Federální shromáždění ČSFR, 1992 – 1992 Společné schůze SL a SN

Podstatou pozměňovacího návrhu je tedy toto: Za první větu dnešního návrhu, která zní: "Federální shromáždění ČSFR respektujíc usnesení ČNR a Národní rady Slovenské republiky se usneslo na tomto ústavním zákoně. A nyní by následovala část první, která má název Zánik České a Slovenské Federativní Republiky a související opatření a dále se uvede článek 1 až 8 vládního návrhu ve znění tisku 168.

Za článek 8 - zde se zastavím. Tedy znamená to, že celý tento návrh, to zdůrazňuji pro poslance, celý tento návrh by byl předmětem referenda až po článek osmý.

Za článek 8 se zařadí následující text: část druhá, nadpis - Referendum, článek 9. Ustanovení části první tohoto ústavního zákona nabudou platnosti dnem, kdy budou jako celek schválena v referendu způsobem stanoveným tímto ústavním zákonem.

Článek 10 zní takto. První odstavec: "Referendum se vykoná 19. prosince 1992. Současně na území České republiky a Slovenské republiky." Termín je stanoven přesně a je stanoven tak, aby bylo možné vyjít vstříc vládnímu návrhu, tj., aby bylo možné proces rozhodování ukončit do 31. prosince.

Za druhé: "Referendum podle odst. 1 je vyhlášeno dnem, kdy byl vyhlášen tento ústavní zákon." Zde je tato úprava provedena proto, aby skutečně referendum mohlo být vyhlášeno včas. A jak uvidíte potom, podle článku 13, předpokládáme, že tento ústavní zákon se vyhlásí ve Sbírce zákonů do - a to je mimořádná situace - sedmi dnů ode dne, kdy byl přijat Federálním shromážděním.

Za třetí: "Právo hlasovat v referendu má v České republice každý, kdo má právo volit do České národní rady a ve Slovenské republice každý, kdo má právo volit do Národní rady Slovenské republiky." Tedy tento odstavec je plně v souladu s ústavním zákonem č. 327/1991 Sb. o referendu.

Za čtvrté: "Ustanovení části první tohoto ústavního zákona jsou v referendu schválena, jestliže se pro ně alespoň v jedné z republik vyslovila nadpoloviční většina oprávněných občanů." Odstavec 3, předchozí, opět v souladu s ústavním zákonem č. 327/1991 Sb.

Odstavec 5: "Výsledek referenda v České republice a ve Slovenské republice vyhlásí předsednictvo Federálního shromáždění ve Sbírce zákonů do pěti dnů po konání referenda." Důvodem je to, aby co nejdříve národní rady měly v případě kladného výsledku referenda k dispozici jednoznačné vyhlášení, které má umožnit dokončit kroky, jež musí už do té doby zahájit.

Článek 11 - pro referendum podle tohoto ústavního zákona se přiměřeně použije zákon č. 490/1991 Sb., o způsobu provádění referenda s tím, že:

a) - na každém hlasovacím lístku musí být uveden text části první tohoto ústavního zákona. To jest tedy oněch prvních 8 článků, o kterých jsme teď hovořili.

b) - promiňte, budu hned reagovat.

Byly různé názory na to, co je možno předložit občanům. Byli lidé, kteří tvrdili, že je rozumné občanům předložit dokonce i celou ústavu. Jde o velmi závažnou věc. Těch článků je 8. Ty články jsou zcela srozumitelné a mají svoji základní logiku a svoji základní podstatu. Já myslím, že mohu říci plným právem, že věřím v občana, tak jako to říkaly jiné strany před volbami v této zemi. Věřím v občana a věřím, že 8 článků takového významu občan může posoudit a také odpovědně posoudí.

b) - občanům je předkládána k rozhodnutí otázka: "Souhlasíte s uvedenými články ústavního zákona Federálního shromáždění o zániku České a Slovenské Federativní Republiky?" Jak vidíte, otázka je formulována tak, aby pokud možno byla co nejméně sugestivní, aby v sobě obsahovala ve vyvážené míře jak pozitivní, tak negativní prvky. A právě proto jsme přesvědčeni, že to, že je předmětem schvalování v referendu ústavní zákon, tedy jeho podstatná část, věcná, že to je to, co vlastně činí občana při rozhodování, řekl bych, naprosto volným, objektivním a emocionálně nějakým jednoduchým způsobem manipulace neovlivnitelným.

