice především jako svobodu k něčemu, jako svobodu k tvorbě občanské společnosti, tržní ekonomiky, pluralitní demokracie. Ve Slovenské republice, podle mého názoru, na prvním místě jako svobodu od něčeho, od nevýhodně pociťované a takřka démonizované federace. A pokud k něčemu, tak na prvním místě k naplnění národní emancipace a státotvornosti. Svoboda tak paradoxně nevedla k rozvoji, ale k rozdělení Československa.

A přece jsou i nesporné výhody demokratického federalismu, jak je vidíme z jiných evropských států. Úzká svázanost s rozvojem občanské společnosti, s rozvojem tržní ekonomiky, s rozvojem tradičních demokracií - nepochybně by tyto výhody přinesly velký prospěch i občanům Slovenské republiky. Lze jen litovat, že Slovensko nepočkalo, že na demokratický federalismus rezignovalo dříve, než se mohl opravdu projevit. Lze doufat, že Slovenská republika nebude rezignovat i na další principy, na demokracii a tržní ekonomiku.

Rozhodnutí občanů Slovenska je však třeba respektovat se vším všudy, jde přece o jejich svobodnou vůli. Zdrženlivost, kterou jsme projevili, respekt, který se snažíme projevovat, není odmítáním, není chladem. Vychází kromě jiného ze zkušeností z předchozího volebního období, kdy pokusy chápat nebo pokusy poučovat vzbuzovaly na slovenské straně spíše alergii a natropily více škody, než užitku.

Rozhodně ale odmítám myšlenku, kterou jsem s úžasem slyšel na setkání s poslancem Sakellariou z Evropského parlamentu, totiž, že se Česká republika chce zbavit Slovenské republiky jako slabšího a chudšího partnera, aby se snáze dostala do Evropy. Tato myšlenka je mi opravdu nepřijatelná a nepřišlo nám na mysl, že bychom měli jít do Evropy bez Slovenska.

Spolupráce obou republik skutečně nebude bez problémů, ale dává novou šanci na nový a rovnoprávný začátek. Vznik těchto států je už nyní nezvratný. I když od počátku tato nezvratnost nebyla v České republice tak zásadně pociťována, došlo v posledních týdnech k tomu, že občané České republiky začali vidět samostatný Český stát ne jako něco, co z nouze zbyde po Československu, ale jako stát s tisíciletou tradicí, v níž jsou i stinné i slavné stránky Československa určitou historickou etapou. Vůle k samostatnému Českému státu už je také zřejmě nezvratná a národ, společnost, stát, to není bicykl, který se dá řídit jednou tím a po druhé zase jiným směrem.

Není pravda, že vítězné strany se rozhodly zničit stát. Účelová koalice ODS, HZDS vzala odpovědnost za řízenou rekonstrukci federace a za dekonstrukci vztahů na smluvních základech. To je proces, za který jsme vzali odpovědnost, tato alternativa postupné degenerace, rozpadu, nejistoty a chaosu. To je odpovědnost, kterou každý politik na sebe nutně musí vzít. Jiná volba tady nebyla.

Podtrhuji tuto zúženou možnost volby pro to, že je zde znovu dáván pozměňovací návrh na referendum. Návrh podporovaný i dalšími poslaneckými kluby. Principiálnost, se kterou Československá sociální demokracie na referendu trvá, i určitá vstřícnost, se kterou se snaží návrh modifikovat, si zaslouží ocenění, zaslouží si uznání. Ale trvání na referendu idealizuje situaci, ve které se nacházíme. Nejsme na křižovatce, jsme za ní. A bylo by podle mého soudu nepoctivé dávat občanům iluzi místo faktické svobody volby. Občané České republiky nemohou stejně jako česká politická reprezentace nemůže rozhodovat o tom, zda Slovensko má, či nemá mít mezinárodně právní subjektivitu, ústavu, prezidenta apod. Zde se slovenský národ bude emancipovat jako národ státotvorný, nebo ne.

To nám opravdu nepřísluší. Referendem byly volby a referendem budou volby. Komunální volby v roce 1994, předpokládám řádné volby do senátu v roce 1994 a volby do poslanecké sněmovny v řádném termín v roce 1996. V těchto volbách by měla mít česká opozice také jiný program než to, že tehdy pro zánik federace nehlasovala, stejně jako my musíme mít jiný program a musíme ho postavit ještě na něčem jiném než na tom, že jsme tehdy hlasovali pro.

V Českém státě spolu budeme a musíme vést polemiky a politické boje o politické, ekonomické a sociální otázky. Já se na to velice těším, koneckonců jste naše opozice. Patříte k této zemi stejně jako my. Musíme však napomoci tomu, aby stát vůbec vznikl. Dát od toho ruce pryč, není nosný program ani pro budoucnost, ani pro současnost. A nepředstírejme ani sobě, ani občanům možnost volby, kterou nemáme, rozhodně už ne teď; a nevím, kdy jsme ji vlastně měli.

Budu hlasovat pro zákon o zániku federace na základě svobodného osobního rozhodnutí s vědomím toho, že je to poslední možnost zajistit ústavní řešení tohoto nezvratného procesu, přijatelné jak pro domácí politickou scénu, tak pro zahraničí. Budu pro něj hlasovat nejenom pro zodpovědnost vůči svým voličům, ale vůči sám sobě, vůči svému svědomí, vůči svým dětem, vůči tomu svědomí, které se určitě někdy v bezesných nocích ozve, protože se mně po mé československé vlasti nepochybně bude stýskat.

Prosím vás, abyste své svědomí oslovili podobným způsobem.

Na závěr bych chtěl vyvrátit jednu myšlenku, která se tady, díky poslanci Zemanovi, a citaci mého kolegy z oboru profesora Hešla, rozhostila. Český národ, slovenský národ, občané Československé republiky nejsou zdaleka tak debilové, jak tato poněkud zkreslená statistika ukazuje. Nedávný výzkum ukázal, že občané Československa jsou v průměru o 5 stupňů na škále inteligence inteligentnější, než třeba například Francouzi. Nechť to Francouzi neberou jako urážku, je to vědecký výzkum. Co se však prokazuje, že v Československu i v České republice, snad i na Slovensku je přes tu nespornou inteligenci velmi mnoho neurotiků, velmi mnoho lidí schopných hysterických, hysterionských reakcí, velmi mnoho lidí, kteří v současné době jsou třeba zvýšeně citliví. To se domnívám, že mohlo být tomuto národu na škodu, ale o debilitě se rozhodně mluvit nedá. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS R. Zelenay: Ďakujem pánu poslancovi. Teraz vystúpi pán poslanec Sviták a pripraví sa pán poslanec Kočárník.