c) - orgány pro referendum musí být vytvořeny nejpozději do 4. prosince 1992 a v téže lhůtě se musí také uskutečnit jejich první zasedání. K tomu chci podotknout, že lhůty, které jsou zde takto stanoveny v podstatě dávají 9 dnů na to, aby byly vytvořeny orgány nutné pro konání referenda od vyhlášení referenda - čili měl by zde být dostatek času.

d) - novou kampaní před referendem se rozumí období počínající dnem 12. prosince 1992 a končící uplynutím dne 16. prosince 1992. Oproti zákonu 490 o způsobu provádění referenda - ústavní zákon má tu sílu - zkracujeme dobu v našem návrhu pro konání kampaně před referendem z 10 dnů na 5 dnů. Předpokládáme, že vzhledem k tomu, že vše bylo prodiskutováno velmi silně, a že je poměrně málo času, že toto je velmi vstřícný a rozumný krok.

e) - doba bezplatně poskytovaného vysílacího času podle § 19 odst. 2 činí celkem 8 hodin pro politické strany a politická hnutí uvedené v § 13 odst. 1 a pro každou politickou stranu a politické hnutí uvedené v § 14 odst. 1, které nemají ve Federálním shromáždění poslanecký klub 10 minut. Tuto poněkud komplikovanou formulaci jednoduše vysvětlím. Původní doba v zákonu 490 je 15 hodin. Osm hodin v podstatě umožňuje rozpočítat rozumně čas na všechny strany, které mají kluby ve Federálním shromáždění. To také odpovídá povaze zákona 490. Protože ale zákon 490 také hovoří o tom, že mají být v takové situaci v souladu s ústavním zákonem zastoupeny také strany, které nejsou ve Federálním shromáždění, ale které mají zastoupení v národních radách, předpokládáme, že dvě strany, které jsou v České národní radě, by tak měly možnost 10 minut.

f) - vysílací čas poskytnutý politickým stranám a politickým hnutím uvedeným v § 13 odst. 1 se rozdělí obdobně podle ustanovení § 19 odst. 3. Tento odstavec v podstatě hovoří o tom, že jde o poměrné rozdělení podle velikosti klubu ve Federálním shromáždění.

g) - výdaje spojené s přípravou, provedením a zajišťováním výsledků referenda se hradí ze státního rozpočtu federace. Výdaje vzniklé obcím, které jim nemohou být hrazeny v době trvání České a Slovenské Federativní Republiky jim uhradí ten nástupnický stát, na jehož území se nacházejí. Myslím, že tento odstavec nemusím zdůvodňovat, že je zcela logický.

h) - podrobnosti k provádění referenda upraví v případě potřeby vláda České a Slovenské Federativní Republiky nařízením. Opět je to v souladu se zákonem 490 a v jeho duchu.

Článek 12. Nebudou-li ustanovení části první tohoto ústavního zákona jako celek schválena v referendu v žádné z republik - to jest článek 10 odst. 4 - končí volební období obou sněmoven Federálního shromáždění dnem 19. března a nové volby se provedou do 60 dnů. Stanovujeme tedy dostatečně dlouhou dobu na to, aby bylo možné zde rozhodovat, jednat, aby bylo možné zde udržovat klid, pořádek, aby bylo možné zachovávat státní moc; a aby nedocházelo ke zmatkům, o kterých se tak často hovořilo. Myslím, že důsledek, který zde uvádíme, je logický.

Část třetí - závěrečná ustanovení. Článek 13 - tento ústavní zákon se vyhlásí ve Sbírce zákonů do 7 dnů ode dne, kdy byl přijat Federálním shromážděním. Ustanovení části druhé a třetí tohoto ústavního zákona nabývají účinnosti dnem vyhlášení. Tedy jde o to, aby referendum mohlo být vyhlášeno a mohlo se začít s jeho uskutečňováním co nejdříve.

Článek 14 - ustanovení části první tohoto ústavního zákona nabývají účinnosti dnem následujícím po dni, kdy byl vyhlášen výsledek referenda, jímž byla těmto ustanovením přiznána platnost, to jest článek 9, 10 odst. 5. Znamená to tedy, že by referendum mohlo být vyhlášeno dostatečně včas, aby mohly být provedeny patřičné kroky.

Dovolte mi nyní, abych jen krátce, aniž bych popisoval harmonogram, jenž je vám zřejmě jasný, se vyjádřil k některým stanoviskům, která zde byla již přednesena; a abych tím velmi krátce zdůvodnil vlastně politické důvody, pro které jsme pro toto řešení.

Myslíme si, že všichni, jak zde sedíme, jsme pro klidný způsob řešení problému, před kterým jsme. Myslím, že nikdo z nás by neměl radost z jakéhokoliv chaosu a že jsme to v podstatě svým jednáním už prokázali. Myslím si, že bychom dokázali společně tomuto chaosu čelit, ale v případě, že by došlo k rozdělení tohoto státu na dva státy bez účasti občanů, kdy by tento stát zůstal živý v srdcích občanů, kladu vám otázku, jak se budou tito občané stavět k osamostatněným státům, jaká bude jejich chuť, vnitřní motivace, jejich étos při budování těchto států. Dojde-li k rozhodnutí občanskému, pak jejich postoj bude bezpochyby jiný, protože myslím si, že oba národy, občané obou republik v minulosti dokázali, že se dovedou chovat za všech okolností velmi kulturně, velmi disciplinovaně a že respektují demokratická pravidla.

Tady se hovořilo o tom, že proces, který již nastal, je nezvratný. Já vám kladu otázku: Kde je příčina této nezvratnosti? Je v občanech samotných? Je v chování určité úrovně státní správy? Je v chování určité části poslaneckých sborů, které ale mají povinnost se přizpůsobovat v tom základním občanské vůli? Je příčinou této nezvratnosti rozhodování vítězných politických sil?

Já myslím, že na tuto otázku si ani nemusíme odpovídat. Myslím, že všichni víme, že pokud by došlo k rozhodnutí občanů v tom smyslu, že by chtěli zachovat společný stát, že i vy i my společně bychom měli dostatek sil, abychom dokázali jednat v souladu s vůlí občanů.

Hovoří se o tom, že vlastně česká strana přistupuje na to, aby usnadnila emancipaci slovenského národa. Nebudu citovat podrobně čísla. Nejsou vždy zcela přesná, pokud jde o srovnání delšího časového úseku - mám na mysli výzkum veřejného mínění - ale musím vám říci, že zcela jednoznačně vývoj těchto čísel potvrzuje, že došlo ke změně v názorech slovenských občanů a došlo ke změně v názorech českých občanů. Je vidět, že mnohem častěji a výrazněji vlastně by pro federaci byli občané na Slovensku. To je velmi vážná věc. A to je velmi vážný důvod pro rozhodování v referendu v obou částech federace.

Hovoří se také o tom, že referendum je metoda, která je problematická. Občané jak v srpnu, tak v říjnu, a můžeme diskutovat vždy o určité výběrové chybě v každém výzkumu veřejného mínění a o způsobu kladených otázek, nicméně nemáme lepší způsob, jak se orientovat, občané řekli, že za jediný možný způsob považují referendum v českých zemích ve 48 % a na Slovensku v 45 %. Je zajímavé, že v říjnu za nejlepší způsob referendum označilo 42 % v Čechách a 51 % na Slovensku. Když bychom připočetli ty lidi, kteří považují tento způsob za vhodný, vyjde nám referendum jako něco, co občané považují za skutečné své přirozené právo, které by jim nemělo být vzato.

Dámy a pánové, je těžké hovořit bez určitého emocionálního podtextu, protože pro každého z nás to není jednoduché rozhodnutí, ať už stojíme v této chvíli rozhodování na té či oné straně. Vy znáte naše stanovisko, že nebudeme hlasovat pro tento zákon, když nebude opřen o rozhodování občanů, tedy o referendum. Jsme ale připraveni současně naslouchat tak, jako jste teď naslouchali našemu stanovisku, jsme připraveni naslouchat vašim vstřícným podnětům a vašim úvahám nad tím, co jsme v této chvíli předložili vám k úvaze.

Dovolte mi však, abych nakonec, protože nemohu se zbavit přece jenom určitého emocionálního vyjádření, abych vám nesdělil, co jsem prožíval minulý týden, když jsem se díval zde čirou náhodou na jeden goblén, který je ve Sněmovně národů. Ten goblén je v podstatě hezký. A i když jazykem zákona číslo 143 vyjadřuje základní myšlenku, a mohu tady jaksi trochu být už vzdálen k určitým částem tohoto jazyka, přece jenom ta myšlenka je velmi působivá. "My, národ český a slovenský, rozhodnuti vytvářet ve společném federativním státě v duchu humanitních ideálů podmínky pro všestranný rozvoj a blahobyt občanů ..." a tři tečky. Když se přijímala tato ústava, nikdo se občanů neptal, zda chtějí federaci v přímém hlasování, v referendu. Já bych byl velmi nerad, aby se stalo, že by do tmavomodré plochy bylo možné vyšít "a byli jsme rozděleni našimi zástupci ve Federálním shromáždění, aniž se nás někdo zeptal." Děkuji vám za pozornost a pochopení. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS R. Zelenay: Ďakujem, pán poslanec. Predpokladám, že ste vaše návrhy odovzdali písomne. Tým upozorňujem aj všetkých ostatných kolegov a kolegyne, že keď chcú dávať pozmeňovacie návrhy, podľa zákona o Rokovacom poriadku Federálneho zhromaždenia ich musia predložiť písomnou formou. Áno, sú tam. Ďakujem, pán kolega.

Teraz vystúpi pán poslanec Šimko za klub KDH a pripraví sa pán poslanec Orosz za klub SDĽ.

Ešte raz upozorňujem kolegyne a kolegov, že je priamy prenos Československého rozhlasu.

Poslanec SN I. Šimko: Vážený pán predseda, vážený pán predsedajúci, vážené kolegyne a kolegovia, milí hostia! Vlak s takmer šestnástimi miliónmi pasažierov, nazývaný Československo, sa rúti k bodu, kde jeho koľajnice končia. Jeho strojvodcovia tvrdili a dodnes tvrdia, že ho chceli viesť inde - pravda, každý z nich mal svoju vlastnú predstavu.

Dnes však svorne hovoria, že tento vlak sa už vymkol z ich kontroly, a preto nezostáva nič iné, než sa pripraviť, nech chvíľa, keď súprava vyletí zo svojej trajektórie, bude čo nejbezbolestnejšia.

Vážení priatelia, dnes tu máme návrh zákona, ktorý ústavne končí viac než sedemdesiatročnú éru štátneho spolužitia Čechov a Slovákov. Dovoľte mi preto krátke zamyslenie sa nad tým, aké bolo. Vopred prosím o vašu veľkorysosť, bude to pohľad z môjho slovenského zorného uhla. Každý z vás má právo na iný.

Vznik Československa bol záchranou môjho národa. Posledné desaťročia uhorskej moci boli pre Slovákov katastrofálne. Preto je logické, že v októbri 1918 to boli predovšetkým české politické sily, ktoré uskutočnili prevrat a prevzali moc. Ako sa do tohto nového štátneho útvaru dostalo Slovensko? Ešte počas 1. svetovej vojny sa krajanské slovenské spolky v Spojených štátoch dohodli s vedúcou osobnosťou českého politického života T. G. Masarykom na vytvorení spoločného štátu, v ktorom bude mať Slovensko zvláštne autonómne postavenie. Posledná zo série týchto dohôd bola známa Pittsburgská dohoda, uzatvorená na jar roku 1918. Musím s poľutovaním pripomenúť, že moc v novom štáte túto zmluvu neuznala a k jej záväzkom sa neprihlásila.

Bezprostredným aktom prihlásenia sa Slovenska k Československu bola Martinská deklarácia. V nej sa 30. októbra 1918 slovenskí politici a významné osobnosti jednoznačne postavili za vznik spoločného štátu Čechov a Slovákov. Za tým účelom si vytvorili vlastný orgán, Slovenskú národnú radu. Praha uvítala toto vyhlásenie a považovala ho za štátotvorný prejav vôle Slovenska. Vážení priatelia, ale potom sa stalo čosi divné. Slovenská národná rada bola odtiaľ, z centra nového štátu, zrušená.

Štát, ktorý tu vznikol, bol bezpochyby ostrovom demokracie v tejto časti Európy. Dokázal zabezpečiť podmienky pre vysokú životnú úroveň svojich občanov. Slovensko prežívalo nebývalý všestranný rozmach. Jeho požiadavka na autonómne usporiadanie však nenachádzala odozvu. V roku 1938 tlakom vonkajších politických síl, ale aj nedostatkom odhodlania brániť sa - a, mimochodom, nie zo slovenskej strany - začal rozklad. Čechy prišli o Sudety, Slovensko stratilo rozsiahle južné územia. Základný strategický dôvod existencie spoločného štátu, ochrana pred záujmami iných národov a štátov, dostal vážne trhliny. Vtedy urobila Praha gesto a ústavným zákonom vytvorilo Národné zhromaždenie autonómiu pre slovenskú krajinu, nie však nadlho. Ani pokus ústrednej vlády riešiť situáciu, ktorá na jar vznikla, vojenskou mocou, nezastavil násilnú logiku udalostí. Aj vtedy to bol rozbehnutý vlak, ale mocná a bezohľadná lokomotíva, ktorá ho tlačila, pochádzala z cudziny.

Slovenská republika, ktorá v roku 1939 vznikla, je predmetom historického skúmania. Bol to štát, režim ktorého mal bezpochyby totalitné prvky. Vplyv nacistického Nemecka, deportácie Židov, ale aj ďalších občanov, nepriateľská atmosféra voči Čechom, vedúca v podstate k ich vyháňaniu - to všetko musí bezpochyby byť predmetom spytovania nášho národného svedomia. Na druhej strane to, že sa jediným škrtom pera celé toto obdobie označovalo po skončení vojny za ústavne neexistujúce, vrátane ústavnej autonómie, že v slovenskej histórii dosiaľ jediný slovenský prezident bol popravený, to všetko nebolo môjmu národu ľahké prijať.

Slovenské národné povstanie bolo otvoreným vystúpením proti nacistickému Nemecku, proti totalite režimu a snáď aj za obnovenie československého štátu - pravda, štátu, v ktorom postavenie Slovenska bude iné, než bolo za prvej republiky. Prišli však tzv. Pražské dohody, ktoré síce obnovenú Slovenskú národnú radu nezrušili, ale prakticky zbavili reálnej moci.

Vo voľbách v roku 1946 vyhrala komunistická strana. Mimochodom, nie na Slovensku. Náš štát vstúpil do dlhého obdobia, v ktorom vlastne prišiel o svoju suverenitu. Predsa však sa spoločne oba národy pokúsili v roku 1968 o vlastný postup a pokúsili sa aj o nové usporiadanie vzájomných vzťahov. Federácia z roku 1968 - podľa môjho názoru - nebola komunistickým pokusom, ale bola poctivým úsilím o vyriešenie našich problémov. Pravda, tanky vojsk Varšavskej zmluvy vo svojom dôsledku spôsobili, že táto federácia v podobe, ktorú vytvoril pôvodný ústavný zákon o československej federácii, sa nikdy nestala realitou. Iróniou dejín je, že jeden z jej tvorcov, ktorý sa v túžbe po osobnej moci stal hrobárom nielen Pražskej jari, ale aj federácie, bol Slovák.

Po novembri 1989 sme zdedili zdeformovaný federálny hybrid, zvyknutý v podstate na centrálne rozhodovanie v ústredí nefederatívnej politiky strany. Nastal čas ilúzií - zdá sa, že aj premárnených príležitostí. Priatelia, všetci nesieme za to svoj diel zodpovednosti. Rozhovory o novom usporiadaní česko-slovenských vzťahov boli plné vzájomného podozrievania, neústupčivosti, úsilia jednotlivých politických strán získať vlastný volebný prospech. Svoj podiel na tom má aj siedma veľmoc, ktorá v honbe za senzáciami často vyvolávala vášne tam, kde je potrebný kľud a rozvaha.

Vážení priatelia z Čiech! Viem, že aj vy toho máte na srdci mnoho, čo cítite zasa ako nevďačnosť, neúprimnosť, ba nespravodlivosť môjho národa voči vám. Je mi to všetko úprimne ľúto a chcem tu povedať jedno: Napriek všetkému tu existuje akési ľudské puto medzi našimi národmi, puto, ktoré nie je zakotvené v ústave, puto, ktoré nevyplýva len zo spoločných strategických záujmov, či spoločnej mizérie. Veľa ľudí môjho národa napriek všetkému považovalo a dodnes považuje Československo za svoj domov, za dom, ktorý je spôsobilý k neustálym úpravám. Veď tu sú naozaj mnohé spoločné záujmy! Veď to boli z veľkej časti české knihy, prostredníctvom ktorých sme sa dostávali k plodom svetovej vzdelanosti!

Domnievam sa, že mnohé z toho, čo nás rozdeľuje, je jednoducho neschopnosť prekonávať problémy akéhokoľvek spolužitia a samostatnosťou oboch národov sa vo svojej podstate táto otázka nevyrieši.

Obávam sa, že náš obtiažny pokus prekonať totalitný režim, v ktorom sme spoločne žili, ešte zďaleka nie je na konci a osamote ho každý z nás bude prekonávať oveľa ťažšie. Ale realita rozchodu je asi tu. Zdá sa naozaj, že už nie je prečo váhať. Možno je to aj pravda a návrh ústavného zákona o zániku ČSFR je jednoducho nutnosťou. Náš klub to uznáva, ale cítime, že ide o zákon, význam ktorého vyžaduje zvláštnu procedúru prijímania. Preto sme za to, aby bol ako jediný v histórii Československa predložený občanom, aby oni takým jedinečným plebiscitom rozhodli o tom, čo patrí predovšetkým do ich pôsobnosti.

Argument, ktorý sa používa, že prípadné odmietnutie tohto zákona občanmi by spôsobilo chaos, jednoducho neobstojí. Veď občania vedia, aká je realita. Ale, predovšetkým, osudy tohto štátu a žiadneho štátu nie sú ovládané akýmisi neznámymi silami. Je to konkrétne rozhodovanie konkrétnych ľudí, ktorým občania vo voľbách požičali svoju moc v štáte. Tak, priatelia, nejde o nič iné, len aby ste rešpektovali vôľu tých, ktorí sú pôvodcami vašej moci.

Na záver mi, vážené kolegyne a vážení kolegovia, dovoľte ešte dodať: Naše národy sú životaschopné a prežijú všeličo. Svoje štáty si istotne dokážeme spravovať sami. Nemrzí ma, že sa územie štátu, v ktorom budeme žiť, zmenší. Nemrzí ma ani tak, že sa prechodne možno zníži naša životná úroveň - aspoň to nie je to podstatné. Mrzí ma však, že sme medokázali nachádzať spoločnú reč. Veľmi často sa používa obraz, v ktorom sa českému národu prisudzuje úloha staršieho brata a môjmu národu úloha mladšieho. Teraz sa bratia rozchádzajú, ale tým svoj problém neriešia. Ten sa totiž dá vyriešiť tak, že sa obaja bratia stanú dospelými a vekový rozdiel sa stane nepodstatným. Verím v také dospievanie. Som presvedčený, že z rozdielnych ciest, na ktoré sa teraz púšťame, sa znova vrátime v spoločnom európskom príbytku a podáme si ruky. Vtedy si, poučení novými skúsenosťami a vo vyspelosti, ktorá ešte príde, snáď priznáme, že sme obaja boli veľmi, veľmi malicherní. Ďakujem pekne.

Předsedající místopředseda FS R. Zelenay: Ďakujem. Mám tu informáciu, že priamy prenos z nášho zasadania vysiela aj stanica Slovensko 1. Teraz vystúpi pán poslanec Orosz za klub SDĽ, pripraví sa poslankyňa Dordová za Ľavý blok.